57 A 136/2015 - 101

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobců a) Z.B., bytem …, b) Ing. J.H., bytem …, zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, za účasti osob zúčastněných na řízení I) obce Jenišov, se sídlem Jenišov 88, II.) Ing. I.F., bytem …, III.) L.F., bytem …, IV.) Ing. V.Š., bytem …, V.) KREPOLO LTD, se sídlem Sotiras 2, Ist floor, Fiat/Office 16, Paralimni, Famagusta, Kypr, zastoupené Z.P., v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2015, čj. 505/SÚ/15-11, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2015, čj. 505/SÚ/15-11, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení žalobci a) a b) ve výši 19.455 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců a) a b) JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce a) se žalobou vedenou pod sp.zn. 57A 136/2015 a žalobce b) žalobou vedenou pod sp.zn. 30 A 157/2015 domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21.9.2015, čj. 505/SÚ/15-11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců a) a b) a v části změněno a v části potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30.3.2015, čj. 3933/SÚ/15 (dále jen „stavební povolení“) o povolení stavby „Bytové domy Jenišov“ na pozemku st.p. 348/143, parc.č. 348/2, 348/19, 348/39, 457/1, 843 v katastrálním území Jenišov (dále též jen „předmětná stavba“), Změna stavebního povolení spočívala ad I. v doplnění podmínky č. 1 stanovící, že bude stavba provedena podle projektové dokumentace, o identifikaci projektové dokumentace a ad II. v doplnění odůvodnění stavebního povolení v celém jeho rozsahu. Žalobci rovněž požadovali, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V dané právní věci jde o problematiku upravenou zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen „stavební zákon“). Procesním předpisem je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Všechny rozsudky zdejšího krajského soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu zde citované jsou dostupné na www.nssoud.cz. Usnesením ze dne 15.12.2015, čj. 57 A 136/2015-76, nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Usnesením ze dne 8.8.2016, čj. 30 A 157/2015-113 byly žaloby vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 30 A 157/2015 a sp.zn. 57 A 136/2015 spojeny ke společnému projednání a nadále byly vedeny pod sp.zn. 57 A 136/2015. V obou žalobách žalobci uplatnili shodné námitky, shodné žalobní body. II. Předchozí rozhodování v této právní věci Žádost o stavební povolení byla podána dne 13.8.2010 společností VAPROSTAV s.r.o., předchůdcem dnešního stavebníka, společnosti KREPOLO LTD. O stavebním povolení předmětné stavby bylo zdejším krajským soudem rozhodováno pod sp.zn. 57 A 76/2011 v řízení vedeném na základě žaloby, jíž se žalobce a) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2011, čj. 835/SÚ/11-4, kterým bylo zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 15.4.2011, čj. SÚ/12418/10/Ko-330, jímž bylo na základě žádosti společnosti Vaprostav s.r.o. rozhodnuto o povolení stavby „Bytové domy Jenišov“ na výše uvedených pozemcích. V daném řízení byl žalobce b) osobou zúčastněnou na řízení. Rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 29.11.2013, čj. 57A 76/2011-172, bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9.4.2014, čj. 1 As 12/2014 – 135, byla zamítnuta kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení, společnosti VAPROSTAV s.r.o.. Žalovaný [vázán podle § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) právním názorem krajského soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku] rozhodl v odvolacím řízení znovu, a to tak, že rozhodnutím ze dne 4.6.2014, čj. 835/SÚ/I1-8, které nabylo právní moci dne 19.6.2014, zrušil podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 15.4.2011, čj. SLJ/12418/10/Ko-330, a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Ve stavebním řízení bylo vydáno znovu stavební povolení k předmětné stavbě (rozhodnutí dne 30.3.2015, čj. 3933/SÚ/15) a žalovaným bylo následně rozhodováno o odvolání proti tomuto stavebnímu povolení žalobou napadeným rozhodnutím (ze dne 21.9.2015, čj. 505/SÚ/15-11). V územním řízení bylo o umístění předmětné stavby rozhodnuto rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30.11.2009, čj. SÚ/9981/08/Lu-328.

3. Odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby bylo zamítnuto a rozhodnutí o umístění stavby potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 7.4.2010, čj. 825/SÚ/l 0-2. Uvedené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 30.8.2012, čj. sp. zn. 57 A 39/2010-104. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2013. čj. 1 As 155/2012-141. Následně bylo rozhodnutí stavebního úřadu o umístění předmětné stavby ze dne 30.11.2009. čj. SÚ/9981/08/Lu-328.3, zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 20.5.2013, čj. 825/SÚ/l0-12. Důvodem zrušení územního rozhodnutí bylo, že: „umístění stavby není v souladu s územně plánovací dokumentací, konkrétně s čl. 23 odst. 2 obecně závazné vyhlášky obce Jenišov č. 2/99“.

III. Důvody žaloby

1. Předmětnou stavbu nelze povolit, neboť není umístěna. Žalobci s odkazem na § 76 odst. 1 stavebního zákona namítali, že předmětná stavba není umístěna, proto není možné ji povolit. Stavbu lze realizovat, i když bylo zrušeno územní rozhodnutí, byla-li povolena. Jestliže však bylo po zrušení územního rozhodnutí zrušeno i stavební povolení, nelze stavbu následně povolit a realizovat. Stavebníku je možno stavební povolení opět vydat jen, jsou-li splněny všechny podmínky pro její povolení, tj. existence pravomocného rozhodnutí o jejím umístění a soulad s územně plánovací dokumentací. Žalobci nesouhlasili s tím, že je možno i přes ustanovení § 94 odst. 5 stavebního zákona umístění stavby řešit ve stavebním řízení. Namítali, že se umístění stavby řeší v územním řízení, jak stanoví § 76 odst. 1 stavebního zákona. Ve stavebním řízení umístění stavby řešit nelze s výjimkou dodatečného povolení stavby, o které se zde nejedná. Předmět stavebního řízení je vymezen a nelze v něm rozhodnout o otázce, jejíž řešení je vyhrazeno zákonem pro jiné správní řízení. Ustanovení § 94 odst. 5 stavebního zákona není výjimkou, na kterou odkazuje § 76 odst. 1 stavebního zákona („nestanoví-li zákona jinak“). Výjimku stanoví § 79 odst. 2 stavebního zákona, kde je stanoveno, ve kterých případech se nevyžaduje rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas. Nelze vztah uvedených ustanovení vykládat tak, jak to činí žalovaný, že by zákonnou povinnost umisťovat stavbu jen na základě územního rozhodnutí bylo možno anulovat v případě, kdy rozhodnutí o umístění stavby bylo pro nezákonnost zrušeno. To by na stavbu, u níž bylo shledáno, že je umístěna v rozporu se zákonem, byly kladeny menší nároky, než na stavbu umístěnou dle zákona, což nelze připustit. Nezohlednění rozporu stavby s podmínkami pro její umístění by znamenalo, že nezákonnost umístění stavby (potvrzená Nejvyšším správním soudem) nemá žádný dopad do dané věci. Nezákonnost umístění předmětné stavby spočívala v nesplnění požadavků územního plánu, tj. jednalo se o nesplnění stěžejní podmínky pro umístění stavby [§ 43 odst. 5 a § 90 písm. a) a b) stavebního zákona]. Bez ohledu na případné splnění jiných podmínek pro povolení stavby (soulad s územně plánovací dokumentací, soulad s obecnými technickými požadavky na výstavbu atd.) nelze danou stavbu povolit, neboť není splněna podmínka stěžejní, předchozí umístění povolované stavby. Žalovaný nemůže s odkazem na § 129 odst. 5 stavebního zákona vyvrátit rozpor záměru s § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, který je mezi § 109 až § 115, na které § 129 odst. 5 stavebního zákona výslovně odkazuje. V daném případě bylo vydáno územní rozhodnutí, ale bylo pro nezákonnost zrušeno. Z § 129 odst. 5 stavebního zákona nevyplývá, že by pro tento případ nebylo nutno dodržet ustanovení stavebního zákona týkající se toho, že novostavba musí být nejprve umístěna (a to zde není) a že tedy bez pravomocného rozhodnutí o umístění stavby nelze stavbu povolit. Rozhodnutí o umístění stavby se nevyžaduje pouze u stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, kdy při postupu dle § 129 odst. 3 stavebního zákona se stavba posuzuje z hledisek posuzovaných ve stavebním i územním řízení. Při postupu dle § 129 odst. 5 stavebního zákona se však nevede řízení o dodatečném povolení stavby, ale stavební řízení (opakované), tj. je nutno stavbu posuzovat jako při „standardním“ stavebním řízení. Tj. není-li stavba umístěna (jako je tomu zde), nelze ji povolit. Co se odkazu na § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona týká, potom nezbytnost posouzení souladu stavby ve stavebním řízení s územím plánem „nebylo-li vydáno územní rozhodnutí“, nelze vykládat tak, že snad umožňuje povolit stavbu, která dle stavebního zákona umístění územním rozhodnutím vyžaduje, bez tohoto rozhodnutí. Uvedené míří zejména na případy, kdy se územní rozhodnutí dle stavebního zákona vůbec nevydává (není pro danou stavbu vůbec třeba), např. v případě stavebních úprav stávajících staveb, tj. na případy, kdy soulad stavby s územním plánem nebyl dle zákonných výjimek posouzen v územním řízení. Zde se však jedná o novostavbu, pro kterou je vydání rozhodnutí o jejím umístění třeba (§ 76 odst. 1 stavebního zákona). Kromě toho v tomto případě nelze postupovat dle § 111 odst. 1 písm. a) a § 129 odst. 5 stavebního zákona, ve znění dle zákona č. 350/2012 Sb. (k tomuto ad. 3.). Nelze tvrdit, že nesoulad staveb s územním plánem byl odstraněn (k tomu ad 2.). Stavba není umístěna, neexistuje pravomocné rozhodnutí o jejím umístění, proto nelze dle § 76 odst. 1 a § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavbu povolit. Stavební povolení bylo vydáno v rozporu s těmito ustanoveními zákona a tím, že žalovaný tuto vadu neodstranil, zatížil jí i napadené rozhodnutí.

2. Stavba je v rozporu s územním plánem obce Jenišov. Bez ohledu na uvedené, je i ve stavebním řízení nutno přezkoumat, zda je záměr v souladu s územně plánovací dokumentací [§ 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona]. Předmětná stavba má být realizována v rozvojovém území dle územního plánu obce Jenišov. Dle čl. 23 odst. 2 vyhlášky obce Jenišov č. 2/99, o závazných částech územního plánu sídelního útvaru Jenišov, je možno v rozvojovém území povolit novou výstavbu až na základě schválené podrobnější územně plánovací dokumentace. V daném případě se nejedná o jednu stavbu (kdy postačuje urbanistická studie), ale o zástavbu s rozsáhlými bytovými domy, je nezbytné vypracování regulačního plánu. Tato podmínka územního plánu není splněna, neboť v daném případě nebyl regulační plán schválen. Stavbu tedy nelze realizovat i z toho důvodu, že není splněna podmínka územně plánovací dokumentace. Není tedy pravdivé, že „stavba byla povolena v souladu s vydaným Územním plánem sídelního útvaru Jenišov“, jak tvrdí žalovaný. Výjimku z posouzení souladu stavby s územně plánovací dokumentací mají ve stavebním řízení jen stavby, u nichž byl soulad s územně plánovací dokumentací posouzen v územním řízení (zde pravomocné rozhodnutí o umístění stavby neexistuje). Bylo prokázáno a soudem potvrzeno, že v územním řízení byla tato otázka posouzena v rozporu se zákonem a že stavba není v souladu s územním plánem obce Jenišov, tedy ji nelze realizovat. Žalovaný uvádí, že se v daném případě nejedná o „rozsáhlejší území” (tj. že pro dané území nebylo třeba pořizovat regulační plán) a odkazuje na „praxi v jiných případech povolování staveb v obci Jenišov”. Tato praxe, kdy regulativ vyplývající z čl. 23 byl v zásadě zcela opomíjen, však byla označena krajským soudem a Nejvyšším správním soudem za nezákonnou a nelze tak na ni jakkoli odkazovat. Uvedené nelze odůvodnit ani pouhým odkazem na výměru daného území, neboť toto je nutno poměřovat v kontextu měřítka jednotlivých funkčních ploch v obci. V kontextu stávající urbanistické struktury obce a její zástavby se jedná o území rozsáhlejší. Území obce je tvořeno (zejména v této části) individuální zástavbou rodinných domů nebo řadových rodinných domů, přičemž ve vztahu k měřítku a uspořádání těchto domů je nutno považovat pozemky, na nichž má dojít k vybudování 5 rozsáhlých bytových domů, za plochu (území) nepochybně rozsáhlejší. I z hlediska samotné rozlohy pozemků stavby je zřejmé, že se jedná o rozsáhlejší území, neboť tvoří více než jednu desetinu (!) zastavěného území dané obce, což je jistě nutno považovat za území rozsáhlé. Uvedené je potvrzeno též znaleckým posudkem soudního znalce Ing. arch. M. H. ze dne 28.4.2015, č. 1/2015 (dále jen „znalecký posudek Ing. arch. H.“), ve věci výstavby bytových domů v Jenišově, kde je uvedeno: „Předmětná lokalita má celkovou výměru cca 1,5 ha. Při průměrné velikosti pozemku 900 m2 lze do lokality umístit cca 16 rodinných domů. V případě zamýšlené bytové výstavby by zde mělo být umístěno 124 bytů. Vzhledem k tomu, že výměra předmětné lokality činí více než 10% z celkové výměry zastavěného území obce, lze takovou lokalitu jednoznačně považovat za rozsáhlejší území.“ Žalovaný přitom neuvádí, na základě jakých relevantních kritérií stavební úřad i žalovaný došli k závěru, že se o rozsáhlejší území nejedná, když (jak je výše uvedeno) odkaz na stávající praxi zde nemůže obstát. Jakékoli vyhodnocení území z hledisek výše naznačených zcela chybí a závěr žalovaného, že se o rozsáhlejší území nejedná, je tedy nepřezkoumatelný. Stejně tak se žalovaný nevypořádal s tím, co je uvedeno v citovaném znaleckém posudku, včetně závěrů, k nimž došel znalec. Uvedené žalovaný „odbyl“ pouze zcela obecnou a nepřezkoumatelnou větou, že se obsahem posudku pečlivě zabýval a zjistil, že jsou zde vyjádřeny subjektivní názory na možnost povolení stavby, následně je posoudil a dospěl k závěru, že se s nimi neztotožňuje“. Zjištění znalce, včetně odůvodnění, proč se s ohledem na velikost dané lokality (v poměru s celkovým zastavěným územím obce, což jsou zcela objektivní údaje a jen těžko toto může být označeno za „subjektivní názor“) nemůže jednat o nikoli rozsáhlejší území, žalovaný zcela pominul, resp. nijak neuvedl, jak se tímto „zabýval“ a jak toto „posoudil“. Uvedené má za následek porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění, rozpor s § 89 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení nepřezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek ani z úřední povinnosti z hlediska zákonnosti a veřejného zájmu, porušení § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť žalovaný pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, ani nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Z územního plánu nepochybně vyplývá, že územní studie je přípustná jen v případě jedné stavby a v daném případě se jedná o komplex pěti objemných bytových domů, podstatně se vymykajících stávající urbanistické struktuře obce a měřítku její stávající zástavby. Na tom nic nemění, že se v případě všech domů jedná o stejného investora. Ačkoli se územní studie dotýká práv obce Jenišov a dotčených osob (vlastníků sousedních nemovitostí, včetně žalobců), nebyly tyto osoby o jejím pořizování informovány a neměly možnost se k ní jakkoli vyjádřit. Jedná se tedy o dokument pořízený v rozporu s § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, tedy o dokument, k němuž nelze přihlížet. Naplnit podmínky územního plánu může pouze „projednaná“ územní studie, tj. územní studie projednaná minimálně s obcí a dotčenými osobami, což zde splněno nebylo. I z tohoto důvodu nelze považovat podmínku územního plánu pro umístění předmětné stavby za splněnou. Stanovení podmínky pořízení územně plánovacího dokumentu či podkladu a jeho projednání má za cíl, aby obec i občané měli možnost se k podkladu, jež bude určovat budoucí podmínky pro umístění staveb v tomto území, vyjádřit a jeho podobu (budoucího využití území) ovlivnit. Jestliže se dokumentace pořízená stavebníkem pouze formálně „překlopí” do územní studie, aniž by byla komukoli dána možnost se s tímto seznámit a vyjádřit se, potom je toto nepochybně v rozporu jak s uvedenými ustanoveními zákona, tak s požadavky územního plánu na realizaci staveb v daném území. Nejprve proto musí být projednána územní studie a v jejím rámci je stavebníkům či stavebníku umožněno stavět. Zde tomu bylo zcela naopak, kdy stavebník dokumentaci ke svojí již zahájené stavbě označil za územní studii, čímž zcela popřel smysl a účel jak územní studie, tak daného regulativu územního plánu (k tomuto viz rozsudek Nejvyššího správního soudu citovaný v napadeném rozhodnutí, jehož závěry se však žalovaný neřídil). Uvedené je potvrzeno též znaleckým posudkem soudního znalce Ing. arch. H., kde je uvedeno: „Územní studie nebyla projednána ani s obcí, ani s veřejností, takže ji nelze považovat za projednaný územně plánovací podklad v logice stavebního zákona platného v roce vydání platného územního plánu, tedy za podklad projednaný s veřejností, obcí i dotčenými orgány”. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobců, že daná územní studie není použitelná ve smyslu naplnění daného regulativu územního plánu, se žalovaný řádně nezabýval, neboť na námitku, že nebyl splněn požadavek územního plánu, aby případně pořizovaná studie byla projednána s obcí a dotčenými osobami, v zásadě nereagoval. Nevypořádal se ani s obsahem a se závěry citovaného znaleckého posudku. Žalovaný sice podává obsáhlé obecné výklady týkající se územních studií a vyjadřuje se k tomu, jak byla daná územní studie pořízena, ale to, že pořizovatel zde postupoval dle stavebního zákona, nikterak nevyvrací námitku, že tato studie nebyla dle požadavku územního plánu a § 4 odst. 3 a 4 správního řádu projednána, proto nemůže sloužit jako doklad o splnění požadavku územního plánu na umístění předmětné stavby. Nemůže obstát ani tvrzení žalovaného, že studie byla „projednána” v opakovaném stavebním řízení, neboť v tomto řízení již byla zcela hotova a obec ani žalobci ani ostatní účastníci neměli jakoukoli možnost se k této studii vyjádřit a jakkoli ovlivnit její výslednou podobu. Závěr žalovaného, že stavba byla povolena v souladu s územním plánem obce, je tedy nesprávný. Jelikož je stavba v rozporu s územním plánem obce, nelze ji ani povolit. Stavba byla povolena v rozporu s § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Žalovaný tím, že tuto vadu neodstranil, zatížil jí i rozhodnutí své, přičemž jeho rozhodnutí je též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rozporné s § 2 odst. 4, § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu.

3. Stavbu nelze povolit ve stavebním řízení, neboť je již zahájena. Žalobci namítali, že je stavba již bez stavebního povolení realizována, proto nelze vést řízení o povolení stavby, ale řízení o nařízení odstranění stavby podle § 129 stavebního zákona, ve znění před novelou učiněnou zákonem č. 350/2012 Sb., účinnou od 1.1.2013. Dle žalobců nelze aplikovat § 129 odst. 5 stavebního zákona, ve znění zákona č. 350/2012 Sb., neboť dle čl. II. bod 14 zákona č. 350/2012 Sb., správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí dle dosavadních právních předpisů. V době vydávání druhého stavebního povolení nebylo toto správní řízení pravomocně skončeno. Řízení bylo zahájeno podle § 44 odst. 1 správního řádu podáním žádosti o povolení předmětné stavby, tj. dnem 13.8.2010. Po zrušení rozhodnutí správní orgán pokračuje v řízení zahájeném podáním žádosti. O litispendenci se zde nejedná proto, že se vede stále řízení o podané žádosti, které nemůže zůstat neukončené. O žádosti podané dne 13.8.2010 nebylo v době vydání stavebního povolení rozhodnuto, proto bylo nutno řízení dokončit podle dosavadních předpisů. Žalovaný nesprávně tvrdí, že je úprava v § 129 odst. 5 stavebního zákona „speciální právní úprava“, která „má přednost před obecnou právní úpravou uvedenou v přechodných ustanoveních“. Mezi § 129 odst. 5 stavebního zákona, ve znění po novele provedené zákonem č. 350/2012 Sb., a přechodnými ustanoveními zákona č. 350/2012 Sb. však žádný vztah speciality není. Přechodná ustanovení říkají, jaká ustanovení lze na dané řízení aplikovat, a vyplývá-li z nich, že na řízení zahájená před nabytím účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. a pravomocně neskončená nelze uplatňovat ustanovení stavebního zákona ve znění novely provedené tímto zákonem, potom je aplikovat nelze. Dle žalobců proto nebylo možné, vzhledem k tomu, že je stavba již prováděna, vydat stavební povolení, ale bylo třeba vést řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona, ve znění účinném do 31.12.2012. Stavební povolení je proto v rozporu s tímto ustanovením. Žalovaný tuto vadu neodstranil, proto jí zatížil i napadené rozhodnutí.

4. Stavba může významně ohrozit stabilitu sousedních pozemků a staveb; v řízení nebylo prokázáno, že stavba nemůže ohrozit sousední nemovitosti. Žalobci namítali, že předmětná stavba není navržena v souladu s § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), neboť není zajištěno, že realizace stavby nezpůsobí ohrožení či narušení stability sousedních staveb a pozemků. Předmětná stavba (resp. minimálně její část na pozemku parc. č. 843) se nachází na poddolovaném území, které posudek předložený samotným stavebníkem označuje z hlediska vlivu poddolování za v této oblasti z nejnebezpečnějších. Žalobci zopakovali závěry z jimi předloženého znaleckého posudku Ing. B. Uvedli, že znalec Ing. J. B., CSc. v posudku uvádí pouze své předpoklady týkající se ustanutí poklesů povrchu, nikoli že by toto bylo spolehlivě zjištěno. Stejně tak sám potvrzuje, že může dojít k narušení „relativní“ rovnováhy přetížením terénu stavbami. Nikterak tedy nevyvrací citované závěry posudku Ing. B. Znalci není znám stav týkající se dobývání, jež není dokumentován v dostupných podkladech. K tvrzení znalce, že nejsou nezbytná žádná speciální opatření, žalobci uvedli, že to je v zásadě vyvráceno samotným průběhem výstavby, kdy došlo nikoli k jedné, ale k vícerým závadám v tomto ohledu. Jak vyplývá z vyjádření obce Jenišov (vyjádření obce ke kasační stížnosti proti rozsudku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ve věci povolení předmětné stavby), došlo při stavbě, a to zatím jen jednoho z původně povolených objektů, k několika sesuvům, jejichž datace a fotodokumentace je uvedena ve vyjádření obce, což si vynutilo dokonce evakuaci stavebních buněk i omezení dopravy na přilehlé komunikaci. Vzhledem k uvedenému nelze brát vyjádření znalce za věrohodné. Jestliže sám znalec potom uvádí, že „v případě vzniku problémů s poklesy nebo propady terénu vyžádat přítomnost báňského znalce“, potom je třeba uvést, že v tomto případě již bude pozdě. Stavbu nelze povolit do doby, než bude prokázáno, že „k problémům s poklesy nebo propady terénu“ nedojde, což (a to ani znaleckým posudkem Ing. B.) dosud prokázáno není. Rovněž žalovaný odkazuje na závěry posudku Ing. B., avšak vychází z toho, že stavba nebude představovat riziko pouze za předpokladu, že bude důsledně dodržována stavební kázeň, tj. budou dodrženy předepsané postupy a bezpečnost práce. Dosavadní průběh stavby však potvrzuje, že splnění tohoto není reálné, když, jak potvrzuje sám žalovaný, došlo opakovaně k „nedůslednosti“ stavebníka při provádění výkopových prací. V průběhu stavby již došlo nikoli k jedné, ale k vícerým závadám, které vyústily v jednom případě až k tomu, že stavebním úřadem bylo nařízeno zastavení stavby (rozhodnutí z 2.3.2012). Není tedy i nadále prokázáno a zajištěno, že stavbou nebude narušena stabilita staveb sousedních a s ohledem na § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. nebylo možné stavbu povolit. Tím, že tuto vadu žalovaný neodstranil, zatížil jí i rozhodnutí své.

5. Dokumentace nesplňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb. Stavební úřad se nevyjádřil k namítané absenci technologických podmínek postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby, jak je stanoveno v příloze 1 část F. bod 1. odst. 1.2.1. písm. e) vyhlášky č. 499/2006 Sb. Neuvedl, jaké podmínky jsou pro zajištění tohoto stanoveny, popř. kde se v projektové dokumentaci nachází. S uvedeným se řádně nevypořádal ani žalovaný, který zcela obecně uvedl, že v projektové dokumentaci „jsou obsaženy údaje, které v dostatečné míře naplňují požadavek stanovený v příloze 1 část F. bod 1 odst. 1.2.1 písm. e) vyhlášky č. 499/2006 Sb.“, aniž by uvedl, kde v dokumentaci je toto obsaženo a jaké technologické podmínky v tom smyslu dokumentace stanoví. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak žalovaný uvedenou námitky posoudil a z jakého důvodu ji shledal nedůvodnou. Uvedené má za následek porušení § 68 odst. 3 správního řádu, § 89 odst. 2 správního řádu a § 50 odst. 3 a 4 správního řádu žalovaným. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2004, sp.zn. 6A 143/2001; ze dne 6.8.2009, sp.zn. 9As 88/2008).

6. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Výrok A. bod II. napadeného žalovaného rozhodnutí („II. V části odůvodnění rozhodnutí se v jeho celém rozsahu doplňuje argumentace stavebního úřadu.“) je neurčitý, neboť není zřejmé a ve výroku není uvedeno, jak se argumentace stavebního úřadu uvedená v odůvodnění stavebního povolení doplňuje a o co se doplňuje. Výrok A. II. napadeného rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě ad

1. Předmětnou stavbu nelze povolit, neboť není umístěna. V posuzovaném případě se za účelem umístění stavby již územní rozhodnutí nevydává. Umístění stavby se řeší ve stavebním řízení ve smyslu § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona ověřením souladu projektové dokumentace s územně plánovací dokumentací. Obdobnou odvolací námitkou se žalovaný zabýval na str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí, na její vypořádání tam uvedené odkázal. ad 2. Stavba je v rozporu s územním plánem obce Jenišov. Dle žalovaného byla předmětná stavba povolena v souladu s územním plánem obce Jenišov. Žalovaný odkázal na svoji argumentaci na str. 12 – 14 napadeného rozhodnutí, kde se vyjádřil ke shodné odvolací námitce. ad 3. Stavbu nelze povolit ve stavebním řízení, neboť je již zahájena. Stavební povolení bylo pravomocně zrušeno rozhodnutím soudu v době účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., proto musí správní orgán postupovat podle § 129 odst. 5 stavebního zákona, tzn. vést opakované stavební řízení, nikoliv řízení o odstranění stavby. Žalovaný odkázal na str. 16 – 17 napadeného rozhodnutí, kde se vypořádal s obdobnou odvolací námitkou. ad 4. Stavba může významně ohrozit stabilitu sousedních pozemků a staveb; v řízení nebylo prokázáno, že stavba nemůže ohrozit sousední nemovitosti. Stavební úřad postupoval v opakovaném stavebním řízení v souladu s právními předpisy, zejména tím, že si opatřil nové odpovídající podklady ohledně zakládání staveb a na jejich základě rozhodl. V řízení nezjistil důvody k zamítnutí žádosti žadatele z důvodu možného ohrožení stability sousedních nemovitostí. Žalovaný odkázal na str. 17 – 21 napadeného rozhodnutí, kde se zabýval obdobnou odvolací námitkou. ad 5. Dokumentace nesplňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb. V projektové dokumentaci, resp. v technické zprávě doložené stavebnímu úřadu dne 19. 11. 2014, jsou obsaženy údaje, které v dostatečné míře naplňují požadavek stanovený v příloze 1 část F bod 1 odst. 1.2.1. písm. e) vyhlášky č. 499/2006 Sb. Žalovaný odkázal na str. 21 – 23 napadeného rozhodnutí, kde se vypořádal s obdobnou odvolací námitkou, a to v dostatečné míře, proto nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. ad 6. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný s odkazem na § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu uvedl, že správní řád připouští výslovně i změnu napadeného rozhodnutí pouze v jeho odůvodnění. Ve skutečnosti však nejde o to, že by se odůvodnění stavebního povolení měnilo prostřednictvím výroku rozhodnutí odvolacího orgánu. Ke změně odůvodnění stavebního povolení dojde prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí o odvolání. V zásadě jde o to, že odvolací správní orgán může v rámci rozhodnutí o odvolání přidat na podporu prvostupňového rozhodnutí nějaké další argumenty nebo naopak některé může v rámci svého odůvodnění vypustit. Je nutné vycházet z obecné zásady, že ve smyslu správního řádu tvoří odvolací řízení s prvostupňovým řízením jeden celek, a proto je odvolací správní orgán v odvolacím řízení oprávněn upřesnit, lépe vysvětlit a doplnit závěry prvostupňového správního orgánu. Pokud tedy žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí doplnil argumentaci stavebního úřadu v celém rozsahu odůvodnění a ve výroku rozhodnutí pod bodem II. pouze uvedl, že v části odůvodnění rozhodnutí se v jeho celém rozsahu doplňuje argumentace stavebního úřadu, byl k takovému postupu na základě výše uvedeného oprávněn. IV. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 s.ř.s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů. Posuzoval rovněž, zda správní orgány v opakovaném řízení o povolení stavby postupovaly ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. vázány právním názorem vysloveným krajským soudem a Nejvyšším správním soudem ve výše uvedených rozsudcích. Soud dospěl k závěru, že je žaloba důvodná. Právní hodnocení ad 1. Předmětnou stavbu nelze povolit, neboť není umístěna. Žalobci namítají, že po té, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o umístění předmětné stavby, není předmětná stavba umístěna, proto není možné ji ve stavebním řízení povolit, když v pořadí první stavební povolení ze dne 15.4.2011, čj. SLJ/12418/10/Ko-330, i když bylo v době zrušení územního rozhodnutí pravomocné, bylo následně soudem zrušeno. Tato námitka není důvodná. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2013, čj. 1As 155/2012 (vydaný v územním řízení) nabyl právní moci dne 14.3.2013. Po té bylo žalovaným zrušeno prvostupňové rozhodnutí o umístění předmětné stavby rozhodnutím ze dne 20.5.2013. Stavební povolení vydané v pořadí jako první dne 15.4.2011 pod čj. SLJ/12418/10/Ko-330, nabylo právní moci dne 27.7.2011. Z uvedeného je zřejmé, že v době, kdy bylo zrušeno územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby, bylo stavební povolení ze dne 15.4.2011 v právní moci, tedy stavba byla povolena. Zrušeno bylo až rozhodnutím žalovaného ze dne 4.6.2014, čj. 835/SÚ/I1-8, které nabylo právní moci dne 19.6.2014. Soud se při posouzení této žalobní námitky shoduje s žalovaným, že bylo nutno za této situace postupovat podle § 94 odst. 5 stavebního zákona, ve znění účinném v době zrušení prvostupňového územního rozhodnutí, tj. v květnu 2013, podle něhož: Dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává. Uvedený postup je odůvodněn ustanovením § 76 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož: Umisťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit vliv jejich užívání na území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak. Na základě citovaného ustanovení lze stavební záměry tam uvedené realizovat jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, jak namítají žalobci. Soud se však shoduje s žalovaným, že v tomto ustanovení je zároveň stanovena podmínka „nestanoví-li zákon jinak“. Stavební zákon stanoví jinak právě v § 94 odst. 5, kde upravuje situaci, kdy je zrušeno územní rozhodnutí po povolení stavby, a výslovně stanoví, že se v takovém případě nové územní rozhodnutí již nevydává. Obdobně je stanoveno jinak např. v ustanovení § 79 odst. 2 stavebního zákona, kde jsou vyjmenovány objekty, které rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují, jak správně uvádějí žalobci. Obě uvedená ustanovení upravují situaci, kdy v procesu realizace konkrétní stavby není vydáno rozhodnutí o umístění stavby, resp. není vyžadováno vydání rozhodnutí o umístění stavby ani územního souhlasu. Skutečnost, že bylo stavební povolení ze dne 15.4.2011 následně rovněž zrušeno rozhodnutím, jehož právní moc nastala dne 19.6.2014, nemá vliv na skutkový stav, jaký byl v květnu 2013, tedy v době zrušení prvostupňového rozhodnutí o umístění předmětné stavby, neboť jen ten je rozhodný pro další postup v územním, resp. stavebním řízení. V daném případě došlo ve smyslu § 94 odst. 5 stavebního zákona ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, proto se územní rozhodnutí již nevydává. Zdejší krajský soud již v rozsudku ze dne 30.12.2014, čj. 30 A 88/2013-65, (kde rozhodoval ve věci žádosti o obnovu řízení o povolení předmětné stavby, podané před tím, než bylo soudem zrušeno rozhodnutí žalovaného týkající se stavebního povolení ze dne 15.4.2011) konstatoval, že lze z ustanovení § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném od 1.1.2013, dovodit, že jestliže ve věci bylo vydáno územní rozhodnutí, ověřuje stavební úřad soulad projektové dokumentace s vydaným územním rozhodnutím, jestliže však ve věci nebylo vydáno územní rozhodnutí, ověřuje stavební úřad soulad projektové dokumentace s územně plánovací dokumentací. Pod podmínku „nebylo-li ve věci vydáno územní rozhodnutí“ je nepochybně možno zařadit také skutečnost, že územní rozhodnutí bylo ve věci vydáno, následně bylo zrušeno a protože se jedná o situaci upravenou v § 94 odst. 5 stavebního zákona, nebude již znovu vydáno. Od této své argumentace nemá zdejší krajský soud při rozhodování v této právní věci důvod se odchýlit. Neznamená to tedy, že by po té, kdy bylo následně zrušeno i stavební povolení ze dne 15.4.2011, na předmětnou stavbu, u níž bylo shledáno, že je umístěna v rozporu se zákonem, byly kladeny menší nároky, než na stavbu umístěnou dle zákona, jak namítají žalobci. Z § 94 odst. 5 stavebního zákona plyne, že ve vymezené situaci se územní rozhodnutí již nevydává, nevyplývá z něj však, že umístění stavby bylo už definitivně vyřešeno a nemůže se v další souvislosti znovu řešit. Naopak povinností stavebního úřadu v takovém případě bylo postupovat v řízení o povolení předmětné stavby v souladu s § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, jak bude dále uvedeno. ad 2. Stavba je v rozporu s územním plánem obce Jenišov. Rozhodnutí stavebního úřadu o umístění předmětné stavby ze dne 30.11.2009. čj. SÚ/9981/08/Lu-328.3, bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 20.5.2013, čj. 825/SÚ/l0-12. Důvodem zrušení územního rozhodnutí bylo, že: „umístění stavby není v souladu s územně plánovací dokumentací, konkrétně s čl. 23 odst. 2 obecně závazné vyhlášky obce Jenišov č. 2/99“. Uvedený závěr vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2013, čj. 1 As 155/2012-141, (viz řízení o umístění předmětné stavby), kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že „regulativ obsažený v čl. 23 odst. 2 obecně závazné vyhlášky obce Jenišov č. 2/99 byl v době rozhodování správních orgánů o umístění stavby závazný a správní orgány byly povinny jej při rozhodování v území aplikovat, což neučinily“. Žalobci v žalobě namítají, že má být předmětná stavba dle územního plánu realizována v rozvojovém území. Podle čl. 23 odst. 2 obecně závazné vyhlášky obce Jenišov č. 2/99 je možno v rozvojovém území povolit novou výstavbu až na základě schválené podrobnější územně plánovací dokumentace. Takovou je za podmínek stanovených v čl. 23 odst. 3 této vyhlášky regulační plán nebo urbanistická studie. Dle žalobců se v daném případě nejedná o jednu stavbu (kdy postačuje urbanistická studie), ale o zástavbu s rozsáhlými bytovými domy (kdy je nezbytné vypracování regulačního plánu). Regulační plán však nebyl schválen. Stavbu proto nelze dle žalobců realizovat, když není splněna tato podmínka územně plánovací dokumentace. Ohledně územní studie, která byla v opakovaném stavebním řízení předložena stavebníkem, žalobci namítají nepřezkoumatelnost závěru stavebního úřadu a žalovaného, že se v případě umístění předmětné stavby o rozsáhlejší území nejedná, proto postačuje územní studie. Tato námitka je důvodná. Územní plán sídelního útvaru Jenišov byl schválen Zastupitelstvem obce Jenišov dne 13.7.1999 (dále jen „územní plán obce Jenišov“). Jeho závazná část byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou obce Jenišov č. 2/99, o závazných částech územního plánu sídelního útvaru Jenišov, která byla vyhlášena dne 14.7.1999 a nabyla účinnosti dne 1.9.1999 (dál jen „OZV“ nebo „obecně závazná vyhláška“). Územní plán obce Jenišov vymezuje v části druhé závazné regulativy. Je zde vymezeno funkční uspořádání území a jsou uvedeny konkrétní druhy polyfunkčních území [čl. 5 odst. 2 písm. a) až g)]. Pro každé polyfunkční území jsou stanoveny základní funkce a druhy staveb a zařízení, které je v něm možné umisťovat [čl. 5 odst. 3]. Území bydlení městského typu (Bm) je určeno převážně pro bydlení [čl. 6 odst. 1]. V tomto území je přípustné umisťovat a) obytné domy, b) kulturní, církevní, sportovní, sociální a zdravotnická zařízení a zařízení školství, c) zařízení maloobchodu a veřejného stravování – sloužící pro obsluhu tohoto území, d) zařízení drobné údržby a služeb – sloužící pro obsluhu tohoto území [čl. 6 odst. 2]. Výjimečně je přípustné umisťovat zde a) rodinné domy, b) zařízení správy, administrativy, vědy a výzkumu, c) zařízení veřejného ubytování, d) ostatní zařízení maloobchodu a veřejného stravování, e) ostatní zařízení drobné výroby a služeb, f) zahradnictví [čl. 6 odst. 3]. Pozemky, na nichž je předmětná stavba umístěna, se podle územního plánu nacházejí v rozvojovém území [čl. 22 odst. 1 písm. b)], (viz grafická část – plán využití území, výkres č. 2). Rozvojové území je územním plánem vymezené polyfunkční území nebo monofunkční plocha, ve kterém má dojít k podstatné změně ve funkčním využití pozemků [čl. 23 odst. 1]. V rozvojovém území je možno povolit novou výstavbu nebo přestavbu až na základě schválené podrobnější územně plánovací dokumentace, případně projednaného územně plánovacího podkladu [čl. 23 odst. 2]. Pro rozsáhlejší území nebo pro území zastavované stavbami více investorů je vyžadován regulační plán, pro území zastavované jednou stavbou postačuje vydání urbanistické studie [čl. 23 odst. 3]. Regulační podmínky pro stavby v rozvojovém území stanoví stavební úřad podle schválené podrobnější územně plánovací dokumentace, popřípadě územně plánovacího podkladu [čl. 23 odst. 5]. K prostorovému uspořádání území je uvedeno, že se bude sídelní útvar Jenišov dále vyvíjet jako celek sestávající ze dvou částí – severní a jižní – vzájemně oddělených přeložkou komunikace I/6 [čl. 25 odst. 1]. Severní část – dnešní Jenišov – si ponechá v obytné části svůj současný venkovský charakter nepravidelně uspořádaného zastavění. Tento způsob zastavění bude respektován i v rozvojových plochách bydlení venkovského typu [čl. 25 odst. 2]. V plochách bydlení čistého (Bč) a bydlení městského typu (Bm) ve východní části obce bude použit příměstský charakter zastavění [čl. 25 odst. 3]. Předmětná stavba je umístěna v severní části obce v její východní části [čl. 25 odst. 3], v území bydlení městského typu (Bm) [čl. 5 odst. 2 písm. a)]. Obec Jenišov v čl. 23 OZV vyjádřila svůj záměr využít plochy rozvojového území pro budoucí výstavbu s tím, že konkrétní způsob, jakým tak učiní, si vyhradila v souladu s tehdy účinným stavebním zákonem z roku 1976 do regulačního plánu či urbanistické studie. V čl. 23 odst. 3 OZV je stanoveno: „Pro rozsáhlejší území nebo pro území zastavované stavbami více investorů je vyžadován regulační plán, pro území zastavované jednou stavbou postačuje vydání urbanistické studie.“ S účinností od 1.1.2007 je nutno tento požadavek vykládat podle stavebního zákona z roku 2006 tak, že pro rozsáhlejší území nebo pro území zastavované stavbami více investorů je vyžadován regulační plán, pro území zastavované jednou stavbou postačuje vydání územní studie. Uvedený závěr činí soud na základě přechodných ustanovení v § 185 stavebního zákona z roku 2006: Urbanistické studie, územní generely a územní prognózy, zpracované přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které nepřesahují hranice působnosti jednoho úřadu územního plánování, prověří tento úřad ve spolupráci s dotčenými obcemi z hlediska jejich aktuálnosti; v ostatních případech prověří jejich aktuálnost krajský úřad ve spolupráci s dotčenými úřady územního plánování. Úřad, který potvrdil aktuálnost urbanistické studie, územního generelu a územní prognózy, podá návrh na vložení dat, popřípadě vloží data o nich do evidence územně plánovací činnosti (odst. 4). Zadání urbanistické studie, územního generelu nebo územní prognózy, rozpracovaných ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za zadání územní studie (odst. 5). Rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6.3.2013, čj. 1 As 155/2012-141, (viz řízení o umístění předmětné stavby) konstatoval, že lze v územním plánu funkční vymezení ploch podmínit vydáním regulačního plánu nebo územní studie buďto z podnětu obce nebo na základě požadavku uplatněného ve stanovisku dotčeného orgánu státní správy (odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 20.1.2010, čj. 1 Ao 2/2009 - 86). Smyslem takového požadavku v posuzovaném případě bylo předběžně stanovit způsob či charakter využití ploch v rozvojovém území s tím, že podrobnější vymezení ploch si obec vyhradila do regulačního plánu, případně územní studie. Popsaným způsobem obec Jenišov zřetelně vyjádřila svůj záměr využít plochy rozvojového území pro budoucí výstavbu s tím, že konkrétní způsob, jakým tak učiní, si vyhradila do regulačního plánu či územní studie. Stavební zákon z roku 1976 takový postup (včleněný do čl. 23 odst. 2 OZV) umožňoval a nestanovil mechanismus (na rozdíl od současného znění stavebního zákona), jakým způsobem by se stavebník mohl proti nečinnosti obce při přijímání podrobnější územně plánovací dokumentace bránit. Případní investoři mající zájem na budoucí výstavbě v rozvojovém území mohli nepochybně vstoupit v jednání s obcí, informovat se o časovém horizontu pro vydání podrobnější územně plánovací dokumentace, požádat o vydání územní (urbanistické) studie či o vydání regulačního plánu a pokusit se ve spolupráci s obcí naplnit podmínku stanovenou v čl. 23 odst. 2 OZV postupem podle odst. 3 tohoto ustanovení. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že regulační plán ani jiná forma podrobnější územně plánovací dokumentace pro rozvojové území obce Jenišov vydána nebyla. Dne 19.4.2005 sice zastupitelstvo obce schválilo územní studii – návrh zastavění pozemku p.č. 348/2 – nazvanou Centrum obce Jenišov, podle níž byla na předmětném pozemku naplánována výstavba do výše 2 nadzemních podlaží, přičemž v přízemí byly plánovány úřady, obchody a drobné služby (viz výpis z usnesení zastupitelstva č. 4/2005). Aby bylo možné na územní studii z roku 2005 nahlížet jako na územní studii podle stavebního zákona po 1.1.2007, bylo nezbytné, aby byla prověřena její aktuálnost a aby byla vložena do evidence územně plánovací činnosti, což se nestalo. K tomu zdejší soud dodává, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebyl vydán a do evidence územně plánovací činnosti vložen regulační plán pro území, na kterém je umístěna předmětná stavba (pozemky p.č. 348/143, 348/2, 348/19, 348/39, 457/1, 843), jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je citována odvolací námitak obce Jenišov, že na svém zasedání dne 24.7.2014 rozhodla o pořízení regulačního plánu na pozemcích p.č. 348/2, 348/139, 348/143, 843 a částech pozemků p.č. 348/19 a 348/39 v k.ú. Jenišov. Z důvodu nemožnosti určení vlastníka však na tomto plánu dosud nebyly započaty práce (viz str. 10-11 napadeného rozhodnutí). Tato skutečnost není mezi účastníky sporná. V opakovaném řízení o povolení předmětné stavby bylo povinností stavebního úřadu postupovat v souladu s § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném od 1.1.2013, podle něhož: Stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda projektová dokumentace je zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, nebylo-li ve věci vydáno územní rozhodnutí nebo územní opatření, popřípadě nebyl-li vydán územní souhlas, územním rozhodnutím nebo veřejnoprávní smlouvou územní rozhodnutí nahrazující anebo územním souhlasem, popřípadě s regulačním plánem v rozsahu, ve kterém nahrazuje územní rozhodnutí, a v případě stavebních úprav podmiňujících změnu v užívání stavby její soulad s územně plánovací dokumentací. V souladu s tímto ustanovením a vázán právním názorem vysloveným krajským soudem a Nejvyšším správním soudem v rozhodnutích v rámci územního řízení byl stavební úřad povinen posoudit, zda je projektová dokumentace zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, zda je vydání územní studie v souladu s čl. 23 odst. 2 a 3 OZV. Žalovaný, stejně jako stavební úřad, vycházel z toho, že je posuzovaný záměr dle obecně závazné vyhlášky umístěn do území bydlení městského typu, které je, jak uvedl, vymezeno na plochách určených k výstavbě bytových domů, samostatných nebo v poloblocích, a na plochách určených pro výstavbu nájemních domů vilového charakteru. Uvedl, že se toto území nachází ve východní části Jenišova a východní části Westendu. Svůj závěr, že je projektová dokumentace v souladu s územně plánovací dokumentací a v souladu s čl. 23 odst. 3 OZV odůvodnil: „Ohledně obsahu odst. 3 je odvolací správní orgán toho názoru, že první část věty stanovuje taxativně případy, kdy je nutné pořídit regulační plán, a druhá část věty stanovuje případ, kdy je nutné pořídit alespoň urbanistickou studii (nikoli, že urbanistická studie je přípustná jen v tomto případě, jak uvádí odvolatel). Gramatickým výkladem celé věty lze dospět k závěru, že v případech povolení staveb, které nejsou taxativně vymezeny v první části věty, např. území zastavované více stavbami jednoho investora, je možné pořídit jak regulační plán, tak urbanistickou studii. Kdyby tomu chtěl pořizovatel jinak, musel by text tohoto odstavce gramaticky formulovat jiným způsobem. V posuzovaném případě se jedná o povolení stavby pěti bytových domů (včetně doplňkových staveb) jednoho investora, z čehož vyplývá, že ve smyslu čl. 23 odst. 3 není nutné pořízení regulačního plánu.“ Uvedená argumentace žalovaného není správná, a to v tom, že obsah první věty odstavce 3 v článku 23 nelze vykládat jako taxativní výčet konkrétních případů, kdy je nutno vydat regulační plán, neboť ten je dle tohoto ustanovení nutno vydat buď pro rozsáhlejší území, což je neurčitý pojem, který je nutno naplnit konkrétním obsahem, nebo pro území zastavované stavbami více investorů, přičemž i v tomto druhém případě lze důvodně předpokládat, že území zastavované stavbami více investorů bude obdobou rozsáhlejšího území. Dle výkladu žalovaného je z posouzení rozsahu území, na kterém má být stavba umístěna, vyloučen případ, kdy jde o „území zastavované více stavbami jednoho investora“. Takové území však teoreticky může být stejného rozsahu jako „území zastavované stavbami více investorů“. Uvedená argumentace tak není dostatečná pro závěr učiněný žalovaným: „V posuzovaném případě se jedná o povolení stavby pěti bytových domů (včetně doplňkových staveb) jednoho investora, z čehož vyplývá, že ve smyslu čl. 23 odst. 3 není nutné pořízení regulačního plánu“. Při přezkoumání, zda je předmětná stavba umístěna v souladu s článkem 23 odst. 2 a 3 OZV (tedy zda je dostačující, je-li v opakovaném stavebním řízení schválenou podrobnější územně plánovací dokumentací předložená územní studie) bylo třeba dále odůvodnit, proč žalovaný, resp. stavební úřad, nevyhodnotili území, na kterém je předmětná stavba umístěna, jako „rozsáhlejší území“. Za situace, že v obecně závazné vyhlášce není definován pojem „rozsáhlejší území“, je nutno tento pojem vnímat jako neurčitý pojem. Nejvyšší správní soud se k institutu neurčitých pojmů vyjádřil např. v rozsudku ze dne 26.9.2007, čj. 5 As 78/2006-95, v němž uvedl, že „jejich definování v právních předpisech pro jejich povahu samu není vhodné, dokonce ani možné. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli“ (shodně také např. rozsudek NSS ze dne 28.7.2005, čj. 5 Afs 151/2004-73, č. 701/2005 Sb. NSS). Žalovaný k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl: „Ohledně otázky, zda dané území je rozsáhlejší, je odvolací správní orgán toho názoru, že vzhledem k tomu, že OZV pojem „rozsáhlejší území“ nedefinuje, nijak nepopisuje ani neuvádí žádná kritéria, která jsou pro posouzení rozsáhlosti území určující, je na pořizovateli a následně na stavebním úřadu, jak dotčené území vyhodnotí. V posuzovaném případě pořizovatel, stavební úřad i odvolací orgán dospěli k závěru, že se o rozsáhlejší území nejedná. K tomuto závěru dospěli zejména na základě poznatků ze své praxe v jiných případech povolování staveb v obci Jenišov posouzením plošného rozsahu jiných jednotlivých území, pro která byly na území obce Jenišov v minulosti pořízeny urbanistické či územní studie. Ve srovnání s nimi předmětné území o rozloze 1, 48 ha rozsáhlejší není.“ Rozsahem soudního přezkumu aplikace neurčitých pojmů správními orgány se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 22.3.2007, čj. 7 As 78/2005-62, v němž uvedl, že „soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Úkolem soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu.“ (obdobně též např. rozsudek NSS ze dne 30.4.2008, čj. 1 As 16/2008 – 48). Uvedeným požadavkům na odůvodnění aplikace neurčitého pojmu „rozsáhlejší území“ žalovaný nedostál. Takovým odůvodněním není obecný poukaz na dosavadní praxi v jiných případech, na obecně konstatované porovnání s plošným rozsahem jiných území, na kterých byly v minulosti umisťovány stavby, pro která byly pořízeny urbanistické či územní studie. Vzhledem k obecnosti této argumentace nelze posoudit, zda je správný závěr žalovaného: „Ve srovnání s nimi předmětné území o rozloze 1, 48 ha rozsáhlejší není.“ Na základě takto koncipovaného odůvodnění neurčitého pojmu „rozsáhlejší území“ nelze seznat, jaká kritéria zvolil žalovaný k naplnění tohoto neurčitého pojmu a nelze tak posodit, zda v porovnání s nimi je či není území, na němž je umisťována předmětná stavba územím rozsáhlejším. Nelze posoudit, zda je argumentace žalobců (podporovaná žalobci předloženým znaleckým posudkem), že se v daném případě jedná o území v rozsahu 1/10 území obce, tedy o území dle žalobců rozsáhlejší, správná či nikoliv. Důvody, proč není dle žalovaného tato argumentace žalobců správná, nelze seznat ani ze způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s obsahem znaleckého posudku předloženého žalobci. Žalovaný uvedl: „Obsahem tohoto posouzení se v odvolacím řízení pečlivě zabýval, zjistil, že jsou zde vyjádřeny subjektivní názory na možnost povolení stavby v návaznosti na jednotlivé články OZV, zejména na čl. 23 odst. 2 a 3, následně je posoudil a dospěl k závěru, že se s nimi neztotožňuje. Důvody tohoto závěru, resp. názor na řešení věci v souvislosti s čl. 23 OZV podrobně vysvětlil ve svém vyjádření k bodu č. 3 odvolání.“ Bod č. 3 odvolání obsahuje argumentaci žalovaného, jak je uvedena výše. K předloženému znaleckému posudku žalovaný uvedl, že „znaleckým posudkem je pouze takový úkon soudního znalce, kdy soudní znalec byl pro konkrétní řízení správním orgánem jako znalec ustanoven. Tento pohled byl aprobován i NSS a vyplývá z něj jediné - jestliže účastník řízení požádá soudního znalce nebo i jinou osobu, aby se vyjádřil k odborným otázkám, nemá takové vyjádření hodnotu znaleckého posudku, tak jak je předpokládán předpisy upravujícími řízení soudní, nebo např. § 56 správního řádu. Vzhledem k tomu, že pan Ing. arch. M. H. nebyl v řízení ustanoven správním orgánem jako znalec, považuje odvolací správní orgán jeho „posouzení“ jako důkaz soukromou listinou ve smyslu § 53 správního řádu.“ Uvedený právní názor žalovaného není zcela správný. Je pravdou, že správní řád upravuje v § 56 pouze důkaz znaleckým posudkem, který vypracuje znalec ustanovený správním orgánem. To však nebrání tomu, aby si posudek (na své náklady) nechal vypracovat účastník řízení a na základě § 52 ho správnímu orgánu předložil jako důkaz. Správní orgán bude s takovým znaleckým posudkem nakládat jako s jakýmkoliv jiným podkladem rozhodnutí, který účastník řízení navrhne nebo předloží (§ 50 odst. 4 a § 52 věta druhá), a pokud podle názoru správního orgánu nebudou závěry znaleckého posudku pro výsledek řízení relevantní, bude se s tím muset v souladu s § 68 odst. 3 vypořádat v odůvodnění rozhodnutí (viz Vedral, J., Správní řád, komentář, II. vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, s. 547 -548). Způsob, jakým se žalovaný vypořádal se závěry předloženého znaleckého posudku, jak je výše uveden, není v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Z odůvodnění nejsou zřejmé úvahy, kterými se žalovaný řídil při jeho hodnocení. Argumentací žalobců vůči obsahu samotné územní studie, procesu jejího pořízení a možnosti účastníků opakovaného stavebního řízení vyjádřit se k ní, se soud nezabýval, neboť to považuje při zjištění uvedených pochybení žalovaného za nadbytečné. Dodává pouze, že i s touto odvolací námitkou byl žalovaný povinen se v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu vypořádat způsobem odpovídajícím ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Za takové vypořádání nelze považovat odůvodnění: „V posuzovaném případě odvolací správní orgán prostřednictvím Úřadu územního plánování Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „úřad územního plánování KV“) zjistil, že společnost VAPROSTAV s.r.o., tzn. původní stavebník, podala dne 21.5.2014 tomuto úřadu podnět k pořízení územní studie na území, na kterém chtěl od stavebního úřadu povolit předmětnou stavbu bytových domů. Tento podnět nemohl podat obci Jenišov, jelikož ta nesplňuje kvalifikační požadavky pro výkon územně plánovací činnosti dle § 24 stavebního zákona. Úřad územního plánování KV jako příslušný pořizovatel pořídil územní studii „Územní studie Bytové domy AI - C3 obec Jenišov, okres Karlovy Vary, k.ú. Jenišov“, jejíž možnost využití byla schválena dne 16.10.2014 a dne 23.10.2014 byla registrována pod č. 19884891 u Ústavu územního rozvoje v Brně. Odvolacímu správnímu orgánu nepřísluší posuzovat postup úřadu územního plánování KV ve věci procesu pořízení předmětné územní studie, nicméně je toho názoru, že pořizovatel postupoval v souladu s § 30 stavebního zákona. Tuto studii, resp. řešení v ní obsažené, stavební úřad projednal s obcí Jenišov, s ostatními účastníky řízení a s dotčenými orgány v opakovaném stavebním řízení, posoudil ji jako dostatečný územně plánovací podklad ve smyslu § 23 odst. 2 a 3 OZV a rozhodl o povolení stavby v souladu s ní.“ Odvolací orgán je povinen vypořádat se se všemi odvolacími námitkami, tedy i s námitkou týkající se procesu pořizování zaregistrované územní studie, a to v tom rozsahu, že zrekapituluje proces jejího přijímání, a dospěje-li k závěru, že byla přijata v souladu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona, vyvrátí svojí zcela konkrétní argumentací odvolací námitku, že „nebyly dotčené osoby o pořizování územní studie informovány a neměly možnost se k ní vyjádřit. Jedná se o dokument pořízený v rozporu se zákonem. Naplnit podmínku územního plánu muže pouze územní studie projednaná minimálně s obcí a dotčenými osobami, což splněno nebylo.“ Nemůže, jak to činí žalovaný, na jedné straně argumentovat tím, že mu „nepřísluší posuzovat postup úřadu územního plánování KV ve věci procesu pořízení předmětné územní studie“ a na druhé straně konstatovat, že je „nicméně toho názoru, že pořizovatel postupoval v souladu s § 30 stavebního zákona.“ Pokud by se totiž taková odvolací námitka na základě zjištění učiněného v tom směru žalovaným stala důvodnou, byl by to důvod, proč by nemohla být daná územní studie v opakovaném stavebním řízení použita. To neznamená, že by mohl žalovaný, resp. stavební úřad, jakkoli zpětně zasahovat do procesu pořízení této územní studie. Obdobně je tomu v případě odvolacích námitek směřujících do obsahu územní studie. Na základě uvedeného činí soud závěr, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda bylo v opakovaném stavebním řízení v souladu s § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona řádně ověřeno, zda je projektová dokumentace zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, zejména nebylo řádně odůvodněno, že je vydání územní studie v daném případě v souladu s čl. 23 odst. 2 a 3 OZV. To neznamená, že by měl být pro umístění předmětné stavby zpracován regulační plán. Znamená to, že nebyl v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu odůvodněn závěr žalovaného, že v případě umístění předmětné stavby postačí vypracování územní studie. Uvedené pochybení žalovaného je ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. podstatným porušením ustanoverní o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. ad 3. Stavbu nelze povolit ve stavebním řízení, neboť je již zahájena. Dle žalobců je stavba již bez stavebního povolení realizována, proto nelze vést řízení o povolení stavby, ale řízení o nařízení odstranění stavby podle § 129 stavebního zákona, ve znění před novelou učiněnou zákonem č. 350/2012 Sb., účinnou od 1.1.2013. Nelze aplikovat § 129 odst. 5 stavebního zákona, ve znění zákona č. 350/2012 Sb., neboť dle čl. II. bod 14 zákona č. 350/2012 Sb., správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí dle dosavadních právních předpisů. V době vydávání druhého stavebního povolení nebylo toto správní řízení pravomocně skončeno. Řízení bylo zahájeno podle § 44 odst. 1 správního řádu podáním žádosti o povolení předmětné stavby, tj. dnem 13.8.2010. Po zrušení rozhodnutí správní orgán pokračuje v řízení zahájeném podáním žádosti. Tato námitka není důvodná. Podle právní úpravy účinné do 31.12.2012 stavební úřad nařídil vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním [§ 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. V takovém případě stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby. Jednalo-li se o stavbu uvedenou v zákoně [§ 129 odst. 2 stavebního zákona] a stavebník nebo vlastník požádal o její dodatečné povolení a předložil podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přerušil řízení o odstranění stavby a vedl řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupoval podle § 111 až 115. Byla-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastavil [§ 129 odst. 3 stavebního zákona). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2013 stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku nebo stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené podle rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo pravomocně zrušeno v přezkumném řízení nebo rozhodnutím soudu a stavba nebyla povolena v opakovaném stavebním řízení [§ 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona]. U stavby podle odstavce 1 písm. e) vede stavební úřad opakované stavební řízení. Za žádost se pro tento účel považuje žádost nebo podání, k nimž bylo dle stavebního zákona vydáno následně zrušené rozhodnutí nebo opatření. V opakovaném stavebním řízení postupuje stavební úřad podle § 109 až 115; doplnění podkladů požaduje pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby. Lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí. Nebude-li v opakovaném stavebním řízení stavba povolena, stavební úřad bez předchozího řízení rozhodnutím nařídí odstranění stavby [§ 129 odst. 5 stavebního zákona]. Právní úprava účinná od 1.1.2013 byla do stavebního zákona včleněna zákonem č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (dále jen „zákon č. 350/2012 Sb.“). Podle přechodných stanovení správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou a) stavebních řízení neukončených v prvním stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení; na takové stavby se hledí jako na ohlášené podle tohoto zákona, za ohlášení se v tomto případě považuje žádost o vydání stavebního povolení a za den ohlášení den nabytí účinnosti tohoto zákona, [čl. II. bod 14]. V důvodové zprávě je k tomuto přechodnému ustanovení uvedeno, že se nová právní úprava uplatní u řízení, která budou zahájena za jeho účinnosti. Řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, vyjma uvedených případů. V daném případě byla žádost o stavební povolení podána dne 13.8.2010. Ve správním řízení bylo o žádosti pravomocně rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 22.7.2011, které nabylo právní moci 27.7.2011. Uvedené pravomocné rozhodnutí bylo soudem zrušeno rozsudkem ze dne 29.11.2013, který nabyl právní moci 21.1.2014 (a nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9.4.2014). Na další rozhodování v řízení o povolení předmětné stavby se tak nemůže vztahovat přechodné ustanovení dopadající na správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. [čl. II. bod 14]. Stavební řízení o žádosti ze dne 13.8.2010 bylo pravomocně skončeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2011 bylo soudem zrušeno až za účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., po 1.1.2013. Nově bylo ve stavebním řízení rozhodováno za účinnosti tohoto zákona, proto stavební úřad nepochybil, když rozhodoval podle § 129 odst. 5 stavebního zákona, ve znění účinném od 1.1.2013, a vedl opakované stavební řízení. Nepochybil ani žalovaný, který s obdobnou argumentací jako výše soud dospěl k závěru, že bylo stavební povolení zrušeno rozhodnutím soudu v době účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., proto musí správní orgán postupovat podle § 129 odst. 5 stavebního zákona, tzn. vést opakované stavební řízení, nikoliv řízení o odstranění stavby. ad 4. Stavba může významně ohrozit stabilitu sousedních pozemků a staveb; v řízení nebylo prokázáno, že stavba nemůže ohrozit sousední nemovitosti. A. Stavební úřad měl v předchozím stavebním řízení k dispozici znalecký posudek Ing. J. J., Ph.D. předložený žadatelem o stavební povolení, jehož předmětem bylo posouzení, zda lze z hlediska historické hlubinné důlní činnosti realizovat výstavbu bytových domů, popřípadě stanovit podmínky pro výstavbu. Závěr znalce byl: „Posuzované parcely číslo 843 a 348/2 dle dostupných důlních map přímo poddolované nejsou (viz mapové přílohy č. 3, 5, 7). Jak je patrné z mapové přílohy č. 7, je zde vyvinuta hnědouhelná sloj Josef. V mapové příloze č. 5 jsou situovány tři vrty z období před rokem 1889. Jeden je popsán tak, že v hloubce 6,3 m zachytil „Spur Kohle“, tedy uhlí pouze stopově, druhý zachytil v hloubce 28,7 m uhlí v mocnosti 2 m a třetí v hloubce 12,4 m uhlí v mocnosti 2 m (tento třetí údaj je varující). V takto mělce pod terénem uložené sloji nelze vyloučit výskyt nezmapovaných tzv. „selských“ podzemních dobývek, které mohou být nezavalené. V případě jejich dodatečného závalu by se na terénu vytvořila malá propadlinka o průměru do maximálně 1,5 m a hloubce závislé na hloubce dobývky pod terénem, také do 1,5 m. Pravděpodobnost vytvoření propadlinky je téměř nulová, ale zcela vyloučit nelze.