56 Co 219/2025 - 500

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudců Mgr. Tomáše Foltýna, Ph.D. a JUDr. Věry Jakubové ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno], narozený dne [Datum narození žalobce] [hodnota] bytem [Adresa žalobce] [hodnota] [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] [hodnota][Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti výrokům II, III a IV rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 7. 2025 č. j. 20 C 126/2024-425 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku č. l. 433 se potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [hodnota] 175 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 2. 7. 2025 č. j. 20 C 126/2024-425 nejprve prvním výrokem zastavil řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a obec [adresa], zapsaném na LV č. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. a obec [adresa], zapsaném na LV č. [hodnota] a pozemků parc. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa] a obec [adresa], zapsaných na LV [hodnota], to vše v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice. Současně okresní soud druhým výrokem rozsudku nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu, podle které žalobci (označenému jako „nabyvatel“) vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona o půdě, plynoucí z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Náchod ze dne 15. 3. 1993, č. j. PÚ 1163/93-Ku, rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 21. 9. 1995, č. j. PÚ 2364/95-Kf, rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 29. 4. 1996, č. j. PÚ 1025/96-Kf, rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 14. 6. 1996, č. j. PÚ 1440/96-Kf a rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 7. 3. 1996, č. j. PÚ 633/96-Kf, přičemž na uspokojení tohoto nároku nabyvatele převádí žalovaná do vlastnictví nabyvatele pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno]/[hodnota], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], všechny v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] , a to včetně jejich součástí, a nabyvatel je přijímá do svého vlastnictví. Třetím výrokem rozsudku okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit na nákladech státu částku 6 669 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích a konečně čtvrtým výrokem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 67 997,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 7. 2025 č. j. 20 C 126/2024-433 potom okresní soud zastavil řízení rovněž co do návrhu žalobce na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] u [Anonymizováno], obec [adresa], zapsaného na LV č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice.

2. Žalobou ze dne 28. 3. 2024 se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků s tím, že celkem pěti rozhodnutími pozemkového úřadu v Náchodě z let 1993, 1995 a 1996 bylo určeno, že sice není vlastníkem v nich specifikovaných pozemků, ale že místo toho se stal osobou oprávněnou, která má nárok na vydání náhradních pozemků. Restituční nárok byl přitom podle žalobce nesprávně oceněn částkou 5 384 541,51 Kč a účastníci poté uzavřeli dne 11. 6. 1998 smlouvu o převodu pozemků č. 500R98/13, kterou byl restituční nárok – podle žalobce – částečně vypořádán. Žalobce se v minulosti opakovaně účastnil veřejných nabídek žalované, a to v letech 2002-2009, 2011-2013 a v roce 2018, přičemž soustavně brojil proti tomu, že žalovaná mnohonásobně podhodnotila jeho restituční nárok. Žalovaná ovšem odmítla přecenění restitučního nároku žalobce z důvodu jeho údajného vypořádání. Žalovaná tak podle žalobce jedná svévolně, diskriminačně a vůči žalobci liknavě, přičemž daný restituční nárok byl podle žalobce nesprávně oceněn proto, že veškeré nevydané pozemky byly odňaty pro potřeby výstavby vodní nádrže Rozkoš, a mají tudíž charakter pozemků stavebních, nikoli zemědělských, jak setrvale tvrdí žalovaná. Cena nevydaných pozemků tak dosahuje minimálně částky 45 303 310 Kč, jak plyne ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO].

3. Žalovaná navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout s tím, že žalobce v prvé řadě postrádá aktivní legitimaci v tomto řízení, neboť jeho restituční nárok byl převážně vypořádán prostřednictvím smlouvy o převodu pozemků č. 500R98/13 ze dne 11. 6. 1998, a zbylou část restitučního nároku ve výši 270 515,27 Kč žalobce prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2005 postoupil na třetí osobu – Zemědělské družstvo Dolany. Od roku 2005 tak žalobce nedisponuje žádným restitučním nárokem. Pakliže navíc v dané věci podle žalované někdo vystupuje liknavě, je to žalobce, jenž se o svůj nárok nezajímal, a začal jej řešit de facto až 19 let po postoupení nároku či 24 let ode dne uzavření smlouvy o převodu pozemků. Žalovaná dále namítá, že není důvod pro přecenění odňatých pozemků, neboť tyto pozemky byly správně oceněny jako zemědělské, jelikož k jejich odnětí nedošlo pro účely výstavby, nýbrž přešly do vlastnictví státu v rámci revize pozemkové reformy. Sama skutečnost, že nevydané pozemky jsou součástí vodní nádrže, z nich nečiní pozemky stavební, nýbrž pozemky zastavěné. Podle názoru žalované je nezbytné zohlednit, že vodní dílo, které je ve smyslu § 55 vodního zákona stavbou, není nutně stavbou i ve smyslu soukromého práva. Aby totiž určitá stavba byla stavbou ve smyslu občanskoprávním, a nebyla pouhou součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být podle žalované způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] pak žalovaná označila jako chybný a vadný; znalkyně při svém zkoumání učinila závěr o stavebním charakteru pozemků na základě domněnky, že v době přechodu pozemků na stát, tedy dne 1. 10. 1948 bylo zřejmé, že se pozemky stanou součástí vodní nádrže Rozkoš, pro kterou byla zpracována projektová dokumentace, znalkyně však podle žalované nezohledňuje skutečnost, že dané dokumenty byly vydány až se značným časovým odstupem po přechodu pozemků na stát.

4. Okresní soud v části, ve které žalobce v průběhu řízení nevzal žalobní návrh zpět, žalobě v plném rozsahu vyhověl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil následujícím způsobem.

5. Žalobce je podle nalézacího soudu ve věci aktivně legitimován, neboť ze smlouvy o postoupení nároku ze dne 24. 5. 2005 vyplývá, že se týká pouze restitučního nároku žalobce plynoucího z rozhodnutí Pozemkového úřadu z roku 1993, ve smlouvě nadto není výslovně uvedeno, že se jedná o veškeré restituční nároky žalobce, naopak se v ní výslovně uvádí, že jejím uzavřením dochází k částečnému vypořádání nároku žalobce. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23, podle kterého je třeba oprávněným osobám poskytnout odpovídající náhradu, a nikoliv hledat způsoby, jak jim v tom zabránit. Přijme-li oprávněná osoba od státu na vypořádání svého restitučního nároku nižší peněžitou náhradu, než jaká jí skutečně náleží, zbytek jejího restitučního nároku tím nezaniká, nebyl-li zjištěn její jednoznačný projev vůle se ho vzdát, což ovšem není případ dané věci.

6. Žalobce jako osoba oprávněná uplatnil v letech 1992 a 1993 svůj restituční nárok u žalované. Žalovaná ve svých rozhodnutích shledala, že žalobci odňaté pozemky nelze vydat, protože jsou zastavěny vodní nádrží Rozkoš. Žalobce se domáhal svého nároku ve formě náhradních pozemků, přičemž soud prvního stupně má za to, že dostatečně aktivně projevil svoji snahu o uspokojení svého restitučního nároku, neboť nemůže obstát argument žalované ohledně pasivity žalobce za situace, kdy z důvodu chybně oceněných nevydaných pozemků se žalobce nemohl účastnit veřejných nabídek žalované. Pokud restituční nárok žalobce nebyl v důsledku chybného ocenění uspokojen ani po více jak 30 letech, jde tato skutečnost k tíži žalované.

7. Nalézací soud přitom v návaznosti na závěry žalobcem předloženého znaleckého posudku dospěl k závěru, že nevydané pozemky byly odňaty za účelem výstavby vodní nádrže Rozkoš, přičemž stavba tohoto vodního díla byla plánována nejméně od roku 1924, jak vyplývá z dobových dokumentů, jejichž autenticita nebyla v řízení sporována. Jelikož tedy byly tyto pozemky určeny ke stavbě vodního díla Rozkoš, je nutno je klasifikovat jako pozemky určené pro stavbu podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a přestože byly nevydané pozemky v době přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, je namístě poskytnout žalobci náhradu jako za pozemky určené pro stavbu.

8. Soud prvního stupně z uvedených důvodů vyhodnotil žalobu jako důvodnou, neboť výše dosud neuspokojeného restitučního nároku nadále vysoce převyšuje plnění, které má být žalobci poskytnuto v tomto řízení.

9. Proti rozsudku okresního soudu, konkrétně proti výrokům II, III a IV podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém nejprve namítá, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil otázku aktivní věcné legitimace žalobce. Z bodu 23 odůvodnění rozsudku okresního soudu je podle žalované zjevné, že se soud prvního stupně zabýval věcnou legitimací žalobce pouze ve vztahu k rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 3. 1993, nikoliv však ke zbývajícím jeho rozhodnutím, ze kterých žalobce dovozuje svůj domnělý nárok na přecenění restitučního nároku. Okresní soud tak zcela opomenul zohlednit, že restituční nárok žalobce plynoucí ze zbývajících rozhodnutí pozemkového úřadu (tedy z rozhodnutí ze dne 21. 9. 1995, ze dne 7. 3. 1996, ze dne 29. 4. 1996 a ze dne 14. 6. 1996) byl ze strany žalované zcela vypořádán, a to (jak uvádí sám žalobce) prostřednictvím smlouvy o převodu pozemků ze dne 11. 6. 1998. Žalovaná dále s poukazem na závěry recentního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. 28 Cdo 277/2025 namítá, že případný nárok žalobce (vyplývající minimálně z rozhodnutí ze dne 21. 9. 1995, 7. 3. 1996, 29. 4. 1996 a ze dne 14. 6. 1996) byl promlčen, neboť zjevně nebyl uplatněn v obecné tříleté promlčecí době, jež počíná běžet dnem, kdy oprávněné osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo z části. Jde-li o zbývající část nároku vycházejícího z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 3. 1993, má žalovaná za to, že tuto zbývající část převedl žalobce dne 24. 5. 2005 na třetí osobu (Zemědělské družstvo Dolany), přičemž okresní soud nesprávně posoudil předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky, když usoudil, že z ní nevyplývá úplná cese restitučního nároku ve vztahu k rozhodnutí ze dne 15. 3. 1993. Od roku 2005 tak žalobce podle žalované nedisponuje z titulu rozhodnutí pozemkového úřadu žádným restitučním nárokem. Nadto odvolatelka nalézacímu soudu vytýká, že ve věci přijal nesprávné skutkové závěry ohledně ocenění nevydaných pozemků. Soud prvního stupně se totiž podle žalované opomněl vypořádat se skutečností, že k odnětí těchto pozemků nedošlo pro účely výstavby, ale že pozemky přešly do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb., tedy při tzv. revizi pozemkové reformy; podle odvolatelky tak nelze dovozovat, že by k odnětí dotčených pozemků došlo pro stavební účely či snad dokonce konkrétně pro výstavbu vodní nádrže. Opírá-li se nalézací soud o závěry znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], žalovaná namítá, že její znalecký posudek je plný formálních i věcných chyb. Závěr znalkyně, že všechny oceňované pozemky byly určeny k zástavbě vodním dílem, je podle žalované ryze spekulativní, neboť jej znalkyně ničím nedokládá, navíc je ve zjevném rozporu se shora uvedenou skutečností, že k přechodu těchto pozemků došlo v rámci revize pozemkové reformy. Znalkyně i nalézací soud pak zcela pominuly, že souhlas k zamýšlené výstavbě vodní nádrže Rozkoš byl udělen až dne 15. 6. 1950, přičemž k samotné realizaci došlo dokonce až po více než 13 letech od přechodu těchto pozemků na stát. Odvolatelka proto zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že odňaté pozemky jsou součástí vodní nádrže, z nich nečiní pozemky stavební, resp. pozemky zastavěné. V této souvislosti žalovaná připomíná, že vodní nádrž je vodním dílem podle ustanovení § 55 vodního zákona, je tedy třeba ji považovat za stavbu ve veřejnoprávním pojetí, nikoliv však ve smyslu soukromého práva; s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 se přitom žalovaná domnívá, že stavbou v občanskoprávním smyslu (a nikoli pouhá součást pozemku) může být pouze taková stavba, která je způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (žalovaná odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 22 Cdo 234/2003, podle kterého je rybník vodní plochou a tedy pozemkem, nikoliv stavbou. Žalovaná pak odkazuje i na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025 sp. zn. 28 Cdo 904/2025, podle kterého náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl daný pozemek v době přechodu na stát. Ve prospěch oprávněné osoby tak nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na státu bez přičinění původního vlastníka.

10. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované obsáhlým podáním ze dne 26. 8. 2025, ve kterém vyjádřil přesvědčení, že závěr soudu první instance o aktivní věcné legitimaci žalobce je správný a mající oporu v provedeném dokazování. Předmětná smlouva o převodu pozemků neobsahovala žádné ujednání, podle kterého by šlo o vypořádání restitučních nároků žalobce v plné výši, ani žádné ujednání, ze kterého by vyplývala vůle žalobce přijmout na své restituční nároky plnění v nižší výši, než která mu podle zákona náleží (a v této souvislosti žalobce opětovně odkázal na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23). Daný restituční nárok přitom podle žalobce nemohl zaniknout ani v souvislosti s jeho postoupením na třetí osobu, a to proto, že celkový nárok byl nesprávně oceněn (přičemž právo na přecenění restitučního nároku neumožňuje jeho postoupení na třetí osobu), tudíž nemohlo dojít k jeho postoupení v celé zbývající výši, zvláště když v inkriminované smlouvě bylo výslovně uvedeno, že se převádí nárok v celkové výši 615 141,72 Kč. V návaznosti na obsah odvolání potom žalobce namítá, že žalovaná účelově pomíjí skutečnost, že se žalobce před podáním žaloby účastnil veřejných nabídek, jeho žádosti však byly vyřazovány či posouzeny jako neplatné s odůvodněním, že nedisponuje dostatečným restitučním nárokem; před podáním žaloby navíc žalobce dne 24. 7. 2023 vyzval žalovanou k přecenění restitučního nároku. Ve vztahu k námitce promlčení žalobce v první řadě namítá, že žalovaná tuto námitku nevznesla v průběhu řízení před soudem prvního stupně, její námitka tak byla vznesena po koncentraci řízení, přičemž nespadá pod žádnou z výjimek koncentrace řízení, tudíž k ní nemůže být odvolacím soudem přihlíženo; i kdyby pak byla tato námitka vznesena žalovanou včas, nelze jí podle žalobce přiznat jakoukoliv relevanci, neboť by ji bylo nutno hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy. Jde-li konečně o otázku ocenění nevydaných pozemků, žalobce připomíná, že v řízení před soudem prvního stupně předložil k důkazu dobové dokumenty, které prokazují, že předmětné pozemky byly státem zajištěny pro potřeby projektované vodní nádrže Rozkoš, a v této souvislosti odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1499/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025 sp. zn. 28 Cdo 904/2025 s tím, že samotná skutečnost, že k odnětí daných pozemků došlo v rámci revize pozemkové reformy nebrání tomu, aby byly pozemky považovány za stavební.

11. V doplňujícím vyjádření ze dne 24. 11. 2025 žalobce poukázal na skutečnost, že v mezidobí v obdobné věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2025 sp. zn. 70 Co 256/2025, ve kterém byly shledány veškeré nyní žalovanou vznesené námitky jako nedůvodné, přičemž v tomto vyjádření odcitoval body 20, 21 a 23 odůvodnění odkazovaného rozsudku s tím, že daný rozsudek Městského soudu v Praze rovněž přiložil ke svému vyjádření. S výhradou, že skutkové okolnosti věcí nejsou totožné pak žalobce odkázal i na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 9. 2025 sp. zn. 60 Co 178/2025, který také přiložil ke svému vyjádření, a jehož body 8, 17 a 18 odůvodnění pak v doplňujícím vyjádření rovněž cituje.

12. Žalovaná v doplnění ze dne 1. 12. 2025 (jež ovšem nereaguje na doplněné vyjádření žalobce) v převážné míře pouze zopakovala argumentaci předloženou již v samotném odvolání, přičemž v tomto doplnění akcentuje námitku, že žalobcem uplatněný nárok byl již v době podání žaloby promlčený, neboť obecná promlčecí doba počala ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 běžet nejpozději v momentě, kdy žalobce v roce 2005 postoupil veškeré „dosud nevypořádané pohledávky“ za žalovanou na třetí osobu; žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. 28 Cdo 3819/2023, které řešilo obdobnou situaci. Žalovaná se proto domnívá, že i kdyby byl namístě závěr, že je dán důvod pro přecenění předmětného restitučního nároku, žalobci od okamžiku postoupení pohledávky již právo na přecenění nároku nesvědčí, neboť takové právo by případně náleželo právě nabyvateli této pohledávky.

13. Odvolací soud podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal napadené rozhodnutí, posoudil důvody odvolání, přihlédl k obsahu předloženého spisu a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Výrok napadeného rozsudku považuje odvolací soud za věcně správný, založený na dostatečných skutkových zjištěních, opírajících se o řádné hodnocení provedených důkazů způsobem požadovaným ustanovením § 132 o. s. ř., pročež – místy poněkud zkratkovité či ne zcela přiléhavé – odůvodnění předložené nalézacím soudem níže uvedeným způsobem doplňuje či zpřesňuje.

15. Jak vyplývá z výše rekapitulovaného, žalovaná předložila odvolacímu soudu k posouzení tři skupiny námitek:

1. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil otázku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť žalobce již žádným restitučním nárokem nedisponuje.

2. Žalovaná vznáší námitku promlčení, neboť je zjevné, že žalobce žalobní nárok neuplatnil v rámci tříleté promlčecí doby, jež počala běžet nejpozději v roce 2005.

3. Soud prvního stupně řádně nevyhodnotil skutkovou otázku charakteru nevydaných pozemků, jelikož samotná skutečnost, že tyto nevydané pozemky byly v průběhu doby zastavěny z nich bez dalšího nečiní pozemky stavební; závěr nalézacího soudu o nesprávném ocenění restitučního nároku tak nemá oporu v provedených důkazech.

16. Odvolací soud se přitom při hodnocení odvolání žalované musel mj. řídit i imperativem obsaženým v ustanovení § 13 občanského zákoníku, zvláště když v mezidobí ve skutkově i právně totožné věci rozhodoval Městský soud v Praze, jenž byl v odůvodnění svého rozsudku vystaven obdobným námitkám, vzneseným žalovanou i v nyní projednávaném odvolání.

17. Nadepsaný senát odvolacího soudu proto nezastírá, že v rámci posuzovaní daného odvolání žalované bral do úvahy rovněž závěry přijaté Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 18. 9. 2025 sp. zn. 70 Co 256/2025, na něž tudíž případně níže uvedeným způsobem navazuje, respektive se s nimi z dále uvedených důvodů plně ztotožňuje, pročež na ně pro stručnost na tomto místě plně odkazuje.

18. Odvolací soud se nejprve zabýval skupinou námitek žalované poukazující na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Jakkoli lze odvolatelce přisvědčit, že soud prvního stupně se v bodě 23 odůvodnění napadeného rozsudku zabýval aktivní legitimací žalobce toliko ve vztahu k uzavřené postupní smlouvě, podle názoru odvolacího soudu nemůže být pochyb o tom, že aktivní legitimace žalobce je dána rovněž ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím právního předchůdce žalobkyně, a to právě z níže rozvedeného důvodu, že žádný z těchto dílčích nároků žalobce nebyl řádně oceněn, a proto nemohlo dojít k jeho zániku (splněním). Jinak řečeno, věcná aktivní legitimace žalobce by zanikla pouze za předpokladu, že by byl celý – správně oceněný – restituční nárok žalobcem již vyčerpán (tedy by byl ze strany žalované v plném rozsahu uspokojen, resp. by byl plně uspokojen v rozsahu, ve kterém žalobce svůj nárok nepřevedl na třetí osobu), nebo že by se žalobce dosud neuspokojené části svého restitučního nároku výslovně vzdal (případně by celou tuto neuspokojenou část celou převedl na třetí osobu), anebo by jeho nárok zanikl v důsledku žalovanou důvodně vznesené námitky promlčení. Z dále pojednaných důvodů se přitom žádná z těchto tří nabízejících se možností v dané věci nepodává. Ve shodě se soudem prvního stupně má totiž odvolací soud za to, že postupní smlouvou z roku 2005 žalobce v žádném případě nepřevedl na třetí osobu veškerý svůj dosud neuspokojený restituční nárok, nýbrž toliko nárok vycházející z rozhodnutí právního předchůdce žalobce z 15. 3. 1993, a to v konkrétním rozsahu částky 615 141,72 Kč. Jde-li tedy o toto rozhodnutí pozemkového úřadu, mohl by příslušný restituční nárok v plném rozsahu zaniknout (a s ním případně i aktivní věcná legitimace žalobce v tomto řízení) pouze za předpokladu, že by tímto rozhodnutím z roku 1993 byl tento restituční nárok žalobce řádně oceněn, což se však z dále uvedených důvodů podle odvolacího soudu nestalo, a proto platí, že restituční nárok žalobce z titulu rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 3. 1993 zanikl v rozsahu částky, kterou byl tento restituční nárok žalobce právním předchůdcem žalované v tomto rozhodnutí oceněn, jelikož však byl z níže uvedených důvodů oceněn nesprávně, uspokojením žalobce v rozsahu takto stanovené částky tento nárok v žádném případě nezanikl (splněním), jak vyplývá z žalobcem odkazované judikatury Ústavního soudu. Obdobný závěr pakl platí pro zbývající čtyři rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť je zjevné, že právní předchůdce žalované sice žalobce uspokojil v nominálním rozsahu oceněných nároků, z důvodu nesprávného ocenění nevydaných pozemků však ani tyto zbývající restituční nároky dosud nemohly zaniknout. Zbývající možností zániku předmětných restitučních nároků žalobce je tak pouze zánik v návaznosti na žalovanou důvodně vznesenou námitkou promlčení, ani tento důvod zániku restitučních nároků žalobce však v posuzované věci není k dispozici (viz níže).

19. Pro posouzení celkové důvodnosti odvolání se tak odvolací soud musel dále zabývat otázkou, zda byl předmětný restituční nárok žalobce vskutku nesprávně oceněn, jak dovodil nalézací soud. V návaznosti na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jenž akceptuje flexibilnější přístup k posouzení původní povahy odňatých pozemků, v jehož rámci může soud v kontextu dané věci brát do úvahy nejrůznější možné relevantní okolnosti, a tedy netrvat striktně (a ve svém důsledku nedůvodně rigorózně) toliko na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce sin qua non uznání pozemků za pozemky stavební. V dané věci je tak pro posouzení nevydaných pozemků jako pozemků stavebních (a nikoliv toliko posléze zastavěných, jak namítá žalovaná) podle mínění odvolacího soudu určující, že ze zprávy ZNV Praha ze dne 11. 5. 1948 č. j. V-34-29/17-48, tedy z doby předcházející datu přechodu předmětných pozemků na stát, ve věci „Vodní nádrž Česká Skalice, Revise pozemkové reformy, Velkostatek JUDr. V. Bartoně – Dobenína v Novém Městě nad Metují vyplývá zajištění pozemků pro potřeby projektované vodní nádrže u České Skalice“ a podává se, že k odnětí těchto pozemků došlo zcela jednoznačně z důvodu dlouhodobě plánované výstavby vodní nádrže Rozkoš. Tento klíčový listinný důkaz pak doplňuje zápis ze dne 29. 9. 1948 sepsaný Správou velkostatku Nové Město nad Metují, v jehož příloze je seznam parcel převzatých státem ke zřízení vodní nádrže Rozkoš, a dále skutečnost, že dne 15. 6. 1950 (tedy relativně krátce po přechodu vlastnictví na stát) byl vydán výměr KNV v Hradci Králové, kterým byl udělen souhlas k zamýšlené stavbě vodní nádrže Rozkoš. Ve spojení s obsahem znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], jenž podle odvolacího soudu oproti tvrzení žalované neobsahuje zřejmé věcné chyby či nesprávnosti, je pak zřejmé, že stát připravoval výstavbu vodní nádrže Rozkoš již od roku 1924, nemůže tak být pochyb o tom, že předmětné nevydané pozemky – zvláště pak s přihlédnutím ke kontextu takto rozsáhlé stavby – přebíral stát s tím, že je na nich plánována výstavba, pročež je namístě je považovat za pozemky určené k zástavbě; opačný výklad by podle názoru odvolacího soudu popíral Ústavním soudem setrvale akcentovanou zásadu in favorem restitutionis.

20. Na posledně přijatých závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že nevydané pozemky přešly na stát v rámci tzv. revize pozemkové reformy, jak nepřímo vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1499/09 či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025 sp. zn. 28 Cdo 904/2025, tato skutečnost tak bez dalšího nevylučuje možnost klasifikace předmětného pozemku v době přechodu na stát jako pozemku stavebního. Obdobně určení stavebního charakteru odňatých pozemků nebrání ani skutečnost, že byly určeny pro výstavbu vodního díla, neboť podle názoru odvolacího soudu není rozumný důvod odlišovat vodní dílo (podobně jako např. stavbu letiště) od jiných typů stavby (vedle dvou posledně uvedených judikátů srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 28 Cdo 905/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3183/2021). Argumentaci žalované, poukazující na to, že vodní dílo nemůže být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, je pak podle mínění odvolacího soudu nutno označit za nepřípadnou (a popírající v právním řádu převážně existující zásadu superficies solo cedit) a ve svém důsledku poněkud nedomyšlenou. V této souvislosti je vhodné dodat, že v daném kontextu odvolací soud nepovažuje žalovanou předkládanou distinkci mezi stavebním pozemkem a pozemkem zastavěným za jakkoli významnou, neboť v posuzované věci byly odňaté pozemky (po přechodu vlastnictví na stát) zastavěny právě proto, že z materiálního hlediska již v okamžiku přechodu na stát šlo o pozemky stavební. Z uvedených důvodů je pak rozhodnutí nalézacího soudu podle mínění odvolacího soudu rovněž v souladu s judikáty Nejvyššího soudu, jež požadují ekvivalenci mezi charakterem odňatého pozemku a uplatněnou restituční náhradou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1227/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 28 Cdo 345/2022).

21. Jde-li konečně o žalovanou v průběhu odvolacího řízení vznesenou námitku promlčení, má odvolací soud za to, že – jak namítá žalobce ve vyjádření k odvolání – skutečně jde o nepřípustně vznesenou námitku, neboť byla zjevně uplatněna po koncentraci řízení, aniž by žalovaná odůvodnila, proč tak činí až v odvolacím řízení a proč je tedy namístě uplatnit jednu ze zákonných výjimek koncentrace, předvídanou v ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř.

22. Pouze nad rozhodný rámec proto odvolací soud uvádí, že ani v případě, že by žalovaná vznesla námitku promlčení včasně, by k ní odvolací soud nepřihlížel jako k námitce vznesené důvodně.

23. Odvolací soud v tomto ohledu vychází ze skutečnosti, že se – pokud je nadepsanému senátu odvolacího soudu známo – Ústavní soud sice dosud jednoznačně nevyjádřil k otázce promlčitelnosti restitučních nároků, nicméně ve skutkově srovnatelné věci nálezem ze dne 5. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 1932/24 (jakkoli bez bližší argumentace) v bodu 55 odůvodnění jednoznačně uvedl, že daný nárok nebyl promlčen. V kontextu skutkových okolností projednávané věci je nutno zdůraznit, že žalobce (jak shora uvedeno) bezpochyby nepostoupil celý zbývající restituční nárok na třetí osobu, přičemž současně platí, jak ostatně konstantně judikuje dovolací soud, že požadavek na přecenění (resp. na řádné ocenění) restitučního nároku nepředstavuje samostatné majetkové právo (a jeho povaha tak neumožňuje, aby bylo postoupeno třetí osobě), zvláště když má žalovaná zákonnou povinnost řádně evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši. Za této situace je právem restituenta domáhat se přecenění, pokud nebyl žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem) jeho restituční nárok řádně oceněn, a toto právo přitom nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4173/2017 či „stěžejní“ nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23).

24. Odvolací soud nepřehlíží závěry žalobkyní opakovaně dovolávaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. 28 Cdo 277/2025, odvolací soud (bez ohledu na otázku, zda Ústavní soud v probíhajícím řízení shledá konkluze Nejvyššího soudu ústavně konformními) přijal své – žalovanou akcentované – závěry v kontextu předchozího vyplacení peněžité náhrady oprávněné osobě. V kontextu nároku na vydání náhradních pozemků je naopak i toto rozhodnutí dovolacího soudu žalované zjevně nepříznivé, neboť v něm Nejvyšší soud jasně uvádí, že v poměrech, v nichž je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků, námitka promlčení zpravidla odporuje dobrým mravům (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2025 sp. zn. 28 Cdo 1142/2025).

25. I v případě, že by odvolací soud věcně posuzoval žalovanou vznesenou námitku promlčení, musel by ji tudíž odmítnout pro její rozpor s dobrými mravy.

26. Jelikož tedy z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků. Žalovaná přitom na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobce setrvala i po zahájení soudního řízení, což jen dokládá, že po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat jeho další účast v nabídkových řízeních. V této souvislosti je nutno opětovně akcentovat, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Žalobce přitom postupoval ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť si nechal zpracovat znalecký posudek o ocenění pozemků odňatých, jejž předložil žalované, a vyzval ji k přecenění pozemků odňatých a nevydaných jeho právnímu předchůdci.

27. Je tak zjevné, že byly naplněny veškeré zákonné (i judikaturou předvídané) podmínky pro to, aby bylo dané žalobě vyhověno, neboť je zřejmé, že dosud neuspokojený restituční nárok žalobce násobně převyšuje hodnotu předmětných náhradních pozemků.

28. Odvolací soud tedy shledal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně věcně správnými, a to včetně odvislých nákladových výroků; žalovaná ostatně v odvolání žádné konkrétní námitky ve vztahu k nákladovým výrokům ani nevznesla.

29. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o. s. ř. a věcně správný a zákonu odpovídající rozsudek okresního soudu potvrdil.

30. Jde-li o náklady odvolacího řízení, odvolací soud přiznal žalobci podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich plnou náhradu ve výši 21 175 Kč. Odvolací soud přitom vyšel z vyúčtování předloženého právním zástupcem žalobce, kteréžto podle odvolacího soudu obsahuje pouze účelně vynaložené náklady žalobce, a proto na toto vyúčtování (na č. l. 493-495) pro stručnost odkazuje. Ve shodě se soudem prvního stupně přitom vychází odvolací soud z tarifní hodnoty sporu ve výši 87 189 Kč, od které se odvíjí výše odměny za jeden úkon právní služby ve výši 4 620 Kč, v rámci odvolacího řízení přitom žalobci vznikly náklady za tři úkony právní služby (vyjádření k žalobě, doplnění vyjádření a účast na jednání), s tím korespondující tři paušální náhrady v celkové výši 1 350 Kč, dále náhrada právním zástupcem žalobce doložených cestovních výloh v celkové výši 2 290 Kč (včetně náhrady za promeškaný čas) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 500 Kč ve výši 3 675 Kč. Celkem tak účelně vynaložené náklady odvolacího řízení na straně žalobce představuje částka 21 175 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení