55 Co 377/2025 - 330

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců Mgr. Terezy Jachura Maříkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozeného [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 616 598 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2025, č. j. 7 C 172/2020-307, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje a ve zbývajícím rozsahu se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 62 167 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení z částky 54 652,80 Kč a s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení z částky 7 514,20 Kč; jinak se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 218 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 159 666,70 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 59 083,30 Kč od [datum] do zaplacení, výrokem II. ve zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce na žalované domáhal zaplacení dalších 427 848 Kč a dalšího příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení nad rámec výroku I. tohoto rozsudku, výroku I. rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka] a výroku usnesení zdejšího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], žalobu zamítnul a výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 52 489, 40 Kč k rukám jejího právního zástupce.

2. Takto rozhodl v pořadí již druhým rozsudkem o žalobním žádání (včetně jeho rozšíření), jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky /po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v rozsahu částky 30 000 Kč s příslušenstvím a pravomocném přiznání částky 50 750 Kč s příslušenstvím výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále také jen „první rozsudek“)/ jako části nájemného inkasovaného žalovanou z nemovitostí, jejichž je žalobce podílovým spoluvlastníkem. Žalobce je podílovým spoluvlastníkem jednotky č. [hodnota] a jednotky č. [hodnota], garáž, v budově č. p. [hodnota], to vše v obci a katastrálním území [adresa] (dále též jen „Byt v [adresa]“), když spoluvlastnický podíl žalobce na těchto nemovitostech je id. 1/6 vzhledem k celku. Dále žalobce tvrdil, že je podílovým spoluvlastníkem jednotky č. [hodnota] a jednotky č. [hodnota] v obci [adresa], katastrální území [adresa] (dále též jen „Byt v [adresa]“), když spoluvlastnický podíl žalobce na těchto nemovitostech je id. 1/6 a konečně je žalobce spoluvlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota] v obci a katastrálním území [adresa] (dále též jen „Dům v [adresa]“), když spoluvlastnický podíl žalobce na těchto nemovitostech činí id. 1/3. Za dobu pronajímání uvedených nemovitostí bylo nájemci na účty žalované z pronájmu zaplaceno za Byt v [adresa] v roce [datum] částka 78 000 Kč, roce [datum] částka 78 500 Kč, v roce [datum] částka 90 000 Kč, v roce [datum] částka 93 500 Kč a v roce [datum] částka 114 000 Kč. Za pronájem Bytu v [adresa], byla na účty žalované zaplacena v roce [datum] částka 96 000 Kč, v roce [datum] částka 144 000 Kč, v roce [datum] částka 144 000 Kč, v roce [datum] částka 155 000 Kč a v roce [datum] částka 204 000 Kč, a konečně pokud jde o Dům v [adresa] bylo z jeho pronájmu na účet žalované zaplaceno v roce [datum] částka 240 000 Kč, v roce [datum] částka 240 000 korun, v roce [datum] částka 269 400 Kč, v roce [datum] částka 146 900 Kč a v roce [datum] částka 240 000 Kč. Žalovaná částka je tvořena součtem jednotlivých součinů nájemného a podílu žalobce na uvedených nemovitostech v žalovaném období. Podáním ze dne [datum] žalobce rozšířil svou žalobu o částku 119 083 Kč příslušenstvím, když tvrdil, že tato částka byla na účet žalované z titulu pronájmu nemovitostí uhrazena v roce [datum]. K vznesené námitce promlčení žalobce uvedl, že až do roku [datum] nevěděl, zda a v jakém rozsahu jsou platby nájemného z pronajatých nemovitostí placeny žalované. Ačkoli byl do roku [datum] jednatelem žalované, nebyl mu poskytnut přístup k jejímu účetnictví ani k dalším dokumentům žalované. Byl nucen se svého práva domáhat u soudu. Také nikdy neměl oprávnění disponovat finančními prostředky na účtu žalované. Námitku promlčení proto žalobce považuje za rozpornou s dobrými mravy.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Tvrdila, že podle ústní dohody uzavřené v roce [datum] měla žalovaná uvedené nemovitosti spravovat a zajišťovat nové nájemce a nájemné bylo placeno na její účet, a z něj pak hradila podle dohody svou odměnu na náklady spojené s činností žalované. Žalobu označila za předčasnou, neboť na základě ústní dohody spoluvlastníků bylo potřeba souhlasu všech spoluvlastníků k výplatě částek zaplacených na nájemném na účet žalované. Rovněž namítla promlčení nároku žalobce.

4. Žalobci byla shora uvedeným prvním rozsudkem pravomocně přiznána částka 50 750 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, když na účet žalované bylo společností [právnická osoba] za období tří let před podáním žaloby (odpovídající vlastnickému podílu id. 1/3 žalobce na nemovitosti v [adresa]) tato částka, jakožto nájemné zaplacena, přičemž soud prvního stupně nájemní smlouvu shledal jako absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena na straně pronajímatele žalovanou, nikoli spoluvlastníky nemovitosti. V další části tohoto nároku jej shledal jako promlčený. V nárocích týkajících se dalších nájemních vztahů u Bytu v [adresa] a Bytu v [adresa] uzavřel, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována.

5. Odvolací soud usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] první rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závěrem, že v posuzované věci (vyjma nároku týkající se hrazených částek, jež měly představovat nájemné od společnosti [právnická osoba]) se jedná o nárok žalobce na vyplacení podílu z výtěžku (nikoli o nárok na vydání bezdůvodného obohacení), když žalobce s nájemními smlouvami uzavřenými ostatními spoluvlastníky dodatečně souhlasil, s čímž souvisí, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována (nájemné bylo hrazeno na účet žalované, jakožto správce nemovitostí). Zavázal proto soud prvního stupně, aby se zabýval existencí dohody o správě společné věci (jak tvrdila žalovaná), a to zejména ve vztahu ke splatnosti výtěžku z nájmu společných nemovitých věcí (tj. splatnosti nároku žalobce). S tím, že pokud nebude zjištěno ničeho konkrétního, byl žalobce oprávněn se domáhat vydání výtěžku prvního dne poté, kdy se o něm dozvěděl nebo dozvědět mohl. Současně odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval vznesenou námitkou promlčení, tj. kdy se žalobce dozvěděl nebo dozvědět mohl o placení nájmů za pronájem předmětných z nemovitostí (tj. o realizovaných pronájmech), resp. o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (tj. v případě částek hrazených společností [právnická osoba]) a s tím související námitkou žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že žalobce se musel soudně domáhat po žalované dokladů o jejím hospodaření a v tomto řízení byl úspěšný.

6. Na základě nesporných tvrzení účastníků a po provedeném dokazování listinami a výslechy svědků, popsané v odstavci 9 až 25 rozsudku soudu prvního stupně dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem Bytu v [adresa] se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1/6, spoluvlastníkem Bytu v [adresa] se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1/6 a dále spoluvlastníkem Domu v [adresa] se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1/3. Ostatními spoluvlastníky jsou [jméno FO], bratr žalobce, a [jméno FO], zemřelý otec žalobce. Tvrzení žalované o uzavření ústní dohody o správě společné věci – nemovitostí (zejm. ke vzniku splatnosti nároku na rozdělení výtěžku) nebyla prokázána. Uvedené nemovitosti byly pronajímány od roku [datum], resp. [datum], a to Byt v [adresa] paní [jméno FO], konkr. od [datum] do [Datum narození advokáta A], panu [jméno FO] od [datum] do [datum] (doba tohoto nájmu spadala do období tří let před podáním žaloby), Byt v [adresa] panu [jméno FO] od [datum] do května [datum] (zde byla žaloba žalobcem vzata zpět), paní [jméno FO] (doba tohoto nájmu spadala do doby tří let před podáním žaloby) a paní [jméno FO] od [datum] (zde nájemné nebylo hrazeno na účet žalované) a naposledy Dům v [adresa] společnosti [právnická osoba] od [datum] (zde pravomocně přiznána částka odpovídající nájmu za dobu tří let před podáním žaloby) a panu [adresa] od [datum] (zde doba nájmu spadala do období tří let před podáním žaloby). Za užívání domu v [adresa] byla zaplacena na účet žalované za žalované období částka ve výši 893 100 Kč od společnosti [právnická osoba] (podíl žalobce na přijatém plnění za tři roky předcházející podání žaloby byl přiznán výrokem I. prvého rozsudku soudu prvního stupně), ve výši 440 500 Kč od nájemce [adresa] (vše zaplaceno ve 3 letech před podáním žaloby), za Byt v [adresa] bylo zaplaceno za žalované období nájemné ve výši 518 500 Kč od nájemce pana [jméno FO] (vše zaplaceno ve třech letech před podáním žaloby) a 424 500 Kč od nájemkyně paní [jméno FO], resp. 67 500 Kč (ve třech letech před podáním žaloby), a za Byt v [adresa] bylo paní [jméno FO] zaplaceno 218 500 Kč (to vše ve třech letech před podáním žaloby). Žalobce v případě Domu v [adresa] věděl o pronájmech a zasílání nájemného na účet žalované již za života otce žalobce [jméno FO] a v případě Bytu v [adresa] od roku 2015 a u Bytu v [adresa] od roku [datum]; tedy ve všech případech měl tuto vědomost již tři roky před podáním žaloby (tato podána [datum]).

7. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 2021, § 1126, § 1128 odst. 1, § 1129, § 1120, § 609, § 619 a § 2 odst. 3 o. z. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena konkludentní dohoda o společném užívání (pronájmu) nemovitostí, přičemž povinnost na vydání výtěžku přináleží žalované. Naopak nebylo v řízení prokázáno, že by mezi spoluvlastníky nemovitosti byla dohodnuta splatnost výtěžku ze společného pronájmu. Soud prvního stupně se zabýval námitkou promlčení a dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání výtěžku z pronájmu za období předcházející více jak tři roky před podáním žaloby je promlčen, když uzavřel, že promlčecí doba je tříletá a běží od doby, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé, tedy, kdy se dozvěděl (mohl dozvědět) o okolnostech rozhodných pro počátek jejího běhu, v tomto případě, že nemovitosti jsou pronajímány, za kolik, a že nájem je placen na účet žalované. V případě Bytu v [datum] to bylo v roce [datum], o čemž svědčí žalobcem sepsané trestní oznámení, u Bytu v [adresa] lázních to bylo v roce [datum], kdy podepisoval dodatek k nájemní smlouvě s paní [jméno FO] a v případě Domu v [adresa] o tom byl informován bratrem [jméno FO], a dokonce ve věci nájmu jednal s nájemníky, to vše již tři roky před podáním žaloby. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce jednal s nájemníky Domu v [adresa], mohl tak učinit i v případě dalších nájmů (nájemců). Z pozice jednatele si měl a mohl zjistit, jaké částky byly z nájmu poukazovány na účet žalované. Jestliže žalobce nečinil relevantní kroky vedoucí k tomu, aby se mohl seznámit s výší nájmů poukazovaných na účet žalované, k čemuž měl nepochybně oprávnění nejen jako spoluvlastník, ale i jako jednatel žalované, nemůže to jít k tíži žalované. Soud prvního stupně také shledal, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce o pronájmech věděl dlouhodobě, o všem byl informován, byl jednatelem žalované a měl možnost si zjistit relevantní údaje pro uplatnění svého práva. [adresa] toho zvolil konfliktní řešení formou podávání trestních oznámení. Soud prvního stupně proto zohlednil všechny částky připadající na uhrazené nájemné za tři roky před podáním žaloby /od paní [jméno FO], pana [jméno FO], paní [jméno FO] a pana [jméno FO] (u společnosti [právnická osoba] již došlo k pravomocnému přiznání dané částky) / a dospěl k částce 218 750 Kč, odpovídající podílu žalobce na jednotlivých nemovitostech (částka 59 083,30 Kč připadá na podíl na nájemném za rok [datum] a částka 159 667,70 Kč za předcházející roky).

8. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce započtení, jíž vznesla žalovaná a která představuje vynaložené náklady na správu dotčených nemovitostí, neboť takováto námitka by zjevně přesahovala rámec vedeného řízení. Nad to se jednalo o pohledávku nejistou, resp. neurčitou podle § 1987 odst. 2 o. z., která nebyla způsobilá k započtení, když žalobce platnost takovéhoto započtení zpochybnil.

9. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Protože žalovaná byla úspěšná v rozsahu 64,4 % a žalobce v rozsahu 38,6 %, přiznal žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu 22,7 %. Náklady řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za 5 úkonů právní služby – příprava a převzetí věci, odpor a 3x účast na jednání (z tarifní hodnoty 578 265 Kč) a z 12 úkonů právní služby – 10x účast na jednání a vyjádření ve věci samé ze dne [datum] a ze dne [datum] (počítáno z tarifní hodnoty 697 348 Kč – po rozšíření žaloby) s přináležející náhradou hotových výdajů za 11 úkonů po 300 Kč a za šest úkonů po 450 Kč a daně z přidané hodnoty (21%), což celkem činí částku 52 489,40 Kč.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, a to konkrétně do výroku II. a III., v němž požadoval zrušení napadeného rozsudku, popř. jeho změnu. Žalobce soudu prvního stupně vytýká nesprávné skutkové závěry i právní posouzení věci, zejm. že se nevypořádal s tím, že žalobce neměl k dispozici nájemní smlouvy ani jiné informace o pronájmech, které získal až v roce [datum] po opakovaných urgencích vůči správci pozůstalosti a žalované. Přesto soud prvního stupně dovodil, že žalobce věděl nebo mohl vědět o pronájmech a výši nájemného, a na tomto základě nesprávně uzavřel, že část nároku za období předcházející 3 roky před podáním žaloby je promlčená, ačkoliv žalobce byl fakticky vyloučen z vedení společnosti žalované a neměl objektivní možnost tyto informace zjistit. Argumentace soudu prvního stupně, že žalobce mohl zjistit výši nájemného z bankovních výpisů, je podle žalobce zcela mylná, neboť tyto neobsahují údaje o nájmu ani konkrétní nemovitosti. Soud prvního stupně rovněž neprovedl žádný důkaz o tom, že žalobce měl dispoziční právo k účtu žalované, přesto tento závěr učinil. Žalobce dále namítá, že soud prvního stupně zcela pominul jeho aktivní kroky od roku [datum] ke zjištění podmínek nájmů, jež byly bez jeho vědomí sjednány, tj. okolnosti užívání předmětných nemovitostí a ignoroval skutečnost, že žalovaná i správce pozůstalosti mu odmítali poskytovat součinnost a potřebné informace získal až v roce [datum]. Závěr soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí doby je proto v rozporu s § 619 o. z., neboť žalobce se o rozhodných okolnostech dozvěděl až v roce [datum], kdy správce nemovitosti žalobci předložil vyúčtování správy pozůstalosti. Nesprávné je i posouzení námitky promlčení z pohledu dobrých mravů – soud prvního stupně shledal, že tato není v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv žalovaná dlouhodobě odmítala poskytovat informace, zadržovala prostředky z nájmů a žalobce se musel domáhat zpřístupnění informací o hospodaření společnosti soudní cestou, přičemž byl ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] úspěšný. Žalobce zdůraznil, že jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy a výkon práva v podobě námitky promlčení proto nemůže požívat právní ochrany. Nesprávné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které žalované nemělo být přiznáno vzhledem k jejímu procesnímu postoji a okolnostem případu, kdy žalovaná nárok žalobce co do základu uznávala a sporovala pouze jeho výši a splatnost, což odůvodňuje aplikaci § 150 o. s. ř.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním podle § 212, § 212a odst. 1 až 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

12. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2, odst. 3 o. s. ř zopakoval dokazování předžalobní upomínkou ze dne [datum] a doplnil dokazování předžalobní upomínkou ze dne [datum]. Z těchto listinných důkazů zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky 578 0265 Kč za rok [datum] do [datum] a další upomínkou k úhradě částky 119 083 Kč za rok [datum] do [datum].

13. Soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav, který je pro rozhodnutí o věci postačující, a věc posoudil správně i po stránce právní, citujíc odpovídající zákonná ustanovení. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu uzavřel, že se nejedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (vyjma nároku vyplývající z nájemní smlouvy uzavřené dne [datum] se společností [právnická osoba], která byla již v prvním rozsudku soudem prvního stupně správně shledána jako neplatná), nýbrž o nárok na rozdělení výtěžku z pronájmu spoluvlastněných nemovitostí. Správně pak podle závazného pokynu odvolacího soudu se zaměřil na zjištění, zda mezi účastníky řízení existovala dohoda o rozdělení výtěžku z pronájmu nemovitostí a rovněž patřičně, vzhledem ke zjištění, že tomu tak nebylo (tj. že se nedohodli jinak), dospěl k odpovídajícímu právnímu závěru, že žalobci svědčí právo na rozdělení výtěžku podle velikosti jeho spoluvlastnického podílu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

14. Při této úvaze se zabýval vznesenou námitkou promlčení a ani v tomto posouzení nepochybil. Podle § 619 o. z. počne promlčecí doba u práva vymahatelného u orgánu veřejné moci běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Toto pak může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Toto zákonné ustanovení je tak třeba vztáhnout k nároku na rozdělení výtěžku z pronájmu nemovitostí, ze všech nájemních smluv, vyjma nájemní smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba] V tomto případě je tato nájemní smlouva neplatná a tento nárok podléhá režimu bezdůvodného obohacení a platí pro něj běh promlčecí doby podle § 621 o. z. Avšak i zde je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podstatná vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a vědomost o osobě povinné k jeho vydání. V obou případech je pak promlčecí doba tříletá.

15. Soud prvního stupně rovněž dospěl ke správnému závěru, že nárok vyplývající z nájemní smlouvy uzavřené s [jméno FO] dne [datum], žalobci nesvědčí, neboť v tomto případě bylo zjištěno, že nájemné za Byt v [adresa] nebylo hrazeno na účet žalované (obdobně platí pro nájemní vztah s [jméno FO], kde ostatně žalobce vzal svou žalobu zpět).

16. Soud prvního stupně také patřičně posoudil, že nárok z výtěžku žalobci naopak svědčí z titulu přijatého nájemného na základně nájemních smluv uzavřených s [jméno FO] (Dům [adresa]), [jméno FO] (Byt v [adresa]) a [jméno FO] (Byt v [adresa]), neboť žalované období (tj. požadovaný nárok) spadal do období tří let před podáním žaloby.

17. Z pohledu výše sděleného proto bylo třeba posoudit vznesenou námitku promlčení jen u zaplacené částky společností [právnická osoba] (Dům [adresa]) a u nájemného zaplaceného [jméno FO] (Byt v [adresa]), a to za období předcházející době více jak tři roky před podáním žaloby, když pro období tří let před podáním žaloby, soud prvního stupně správně zhodnotil, že nárok žalobci na vydání bezdůvodného obohacení svědčí (spol. [právnická osoba] – pravomocně přiznáno prvním rozsudkem) a nárok na rozdělení výtěžku rovněž (paní [jméno FO]).

18. Při posouzení otázky, kdy žalobci ve smyslu výše sděleného počala běžet promlčecí doba, učinil soud prvního stupně na základě provedených důkazů dostatečná zjištění. Pro počátek běhu promlčecí doby (obou promlčecích dob), je podstatné zjištění, kdy se žalobce dozvěděl či dozvědět mohl o okolnostech zakládající jeho nárok (z titulu rozdělení výtěžku i z titulu bezdůvodného obohacení). V rozsudku ze dne [datum], sp zn. [spisová značka] uveřejněný pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 91/2020), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž: 1) § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628) tak i u nároků podle zvláštních předpisů. 2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít běžet bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. 3) předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve a 4) určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti a opatrnosti.

19. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, resp. měl a mohl dozvědět (srov. § 619 odst. 2 o. z. in fina a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2807/2023).

20. Výše sdělené v poměrech této věci znamená posouzení, kdy se žalobce dozvěděl nebo mohl dozvědět o pronájmu Bytu v [adresa] a o pronájmu Domu v [adresa] a komu je nájemné hrazeno, resp. kdo se na jeho úkor v případě nemovitosti v [adresa] obohatil. Podstatné proto bylo zjištění, že ostatní spoluvlastníci pronajímají nemovitosti, a že tak žalobci vzniká nárok na podíl na výnosech/nárok na vydání bezdůvodného obohacení (v případě neplatné nájemní smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba]). Pro počátek běhu promlčecí doby proto není nutná vědomost o přesné výši nároku, tato může být zjištěna až v samotném řízení (na podkladě provedeného dokazování). V případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení běží proto promlčecí doba od okamžiku, kdy se poškozený dozví o existenci bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, nikoliv až když zná jeho přesnou částku. V případě výnosů ze společné věci se pak má za to, pakliže spoluvlastník ví, že druhý spoluvlastník využívá společnou věc sám, vzniká mu potenciální nárok na vypořádání (v tomto případě na vyplacení výtěžku z pronájmu, jež spravovala žalovaná).

21. U Bytu v Praze bylo zjištěno, že žalobce již dne [datum] podával na [právnická osoba] trestní oznámení, jehož předmětem konkr. bylo „pronájem bytu třetí osobě a angažování se žalované v tomto pronájmu“, proto soud prvního stupně správně dovodil, že již před tímto datem, resp. nejpozději k datu sepisu trestního oznámení žalobce věděl, že je předmětný byt pronajímán a že je pronajímán za účasti žalované, tedy, že mu vzniká nárok na vypořádání výtěžku z nájmu, tj. že jej může uplatnit u soudu. Obdobné zjištění učinil soud prvního stupně ve vztahu k pronájmu Domu v [adresa] společnosti [právnická osoba] když ze zápisu o konání valné hromady žalované ze dne [datum] vyplývá, že žalobce osobně jednal s nájemci Domu. Tedy i v tomto případě je zjevné, že věděl o užívání této nemovitosti společností [právnická osoba] a že částky představující nájemné inkasuje žalovaná, tj. že mu vzniká bezdůvodné obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Ostatně uvedené potvrzuje i odpověď žalobce správci pozůstalosti po zemřelém otci v dopise ze dne [datum], kde vyslovil souhlas s pronájmem Bytu v [adresa] i Domu v [adresa]. Obstojí tak závěr soudu prvního stupně, že ve smyslu § 619 a § 621 o. z. je žalobcem požadovaný nárok za období předcházející více jak tři roky před podáním žaloby již promlčen. Pro věc je proto nepodstatné, že žalobce se o skutečné výši přijatého nájemného (bezdůvodného obohacení) dozvěděl až na základě vyúčtování správcem pozůstalosti, které žalobce obdržel v roce [datum].

22. Rovněž správně soud prvního stupně posoudil i to, že vznesená námitka promlčení, není v rozporu s dobrými mravy, neboť pokud žalobce věděl o pronájmu uvedených nemovitostí již v roce [datum], nic mu nebránilo v tom uplatnit svůj nárok u soudu, resp. mu v tom nebránilo žádné jednání žalované. Na tomto místě odvolací soud doplňuje, že v otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Jinak řečeno, uplatnění promlčení dlužníkem může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jejichž výklad je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62, jen při splnění kvalifikovaných okolností.

23. V rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2002 pod č. 5 (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2004 pod č. 59, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003), Nejvyšší soud vysvětlil, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).

24. Odvolací soud však nesouhlasí s výpočtem soudu prvního stupně představující podíl žalobce na rozdělení výtěžku. Za období tří let před podáním žaloby byla na účet žalované z jednotlivých nájmů přijata v případě Bytu v [adresa] částka 218 500 Kč (pí. [jméno FO]), což při podílu žalobce 1/6 činí částku 36 417 Kč, u Bytu v [adresa] částka 518 500 Kč (p. [jméno FO]) a 67 500 Kč (pí. [jméno FO]), což při podílu žalobce 1/6 činí částku 86 417 Kč a 11 250 Kč a u Domu v [adresa] částka 152 250 Kč (spol. [právnická osoba]) a částka 440 500 Kč (p. [jméno FO]), což při podílu žalobce 1/3 činí částku 50 750 Kč (již pravomocně přiznáno) a částka 146 833 Kč, celkem proto žalobci náleží částka 280 917 Kč, nikoli částka 218 750 Kč, jak ji stanovil soud prvního stupně, tedy ještě částka 62 167 Kč.

25. Protože žalovaná měla dlužnou částku za rok [datum] uhradit do [datum] a dlužnou částku za rok 2020 do [datum] dostala se do prodlení dnem následujícím po uplynutí uvedených lhůt, tj. dnem [datum] a dnem [datum]. Žalobce tak má v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. nárok na úrok z prodlení z dlužných částek. Za situace, kdy výrok I. napadeného rozsudku nebyl dotčen odvoláním žádného z účastníků, zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.), musel odvolací soud stanovit příslušenství z jím přiznané částky 62 167 Kč, a to následujícím způsobem: za rok 2020 bylo na účet žalované uhrazeno nájemné 222 000 Kč (p. [jméno FO]), tj. 44 400 Kč (1/6), 89 187 Kč (pí. [jméno FO]), tj. 14 864,50 Kč (1/6) a 22 000 Kč (p. [jméno FO]), tj. 7 333 Kč (1/3), tedy celkem 66 597,50 Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 59 083,30, kdy z této částky shledal soud prvního stupně opodstatněné příslušenství za rok [datum] (viz výrok I. napadeného rozsudku), tudíž žalobci náleží příslušenství z dlužné částky za rok [datum] ve výši 7 514,20 Kč (66 597,50 – 59 083,30) a z dlužné částky za rok [datum] ve výši 54 652,80 Kč (62 167 – 7 514,20).

26. Soud prvního stupně nereflektoval, že řízení již stran částky 30 000 Kč svým usnesením ze dne zastavil, avšak napadeným rozsudkem rozhodl i o této částce, proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. c) věta prvá o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Ve zbývající části výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku; jinak jej podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

27. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů má oporu v § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a odvolací soud o nich rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobce žalobou nárokoval zaplacení částky ve výši 697 348 Kč a byl úspěšný stran částky 50 750 Kč a částky 280 917 Kč, tj. celkem částky 331 667 Kč, a naopak neúspěšný u částky 30 000 Kč (zpětvzetí žaloby) a u částky 335 681 Kč (zamítnutí žaloby). Žalobce tak byl úspěšný v 48 % a žalovaná v 52 %, tedy poměr úspěchu a neúspěchu žalobce a žalované byl v zásadě srovnatelný, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení