56 Co 121/2023 - 472

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátkou [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 103 528 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 15. 3. 2023, č. j. 9 C 94/2021-339, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku I v části, pokud žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení a částku 300 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba na zaplacení částky 47 438 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 438 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, dále pak na zaplacení částky 49 238 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 238 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů v částce 8 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 47 438 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 438 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, dále pak částku 49 238 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 238 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 546 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, částku 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 546 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení a částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k částce 67 722,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že vyúčtování za rok 2018 a za rok 2019 jsou řádná, odpovídají stanoveným podmínkám a obsahují náležitosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb. a vyhlášky č. 269/2015 Sb. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 26 Cdo 2890/2021693, soud prvního stupně uvedl, že závaznost rozhodnutí se vztahovala pouze na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 90/2017, neboť pouze v tomto řízení byla přímá povinnost vázanosti soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího stupně. Rozhodnutím vyšších soudů je přiznáván tzv. kvaziprecedenční charakter, tzn., že na rozdíl od závaznosti v konkrétní věci působí obecně. Neznamená to, že by judikáty byly samy o sobě závazné. Skutková tvrzení žalobce jsou v dané věci odlišná (jedná se o jiná zúčtovací období, jednalo se o jinou zákonnou úpravu). Žalobce po poučení a výzvě učiněné soudem prvního stupně v průběhu řízení předložil metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj; soud prvního stupně byl poté již schopen dojít k výpočtu žalované částky. Žalovaná ve včasném odvolání poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 858/2023, podle něhož vyúčtování musí obsahovat konkrétní údaje o množství a jednotkové ceně služeb. Rozhodnutí se vypořádává i s otázkou rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (6 Cmo 65/2012), na němž soud prvního stupně založil své rozhodnutí. Žalovaná odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 803/2002, 25 Cdo 1977/2015, Cpj 164/80. Vyúčtování musí obsahovat množství tepelné energie v GJ (zvlášť na otop a zvlášť na teplou užitkovou vodu) a odděleně cenu tepelné energie v Kč/GJ. Zákonnými normativy je vyhláška č. 372/2001 Sb., zejména § 7 odst. 2 nařízení vlády číslo 371/2004 Sb. V současné době platná vyhláška č. 269/2015 Sb. se přidržuje stejného principu řádnosti vyúčtování. Žaloba postrádá základní náležitosti, jako je důvod vzniku závazkového vztahu mezi účastníky. Pokud soud pracuje se zákonem č. 67/2013 Sb., ten vyžaduje písemné ujednání mezi stranami, které předloženo nebylo, nelze tedy vztah posuzovat ani dle vyhlášky č. 269/2015 Sb. Platební údaje neobsahují DPH, vyúčtování ani z tohoto důvodu nelze považovat za řádné. Vyúčtování musí splňovat jak náležitosti upravené zákonem č. 67/2013 Sb., tak zákonem o účetnictví (§ 11 odst. 1). Doklady přiložené k žalobě jsou vystaveny SBD [adresa], které neosvědčilo, že mu svědčí žalované právo vůči žalované. Nebylo tvrzeno ani doloženo, že by SBD bylo oprávněno vymáhat plnění vlastním jménem na vlastní účet, či že by došlo k záměně účastníků. Je povinností účtovatele stanovit lhůtu a způsob uplatnění reklamace; tato lhůta nesmí být kratší než 21 dnů. Ani tento údaj vyúčtování neobsahuje. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou, zda byla vyúčtování za rok 2018 a 2019 žalované doručena, případně zda je reklamovala. Zůstává nevyřešena otázka reklamace vyúčtování za rok 2018, když žalovaná reklamaci podala a převzetí je potvrzeno funkcionářem žalobkyně, reklamace nebyla vyřízena. Zůstává otevřena otázka řádného doručení vyúčtování za rok 2019. Výslechem členů žalobce by soud zjistil, že nikdo z nich doposud ničeho na nákladech za služby nehradil. Soud se nezabýval zjištěním, kdo výrobcům a dodavatelům služeb tyto služby za žalovanou ve skutečnosti hradí. Soud by v opačném případě zjistil, že z neznámých důvodů úhradu dobrovolně provádí třetí osoba – SBD [adresa]. Vyúčtování nejsou způsobilá vyvolat splatnost nedoplatků, řádná vyúčtování se do dispoziční sféry žalované nedostala. Žalovaná proto vznáší námitku promlčení práva na plnění z vyúčtování a námitku „neexistence práva z plnění záloh“. Odvolatelka navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žaloba byla zamítnuta a obecnému zmocněnci aby bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil v tom směru, že soud prvního stupně se zabýval otázkou řádnosti vyúčtování, měl k dispozici znalecký posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno], který provedl náležité výpočty a zkontroloval výpočet uvedený ve vyúčtování. Ve věci je nutno zohlednit také metodický pokyn vydaný Ministerstvem pro místní rozvoj ČR z 15. 12. 2017, který upravuje situaci, kdy je v domě pouze jeden byt, který nemá měřenu spotřebu tepla, kdy je upraven zvláštní postup a zvláštní vzorec oproti vzorci, který je zakotven v příloze číslo 2 k vyhlášce č. 269/2015 Sb. Žalovaná odstranila měřiče, instalaci dalších měřičů nedovolila, byť jí tato možnost byla ze strany žalobce nabízena. Žalovaná je ochotna akceptovat pouze taková měřidla, která si zvolí, není ochotna brát zřetel na zájmy ostatních vlastníků bytových jednotek. Soud prvního stupně se zabýval otázkou doručování. Pokud žalovaná namítala, že vyúčtování za rok 2018 nemohlo být řádně doručeno, neboť na doručence je uvedeno datum uložení zásilky 15. 3. 2018, omylem České pošty bylo uvedeno nepřesné datum posunuté o rok. Pokud jde o doručování vyúčtování za rok 2019, toto bylo průkazně odesláno a zásilka byla uložena, což žalovaná nesporovala. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal s námitkami žalované, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Žalobcem určenou osobou, která má zajišťovat některé činnosti správy domu a pozemku, je subjekt [právnická osoba]. SBD bylo určeno žalobcem jen jako osoba zajišťující některé činnosti správy rozhodnutím žalobce, když také do doby ustanovení orgánů žalobce plnilo SBD [adresa] jako původní vlastník povinnosti z titulu správy domu. Ve věci je aktivně legitimována osoba odpovědná za správu domu a pozemku, jíž je dle § 1190 o. z. společenství vlastníků. To je dle § 1208 o. z. oprávněno rozhodnout o určení osoby, která má zajišťovat některé činnosti správy domu a pozemku, respektive může rozhodnout o její změně. Žalovaná dlouhodobě neplní základní povinnosti, ničeho nehradí nejméně od roku 2001. Od roku 2002 žalovaná užívá bytovou jednotku zcela zdarma. Byt žalované je umístěn tak, že nelze technicky provést jeho odpojení od energií. Bylo navrhováno potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení dle § 212 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), přihlédl k odvolání žalované, k vyjádření žalobce, doplnil důkazní řízení a dospěl poté k závěru, že odvolání je v převážné části důvodné. V posuzované věci se žalobce podanou žalobou domáhal zaplacení částky 103 528 Kč s přísl. s odůvodněním, že žalovaná od roku 2000 dlouhodobě neplní žádnou z povinností, které jsou spojeny s jejím členstvím ve společenství vlastníků jednotek, nehradí žádné zálohy na služby ani nedoplatky z vyúčtování služeb, neplatí příspěvky na správu domu a pozemku. Žalované částky představují nedoplatek z vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu za rok 2018 ve výši 47 438 Kč a za rok 2019 ve výši 49 238 Kč. Částka 6 552 Kč představuje souhrn neuhrazených příspěvků na správu domu a pozemku za období leden až prosinec 2019, když měsíční výše příspěvku činí 546 Kč. Žalované byly vystaveny dvě předžalobní upomínky, každá po 150 Kč. Žalované bylo doručováno na adresu jejího manžela [tituly před jménem] [jméno FO], jehož za tímto účelem zplnomocnila. Přestože vyúčtování bylo doručeno, žalovaná nevznesla proti němu žádné námitky, ničeho neuhradila. Při jednání odvolacího soudu dne 6. 12. 2023, s ohledem na zjištění, kdy před soudem prvního stupně žalobce avizoval nesouhlas s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, č. j. 26 Cdo 2890/2021-693 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 26 Cdo 3431/2022-892, přičemž uváděl, že proti těmto rozhodnutím Nejvyššího soudu podal ústavní stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto, odvolací soud seznámil účastníky s následně vydaným usnesením Ústavního soudu III. ÚS 858/23 z 18. 4. 2023, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta. Výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu bylo rozhodováno ve věci žalobce a žalované, přičemž předmětem řízení byl žalobcem uplatněný nárok vůči žalované z titulu nedoplatků za služby související s užíváním bytu za roky 2011 a 2012. Účastníkům bylo poskytnuto odvolacím soudem poučení a výzva ve smyslu § 118a odstavec 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud poté při jednání konaném dne 20. 3. 2024 v reakci na vyjádření účastníků doplnil a zopakoval dokazování. K důkazu znovu provedl rozúčtování služeb za období roku 2018 a 2019, tak jak byla žalobcem předložena spolu s žalobním návrhem (číslo listu 8, číslo listu 11 spisu, dále příloha číslo listu 135 spisu). K důkazu dále byly provedeny předpisy pevných plateb a záloh na služby spojených s užíváním bytu, tak jak byly vystaveny jednotlivým vlastníkům bytových jednotek, a to [jméno FO], žalované, [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [jméno FO] (číslo listu 405 – 408), listina předložená žalovanou – reklamace, rozúčtování služeb 2018, datovaná 14. 4. 2019, kde ve spodní části listiny je uvedeno „převzal za SV [adresa]: [jméno FO]“ a je uveden podpis (číslo listu 459), dále listina nazvaná Vyřízení reklamace, rozúčtování služeb za rok 2018 datovaná 3. 10. 2019, z níž vyplývá, že byla urgována reklamace na rozúčtování služeb za rok 2018, kde jako odesílatel je uveden [tituly před jménem] [jméno FO], obecný zmocněnec [Jméno zainteresované osoby 0/0], jako adresát je uvedeno společenství vlastníků, ve spodní části listiny je uvedeno – převzal dne 6. 10. 2019 [jméno FO], kde na listině je uveden podpis. Odvolací soud při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nemohl pominout existenci rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2890/2021, jímž bylo rozhodováno v jiné právní věci týchž účastníků, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že vyúčtování (jednalo se o období let 2011 – 2012) nejsou řádná, neboť zejména ve vztahu k položce „teplo“ postrádají některé předepsané náležitosti. Jde přitom nejen o kontrolovatelný údaj ceny za jednotku tepla (přesněji údaj o jednotkové ceně tepelné energie na vytápění v Kč/GJ – viz § 7 odst. 2 písm. b/ vyhlášky č. 372/2001 Sb.), ale i o některé další obsahové náležitosti stanovené v § 7 odst. 2 téže vyhlášky, jež jsou nezbytné k tomu, aby konečný spotřebitel měl adekvátní možnost přezkoumat, zda je vyúčtování správné. U vyúčtování dovolací soud postrádal např. údaj o spotřebě tepelné energie na vytápění za zúčtovací jednotku (§ 7 odst. 2 písm. a/vyhlášky), údaje o celkových nákladech na tepelnou energii na vytápění a o podílech základních a spotřebních složek nákladů na tepelnou energii na vytápění za zúčtovací jednotku v procentech a Kč (§ 7 odst. 2 písm. c/ vyhlášky), údaje o podlahové ploše a započitatelné podlahové ploše zúčtovací jednotky (§ 7odst. 2 písm. d/ vyhlášky). Dovolací soud dále uzavřel, že je nerozhodné (ve smyslu jím uvedené judikatury), že uvedené údaje vyplývají z dokladů, které se ve spisu nacházejí. Nevyšší soud vytkl žalobci, že do vyúčtování předestřené údaje nezahrnul přesto, že je měl k dispozici z dokladů, které byly součástí spisu a o nichž se zmiňoval v napadeném rozsudku i odvolací soud. Nejvyšší soud uzavřel, že tyto údaje nebyly uvedeny ve vyúčtování a z obsahu spisu nevyplývá, že by doklady s těmito údaji měla k dispozici dovolatelka, proto dovodil, že vyúčtování nebyla provedena řádně, neboť neobsahují všechny nezbytné náležitosti předepsané vyhláškou, schází zde tedy předpoklad pro vznik povinnosti k zaplacení nedoplatků plynoucích z vadných vyúčtování. Odvolací soud nemohl pominout ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3431/2022, které se týkalo opět právní věci týchž účastníků, žalované období bylo vymezeno lety 2011 – 2012. Nejvyšší soud uzavřel, že v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení § 451 a následujících zákona č. 40/1964 Sbírky, občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 se soudní praxe ustálila v názoru, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Pasivně legitimován je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění. Pokud ve věci odvolací soud dospěl k závěru, že vyúčtování nebyla provedena řádně, nelze za tohoto stavu odvolacímu soudu vytýkat, že měl žalobci požadované plnění i přesto přiznat z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 o. z. Je tomu tak proto, že o bezdůvodném obohacení by bylo namístě uvažovat až tehdy, nešlo-li by o nárok společenství vlastníků na zaplacení nedoplatků vzešlých vlastníku jednotky z vyúčtování a kromě toho nárok na vydání bezdůvodného obohacení vychází z jiného skutku, než nárok na zaplacení nedoplatku z vyúčtování. Dle Nejvyššího soudu okolnost, že žalovaná při užívání bytu spotřebovávala služby, za které neposkytla žalobci odpovídající protiplnění, nevypovídá nic o tom, že by takto konzumované plnění (spotřebované služby) z její strany představovalo majetkový transfer, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává (tj. objektivní stav bezdůvodného obohacení). Poukaz dovolatele na zákonnou povinnost žalované jako vlastnice bytu poměrně přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku je třeba dle dovolacího soudu ve skutečnosti vykládat tak, že odkazovaná povinnost slouží ke „krytí“ plnění poskytovaných vlastníku jednotky z titulu (povinného) členství ve společenství vlastníků jednotek (§ 9 odst. 5 zákona číslo 72/1994), tedy plnění podložených právním důvodem, jejž právní řád nepochybně uznává. Závěr odvolacího soudu, že vyúčtování nebyla provedena řádně, v žádném případě neznamená „absenci právního důvodu pro plnění z titulu rozúčtování“, jak to v dovolání formuloval dovolatel, a také nikterak nesvědčí o tom, že by se žalovaná na jeho úkor vskutku bezdůvodně obohatila. Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci skutkový děj vylíčený ve změněné žalobě neumožňoval odvolacímu soudu ve sporném řízení podřadit uplatněný nárok na požadované plnění pod ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, z tohoto důvodu bylo dovolání odmítnuto. Odvolací soud dále poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2023, sp. zn. III. ÚS 858/23, jímž bylo rozhodováno opět v právní věci týchž účastníků, kdy žalované období bylo vymezeno lety 2011 – 2012, přičemž byla podána ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu výše uvedenému, tedy proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 26 Cdo 3431/2022-892, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2022, č. j. 56 Co 50/2021-783 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022 č. j. 26 Cdo 2890/2021693. Ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud shledal odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 za nepřípadný. Uzavřel dále, že stěžovatelova argumentace, že náležité vyúčtování služeb má chránit zejména nájemce, přičemž úplné údaje uvedené ve vyúčtování může vlastník jednotky využít snad jen tehdy, domáhá-li se vrácení přeplatku, který formou úhrady záloh na služby vytvořil, neobstojí. Takové rozlišování není ničím dostatečně odůvodněno, navíc, i jen za poněkud odlišných skutkových okolností od stěžovatelova případu by mohla ve vztahu k vlastníkům jednotek vést k neudržitelným důsledkům. A mohla by nastat situace, kdy by vlastník jednotky sice nehradil zálohy na služby ve výši, která by mu byla společenstvím vlastníků jednotek stanovena, nicméně hradil by úhradu jinou, podle jeho přesvědčení správnou. Stěžovatel nevysvětlil, co mu bránilo v tom, aby jím žalované poskytnutá vyúčtování obsahovala všechny právním řádem stanovené údaje. Podle ustanovení § 1180 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) vlastník jednotky přispívá na správu domu a pozemku v poměru odpovídajícím jeho podílu na společných částech, nebylo-li v prohlášení určeno jinak, zejména se zřetelem k povaze, rozměrům a umístění společné části, která slouží jen některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání, a k rozsahu povinnosti vlastníka jednotky spravovat tuto část na vlastní náklad. Podle ustanovení § 1181 občanského zákoníku vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala. Podle § 1208 písm. h) občanského zákoníku patří do působnosti shromáždění společenství vlastníků určení osoby, která má zajišťovat některé činnosti správy domu a pozemku i rozhodnutí o jejich změně, jakož i schválení smlouvy s touto osobou a schválení změny smlouvy v ujednání o ceně nebo o rozsahu činnosti. Podle § 1209 odst. 1 občanského zákoníku, je-li proto důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl, nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká. Podle § 1208 občanského zákoníku do působnosti shromáždění patří i schválení druhu služeb a výše záloh na jejich úhradu, jakož i způsob rozúčtování cen služeb na jednotky. Jak vyplývá z výpisu společenství vlastníků jednotek, žalobce vznikl dne 1. 7. 2010, a to podle zákona č. 72/1994 Sb., který byl novelizován zákonem č. 103/2000 Sb. Žalobce má způsobilost být účastníkem řízení, odvíjející se od jeho právní osobnosti (§ 19 o. s. ř.; § 18 odstavec 1, § 19, odstavec 2, § 20a odstavec 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013; § 15 odstavec 1, § 118 a § 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 2014 – dále jen „o. z.“). Vedle způsobilosti být účastníkem řízení měl žalobce po celou dobu řízení i procesní způsobilost, odvislou od jeho svéprávnosti (§ 20 odstavec 1 o. s. ř.; § 19a občanského zákoníku; § 15 odstavec 2 a § 127 o. z.). Žalobce vznikl tak, že původním vlastníkem budovy bylo [právnická osoba], které nadále vykonávalo správu domu a toto SBD [adresa] plnilo funkci orgánu společenství do doby řádného ustanovení orgánů společenství. K tomu došlo na schůzi společenství konané dne 17. 8. 2015, jak potvrzuje notářský zápis NZ 166/2015, které se žalovaná účastnila prostřednictvím obecného zmocněnce, a to svého manžela [tituly před jménem] [jméno FO]. [právnická osoba] s ustanovením § 1208 občanského zákoníku pak shromáždění společenství určilo právě SBD [adresa] jako osobu, která má zajišťovat některé činnosti správy domu a pozemku. SBD [adresa] je oprávněno vykonávat činnosti uvedené v notářském zápisu, a to dle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (to je v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii, na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhláška číslo 269/2015 Sb. (viz rovněž § 6 zákona č. 67/2013 Sb.). Aby se mohlo jednat o vyúčtování, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odstavec 1 písmeno c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví); vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010). Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Je-li vyúčtování nesprávné, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani zčásti. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může obsahovat zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoliv však řádně) vyúčtovány. Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě řádného, to je v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005 z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 z 24. května. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, kdy ústavní stížnosti podané proti výše uvedeným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09, z 6. září 2016, sp. zn.

I. ÚS 2803/16 a z

5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018). V posuzované věci byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobcem předložen a k důkazu soudem prvního stupně proveden metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 15. 12. 2017 (číslo listu 293 spisu). Soud prvního stupně postupoval správně, pokud se zabýval řádností vyúčtování. Uvedl, že z vyhlášky č. 269/2015 Sb. ustanovení § 3 vyplývá, že základní složka nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce činí 30 % až 50 % a zbytek nákladů tvoří spotřební složku. Výši základní složky určí poskytovatel služeb. Ta byla určena na schůzi shromáždění SV [adresa] konané dne 30. 12. 2016, jak vyplývá ze zápisu ze schůze, kdy pro teplo (OT) základní složka byla stanovena ve výši 40 % podle m2 podlahové plochy a 60 % spotřební složka dle poměru náměrů RTN. Rozdělení nákladů na základní a spotřební složku se v zúčtovací jednotce provede pro dané zúčtovací období pouze jednou. U všech příjemců služeb je vždy v základní složce rozúčtována na 1 m2 započitatelné podlahové plochy stejná částka. Dále odstavec 2 uvedeného ustanovení § 3 popisuje způsob rozdělení spotřební složky a z odstavce 3 pak vyplývá, že pro zúčtovací jednotku, ve které u příjemců služeb nejsou instalována měřidla podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, poskytovatel služeb spotřební složku rozdělí mezi příjemce služeb stejným způsobem jako složku základní. Odstavec 5 pak uvádí, že neumožní-li příjemce služeb instalaci stanovených měřidel podle zákona o metrologii s platným ověřením nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění, nebo přes opakované prokazatelné upozornění neumožní jejich odečet, nebo je neoprávněně ovlivní, určí se v daném zúčtovacím období u tohoto příjemce služeb spotřební složka nákladů podle přílohy č. 2 k této vyhlášce. Z přílohy č. 2 se pak podává následující vzorec: Sni = X . Sc . Pni/[Pc + (X – 1) . Pn], (Kč). Dle předložených rozúčtování za rok 2018 činí výpočet spotřební složky částku 26 691,21 Kč a základní složka dle započitatelné podlahové plochy byla stanovena v částce 5 931,38 Kč. Celkem tak byla součtem obou těchto složek stanovena částka 32 622,59 Kč. To však shora uvedenému vzorci neodpovídalo, byť tento výpočet žalobce podrobně soudu doložil (číslo listu 52 – 54). K témuž výsledku dospěl i soudní znalec v předloženém znaleckém posudku č. 108/2022 z 8. 7. 2022. Nicméně ani po provedení znaleckého posudku, který byl proveden pouze jako listinný důkaz, nebylo zřejmé, jakým způsobem byly výpočty provedeny, neboť při kontrolním přepočtu soud dospěl dle uvedeného vzorce k rozdílné částce. Soud prvního stupně až poté, kdy po poučení soudu žalobce navrhl provést důkaz metodickým pokynem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 15. 12. 2017, byl schopen dojít k výpočtu částek uvedených ve vyúčtování. Provedením metodického pokynu k důkazu bylo zjištěno, že výpočet spotřební složky dle vzorce z přílohy číslo 2 vyhlášky č. 269/2015 Sb. se použije pro případy, kdy sankcí postižených bytů je více a jejich celková započitatelná plocha tvoří více než 5 % celkové započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky. Byt žalované je však pouze jeden a jeho celková započitatelná plocha tvoří méně než 5 % celkové započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky. Proto se pro výpočet použije vzorec Sni = X . Sc . Pni/Pc (Kč), jak vyplývá z přílohy číslo 2 metodického pokynu. Jelikož odkaz na metodický pokyn, respektive na předmětný vzorec nebyl součástí vyúčtování a jelikož metodický pokyn není právním předpisem zveřejňovaným ve Sbírce zákonů (na který by bylo možno dle platné judikatury ve vyúčtování odkázat – viz výše), vyúčtování není úplné ani řádné. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že výčet náležitostí (řádného) vyúčtování služeb uvedený v § 7 odstavec 2 zákona č. 67/2013 Sb. není úplný (uzavřený), „potřebné“ náležitosti jsou stanoveny také v jiných právních předpisech, které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné pokládat za řádně provedené. Konstrukce zákonné úpravy vychází z toho, že tomu, kdo byt užívá a má za jeho užívání a služby s ním poskytované platit, musí být jednoduše znatelné, jakým způsobem se k částce, kterou má zaplatit, došlo, respektive jakým způsobem byla stanovena. Judikatura dále poukazuje na to, že nelze dodatečně dovysvětlovat a doplňovat předepsané náležitosti vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2890/2021). Výše uvedené znamená, že ani ve složitějších případech, k nimž lze přiřadit i projednávanou věc, kdy není instalován měřič, nelze připustit, aby vlastník bytové jednotky byl nucen např. takzvaně dvoufázově zjišťovat oprávněnost vyúčtované částky prostřednictvím reklamace. Aby vyúčtování za roky 2018 a 2019 splňovalo již výše uvedené náležitosti, tedy aby pro vlastníka bytové jednotky z něho bylo znatelné, jakým způsobem se k částce, kterou má zaplatit, došlo, musí z obsahu vyúčtování vždy zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem. Metodický pokyn není právním předpisem zveřejňovaným ve Sbírce zákonů. Dle odvolacího soudu by řádné vyúčtování v daném případě muselo obsahovat odkaz na užitý metodický pokyn včetně jeho specifikace. Bez tohoto odkazu, případně bez uvedení použitého vzorce nemůže mít příjemce služeb k dispozici informace v rozsahu, jak jej vymezila aktuální judikatura, nemůže tedy dojít ke způsobu určení žalované částky. Soud prvního stupně až po provedení metodického pokynu k důkazu (označeného až v průběhu řízení) byl schopen dojít k výpočtu žalovaných částek (bod 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud toto zjištění ověřil a na závěr soudu prvního stupně odkazuje. Odvolací soud z výše uvedených důvodů postupem dle § 220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 47 438 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 438 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, dále pak na zaplacení částky 49 238 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 238 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Žalobce k podpoře žalobních tvrzení jako důkaz označil vyúčtování – rozúčtování služeb 2018 a 2019, přičemž k žalobě připojil rozúčtování služeb za období 1. 1. 2019 – 31. 12. 2019 (číslo listu 8 spisu) a rozúčtování služeb za období 1. 1. 2018 – 31. 12. 2018 (číslo listu 11 spisu). Následně v průběhu dalšího řízení, kdy bylo poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2890/2021 a sp. zn. 26 Cdo 3431/2022, žalobce předložil tvrzení, že vyúčtování obsahovalo čtyři listiny (strany) a jako takové bylo doručeno žalované. Žalovaná toto tvrzení popírala. Poukazovala na reklamaci vyúčtování za rok 2018, přičemž k tomuto tvrzení předložila listiny, které odvolací soud provedl k důkazu. Žalobce se vyjádřil, že po konzultaci s [jméno FO], statutárním orgánem žalobce a [tituly před jménem] [Anonymizováno] mu bylo sděleno, že reklamaci neobdrželi, [jméno FO] si není vědom toho, že by reklamaci převzal. Žalovaná namítala, že převzetí reklamace je opatřeno podpisem [jméno FO]. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené závěry, pro které byla žaloba v rozsahu uvedeném ve výroku II rozsudku odvolacího soudu zamítnuta, námitky ohledně počtu listin tvořících vyúčtování doručovaná žalované a námitky ohledně reklamace vyúčtování za rok 2018 shledal podružnými, neboť i pokud by žalované bylo doručeno vyúčtování obsahující čtyři strany, i v takovém případě ve vyúčtování chybí odkaz na metodický pokyn či způsob výpočtu z něho vyplývající. Vyúčtování v podobě předložené žalobcem spolu s žalobou obsahují tytéž nedostatky, které shledal Nejvyšší soud ve věci týchž účastníků, pokud bylo posuzováno období let 2011 a 2012 (viz výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na první straně předložených vyúčtování se nachází poučení o reklamaci, vyúčtování jsou vypracována obdobně, jako vyúčtování za roky 2011 a 2012, která posuzoval Nejvyšší soud a Ústavní soud, proto odvolací soud vycházel z vyúčtování předložených spolu s žalobou Byť vyúčtování za roky 2018 a 2019 podléhalo jiné zákonné úpravě, požadavky ohledně náležitostí vyúčtování byly shodné – viz bod 38 a 39 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, viz závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu výše uvedené - a vztahují se tedy i na projednávanou věc. V úvahu nepřipadá posouzení věci dle zásad o bezdůvodném obohacení (viz judikatura citovaná výše). Odvolací soud neshledal důvodnými odvolací námitky týkající se tzv. pevných plateb, z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil ve výroku I v části vymezené ve výroku I rozsudku odvolacího soudu. Soud prvního stupně shledal důvodnou žalobu ohledně částky 6 552 Kč s příslušnými zákonnými úroky z prodlení představující nezaplacené úhrady příspěvku vlastníka na správu domu a pozemku, které jsou stanoveny částkou ve výši 546 Kč měsíčně za měsíce leden až prosinec 2019. Jejich oprávněnost vyplývá z ustanovení § 1180 občanského zákoníku, když platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemků mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému dni v měsíci. Odvolací soud dodává následující. Vlastník jednotky je povinen platit příspěvky do fondu oprav podle svého spoluvlastnického podílu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 235/2021 uzavřel, že je zapotřebí důsledně rozlišovat mezi zálohami na služby a platbami z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť podléhají odlišnému právnímu režimu. Platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci. Zahrnutí těchto příspěvků do pravidelného ročního vyúčtování je technickou záležitostí, která zajišťuje přehled účastníků o všech vzájemných závazcích. Proto se na příspěvky do fondu oprav nevztahuje ani judikatura o odkladu splatnosti vyúčtování do doby doručení řádného vyúčtování. Předpisy týkající se pevných plateb vzala žalovaná na vědomí a stvrdila svým podpisem. Žalovaná před odvolacím soudem uváděla, že se nebrání poskytnout část požadovaných úhrad, namítala, že jí žalobce odmítá poskytnout součinnost. Odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně i v části, pokud žalované byla uložena k zaplacení částka 300 Kč (dvě upomínky 2 x 150 Kč). Odvolací soud v tomto směru odkazuje na bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále apeluje na obě strany sporu, aby vstoupily v jednání a směřovaly k vyjasnění svých stanovisek. Výrok o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů se opírá o ustanovení § 224 a 142 odstavec 3 o. s. ř. O nepatrný neúspěch jde všude tam, kde se poměr plnění ve vztahu k celku blíží nule (zpravidla pod 10 %). S ohledem na poměr úspěchu žalované (byla úspěšná co do částky 96 676 Kč a neúspěšná co do částky 6 852 Kč) uložil odvolací soud žalobci zaplatit v řízení úspěšné žalované náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná následně prostřednictvím obecného zmocněnce vyčíslila náklady řízení na částku 12 654 Kč představující souhrn režijních náhrad a 300 Kč v celkové výši 5 100 Kč, úhradu soudního poplatku v částce 5 183 Kč a cestovné v částce 2 371 Kč. Dle § 151 odstavec 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odstavec 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Výše paušální náhrady je s účinností od 6. 10. 2015 stanovena ve vyhlášce č. 254/2015 Sb. Dle § 2 odstavec 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v případech neuvedených v odstavcích 1 a 2 činí výše paušální náhrady pro účely § 151 odstavec 3 o. s. ř. a pro účely § 89a exekučního řádu 300 Kč za každý úkon. Odvolací soud v tomto směru přiznal žalované právo na paušální náhrady za úkony částečně dle specifikace žalované, a sice za účast obecného zmocněnce u jednání konaného dne 22. 6. 2022, za vyjádření k posudku z 3. 11. 2022, za účast u jednání dne 30. 1. 2023, za vyjádření z 3. 3. 2023, za účast u jednání dne 6. 3. 2023, za další vyjádření před soudem prvního stupně, za účast u jednání dne 15. 3. 2023, za sepis odvolání, za účast před odvolacím soudem dne 6. 12. 2023 a 20. 3. 2024, za vyjádření se v odvolacím řízení, celkem 11 x 300 Kč, tedy 3 300 Kč, za úhradu soudního poplatku 5 180 Kč, celkem 8 480 Kč. Za přípravu k jednání obecnému zmocněnci paušální náhrady nenáleží. Pokud byla požadována úhrada jízdného, je třeba poukázat na ustanovení § 30 odstavec 2 jednacího řádu, kdy z této úpravy vyplývá, že náhrada při použití motorového vozidla účtovaná podle zvláštního právního předpisu může být soudem přiznána pouze za splnění předpokladu, a sice že účastník použil motorové vozidlo s předchozím souhlasem soudu. Tato podmínka však v daném případě splněna nebyla. Odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 8 480 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit v zákonné třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí (§ 160 odstavec 1 o. s. ř.).