56 Co 41/2024 - 875

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] sídlem [Adresa žalované] [hodnota][Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádaní společného jmění manželů o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 12 C 242/2020-769 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v tom správném znění, že výše vypořádacího podílu uvedená ve výroku III činí 881 938 Kč a povinnost účastníků k náhradě nákladů státu uvedená ve výrocích V a VI je uložena každému z účastníků ve výši jedné poloviny.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v [adresa] ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného jmění žalobce: a) spoluvlastnický podíl o velikosti na: a) pozemku p. č. st. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] (objekt bydlení), b) pozemku p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], na kterém stojí stavba bez čp/če (jiná stavba), c) pozemku p. č. [hodnota], vše v k. ú. a obci [hodnota] v hodnotě 850 000 Kč, b) sbírku historických pohledů, fotografií a starožitností se vztahem ke [Anonymizováno] v hodnotě 69 443,50 Kč vyjmenovaných v tabulce v příloze č. [hodnota] rozsudku (výrok I), ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného jmění žalované: a) pozemek p. č. st. [hodnota], jehož součástí je stavba [hodnota] [adresa] [hodnota], dále pozemek p. č. [hodnota], vše v k. ú. [hodnota], obec [adresa][adresa], v hodnotě 7 649 400 Kč, b) mobiliář [hodnota] [hodnota] (vybavení apartmánů) v hodnotě 105 000 Kč (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na úplném vypořádání zaniklého společného jmění účastníků částku 978 421,90 Kč (dle odůvodnění 881 938 Kč – pozn. odvolacího soudu) do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a žalobci i žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku, o jejíž výši a splatnosti bude rozhodnuto zvláštním usnesením (výrok V a VI).

2. Rozhodl tak o žalobě na vypořádání společného jmění manželů ze dne 10. 8. 2020, kterou se žalobce domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů po rozvodu manželství s žalovanou provedeného rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 8. 2017 č. j. 9 C 92/2017-10, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2017. Předmětem vypořádání žalobce v žalobě učinil nemovitosti uvedené ve výroku I písm. a) a II písm. a) napadeného rozsudku, které žádal přikázat do svého výlučného vlastnictví s tím, že žalované bude uložena povinnost zaplatit na vyrovnání jeho podílu částku 1 000 000 Kč. Žalobou ze dne 14. 8. 2020, zapsanou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 248/2020, se vypořádání zaniklého společného jmění manželů domáhala též žalovaná, která předmětem vypořádání učinila nejen nemovitosti již shora uvedené, ale též mobiliář [hodnota] [hodnota], sbírku fotografií a pohledů, jakož i sbírku starožitností, obvyklé vybavení rodinné domácnosti v jednotce č. [hodnota][hodnota], v k. ú. a obci [adresa], movité věci tvořící vybavení jednotky č. [hodnota][hodnota], v k. ú. a obci [adresa], veškeré peněžní prostředky, které měl žalobce ve svém držení v hotovosti k rozhodnému dni, ať už jako fyzické osoba nebo fyzická osoba podnikatel provozující obchodní závod [Jméno žalobce], IČO [IČO], veškeré peněžní prostředky uložené žalobcem na všech bankovních účtech, ať již jako soukromé osoby, či jako podnikatele, veškeré peněžité pohledávky, které měl žalobce jako podnikatel v rámci svého závodu za všemi svými dlužníky, zejména zákazníky a obchodními partnery, všechna motorová vozidla podléhající evidenci, které byly k rozhodnému dni evidovány na jméno žalobce, zhodnocení závodu žalobce od vzniku manželství až k rozhodnému dni, jakož i výnosy z podnikatelské činnosti žalobce, dále výnosy z pronájmu [hodnota] [hodnota], a dále se domáhala vypořádání investic ze společných prostředků manželů vynaložených na zhodnocení výlučného majetku žalobce – bytové jednotky č. [hodnota][hodnota] v k. ú. a obci [adresa], jakož i vypořádání zhodnocení této nemovitosti a dále vypořádání investic do majetku třetí osoby – [jméno FO] v předpokládané výši 800 000 Kč. Současně uvedla, že závod žalobce byl založen účastníky společně za dobu trvání jejich soužití před uzavřením manželství a nespadá do společného jmění. Žalovaná se domáhala přikázání veškerých nemovitostí i movitých věcí, jakož i dalších práv a majetkových hodnot, do výlučného vlastnictví žalobce s tím, nechť je žalobci uložena povinnost zaplatit jí na vypořádání částku 6 000 000 Kč. Usnesením ze dne 30. 9. 2020 č. j. 12 C 242/2020-30 soud prvního stupně spojil obě věci ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. 12 C 242/2020.

3. V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k omezení rozsahu předmětu vypořádání, a to jednak úkonem žalované (viz odstavec 6 odůvodnění napadeného rozsudku) a jednak na základě procesního postupu soudu, který se z důvodů uvedených v odstavci 7 napadeného rozhodnutí dále v řízení nezabýval položkami uvedenými žalovanou pod číslem II/18 a II/19 (výnosy z pronájmu [hodnota] [hodnota], investice ze společných prostředků manželů vynaložených na zhodnocení výlučného majetku žalobce – bytové jednotky č. [hodnota][hodnota] v k. ú. a obci [adresa], vypořádání zhodnocení této nemovitosti). Položky uvedené v návrhu žalované pod číslem II/13, 14, 15 a 17 (veškeré peněžní prostředky, které měl žalobce ve svém držení v hotovosti k rozhodnému dni, ať už jako fyzické osoba nebo fyzická osoba podnikatel provozující obchodní závod [Jméno žalobce], IČO [IČO], veškeré peněžní prostředky uložené žalobcem na všech bankovních účtech, ať již jako soukromé osoby, či jako podnikatele, veškeré peněžité pohledávky, které měl žalobce jako podnikatel v rámci závodu žalobce za všemi svými dlužníky, zejména zákazníky a obchodními partnery, zhodnocení závodu žalobce od vzniku manželství až k rozhodnému dni, jakož i výnosy z podnikatelské činnosti žalobce, pak posuzoval jako věc hromadnou dle ust. § 501 občanského zákoníku tvořící obchodní závod žalobce dle ust. § 502 občanského zákoníku, a to s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek 22 Cdo 2545/2003 a související). K otázce obchodního závodu žalobce soud prvního stupně podrobně v odstavci 8 napadeného rozhodnutí popsal vývoj procesního postupu a výzev směřovaných k účastníkům, kdy zdůraznil, že žalovaná v podání ze dne 21. 1. 2022 uvedla jako opěrný bod existenci pohledávky žalobce ve výši 4 639 349 Kč za jeho dlužníky plynoucí z daňového přiznání žalobce za rok 2017 s tím, nechť znalec vychází z hlavního podkladu, kterým je daňová evidence a další doklady jako výpis z bankovního účtu žalobce, záznamy v evidenci vozidel, ze kterých lze vyčíst potřebné informace k ocenění obchodního závodu soudním znalcem. Znalecký posudek však nebyl vypracován z důvodu, že znalci nebyly žalobcem předloženy potřebné podklady s tím, že žalobce je nemá k dispozici.

4. Soud prvního stupně vymezil skutečnosti mezi účastníky sporné a nesporné, ke sporným skutečnostem provedl dokazování, jehož výsledky podrobně popsal v odstavcích 12 až 42 odůvodnění napadeného rozsudku. Ohledně sporných skutečností dospěl ke skutkovým závěrům dle nichž: - obvyklá cena věcí nemovitých: a) pozemku p. č. st. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota] (rodinný dům), b) pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [hodnota], obec [adresa], činí 7 649 400 Kč, - obvyklá cena věci nemovitých: spoluvlastnického podílu o velikosti na: a) pozemku p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] (objekt k bydlení), pozemku p. č. st.[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], na kterém stojí stavba bez č. p./č. e. (jiná stavba), c) pozemku p. č. [hodnota], vše v k. ú. a obci [hodnota], činí 1 700 000 Kč, - obvyklá cena sbírky historických pohledů, fotografií a starožitností zahrnutých do vypořádání činí 69 443,50 Kč, - žalované se nepodařilo prokázat tvrzení, že za trvání manželství účastníků byly ze společných prostředků nabyty do společného jmění manželů věci navržené žalovanou k vypořádání, a to vybavení bytové jednotky č. [hodnota][hodnota] v domě č. p. [hodnota], v [adresa] v [Anonymizováno], jež je ve výlučném vlastnictví žalobce, a proto tyto věci do vypořádání zahrnuty nebyly, - žalobce za zdaňovací období roku 2017 přiznal příjmy ve výši 10 422 207 Kč, výdaje ve výši 9 364 246 Kč, dále přiznal aktiva: hmotný majetek v hodnotě 603 387 Kč, peněžní prostředky v hotovosti ve výši 96 487 Kč, prostředky na bankovním účtu ve výši 410 404 Kč a pohledávky ve výši 4 639 349 Kč; - podnikatelský účet žalobce vykazoval ke dnu 16. 8. 2017 zůstatek ve výši 244 049,57 Kč; - v registru vozidel je žalobce jako podnikatel veden jako vlastník (provozovatel) čtyř existujících vozidel k datu 16. 8. 2017, jejichž celková cena činí 89 900 Kč, - žalovaná neprokázala svá tvrzení o tom, že na nepodnikatelském účtu žalobce byla ke dni jeho zrušení dne 28. 4. 2015 naspořena částka 1 000 000 Kč, tato částka proto do vypořádání zahrnuta nebyla.

5. Právní posouzení věci soud prvního stupně provedl dle § 709 odst. 1, 736, 740, 742 odst. 1 občanského zákoníku, a konstatoval, že ohledně věci hromadné, tvořící obchodní závod žalobce dle ust. § 502 občanského zákoníku (viz výše), se za účelem vypořádání společného jmění snažil zjistit částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání žalobce ke dni zániku společného jmění, což zpravidla bude představovat cenu podniku (NS 22 Cdo 2545/2003 ve spojení s NS sp. zn. 22 Cdo 2015/2012), která tvoří výnos, který je třeba vrátit do společného jmění. Protože však tuto cenu bylo možno zjistit pouze znaleckým posudkem, který však z důvodu nedostatku součinnosti žalobce nebylo možno zpracovat, provedl soud důkazy k aktivům podnikání žalobce, a protože žalobce nesplnil svoji vysvětlovací povinnost uloženou mu soudem, aby případně vyvrátil hodnotu aktiv svého podnikání zjištěnou z důkazů výše jmenovaných, hodnotil tyto důkazy v neprospěch žalobce, tedy konkrétně vyšel z hodnoty aktiv jeho obchodního závodu (peněžní prostředky v pokladně závodu a pohledávky žalobce) patrných z daňového přiznání ve výši 4 735 836 Kč, dále ze zůstatku účtu žalobce jako podnikatele ke dni zániku společného jmění ve výši 244 049,57 Kč a dále z hodnoty vozidel spadajících do obchodního závodu žalobce ve výši 89 900 Kč. Tato aktiva pak považoval za výnos, který je nutno vrátit při zániku manželství do společného jmění. S poukazem na provedené dokazování soud prvního stupně dále uzavřel, že masu zaniklého společného jmění tvoří nemovitosti uvedené ve výroku II písm. a) rozsudku v hodnotě 7 649 400 Kč, dále spoluvlastnický podíl na nemovitostech uvedených ve výroku I písm. a) rozsudku v hodnotě 850 000 Kč, dále částka 1 295 Kč představující kupní cenu za pozemek p. č. 321/3 (vodní plocha) v k. ú. [hodnota], obec [adresa], který žalobce prodal po zániku manželství a kupní cenu si to nechal pro sebe, dále Mobiliář [hodnota] [hodnota] v účastníky nesporně stanovené hodnotě 105 000 Kč (tj. 35 000 Kč za každý z tří apartmánů), sbírka historických pohledů, fotografií a starožitností se vztahem ke [Anonymizováno], uvedených v příloze č. [hodnota] napadeného rozsudku, v hodnotě 69 443,50 Kč a dále výnos z odděleného majetku žalobce (obchodního závodu) představující částku ve výši 5 069 785,57 Kč. Masa zaniklého společného jmění je tak tvořena majetkem v hodnotě 13 744 924 Kč, polovina každého z účastníků při rovnosti jejich podílů tedy činí 6 872 462 Kč. Soud respektoval zásadu, aby částka uložená jednomu z účastníků na vyrovnání vypořádacího podílu byla co nejnižší z důvodu co nejmenšího finančního zatížení účastníka, kterému bude platební povinnost uložena, a proto přikázal do výlučného vlastnictví žalované nemovitosti v [adresa], včetně vybavení apartmánů, neboť případnému přikázání do jejího výlučného vlastnictví se nebránila. V důsledku uvedeného se žalované dostane majetek v hodnotě vyšší o 881 938 Kč, než činí její poloviční podíl na mase zaniklého společného jmění představující částku 6 872 462 Kč, a tato částka představuje vypořádací podíl, který je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů. O nákladech řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., respektujíc právní názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20 a Pl. ÚS-St. 59/23. O náhradě nákladů placených státem pak rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že je namístě rozdělit je mezi účastníky rovným dílem.

6. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že zejména nesouhlasí s výší vypořádání uvedenou ve výroku III napadeného rozsudku, ke kterému soud došel aplikací kompenzace informačního deficitu procesní strany, jak traktuje Josef Macur v publikaci Masarykovy univerzity z roku 2000. Žalobce v tomto řízení čelil výzvám k předložení podkladů, které měly souvislost s hodnotou jeho závodu, ačkoli těmto výzvám se zprvu ubránil, žalovaná byla nakonec úspěšná, když žalobce byl soudem vyzván, aby splnil svoji vysvětlovací povinnost. V dalším textu výzvy byl soud nekonkrétní, když podle ní měl žalobce uvést konkrétní skutečnosti a současně předložit listiny ke zjištění aktiv a pasiv svého obchodního závodu tak, aby bylo možné zjistit, zda obchodní závod žalobce ke dni zániku SJM dne do 16. 8. 2017 vykazoval kladný či záporný rozdíl mezi aktivy a pasivy a v jaké výši s tím, že jinak by soud vyšel z tvrzení žalované o výši pohledávek žalobce ke dni zániku SJM a dále z ceny vozidel spadajících do obchodního závodu. Žalobce podlehl a písemné podklady předložil, přičemž se držel konkrétních požadavků v předchozích výzvách. Soud při ústním jednání dne 8. 11. 2022 výslovně prohlásil, že žalobce předložil listiny potřebné ke stanovení ceny obchodního závodu soudním znalcem. V doplnění odvolání dále žalobce poukázal na to, že předmětem vypořádání nemůže být závod žalobce jako takový, ale pouze jeho zhodnocení, od čehož se soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odklonil, když vycházel ze zjišťování hodnoty závodu jako takového. Poukázal dále na postup soudu prvního stupně, který při ústním jednání dne 28. 7. 2022 zasáhl do vyjádření právního zástupce žalované, který jednoznačně označoval jako předmět řízení zhodnocení závodu a soud ho opravil na „rozdíl mezi aktivy a pasivy“. Závod žalobce vznikl před uzavřením manželství účastníků, žalobce ho provozoval i během trvání manželství. Předmětem vypořádání žalovaná učinila zhodnocení závodu za dobu od vzniku do zániku manželství, rozdíl mezi aktivy a pasivy závodu pak představuje nepochybně jiný předmět řízení. Žalovaná nepochybně v řízení učinila předmětem vypořádání tzv. zhodnocení obchodního závodu žalobce a nikoli kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy závodu žalobce ke dni zániku SJM, což jí však soud prvého stupně později vložil do úst, byť ve skutečnosti měl ohledně závodu žalobce postupovat shodně jako u položek 18 a 19. Do vypořádání přitom může být zahrnut jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili jeho předmětem. K vysvětlovací povinnosti uložené soudem prvního stupně žalobce poukázal na to, že požadovanou účetní dokumentaci předkládal v jiném řízení, kde žalovaná byla účastníkem a které řádně označil, současně poukázal na komunikaci soudu se znalcem Ing. [jméno FO], v níž se soud dotazoval na zjištění zhodnocení obchodního závodu žalobce. Vysvětlovací povinnost uloženou žalobci soudem prvního stupně žalobce považuje za bezdůvodnou, přesto ji splnil, což soud prvního stupně při ústním jednání dne 8. 11. 2022 potvrdil. Poté, co byl ve věci ustanoven znalec Ing. [jméno FO], jemuž byl uložen znalecký úkol určit cenu podniku žalobce ke dni zániku společného jmění účastníků k 16. 8. 2017, byla současně žalobci uložena povinnost k poskytnutí součinnosti znalci a rovněž k uvedení osoby, která pro žalobce vedla do zániku SJM účetnictví. Přesto znalec požadoval předložení dalších podkladů, a to též následně prostřednictvím soudu, k čemuž však žalobce sdělil, že požadované podklady předložit nemůže, protože je nemá k dispozici, tedy neexistují. Dle názoru žalobce soud nemůže vysvětlovací povinnost rozšiřovat podle usnesení o ustanovení znalce, a to jak ve vztahu k informaci o účetní žalobce, tak ve vztahu k případným dalším podkladům. Navíc ohledně účetní žalobce odkázal na konkrétní protokol o ústním jednání v podání ze dne 5. 9. 2022, kde žalobce navrhl dva důkazy, které soud prvního stupně neprovedl, ani nezamítl, a v napadeném rozsudku je ani nevyhodnotil. Žalobce má za to, že soud prvního stupně postupoval nedůsledně v otázce možnosti žalované být seznámen s poměry ve firmě žalobce. Nicméně žalobce svou účetní během řízení označil. Žalobce dále poukázal na to, že vysvítá značná nesrovnalost v tom, že nemovitost [hodnota] neměla být oceňována znaleckými posudky samostatně, neboť soud se od znalce dozvěděl pochybnost, kterou však nezohlednil v odůvodnění rozsudku ani v dalším procesním postupu. Pokud soud o výši vypořádání rozhodl bez znaleckého posudku a pro jeho výpočet využil vlastní úvahu, není zřejmé, proč při této činnosti nemohl zohlednit závazky z podnikání a proč k tíži žalobce zohlednil pouze aktiva podnikání. Žalobce tedy má za to, že soud prvního stupně v řízení nesprávně pracoval s tzv. vysvětlovací povinností, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí k tíži žalobce, nerespektoval vymezený předmět řízení, v rozsudku nezohlednil zjištěné okolnosti a neprovedl navržené důkazy, aniž by je zamítl a toto odůvodnil.

7. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila. V závěru odvolacího řízení uvedla, že ačkoli napadený rozsudek považuje za nespravedlivý vůči své osobě, respektuje jej, a z tohoto důvodu navrhla jeho potvrzení. Poukázala na chaotičnost podaného odvolání a jeho doplnění, jakož i na skutečnost, že žalobce musel vědět, jak bude soud postupovat při oceňování aktiv ve vztahu k závodu žalobce, neboť v tomto směru byl soudem poučen, a i žalované byl tento postup zřejmý. Přesto žalobce ani po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. nenavrhl další důkazy. K žalobcem uplatňované „Teorii Macura“ žalovaná poukázala na rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu, zejm. na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 883/2010 či usnesení sp. zn. 29 ICdo 127/2021. Ohledně ocenění majetkové hodnoty ve vztahu k závodu provozovaného žalobcem se pak soud prvního stupně neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, jehož závěry jsou i nadále platné a aktuální.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i předchozí průběh řízení podle § 212 o. s. ř., posoudil důvody odvolání žalobce, vzal v úvahu vyjádření obou účastníků učiněná v průběhu odvolacího řízení, doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat důvodným.

9. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování, v napadeném rozsudku srozumitelně vyložil, co vzal z jakých důkazů za prokázané, důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své úvahy podrobně v napadeném rozhodnutí vysvětlil. Svá skutková zjištění následně správně právně hodnotil podle ust. § 709 a násl. občanského zákoníku; rovněž vysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k provádění dalších důkazů. Současně se podrobně vypořádal i s námitkami účastníků vznášenými v průběhu řízení; nedopustil se ani zásadních pochybení v procesním postupu. Napadené rozhodnutí lze hodnotit jako souladné se související platnou judikaturou.

10. Odvolací soud dokazování doplnil pouze v návaznosti na obsah odvolání žalobce, ani po tomto doplnění však ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nedošlo; na skutková zjištění popsaná soudem prvního stupně v napadeném rozhodnutí proto lze odkázat.

