55 Co 38/2025 - 652

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců Mgr. Terezy Jachura Maříkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupené advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému [Jméno žalovaného], narozenému [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádání zaniklého společného jmění manželů k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2024, č. j. 18 C 299/2017- 552, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku ad I. a) mění jen tak, že celková hodnota nemovitosti činí 10 175 230 Kč a ve výroku III. se mění jen tak, že výše podílu z vypořádání zaniklého společného jmění účastníků činí 2 618 785,50 Kč; jinak se potvrzuje.

II. Žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit státu – Obvodnímu soudu pro Prahu 9 náklady řízení, a to každý v rozsahu 50 %, jejichž výše bude určena samostatným usnesením do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Obvodního soudu pro Prahu 9.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. přikázal ze zaniklého společného jmění bývalých manželů [Jméno žalobkyně] a [Jméno žalovaného] do výlučného vlastnictví žalovaného a) bytovou jednotku č. [číslo], vymezenou na pozemku parc. č. [číslo] a [číslo], včetně spoluvlastnických podílů ve výši 731/22437 ke společným částem domu a pozemku a jednotku č. [číslo], vymezenou na pozemku parc. č. [číslo] a [číslo], včetně spoluvlastnických podílů ve výši 242/4540 ke společným částem domu a pozemku a pozemku parc. č. [číslo] a [číslo], vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro [veřejnoprávní korporace], Katastrální pracoviště [adresa], k. ú. [adresa] na LV č. [číslo] a LV č. [číslo] (dále také jen „nemovitosti“) v celkové hodnotě 8 584 310 Kč a b) movité věci tvořící vybavení bytu nacházející se v bytové jednotce č. [číslo], vymezené na pozemku parc. č. [číslo] a [číslo], včetně spoluvlastnických podílů ve výši 731/22437 ke společným částem domu a pozemku, zapsáno u Katastrálního úřadu pro [veřejnoprávní korporace], Katastrální pracoviště [adresa], k. ú. [adresa] na LV č. [číslo] a LV č. [číslo] v celkové hodnotě 317 000 Kč. Výrokem II. přikázal oběma účastníkům, každému v rozsahu závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. [číslo] ze dne 14. 10. 2010, uzavřený mezi žalobkyní a žalovaným na straně jedné a společností [název], IČ [IČO] na straně druhé, který byl ke dni 29. 7. 2016 v nesplacené výši jistiny 1 265 893,70 Kč. Výrokem III. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vypořádání výše podílu z vypořádání zaniklého společného jmění účastníků podle výroku I. a II. částku 4 250 587 Kč. Žalobkyni a žalovanému uložil výrokem IV. u každého v rozsahu jedné poloviny zaplatit státu na účet soudu prvního stupně znalečné, o jehož výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením. Výrokem VI. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Rozhodl tak v pořadí již druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů s tím, že manželství bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci téhož dne. Uvedla rozsah společného jmění, které účastníci za trvání manželství nabyli, a to výše uvedené nemovitosti, movité věci tvořící vybavení bytu v hodnotě 300 000 Kč a osobní automobil [název], RZ [SPZ]. V průběhu manželství zatížili manželé společné jmění Hypotečním úvěrem u [právnická osoba] na koupi stavební parcely a úvěrem u společnosti [název] na koupi zmíněného automobilu. Dále žalobkyně z vlastních zdrojů poskytla do manželství částku 176 650 Kč ze svého dědictví po paní [jméno FO], která byla použita na pořízení automobilu [název]. Žalovaný pak použil ze svých zdrojů (dědictví) do manželství částku, která žalobkyni není známa. Žalobkyně také žádala, aby při vypořádání byla zohledněna částka, která ze společného jmění manželů byla vyplacena na výživném pro dceru žalovaného z předchozího manželství (hrazeno 4 000 Kč měsíčně). Žalobkyně navrhla, aby žalovanému byly do výlučného vlastnictví přikázány nemovitosti a movité věci tvořící vybavení bytu a aby mu byla uložena povinnost uhradit jí vypořádací podíl.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že cena bytové jednotky ke dni právní moci rozvodu činí 4 200 000 Kč. Souhlasil s tím, aby předmětná bytová jednotka připadla jemu, včetně povinnosti doplatit závazek z hypotečního úvěru, stejně tak jako doplatit úvěr u společnosti [název]. Vyslovil souhlas s tím, aby si žalobkyně ponechala osobní automobil zn. [název], a sama doplatila zůstatek úvěru od společnosti [název]. Poukázal na to, že z dědictví po své matce prodejem bytu celkem použil 3 150 000 Kč jako vnos do SJM, když částku 2 600 000 Kč převodem ze svého bankovního účtu uhradil na pořízení předmětných nemovitostí a částku 550 000 Kč vynaložil na koupi společného osobního automobilu zn. [název]. Navrhl, aby při vypořádání společného jmění manželů byla zohledněna částka ve výši jedné poloviny plateb za spotřebované služby v souvislosti s bydlením žalobkyně v předmětné bytové jednotce, neboť žalobkyně zde bydlí, ale nehradí na služby spojené s bydlením nic nejméně od října 2016 v celkové výši 54 600 Kč. Dále žalovaný navrhl, aby při vypořádání SJM soud zohlednil částku 150 000 Kč, která byla vyplacena jako školné na vysokou školu, kterou studovala žalobkyně (3× 50 000 Kč).

4. Soud prvního stupně provedl dokazování, které podrobně popsal v odstavci 4 až 5 svého rozhodnutí. Posléze žalobkyně nezpochybnila a učinila nesporným, že žalovaný použil finanční prostředky, které byly v jeho výlučném vlastnictví po prodeji bytu, který zdědil po své matce, jako vklad na zakoupení předmětných nemovitostí ve výši 1 500 000 Kč. Účastníci pak shodně uvedli, že netrvají na vypořádání osobního automobilu zn. [název] RZ [SPZ], stejně tak netrvají na vypořádání vnosu žalobkyně na zakoupení osobního automobilu zn. [název], který byl zakoupen v roce 2002 za 420 000 Kč, a netrvají na vypořádání finančních prostředků, které ze SJM byly vynaloženy ve prospěch žalobkyně na její studium na vysoké škole. Rozsah vypořádání SJM tak omezili, předmětem řízení zůstaly předmětné nemovitosti a movité věci, které se v těchto nemovitostech nacházejí, dále nedoplatek hypotečního úvěru, který byl účastníkům na jejich zakoupení poskytnut, dále úvěr u [právnická osoba] ve výši 320 000 Kč, a zejména vnos žalovaného z jeho výlučných prostředků do společného jmění manželů vztahující se k financování předmětných nemovitostí.

5. Soud prvního stupně také vyšel z toho, že oba účastníci souhlasili s tím, že nemovitosti mají být přikázány do vlastnictví žalovaného a souhlasili s tím, aby movité věci tvořící vybavení předmětných nemovitostí byly přikázány do jeho vlastnictví a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku, která bude určena soudem. Soud prvního stupně při ocenění movitých i nemovitých věcí vyšel ze znaleckých posudků, které v řízení byly vyhotoveny, znalec hodnotu movitých věcí ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků ocenil částkou 317 000 Kč, hodnotu nemovitých věcí částkou 8 584 310 Kč.

6. Soud prvního stupně pak přikázal oběma účastníkům závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. [číslo] ze dne 14. 10. 2010, který ke dni 29. 7. 2016 byl v nesplacené výši 1 265 893,70 Kč, a to každému z účastníků v rozsahu jedné poloviny, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 753/2020. Soud prvního stupně sdělil, že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného a v případě, pokud by tento byl zavázán k úhradě doplatku hypotečního úvěru, sama tato skutečnost neznamená pro druhého z manželů (žalobkyni) úplné zbavení se dosud existujícího dluhu. Ani při takovém způsobu vypořádání nezaniká bez dalšího manželovi, kterému dluh nebyl přikázán, povinnost hradit dluh věřiteli, neboť povinnost uhradit celý dluh jedním z manželů je založena pouze ve vztahu mezi manžely navzájem, věřitel však v tomto směru není povinen respektovat obsah soudního rozhodnutí (§ 737 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále také jen „o.z“) a je i nadále oprávněn požadovat jeho splnění po kterémkoliv z manželů.

7. Dále se soud prvního stupně zabýval vnosem žalovaného do společného jmění manželů vložením jeho výlučných prostředků, které získal po prodeji bytu zděděného po své matce a investovaných do předmětných nemovitostí. Skutečnost, že po smrti své matky získal do vlastnictví bytovou jednotku v[Anonymizováno][adresa] a tu v roce 2007 prodal na základě kupní smlouvy třetímu subjektu, byla mezi účastníky nesporná a tato vyplývá i z listinných důkazů – dědické rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] a kupní smlouvy z roku 2007. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zohlednil vnos žalovaného ve výši 1 500 000 Kč, když vyšel z toho, že žalobkyně původně vnos žalovaného do společného jmění manželů nepopírala, následně jakýkoliv vnos žalovaného do společného jmění zpochybňovala s tím, že uváděla, že došlo ke smísení společných finančních prostředků a výlučných finančních prostředků žalovaného a následně učinila nespornou výši vnosu žalovaného právě v částce 1 500 000 Kč.

8. Soud prvního stupně v tomto směru po uskutečněném dokazování dospěl k závěru, že příjmy účastníků nepostačovaly na zakoupení bytové jednotky, avšak neshledal, že by žalovaný z jeho výlučných prostředků poskytl do společného jmění manželů částku vyšší než 1 500 000 Kč. Použití dalších finančních prostředků ve výši 1 504 000 Kč z advokátní úschovy za prodej bytu po matce žalovaného na úhradu předmětných nemovitostí, bylo vyvráceno samotným tvrzením a důkazy předložené žalovaným, když částku ve výši 1 000 000 Kč a 500 000 Kč převedl na termínovaný vklad s tím, že se jednalo o převod finančních prostředků z dědictví. Žalovaný tak neprokázal, že by z dědictví po své matce do společného jmění manželů, resp. na nákup předmětných nemovitostí vynaložil částku vyšší než 1 500 000 Kč.

9. Stran valorizace vnosu (kdy pro tuto skutečnost byl prvotní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 18 C 299/2017–442 zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, č. j. [spisová značka] s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1765/2022), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný neprokázal, že by se účastníci řízení na valorizaci vnosu dohodli, tudíž vnos žalovaného valorizaci nepodrobil. Současně soud prvního stupně doplnil, že si je vědom skutečnosti, že bylo vydáno rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/2024 z něhož vyplývá nutnost valorizace vnosu do společného jmění manželů, aniž by se tito na valorizace dohodli, nicméně tento nález byl vydán již poté, co soud prvního stupně věcně rozhodl.

10. Po zohlednění závěrů znaleckého posudku k hodnotě bytu, jež činila 8 584 314 Kč, připadá podle soudu prvního stupně na každého z bývalých manželů , tj. pro každého částka 4 292 157 Kč. Od této částky soud prvního stupně odečetl vnosu žalovaného, tj. 750 00 Kč a částka, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit na vyrovnání podílu na předmětných nemovitostech tak činí 3 542 157 Kč. K této částce soud prvního stupně připočítal částku 158 500 Kč jako hodnoty movitých věcí oceněných znaleckým posudkem na částku 317 000 Kč a současně odečetl částku 250 070 Kč představující plateb, které žalovaný po rozvodu manželství uhradil na hypotéku u [právnická osoba]. Žalovaného proto zavázal k úhradě částky 4 250 587 Kč, resp. 3 450 587 Kč, neboť došlo při výpočtu k matematické chybě na vypořádacím podílu žalobkyně.

11. Při stanovení vypořádacího podílu soud prvního stupně nepřihlédl k závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené u [právnická osoba] dne 4. 9. 2015, tento závazek posoudil jako výlučný závazek žalovaného, který netvoří závazek spadající do SJM, neboť tímto úvěrem byly refinancovány předchozí úvěry, které žalovanému byly poskytnuty v roce 2004 a 2012, a jeho výše je nad rámec běžného hospodaření rodiny; zavazuje tak pouze žalovaného.

12. Naposledy se soud prvního stupně zabýval i tím, zda je na místě zohlednit v rámci výše vypořádacího podíl i to, že žalovaný hradil za trvání manželství výživné pro svoji dceru z předchozího vztahu, když toto mělo činit částku 728 000 Kč a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť žalobkyně za trvání manželství byla srozuměna s tím, že má žalovaný zákonnou vyživovací povinnost ke své dceři z předchozího vztahu a ničeho proti tomu nenamítala.

13. Proti rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání ve kterém namítal, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil výši vnosu žalovaného 1 500 000 Kč, když vyšel z toho, že se jednalo o nespornou skutečnost mezi účastníky řízení, avšak žalovaný v průběhu celého řízení tvrdil a prokazoval, že na koupi předmětné nemovitosti vynaložil ze svých výlučných prostředků (dědictví po matce) částku 2 600 000 Kč. Dále žalovaný namítal s ohledem na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/2024, které bylo v mezidobí přijato, že je nutné jím poskytnutý finanční vnos valorizovat.

14. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

15. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, po zjištění, že odvolání bylo podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

16. Odvolací soud připomíná, že při určení ceny věci tvořící součást vypořádávaného SJM je rozhodující cena obvyklá, tj. cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné věci ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Je také důležité zohlednit, že v období mezi zánikem a vypořádáním společného jmění může dojít ke zhodnocení i znehodnocení věci. Při zjištění ceny věcí tvořící vypořádávané SJM je proto třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav věci k okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku). V souvislosti s uvedeným pravidlem odvolací soud při jednání konaném dne [datum] doplnil dokazování doplňkem znaleckého posudku č. [číslo] ze dne 30. 6. 2025, který ve věci zadal. Z tohoto listinného důkazu vzal za prokázané, že aktuální cena výše popsaných nemovitostí k datu zpracování znaleckého posudku činí 10 175 230 Kč, přičemž za dobu od pořízení předmětných nemovitostí, tj. od uzavření kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2009 do dne zániku společného jmění manželů, tj. do 1. 7. 2016 nedošlo ani k zhodnocení ani k znehodnocení této nemovitosti.

17. Dále odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. provedl dokazování sdělením [právnická osoba] ze dne 31. 1. 2023 a výpisem k úvěru č. [číslo] ze dne 30. 9. 2024, ze kterých má za zjištěné, že od 15. 10. 2021 dosud činí splátka hypotečního úvěru 6 391,20 Kč (jistina 4 654,20 Kč a úrok 1 737 Kč). Ke dni 29. 7. 2016 činil dluh 1 265 893,70 Kč a k datu 31. 1. 2023 splatil žalovaný částku 500 140,53 Kč.

18. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

19. Podle § 742 odst. 1 o.z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání mj. tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.

20. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

21. Odvolací soud sděluje, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, které může být podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Z provedeného dokazování týkající se finančního vnosu žalovaného do společného jmění manželů, však učinil nesprávná skutková zjištění, když dospěl k závěru, že vnos žalovaného byl jen ve výši 1 500 000 Kč. Soud prvního stupně se v tomto směru spokojil jen s tím, že vnos v této výši byl mezi účastníky řízení nesporný, ačkoli žalovaný po celou dobu řízení tvrdil, že jeho vnos do společného jmění manželů činil 2 600 000 Kč. Rovněž tak soud prvního stupně vyšel z toho, že poté, co na účet vedený na jméno žalovaného (dále také jen „účet“) byla převedena částka ze soudní úschovy 1 504 000 Kč představující část kupní ceny za nemovitost, kterou žalovaný zdědil po své matce, převedl žalovaný tuto částku, resp. částku 1 500 000 Kč na termínovaný účet, tudíž podle soudu prvního stupně tato nemohla být použita na zakoupení předmětných nemovitostí, ačkoli tomu zjištění stran pohybu finančních prostředků na účtu vedeném na jméno žalovaného, neodpovídá.

22. Z dokazování, jak učinil soud prvního stupně u zjištění výše vnosu žalovaného, lze vyjít do té míry, že žalovaný získal v rámci dědictví po své matce byt, který následně na základě kupní smlouvy ze dne 25. 1. 2008 prodal panu [jméno FO] a to tak, že kupní cena 3 200 000 Kč měla být uhrazena ve dvou splátkách, konkrétně 1 600 000 Kč rovnou ve prospěch žalovaného (na účet) a 1 504 000 Kč na účet prostřednictvím úschovy (částka 96 000 Kč, jakožto daň pak přímo na účet příslušného finančního úřadu). Z účtu vedeného na jméno žalovaného se podává a koreluje to i s tvrzením žalovaného, že na zakoupení předmětných nemovitostí byl poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč dne 25. 6. 2007 na účet, a v hotovosti si žalovaný zapůjčil od fyzické osoby 700 000 Kč, kterou následně dne 16. a 17. 10. 2007 vložil na účet. Tyto částky, resp. částku[Anonymizováno]75 000 Kč a 700 000 Kč uhradil dne 26. 6. 2007 a 26. 10. 2007 z účtu (developerovi) jako zálohu na nákup předmětných nemovitostí. Poté, co žalovanému přišla dne 29. 1. 2008 na účet platba 1 585 000 Kč a dne 31. 1. 2008 platba ve výši 15 000 Kč od pana [jméno FO], představující první splátku kupní ceny, splatil žalovaný z účtu dne 6. 2. 2008 úvěr ve výši 100 000 Kč a dne 30. 1. 2008 vybral z účtu v hotovosti částku 750 000 Kč na vrácení zápůjčky. Následně, když ze soudní úschovy přišla dne 30. 5. 2008 na účet druhá splátka kupní ceny od pana [jméno FO] ve výši 1 504 000 000 Kč, zaslal žalovaný dne 2. 6. 2008 částku 1 500 000 Kč na termínovaný účet. Dne 6. 3. 2009 pak z tohoto termínovaného účtu zaslal zpět na účet vedený na jeho jméno částku 1 731 389,20 Kč a posléze z tohoto účtu dne 9. 3. 2009 odešla částka 1 700 000 Kč, jakožto doplatek kupní ceny na předmětné nemovitosti spadající do SJM a dne 27. 7. 2009 ještě částka 100 000 Kč.

23. Odvolací soud proto na podkladě popsaného průběhu finančních transakci má za osvědčené, že peněžní prostředky na zakoupení sporné nemovitosti, tak jak se na účtu vedeného na jméno žalovaného pohybovaly odpovídají chronologicky a jsou ve shodě s tvrzením žalovaného týkající se jejich využití na společný majetek (nákup nemovitostí). Konkrétně se z toho jeví, že došlo k popsaným půjčkám (úvěr + finanční obnos od třetí osoby) na zakoupení nemovitostí, tyto peněžní prostředky byly bezprostředně zaslány společnosti, jež řešila prodej předmětných nemovitostí a následně byly uhrazeny (splaceny) poté, co na účet vedený na jméno žalovaného přišla část finančních prostředků za prodej nemovitosti (dědictví po matce žalovaného). Stejná situace nastala i poté, co na daný účet přišel doplatek ceny za nemovitost (dědictví po matce), neboť ihned poté byla částka zaslána na doplatek kupní ceny za předmětné nemovitosti. Na tomto místě odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, že žalovaný finanční prostředky za prodej nemovitosti (část kupní ceny) ve výši 1 500 000 Kč dne 2. 6. 2008 zaslal na termínovaný účet a dovodil tak, že prostředky v této výši nemohl žalovaný použít jako vnos, aniž by již zohlednil, že dne 6. 3. 2009 je žalovaný z termínovaného účtu opět převedl zpět na účet vedený na jeho jméno (resp. částku 1 731 389,20 Kč) a následně z tohoto účtu uhradil dne 9. 3. 2009 částku 1 700 000 Kč jako doplatek kupní ceny za nemovitosti.

24. Z popsaného proto plyne, že si žalovaný dne 26. 6. 2007 vzal úvěr ve výši 75 000 Kč a půjčku v hotovosti ve výši 700 000 Kč a tyto finanční prostředky uhradil developerské společnosti zajišťující prodej předmětné nemovitosti. Poté, co byla na účet připsána částka za prodej nemovitosti, kterou zdědil po své matce, uhradil částku 100 000 Kč jakožto splacení úvěru, avšak v případě vypořádání lze zohlednit pouze částku 75 000 Kč (nikoli částku vyšší), která byla reálně na zakoupení nemovitosti použita (zaplacena jako záloha). Obdobně je tomu i u splacené zápůjčky ve výši 750 000 Kč, kdy i v tomto případě lze počítat toliko s částkou 700 000 Kč, která byla na zakoupení nemovitosti skutečně využita. Stran dalších částek, která byly zaplaceny na kupní cenu nemovitostí ve společném jmění manželů vyšel odvolací soud z tohoto, že se jednalo o částku 1 500 000 Kč, neboť tato byla zaslána z účtu vedeného na jméno žalovaného na termínovaný účet (když předtím na účet vedený na jméno žalovaného byla připsána částka 1 504 000 Kč za prodej bytu po jeho matce). Nebylo však možné přihlédnout k částce vyšší, když sice posléze z termínovaného účtu byla zpět na účet žalovaného zaslána částka 1 731 389,20 Kč a na doplatek kupní ceny byla z účtu uhrazena částka 1 700 000 Kč, avšak nebylo zjištěno (a žádný z účastníků to ani netvrdil), že by termínovaný účet a prostředky na něm složené patřily výlučně žalovanému, a ne do společného jmění manželů. Odvolací soud proto vycházel z toho, že pakliže zpětně byla na účet vedený na jeho jméno poslána z termínovaného účtu částka 1 731 389,20 Kč (ač tam byla předtím zaslána částka 1 500 000 Kč patřící do výlučného jmění žalovaného za prodej bytu po jeho matce), v částce 231 389,20 Kč šlo o společné prostředky obou bývalých manželů (nikoli o finanční prostředky pouze žalovaného). Ke stejnému závěru došel odvolací soud i u posledního doplatku kupní ceny na nemovitosti, když ke konci měsíce března 2009 byl zůstatek na účtu 22 881,61 Kč, následně na počátku července 2009 byla z minulého období převedena částku 12 797,18 Kč, dne 24. 7. 2009 byla na tento účet připsána částka 100 000 Kč a poté dne 27. 7. 2009 byla z účtu odeslána částka 100 156 Kč, jakožto doplatek kupní ceny nemovitostí. Je proto evidentní, že tato naposledy zmíněná částka byla na kupní cenu nemovitostí uhrazena ze společných peněz bývalých manželů, když finanční prostředky patřící pouze žalovanému byly již minimálně ke konce března 2009 vyčerpány, resp. nebyly v takové výši, aby jimi mohla být pokryta částka 100 000 Kč představující doplatek kupní ceny nemovitostí. Tento byl viditelně uhrazen z příchozí částky 100 000 Kč, která byla na účet připsána až v červenci 2009. Odvolací soud proto shledal, že z výlučných peněz žalovaného (vnos), byla na společný majetek bývalých manželů (nákup předmětných nemovitostí) vynaložena částka 75 000 Kč, 700 000 Kč a 1 500 000 Kč, tedy celkem 2 225 000 Kč.

25. Dále se odvolací soud zabýval valorizací vnosu, tedy částky 2 225 000 Kč v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/2024, který korigoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1765/2022, podle kterého byla podmínkou valorizace předchozí dohoda manželů. Ústavní soud vyjádřil názor, že při vypořádání společného jmění manželů musí soudy nárůst či pokles hodnoty majetku, který do manželství vnesl některý z manželů zohlednit. Z výše citovaného § 742 odst. 2 o. z. tak plyne, že hodnota vynaložených prostředků ať již ze společného jmění na majetek výlučný, nebo z majetku na společné jmění manželů má pro účely vypořádání společného jmění odrážet změnu hodnoty té součásti majetku (ať již společného nebo výlučného), na niž byl náklad vynaložen. Započtena nemá být tedy reálná výše vynaložených prostředků. Smyslem tohoto ustanovení je při vypořádání, zohlednit možné obohacení výlučného majetku na úkor majetku společného a naopak. Zvýšení či snížení hodnoty vynaložených prostředků se při vypořádání společného jmění vypočte podle tohoto, jak se zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno či zaniklo. Tedy v případě, že byl použit výlučný majetek jednoho z manželů na součást společného jmění manželů a k okamžiku zániku došlo ke zvýšení hodnoty této součásti, má se to pro účely vypořádání promítnout i do zvýšení hodnoty takové investice. Manželovi, který tento náklad poskytl, má být při vypořádání započtena vyšší hodnota, než kterou reálně vložil.

26. Optikou výše sděleného to znamená, že pokud se zvýšila hodnota nemovitosti od doby jejího pořízení do doby zániku společného jmění manželů, měla by být tato skutečnost promítnuta i do zvýšení hodnoty finančních prostředků, které žalovaný na koupi nemovitosti ze svého poskytnul. Protože však bylo shora uvedeným doplňkem znaleckého posudku prokázáno, že nedošlo v uvedeném období, resp. k datu zániku manželství ke zhodnocení předmětných nemovitostí, nemůže ani tento finanční vnos žalovaného ve smyslu § 742 odst. 2 zhodnocení podléhat.

27. Odvolací soud také k datu svého rozhodnutí aktualizoval vypořádání společného dluhu bývalých manželů na hypotečním úvěru, který soud prvního stupně přikázal každému z bývalých manželů v rozsahu , přičemž proti tomu způsobu vypořádání žádný z účastníků nebrojil. Odvolací soud vyšel z toho, že od 15. 10. 2021 dosud je splátka tohoto úvěru 6 391,20 Kč měsíčně. Ke dni 29. 7. 2016 činil dluh 1 265 893,70 Kč a k datu 31. 1. 2023 splatil žalovaný částku 500 140,53 Kč. Od 1. 2. 2023 do 30. 9. 2025 uhradil žalovaný další částku 204 518, 40 Kč (tj. 11 x 6 391,20 Kč – rok 2023, 12 x 6 391,20 Kč – rok 2024 a 9 x 6 391,20 Kč – rok 2025). Celkem na hypotečním úvěru uhradil žalovaný 704 658,93 Kč.

28. S odkazem na výše sdělené, kdy soud prvního stupně správně stanovil, že vypořádací podíly obou účastníků na společném jmění jsou ve smyslu § 742 odst. 1 písm. a) o. z. stejné, z hodnoty nemovitostí ve výši 10 175 230 Kč připadá na každého z bývalých manželů částka 5 087 615 Kč. Od této částky je třeba v souladu s § 742 odst. 1 písm. c) o. z. odečíst částku 2 275 000 Kč, kterou žalovaný ze svého majetku vynaložil na společný majetek (pro úplnost odvolací soud dodává, že soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nesprávně odečetl pouze polovinu prokázaného vnosu žalovaného, tj. 750 000 Kč, nikoli vnos celý ve výši 1 500 000 Kč, čímž chybně stanovil i podíl k vypořádání). Dále je třeba odečíst polovinu plateb, které žalovaný k datu rozhodnutí odvolacího soudu uhradil na hypotečním úvěru ve výši 352 329,50 Kč, a naopak přičíst částku 158 500 Kč, jakožto polovinu hodnoty movitých věcí, které tvoří vybavení nemovitostí a zůstanou žalovanému. Vypořádací podíl, jenž je pak žalovaný povinen uhradit žalobkyni činí 2 618 785,50 Kč.

29. Ve smyslu výše sděleného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad I. týkající se aktuální ceny nemovitosti a ve výroku ad III. týkající se podílu na vypořádání změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku; jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně 6 měsíční pariční lhůty, neboť částka určená na vypořádací podíl, není svou výší částkou běžnou, naopak se jedná o částku vyššího charakteru, proto bylo třeba určit delší lhůta k tomu, aby ji žalovaný mohl v plné výši a včas uhradit.

30. O nákladech řízení mezi účastníky před soudy všech stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení, v němž soud není vázán podle § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobním petitem a řízení má povahu iudicia duplex, tedy, není-li žaloba zamítnuta, nelze zpravidla určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/2023 nebo sp. zn. III. ÚS 2148/23, sp. zn. II. ÚS 3154/23), rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když neshledal existenci zvláštních důvodu pro to, aby byly jedné ze stran přiznány.

31. Obdobně pak podle úspěchu a neúspěchu ve věci ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodl i o nákladech státu představující znalečné, když i tento náklad rovnoměrně rozdělil mezi účastníky řízení, a to ve výši 50 %. Protože výši těchto nákladů v době svého rozhodnutí neznal, rozhodl toliko o jejich základu podle § 155 odst. 1 o. s. ř., přičemž o jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení