56 Az 79/2008 - 107

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci stěžovatelů a) Amalkhan ABUOVA, nar. 14.3.1979, ev.č. L 005782, b) nezl. Asya AMIROVA, nar. 30.12.2000, ev.č. L 005783, c) nezl. Anas AMIROV, nar. 25.1.2002, ev.č. L 005784, stěžovatelé b) a c) zastoupeni stěžovatelkou ad a) jako zákonnou zástupkyní, všichni státní příslušnost Kazašská republika, t.č. bytem PoS Zastávka, Havířská 514, 664 84 Zastávka u Brna, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2007, č. j. OAM-496/LE-05-ZA04-2006, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Tlumočnici Doc. Ing. Marianně Dražanové, CSc., bytem Borodinova 16, Brno, se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 350,-Kč, která jí bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 2.10.2007, č.j. OAM-496/LE-05-ZA04-2006, nebyla žalobcům udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). V zákonem stanovené lhůtě podali žalobci proti tomuto rozhodnutí žalobu. Rozhodnutí napadli v rozsahu celého výroku o neudělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně a) za svoji osobu i jako zákonná zástupkyně ostatních žalobců zdůraznila, že zemi původu opustili z důvodu diskriminace pro jejich náboženskou víru, kterou žalovaný označuje jako tzv. čistý islám. Život ve své vlasti vedli podle pravidel své víry, domnívají se, že žádným svým jednáním nezavdali příčinu k tomu, aby na ně bylo nahlíženo jako na bezpečnostní riziko. Žalobkyně a) čelila vyšetřování místních policistů a pracovníků výboru národní bezpečnosti v souvislosti s náboženským vyznáním své rodiny. Dále čelila i diskriminačnímu přístupu ze strany místních lékařů. Žalovaný v jejich problémech neshledal pronásledování z azylově relevancích důvodů, a to rovněž z důvodů nedostatečné intenzity problémů. S tím žalobci nesouhlasí. Domnívají se, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s otázkou existence důvodu pro udělení doplňkové ochrany. Jednoznačně formulovali obavu z návratu do země původu, ačkoliv žalovaný v této souvislosti provedl některé listinné důkazy, nezabýval se jejich obavami, zda mohou být po svém návratu vystavení postihu coby členové menšinové náboženské skupiny a to s ohledem na to, že represím čelili i před odjezdem ze země. Domnívají se, že správní orgán z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové a právní závěry, jsou přesvědčeni o tom, že v zemi původu jsou práva jejich rodiny na svobodu náboženského vyznání bezdůvodně omezována. Dále se domnívají,že při hodnocení jednotlivých listinných důkazů postupoval žalovaný nepřezkoumatelným způsobem, neboť není zřejmé, jaký význam byl jednotlivým důkazům přikládán a jaké konkrétní závěry a informace z nich byly použity. Na výzvu soudu žalobkyně a) doplnila, že dle jejich názorů žalovaný ve správním řízení porušil ust. § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Zdůraznila, že dle jejího názoru splňují podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 a § 14a zákona o azylu. Při aplikaci těchto ustanovení žalovaný pochybil, zjištěný skutkový stav nesprávně kvalifikoval. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Případem žalobců se zabýval řádně, posoudil výpovědi žalobkyně a) a obstaral si dostatečné množství informací o zemi původu. Vzal v úvahu rovněž žádost manžela žalobkyně pana Borashova Gabita. Ani v jeho případě nebyly shledány podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. V řízení bylo zjištěno, že žalobcům nebylo žádném způsobem bráněno ve vyznávání náboženství. Žalobkyně a) neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by její individuální situace odůvodňovala obavy z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný posoudil rovněž jí tvrzené potíže v souvislosti s poskytnutím lékařské péče. Ojedinělý případ, kdy žalobkyně a) měla problémy nenaplňuje podmínky ust. § 12 zákon o azylu. Žalovaný ani neshledal, že by žalobcům hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti, v