11. K námitkám žalobce obsaženým v odvolání uvádí odvolací soud následující:

12. Žalobce považoval za nesprávný postup soudu prvního stupně, v jehož důsledku měl soud učinit předmětem vypořádání částečně jiný majetek, než který byl účastníky navržen, neboť žalovaná dle žalobce k vypořádání navrhla zhodnocení jeho závodu, nikoli rozdíl mezi aktivy a pasivy tak, jak následně uváděl soud prvního stupně. S touto otázkou se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně v odstavci 8 napadeného rozsudku. Nad rámec tam uvedeného podrobného odůvodnění, proti němuž nemá odvolací soud námitek, je namístě konstatovat, že již v návrhu žalované ze dne 14. 8. 2020 žalovaná navrhla k vypořádání nejen „zhodnocení podniku“, ale též aktiva vztahující se k závodu žalobce (finance v hotovosti i na účtech, pohledávky žalobce jako podnikatele, výnosy z podnikatelské činnosti žalobce). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1728/2014, je otázkou právního posouzení (na základě učiněných skutkových zjištění), zda je předmětem společného jmění manželů (a tudíž i předmětem vypořádání) podnik jako hromadná věc, anebo toliko v případě, že podnik je ve výlučném vlastnictví žalovaného, má jít o vypořádání majetkových přesunů ze společného majetku (SJM) na majetek výlučný (podnik žalovaného). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn 22 Cdo 4452/2010, je-li podnik ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a získané výnosy jsou investovány zpět do podniku, v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství manželů se tato skutečnost neprojeví přikázáním těchto výnosů do vlastnictví osoby, které podnik náleží, ale promítne se pouze do výroku o vyrovnání podílu. Stejně jako v uvedené věci, i v tomto případě žalobce v řízení netvrdil, že by na vytvoření svého podniku vynaložil také oddělené prostředky, a proto je nutno vycházet z ceny podniku, to vše za situace, kdy podnik žalobce nebyl součástí společného jmění manželů. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud vychází ze závěrů ustálené judikatury (rozsudek NS ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 a další), podle kterých v režimu bezpodílového spoluvlastnictví patřily do tohoto spoluvlastnictví i výnosy z podnikání. S ohledem na výdaje a závazky podnikajícího manžela spojené s jeho podnikáním je podnikající manžel povinen do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit takovou částku, jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví. Ze sporu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze však činit vyúčtovací spor, a proto i v tomto případě se dovolací soud přiklonil k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, což zpravidla bude představovat cenu podniku. Zjištění ceny podniku pak je otázkou skutkovou, nikoli právní, přičemž při určení ceny podniku se soud zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým posudkem. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit, což se však v daném případě nestalo. Pokud tedy za uvedené situace soud prvního stupně považoval položky navržené k vypořádání žalovanou za věc hromadnou, tj. obchodní závod ve smyslu § 502 občanského zákoníku, a v souladu s již výše uvedenou judikaturou měl v úmyslu zjistit cenu podniku žalobce ke dni právní moci rozvodu manželství tak, že od aktiv, které žalovaná požadovala, odečte pasiva, pak se jedná o metodu ocenění závodu, akceptovanou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odečtení pasiv a zjištění jejich konkrétní výše je zcela v zájmu žalobce. Pokud se v průběhu řízení strana žalovaná v rámci písemných podání či ústních přednesů vyjadřovala nepřesně, a soudem bylo uvedené v rámci ústního jednání korigováno, nemá tento postup na nárok uplatněný žalovanou jakýkoli vliv. Nadto, jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně uvedeným postupem zcela respektoval judikaturu Nejvyššího soudu v této otázce.

13. Soud prvního stupně řádně rozhodl o důkazních návrzích vznesených účastníky v průběhu řízení. Z protokolu o ústním jednání ze dne 31. 10. 2023 je zřejmé, že důkazní návrhy, jimž nebylo vyhověno, se zamítají. Žalobce v doplnění odvolání namítl, že ve vztahu k části takto zamítnutých důkazů absentuje odůvodnění jejich neprovedení v napadeném rozsudku. S ohledem na to, že žalobce nebyl v textu odvolání v tomto směru konkrétní, když neuvedl, kterých konkrétních důkazů se uvedená námitka týká, tj. které konkrétní důkazy měly být soudem provedeny a provedeny nebyly, ani se s jejich neprovedením dle jeho mínění soud nevypořádal, byl k označení těchto důkazů vyzván při odvolacím jednání. Žalobce reagoval podáním ze dne 25. 9. 2024, v němž uvedl, že se jedná o protokoly z ústních jednání vedených mezi účastníky u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 0 P 257/2017 ze dne 16. 7. 2019 a 19. 9. 2019 a sp. zn. 18 C 357/2018 ze dne 20. 11. 2019. Pokud pak se jedná o důkazy potřebné k závěru o hodnotě závodu žalobce, které byly dle žalobce přítomny v soudním spisu, žalobce navrhl k důkazu přiznání k dani fyzických osob za roky 2009–2017 zaslané do soudního spisu Ing. [jméno FO] dle průvodního dopisu z 12. 7. 2021, čímž bude mít žalobce možnost se k pohledávkám vyjádřit, případně doložit jejich charakter jako nedobytnost, evidenci pouze z administrativních důvodů apod.

14. Dle vyjádření žalobce měly zmíněné protokoly o jednání z řízení vedených Okresním soudem v Karlových Varech o dalších věcech mezi účastníky sloužit k prokázání vědomosti žalované o rozhodných skutečnostech týkajících se závodu žalobce, čímž se žalobce snažil zvrátit vysvětlovací povinnost uloženou mu soudem prvního stupně. Odvolací soud požadované protokoly o jednání uvedené výše opatřil a jejich provedením k důkazu zjistil, že žalovaná v rámci účastnického výslechu ve věci výživného pro rozvedenou manželku při ústním jednání dne 20. 11. 2019 uvedla, že s manželem hospodařili společně, ona pracovala pro firmu, k účtům neměla dispoziční právo ani platební kartu. Měli, co potřebovali, jezdili na dovolené. Firma měla či má roční obrat 10 000 000 až 12 000 000 Kč. Před rozvodem měli na domácnost 150 000 až 170 000 Kč, v tom byly zahrnuty náklady na jídlo, na oblečení, na chalupu, jezdili dvakrát až třikrát ročně na dovolenou. Pracovali ve stejné firmě. Žalovaná věděla, jaký má žalobce obrat, připravovala podklady k účetnictví, a otevřeně si jako manželé řekli, že mají k dispozici měsíčně na domácnost 150 až 170 000 Kč podle výdělku firmy a podle investic (protokol o jednání Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp. zn. 18 C 327/2018 ze dne 20. 11. 2019). Ve věci výživného pro nezletilé dítě pak při ústním jednání dne 10. 9. 2019 byly provedeny důkazy zprávou odboru dopravy, daňovým přiznáním za rok 2018 a peněžními deníky žalobce za rok 2017+2018 (protokol o jednání Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp. zn. 0 P 257/2017 ze dne 10. 9. 2019); při ústním jednání dne 16. 7. 2019 byla slyšena svědkyně [jméno FO], která zpracovává daňové účetnictví pro žalobce od roku 2012 (protokol o jednání Okresního soudu v Karlových Varech ve věci sp. zn. 0 P 257/2017 ze dne 16. 7. 2019).

15. Odvolací soud považuje postup soudu prvního stupně, pokud na žalobce přenesl povinnost tvrzení a důkazů ve vztahu k jeho závodu, za správný. Případy, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici má, se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 22 Cdo 883/2010, kdy dospěl k závěru, že pokud strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. V uvedeném řízení se Nejvyšší soud zabýval oceněním majetkových hodnot žalované týkajících se jejího podnikání, přičemž bylo shledáno, že zaviněním žalované, která nepředložila doklady ke zjištění ceny podniku s tvrzením, že je skartovala, resp. se ztratily, se cenu podniku žalované nepodařilo zjistit. Odvolací soud tedy v uvedené věci vycházel při vypořádání podniku žalované z částky zjištěné, což odůvodnil tím, že nemohl tuto hodnotu porovnat s cenou k rozhodnému dni, neboť zaviněním žalované, která nepředložila doklady ke zjištění ceny podniku s tvrzením, že je skartovala, popřípadě že se ztratily, se cenu nepodařilo zjistit. Dovolací soud shledal postup odvolacího soudu v dané věci za souladný s právní teorií, pokud jde o řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. K vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem se vyjadřoval též Ústavní soud v nálezu z 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07, kdy konstatoval, že vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na „spravedlivý proces“. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu.

16. Ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná měla k listinám týkajícím se obchodního závodu žalobce v rozhodném období (tj. v době vedení řízení) přístup, nebo že by si tyto listiny (v době, kdy ji stíhala povinnost tvrzení a povinnost důkazní) mohla opatřit. Na uvedeném nemění ničeho skutečnost, že žalovaná dle svého vyjádření pracovala pro žalobce do roku 2014 jako spolupracující manželka. Takto mohla uvést pouze skutečnosti, které si z uvedeného období pamatovala, a vzhledem k ukončení spolupráce nejpozději v roce 2014 je zřejmé, že ohledně podnikání žalobce ke dni právní moci rozvodu manželství 16. 8. 2017 nemohla mít jakoukoli povědomost. V této souvislosti považuje odvolací soud za vhodné poukázat na vyjádření samotného žalobce při odvolacím jednání, kdy uvedl, že žalovaná pro jeho závod žádnou činnost nevykonávala; toto vyjádření žalobce jeho procesní argumentaci značně relativizuje. Namítal-li dále žalobce, že žalované byla známá osoba provádějící účetnictví pro jeho podnik, pak žalovaná tuto osobu označila v osobě [jméno FO], která následně byla soudem vyzvána k předložení listin z účetnictví (výzva čl. 133), sdělila však (čl. 144), že požadované listiny nemá v držení, neboť s žalobcem ukončila spolupráci před mnoha lety a všechny doklady žalobci předala. V rámci povinnosti žalované uvést „opěrné body“ ke skutečnostem vztahujícím se k obchodnímu závodu žalobce pak nelze neuvedení svědkyně [jméno FO] slyšené v opatrovnickém řízení považovat za podstatné, neboť ačkoli se svědkyně vyjadřovala ke spolupráci s žalobcem, konkrétní skutečnosti týkající se aktiv či pasiv jeho obchodního závodu ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků z její výpovědi nevyplývají. Odvolací soud tedy konstatuje, že provedení uvedených důkazů nepřineslo potřebná skutková zjištění ve vztahu k vědomosti žalované a její možnosti opatřit si podklady o skutečnostech vztahujících se k podniku žalobce; pokud pak žalovaná v minulosti měla přístup k účetním dokladům žalobce, na její možnosti opatřit si uvedené ve vztahu ke dni právní moci rozvodu manželství již z výše uvedených důvodů toto nic nemění. Tvrzení žalované uvedená v podání č. l. 225, v nichž vymezila tzv. opěrné body a označila důkazy, pak odvolací soud považuje za dostačující. Žalovaná v tomto směru vycházela zejména z výše pohledávek a aktiv dle dostupného daňového přiznání 2017, a bylo na žalobci, aby tvrdil a doložil případná pasiva ke dni právní moci rozvodu manželství, stejně jako případnou jinou výši aktiv. Pokud tak neučinil, nedal soudu možnost potřebné zjistit, a tuto pasivitu žalobce nelze v odvolacím řízení zhojit. Požadavek žalobce (č.l. 260), aby žalovaná uvedla konkrétní dlužníky žalobce, právní důvod jeho pohledávek, jejich výši a splatnost ve vztahu k obchodnímu závodu žalobce, pak lze označit za zcela absurdní, neboť i z povahy věci vyplývá, že tyto skutečnosti nemohly být žalované známy, pokud současně nebylo zjištěno, že by se s nimi seznámila jiným způsobem. Odvolací soud se ani neztotožnil s názorem žalobce, že se jedná o obdobnou procesní situaci jako v případě položek 18–19 návrhu žalované (výnosy z pronájmu nemovitosti [hodnota], vypořádání investic ze společných prostředků manželů vynaložených na zhodnocení výlučného majetku žalobce – bytové jednotky č. [hodnota][hodnota] v k. ú. a obci [adresa] a vypořádání zhodnocení této nemovitosti), v tomto směru odkazuje na podrobně zdůvodněný postup a závěry soudu prvního stupně (zejm. odstavec 7 napadeného rozsudku), s nimiž se ztotožňuje; nad rámec uvedeného pak pouze konstatuje, že žalovaná v odvolacím řízení proti skutkovým zjištěním a z nich učiněným právním závěrům soudu prvního stupně, a to ani proti vypuštění položek 18 a 19, nebrojila.

17. Pokud soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy (a návrhy na jejich provedení zamítl), pak s částí těchto neprovedených důkazů se vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 43), a ve zbytku bylo jeho pochybení odvolacím soudem napraveno, když důkazy, na nichž bylo žalobcem setrváno, provedl, tyto důkazy v tomto rozhodnutí hodnotí, a důvody neprovedení dalších žalobcem navržených důkazů uvádí níže (odstavec 22 odůvodnění tohoto rozsudku). Jak současně vyplývá z již výše uvedeného, ani na základě doplněného dokazování odvolací soud nezjistil skutečnosti pro rozhodnutí významné, které by mohly být důvodem jiného posouzení věci.

18. Pokud jde o žalobcem namítaný nesprávný procesní postup soudu prvního stupně ve vztahu k povinnosti žalobce k předložení či označení podkladů, na základě nichž mohl být vypracován znalecký posudek, z referátu soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2021 (čl. 143) je zřejmé, že soud prvního stupně reagoval na vyjádření žalobce ze dne 28. 5. 2021 (čl. 117), v němž žalobce označil dvě shora uvedená řízení (0 P 257/2017 a 18 C 327/2018) s tím, že v nich předkládal peněžní deníky, knihy majetku a knihy pohledávek a závazků. Předmětné spisy připojil, ze spisu sp. zn. 0 P 257/2017 zhotovil kopie některých listin, které se tak staly součástí tohoto spisu (a byly následně k dispozici ustanovenému znalci), a ze spisu sp. zn. 18 C 327/2018 nezjistil, že by se v něm nacházely jakékoli doklady z účetnictví či podnikání žalobce. Pokud následně v rámci ustanovení znalce soud prvního stupně uložil žalobci nejen povinnost, aby znalci poskytl veškerou součinnost nezbytnou k vypracování znaleckého posudku, zejména, aby znalci předložil všechny potřebné podklady k ocenění podniku, ale také povinnost, aby znalci do pěti dnů od doručení usnesení písemně sdělil jméno, příjmení a adresu osoby, která pro žalobce vedla do zániku SJM účetnictví, pak nelze jeho procesní postup shledat nesprávným. Byť z obsahu spisu 0 P 257/2017 jméno žalobcovy daňové účetní vyplývá, nebyl v tomto směru žalobcem učiněn jakýkoli odkaz na příslušný protokol z jednání, při němž byla tato účetní identifikována, a žalobce ani k výzvě soudu osobu účetní neoznačil. Důvodem nevypracování znaleckého posudku pak bylo nedodání potřebných podkladů k ocenění podniku dle potřeb znalce. Znalec jednoznačně identifikoval, jaké podklady nad rámec již poskytnutých jsou třeba k provedení řádného znaleckého posudku dle požadavku soudu (e-mail znalce ze dne 2. ledna 2023 čl. 477), tyto podklady žalobce nepředložil znalci přímo ani prostřednictvím soudu, byť k tomu byl rovněž soudem vyzván, naopak uvedl, že tyto podklady nemá k dispozici. Výzvu žalobci k předložení konkrétních podkladů (výzva ze dne 3. 2. 2023 čl. 581) přitom i odvolací soud považuje za zcela dostatečnou, neboť z ní jasně vyplývá, které podklady má žalobce předložit (a to stav pohledávek a závazků ke dni 16. 8. 2017, pro případ nemožnosti doložení zaslat stav pohledávek a závazků v obdobném rozsahu k datu 31. 12. 2016, dále pak soupis dlouhodobého majetku k datu 16. 8. 2017 a stav pokladní hotovosti a stav bankovního účtu k datu 13. 8. 2017). Je-li požadavek na druhém místě uveden alternativně, tj. pro případ nemožnosti doložit stav pohledávek a závazků ke dni 16. 8. 2017, pak odvolací soud v uvedeném nespatřuje jakoukoli nesrozumitelnost či nejistotu soudu prvního stupně. Tento požadavek zcela jednoznačně reflektuje (soudu neznámý) rozsah podkladů, kterými žalobce disponuje, kdy je zřejmé (a odpovídající účetním předpisům), že přinejmenším ke dni 31. 12. 2016 musel mít žalobce stav pohledávek a závazků k dispozici. Není sporu o tom, že uvedené listiny soudu prvního stupně (ani znalci) předloženy nebyly, a to ani poté, kdy byly strany při posledním jednání ve věci poučeny dle § 119a odst. 1 ve spojení s § 205a o. s. ř. Pokud pak tyto listiny či jejich část mínil žalobce předložit současně se svým podáním určeným odvolacímu soudu dne 8. 11. 2024, stalo se tak opožděně a v rozporu s ust. § 205a o. s. ř. Ačkoli lze předpokládat, že by těmito listinami byly (přinejmenším částečně) doloženy skutečnosti požadované původně soudem prvního stupně v návaznosti na požadavek znalce, a znalecký posudek tak mohl být případně zpracován, v důsledku nečinnosti žalobce do doby rozhodnutí soudu prvního stupně jsou v odvolacím řízení takové důkazy nepřípustné, neboť byly uplatněny v rozporu s § 205a o. s. ř. Žádná z podmínek uvedených v citovaném ustanovení § 205a o. s. ř. přitom splněna není, a to ani podmínka uvedená pod písm. d), neboť z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl soudem opakovaně poučen o nutnosti předložit potřebné listiny a byl seznámen s postupem soudu pro případ, že tyto listiny předloženy nebudou. V uvedeném směru je nerozhodné, že v určité fázi řízení se žalobcem předložené listiny soudu jevily (mohly jevit) jako úplné. Byloli následně znalcem zjištěno, že podstatné doklady týkající se závodu žalobce chybějí, žalobce byl k jejich předložení vyzván a této výzvě nevyhověl, pak nesplnil svoji procesní povinnost, v jejímž důsledku soud prvního stupně správně zvolil shora uvedený procesní postup.

19. Odvolací soud tedy souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná nebyla s podstatnými skutečnostmi důležitými pro vyhodnocení aktiv a pasiv závodu žalobce seznámena. Spolupráce účastníků (byť žalobcem výslovně v odvolacím řízení popřená a současně v odvolání prosazovaná) a účast žalované na podnikání žalobce probíhala nejpozději do roku 2014, nebylo současně zjištěno, že by se příslušné podklady týkající se obchodního závodu žalobce dostaly žalované jinou cestou. I z podstaty věci pak je to právě žalobce, kdo jediný disponuje (a může disponovat) doklady ke svému podniku. Pokud tedy ve věci nemohl být vypracován znalecký posudek (což strany nezpochybňovaly, ani se jeho vypracování v dalším průběhu řízení již nedomáhaly), mohl soud vycházet pouze z listin, které měl k dispozici. Z těchto listin, řádně provedených při ústním jednání dne 28. 2. 2023 (čl. 623), pak soud prvního stupně zjevně vycházel; skutečnost, že tak případně učiní, přitom avizoval již v rámci přípravného jednání.

20. Odvolací soud tedy shrnuje, že byť souhlasí též s vyjádřením žalobce, že při správném ocenění podniku měly být zahrnuty výdaje a závazky související s podnikáním, v daném případě zohledněny být nemohly z důvodu procesní pasivity žalobce, který potřebné podklady na výzvu znalce ani soudu nepředložil, a z dostupných listin a obsahu spisu přitom konkrétní závazky seznat nelze. Pokud tedy nemohl být znalecký posudek zpracován v důsledku nedostatku podkladů, k jejichž předložení byl povinen žalobce, a soud prvního stupně při výpočtu vypořádacího podílu vycházel z důkazů předložených žalovanou, tj. zohlednil finanční prostředky v pokladně žalobce a pohledávky dle daňového přiznání za rok 2017, prostředky na bankovním účtu a cenu vozidel (přičemž k dluhům zahrnutým do daňového přiznání 2017 nebylo možno přihlédnout zejména proto, že není zřejmé, zda se jedná o dluhy existující ke dni právní moci rozvodu, když vysvětlovací povinnost v tomto směru ležela na žalobci, který však součinnost neposkytl), pak postupoval v souladu se stávající judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 22 Cdo 425/2008, dle něhož za situace, kdy zejména pro nedostatek součinnosti žalované jako povinné nebylo možné uvést ocenění jejího podniku, nelze brát v úvahu případná pasiva společnosti žalované, ani skutečnost, zda půjčka byla žalovanou po zániku manželství účastníků vrácena či nikoliv). Po žalované nelze ani v tomto řízení požadovat, aby označovala dluhy závodu žalobce konkrétním způsobem, když nebylo zjištěno, že by k příslušným listinám vztahujícím se k uvedenému období měla jakýkoli přístup, a zjevně nemohla ani znát stav podniku žalobce ke dni zániku společného jmění, neboť v té době pro něj nevykonávala činnost nejméně po dobu tří let. Žalobce pak jakékoli závazky konkrétním způsobem v řízení netvrdil ani neprokazoval. Odvolací soud zároveň konstatuje, že žádný z účastníků proti sdělení znalce o nemožnosti provést znalecký posudek nebrojil ani nenamítal, že znalecký posudek bylo možno zpracovat na základě dostupných podkladů.

21. Procesní postup soudu prvního stupně v této souvislosti přitom akceptuje zákonné požadavky i zásadu předvídatelnosti. V rámci poučení při přípravném jednání dne 28. 7. 2022 (čl. 354) byl žalobce podle § 118a odst. 1 o.s.ř. vyzván, aby uvedl konkrétní skutečnosti a současně předložil listiny ke zjištění aktiv a pasiv svého obchodního závodu, a současně byl upozorněn, že jinak soud vyjde z tvrzení žalované stran zůstatku finančních prostředků na účtu i v pokladně a z ceny vozidel spadajících do obchodního závodu. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. slouží k předvídatelnosti postupu soudu a k zajištění informování účastníků, jakým způsobem bude soud postupovat. Pokud tedy soud prvního stupně uvedeným způsobem žalobce poučil, následně v návaznosti na prvotní požadavek znalce sdělil, že svoji povinnost žalobce splnil, poté svůj postup korigoval v návaznosti na další sdělení a zjištění znalce, že podklady nejsou úplné, což mohl znalec zjistit až po prostudování podkladů žalobcem již poskytnutých, pak mu nelze zvolený postup, kdy účastníky opakovaně seznámil se skutečností, z jakých důvodů znalecký posudek nemůže být zpracován a z čeho bude soud vycházet, vytýkat. Až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně bylo účastníkům zřejmé, jaké listiny absentují, jakož i jaké následky bude mít jejich nepředložení. V této souvislosti odvolací soud poukazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 22 Cdo 883/2010, dle něhož je-li v řízení o vypořádání společného jmění třeba zjistit cenu podniku, a strana, která disponuje (anebo by při zachování obvyklé péče měla disponovat) informacemi k takovému zjištění, neposkytne soudu potřebnou součinnost a nesplní svou vysvětlovací povinnost, bude to mít za následek hodnocení důkazů ohledně skutečností, kterých se tato povinnost týká, v neprospěch strany, která ji nesplnila. V poměrech tohoto řízení, kdy do vypořádání společného jmění byly zahrnuty hodnoty odpovídající zjištěným aktivům podniku v rozhodné době, při současném nesplnění vysvětlovací povinnost žalobce, tak jeho námitky ve vztahu k rozsahu a způsobu vypořádání jeho podniku neobstojí.

22. Již výše (v odstavci 18 tohoto odůvodnění) odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl k důkazu listiny předložené žalobcem spolu s podáním z 8. 11. 2024, jimiž žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně čl.

581. Z důvodu nadbytečnosti pak odvolací soud neprováděl ani daňová přiznání za roky 2009 až 2016, obsažená ve spise, z nichž nelze dovodit jakékoli skutečnosti vztahující se ke stavu podniku žalobce ke dni právní moc rozvodu manželství účastníků, tj. 16. 8. 2017, ani zvukový záznam z jednání soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2022 (přípravné jednání), kdy, jak již bylo vysvětleno výše (viz předposlední věta odstavce 12 tohoto odůvodnění), bylo-li soudem prvního stupně zasaženo do vyjádření zástupce žalované v otázce ceny podniku žalobce, pak v návaznosti na původně vymezený předmět vypořádání, aniž došlo k jeho změně, je případné nepřesné vyjádření žalované, korigované soudem, nerozhodné. Procesní postup soudu prvního stupně, jímž byla žádost žalobce o přepis záznamu z předmětného jednání zamítnuta, přitom byl odvolacím soudem vyhodnocen jako nepodstatný pro toto rozhodnutí a spadající mimo rámec přezkumu napadeného rozhodnutí.

23. K námitce žalobce uplatněné v průběhu odvolacího řízení, že nemovitost [hodnota] neměla být oceňována samostatně, ale jako součást obchodního podniku, odvolací soud poukazuje na žalobu podanou žalobcem, v níž se přikázání této nemovitosti do vlastnictví a jejího vypořádání v rámci společného jmění manželů sám domáhá s tím, že se jedná o nemovitost ve společném jmění manželů; stejně tak učinila žalovaná ve svém návrhu. Při přípravném ústním jednání dne 7. 12. 2021 (č. l. 186 an.) účastníci učinili nesporným, že tato nemovitost byla nabyta za trvání manželství do společného jmění. Účastníky řízení nebylo tvrzeno, že by uvedená nemovitost měla být součástí obchodního závodu žalobce a nikoli součástí společného jmění manželů; možnost, že by mohla být součástí podniku žalobce, byla vyslovena pouze znalcem, přičemž žádná další tvrzení k tomu ani jedna ze stran neuplatnila, a i v závěrečném návrhu žalobce žádal její přikázání do svého vlastnictví. Pochybnosti znalce pak pocházejí pouze ze skutečnosti, že náklady na nemovitost žalobce uplatnil v rámci svého účetnictví jako podnikající osoby, tj. v rámci svého závodu. Tato skutečnost však nemění ničeho na režimu předmětné nemovitosti, stejně jako krátké vyjádření žalobce, které je současně v rozporu s jeho žalobními tvrzeními. Vyjádření žalobce v této souvislosti při ústním jednání dne 12. 1. 2023, kdy k dotazu soudu, zda s žalovanou vložili předmětnou nemovitost do obchodního závodu žalobce, odpověděl „ano“, nelze přeceňovat. Žalobce se totiž takto vyjádřil v návaznosti na sdělení soudu, že znalec nahlédnutím do peněžního deníku zjistil, že do podnikání měly být žalobcem uplatněny náklady na rekonstrukci uvedené nemovitosti. Po upozornění soudu, že případnými daňovými konsekvencemi by se případně zabýval Finanční úřad, strany žádná další tvrzení k uvedenému nedoplnily, své původní návrhy nerevidovaly, a předmět řízení tak zůstal nezměněn. I s ohledem na absenci odlišných skutkových zjištění (když pochybnosti znalce v tomto směru nelze pokládat za rozhodující ani za prokázané) lze závěry soudu prvního stupně akceptovat. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje též na výpis z katastru nemovitostí (č. l. 343), dle něhož vlastnictví této nemovitosti svědčí oběma účastníkům ve formě společného jmění manželů.

24. Na rozdíl od žalobce odvolací soud nepovažuje za rozhodné stanovisko Ing. [jméno FO] (č.l. 282). Tento soudní znalec byl osloven soudem prvního stupně pouze v rámci zvažovaného znaleckého posudku s tím, zda na základě zaslaných dokladů lze zjistit rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání žalobce v rámci jeho obchodního závodu ke dni zániku společného jmění dne 16. 8. 2017, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2545/2003. Pokud v rámci komunikace o případné další spolupráci Ing. [jméno FO] sdělil svůj názor, že v žádném případě není hodnota obchodního závodu dána rozdílem aktiv a pasiv, byť se jedná o názor Nejvyššího soudu, a soud prvního stupně následně ustanovil znalcem pro ocenění obchodního závodu žalobce Ing. [jméno FO], nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Je zřejmé, že pokud se Ing. [jméno FO] vymezil proti judikatuře Nejvyššího soudu, jíž je ovšem soud v této věci vázán, pak soud logicky zvolil znalce, který je schopen související judikaturu akceptovat. Odvolací soud přitom nemá důvodu polemizovat s názorem, že obecně hodnota obchodního závodu je dána hodnotou jeho čistého obchodního jmění při perspektivě dlouhodobé existence tak, jak uvádí Ing. [jméno FO], současně je však přesvědčen, že pro účely vypořádání společného jmění manželů není důvodu odchýlit se od dnes již ustálené judikatury založené především rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2545/2003 včetně rozhodnutí navazujících.

25. Vzhledem k tomu, že ostatní závěry soudu prvního stupně účastníci odvoláním výslovně nenapadli, odvolací soud se nad rámec odvolacích námitek omezil na přezkoumání procesního postupu soudu prvního stupně, úplnosti skutkových zjištění (resp. jejich dostatečnosti) a právního posouzení věci; v této otázce dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně obstojí, přičemž vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledány nebyly. Soud prvního stupně správně vymezil sporné a nesporné skutečnosti, reagoval na tvrzení účastníků i důkazní situaci, poskytl stranám potřebná poučení, včetně poučení dle § 119a o. s. ř. V průběhu řízení pak byl postup soudu účastníkům komunikován, účastníci s ním byli seznamováni a byl tak pro ně zcela předvídatelný. Současně soud prvního stupně věc správně právně posoudil dle § 709, § 736 a následující občanského zákoníku. Výpočty provedené soudem prvního stupně v odstavci 50–51 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud shledal správnými a odpovídající provedenému dokazování, výše zahrnutých částek pak nebyla žádným z účastníků v odvolacím řízení zpochybněna. Pokud se jedná o ocenění nemovitosti [hodnota], cena byla zjištěna znaleckým posudkem a následně aktualizována v návaznosti na avizované snížení její hodnoty v roce 2023. S ohledem na to, že odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že hodnota nemovitostí sice v roce 2023 klesala, v roce 2024 však opětovně stoupala, lze cenu určenou znalkyní v květnu 2023 považovat za odpovídající i v době rozhodování odvolacího soudu. V tomto směru ostatně žádná ze stran nesprávnost stanovené ceny nenamítala (a to ohledně žádné z oceňovaných položek), a z těchto důvodů odvolací soud, při respektování zásady hospodárnosti řízení, nepovažoval za nezbytné účastníky řízení zatěžovat dalšími náklady na dokazování. Soud prvního stupně se rovněž podrobně zabýval schopností účastníků vyplatit určený vypořádací podíl a jeho rozhodnutí zcela respektuje situaci účastníků, kdy žalobce v průběhu řízení opakovaně uváděl, že při vysokém vypořádacím podílu nemá prostředky na vyplacení žalované k dispozici, naopak žalovaná dispozici s prostředky ve výši 1 000 000 Kč, tedy v daném případě dostačující na vyplacení vypořádacího podílu, prokázala.

26. Z těchto důvodů odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, kdy však shledal nezbytným uvedení správné výše částky, jež má žalovaná zaplatit žalobci na vypořádacím podílu. Z protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne 9. 11. 2023, jakož i z odstavce 51 odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývá, že vypořádací podíl činí 881 938 Kč, a nikoli ve výroku III uvedenou částku 978 421,9 Kč. V daném případě se jedná o zcela zjevnou nesprávnost, která by mohla být napravena i v rámci opravy ve smyslu § 164 o. s. ř., s ohledem na přezkum napadeného rozhodnutí odvolacím soudem a jeho potvrzující rozhodnutí však odvolací soud považuje nápravu provedenou uvedeným způsobem za zcela dostačující. Současně ve vztahu k výrokům V a VI odvolací soud upřesnil poměr náhrady nákladů řízení státu, v němž se oba účastníci budou na této náhradě podílet. Soud prvního stupně v těchto výrocích uvedl, že účastníci jsou povinni zaplatit náklady státu v částce, o jejíž výši a splatnosti bude rozhodnuto zvláštním usnesením, v odůvodnění (odstavec 53) pak uvedl, že podle § 148 odst. 1 o. s. ř. dochází k uložení povinnosti účastníku podle výsledku sporu, kdy v daném případě bude na místě rozdělit tyto náklady mezi účastníky rovným dílem. S ohledem na to, že je zřejmé, že soud prvního stupně měl v úmyslu uložit účastníkům povinnost k náhradě nákladů státu rovným dílem, nejedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné a bylo možno postupovat shora uvedeným způsobem, tj. pouze cestou upřesnění příslušných výroků.

27. Za správné považuje odvolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky, a i v této části tedy napadené rozhodnutí jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2148/23 je obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení v řízeních majících povahu iudicii duplicis, souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod, aby žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Za takové zvláštní důvody lze považovat např. zneužití procesních práv, šikanózní výkon práva, obstrukční chování některého z účastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, případně další okolnosti, jejichž nezohlednění by v konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti; šikanózním jednáním není sama o sobě okolnost, že každý z manželů navrhuje přikázání majetku ve společném jmění manželů do svého výlučného vlastnictví, či zohlednění vnosů, které byly za dobu trvání manželství učiněny. Konkrétní námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení pak nebyly žádným z účastníků uplatněny.

28. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného rozhodnutí Ústavního soudu nebyly shledány ani v odvolacím řízení, a proto o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Zvláštním důvodem ve smyslu shora uvedeného nemůže být podání odvolání žalobcem, který se domáhal revize závěrů soudu prvního stupně, s jehož procesním postupem nesouhlasil, což ostatně dával dostatečně najevo i v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Nebylo však zjištěno, že by se z jeho strany jednalo o šikanózní jednání.

Poučení