60 Az 1/2024–37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. H., narozený dne X státní příslušnost Ukrajina pobytem X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., IČO 45768676 se sídlem Poděbradská 173/5, Vysočany, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K01–R3–2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2024, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K01–R3–2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 3. 9. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce v žádosti uvedl, že vyznává sunnitskou odnož islámu a byl členem strany Hizb ut–Tahrir, byť členský průkaz neměl. Nyní už nijak politicky aktivní není. Je ženatý a má dvě děti. Jeho manželka také žádá v České republice o mezinárodní ochranu, a to i jménem jejich nezletilých dětí. Žalobce ve své vlasti naposledy bez registrace pobýval ve městě Novojavor ve Lvovské oblasti. Poslední registrovaný pobyt měl na Krymu ve městě Simferopol.

3. Dne 9. 8. 2014 letecky odcestoval do Německa, kam za ním v listopadu 2014 přijela manželka s dětmi a kde žádal o azyl. Jeho žádost byla zamítnuta. Následně dne 31. 1. 2017 odcestoval do Chebu. V České republice měl uděleno vízum za účelem strpění a zaměstnaneckou kartu. V České republice zůstal i s rodinou do 1. 4. 2019, kdy opět neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu.

4. Žalobce v roce 2004 konvertoval k islámu, byl politicky aktivní a podílel se na pořádání konferencí ohledně islámu. V roce 2010 byl v Sýrii a po návratu měl pohovor na bezpečnostní službě. Když v roce 2014 Ruská federace zaútočila na Krym, žalobce musel odjet na Ukrajinu, protože strana Hizb ut–Tahrir je v Rusku zakázána. Na Ukrajině však žalobce s rodinou nemohl dlouhodobě žít. Pokud by se nyní vrátil na Ukrajinu, musel by začít od začátku a byl by deportován na Krym. Musel by z Krymu získat všechny dokumenty, čímž si prošel již v roce 2014. Pokud by se na Krym pro dokumenty vrátil, byl by uvězněn.

5. Při následném pohovoru žalobce nad rámec uvedeného popsal své důvody k přechodu na islám, to, jakým způsobem jej praktikuje i jak působil ve straně Hizb ut–Tahrir. Účastnil se pravidelných setkání a konferencí a finančně straně přispíval. Po pěti letech své členství ve straně ukončil, neboť seznal, že islám může vyznávat i bez ní. Ruská státní bezpečnostní služba (FSB) získala o straně Hizb ut–Tahrir veškeré informace a všichni, kteří na Krymu tuto stranu podporovali, jsou ve vězení. FSB spolupracuje též s ukrajinskou státní bezpečnostní službou (SBU). SBU žalobce vyslýchala po návratu ze Sýrie v roce 2010.

6. Žalobce dne 14. 3. 2014 odjel s rodinou do Lvova, kde chtěl dokončit zkoušky a uzavřít vysokoškolské studium medicíny. Řekli mu však, že se musí vrátit na Krym, což učinil a pokračoval ve studiu tam. V květnu se však žalobce opět pokusil dokončit studium na Ukrajině, avšak na ministerstvu zdravotnictví mu opět sdělili, že se musí vrátit na Krym. Studium úspěšně uzavřel v červnu roku 2014. Naposledy byl na Krymu dne 14. 6. 2014. Cesty na Krym byly čím dál horší, jelikož na hranicích byli vojáci, avšak vždy se mu podařilo přijet a odjet.

7. Žalobce s manželkou odcestoval do Lvova, kde jeho manželka potratila. Nemohl zde vykonávat lékařské povolání, neboť nebylo možné udělat si atestace (vždy jej posílali na Krym).

8. Následně žalobce popsal svůj příjezd do Německa a dále do České republiky. Později pracoval v nemocnici v Karlových Varech, kde mu ale v roce 2019 neprodloužili smlouvu kvůli potížím s aprobací a s akreditací této nemocnice.

9. Žalobce uvedl, že má na Krymu bratra, s nímž ale kvůli špatným vztahům není v kontaktu.

