55 CO 275/2022 - 172

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, [IČO] sídlem [adresa] zastoupené Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému [příjmení] [jméno] [jméno], narozenému [datum] bytem [adresa] zastoupeného JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa]. října [číslo] o [částka] k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 145/2020-123, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni [částka], a žalobu zamítl o [částka] (výrok II.). Výrokem III. žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka].

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Její tvrzení spočívala na tom, že restituční nárok žalovaného z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PÚ 5581/92 byl oceněn částkou [částka]. Oprávněná osoba MUDr. [jméno] [příjmení] byla v rámci veřejné nabídky uspokojena částkou [částka] a zůstatek činil [částka] MUDr. [příjmení] svůj restituční nárok postoupila žalovanému. V rámci soudních řízení byl restituční nárok uspokojen částkou [částka] [částka], [částka] (hodnota vydaných převedených pozemků), žalovaný tak získal více, než kolik činila hodnota restitučního nároku. Žalovaný pozemky následně prodal, a tak se bezdůvodně obohatil o [částka]. Žalobkyně uvedla specifikaci konkrétních pozemků s uvedením jejich obvyklé ceny, procentního navýšení a výše bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, neboť pozemky mu byly vydány na základě pravomocných soudních rozhodnutí a pouze rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 203/2017 dovolací soud zrušil. Na základě soudních rozhodnutí byl tedy jejich poctivým držitelem. V případě bezdůvodného obohacení nemůže částka představovat obvyklou cenu pozemků, ale pouze částku, za kterou pozemky převedl na další osobu.

4. V rámci provedeného dokazování, když soud vyšel z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 335/2016-184 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Co 291/2017-230 (právní moc dne [datum]), když dovolání NS ČR odmítl usnesením z [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 730/2018-264. Právní účinky zápisu do katastru nemovitostí nastaly [datum]; v řízení byl vydán MUDr. [jméno] [příjmení] pozemek parc. [číslo] kat. úz. Bášť (uspokojení nároku ve výši [částka]). Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 61/2016-442, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 462/2017-515 (právní moc [datum rozhodnutí]), když dovolání NS ČR odmítl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 2300/2018-545. Tímto rozsudkem byly žalovanému jako právnímu nástupci MUDr. [jméno] [příjmení] vydány pozemky parc. [číslo] v kat. úz. [obec], parc. [číslo] kat. úz. [obec] a právní účinky zápisu do katastru nemovitostí nastaly k [datum] Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 247/2016-717 (právní moc dne [datum]) žalovanému vydal pozemky: parc. [číslo] v kat. úz. [obec] (nárok ve výši [částka] určen na základě znaleckých posudků a účastníci učinili hodnotu pozemku nespornou); parc. [číslo] v kat. úz. [obec] (nárok uspokojen ve výši [částka] na základě znaleckých posudků, cenu účastníci učinili nespornou); parc. [číslo] v kat. úz. [obec] (nárok uspokojen ve výši [částka] na základě znaleckých posudků, účastníci učinili v řízení hodnotu nespornou). Právní účinky zápisu do katastru nemovitostí nastaly k [datum] Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 203/2017-114, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 213/2018-167 (právní moc [datum rozhodnutí]) žalovanému vydal pozemky parc. [číslo] v kat. úz. [obec], parc. [číslo] kat. úz. [obec], parc. [číslo] kat. úz. Sýčina a parc. [číslo] kat. úz. Sýčina (právní účinky zápisu do katastru nemovitostí k [datum]). Po vydání uvedených pozemků v rámci uspokojení restitučního nároku celkem ve výši [částka] bylo žalovanému uloženo zaplacení [částka] žalobkyni s ohledem na přečerpání restitučního nároku.

5. Následně žalovaný získané pozemky prodal Ing. [jméno] [příjmení]. Po uzavření kupních smluv NS ČR rozsudkem ze [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 755/2019-220 zrušil rozsudky Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 203/2017-114 a Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 213/2018-167, věc vrátil k novému projednání s tím, že náhradní pozemky je třeba oceňovat podle cen k účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., ale dle stavu, jaký mají v době vydání oprávněné osobě. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 203/2017-418, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 203/2017-472, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Co 221/2020-498, 21 Co 81/2021 (právní moc dne [datum]), když NS ČR usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 3018/2021-545 odmítl dovolání, vydal žalovanému pozemky parc. [číslo] kat. úz. Sýčina a parc. [číslo] kat. úz. Sýčina; zároveň zamítl návrh na převedení pozemků parc. [číslo] kat. úz. [obec], parc. [číslo] kat. úz. [obec] pro přečerpání restitučního nároku. U nevydaných pozemků v kat. úz. [obec] vycházel z jiného ocenění. Následně žalobkyně nechala zpracovat nové ocenění k pozemků v kat. úz. Sýčina, které stanovilo vyšší cenu oproti rozsudku Okresního soud v Mladé Boleslavi ve vztahu k pozemku parc. [číslo] parc. [číslo]. Toto nové ocenění stanovilo oproti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi u parc. [číslo] nově cenu [částka] (oproti dříve [částka]), u parc. [číslo] částku [částka] (oproti dříve [částka]).