“ Znalec proto nechával na uvážení investora, jak bude základy plánovaných staveb dimenzovat. Uvedl, že „z hlediska vlivu poddolování se jedná o území v této oblasti z nejnebezpečnějších.“ Doporučil nepřibližovat se s plánovanou výstavbou blíže než 10 m k východní hranici posuzované parcely č. 843 (rozhraní parcel č. 843, 457/2 a 457/1). Žalobce a) předložil v předchozím stavebním řízení znalecký posudek Ing. S. B., znalce v oboru těžba, odvětví geologie, mechanika hornin, horských tlaků a likvidace hlavních důlních děl. Žalovaný k tomuto znaleckému posudku uvedl, že znalec posuzoval geomechanické vlastnosti horninového prostředí z hlediska vlivu dobývání uhlí a umístění starých důlních děl na stabilitu povrchu. V závěru posudku znalec uvedl, že „je zájmová oblast jednoznačně poddolovaným územím, ve kterém byly provedeny poměrně intenzivní exploatační práce ve sloji Josef. Výstavbou nových objektů (podzemní garáže a společné domy) na parcele č. 843 dojde zřejmě k narušení stávajícího stavu povrchu, i když výstavba by byla prováděna na snad plošně nepoddolovaném území.“ Doporučil v zájmové oblasti stávajících rodinných domků provést zahuštění nivelačních bodů a stanovit dobu opakovaného měření. Uvedl, že „je zcela nesporné (na základě zkušeností znalce), že rozvolňovací procesy nad vyrubaným prostorem, vyvolané následným vodorovným stlačením novou výstavbou, dostoupí po čase až k povrchu a způsobí na něm propad.“ Uvedené závěry obou znaleckých posudků žalovaný v odůvodnění původního napadeného rozhodnutí citoval s tím, že oba upozorňují na možné problémy, které mohou nastat realizací předmětné stavby, ani jeden netvrdí, že předmětné území je ideální pro realizaci stavby ve smyslu stavu podloží, ale ani jeden výstavbu domů absolutně nevylučuje. K podkladům pro rozhodnutí patřila také „Závěrečná zpráva geologického úkolu Jenišov – p.p.č. 348/2 a 843“ z dubna 2008, kde bylo v závěru uvedeno: „Přestože uhelná sloj byla archivními vrty zastižena v hloubkách 28,0 m a více, je vzhledem ke složitým geologickým poměrům a možnému poddolování nutné, aby podmínky výstavby na lokalitě stanovil báňský znalec.“ Žalovaný vycházeje z vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“) konstatoval, že je na stavebním úřadu, aby podle kritérií v citované vyhlášce uvedených stanovil požadovaný rozsah projektové dokumentace. Dle žalovaného z projektové dokumentace vyplývalo, že projektant vycházel při jejím zpracování ze Závěrečné zprávy geologického úkolu z dubna 2008 a ze znaleckého posudku Ing. J. J., Ph.D., čímž došlo k naplnění části F přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb. a § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Uvedl, že je navíc v podmínce č. 12 stavebního povolení uvedeno, že „před zahájením stavby bude pro realizační projekt výstavby v souladu se souhrnnou technickou zprávou proveden podrobnější inženýrsko-geologický průzkum. Stavebnímu úřadu bude předložena realizační projektová dokumentace základů. V případě, že z průzkumu vyplyne změna stavby, např. hloubka základů větší než 6,0 m, bude tato změna projednána s dotčenými orgány a stavebním úřadem.“ Žalovaný proto shledal žalobcovu v tom směru uplatněnou odvolací námitku nedůvodnou. Zdejší krajský soud dospěl v rozsudku ze dne 29.11.2013, čj. 57A 76/2011-172, k závěru, byl- li ve stavebním řízení předložen posudek Ing. S. B., který hodnotil podmínky v území kritičtěji a upozorňoval na možná rizika, bylo povinností stavebního úřadu ve smyslu § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona k tomu, aby mohl přezkoumat, zda lze stavbu provést podle předložených podkladů a ověřit, zda je projektová dokumentace úplná, vyzvat žadatele o stavební povolení k doložení geologického průzkumu daného území, aby mohlo být v souladu s § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. řádně posouzeno, zda založení stavby předpokládané žadatelem předloženou stavební dokumentací odpovídá základovým poměrům zjištěným tímto geologickým průzkumem a splňuje požadavky dané normovými hodnotami. S tím souvisí i nutnost založit stavbu tak, aby nebyla ohrožena stabilita jiných staveb, a to v maximální možné míře vzhledem k výsledkům geologického průzkumu v daném území. Soud vycházel z ustanovení § 115 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož stavební úřad ve stavebním povolení stanoví podmínky pro provedení stavby. Ve smyslu § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona musí být v rámci stavebního řízení postaveno najisto, jak bude stavba realizována po technické stránce, včetně jejího založení, tedy projektové dokumentace základů. Pouze v rámci stavebního řízení mohou účastníci řízení uplatnit ve smyslu § 114 stavebního zákona své námitky, se kterými je povinen se stavební úřad vypořádat. Konkrétní provedení stavby, resp. jejích základů, nelze řešit podmínkou ve stavebním povolení, jak to učinil stavební úřad podmínkou č. 12., ze které vyplývá, že bude před zahájením stavby proveden realizační projekt výstavby, v souladu se souhrnnou technickou zprávou bude proveden podrobnější inženýrsko-geologický průzkum, stavebnímu úřadu bude předložena realizační projektová dokumentace základů a teprve v případě, že z průzkumu vyplyne nutnost změny stavby, resp. základů stavby, bude tato změna projednána s dotčenými orgány a stavebním úřadem. Ve stavebním zákoně není v souvislosti s povolením stavby upraven postup, kdy teprve z inženýrsko-geologického průzkumu provedeného po právní moci stavebního povolení vyplyne změna stavby a bude nutno vzhledem k situaci zjištěné průzkumem změnit např. hloubku základů stavby, tuto změnu projednat se stavebním úřadem a dotčenými orgány. Stavba se zásadně realizuje na základě pravomocného stavebního povolení. Jinou otázkou je, dojde-li v průběhu realizace povolené stavby ke změně stavby z nejrůznějších důvodů, což si vyžádá řízení o změně stavby. To však patří k výjimce z pravidla a nelze takovou situaci, resp. toto řízení, předjímat již v podmínce stanovené v rámci povolení stavby. Nelze, jak namítá žalobce, stavbu povolit, a teprve pak se zabývat tím, jsou-li splněny podmínky stanovené zákonem pro její povolení. Otázka přípustnosti a realizovatelnosti povolované stavby musí být závazně vyřešena ve stavebním řízení tak, aby po právní moci rozhodnutí o povolení stavby mohlo být započato s realizací stavby na základě tohoto pravomocného stavebního povolení. Soud proto konstatoval, že dle předložených znaleckých posudků má být povolovaná stavba realizována ve značně rizikových základových poměrech. Stavebním úřadem proto mělo být po stavebníkovi požadováno předložení minimálně inženýrsko-geologického průzkum, případně i hydrogeologického průzkumu. Povinností stavebního úřadu bylo takové podklady v rámci § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona v řízení o povolení stavby vyžadovat. V této souvislosti nebylo možné, jak to učinil žalovaný, odkazovat na zodpovědnost projektanta. Soud proto dospěl k závěru, že ve stavebním řízení nebyl zjištěn v souladu s 3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu nebyly zjištěny všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Stavební povolení bylo vydáno v rozporu s § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a s § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Žalovaný, který se v odvolacím řízení ztotožnil se závěry stavebního úřadu a uvedenou nezákonnost stavebního povolení neodstranil, porušil ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9.4.2014, čj. 1 As 12/2014 – 135, uvedl, že byly zmiňované posudky zpracovány jen na základě dostupných listinných podkladů týkajících se inženýrsko-geologického průzkumu sousedních parcel, na základě důlních map a zrakové obhlídky terénu. Přímo na poměrně rozsáhlém území plánované výstavby nebyl v minulosti proveden žádný inženýrsko-geologický průzkum. Za normální situace by byl takový postup jistě v pořádku a vydání stavebního povolení by nic nebránilo. V projednávané věci se nicméně o standardní situaci nejedná. Za prvé, všechny tři předložené listiny nevylučují, že stavební pozemek může být poddolován. Tvrzení stavebníka, že z provedeného dokazování je evidentní, že pozemek není důlní činností dotčen, je tudíž dosti odvážné a bez opory ve spisu. Nejvyšší správní soud poukázal též na skutečnost, že pro toto území byly v minulosti přiděleny dolové míry. Jak přitom plyne zejména z § 5 a § 42 císařského patentu č. 146/1854 ř. z. dolová míra bylo oprávnění k vyhledávání a dobývání vyhrazených nerostů, jejíž výměra byla stanovena na 45 116 metrů čtverečních. Za druhé, i kdyby stavební pozemek poddolován nebyl, je zřejmé, že sousedící zastavěné pozemky (včetně pozemků žalobce) poddolovány jsou, a že tudíž nelze vyloučit vliv plánované výstavby na stabilitu již existujících staveb. Touto otázkou, která musí být s ohledem na § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. vyjasněna, se posudek Ing. J. nijak nezabýval a posudek Ing. B. upozorňoval na existující rizika v tomto směru. Za třetí, předmětem výstavby má být komplex několika vícepatrových budov, které mají sloužit k bydlení. Charakter a účel stavby proto svědčí zvýšené opatrnosti při jejím zakládání. Vzhledem k existenci těchto tří faktorů nebylo možné spokojit se se třemi předloženými posudky a bez dalšího vydat stavební povolení, nýbrž „bylo na místě vyjasnit jednak otázku poddolování stavebního pozemku, jednak otázku vlivu nové výstavby na existující stavby na sousedních pozemcích“. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že citované listinné podklady byly předloženy již v rámci územního řízení o umístění předmětné stavby – ve stavebním řízení nebyly doloženy žádné nové podklady v tomto směru. Sám žalovaný přitom v rozhodnutí o odvolání v územním řízení ze dne 7.4.2010, čj. 825/SÚ/10-2, k námitce poddolovaného území konstatoval, že „problematika zakládání stavby včetně doložení výkresů základů se detailně řeší až v řízení stavebním. Tam je projektant povinen dbát právních předpisů a obecných požadavků na výstavbu vztahujících se na konkrétní stavbu. Projektant zároveň odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace. Z uvedeného vyplývá, že především projektant musí před zahájením prací na projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení týkající se založení staveb zjistit stav podloží tak, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti jak u realizované stavby, tak u staveb okolních.“ Dle Nejvyššího správního soudu bylo proto přinejmenším zarážející, že žalovaný ve stavebním řízení nijak nereflektoval své předchozí závěry a rizika plynoucí z předložených posudků v souvislosti se založením stavby a otázkou poddolovaného území. Argumentaci žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí hodnotil NSS jako do značné míry opsanou z rozhodnutí o odvolání v územním řízení (kde žalovaný považoval za dostatečné pro naplnění požadavků právních předpisů posudek Ing. J. a zprávu GP sdružení pro geologii), čímž si žalovaný do jisté míry odporuje – vrací se ke skutkovému stavu zjišťovanému v územním řízení, který nově považuje za dostatečný i pro řízení stavební. Odkázal-li žalovaný v této souvislosti na odpovědnost projektanta, popřel tím smysl stavebního řízení, jakož i smysl své existence, neboť jeho úkolem je hájit veřejný zájem, jímž je zde především bezpečnost výstavby, a obecně dohlížet nad dodržováním zákonnosti stavebními úřady v jeho správním obvodu (v obecné rovině viz zejména § 132 odst. 1 a § 171 odst. 1 stavebního zákona). Dle Nejvyššího správního soudu nemohou být tyto závěry zvráceny podmínkou č. 12 stavebního povolení a případným postupem podle § 118 stavebního zákona upravujícím řízení o změně stavby před jejím dokončením. Jestliže již v rámci stavebního řízení vyplynuly nejasnosti a rizika ohledně založení plánované stavby a jejího vlivu na stavby již existující, bylo třeba tyto nejasnosti odstranit a rizika eliminovat již před vydáním stavebního povolení, resp. zpracováním projektové dokumentace. Odložení tohoto postupu až do fáze realizace stavby nedává žádný rozumný smysl a je v rozporu s požadavkem stavebního zákona, aby již před vydáním stavebního povolení byl ověřen soulad stavby s obecnými požadavky na výstavbu. Tvrzení (nijak nedoložené) stavebníka, že podmínku č. 12 stavebního povolení dodržel a že vypracovaný znalecký posudek potvrdil nezávadnost stavby a jejích základů, je proto pro posouzení věci irelevantní. Řízení o změně stavby +před jejím dokončením pak má být skutečně spíše výjimkou z pravidla, nikoliv standardním řešením situací, jejichž možný vznik byl pravděpodobný již v průběhu stavebního řízení a které mohly a měly být vyřešeny již ve stavebním povolení. V opačném případě by se ze stavebního řízení a stavebního povolení stala neformální a nezavazující procedura, jejímž jediným smyslem by bylo umožnit stavebníkovi co nejrychleji začít stavět bez ohledu na dodržení či nedodržení veřejnoprávních limitů. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uzavřel, že bylo povinností stavebního úřadu vyzvat stavebníka k odstranění nedostatků týkajících se založení stavby a jejího vlivu na stabilitu okolní výstavby [§ 111 odst. 1 písm. b) a odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.]. Pokud tak stavební úřad neučinil, vydal stavební povolení na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, čímž porušil § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Pokud žalovaný tuto nezákonnost neodstranil v odvolacím řízení, porušil § 89 odst. 2 správního řádu. Nejvyšší správní soud toliko korigoval právní názor krajského soudu v tom směru, že „způsob, jakým budou vyjasněny otázky poddolování stavebního pozemku a vlivu stavby na stabilitu okolní výstavby, je plně v režii stavebního úřadu jako odborného orgánu. Zda k tomu stavebníkovi předepíše provedení geologického průzkumu nebo bude požadovat realizaci jiných posudků, rozborů a průzkumů, je na jeho odborném posouzení. S krajským soudem proto nelze souhlasit v tom, že na předmětné otázky je schopen odpovědět pouze a jedině geologický průzkum.“ B. V opakovaném stavebním řízení vyzval stavební úřad stavebníka, aby doplnil žádost o geologický průzkum daného území, aby mohlo být v souladu s § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. řádně posouzeno, zda založení stavby předloženou stavební dokumentací odpovídá základovým poměrům zjištěným tímto geologickým průzkumem a splňuje požadavky dané normovými hodnotami. Stavebník stavebnímu úřadu písemně připomněl, že mu dne 9.1.2012 doložil Závěrečnou zprávu podrobného inženýrsko geologického a hydrogeologického průzkumu pro výstavbu předmětných bytových domů ze dne 6.1.2012, vypracovanou společností Aguas CF, s.r.o., RNDr. Břetislavem Vylitou, CSc., odpovědným geologem, kde jsou shrnuty výsledky inženýrsko geologického průzkumu provedeného na základě vyhodnocení nově provedených sondážních prací. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je k tomu uvedeno: „Výsledky poskytují dostatečné technické podklady pro optimální návrh založení projektovaných objektů.“ Dále stavebník stavebnímu úřadu předložil Inženýrsko geologické posouzení vlivů nové výstavby bytových domů na okolní území a stávající zástavbu ze dne 3.6.2014, které vypracoval Mgr. V. K., odborně způsobilá osoba v inženýrské geologii a hydrogeologii. Ten vycházel mj. z uvedené závěrečné zprávy z ledna 2012. Dle žalovaného. „Z tohoto posouzení vyplývá, že předmětnou výstavbu bude možné realizovat za předpokladu splnění v posudku uvedených podmínek a opatření. Zájmové území lze vyhodnotit jako bez projevů nestability; realizace uvažované výstavby nebude v tomto smyslu okolí negativně ovlivňovat, pokud bude dodržena kázeň na staveništi a plně respektovány náročné základové poměry definované prostředím jílů třídy F8 s vysokou plasticitou.“ Uvedené posouzení bylo doplněno Dodatkem ze dne 11.9.2014 zpracovaného na základě nových informací od stavebníka. Dle žalovaného: „Rovněž závěr tohoto dodatku spočívá v tom, že projektované objekty je možné v dané úrovni založit za předpokladu splnění všech podmínek a opatření uvedených v citovaném posouzení.“ Na základě doplněných podkladů vyzval stavební úřad stavebníka k doložení upravené projektové dokumentace na základě předložených geologických průzkumů - výkresů stavební jámy. Stavebník požadované podklady doplnil. Stavební úřad následně ustanovil k odbornému posouzení pozemků a navržených staveb znalcem Ing. J. B., znalce v oboru těžba nerostů, specializace vlivy poddolování hlubinnou hornickou těžbou. K otázce založení a celkového konstrukčního řešení stavby s ohledem na zjištěné skutečnosti znalec uvedl, že „základové poměry je v posuzované lokalitě možno hodnotit jako náročné. Uvažované objekty jsou navrhovány na železobetonových základových deskách. Jak je patrno z realizace objektu AI, je nutno důsledně dodržovat podmínky projektu, a to zejména při realizaci základových konstrukcí. Základovou spáru je nutné při provádění udržovat v suchém stavu. Důsledně jímat a odvádět případnou průsakovou vodu. Stěny výkopu základů bezpečně zajišťovat a dodržovat projektovaný úhel sklonu stavební jámy. Při nutnosti zachovat svislou stěnu výkopu je nutné tuto chránit před destrukcí štětovou stěnou. S ohledem na zjištěné skutečnosti a základové poměry je celkové konstrukční řešení stavby projektově připraveno bezpečně v odpovídající kvalitě. Možná rizika při výstavbě je možné spatřovat především v nedodržování navrhovaných postupů a předpisů o bezpečnosti práce. Při realizaci zejména výkopových prací a základových konstrukcí je nutné bezpodmínečně dbát dodržování navrhovaných postupů a dodržování pravidel bezpečného provádění prací.“ K otázce, zda stavebně technické řešení může ovlivnit okolní pozemky, stavby a zařízení, znalec uvedl, že „plocha a rozmístění uvažovaných objektů navržených projektem neovlivní při dodržení daných podmínek okolní pozemky ani vzájemně navrhovanou výstavbu. K tomu účelu je nutno především při provádění dodržovat stavební disciplínu a postupy stavebních prací a mít k dispozici úplné podklady o současné výstavbě, podzemních a povrchových inženýrských sítí. Pokud budou zachovány podmínky dané projektem a budou zachovány předpisy o bezpečném provádění staveb, neovlivní uvažovaná výstavba okolní pozemky, stavby a inženýrské sítě.“ K obsahu znaleckého posudku žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „neshledal v jeho obsahu zásadní pochybení. Je pravdou, že znalec přímo netvrdí, že nemůže dojít v průběhu výstavby k problémům ohledně poklesu terénu apod., ale to asi nemůže tvrdit stoprocentně vůbec nikdo a nikde. Kdyby tomu tak bylo, nedocházelo by ve stavebnictví k případům nenadálých havárií a podobných nečekaných situací. Z praxe je však všeobecně známo, že v tomto, dalo by se říci rizikovém, oboru, k nepředvídaným situacím na staveništích dochází poměrně často, a následně jsou pak tyto případy bezodkladně vyřešeny v souladu s právními předpisy. Odvolací správní orgán považuje za plně dostačující, že znalec jako odborník v daném oboru v závěru posudku jednoznačně uvedl, že předmětné stavby je možné při dodržení závěrů uvedených v jeho jednotlivých kapitolách realizovat. Jedná se zejména o dodržení bezpečnostní vzdálenosti 10 m od vyznačeného okraje dosahu vydobytých prostor hlubinnou těžbou, důsledné dodržování navržených úhlů svahů výkopů při jejich realizaci (případně provést svislou výkopovou stěnu chráněnou štětovou stěnou), důsledné provedení odvodnění základové spáry před prováděním betonáže základů a přísné dodržování pracovních postupů a norem bezpečnosti práce a ochrany zdraví.“ K závadám, které v průběhu realizace stavby již nastaly a vyústily v jednom případě v zastavení stavby, žalovaný uvedl: „Má-li odvolatel rozhodnutím ze dne 2.3.2012 na mysli rozhodnutí stavebního úřadu sp.zn. 24l3/SÚ/12/Ko, č.j. 3479/SU/12 ze dne 2.3.2012, je z tohoto rozhodnutí zřejmé, že v tomto případě nedošlo k závadě na stavbě z důvodů poklesů terénu, poddolování území či jiných geologických abnormalit, ale z důvodu, že stavebník bezpečně nezajistil stavební jámu při provádění výkopových prací. Zmíněným rozhodnutím mu bylo nařízeno bezodkladně zjednat nápravu, práce na stavbě byly přerušeny, kromě prací nutných k zajištění stavební jámy, a pro pokračování prací byly stanoveny podmínky. Odvolacímu správnímu orgánu je z činnosti své a stavebního úřadu známo, že k podobné situaci došlo následně min. ještě jednou, ale vždy to bylo vinnou nedůslednosti stavebníka při provádění výkopových prací, nikoliv abnormálními geologickými poměry v daném území.“ Dle žalovaného je z výše uvedeného zřejmé, že „stavební úřad v opakovaném stavebním řízení postupoval v souladu se závěry krajského soudu a NSS ve věci povolení stavby, zejména si opatřil odpovídající podklady ohledně zakládání staveb a na jejich základě rozhodl. Odvolací správní orgán v jeho postupu neshledal rozpor s § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky OTP.“ C. Dle žalobců není nadále prokázáno a zajištěno, že realizace stavby nezpůsobí ohrožení či narušení stability sousedních staveb a pozemků. Předmětná stavba (resp. minimálně její část na pozemku parc. č. 843) se nachází na poddolovaném území, které posudek předložený samotným stavebníkem označuje z hlediska vlivu poddolování za v této oblasti z nejnebezpečnějších. Proto nebylo možné s ohledem na § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“) stavbu povolit. Námitku shledal soud důvodnou. Podle § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda je projektová dokumentace úplná, přehledná, byla zpracována oprávněnou osobou, a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu. Podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. stavby se musí zakládat způsobem odpovídajícím základovým poměrům zjištěným geologickým průzkumem a musí splňovat požadavky dané normovými hodnotami, nesmí být při tom ohrožena stabilita jiných staveb. Podle odst. 2 při zakládání staveb se musí zohlednit případné vyvolané změny základových podmínek na sousedních pozemcích určených k zastavění a případná změna režimu podzemních vod. Nejprve je nutno zopakovat, že v předchozím soudním řízení bylo konstatováno, že znalecké posudky Ing. J. J., Ph.D. a Ing. S. B. ani Závěrečná zpráva geologického úkolu Jenišov z roku 2008 nevylučovaly, že mohou být stavební pozemky poddolovány, neboť pro toto území byly v minulosti přiděleny dolové míry (dolová míra opravňovala dle císařského patentu č. 146/1854 ř.z. vyhledávání a dobývání vyhrazených nerostů a její výměra byla stanovena na 45.116 metrů2). Ing. S. B., znalec v oboru těžba, odvětví geologie, mechanika hornin, horských tlaků a likvidace hlavních důlních děl, navrhoval provést zahuštění nivelačních bodů a stanovit dobu opakovaného měření. Uvedl, že „je zcela nesporné (na základě zkušeností znalce), že rozvolňovací procesy nad vyrubaným prostorem, vyvolané následným vodorovným stlačením novou výstavbou, dostoupí po čase až k povrchu a způsobí na něm propad.“ Touto otázkou se žalovaný k odvolací námitce žalobců, obdobné jako nyní soudem posuzovaná žalobní námita, v podstatě nezabýval, jak je zřejmé ze závěru učiněného žalovaným (viz str. 21 – 22 napadeného rozhodnutí). Žalovaný se zabýval toliko tím, zda může být stavba založena a realizována v daném území na základě předložené projektové dokumentace, což je nepochybně jeho povinností v souladu s § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Vycházel při tom ze Závěrečné zprávy podrobného inženýrsko geologického a hydrogeologického průzkumu pro výstavbu předmětných bytových domů ze dne 6.1.2012, ke které toliko uvedl, že: „Výsledky poskytují dostatečné technické podklady pro optimální návrh založení projektovaných objektů.“ Vycházel z Inženýrsko geologického posouzení vlivů nové výstavby bytových domů na okolní území a stávající zástavbu ze dne 3.6.2014 a jeho doplnění ze dne 11.9.2014 a k tomu jen uvedl, že „projektované objekty je možné v dané úrovni založit za předpokladu splnění všech podmínek a opatření uvedených v citovaném posouzení.