10. Na Ukrajině byl žalobce naposledy na dva týdny v lednu 2019 za účelem vyřízení německého víza.

11. Ohledně postavení strany Hizb ut–Tahrir na Ukrajině žalobce uvedl, že tato není zakázaná, ani povolená. Na Krymu jsou ale proti ní represe. Žalobce odmítl, že by se mohl vrátit na Ukrajinu. Vyjádřil obavu, že by mu ruská FSB mohla ublížit nebo jej unést, popřípadě že by byl na Krym nelegálně deportován. To se již stalo některým žalobcovým známým (některé z nich zavraždili, jiné uvěznili). V osobním kontaktu s příslušníky FSB žalobce doposud nebyl.

12. O mezinárodní ochranu v České republice žalobce požádal poté, kdy mu zde skončila platnost zaměstnanecké karty a neúspěšně o ni žádal v Německu.

13. Žalobce dále zaslal žalovanému e–mail, v němž podrobněji popsal svou životní situaci i činnost strany Hizb ut–Tahrir a represe vůči ní ze strany Ruské federace. Text e–mailu žalobce proložil odkazy na články v médiích.

14. Žalobce dne 28. 1. 2020 doložil žalovanému ověřenou kopii rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o uznání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře na území České republiky a dále ověřenou kopii dokumentu z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci o zařazení do specializačního vzdělávání v oboru anesteziologie a intenzivní medicína. Dne 13. 2. 2020 doložil kopii smlouvy o budoucí pracovní smlouvě s Nemocnicí TGM Hodonín.

II. Procesní vývoj věci

15. Žalobce byl seznámen s podklady pro rozhodnutí dne 28. 1. 2020. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2020, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K11–2019, žalobci mezinárodní ochranu neudělil. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, čj. 30 Az 5/2020–61. Následnou kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2021, čj. 10 Azs 78/2021–72, pro nepřijatelnost.

16. Po zrušení prvého rozhodnutí žalovaný do správního spisu doplnil dokument týkající se politické a bezpečnostní situace ze dne 19. 4. 2022, dále dokument ze dne 29. 3. 2022 týkající se postavení členů/bývalých členů strany Hizb ut–Tahrir na Krymu v roce 2014 a v současnosti (včetně postavení přesídlených členů či bývalých členů této strany z Krymu).

17. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 30. 5. 2022, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K01–R2–2019, žalobci udělil mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to z důvodu probíhajícího válečného konfliktu.

18. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, čj. 60 Az 2/2022–49, rozhodnutí žalovaného zrušil v části, v níž žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Důvodem pro zrušení bylo to, že žalovaný žalobci neumožnil seznámit se s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, ačkoli jeho žádosti v plné míře nevyhověl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, čj. 2 Azs 270/2022–20, odmítl pro nepřijatelnost.

19. Žalovaný do spisu dále doplnil dokument týkající se politické a bezpečnostní situace ze dne 23. 2. 2023 a dokument týkající se postavení ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině ze dne 7. 2. 2023.

20. Žalobce byl seznámen s podklady pro rozhodnutí dne 17. 7. 2023. Žalobce následně zaslal žalovanému dne 25. 7. 2023 své vyjádření, v němž uvedl, že – stručně řečeno – není v jeho případě možné počítat s případným vnitřním přesídlením, a to s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt. Na podporu svých tvrzení doložil též výňatky z různých zpráv o zemi žalobcova původu.

21. Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2024 žalovaný žalobci prodloužil doplňkovou ochranu o 24 měsíců. Žalobou napadeným rozhodnutím z téhož dne žalovaný rozhodl tak, že mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobci neudělil.

III. Shrnutí žaloby

22. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 24. 4. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

23. Žalobce předně velmi obecně namítl porušení § 2, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 správního řádu, § 12 zákona o azylu a § 78 odst. 5 s. ř. s. Dále shrnul skutkový stav věci a její procesní vývoj.

24. Žalobce poukázal na vázanost žalovaného právním názorem soudu. Krajský soud v Hradci Králové přitom zrušil první rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a zavázal jej, aby se zabýval všemi skutečnostmi rozhodnými pro vydání rozhodnutí.

25. Žalobce uvedl, že zemi původu opustil z obavy před pronásledováním pro své islámské vyznání a příslušnost k Hizb ut–Tahrir. To by mělo být posuzováno ve vztahu k žalobcovu bydlišti na Krymu (k tomu odkázal na odst. 66 shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 Az 5/2020–61). Až teprve následně bylo možné zabývat se tím, zda žalobce může nalézt účinnou ochranu v jiné části země původu.

26. S odkazem na zprávy o zemi původu žalobce uvedl, že situace příslušníků strany Hizb ut–Tahrir na Krymu je špatná. Závěr žalovaného, dle něhož žalobci v daném ohledu žádné nebezpečí nehrozí, je proto nejen překvapivý, ale též rozporný a zmatečný. Uvedenou hrozbu měl žalovaný posuzovat s ohledem na ruskou okupační správu a nikoli na ukrajinské státní orgány. Pokud by tak žalovaný učinil, musel by konstatovat, že žalobce uprchl ze země původu z azylově relevantního důvodu. K tomu žalobce poukázal na zprávu Amnesty International z prosince roku 2016, zprávu Ministerstva zahraničí USA ze srpna roku 2017 a zprávu organizace Krym SOS publikovanou na jejích webových stránkách dne 28. 8. 2023.

27. K otázce vnitřního přesídlení žalobce poukázal na odstavce 67 až 69 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 Az 5/2020–61 a tam citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2020, čj. 5 Azs 105/2018–46, č. 4029/2020 Sb. NSS. Žalovaný v reakci na tam uvedené závěry nechal vypracovat informace o obecné bezpečnostní situaci na Ukrajině, zprávu ohledně postavení ruskojazyčných obyvatel a zprávu týkající se postavení členů/bývalých členů strany Hizb ut–Tahrir na Krymu. Tyto podklady považuje žalobce za nedostatečné.

28. Žalobce nezůstal v jiné části Ukrajiny primárně kvůli obavám, že pronásledování bude pokračovat a že nenajde bezpečí pro sebe a svou rodinu. Skutečnost, že FSB a SBU spolupracují, měl žalobce potvrzenou z veřejně dostupných zdrojů. Ministerstvo zahraničí k tomu ve své zprávě pouze uvádí, že nedisponuje náležitými informacemi. Žalobce spolu s vyjádřením ze dne 25. 7. 2023 doložil, že existují informace o práci členů SBU pro ruskou okupační správu. Na to žalovaný nijak nereagoval a nezdůvodnil, proč tyto informace nebral v úvahu.

29. K otázce reálnosti a praktické implementace podpory přesídlených osob se žalovaný vyjádřil pouze obecně, aniž by prokázal, že došlo ke zlepšení přístupu dříve kritizovaného ze strany UNHCR. Vnitřní přesídlení bylo pro žalobce nereálné s ohledem na nemožnost získat práci, absentující podporu rodiny či známých, absenci bydlení, psychický nátlak a zdravotní potíže manželky.

30. Žalovaný se ani okrajově nezabýval celou situací ve vztahu k nezletilým dětem (dcera aktuálně již zletilá je), pro které je již přirozeným světem Evropa a Česká republika.

31. K možnému vnitřnímu přesídlení je dle směrnice UNHCR nazvané „Alternativa vnitřního útěku nebo přesídlení“ zapotřebí provést analýzu relevance a analýzu rozumnosti. Podle ustálené judikatury je pak zapotřebí posoudit, 1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná, 2) zda je takový přesun účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti, 3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a 4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standardy ochrany lidských práv. Tyto podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž je třeba zohlednit celkové poměry v zemi původu a osobní poměry žadatele.

32. V době žalobcova útěku ze země původu by bylo možné uvažovat o splnění podmínky 1). Zda by se jednalo o efektivní řešení je pak minimálně pochybné (žalobcovy obavy z deportace a spolupráce FSB s SBU pozdější zprávy nijak nevyloučily). Takováto ochrana by pak ani nesplňovala minimální standardy lidských práv. S ohledem na probíhající vnitrostátní konflikt je vnitřní přesídlení zcela vyloučeno, což koresponduje i se závěry, které žalovaný vyjádřil ve svém rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany.

33. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci a jeho závěry nadto odporují zprávám předloženým žalobcem.

34. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV. Shrnutí vyjádření žalovaného

35. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se žalobními námitkami nesouhlasí. Žalovaný vzal při rozhodování v úvahu tvrzené skutečnosti a přihlédl k nim. Vycházel přitom z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postupoval též v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 Az 5/2020–61.

36. V reakci na argumentaci dovolávající se absentujícího posouzení situace žalobcových dětí žalovaný podotýká, že žádosti dětí nepodal žalobce, nýbrž jejich matka. Rozhodnutí vztahující se vůči nim jsou předmětem samostatných řízení před nadepsaným krajským soudem pod sp. zn. 55 Az 1/2024 a sp. zn. 55 Az 2/2024.

37. Žalobce nevyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Samotné absolvování výslechu ze strany SBU v roce 2010 po návratu z dvouměsíčního pobytu v Sýrii nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Navzdory tvrzeným obavám žalobce Ukrajinu navštívil v roce 2019, kdy mu byl opět bez problémů vystaven nový cestovní doklad.

38. Jakkoli z informací o zemi původu vyplývá, že organizace Hizb ut–Tahrir je pro svůj postoj k ruské okupaci podle zmíněné zprávy považována ruskou okupační správou za „extremistickou“ a postupuje vůči jejím členům perzekučně, nelze totéž tvrdit o přístupu ukrajinských státních orgánů. Žalovaný výslovně uvedl, že obecně všechny přesídlené osoby na Ukrajině, a to včetně Krymských Tatarů a členů Hizb ut–Tahrir, obdržely pomoc od ukrajinského státu a společnosti, která zahrnovala např. asistenci s nalezením dočasného ubytování v jiných částech Ukrajiny, omezenou finanční podporu a některé další benefity. Přestože situace na Ukrajině rozhodně není ideální, k perzekuci členů Hizb ut–Tahrir tam nedochází a neexistují ani případy diskriminace krymských přesídlenců ze strany ukrajinské společnosti. Je rovněž během probíhající války vysoce nepravděpodobné, že by ukrajinská SBU spolupracovala při evidenci těchto osob s ruskou FSB, byť zpráva tuto spolupráci nevylučuje před rokem 2014. Žalobce nezmínil žádné konkrétní kroky, jež by vůči němu podnikly státní orgány Ukrajiny či soukromé osoby s jejich podporou či schválením. Žalobce se nadto i po anexi Krymu do svého původního bydliště opakovaně vracel, aniž by v této souvislosti byl vystaven vážným problémům nasvědčujícím důvodnosti jeho tvrzení o obavách z pronásledování.

39. Žalobce žil na Ukrajině naposledy ve Lvovské oblasti, v níž by nalezl bezpečné útočiště, pokud by v zemi setrval a nelpěl by na výkonu výhradně lékařské profese.

40. Podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků vydané UNHCR v Ženevě v září roku 1979, „osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu nejsou považovány za uprchlíky.“ Situace, kdy cizinci hrozí v případě návratu do vlasti vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, je proto reflektována institutem doplňkové ochrany, jehož benefity žalobce ostatně aktuálně požívá.

41. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Žalobcova replika

42. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného v podstatě pouze zopakoval (a mírně rozvedl) již v žalobě uplatněnou argumentaci. Jelikož obsah repliky neměl žádný vliv na rozhodnutí krajského soudu, není zapotřebí její obsah podrobněji rekapitulovat.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

43. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

44. Žaloba je důvodná. VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 45. Krajský soud se předně zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.

46. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

47. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného shora nastíněná kritéria přezkoumatelnosti nesplňovalo.

48. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné proto, že se měl zabývat azylově relevantními skutečnostmi ve vztahu k té části země původu, z níž žalobce pocházel a kde má trvalé bydliště. Žalovaný však k situaci členů organizace Hizb ut–Tahrir na Krymu výslovně uvedl, že „[v] současnosti je pak organizace dle zprávy považována ruskou okupační správou za ‚extremistickou‘, což má za následek stovky perzekucí, soudních rozhodnutí a odsouzení. Jedním z hlavních důvodů je opozice Krymských Tatarů obecně a organizace Hizb ut–Tahrir vůči okupaci.“ Jinými slovy žalovaný v podstatě připouští, že by žalobci mohlo na Krymu hrozit nebezpečí pronásledování z azylově relevantního důvodu. Žalovaný však následně dovodil, že toto nebezpečí pramení od ruské okupační správy a nikoli ukrajinských státních orgánů. S ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci žalovaný usoudil, že žalobce může využít možnosti vnitřního přesídlení. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného neshledal.