6. Po novém rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi finanční vyjádření vypadalo tak, že restituční nárok ve výši [částka], byl v rozsahu [částka] uspokojen v rámci veřejných nabídek a k uspokojení zbývalo 296 001, [částka]. Z toho na základě rozsudků, a to včetně nového rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 19 C 203/2017, činilo [částka], když [částka] byl rozdíl v neprospěch žalovaného, tento zaplatil částku [částka] na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 247/2016-717, což žalobkyně nesporovala. K tvrzení žalobkyně, že skutečná – správná – cena dvou pozemků v kat. úz. Sýčina, u kterých nechala zpracovat nové ocenění ke dni [datum], měla být vyšší, soud dospěl k závěru, že nebyl oprávněný přezkoumávat ocenění těchto pozemků, což se týkalo i všech pozemků ostatních. Součástí výroku rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, stejně tak jako i ostatních soudů byl i údaj v Kč o výši neuspokojeného restitučního nároku, a údaj v Kč o uspokojení restitučního nároku; jinak řečeno, soudy pravomocně ve svém výroku rozhodly o tom, jaká je výše neuspokojeného restitučního nároku a v jaké výši, je konkrétním soudním rozhodnutím restituční nárok uspokojen (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Na základě toho soud dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklo pouze v souvislosti s novým rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi vydáním pozemku parc. č. v kat. úz. [obec], parc. [číslo] (nově oceněný na [částka]) a pozemku parc. [číslo] (nově oceněným na [částka]).

7. Uplatněný nárok soud posoudil dle § [číslo], § [číslo], § 992, § [číslo], § 1926, § 605 zák. č. 89/2012 Sb. Žalobkyně žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] dopisem ze dne [datum], který se týkal všech pozemků, které byly žalovanému na základě soudních rozhodnutí vydány. Žalovanému byl dopis doručen dne [datum] Lhůtu k plnění žalobkyně určila 14 dnů, ta uplynula dne [datum], ovšem žalobkyně podala žalobu již [datum]. Žalovaný na toto reagoval tak, že bezdůvodné obohacení nemůže představovat obvyklou cenu pozemků, ale pouze částku, o kterou byl restituční nárok přečerpán vydáním pozemků, maximálně částku, za kterou pozemky na třetí osobu převedl.

8. Soud dospěl k závěru, že žalovaný dle § 3001 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. provedl volbu nároku, co žalobkyni zaplatí na vypořádání bezdůvodného obohacení, a že volbu nároku provedl včas (za situace, kdy žalobkyně ani nevyčkala lhůty, kterou stanovila žalovanému k vydání bezdůvodného obohacení a podala žalobu u soudu). Žalovaný všechny pozemky získal na základě pravomocných soudních rozhodnutí, tedy byl jejich poctivý příjemce, což se týkalo i pozemků v kat. úz. [obec], které převzal na základě pravomocného soudního rozhodnutí, byť bylo následně zrušeno s rozhodnutím, že se tyto pozemky mu nevydávají. Získané pozemky prodal Ing. Svobodovi, v takovém jednání soud neshledal rozpor s dobrými mravy ani v situaci kdy žalovaný dovolání ve sporu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 19 C 203/2017 obdržel [datum rozhodnutí], neboť všechny kupní smlouvy žalovaný a Ing. Svoboda podepsali před obdržením dovolání, a to i když právní účinky vkladu k pozemkům v kat. úz. [obec] a kat. úz. Sýčiny nastaly až [datum]; podpisem kupních smluv nastaly obligační účinky smlouvy. Ve vztahu ke kupním smlouvám soud dospěl k závěru, že bylo věcí kupujících a prodávajících, na jaké ceně se dohodnou. Skutečnost, že žalovaný obdržel [datum] dovolání, nemění nic na skutečnosti, že byl oprávněn s pozemky disponovat a nebylo možné přehlédnout, že žalobkyně jeho restituční nárok uspokojovala až na základě soudních rozhodnutí, tedy postupovala při uspokojení restitučního nároku liknavě.

9. Soud neprováděl další důkazy, včetně rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 282/2020-120, neboť se týkal jiné věci, a provedené důkazy umožnily věc rozhodnout.

10. Pokud žalovaný za prodej pozemku parc. [číslo] kat. úz. [obec] získal [částka] a za prodej pozemku parc. [číslo] v témže kat. úz. získal [částka], celkem [částka], uložil mu soud, aby tuto částku z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni zaplatil, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměrného úspěchu ve věci, když procesně úspěšnějšímu žalovanému příslušela náhrada nákladů za právní zastoupení ve výši 95 %.

12. Proti rozsudku podala žalobkyně, jeho zamítavému výroku II., včas odvolání. Ztotožnila se se závěrem soudu, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení z důvodu přečerpání restitučního nároku. Za nesprávné označila závěry ohledně výše vzniklého bezdůvodného obohacení. Za nesporné prohlásila, že restituční nárok žalovaného vychází z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, č. j. PÚ 5581/92 ze dne 28. 11. 2003, restituční nárok byl oceněn na částku [částka]. Původní oprávněná [příjmení] [jméno] [příjmení] na základě své účasti ve veřejných nabídkách získala pozemky v celkové hodnotě [částka], zůstatek nároku tak činil [částka]. Tento zůstatek byl následně uspokojen převodem náhradních pozemků v návaznosti na náhradová soudní řízení. Žalovanému byly převedeny náhradní pozemky, které svou hodnotou značně přesahovaly jeho restituční nárok. Žalobkyně je proto přesvědčena, že napadený rozsudek je vadný, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Soud nesprávně posoudil, když konstatoval vázanost soudu mírou uspokojení restitučního nároku žalovaného a oceněním náhradních pozemků zjištěných v jiných řízení, a sám se nezabýval skutečnou mírou bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Nesprávně věc posoudil a učinil chybné skutkové závěry na základě provedeného dokazování, když shledal dobrou víru a poctivost žalovaného při zcizení pozemků v k. ú. [obec]. Právně nesprávně věc posoudil a učinil chybné skutkové závěry, když shledal volbu žalovaného ve smyslu § 3001 zák. č. 89/2012 Sb. za řádnou a včasnou. Nesprávně pak vycházel při výši bezdůvodného obohacení z kupní ceny obdržené žalovaným při zcizení pozemku třetí osobě, která nebyla cenou skutečnou. Nesouhlasila se závěrem soudu, že dle § 135 odst. 2 o. s. ř. je vázán zjištěním jiných soudů o míře uspokojení restitučního nároku žalovaného v jiných řízení. Takový postup je chybný, neboť je jednak nutno zkoumat výši restitučního nároku a jeho uspokojenou část, a dále také hodnotu jednotlivých náhradních pozemků. Dále se v odvolání vyjádřila k charakteru„ náhradových sporů“ a odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1360/2022. V situaci, kdy soud samostatně neposoudil hodnotu restitučního nároku a hodnotu jednotlivých náhradních pozemků, které byly na uspokojení nároku převedeny, ale jen mechanicky převzal skutková zjištění jiných soudů, je napadený rozsudek založen na neúplně zjištěném skutkovém stavu a vadný je i pro nesprávné právní posouzení. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 755/2019, kterým byla zrušena rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi z [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 203/2017-2014 a navazující rozhodnutí dalších soudů.

13. Z právních předpisů ani dosud známé judikatury se nepodává, jak by mělo být postupováno situaci, kdy dojde ke vzniku bezdůvodného obohacení vydání pozemku nepřiměřené hodnoty současně v několika paralelních soudních řízení. Je právě proto na soudu, aby v dané věci určil, v jakém pořadí by dle principu ekvivalence měly být jednotlivé náhradní pozemky považovány za náhradní plnění při uspokojování restitučního nároku, a jaké pak naopak považovány za bezdůvodné obohacení.

14. Dále žalobkyně odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2854/2018, z něhož citovala a který odkazoval v problematice závaznosti jednotlivých rozhodnutí v jiných řízení pro jiná náhradová řízení a dále v tomto odkázala na rozsudek NS ČR sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011 a sp. zn. 28 Cdo 3284/2011 a k jejich závěru se souhlasně vyjádřila. Dlouhodobě ustálený právní názor Nejvyššího soudu, že při řešení předběžné otázky dosud neuspokojené výše restitučního nároku, a tudíž i při posuzování ceny žalobci v rámci restitučního řízení již vydaných náhradních pozemků, vázán rozsudkem, jímž bylo v jiném soudním řízení pravomocně rozhodnuto o částečném uspokojení restitučního nároku formou vydání v takovémto řízení nárokovaných náhradních pozemků, v důsledku, jehož přijetí se z hlediska výše judikatorních zásad oceněním žalobci, již vydaných náhradních pozemků (ale ani oceněním náhradních pozemků nárokovaných v posuzovaném řízení) blíže nezabýval, tedy neobstojí jako správný jeho závěr. Dále odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, sp. zn. 28 Cdo 2280/2018, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018 vyjadřující se v podstatě v téže problematice. K tomuto odkázala na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uvedla, že případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku dle soudní praxe je možno je řešit formou určovacích žalob (NS ČR sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, sp. zn. 28 Cdo 2488/2021). Jestliže není dána vázanost soudu závěry soudů jiných stupňů o míře uspokojení restitučního nároku, ani výši dosud neuspokojeného restitučního nároku v konkrétním řízení, pochybil soud zásadně, když tyto skutečnosti neposoudil samostatně jako předběžné otázky. Závěr soudu prvního stupně je nesprávný, předčasný a založený na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Dále soudu vytýkal, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel z domnělého zjištění, že žalovaný při zcizení pozemků jednal poctivě a věc proto posoudil dle § 3000 a § 3001 zák. č. 89/2012 Sb. Akcentovala, že i když žalovaný byl při zcizení pozemků v k. ú. [obec] a k. ú. Sýčina na základě pravomocného rozhodnutí o nahrazení projevu vůle s nimi disponoval, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 19 C 203/2017, nejednal současně v dobré víře. Odkázala na své tvrzení v žalobě s tím, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce. S ohledem na zrušující rozhodnutí NS ČR v této věci, se žalovaný nikdy nestal vlastníkem pozemků v k. ú. [obec], nastal stav neexistence právního titulu k převodu předmětných pozemků, neboť smlouva o jejich bezúplatném převodu pozbyla souhlasu (vůle) druhé smluvní strany – žalobkyně. V právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 755/2019 se tedy kupní smlouvy stal zdánlivým právním jednání ve smyslu § 551 zák. č. 89/2012 Sb., které ve vztahu k pozemkům v k. ú. [obec] nebylo nikdy znovu zhojeno a dle § 554 téhož, nelze k takovému právnímu jednání přihlížet. [jméno] tato skutečnost svědčí o vadnosti závěrů soudu v jeho rozhodnutí ve vztahu k těmto pozemkům. Dále odvolatelka opakovala několikrát svoji předchozí argumentaci. Opakovala, že žalovanému nelze přiznat ochranu institutu poctivého příjemce, jenž jedná v dobré víře, a současně nelze považovat za naplněnou podmínku volbu způsoby náhrady bezdůvodného obohacení ve smyslu § 3001 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. (opakováno v odvolání poněkolikáté). Rovněž tak poněkolikáté žalobkyně opakovala své přesvědčení o nesprávnosti napadeného rozhodnutí z důvodů již výše uvedených. Zdůraznila, že žalovaný si musel být vědom výše zůstatku svého restitučního nároku, tedy že vedením několika paralelních soudních sporů v kombinaci s účastí ve veřejné nabídce, dochází k přečerpání jeho restitučního nároku. Toho si musel být vědom přinejmenším v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, tedy že otázka hodnoty náhradních pozemků je sporná.

15. Poukázala na to, že žalovaný obdržel její dovolání již [datum], když právní účinky vkladu nastaly k těmto pozemkům až dne [datum], tj. téměř měsíc poté, co žalovanému muselo být známo, že žalobkyně nadále brojí proti chybné metodice ocenění náhradních pozemků v předmětném řízení. Proto nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalovaný jednal v dobré víře – opět následuje opakování předchozí argumentace.

16. Závěrem uvedla, že žalovaný zcizil předmětné pozemky za cenu zcela neekvivalentní, a soud zcela zjevně opomenul tento extrémní nepoměr mezi cenou, kterou obdržel a obvyklou tržní cenu. S tímto se soud relevantně nijak nevypořádal. Nelze proto uzavřít, že žalovaný by unesl břemeno tvrzení a důkazní o hodnotě přijatého plnění, když netvrdil, že za prodej nemovitosti obdržel relevantní hodnotu a nijak neosvědčil zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly uzavření kupních smluv za takto atypických cenových podmínek. Dodala, že je to žalovaný, kdo je povinen tvrdit a dokládat jakou hodnotu za prodej pozemku obdržel, tedy jaká má být vydána jako bezdůvodné obohacení. V tomto odkázala na aktuální judikaturou MS v [obec] sp. zn. 30 Co 282/2020-120, ze kterého citovala. Zbývající obsah odvolání neobsahuje žádná jiná tvrzení, žádné jiné výhrady soudu prvního stupně, než které byly výše uvedeny, jedná se pouze o jejich několikáté opakování případně, jinak formulované. Žalovaná navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaný ve vyjádření vyvracel argumentaci v odvolání uvedenou. Plně se ztotožnil s napadeným rozhodnutím i jeho odůvodněním. Konkrétně se pak vyjádřil k jednotlivým argumentům žalobkyně. Restituční nárok mu náležel z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, který byl mu darován jeho matkou [příjmení] [jméno] [příjmení], která byla původní oprávněnou osobou, nárok byl vyčíslen na celkovou částku [částka] [anonymizováno], [částka], a v průběhu času došlo k jeho postupnému čerpání. Ve veřejných nabídkách byl uspokojen co do částky [částka]. Žalovaný uvedl jemu převedené pozemky, jejich ocenění i specifikaci rozsudku, na jehož základě mu bylo vlastnické právo k pozemkům převedeno, a k nimž má v současné době existující pravomocné rozhodnutí, na základě kterého nabyl k jednotlivým pozemkům vlastnické právo. Pro úplnost uvedl, že v případě pozemků vydaných mu v řízení u Okresního soudu v Mělníku, byla určena jejich hodnota dle znaleckých posudků předložených žalobkyní a označené jako nesporné. Vyslovil nesouhlas s argumentací žalobkyně, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR jsou otázky vydávaných náhradních pozemků a výše neuspokojeného restitučního nároku otázkami předběžného a nejsou, tak pro soud v dalším řízení závazné. Poukázal na to, že celková hodnota restitučního nároku nebyla mezi účastníky sporná, což také soud v odůvodnění napadeného rozsudku reflektoval. Vyjádřil se k obsahu § 135 o. s. ř. včetně jeho citace, a odkázal na nález ÚS ČR sp. zn. II ÚS 2742/17, ve kterém se ústavní soud vyjádřil k posuzování předběžných otázek. Část tohoto rozhodnutí citoval a odkázal na něj v tom smyslu, že soud správně posoudil otázku výše jeho restitučního nároku. Uvedl, že si je vědom judikatury, na kterou žalobkyně odkazuje a dle, které hodnota restitučního nároku, jakož i hodnota vydaných náhradních pozemků, představují v restitučních sporech pouze otázky předběžné a jejich řešení není závazné pro soudy v dalších restitučních řízeních. Je však přesvědčen o tom, že v kontextu judikatury, na kterou odkázal a i s přihlédnutím k tomu, že otázka ocenění náhradních pozemků je otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení se v restitučních sporech nechávají vypracovávat znalecké posudky, nebylo v daném případě na místě, aby soud znovu zkoumal hodnotu žalovanému vydávaných náhradních pozemků v k. ú. [obec] a v k. ú. Sýčina. Navíc tyto náhradní pozemky byly u Okresního soudu v Mladé Boleslavi oceněny soudním znalcem ustanoveným soudem a v souladu se závěry vyslovenými NS ČR v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 755/2019. V té situaci soud správně posoudil hodnotu těchto pozemků, když vyšel ze znaleckého zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi. V případě zjišťování hodnoty pozemků v tomto řízení by soud musel opět zadat znalecký posudek na jejich ocenění, což by nebylo účelné ani hospodárné. Rovněž tak vyslovil nesouhlas, že by nebyla správná aplikace § 2999 a 3001 zák. č. 89/2012 Sb. k otázce jeho dobré víry. V dobré víře byl, neboť při převodu pozemků v k. ú. [obec] a v k. ú. Sýčina na třetí osobu mu svědčil stav zapsaný v katastru nemovitostí, kde byl uveden jako jejich vlastník. To v řízení prokázal. V době uzavření převodních smluv odvozoval svoji dobrou víru nejen ze zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, který je založen na principu materiální publicity, ale rovněž z pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí vydaných Okresním soudem v Mladé Boleslavi ve věci sp. zn. 19 C 203/2017, resp. Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 21 Co 213/2018. Již v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že skutečnost, že existovala teoretická možnost podání dovolání proti rozhodnutí, kterým nabyl předmětné pozemky, a že toto bude nakonec úspěšné, nezakládá nedostatek dobré víry, což bylo rovněž stvrzeno v rozhodnutí MS v [obec] č. j. 30 Co 282/2020-120, na který odkazovala sama žalobkyně, a na který se v odvolací argumentaci hodně odvolává. Užívá však pouze argumentaci, která jí vyhovuje, jí nevyhovující následně zpochybňuje, jak je tomu v případě dobré víry žalovaného a posouzení jeho osoby jako poctivého příjemce. Žalobkyně argumentovala tím, že se žalovaný nikdy nestal vlastníkem pozemku v k. ú. [obec]. Závěr opírá o tvrzení, že konstitutivním rozhodnutím v náhradovém sporu je pouze nahrazen projev vůle státu k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva. Podle ní tak po zrušení předmětných rozhodnutí nastal stav neexistence právního titulu k převodu předmětných pozemků. Podle ustálené rozhodovací praxe NS ČR platí, že rozhodnutí, kterým je nahrazen projev vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí, je rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnického práva, a právní moci takovéhoto rozhodnutí nabývá oprávněná osoba vlastnické právo k převáděné nemovitosti. Odkázal na rozhodnutí NS ČR č. j. 28 Cdo 509/2021-2181 z něhož citoval, a které se odvolává na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017 a sp. zn. 31 Cdo 2060/2010; v tomto směru odkázal i na rozhodnutí NS ČR č. j. 28 Cdo 976/2021-465, vyjadřujícího se k téže otázce. V totožné argumentaci odkázal i na rozhodnutí NS ČR č. j. 28 Cdo 1520/2021-1552, č. j. 28 Cdo 2128/2021-582. Z toho vyplývá, že rozhodnutí nahrazující projev vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu má konstitutivní povahu a již samo o sobě zakládá vlastnické právo oprávněné osoby, nejedná se o smlouvu. Není proto možné na zrušení předmětných soudních rozhodnutí aplikovat § 551 a § 554 zák. č. 89/2012 Sb., jak se žalobkyně mylně domnívá. K posouzení vzniku bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty, odkázal opět na rozhodnutí NS ČR č. j. 28 Cdo 509/2019-89, jehož závěry citoval. V té souvislosti uvedl, že se v dané věci nemůže jednat o bezdůvodné obohacení vzniklé protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť pro aplikaci této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, nejsou splněné předpoklady. Odkázal na odbornou literaturu k této problematice, z níž rozsáhle citoval s tím, že se jedná o literaturu komentářovou. Uvedl, že skutková podstata v tomto posouzení bezdůvodného obohacení spočívající v protiprávním užití cizí hodnoty je subsidiární a má být použita pouze v případě, kdy vznik bezdůvodného obohacení nespadá pod žádnou jinou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení. Žalovaný v době převodu pozemků v k. ú. [obec] a k. ú. Sýčina disponoval pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, které zakládalo jeho vlastnické právo. I s přihlédnutím k tomu, že byl zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, je nutné uzavřít, že byl oprávněným vlastníkem předmětných pozemků. To, že následně došlo ke zrušení rozsudků, na základě kterých žalovaný vlastnické právo nabyl, nemůže založit protiprávnost jeho jednání při převodu předmětných pozemků na třetí osobu. I kdyby se odvolací soud s takovouto argumentací neztotožnil, a mínil by věc posoudit podle skutkové podstaty spočívající v protiprávním užití cizí hodnoty, uvedl, že ani v takovém případě není vyloučena aplikace § 3000 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. K námitce žalobkyně ke stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení podle obvyklé ceny zopakoval, že takový postup je nepřípustný a v rozporu s judikaturou NS ČR. Již před soudem prvního stupně poukazoval na rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, stejně jako na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, kde dovolací soud dospěl k závěru, že v případě vzniku bezdůvodného obohacení na straně oprávněné osoby nepřipadá v úvahu stanovit výši náhrady bezdůvodného obohacení v závislosti na zjištění ceny v místě a čase obvyklém. K námitce nedostatku dobré víry na své straně opakoval svá již učiněná tvrzení. K výhradě ceny, za kterou převedl předmětné pozemky na třetí osobu, poukázal na to, že kupní cena je věcí smluvních stran vyjadřující jejich svobodnou vůli. Tvrzení žalobkyně o tom, že pozemky převedl za cenu násobně nižší, nemůže založit nedostatek dobré víry žalovaného. Žalobkyně nikdy v průběhu řízení nevznesla žádná tvrzení, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, že žalovaný snad obdržel za předmětné pozemky vyšší částky, než jaké byly uvedeny v převodních smlouvách. Nebyly zjištěny v řízení žádné okolnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že za tyto pozemky obdržel více, než bylo uvedeno v kupních smlouvách. Dle svého přesvědčení prokázal, že za tyto pozemky obdržel plnění v hodnotě v kupních smlouvách uvedených, proto je povinen k vydání právě těchto částek. Odkázal v tomto na odůvodnění napadeného rozsudku odstavce 20., 21. a 22. Ve svém vyjádření konečně odkázal na to, že odvolací námitky žalobkyně se neustále opakují. Dle žalobkyně se však odvolací argumentace vztahuje i na pozemky v k. ú. [obec], obec Obříství a [obec], které byly žalovanému vydány v řízení u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 247/2017. I když se k tomuto vyjádřil již před soudem prvního stupně, zopakoval, že tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum] a nikdy nebyl zrušen. Žalobkyně však neustále setrvává na nesprávném názoru, že s ohledem na závěry vyslovené NS ČR v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 755/2019-210, stran oceňování náhradních pozemků, by měly být aplikovány i na zjišťování hodnoty náhradních pozemků vydaných žalovanému v jiném řízení, které však již v době vydání předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo pravomocně skončeno. Nový způsob oceňování náhradních pozemků v restitučním případě žalovaného nelze aplikovat na zjištěné hodnoty náhradních pozemků již pravomocně vydaných (ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 2707/18-2). Dále připomněl, že, kromě toho, že rozsudek Okresního soudu v Mělníku nebyl nikdy zrušen, žalobkyně proti němu podala odvolání, které však následně vzala zpět. Dobrovolně se tak vzdala práva na přezkum tohoto rozsudku a jeho správnost odvolacím soudem. I přesto nyní tvrdí, že pravomocný a vykonatelný rozsudek, proti kterému neuplatňovala opravné prostředky, je nesprávný, protože na jeho základě došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Žalobkyně nemůže v situaci, kdy sama dobrovolně akceptovala obsah rozsudku Okresního soudu v Mělníku, kterým mu byly vydány další náhradní pozemky, jejichž ocenění dle znaleckých posudků učinila nesporným za účelem uspokojení jeho tehdy dosud nevypořádaného restitučního nároku, nyní namítat jeho nesprávnost a už vůbec ne dovozovat z této skutečnosti jakýkoliv nárok vůči žalovanému.

18. Závěrem zopakoval, že žalobkyně postupuje zcela účelově a v rozporu s dobrými mravy, když v daném řízení žádá vydat bezdůvodné obohacení mimo jiné za pozemky v k. ú. Sýčina a v k. ú. [obec], přičemž žalovanému svědčí k pozemku v k. ú. Sýčina řádný nabývací titul představovaný pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Navíc se žalobkyně domáhá nyní v řízení u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 319/2020 vůči Ing. [jméno] [příjmení] určení svého vlastnického práva k těmto pozemkům. Pro informaci uvedl, že žaloba byla zamítnuta, neboť Okresní soud v Mladé Boleslavi kupní smlouvy uzavřené žalovaným a Ing. [jméno] [příjmení] shledal jako platné, ale z veřejných informací z aplikace infosoud bylo proti tomuto paralelnímu řízení podáno dne [datum] odvolání. Žalobkyně tedy postupuje tak, že se jednak domáhá vrácení pozemků od třetí osoby, a to i pozemků, které žalovaný řádně nabyl, a jednak se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za tytéž pozemky, jejichž vrácení řízení o určení vlastnického práva nelze vyloučit. V případě úspěchu v obou řízení, by žalobkyně získala duplicitně od žalovaného finanční plnění a současně zpět své vlastnictví. Takovýto postup shledává žalovaný jako účelový s cílem ho poškodit. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vymezeném odvoláním, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

20. Odvoláním nebyl napaden vyhovující výrok I., který tak samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nebyl tak předmětem přezkumu odvolacím soudem.

21. Soud prvního stupně založil své rozhodnutím na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu vzhledem k tomu, co účastníci uvedli a co vyšlo provedeným dokazováním v řízení najevo. Mezi účastníky nebyl sporný restituční nárok žalovaného jako právního nástupce po své matce, včetně jeho výše; sporným ani nebyla rozhodnutí soudů (kterými byl jeho nárok průběžně uspokojován v rámci soudních řízení, které žalobkyně označuje jako tzv. náhradová řízení). Jedná se však pouze o řízení vyvolaná vlastní liknavostí státu, na tyto praktiky opakovaně upozorňoval již Ústavní soud ČR, když takovýto postup zakládal neuspokojeným restituentům se domáhat vydání konkrétního pozemku, nebyli nuceni tak se domáhat pozemků jen ve veřejných dražbách. [příjmení] v řízení zůstal tedy pouze právní základ nároku žalobkyně ve vztahu k uplatněné částce z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Žalobkyně v rámci svého odvolání odkazovala na judikaturu NS ČR k otázce řešení předběžné otázky při existenci více probíhajících sporů (§ 135 o. s. ř.) při uspokojování oprávněných osob, a dále na rozhodnutí, která se vyjadřovala k výši ceny takto vydávaných pozemků ve vztahu k výši přiznaného restitučního nároku. Tuto judikaturu žalovaný nijak nezpochybňoval, odvolacímu soudu je přirozeně známa. Za podstatné však odvolací soud považuje posouzení uplatněného nároku dle § 1 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. Ostatně obdobný přístup zaujal i soudu prvního stupně, když akcentoval způsob vypořádávání přiznaného restitučního nároku matce žalovaného, který posléze darováním přešel na něj. Je nesporné, že tento nárok byl přiznán již v roce 2003, ve veřejných nabídkách byl uspokojen matkou žalovaného v rozsahu cca 10 %. Ve zbytku žalobkyně jako povinná vůbec neplnila povinnost uloženou jí zákonem, a jak již bylo výše uvedeno z důvodu liknavosti a neochoty státu plnit povinnosti z restitučního zákona vyplývajících, umožnil restituentům domáhat se v soudním řízení vydání konkrétního pozemku. Takovýto závěr uzavřel proto, že oprávněné osoby byly proti státu bezmocné, soudní postup byl jedinou možnou obranou, resp. vydobytí svého práva. Tímto způsobem postupoval i žalovaný, pozemky, které mu byly v několika soudních řízení vydány na základě pravomocných rozhodnutí, když proti některým buď dovolání ze strany žalobkyně podáno nebylo, případně bylo odmítnuto; jeho postup byl zcela relevantní a v souladu s právem.

22. Pouze rozhodnutí Okresního soudu v Boleslavi sp. zn. 19 C 203/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 213/2018, který nabyl právní moci [datum], byl následně zrušen v rámci mimořádného opravného prostředku usnesením NS ČR. Toto rozhodnutí se vztahovalo k pozemku v k. ú. [obec] a k pozemku v k. ú. Sýčina. Důvodem zrušení těchto rozsudků bylo nesprávné finančních ocenění jejich hodnoty s odkazem na to, že dle zák. č. 229/1991 Sb. je třeba vydávaný pozemek hodnotit ve stavu ke dni jeho odnětí, ale podle stavu v době vydání. Jedná se o standardní postup. Odvolací soud současně ale podtrhuje skutečnost, že takovýto stav vznikl pouze a jen jednáním žalobkyně. V případě, že by žalobkyně oprávněný a státem přiznaný nárok restituenta vypořádala bezprostředně poté, kdy mu byl přiznán, nepochybně by disproporce v ocenění pozemku nenastala, a to by odpovídalo (minimálně přiměřeně) výši přiznaného nároku i úmyslu zákonodárce.

23. Jestliže se žalovaný domohl svého nároku po uplynutí 15 let, což se např. při soudních řízeních dle zák. č. 82/1998 Sb. jednoznačně označuje jako nesprávný úřední postup a spojuje s tím i finanční nárok proti státu, nelze v jiných obdobných řízení říci, že je takovýto postup v souladu s právem. Jestliže žalovaný pozemky převzal na základě pravomocných soudních rozhodnutí, byl nepochybně jejich oprávněným držitelem. Způsob jak se svým majetkem, kterého se domohl až po 15 letech, dále nakládal, nepřísluší žalobkyni vůbec posuzovat. Žalobkyně má v občanskoprávním řízení postavení standardního účastníka, nesvědčí jí žádná silová pozice. Již soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně poté, kdy vyzvala žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení, podala žalobu dříve, než uplynula lhůta, kterou mu sama vytýčila. Je tedy z toho zřejmé, že i takovýto postup byl zcela nestandardní a neodpovídající dobrým mravům. Žalobkyně v postupu k daným pozemkům na jedné straně se bránila jejich vydání, popírala tak de facto již přiznaný nárok, v opačném případě však nevyčkala ani lhůty, kterou sama žalovanému určila. Žalobkyně v řízení odkazovala na bohatou judikaturu NS ČR, z ní však vyjmula rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 979/2021, které se vyjadřuje k rozdílu nabytí vlastnictví smlouvou mezi účastníky a na základě konstitutivního rozhodnutí soudu. Žalovaný v daném případě se stal vlastníkem sporných pozemků dnem právní moci soudních rozhodnutí, protože zápis vkladu do katastru nemovitostí má již jen deklaratorní charakter. Pokud již bezprostředně poté uzavřel kupní smlouvy s třetí osobou, postupoval tak zcela standardně a realizoval své vlastnické právo. Nepochybné je, že je na smluvních stranách jakou cenu si pro převod prodávané věci dohodnou. Cenu, za kterou žalovaný pozemky převedl, prokázal jednoznačně kupní smlouvou. Není zřejmé, na základě čeho tvrdí žalobkyně, že na něm bylo, aby tuto cenu prokázal, když jak již bylo uvedeno, prokázal jí kupní smlouvou. Nařčení ze strany žalobkyně, že by sjednaná cena neodpovídala ceně faktické, že žalovaný měl v úmyslu takto postupovat, a že tedy nebyl v dobré víře, nemá v provedeném dokazování sebemenší opodstatnění a ve vztahu k žalovanému je až dehonestující. To vše za situace, jak již odvolací soud podtrhl, že žalobkyně (stát), která přiznala žalovanému právo, se pak fakticky svým jednáním bránila toto realizovat. V případě, že by restituční nárok byl uspokojen řádně a včas, k danému sporu by vůbec nemohlo dojít. Je ovšem také s podivem, že takovýto postup žalobkyně zaujala až následně, když v předchozích řízení rozhodnutí soudů prvních stupňů, včetně soudu odvolacího, při kterém byla používána tatáž metodika, tentýž postup zjištění ceny znaleckými posudky a toto zohlednění ve výroku ve vztahu k výši vypořádání restitučního nároku akceptovala, a to včetně soudu nejvyššího. Je třeba také přisvědčit žalovanému, že pokud se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení za pozemky, které již byly pravomocně vydány, a rozhodnutí ohledně nich nebylo nikdy zrušeno, je zcela nepřípustnou a zákonu odporující snahou o reparaci již vydaných a pravomocných rozhodnutí. Takovýto postup státu zásadně nabourává smysl soudních rozhodnutí v tom smyslu, že právní moc soudního rozhodnutí je garancí práva účastníka, a zpochybňuje pak tedy vůbec smysl soudního řízení ve vztahu k právní jistotě. Žalovaný za celou dobu 15 let, kdy„ bojoval“ o to, aby žalobkyně řádně plnila své povinnosti ze zákona jí vyplývající, neučinil nic, čímž by zájem státu poškodil. Naopak proti tomu je chování žalobkyně vůči žalovanému jako svému občanovi rozporné s dobrými mravy, neboť mu fakticky svým chováním právo odepírá.

24. S odkazem na výše uvedené, když odvolací soud nezjistil, že by v rozhodnutích NS ČR, na která oba účastníci odkazovali, dovolací soud problematiku dobrých mravů v daných typech řízení řešil, dospěl k závěru, že je namístě podle tohoto ustanovení postupovat, a z toho důvodu napadený rozsudek, včetně výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. Žalovaný byl plně procesně úspěšný v odvolacím řízení a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mu přísluší náhrada nákladů tohoto řízení ve výši [částka] (2 úkony právní služby po [částka], 2 paušální náhrady hotových výdajů po [částka], 21% DPH [částka] dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Poučení