“ Vycházel ze závěrů ve stavebním řízení ustanoveného znalce Ing. J. B., ke kterým uvedl, že „neshledal v jeho obsahu zásadní pochybení“. Žalovaný považoval za plně dostačující, že ustanovený znalec jako odborník v daném oboru v závěru posudku jednoznačně uvedl, že předmětné stavby je možné při dodržení závěrů uvedených v jeho jednotlivých kapitolách realizovat. A to, i když připustil, že znalec přímo netvrdí, že nemůže dojít v průběhu výstavby k problémům ohledně poklesu terénu apod., ale takovou situaci v podstatě označil za přípustné riziko, které bude řešeno následně. K vypořádání žalovaného s touto odvolací námitkou je nutno říci, že takovou, ač rizikovou, situaci žalovaný bagatelizoval, což je v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu proti stavebnímu povolení hodnocení odvolací námitky naprosto nepřijatelné. Na základě uvedených podkladů pro rozhodnutí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil zcela konkrétní závěr ohledně geologického a hydrologického průzkumu daného pozemku, ohledně pochybností o možném poddolování daného území a dopadů stavební činnosti na okolní pozemky a stavby. Povinností žalovaného při tom bylo v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a v daném případě, vzhledem k vysoce rizikovému území, ve kterém má být stavba realizována, resp. je realizována, zde byla nepochybně ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu rovněž povinnost zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Takovým veřejným zájmem je v daném případě nejen ochrana zdraví, majetku a vlastnických práv majitelů sousedních pozemků a staveb, v případě, že by došlo k rozvolňovacím procesům nad vyrubaným prostorem, vyvolaným následným vodorovným stlačením novou výstavbou, které by po čase vystoupily až k povrchu a mohly způsobit propad povrchu, ale i budoucích obyvatel realizované stavby bytových domů. Ochranou veřejného zájmu jsou v daném případě maximální možná zjištění ohledně podloží předmětné stavby, a to nejen v hloubce základů stavby, kde bylo zjištěno podloží jílovité, které vyžaduje maximální dodržování postupu stavebních prací podle projektu, ale i ohledně možnosti, že je dané území poddolované (viz návrh Ing. S. B. na zahuštění nivelačních bodů a stanovení doby opakovaného měření). Znalec Ing. J. B. k otázce, zda stavebně technické řešení může ovlivnit okolní pozemky, konstatoval, že by k tomu nemělo dojít při dodržení stavební disciplíny a postupu stavebních prací dle projektové dokumentace. Konstatoval však rovněž, že je nutné mít při realizaci stavby v jílovitém terénu „k dispozici úplné podklady o současné výstavbě podzemních a povrchových inženýrských sítí“. Tím spíše se měl znalec vyjádřit k otázce nejasností ohledně možnosti, že je dané území poddolované (když byly pro toto území v minulosti přiděleny dolové míry). V odůvodnění napadeného rozhodnutí je citován závěr znalce k otázce, zda stavebně technické řešení může ovlivnit okolní pozemky, stavby a zařízení, aniž by bylo uvedeno, na základě jakých postupů znalec uvedený závěr učinil. Z citované části znaleckého posudku ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, že by se znalec zabýval otázkou možnosti, že je území, na kterém je stavba umístěna poddolováno, případně otázkou, jakým způsobem by bylo vhodné do budoucna monitorovat vliv stavby, ač realizované přísně podle projektové dokumentace, na okolní pozemky a stavby. Uvedený požadavek není dle názoru soudu samoúčelný, neboť, jak již bylo konstatováno v předchozím soudním řízení, i kdyby stavební pozemky poddolovány nebyly, je zřejmé, že sousedící zastavěné pozemky (včetně pozemků žalobců) poddolovány jsou, proto nebylo možné vyloučit vliv plánované výstavby na stabilitu již existujících staveb. Tato otázka měla být v opakovaném stavebním řízení vyjadněna s ohledem na § 18 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., což se ani v opakovaném stavebním řízení nestalo. V této části je proto napadené rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1 s.ř.s. nezákonné. ad 5. Dokumentace nesplňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb. Stavební úřad se nevyjádřil k namítané absenci technologických podmínek postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby, jak je stanoveno v příloze 1 část F. bod 1. odst. 1.2.1. písm. e) vyhlášky č. 499/2006 Sb. Neuvedl, jaké podmínky jsou pro zajištění tohoto stanoveny, popř. kde se v projektové dokumentaci nachází. S uvedeným se řádně nevypořádal ani žalovaný, aniž by uvedl, kde v dokumentaci je toto obsaženo a jaké technologické podmínky v tom smyslu dokumentace stanoví. Tato námitka je důvodná. Obdobně v odvolání žalobci požadovali v souvislosti s Inženýrsko-geologickým a hydrogeologickým průzkumem ze dne 6.1.2012 vypracovaným RNDr. Tomášem Vylitou, Ph.D., doložit konkrétní výsledky a záznamy o sondách, neboť jim nebylo známo, že by v množství, v jakém jsou uváděny v průzkumu, byly skutečně na daném místě provedeny. Namítali, že se stavební úřad nevyjádřil k namítané absenci technologických podmínek postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby. Stavební úřad neuvedl, jaké podmínky jsou pro zajištění tohoto stanoveny, popř. kde se v projektové dokumentaci nachází. Podle přílohy 1 části F. bodu 1. odst. 1.2.1. písm. e) vyhlášky č. 499/2006 Sb. projektová dokumentace obsahuje dokumentaci objektů, jejíž součástí je technická zpráva, ve které jsou krom jiného uvedeny technologické podmínky postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby, Dle žalovaného stavebník doložil upravenou projektovou dokumentaci na základě předložených geologických průzkumů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomu uvedl: „Projektová dokumentace k žádosti o stavební povolení obsahuje části A - F s tím, že rozsah jednotlivých částí musí odpovídat druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby. Z uvedeného vyplývá, že je na stavebním úřadu, aby podle zmíněných kritérií stanovil požadovaný rozsah projektové dokumentace.“ Žalovaný citoval z Technické zprávy - stavební části, kde je mj. uvedeno: „U objektu AI a B0 je již stavba včetně odvodnění základové spáry úspěšně provedena v souladu se závěrečnou zprávou geologicko průzkumných prací z ledna 2012. U zbývajících objektů budou výkopové práce prováděny v souladu se zjištěním podrobného inženýrsko geologického a hydrogeologického průzkumu, který zpracovala firma AGU AS CF, s.r.o. pod č.ú. 2011/19 A a inženýrsko geologického posouzení vlivů nové výstavby na pozemcích p.č. 348/2 a 843 k.ú. Jenišov na okolní území a stávající zástavbu z května 2014, a dodatku z 11.9.2014. U zemin GT2 je třeba důsledně dbát všech opatření, která se týkají ochrany základové půdy v závislosti na klimatických poměrech (základová půda nesmí promoknout ani promrznout). Proto je nutné neponechávat základové spáry delší dobu otevřené a po vyhloubení výkopů na konečnou úroveň je nezbytné základové spáry v nejkratší možné době zabetonovat. Založení u všech částí staveb je navrženo v nezámrzné hloubce min. 1, 6 m pod úroveň upraveného terénu. Po dokončení stavebních objektů je potřeba zamezit jakémukoliv zatékání srážkových vod popř. jiných vod z okolí do podzákladí stavby. Při realizaci stavby bude třeba čerpáním a obvodovou drenáží zajistit odvodnění stavební jámy, která vznikne po výkopu suterénních prostor v půdorysu konkrétní stavby. Základová spára se nesmí vyrovnávat štěrkem, neboť by se zde časem držela infiltrovaná srážková voda, která by mohla způsobit degradaci podzákladí. Drenáží svedená voda z podzákladí bude trvale čerpána a odvedená do dešťové kanalizace, tak jak je zakresleno v situačním výkresu. Při výkopových pracích se stavebník bude řídit statickými výpočtem návrhu bednění stavební jámy.“ Žalovaný k tomu uvedl, že v projektové dokumentaci, resp. v uvedené technické zprávě, jsou obsaženy údaje, které v dostatečné míře naplňují požadavek stanovený v příloze 1 část F bod 1 odst. 1.2.1 písm. e) vyhlášky č. 499/2006 Sb. K napadenému obsahu Závěrečné zprávy podrobného inženýrsko geologického a hydrogeologického průzkumu pro výstavbu předmětných bytových domů ze dne 6.1.2012 žalovaný uvedl, že „jednotlivé sondy (vrty) jsou dle jeho názoru v závěrečné zprávě dostatečně podrobně zdokumentovány a neshledal důvod k tomu, aby pochyboval o tom, zda byly vůbec provedeny. Realizátor jednotlivých sond nebyl povinen o jejich provádění detailně informovat vlastníky sousedních nemovitostí, takže se mohlo stát, že odvolatel realizaci některých z nich nemusel vůbec zaznamenat. Na základě výše uvedeného je odvolací správní orgán přesvědčen, že jak stavební úřad, tak on, postupovaly v řízení v souladu s právními názory vyslovenými ve shora zmíněných rozsudcích krajského soudu a NSS a opatřily si kc zjištění stavu věci podklady, které lze považovat za úplné a spolehlivé.“ Vzhledem k tomu, že žalobci v průběhu celého stavebního řízení namítali rizikovost daného území, co do možnosti jeho poddolování, a touto odvolací námitkou se snažili o získání informací týkajících se dle uvedené Závěrečné zprávy provedených sond (vrtů), neodpovídá způsob, jakým se žalovaný v odůvodnění napadeného rzhodnutí s touto odvolací námitkou žalobců vypořádal, způsobu předpokládanému ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu. Především není zřejmé, jaké sondy (vrty) byly provedeny a s jakým výsledkem. Nepostačuje toliko odkaz na samotnou Závěrečnou zprávu. Z uvedeného odůvodnění žalovaným nejsou ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu zřejmé úvahy, kterými se žalovaný řídil při hodnocení tohoto podkladu pro rozhodnutí a jak závěry, ke kterým dospěl na základě Závěrečné zprávy, dopadají na posouzení v tom směru uplatněné odvolací námitky. Uvedené pochybení žalovaného je ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. podstatným porušením ustanoverní o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. ad 6. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalobci namítají, že je výrok A) bod II. napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Tuto žalobní námitku shledal soud částečně důvodnou. Výrok A) bod II. napadeného rozhodnutí zní: „A) Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu se rozhodnutí stavebního úřadu sp.zn. SÚ/I2418/10/Ko. č.j. 3933/SÚ/l 5 ze dne 30. 3. 2015 mění tak, že: II. V části odůvodnění rozhodnutí se v jeho celém rozsahu doplňuje argumentace stavebního úřadu.“ Podle § 67 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Podle odst. 2 věty prvé tohoto ustanovení se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Text uvedený v části A) bodu II. napadeného rozhodnutí není řešením otázky, která byla předmětem řízení. Tím bylo stavbní povolení předmětné stavby, o němž bylo rozhodnuto v části A) bodu I. napadeného rozhodnutí tak, že byla změněna výroková část prvostupňového stavebního povolení. Uvedený text byl do výroku napadeného rozhodnutí vložen v rozporu s § 67 odst. 2 správního řádu. Uvedení tohoto textu ve výroku napadeného rozhodnutí je ve smysu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. porušením ustanovení o řízení, které však nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Závěr Soud shledal napadené rozhodnutí nezákonným a žalobu důvodnou. Zrušil proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgán je podle § 78 odst. 5 s.ř.s. v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku a znovu rozhodne o odvolání žalobce. V. Náklady řízení účastníků řízení Žalobci měli ve věci plný úspěch, proto jim soud přiznal podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu a odměně advokáta stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Zástupce žalobců, advokát, je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka odměny advokáta zvyšuje o DPH vypočtenou podle zákona č. 235/2004 Sb. za použití sazby platné v době rozhodnutí soudu, tj. 21 %. Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 advokátního tarifu 3.100 Kč. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Za jeden úkon učiněný advokátem při zastupování dvou žalobců tak činí sazba 2.480 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku 300 Kč. Odměna advokáta sestává ze 2 úkonů právní služby pro každého z žalobců, a to za jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava věci), jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (podání žaloby), tj. 9.920 Kč (4x2.480). Paušální částka za 4 úkony právní služby činí 1.200 Kč. DPH z částky 11.120 Kč činí 2.335,2 Kč. Odměna advokáta činí 13.455 Kč. K odměně advokáta bylo připočteno 6.000 Kč za zaplacené soudní poplatky za žalobu ve výši 3.000 Kč žalobcem a) a žalobcem b) podle položky 18 bod 2. písm. a) Sazebníku poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Do nákladů řízení nebyl započten zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě vedené pod sp.zn. 57 A 136/2015 ve výši 1.000 Kč podle položky 20 Sazebníku poplatků, neboť návrhu nebylo vyhověno a žalobce a) tak neměl v této části soudního řízení úspěch. Náklady řízení činí 19.455 Kč. K plnění byla podle § 64 s.ř.s. k § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. s ohledem na technické možnosti žalovaného správního orgánu stanovena třicetidenní lhůta, platební místo bylo podle § 64 s.ř.s. k § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. stanoveno k rukám advokáta žalobce. VI. Náklady řízení osob zúčastněných na řízení Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. Soud osobám zúčastněným na řízení výslovně žádnou povinnost neuložil, proto jim nebyla náhrada nákladů tohoto řízení přiznána.

Poučení