49. Krajský soud dále uvádí, že předmětem posuzování byl v nynější věci výhradně azylový příběh samotného žalobce. Ostatně sám žalobce svá skutková tvrzení směřuje k tomu, že právě jemu v zemi původu hrozí pronásledování. Žalovaný o žádostech jeho manželky a dětí rozhodl samostatnými rozhodnutími, která jsou taktéž předmětem soudního přezkumu v řízeních vedených u krajského soudu pod sp. zn. 55 Az 1/2024 a sp. zn. 55 Az 2/2024. Není proto zřejmé, proč by se žalovaný měl v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně zabývat též postavením žalobcových dětí, potažmo tím, jaký dopad by na ně neudělení azylu žalobci mohlo mít.

50. Žalobce svou argumentaci v této souvislosti staví na tom, že jeho děti žijí mimo Ukrajinu již dlouhou dobu. Je proto třeba vzít v úvahu i to, že žalobce, jakož i jeho manželka a děti, aktuálně v České republice požívají doplňkovou ochranu (do roku 2026) a jejich nucený návrat na Ukrajinu tak v současné době nehrozí. Rozhodnutí žalovaného týkající se neudělení azylu proto na jejich postavení nemá bezprostřední vliv.

51. Žalovaný se dle žalobce taktéž nevypořádal s otázkou možné spolupráce ruské FSB a ukrajinské SBU. Žalovaný k tomu však na straně 6 uvedl, že dle příslušné informace o zemi původu „je rovněž během probíhající války vysoce nepravděpodobné to, že by ukrajinská SBU spolupracovala při evidenci těchto osob s ruskou FSB, zpráva tuto spolupráci nevylučuje před rokem 2014. Zpráva se dále vyjadřuje k otázce, zdali je možné potvrdit nebo vyvrátit v této souvislosti obavu z deportace z území pod kontrolou ukrajinské vlády na Krym. Dle zprávy je–li osoba občanem Ukrajiny, tak je něco takového prakticky nemožné, přičemž si lze představit, že SBU mohla v rámci svých aktivit a s nějakým cílem dotyčným vyhrožovat, že bude daná osoba ‚deportována na Krym‘, nicméně se jedná o něco zcela nelegitimního, což by měly řešit soudy, a ani neexistují žádné zaznamenané případy o takových deportacích. Ze strany FSB pak může být osoby unesena na Krym, pokud se nachází na území v současnosti okupovaném Ruskou federací, v mírovém období se nezdá být něco takového jako pravděpodobné.“ Je tedy zřejmé, jak žalovaný tuto otázku posoudil. VI.B K námitkám věcné povahy 52. Důvodnými však krajský soud shledal námitky směřující k věci samotné.

53. Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, „bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 54. Krajský soud ve shodě se žalobcem poznamenává, že okolnosti rozhodné pro udělení mezinárodní ochrany je zapotřebí zkoumat ve vztahu k území, z něhož cizinec skutečně pochází. Tento závěr Nejvyšší správní soud výstižně shrnul v právní větě k rozsudku ze dne 16. 10. 2020, čj. 5 Azs 73/2019–61, č. 4121/2021 Sb. NSS, následovně: „Primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vždy posuzovány na základě podmínek panujících v té části země původu, odkud žadatel pochází a kde má stálé bydliště. Naopak podmínky panující v jiné oblasti země původu, kde se žadatel pokusil nalézt vnitrostátní ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jejichž hrozbě čelil v místě svého stálého bydliště, jsou relevantní pouze pro případné následné posouzení ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu, zda se žadatel může právě v této jiné části země původu usadit a nalézt zde účinnou ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 55. Pokud by žalovaný mohl situaci v zemi původu hodnotit ve vztahu k jinému (či dokonce libovolnému) území, odkud cizinec nepochází, pak by posuzování otázky vnitřního přesídlení v podstatě postrádalo smysl. Za situace, kdy by v zemi původu cizince byla alespoň jedna (z pohledu konkrétní hrozby pronásledování) bezpečná oblast, vždy by bylo možné uzavřít, že cizinci důvody pro udělení mezinárodní ochrany nesvědčí. Tím by se však žalovaný vyhnul posuzování judikaturou dovozených kritérií, která využití alternativy vnitřního přesídlení svazují. Je tak zapotřebí vždy nejprve identifikovat primární hrozbu, které cizinec čelí v oblasti, kde původně žil, a je–li taková hrozba pro udělení mezinárodní ochrany dostatečně intenzivní, pak teprve tehdy lze zkoumat, zda lze danou situaci v zemi původu vyřešit přesídlením na jiné místo.

56. Krajský soud souhlasí se žalovaným v tom, že samotný výslech žalobce ze strany SBU v roce 2010 po jeho návratu ze Sýrie není postačující pro závěr, že žalobce byl v zemi původu skutečně perzekvován pro své politické přesvědčení ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Z tvrzení samotného žalobce plyne, že se jednalo o izolovanou událost, na kterou již nenavazovaly žádné konkrétní a pro žalobce negativní důsledky. Je skutečností obecně známou, že již v roce 2010 se začaly formovat události tzv. arabského jara, které konkrétně v Sýrii a Iráku později vedlo dokonce ke vzniku nechvalně známého Islámského státu. Určitou opatrnost vůči lidem navracejícím se v daném období ze Sýrie tak lze ze strany ukrajinských tajných služeb považovat za poměrně pochopitelnou.

57. Z informace Ministerstva zahraničí ze dne 29. 3. 2022 však plyne, že s příchodem ruské okupační správy na Krym skutečně začaly perzekuce členů organizace Hizb ut–Tahrir, a to i v podobě trestních stíhání a uvěznění. To potvrzují i informace o zemi původu, které žalobce doložil spolu s vyjádřením k podkladům rozhodnutí ze dne 25. 7. 2023 (jedná se o internetové články z pocházející od Amnesty International, Ministerstva zahraničí USA, Ministerstva zahraničí Ukrajiny či webu CRIMEA SOS). Krajský soud nemá žádných pochyb o tom, že cílené stíhání a uvězňování členů organizace Hizb ut–Tahrir představuje pronásledování z náboženských, popřípadě politických důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, potažmo čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Z ničeho neplyne (a žalovaný nic takového ani neuvádí), že by se uvedené jednání ruské okupační správy nemělo týkat i bývalých členů organizace Hizb ut–Tahrir. Ostatně považuje–li ruská legislativa členství v uvedené organizaci za trestné, pak z pohledu trestněprávního není obecně vzato na překážku, že se žalobce takového „trestného činu“ již nadále nedopouští. Je naopak zcela běžné, že trestní právo postihuje trestné činy spáchané v minulosti.

58. Nyní posuzovaný případ je atypický pouze v tom, že původcem pronásledování je jiný státní aktér než stát, jehož je žalobce občanem. Valná většina mezinárodní komunity (včetně České republiky) nadále uznává Krym jakožto součást suverénní Ukrajiny. Je však obecně známo, že oblast poloostrova Krym (a dalších okupovaných území Ukrajiny) není pod efektivní správou ukrajinských státních orgánů, nýbrž je zcela ovládána ruskou okupační správou. Je proto zcela nerozhodné, že žalobci nebezpečí ze strany ukrajinských státních orgánů na Krymu nehrozí.

59. Z uvedených informací o zemi původu rovněž plyne, že se zdaleka nejednalo pouze o ojedinělé případy pronásledování členů organizace Hizb ut–Tahrir (informace pocházející z webu CRIMEA SOS hovoří dokonce o více než stovce takových případů, což žalovaný žádným způsobem nevyvrátil). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006–82, formuloval pro přiznání postavení uprchlíka tzv. test přiměřené pravděpodobnosti. Konkrétně pak uvedl, že „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu […] je dána tehdy, bývá–li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn., že test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn., že test ‚přiměřené pravděpodobnosti‘ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard ‚nade vší pochybnost‘ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným“ (z pozdější judikatury srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, čj. 1 Azs 137/2018–50, č. 3801/2018 Sb. NSS). S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud test přiměřené pravděpodobnosti pro případ žalobcova návratu na Krym za naplněný. Perzekuce členů organizace Hizb ut–Tahrir totiž na Krymu není jevem výjimečným, nýbrž relativně častým.

60. Krajský soud nepřehlédl, že se žalobce po roce 2014 na Krym opakovaně vrátil. Jednalo se však o krátkodobé pobyty, přičemž z ničeho neplyne, že by ruská okupační správa disponovala takovými mechanismy, které by jí umožnily žalobce během těchto pobytů identifikovat coby člena (třebas již bývalého) organizace Hizb ut–Tahrir a případně jej zadržet. Je ovšem zcela evidentní, že čím déle by žalobce na Krymu zůstal, tím by bylo riziko skutečného pronásledování vyšší. V této souvislosti lze taktéž obdobně poukázat na usnesení ze dne 23. 9. 2021, čj. 5 Azs 410/2019–28, v němž Nejvyšší správní soud označil jako spekulativní závěr, dle něhož „skutečnost, že žalobce nebyl během své krátké návštěvy v Bělorusku při kontaktu s běloruskými státními orgány zatčen a že mu bylo umožněno ze země vycestovat, nasvědčuje tomu, že mu v Bělorusku trestní stíhání nehrozí.“ Taktéž v nynější věci žalovaný uvedený závěr neopírá o žádná konkrétní zjištění.

61. Zbývá tedy posoudit, zda je ze žalobcova pohledu možné řešit danou situaci skrze přesídlení do jiné části Ukrajiny, a to s ohledem na současnou situaci v zemi žalobcova původu. Ostatně je povinností žalovaného, ale i krajského soudu, posuzovat otázku možného udělení mezinárodní ochrany ke skutkovému stavu ke dni jejich rozhodnutí.

62. V nynější věci se přitom střetává výklad žalobce, který požaduje komplexní zhodnocení situace v zemi jeho původu (tj. včetně trvajícího válečného konfliktu), a žalovaného, který naopak možnost vnitřního přesídlení vztahuje výhradně k tomu, zda by jím bylo možné vyřešit samotnou otázkou ochrany před pronásledováním (tj. zda by mu shora popsané pronásledování v jiné části Ukrajiny pod kontrolou ukrajinských státních orgánů již nehrozilo).

63. K otázce vnitřního přesídlení se Nejvyšší správní soud vyjádřil již například v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, čj. 4 Azs 99/2007–93, č. 1551/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že „při hodnocení možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat především dostupností vnitřní ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky […], či právně pouze teoretická. Cestu za vnitřní ochranou nesmí vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající vnitřní ochranu nesmí být vystavena nepřiměřenému riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochrany, tedy zda se žadateli o udělení mezinárodní ochrany podaří původcům pronásledování definitivně uniknout takovým způsobem, aby bylo vyloučeno riziko opětovného pronásledování a postavení žadatele i po jeho přesunu musí splňovat určité minimální standardy z pohledu základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna a rovněž nesmí dojít k extrémnímu zhoršení jeho sociálního a ekonomického postavení, přičemž určité nepohodlí je akceptovatelné. Je tedy třeba zvážit bezpečnost žadatele, respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany, jeho osobní situaci, rodinné vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit celou řadu kritérií, především reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení“ (důraz doplněn). Tyto závěry se následně staly součástí dnes již zcela ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, čj. 1 Azs 113/2016–29, a z recentních rozhodnutí usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2024, čj. 9 Azs 61/2024–25).

64. Z uvedeného je patrno, že zužující výklad, který zastává žalovaný, neobstojí. Je–li zapotřebí vzít v potaz poměry panující v zemi původu a případná bezpečnostní rizika, pak je zřejmé, že žalovaný nemůže přehlížet skutečnost, že na Ukrajině trvá válka, která si svou ničivostí nijak nezadá s největšími vojenskými konflikty 20. století. Ostatně právě z tohoto důvodu žalovaný udělil žalobci doplňkovou ochranu, což by při absenci azylově relevantních skutečností byl postup jistě správný. Za této situace nelze dospět k závěru, že přesídlení v rámci země původu představuje pro žalobce životaschopnou alternativu a účinnou ochranu.

VII. Závěr a náklady řízení

65. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

66. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

67. Žalobce měl ve věci plný úspěch, avšak v řízení před soudem přiznání náhrady nákladů řízení nepožadoval a žádné náklady ani nevyčíslil. Krajský soud proto žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal.

68. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Procesní vývoj věci III. Shrnutí žaloby IV. Shrnutí vyjádření žalovaného V. Žalobcova replika VI. Právní hodnocení krajského soudu VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti VI.B K námitkám věcné povahy VII. Závěr a náklady řízení