odůvodnění uvedl veškeré závěry a úvahy, které ho k tomu vedly. Ve věci proběhlo dne 23.1.2009 jednání před Krajským soudem Brně. Žalobkyně a) doplnila, že žalobce c) nezl. Anas Amirov v mezidobí začal chodit do školy a objevily se u něj problémy vyplývající z jeho onemocnění mozkovou obrnou po narození. Teprve po nástupu do školy se projevilo, že není úplně stejný jako ostatní děti, má určité problémy s učením, pochopení některých věcí mu trvá déle. Začal docházet k lékařům, chodí na terapii k psychologovi, od pololetí přechází na jinou školu v Brně, kde je dětem věnovaná logopedická péče a je přihlíženo k jejich individuálním problémům. Žalobkyně a) se domnívá, že tato skutečnost je významná pro posouzení věci. Uvedla, že o zdravotních problémech svého syna hovořila již v průběhu správního řízení, neměla s sebou žádné zprávy lékařů, neboť při jejich odjezdu z Kazachstánu manžel trval na tom, by veškeré zprávy nechala doma. Pokud byla žalobkyně a) soudem upozorněna, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by ve správním řízení uváděla skutečnosti ohledně zdravotního stavu syna Anase, žalobkyně uvedla, že tyto skutečnosti určitě sdělovala, při kontrole protokolu o pohovoru před jeho podpisem se soustředila pouze na to, zda v něm nejsou uvedeny věci, které neřekla, teprve s odstupem několika měsíců, když protokol procházela s tlumočníkem, zjistila, že některé věci, které říkala, v protokole uvedeny nejsou. K dotazu soudu, proč po tomto zjištění nesdělila žalovaném, že v protokole chybí některé skutečnosti a proč tyto skutečnosti nedoplnila následně, žalobkyně sdělila, že v tehdejší době nevěděla, co by vše mohla udělat. Žalovaný v průběhu jednání před soudem sdělil, že trvá na zamítnutí žaloby, pokud žalobkyně a) uvedla skutečnosti týkající se nezl. Anase, jedná se o nová tvrzení, která žalovaný ve svém rozhodnutí nemohl zohlednit. V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst .1 a odst. 2 věta první s. ř. s.). Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Protože žalobci vytkli žalovanému, že k zamítnutí jejich žádosti o mezinárodní ochranu došlo rovněž v důsledku porušení procesního předpisu, musel se soud v této věci zabývat tím, zda k tvrzenému porušení procesního předpisu v postupu žalovaného skutečně došlo, a pokud se tak stalo, zda taková vada řízení mohla mít za následek nezákonnost či nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, popřípadě, zda v dané věci nejsou jiné procesní vady, které žalobci nemohli bez své viny uplatnit a které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Pokud jde o žalobní bod vytýkající žalovanému porušení §3 správního řádu, nemůže soud žalobcům přisvědčit. V řízení ve věci mezinárodní ochrany jsou zcela stěžejní a rozhodující skutečnosti, které uvede sám žadatel. V tomto případě na základě skutečností tvrzených žalobkyní a) žalovaný náležitě zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl k těm skutečnostem, tvrzeným žalobkyní a) , které byly významné z hlediska rozhodování a dále ke skutečnostem, které zjistil z informací o zemi původu žalobců. Dále žalobci namítali, že žalovaný porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádal s obsahem listinných důkazů, na nichž založil výrok žalobou napadeného rozhodnutí. Při jejich hodnocení postupoval nepřezkoumatelným způsobem, neboť není zřejmé, jak postupoval při jejich hodnocení a které konkrétní závěra z nich použil. I tuto námitku shledal soud neoprávněnou. Za účelem posouzení věci žalovaný opatřil následující informace o Kazachstánu - Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2006 z 6. 3.2007, Informace MZV, č.j. 126774/2006-LP ze dne 28. srpna 2006, Informace MZV ČR, č.j. 117038/2007-LP ze dne 25. května 2007 , aktuální informace z databáze ČTK. Z těchto podkladů použil žalovaný ty informace, které měly bezprostřední vztah k tvrzením žalobkyně a). Žalovaný provedl výčet podkladů, posléze při odůvodnění jednotlivých výroků znovu označil použité podklady a citoval z nich příslušné informace. V jeho postupu soud neshledal žádné pochybení. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně a) požádala jménem svým i jménem ostatních žalobců – svých nezl. dětí o udělení mezinárodní ochrany dne 8.6.2006. Uváděla, že svou vlast opustila proto, neboť lidé z prokuratury, KNB a milice se je snažili vyhnat kvůli jejich náboženskému vyznání. Manžel nemohl najít zaměstnání, protože neměl tzv. propisku. Když se registroval, zjistili kde bydlí a přišli je obtěžovat. Do ČR se rozhodli odcestovat proto, že jim to poradil známý. Informoval je, že v ČR přijímají uprchlíky. Žalobkyně a) přicestovala do ČR s ostatními žalobci a dále s manželem Borashovem Gabitem, se kterým uzavřela v roce 2002 pouze náboženský sňatek, který nebyl registrován na úřadech. Žalobkyně v dřívější době vyznávala tzv. tradiční islám, v roce 1999 pod vlivem svého předcházejícího manžela přijala islám ve formě, kterého vyznává dodnes. Její tehdejší manžel jí přinesl knihu „O jednobožství“, kterou napsal Sulejman at-Tamími. Po jejím přečtení pochopila, že do té doby nežila správně. Nevěděla, jak přesně má islám, který vyznává označit, uvedla, že snad patří ke směru jednobožství, kdy uznávají pouze Alláha a nikoho jiného. Drží se Koránu a sunny. Žalobkyně v průběhu pohovoru osvědčila znalost svého náboženství. Dále uvedla, že po roce 1999 se začala také odívat podle muslimské tradice a změnilo se i její chování. Do mešity nechodila, pětkrát denně však doma vykonávala motlitby. Její druhý manžel vyznával stejnou formu islámu. Společně se potýkali s problémy, jejich sousedé se měli vůči nim na pozoru, protože Pokračování - 5 - 56 Az 79/2008-109 jsou v novinách o nich psané různé lži, myslí si o nich, že jsou teroristé. V důsledku toho se museli často stěhovat, neboť když někde chvíli žili, po čase přišel policista a začal se vyptávat co jsou zač, kde mají trvalé bydliště. Manžel nakonec neměl nikde „propisku“, odhlásil se od svých rodičů, protože tam pořád chodili policisté a ptali se na něho. Nemohl si také najít zaměstnání ve státním sektoru. Nakonec bydleli v „dače“ za městem,kde nebyla ani pořádná cesta, v zimě se tam nedalo dojet. Veškeré problémy připisovali tomu, že dodržovali náboženské předpisy a žalobkyně a) se oblékala odlišně. Nic nezákonného však nedělali. Před několika lety byla žalobkyně a) na návštěvě u kamarádky, přišla policie, nejdříve se ptali na manžela kamarádky, pak ji odvezli na policejní stanici, ptali se, proč se scházejí, žalobkyně a) měla na papír napsat, kde byla a co tam dělala a proč nosí šátek. Policista jí šátek strhnul, choval se k ní hrubě. Potom byla propuštěna. Její manžel Borashov Gabit přijal pravý islám již v roce 1997, byl hodně obtěžován, protože je uzavřený, příliš se jí se svými problémy nesvěřoval. Dostával pozvánky – předvolání. Zatčen nikdy nebyl, byl však opakovaně odvezen na policejní stanici, kde byl dotazován proč se schází se svými souvěrci a proč se modlí. Chtěli po něm, aby chodil do mešity. Aby nebyl obtěžován, začal se asi od května 2005 modlit doma sám, nechodil na společné motlitby. Poté následovalo klidné období. V únoru 2006 však byli zatčeni známí manžela a on byl rovněž předvolán v březnu 2006 na policii. Policisté mu měli sdělit, že buď odjede, nebo je zatknou. Posléze KNB hledala manžela žalobkyně doma v květnu 2006, protože ho nezastihli, odvezli na svou služebnu ji, vyptávali se na manžela, chtěli, aby odjeli pryč. Žalobkyni sdělili, resp. jí hrozili, že pokud ji a manžela uvězní, děti dají do dětského domova. V případě návratu se žalobkyně obává zatčení. V roce 2001 měla žalobkyně a) problémy v nemocnici, byla na vyšetření u urologa, byla tenkrát těhotná. Když lékař uviděl její oblečení, nejprve se jí zeptal jestli je z Afghánistánu. Žalobkyni a) řádně nevyšetřil, nic nezapisoval. Následně se gynekolog podivil, že jí urolog ani neprohlédl. Na jeho chování si žalobkyně a) nikde nestěžovala. Ze zpráv P hDr. Jaroslavy Strmiskové – psychologická ambulance kterými bylo provedeno dokazování při soudním jednání soud zjistil, že nezl. Amirov Anas je dítě s vývojovým opožděním, jeví známky hyperaktivity na bázi LMD. Vzhledem ke školní problematice je doporučeno psychologické vyšetření v pedagogicko psychologické poradně. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval nejprve tím, zda jsou dána důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Z tvrzení žalobkyně a) je zřejmé, že ona i ostatní žalobci především následovali manžela žalobkyně a), který byl obtěžován policií z náboženských důvodů a který se proto rozhodl opustit Kazachstán. I žalobkyně a) se v důsledku svého náboženského vyznání cítila diskriminována. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci bylo nutno posuzovat, zda se u žalobců může jednat o odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství podle §12 písm. b) zákona o azylu. Pokračování - 6 - 56 Az 79/2008 Soud v této souvislosti cituje z rozsudku NSS ze dne 29. 10. 2003, č,j, 4 Azs 4/2003-68, www.nssoud.cz, podle kterého „pojem odůvodněný strach z pronásledování (§12 písm. b) zákona č. 325/1999Sb. o azylu je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl.“. Dle názoru soudu žalovaný při zjišťování skutkového stavu ani při úvahách o tom, zde žalobci mohli pociťovat odůvodněné obavy z pronásledování, nikterak nepochybil. Z tvrzení žalobkyně a) nevyplynulo, že by jí bylo bráněno v praktikování jejího náboženského vyznání jako takového. Byla vyslýchána na policii, jednalo se o ojedinělou záležitost, která na její život neměla žádný vliv. Dále žalobkyně a) nebyla spokojena s lékařskou péčí, cítila se diskriminována, lékař – urolog ji dle jejího názoru řádně nevyšetřil, měl k ní připomínky kvůli jejímu islámskému oděvu. S jeho postupem nesouhlasila ani gynekoložka, ke které žalobkyně docházela. Na jeho přístup si žalobkyně nikomu nestěžovala. Rovněž v tomto případě se jednalo o ojedinělou záležitost, žalobkyně tento problém nijak neřešila, jak vyplynulo z výpovědi žalobkyně, jednalo se o ojedinělou záležitost, další lékařka, ke které žalobkyně docházela na gynekologii, se přístupu uvedeného lékař divila, je tedy zřejmé, že se nejednalo o přístup, se kterým by se žalobkyně setkala u jiných lékařů. Z hlediska intenzity tohoto problému nelze v něm spatřovat pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný při posouzení těchto skutečností vyšel z informace MZV ČR č.j. 126774/2006, v níž je konstatováno, že nebyly zaznamenány případy, v nichž by ženy, hlásící se k „čistému islámu“ byly nějak znevýhodňované či diskriminované v přístupu k lékařské péči. Je zde rovněž poukázáno na fakt, že v Kazachstánu se v tradičním oděvu pohybují tisíce žen a jen těžko je možno si představit jejich diskriminaci či znevýhodňování. Pokud se žalobkyně a) cítila obtěžována příslušníky policie, kteří hledali jejího manžela, soud konstatuje, že rovněž tyto problémy svou intenzitou a charakterem nepředstavují pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Příslušníci nikdy do bytu nevnikli násilím, měli zájem pouze o manžela žalobkyně a), pokud ji jedenkrát odvedli, bylo to za účelem výslechu ohledně manžela. Pokud žalobkyně a) pociťovala obavu z důvodu, že policie opakovaně kontaktovala a hledala jejího manžela, soud konstatuje, že její obavy byly pochopitelné, ve vztahu k její osobě ani k ostatním osobám ale nepředstavují pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud vycházel při svých úvahách zčásti z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č.j. 6A 571/94-25, podle kterého „Je známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou u svých spoluobčanů stát právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb. o uprchlících, ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované, Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.“ Pokud žalobkyně a) při jednání před soudem doplnila žalobu ve vztahu k nezl. žalobci c), soud konstatuje, že se jedná o opožděně uplatněnou žalobní námitku, neboť veškeré žalobní námitky je nutno vznést ve lhůtě stanovené pro podání žaloby. I přes toto konstatování soud uvádí, že jde o námitku nedůvodnou, ze správního spisu nevyplývá, že by bylo na zdravotní stav žalobce c) poukazováno, tvrzení žalobkyně a). že v této souvislosti vypovídala, ale její výpověď nebyla zaznamenána, nemá oporu ve správním spise. Žalovaný za těchto okolností neměl žádný důvod k tomu, aby se zdravotním stavem nezletilého zabýval. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 23/2003-61 ze dne 29.10.2003, podle kterého žadatel o azyl musí uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá již ve správním řízení. Žalobci dále namítali, že rozhodnutí žalovaného bylo nesprávné, pokud jim nebyla udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu. Ani této žalobní námitce nemůže soud přisvědčit. Správní orgán se dostatečně zabýval otázkou, zda žalobcům hrozí vážná újma především ve formě uložení nebo vykonání trestu smrti nebo mučení nebo nelidského či ponižující zacházení nebo trestání. Pro výklad pojmu „nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest“ použil rozsudky ESLP ve věci Vilvarajah a ost. z roku 1991 a Costello-Roberts z roku 1993. Správní orgán vycházel především z výpovědi žalobkyně a) a z informací o zemi původu a správně konstatoval, že žalobcům v případě návratu do Kazachstánu nehrozí vážná újma, a proto zde není důvod pro udělení doplňkové ochrany. Dostatečně odůvodnil, proč jejich situaci nelze podřadit pod ustanovení odst. 2 § 14a zákona o azylu. Žalobkyně a) neuvedla žádné skutečnosti ze kterých by bylo možno odvodit důvodné obavy žalobců z ohrožení vážnou újmou ve smyslu zákona o azylu, ani takové skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dojít k závěru, že byli vystaveni jednání schopnému zapříčinit jejich újmu ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Pokud zmínila obavy, že v případě návratu budou s manželem uvězněni a děti umístěny do dětského domova, nebyly shledány opodstatněnými. Protože nebylo shledáno, že by ve své vlasti byli pronásledováni jako členové menšinové náboženské skupiny, a nebylo tvrzeno ani shledáno, že by v mezidobí došlo v Kazachstánu ke změně, není důvod se domnívat, že by tomu mělo být jinak v případě jejich návratu. Žalovaný při svých Pokračování - 8 - 56 Az 79/2008 úvahách vycházel především informace MZV ČR, č.j. 117038/2007-LP, ze dne 25. 5. 2007 ze které vyplynulo, že neúspěšným žadatelům o azyl v případě návratu do Kazachstánu nehrozí postih ze strany státních orgánů. Toto odůvodnění pokládá soud za dostatečné. Soud odkazuje rovněž na výše uvedené odůvodnění ve vztahu k §12. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu, tedy i ve výrocích o neudělení mezinárodní ochrany dle §13, §14 a § 14b zákona o azylu, k těmto ustanovením však nesměřoval žádný konkrétní žalobní bod. Soud konstatuje, že žalovaný se možností udělit žalobcům mezinárodní ochranu dle uvedených ustanovení zákona o azylu zabýval, zvažoval, zda jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu, žádný důvod hodný zvláštního zřetele však neshledal, v úvaze žalovaného neshledává soud pochybení. Žalovaný své rozhodnutí, byť stručně, odůvodnil. Žalovaný neshledal rovněž žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany z důvodu sloučení rodiny, neboť chybí základní předpoklad, tedy existence rodinného příslušníka ve smyslu zákona o azylu kterému byla mezinárodní ochrana udělena. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 4 Azs 147/2004-81, publikovaný ve sbírce NSS 388/2004, www.nssoud.cz, podle kterého „ Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl.“ Krajský soud v Brně na závěr konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnice ve výši 350,- Kč za tlumočení u jednání soudu dne 23. 1. 2009. (§17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů).