70 Co 256/2025 - 385

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2025, č. j. 31 C 457/2023 - 330, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé (výrok I a II) potvrzuje ve znění: „Nahrazuje se projev vůle žalované uzavřít se žalobcem tuto smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“): 1. [Jméno žalované], IČO [IČO žalované], se sídlem [adresa] (dále jen „[Jméno žalované]“), spravuje pozemek ve vlastnictví státu, a to: parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], zapsaný na LV č. [číslo] pro obec [adresa], v evidenci katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa]. 2. [Jméno žalobce], narozen dne [Datum narození žalobce], je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 4 zákona o půdě (dále jen „oprávněná osoba“).

3. Oprávněná osoba má na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu [adresa] ze dne 15. 3. 1993, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 21. 9. 1995, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 29. 4. 1996, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 14. 6. 1996, č. j. [číslo], a rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 7. 3. 1996, č. j. [číslo], nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky mu v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě nevydané. 4. [Jméno žalované] k uspokojení nároku oprávněné osoby na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí do vlastnictví oprávněné osoby pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], zapsaný na LV č. [číslo] pro obec [adresa], v evidenci katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] a oprávněná osoba tento pozemek, včetně jeho součástí přijímá do svého vlastnictví.“

II. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] na náhradu nákladů řízení vynaložených státem částku 4 527 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 213 371,40 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výroky I a II nahradil projev vůle žalované k uzavření blíže specifikované smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (§ 11a zákona o půdě), o povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit České republice částku 4 527 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl, tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 201 682,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok IV).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, a to z důvodu, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona o půdě, jehož restituční nárok nebyl dosud uspokojen. Žalobce tvrdil, že žalovaná eviduje jeho nárok v nesprávné výši, neuznává jeho přecenění a postupuje vůči němu liknavě a svévolně. Žalovaná se bránila zejména námitkou, že restituční nárok žalobce byl již uspokojen, že žalobce část nároku postoupil třetí osobě, že nárok je promlčen a že požadované pozemky nejsou vhodné k převodu.

3. Soud prvního stupně s odkazem na skutková zjištění a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, které jsou blíže rozvedeny v odstavcích 10. – 18. odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku, a právní závěry podrobně popsané v odstavcích 19. – 37. téhož odůvodnění žalobou uplatněnému nároku vyhověl.

4. Stručně řečeno podle § 4, § 5, § 9, § 11, § 11a zákona o půdě, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. a závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, 31 Cdo 3767/2009, 28 Cdo 4758/2016) a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 2763/23, Pl. ÚS 21/19) uzavřel, že žalovaná postupovala vůči žalobci liknavě a svévolně, když nesprávně ocenila jeho restituční nárok a znemožnila mu účast ve veřejných nabídkách, kde o uspokojení zbylého restitučního nároku usiloval. Žalobci se totiž v řízení podařilo prokázal, že odňaté pozemky byly určeny k výstavbě [Stavba], a tedy neměly být oceněny pouze jako pozemky zemědělské, nýbrž správně jako pozemky stavební, jejichž hodnota činí 45 303 310 Kč. Po odečtení již poskytnuté náhrady ve výši 5 384 541,51 Kč tak restituční nárok žalobce zůstává dostatečně vysoký pro převod žalobcem požadovaných pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Protože soud prvního stupně neshledal důvodnou ani žalovanou vznesenou námitku promlčení, žalobě v plném rozsahu vyhověl.

5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobci jako zcela úspěšnému účastníkovi přiznal právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 201 682,80 Kč. O povinnosti k náhradě nákladů řízení, představovaných v řízení přiznaným a vyplaceným znalečným ve výši 4 527 Kč, rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., a i tuto povinnost uložil zcela k tíži v řízení procesně neúspěšné žalované.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávná skutková zjištění ohledně aktivní legitimace žalobce, ocenění nevydaných pozemků a převoditelnosti náhradních pozemků s tím, že i nadále trvá na důvodnosti v řízení uplatněné námitky promlčení.

7. Žalovaná namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil aktivní legitimaci žalobce, když přehlédl, že většina jeho restitučních nároků byla již uspokojena prostřednictvím veřejné nabídky a smlouvy o převodu pozemků č. [spisová značka] a zbývající část byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2005 postoupena [právnická osoba], čímž došlo k zániku nároku. Bylo přitom judikováno (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3819/2023, 28 Cdo 1776/2023), že cesí restitučního nároku dochází k jeho vypořádání a zániku ve vztahu k postupiteli.

8. Dále žalovaná vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil charakter nevydaných pozemků, když je považoval za stavební. Podle žalované přešly pozemky na stát v roce 1948 na základě tzv. revize pozemkové reformy, a nikoliv za účelem výstavby [Stavba] [adresa], neboť souhlas k zamýšlené výstavbě předmětné [Stavba] byl udělen až v roce 1950 a k realizaci uvedené stavby jako takové došlo dokonce až po více než třinácti letech. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], na který se soud prvního stupně spoléhal, je podle žalované vadný, spekulativní a neprokazuje stavební charakter pozemků ke dni jejich odnětí. Žalovaná odkazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (např. 28 Cdo 904/2025), podle níž je pro přecenění pozemků jako stavebních nutné doložit územně plánovací dokumentaci, bezprostřední realizaci výstavby nebo vyvlastnění za účelem stavby – což v daném případě nebylo splněno. Navíc sama skutečnost, že odňaté pozemky jsou součástí [Stavba], z nich nečiní pozemky stavební, resp. pozemky zastavěné. Ostatně dle veřejnoprávní evidence odňaté pozemky nejsou ve smyslu příslušné zákonné definice zastavěny [Stavba] a za stavební je neoznačuje ani katastrální zákon.

9. K otázce převoditelnosti náhradních pozemků žalovaná namítá, že oba pozemky (parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]) jsou dle územního plánu zařazeny do územní rezervy pro obytnou výstavbu, nelze je zemědělsky obhospodařovat a na druhém z nich je dokonce umístěna komunikace a odstavná plocha pro vozidla. Žalovaná tvrdí, že převod těchto pozemků by byl v rozporu se zákonnými překážkami podle § 11 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o [právnická osoba] a o změně některých souvisejících zákonů, a že soud prvního stupně se s uvedenými námitkami nevypořádal, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaná v dané souvislosti dále upozornila na riziko tzv. „holého vlastnictví“, kdy by žalobce sice formálně nabyl vlastnictví, ale nemohl by pozemky fakticky využívat. I takový pozemek by totiž dle závěrů ustálené judikatury nebylo možné považovat za vhodný k převodu.

10. Konečně žalovaná připomněla, že žalobce se domáhá přecenění svého nároku až po více než 25 letech od uzavření původní smlouvy o převodu pozemků, kterou měl být podle všeho jeho restituční nárok v zásadě vypořádán. Uvedené přitom dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí 28 Cdo 277/2025) zakládá důvod pro aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty. Žalobce totiž měl možnost rozporovat výši náhrady již tehdy, nikoliv až po takto dlouhé době. Ostatně žalobce byl žalovanou již v roce 1998 informován, že jeho restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 21. 9. 1995, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 29. 4. 1996, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 14. 6. 1996, č. j. [číslo], a rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 7. 3. 1996, č. j. [číslo], od nichž v tomto řízení odvozuje svůj nárok na bezúplatný převod dalších pozemků, byl již zcela uspokojen, přičemž zbývající část svého nároku z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu [adresa] ze dne 15. 3. 1993, č. j. [číslo], postoupil prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2005 na třetí osobu. Žalovaná má tedy za to, že za to, že za situace, kdy nárok v této věci byl uplatněn u soudu až žalobou ze dne 28. 3. 2024, je třeba zažalovaný nárok po právu považovat za promlčený. Domnívá se, že z uvedeného důvodu dokonce není namístě kvalifikovat její postup jako liknavý či svévolný. Absentuje zde totiž judikaturou akcentovaná dlouhodobá, leč marná snaha žalobce o uspokojení jeho restitučního nároku coby konstantní judikaturou dovozený předpoklad pro jinak ryze výjimečnou možnost domáhat se u soudu s úspěchem nahrazení projevu vůle s převodem náhradních pozemků.

11. Ze všech shora uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobce považuje odvolání žalovaného za nedůvodné, neboť soud prvního stupně správně a v souladu s provedeným dokazováním i relevantní judikaturou posoudil aktivní legitimaci žalobce, existenci nevypořádaného restitučního nároku, stavební charakter nevydaných pozemků a převoditelnost náhradních pozemků. V řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že jeho restituční nároky nebyly zcela vypořádány, neboť smlouva o převodu pozemků z roku 1998 výslovně uváděla pouze částečné vypořádání nároku na bezúplatný převod jiných pozemků za pozemky nevydané ve výši 615 141,72 Kč (ve vztahu nároku plynoucímu z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu [adresa] ze dne 15. 3. 1993, č. j. [číslo], jen ve výši 270 515,27 Kč), přičemž právo na přecenění nároku dle jí známé judikatury nelze postoupit a ani nepodléhá promlčení. Odnímané pozemky byly dle doložených dobových dokumentů již v době jejich odnětí prokazatelně určeny k výstavbě [Stavba] [adresa]. Připomněl, že aktivně usiloval o uspokojení svého nároku prostřednictvím veřejných nabídek i výzev k přecenění, avšak žalovaná jeho nárok sveřepě označovala za nedůvodný, neboť prý nedisponuje dostatečným restitučním nárokem. Žalovaná neprokázala, že by výslovně souhlasil s nižší výší náhrady, ani že by jím požadované náhradní pozemky nebyly vhodné k převodu, popř. že by zde existoval jakýkoli relevantní veřejný zájem či zákonná překážka bránící převodu vybraných pozemků. Žalovanou uplatněnou námitku promlčení považuje za opožděnou, nedůvodnou a v rozporu s koncentrací řízení. Argumentace žalované ve prospěch promlčení navíc není nepřiléhavá, neboť se opírá o skutkově odlišný případ jiných oprávněných osob, které žádaly o finanční náhradu, zatímco v této věci byl uplatněn nárok na naturální náhradu. Navíc dle závěrů relevantní judikatury se nárok na přecenění restitučního nároku nepromlčuje. Ostatně je tomu tak z toho důvodu, že ocenění nevydaných pozemků bylo a je zákonnou povinností žalované a ve světle recentní judikatury skutečnost, že coby oprávněná osoba nenamítl nesprávnost provedeného ocenění dříve, mu nemůže být kladena k tíži. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

13. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co a) žalobce v souladu se závěry ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20) seznámil s tím, že pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], nelze považovat za pozemek způsobilý k požadovanému převodu z důvodu existence tzv. „lepšího práva“, neboť ve vztahu k němu bylo již v době vydání napadeného rozsudku jiným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] (ze dne 19. 3. 2025, č. j. [spisová značka]) rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít obdobnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva s [jméno FO], přičemž uvedený rozsudek byl v mezidobí jako správný s konečnou platností potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 2. 9. 2025, č. j. [spisová značka], a žalobce na uvedené reagoval sdělením, že pro tento případ nehodlá namísto zmíněného pozemku označovat jiné vhodné pozemky k vykrytí uplatněného restitučního nároku, jelikož pro účely jím primárně sledovaného vyřešení mezi účastníky nadále sporných prejudiciálních otázek je ochoten se spokojit jen s nahrazením příslušného projevu vůle žalované s bezúplatným převodem zbylého, státem vlastněného pozemku parc. č. [číslo] o výměře 2 673 m2, k. ú. [adresa], obec [adresa], a b) ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], zjistil, že se jedná o kvalitativně jiný pozemek, než tomu bylo na počátku tohoto řízení, neboť původně pod zmíněným označením byl v katastru nemovitostí evidován pozemek o výměře 7 236 m2, vlastněný státem jen v rozsahu celku, že spoluvlastnictví k uvedenému pozemku bylo v průběhu tohoto řízení vypořádáno formou rozdělení uvedeného pozemku tak, že žalovanou namítaná komunikace a odstavná plocha pro vozidla, které se nacházely v jižní části původního pozemku, byly z pozemku vyčleněny jako primárně pozemek parc. č. [číslo], přičemž poté, co z původního pozemku byly ještě vyčleněny pozemky parc. č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo], v současnosti pod parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], je v katastru nemovitostí evidován pozemek o výměře 2 673 m2, druh pozemku orná půda, s označeným způsobem ochrany jako [právnická osoba], vlastněný výhradně Českou republikou, kdy právo hospodaření s tímto majetkem státu náleží [právnická osoba] (informace o pozemku, veřejně přístupná v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa]), přičemž dle aktuální ortofotomapy se jedná o zemědělsky užívanou travnatou plochu či pole, bez komunikace a parkovacích ploch (letecká ortofotomapa, veřejně přístupná v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa]), dospěl k závěru, že ohledně požadavku, který žalobce nadále ponechal předmětem řízení - které ve smyslu platných závěrů konstantní judikatury je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016) – žalovanou podané odvolání nelze shledat důvodným.

14. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, přičemž po shora uvedeném doplnění dokazování má odvolací soud za to, že při svém rozhodování měl k dispozici veškerá relevantní skutková zjištění, na jejíchž základě bylo lze věc náležitě právně posoudit a rozhodnout.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení žalobce jako osoby oprávněné podle § 4 zákona o půdě, ohledně výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, souhlasí i s jeho názorem, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce bylo lze po právu označit za liknavý a svévolný, nárok žalobce na bezúplatný převod pozemků za nepromlčený a pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], za vhodný k žalobcem požadovanému bezúplatnému převodu za účelem uspokojení jeho restitučního nároku.

16. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) oprávněná osoba, jíž svědčí nárok na převod jiného (náhradního) pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., může svůj nárok uplatnit žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve [právnická osoba], jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává [Jméno žalované]) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné.

17. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).

18. Za projev liknavosti a svévole lze přitom podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).

19. Závěr soudu prvního stupně, že žalobci náleží nevypořádané restituční nároky z jím označených rozhodnutí pozemkového úřadu, tj. rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu [adresa] ze dne 15. 3. 1993, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 21. 9. 1995, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 29. 4. 1996, č. j. [číslo], rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 14. 6. 1996, č. j. [číslo], a rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu v [adresa] ze dne 7. 3. 1996, č. j. [číslo], odvolací soud považuje za správné a odůvodněné, mající oporu v provedeném dokazování.

20. Smlouvou o převodu pozemků č. [spisová značka] byla výslovně vypořádána jen část žalobcova nároku na vydání náhradních pozemků a žalovanou namítanou smlouvou o postoupení pohledávky nebyl postupován, jak žalovaná nesprávně namítá, celý zbytek žalobcova restitučního nároku, nýbrž jen zcela jednoznačně konkretizovaná část restitučního nároku odpovídající hodnotě žalobci do té doby nenahrazené ceně odňatých pozemků oceněných jako pozemky zemědělské. Žádná jiná část nároku třetí osobě uvedenou smlouvou postoupena nebyla. Ostatně samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, a tedy jeho povaha ani neumožňuje, aby bylo postoupeno třetí osobě.

21. V dané souvislosti je třeba připomenout, že žalovaná (resp. její právní předchůdce [právnická osoba]) má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 536/2022 či ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1562/2022) a že i v případě, že by žalovaná (resp. její právní předchůdce [právnická osoba]) ocenila restituční nárok žalobce v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, i tak by mu dle stávajících judikaturních závěrů žalobci ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od samého počátku (ex tunc) – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24-2. Je tedy nezadatelným právem restituenta domáhat se „přecenění“ svého restitučního nároku, pokud nebyl žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, řádně oceněn. Zároveň bylo judikováno, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). Je-li totiž uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě (pro rozpor s dobrými mravy) přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, dále usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009, popř. usnesení ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025). Již jen z tohoto důvodu tedy soud prvního stupně zcela správně žalovanou v dané souvislosti vznesenou námitku shledal bez dalšího nedůvodnou. Důvodnost námitky promlčení byla totiž Nejvyšším soudem s odkazem na obecnou úpravu promlčení obsaženou v občanském zákoníku dovozena výslovně jen vůči nároku na vyplacení peněžité náhrady, kdy restituenti při uspokojení svého restitučního nároku nejsou na veřejných nabídkách pozemků nijak závislí, což se však v této věci projednávaného případu netýká, a proto ani nepřicházela v úvahu akceptace žalovanou vznesené námitky promlčení.

22. Rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je současně akcentován požadavek, aby cena náhradního pozemku byla ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k zastavění se ovšem oprávněné osobě poskytne náhrada jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v jeho rámci soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různorodé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s judikaturu v nich uváděnou), přičemž kritéria uváděná judikaturou (kupř. v době převzetí existující územně plánovací dokumentace, odnětí za účelem výstavby, její následná realizace, či existence dokonce územního rozhodnutí o umístnění stavby) pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).

23. Soud prvního stupně vědom si zmíněného flexibilnějšího přístupu Nejvyššího soudu k posuzování původní povahy odňatých pozemků s odkazem na doložené dobové dokumenty, z nichž jednoznačně vyplývá, že pozemky ve vlastnictví právního předchůdce žalobce, které mu byly v minulosti odňaty, byly odňaty pro účely výstavby [Stavba] [adresa], charakter předmětných pozemků zcela oprávněně posoudil jako stavební. Zcela zřetelně uvedenou skutečnost prokazuje žalobcem soudu prvního stupně doložený dokument č. j. [číslo], zaslaný dne 11. 5. 1948 [orgán] v [adresa] ([tituly před jménem] [jméno FO]) Státní obvodovou úřadovnu pro pozemkovou reformu v [adresa] ve věci „[Stavba] u [adresa], Revise pozemkové reformy, [místo] [tituly před jménem] [jméno FO] v [adresa]. Zajištění pozemků pro potřeby projektované [Stavba] u [adresa]“, který byl vydán před odnětím pozemků a jejich přechodem na československý stát, z jehož obsahu vyplývá, že pozemky ve vlastnictví právního předchůdce žalobce mu byly dotčeny revizí, protože leží v záplavě projektované [Stavba] na [adresa] anebo jsou potřebné pro stavby s tím související či jako pozemky náhradní (viz č. l. 163-164 spisu). O zajištění náhradních usedlostí v pohraničí za usedlosti vydané za účelem realizace projektu [Stavba] u [adresa] přitom [orgán] informovalo [orgán] již svým dopisem ze dne [datum] (viz č. l. 157-158 spisu), zpráva [orgán] o zcelování pozemků v obcích dotčených záplavou [Stavba] na [adresa] pochází z 8. 2. 1946 (viz č. l. 160-162 spisu), protokol o tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] je spolu s [jméno FO] povinen postoupit své pozemky nebo jejich část pro účely výstavby [Stavba] na [adresa] s tím, že na těchto pozemcích nadále nebude realizovat investice typu pevných staveb a plotů, kopané studně a vysazování stromoví byl sepsán dne 12. 5. 1948 (viz č. l. 164), zpráva [orgán] o zajištění zkonfiskovaných nemovitostí pro [Stavba] u [adresa] pochází z března 1947 (viz č. l. 159 spisu), zpráva téhož [orgán] o zcelování pozemků v obcích dotčených záplavou zmíněné [Stavba] z ledna 1947 (viz č. l. 160 spisu), přičemž souhlas k zamýšlené výstavbě [Stavba] u [adresa] na [adresa] byl udělen výměrem Krajského národního výboru v [adresa] ze dne 15. 6. 1950, zn. [číslo] (viz č. l. 165 spisu). Žalovanou namítaný fakt, že předmětné pozemky (formálně) přešly do vlastnictví státu v rámci provádění pozemkové reformy, dle stávajících judikaturních závěrů (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1499/09, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 904/2025), jejich stavební charakter v době odnětí nevylučuje. Soud prvního stupně proto zcela správně po právu shledal původní ocenění žalobcova restitučního nároku, vycházejícího z hodnocení odňatých pozemků jako pozemků zemědělských, nesprávným s tím, že uvedeným pozemkům je podle všeho třeba přiznat charakter pozemků stavebních, pročež vyhlášková cena odňatých pozemků nečinila 5 384 541,51 Kč, nýbrž 45 303 310 Kč. K obdobnému závěru stran ocenění státem odňatých pozemků určených k výstavbě [Stavba] přitom soudy dospěly i v jiných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. [spisová značka], ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka]). O tom, že žalobce disponuje restitučním nárokem v dostatečné výši tedy není důvodu pochybovat, s ohledem na závěry plynoucí z ocenění odňatých pozemků je zřejmé, že žalobce opravňuje nárokovat si vydání náhradních pozemků svou hodnotou několikanásobně převyšující hodnotu žalobcem v této věci označených náhradních pozemků, když podle vyhlášky č. 316/1990 Sb. byl pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], znalecky oceněn částkou 668 250 Kč a pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], částkou 635 637,20 Kč.

24. Otázkou převoditelnosti náhradního pozemku se pak odvolací soud - z již výše popsaných důvodů - zabýval pouze ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], přičemž shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeho bezúplatnému převodu na žalobci nic nebrání. Z převodu oprávněným osobám coby náhradní jsou totiž vyloučeny zásadně jen pozemky, jejichž převodu brání zákonná překážka, nebo pozemky, k nimž uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (viz § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., § 6, § 7 a § 10 zákona č. 503/2012 Sb.). Platí přitom, že za vhodné náhradní pozemky lze v odůvodněných případech považovat i dosud zemědělské pozemky, jež jsou územním plánem zahrnuty v ploše pozemků určených k zástavbě pro bydlení, na rozdíl od pozemků určených územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné [§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.] - k tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 795/2024, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění. Obdobně to platí i pro pozemky, jež jsou územním plánem určené jako územní rezerva pro týž účel. Pakliže předmětný pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], ve vlastnictví žalované tvoří územní rezervu OB, určenou čistě pro obytné účely [adresa] s využitím plochy pro bydlení a výstavbu bytových a nebytových domů, pak ve smyslu výše uvedeného tato okolnost žalobcem požadované převoditelnosti předmětného pozemku nebrání. Možnosti tento pozemek zemědělsky obhospodařovat, jež představuje další zákonný předpoklad převoditelnosti pozemku coby pozemku náhradního, dle odvolacím soudem upřesněných skutkových zjištění rovněž nic nebrání. Jedná se svým druhem ornou půdu, tvořící zemědělský půdní fond, s níž je podle všeho jako s pozemkem zemědělským i fakticky nakládáno. To, že by převodem pozemku měly vzniknout jakékoli problémy při hospodaření s ním, žalovanou namítáno nebylo a tvrzení žalované, že se jedná o pozemek zčásti zastavěný, bylo odvolacím soudem provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno.

25. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve věci samé potvrdil ve znění nahrazujícím projev vůle žalované s bezúplatným převodem toliko pozemku parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], s tím, že zároveň napravil zjevnou písařskou chybu, která byla obsažena v jím vyhlášeném znění rozsudku coby pozůstatek konceptu původně zvažovaného znění meritorního výroku o věci samé a při formulaci konečného rozhodnutí byla přehlédnuta, tedy konkrétně to, že výrokem I rozsudku odvolacího soudu byl nahrazen rozsudek soudu prvního stupně ohledně celých výroků I a II, a nikoli pouze v části týkající se nahrazení projevu vůle s bezúplatným převodem pozemku parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa]. Tuto chybu odvolací soud zhojil formou opravného usnesení podle § 164 o. s. ř., které v zájmu hospodárnosti učinil nedílnou součástí tohoto písemného vyhotovení rozhodnutí. Důvodem opravy výroku rozhodnutí cestou vydání opravného usnesení totiž může být též početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá a pro každého snadno poznatelná, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i jiných souvislostí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016, aj.).

26. Protože odvolací soud svým rozhodnutím ve své podstatě zčásti změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s ust. § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnut nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud přiznal žalobci právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na specifický charakter posuzovaného řízení, které je svou povahou řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž soud není vázán žalobním návrhem stran určení okruhu převáděných pozemků, jak již bylo podrobněji zmíněno výše, shledal žalobce v řízení zcela procesně úspěšným. Co do základu byl žalobce se svým nárokem plně úspěšný a to, že ve výsledku byl nahrazen souhlas žalované jen s bezúplatným převodem pozemku parc. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], souvisí s nejasnostmi, které provázely uplatňování žalobcových nároků, a způsobem jejich vypořádání, jakož i s tím, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované [právnická osoba], resp. [právnická osoba], jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej blíže rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává z odměny advokáta za dvanáct a půl úkonu právní služby po 10 980 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – žaloba, replika ze dne 19. 6. 2024, písemné vyjádření ze dne 14. 8. 2024, návrh změny žaloby ze dne 19. 9. 2024, písemné vyjádření ze dne 30. 10. 2024, ze dne 28. 11. 2024, písemný závěrečný návrh ze dne 25. 3. 2025, písm. g) – účast na jednání soudu prvního stupně konaném dne 24. 9. 2024, 14. 1. 2025, 13. 3. 2025 a 15. 4. 2025, odst. 2 písm. f) – účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z pcta 668 250 Kč, tj. částky, kterou byl oceněn náhradní pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa] - vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen „AT“], osmi paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), pěti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025) a náhrady 21 % DPH ve výši 29 799 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 171 699 Kč.

28. Náklady odvolacího řízení pak sestávají z odměny advokáta za tři úkony právní služby po 10 980 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) – písemné vyjádření k odvolání žalované ze dne 6. 8. 2025 a k doplnění odvolání žalované ze dne 4. 9. 2025, písm. g) – účast na jednání odvolacího soudu, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 – z pcta 668 250 Kč - AT], tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), náhrady za promeškaný čas v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem ve výši 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 AT] a náhrady 21 % DPH ve výši 7 232,40 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 41 672,40 Kč.

29. Celkové náklady řízení ve výši 213 371,40 Kč je žalovaná povinna nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

30. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem odvolací soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a povinnost k jejich náhradě, kdy zmíněné náklady jsou reprezentovány výší soudem přiznaného znalečného (blíže viz pravomocné usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 1. 2025, č. j. [spisová značka]), s ohledem na výsledek řízení uložil zcela k tíži ve věci samé procesně neúspěšné žalované.

Poučení