57 A 2/2023 – 79

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: T.V., narozený dne X, bytem X zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Náčelník Vojenské policie sídlem Rooseveltova 620/23, 160 05 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2022 č. j. MO 482860/2022–5104 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 10. 11. 2022 č. j. MO 482860/2022–5104 a rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 11. 7. 2022 č. j. MO 281656/2022–4215 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žádostí ze dne 7. 9. 2018 žalobce požádal o proplacení služby jím vykonané v období od 1. 7. 2015 v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Důvodem této žádosti byla uvedena skutečnost, že služba v režimu nepřetržitého nasazení byla nařizována za účelem plnění běžných služebních úkolů útvaru a nebyly tak splněny podmínky pro aplikaci § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo za takto vykonanou službu poskytnuto adekvátní náhradní volno, příslušely mu dle jeho názoru za každou hodinu takto vykonané služby přinejmenším stejné platové náležitosti, jaké by mu náležely za službu přesčas. Žalobce rovněž požadoval proplacení vykonané služby přesčas, a to přípisem datovaným dnem 3. 10. 2018.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor (dále jen „služební orgán“) ze dne 11. 7. 2022, č.j. MO 281656/2022–4215, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o proplacení služby jím vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR v letech 2015–2018 a o proplacení vykonané služby přesčas. Služební orgán dospěl k závěru, že výkon služby spočívající v ochraně chráněných osob je z hlediska sledovaného cíle, kterým je účinná a spolehlivá ochrana těchto osob, a tedy i vnější bezpečnosti státu, natolik specifický, že je třeba jej zajistit v rámci režimu nepřetržitého nasazení. Realizace takové ochrany je dle služebního orgánu možná pouze v počtu tří maximálně pěti ochránců k jedné takové osobě, a to jedině ve zvláštním režimu nepřetržitého nasazení, neboť navýšení počtu ochránců by vedlo ke zvýšení rizika pro bezpečnost chráněné osoby a narušilo by rovněž dlouhodobou koncepci ochranné služby. Uvedený silný veřejný zájem v těchto případech převažuje nad zájmem na zachování práva žalobce na odměnu za službu organizovanou v běžném režimu. Žádosti žalobce o finanční kompenzaci za služby přesčas nebylo vyhověno, neboť se žalobce předtím nedomáhal náhradního volna, jak požaduje zákonná úprava.

3. Žalovaný se s uvedenými závěry služebního orgánu ztotožnil, zdůraznil přitom, že aplikace zvláštního režimu nepřetržitého nasazení není motivována snahou ušetřit finanční prostředky na pokrytí platu vyššího počtu ochránců, nýbrž bezpečnostními riziky, jež se na zvýšený počet ochránců vážou. K proplacení údajně nezákonně nařízené práce přesčas odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ad 11/2020–44, dle něhož je nutno nejprve požádat o náhradní volno.

II. Podstatný obsah žaloby

4. Žaloba doručená krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud) dne 9. 1. 2023 obsáhle shrnuje průběh správního řízení, poukazuje přitom na jeho neúměrnou délku, kdy z důvodu opakovaně zrušovaného prvostupňového rozhodnutí správní řízení trvalo více než čtyři roky.

5. Napadené rozhodnutí jakož i jemu předcházející rozhodnutí služebního orgánu jsou dle žalobce nezákonná, a to z důvodu nesprávného skutkového a právního posouzení věci i pro nesprávný postup správních orgánů v průběhu řízení. Důvodem uvedené nesprávnosti je skutečnost, že žalobce plnil službu spočívající v ochraně chráněných osob v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, ačkoli se jednalo o plnění standardních služebních úkolů útvaru. Režim nepřetržitého nasazení neměl být v případě plnění těchto úkolů dle žalobce vůbec aktivován, jednalo se o jeho účelové využití ze strany služebních orgánů. Fakticky tak došlo k tomu, že žalobce byl nucen vykonat službu v rozsahu nad základní dobu služby, za kterou neobdržel adekvátní plnění. Žalobce v důsledku toho za období od 1. července 2015 fakticky vykonal několik stovek hodin přesčas, aniž by za to dostal adekvátní protiplnění ve formě proplacení platových náležitostí či adekvátního volna. V této souvislosti žalobce poukázal na diametrální rozdílnost režimu služby v trvání do 48 hodin a nad 48 hodin, neboť v případě služby přesahující 48 hodin má voják nárok na volno v rozsahu větším. V důsledku této rozpornosti tak dochází k nerovnému zacházení s vojáky a znevýhodňuje ty, kteří musí vykonávat službu v režimu nepřetržitého nasazení nad 48 hodin.

6. Z argumentace služebních orgánů v projednávané věci vyplývá, že uznávají, že zákonná úprava neodpovídá potřebám praxe Ochranné služby Vojenské policie, pročež je s ohledem na zavedený úzus v podobě malého počtu členů jednotlivých bezpečnostních ochranných týmů účelově využíváno institutu nepřetržitého nasazení. Takové praxe je však dle žalobce v přímém rozporu s judikaturou správních soudu, a to konkrétně se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 7 As 344/2019–23 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019 č. j. 10 Ad 5/2017–45.

7. Žalobce nerozporuje možnost aktivace režimu nepřetržitého nasazení, avšak jedná se o institut výjimečný, který je určený pouze pro specifické situace a nelze jej zneužívat pro plnění standardních služebních úkolů určitého útvaru, například z důvodu poddimenzovanosti. Zabezpečení ochrany a doprovodu chráněných osob je přitom dle žalobce běžným úkolem velitelství ochranné služby vojenské policie a vyplývá ostatně i z její funkční náplně. Pro plnění standardních služebních úkolů je proto dle žalobce třeba využívat ustanovení o standardní základní době služby, nikoli institut svou povahou výjimečný. Tato výjimečnost přitom nemůže být zdůvodněna zavedeným pravidlem tří až pěti ochránců na jednu chráněnou osobu, takové pravidlo nemá dle žalobce žádné zákonné opodstatnění a není možné jej ospravedlňovat komfortem chráněných osob či tvrzením o nebezpečí úniku citlivých informací. Uvedené nepsané pravidlo svědčí spíše o apriorní nedůvěře velitele útvaru k jeho podřízeným. Popsaný „základní postulát“ maximálně tří až pěti ochránců, kteří se ve výkonu služby ochrany a doprovodů vzájemně střídají, nejen že nemá oporu v právních předpisech, ale od počátku je nepřezkoumatelný. Dotčené pravidlo pak nenašlo oporu ani v provedeném výslechu osob, z něj se potvrdilo toliko to, že jde skutečně pouze o zavedenou praxi, která nemá oporu v žádném vnitřním ani jiném předpisu.

8. Uvedený závěr pak dle žalobce přímo podporuje závěr velitele Velitelství ochranné služby Vojenské policie v prvním rozhodnutí vydaném v projednávané věci ze dne 2. 9. 2018, kde výslovně uvedl, že naplnění postulátu o maximálním počtu ochránců nelze pro charakter dané služby zabezpečit jinak než v rámci nepřetržitého nasazení při plnění daného úkolu. Z uvedeného vyplývá, že jde pouze o zvyklost bez jakékoli zákonné opory a jsou tak záměrně porušována ustanovení zákona upravující dobu služby vojáků z povolání. Uvedené konstatování proti právního postupu ze strany velitele pak nebylo vyvráceno ani dokazováním provedeným v průběhu správního řízení.

9. Služební orgány se pak v projednávané věci nevypořádaly a ni se stěžejním argumentem žalobce, jímž odkazuje na závěry informační zprávy pro státního tajemníka od náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 2. 2015 a následného stanoviska státního tajemníka ministerstva obrany k této informační zprávě, z nichž se podává záměr využít režimu nepřetržitého nasazení k výkonu ochrany a doprovodu chráněných osob, a to ještě před nabytím účinnosti novely zákona č. 332/2014 Sb. Toto řešení pak mělo být zavedeno za účelem vyřešení problémů s poddimenzovaností bezpečnostních ochranných týmů a ochránců. Tuto poddimenzovanost pak potvrdili i svědci vyslechnutí v průběhu správního řízení. Nepřetržitým nasazením však nelze řešit problém efektivity výkonu služby a využívání lidských zdrojů ani dlouhodobý nedostatek personálních kapacit, což opakovaně potvrdil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře.

10. Žalobce má za to, že pro nařízení práce přesčas nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť se nejednalo o nepředvídatelné nahodilé a zcela výjimečné situace, avšak docházelo k předem plánovanému a systematickému využívání tohoto institutu, aniž by byl splněn předpoklad důležitého zájmu. Žalobce musel práce vykonat, přestože nenaplňují uvedenou definici důležitého zájmu, kterou činí Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 30 Ad 11/2020–44. Dále žalobce poukázal na to, že neměl možnost za nezákonně nařízenou a následně vykonanou službu přesčas čerpat náhradní volno. Služební orgány totiž byly přesvědčeny o tom, že služba nad rámec týdenní služby byla žalobci nařizována v souladu se zákonnou úpravou, tedy principiálně odmítaly možnost, aby za takto vykonanou dobu služby náleželo žalobci jakékoli protiplnění. Rovněž s ohledem na značnou poddimenzovanost ochranné služby nepřicházelo čerpání náhradního volna do úvahy.

11. Na základě všech shora uvedených důvodů je navrhováno žalobou napadené rozhodnutí jakož i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňové zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 9. 2. 2023 setrval na svých úvahách a závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí a konstatoval, že v rámci prvostupňového řízení byla zajištěna řada podkladů, jimiž byl dostatečně objasněn skutkový stav věci. Na základě provedeného dokazování bylo dle žalovaného možno dospět k závěru, že výkon služby spočívající v ochraně chráněných osob, jako osob důležitých pro zajišťování vnější bezpečnosti státu, je z hlediska sledovaného cíle i organizace služby natolik specifický, že jej není možno zajistit v běžném režimu mimo režim nepřetržitého nasazení. Účinného dosažení účelu této služby lze dosáhnout pouze s omezeným počtem tří, maximálně pěti ochránců k jedné chráněné osobě, když každý další ochránce představuje zvýšené bezpečnostní riziko pro chráněné osoby, a to z důvodu potenciálního úniku informací o pohybu a pobytu této chráněné osoby, či z hlediska narušení kontinuity zajišťování ochrany bezpečnosti této osoby. Specifičnost této služby spočívá rovněž v její nepředvídatelnosti, kdy služba ochránce je plně odvislá od programu chráněné osoby. Tento program není předvídatelný, a proto není vhodný standardní rotační systém ochránců v běžném režimu rozvržení služby, který by umožňoval zajistit dodržování požadavků plynoucích ze směrnice Evropské komise a Rady 2003/88/ES. Služba v režimu nepřetržitého vojenského nasazení je tak v projednávané věci nařizována v souladu s platnou právní úpravou, neboť jde o specifickou organizovanou formu nepřetržité strážní služby, která je svým obsahem porovnatelná s bojovou misí v době míru.

13. K žalobcem namítanému obsahu informační zprávy pro státního tajemníka ze dne 24. 2. 2015, žalovaný uvedl, že tato zpráva reaguje na novelizaci zákona o vojácích z povolání, reflektující směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby, jež změnila podmínky výkonu služby v režimu služby nad základní týdenní dobu služby, služební pohotovosti a nepřetržitého odpočinku, a vyvolala potřebu navýšit počet ochránců ke každé chráněné osobě. Z dokazování provedeného v rámci správního řízení v projednávané věci ovšem bylo shledáno, že specifická povaha ochranné služby a dlouhodobá praxe prokázaly, že navýšení počtu ochránců by zásadně narušilo účinnost zajištění bezpečnosti chráněné osoby a zvýšilo bezpečnostní riziko pro tuto osobu, pročež byl konstatován dílčí závěr o potřebě zachovat omezený počet ochránců. V souladu s tímto názorem se pak vyjadřuje rovněž ředitel ochranné služby Policie České republiky ve vyjádření ze dne 24. 8. 2021, přičemž jeho slova o „poddimenzovanosti počtu bezpečnostních ochranných týmů a ochránců“ je třeba vnímat nikoli jako nedostatek personálu, coby důvodu pro přistoupení k výkonu ochranné služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, nýbrž se jedná o popis bezpečnostních rizik, konkrétně je v nich spatřována příčina zvýšení bezpečnostních rizik pro chráněnou osobu.

14. Žalovaný pak neshledal důvodnou ani žalobou tvrzenou protiústavnost ustanovení § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání, kterou žalobce spatřuje v neopodstatněně rozdílné úpravě nároku na kompenzaci za nepřetržité vojenské nasazení v případě služby do 48 hodin a nad 48 hodin. Nepřetržité vojenské nasazení nad 48 hodin představuje zvláštní a výjimečnou formu výkonu služby a samostatný právní institut reagující na konkrétní zákonem předvídanou situaci. Z tohoto důvodu nelze dle žalovaného považovat dotčené zákonné ustanovení za protiústavní.

15. K námitce žalobce k zamítnutí žádosti ohledně služeb konaných přesčas žalovaný uvedl, že po novele zákona o vojácích z povolání platné od 1. 7. 2015 platí dle § 29 odst. 1, že vyžaduje–li to důležitý zájem, je voják povinen konat službu nad základní týdenní dobu služby. Důležitým zájmem služby se podle § 28 odst. 1 věty třetí zákona o vojácích z povolání rozumí zabezpečení plnění nenadálých nebo mimořádných úkolů a výkon služby v nepřetržitém výkonu služby, mimo jiné při dozorčí službě. Dále pak bylo odkázáno na § 29 odst. 3 zákona o vojácích z povolání a na § 66 odst. 3, když z těchto ustanovení plyne, že byly–li pro to splněny zákonné podmínky, byl žalobce v důležitém zájmu služby povinen výjimečně vykonat službu přesčas, s tím, že v rozsahu do 150 (300) hodin v kalendářním roce mu tato byla kryta služebním platem a nebyla zvláště kompenzována, v rozsahu nad 150 (300) hodin v kalendářním roce mu měla být kompenzována, avšak primárně nikoli přiznáním služebního platu, nýbrž udělením náhradního volna. Nárok na náhradní volno přitom vzniká v případě, kdy je služba přesčas nařízena v rozporu se zákonem. Pokud tedy žalobce požaduje finanční kompenzaci za službu přesčas, aniž by se předtím domáhal udělení náhradního volna, jak požaduje vedle zákonné úpravy rovněž judikatura soudu (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022 č. j. 30 Ad 11/2020–44, služební orgán neměl jinou možnost, než takovou žádost zamítnout, neboť zákon mu pro přiznání takového nároku neskýtal oporu, a to ani v případě, že by dal žalobci za pravdu v tom, že službu přesčas nebylo možno započítat do fondu 300/150 hodin ročně.

16. K námitce žalobce ohledně služeb konaných přesčas žalovaný uvedl, že žalobce požaduje finanční kompenzaci za služby přesčas, aniž by se předtím domáhal udělení náhradního volna, jak požaduje vedle zákonné úpravy rovněž judikatura, například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022 č. j. 30 Ad 11/2020–44. Proto nezbylo než žádost žalobce jako nedůvodnou zamítnout. Žádost pro přiznání nároku žalobce nemá oporu v zákoně, a to ani tehdy, že by žalobci bylo dáno za pravdu, že službu přesčas nebylo možno započítat do fondu 300/150 hodin ročně.

17. Na základě veškerých shora uvedených skutečností je navrhováno žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

19. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť pro takový postup byly splněny zákonem stanovené podmínky.

20. Žaloba je důvodná.

21. Podstatou sporu v projednávané věci je otázka, zda služební činnost žalobce, coby příslušníka Velitelství ochranné služby Vojenské policie, bylo možno subsumovat pod režim tzv. nepřetržitého vojenského nasazení dle § 31b odst. 1 zákona o vojácích z povolání, s nímž se pojí specifické nároky plynoucí z § 31c odst. 3 téhož zákona.

22. Nepřetržitým vojenským nasazením se dle § 31b odst. 1 zákona o vojácích z povolání rozumí doba výkonu služby při plnění úkolů podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

23. Podle § 31b odst. 2 zákona o vojácích z povolání se do základní týdenní doby služby započítává pouze doba a voják má nárok na služební plat pouze za dobu, ve které nepřetržité vojenské nasazení zasahuje do jinak obvyklé doby služby vojáka. Ustanovení o základní týdenní době služby, o službě konané nad základní týdenní dobu služby, o nepřetržitém odpočinku mezi službami a nepřetržitém odpočinku v týdnu a o přestávkách ve službě se nepoužijí.

24. Podle § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání dále platí, že v případech, kdy nepřetržité vojenské nasazení trvá méně než 48 hodin, má voják nárok na volno v době, ve které by měl jinak konat službu, v délce odpovídající době výkonu služby, která nebyla započítána do základní týdenní doby služby. Přesáhne–li nepřetržité vojenské nasazení 48 hodin, má voják nárok za každých ukončených 48 hodin výkonu služby na 8 hodin volna v době, ve které by měl jinak konat službu. Za stejných podmínek má voják nárok na volno i za nepřetržitý vojenský výcvik, s výjimkou případu, kdy navazuje na nepřetržitý vojenský výcvik výkon služby vojáka v zahraniční operaci podle § 40a. Ministr může pro konkrétní nepřetržité vojenské nasazení podle míry a intenzity rizika a doby trvání nepřetržitého vojenského nasazení zvýšit nárok na volno za ukončených 48 hodin výkonu služby až na 16 hodin.

25. Nepřetržité vojenské nasazení je blíže vymezeno v důvodové zprávě k zákonu č. 272/2009 Sb., jímž se tento pojem do zákona o vojácích z povolání zavádí a je jím „[…] doba, kdy voják plní úkoly při obraně České republiky proti vnějšímu napadení podle § 9 odst. 1 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, a při plnění dalších úkolů armády, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže na území České republiky podle § 9 odst. 3 téhož zákona. Následné vypořádání této doby s vojákem bude provedeno stejně jako u nepřetržitého vojenského výcviku. […] Za dobu nepřetržitého vojenského výcviku a nepřetržitého vojenského nasazení trvající 48 hodin a déle, za kterou bude uděleno volno, nebudou náležet vojákovi příplatky podle zvláštního zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech. Kompenzace nepravidelných složek platu bude plně pokryta dobou volna k regeneraci fyzických a psychických sil vojáka.“ [viz důvodová zpráva k zákonu č. 272/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk PSP č. 752/0, 2019)]

26. Služba v rámci nepřetržitého vojenského nasazení dle § 31b zákona o vojácích z povolání pak podle důvodové zprávy k novele zákona o vojácích z povolání č. 332/2014 Sb. představuje výjimku ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES (dále jen „Směrnice 2003/88/ERS“), týkající se mj. rozvržení pracovní doby. Jedná se přitom o výjimku dovozenou judikaturou Soudního dvora EU, důvodová zpráva konkrétně uvádí, že „[…] tato výjimka dopadá na specifické činnosti ozbrojených sil v závažné nebezpečné situaci, která vyžaduje, aby vojáci, kteří musí takovéto události čelit, naprosto upřednostnili cíl sledovaný prováděnými opatřeními. Této charakteristice vyhovují všechny případy plnění úkolů ozbrojených sil České republiky ve smyslu zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, při kterých se naplňuje jejich účel jako zvláštního nástroje státu (nasazení k obraně území a vzdušného prostoru České republiky, k plnění mezinárodních závazků v zahraničních operacích, posílení složek integrovaného záchranného systému, odstraňování následků pohrom, posílení Policie ČR při její činnosti). Uvedená směrnice se tak neuplatní při veškerých činnostech podle § 31b a § 40a zákona o vojácích z povolání.“ [viz důvodová zpráva k zákonu č. 332/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk PSP č. 49/0, 2019)]

27. Podřazení služby v rámci nepřetržitého vojenského nasazení pod výjimku ze Směrnice 2003/88/ES vyplývá rovněž z odborné literatury: „Nepřetržité vojenské nasazení je další z forem rozvržení doby služby, kdy je uplatňována výjimka z práva EU o rozvržení pracovní doby. Podle Soudního dvora EU tato výjimka dopadá na specifické činnosti ozbrojených sil v závažné nebezpečné situaci, která vyžaduje, aby vojáci, kteří musí takovéto události čelit, naprosto upřednostnili cíl sledovaný prováděnými opatřeními. Byl reakcí na potřebu zabezpečit činnosti, které vojáci zajišťují při realizaci úkolů vojáků podle zákona o ozbrojených silách, zákona o Vojenské policii nebo zákona o VZ. Jedná se zejména o činnosti při záchranných pracích, střežení důležitých objektů ve zvláštních situacích, plnění úkolů Policie České republiky či odstraňování nebezpečí za pomoci vojenské techniky.“ [SKORUŠA, Leopold. Zákon o vojácích z povolání: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978–80–7552–929–9]

28. Výkon služby v rámci režimu nepřetržitého vojenského nasazení je tudíž vykonáván mimo působnost Směrnice 2003/88/ES a neuplatní se tak na něj pravidla rozvržení pracovní doby zakotvená touto směrnicí. Výjimky z tohoto režimu jsou blíže vymezeny judikaturou Soudního dvora EU, který v konkrétních případech vymezil charakteristické rysy činností, které pro svou specifickou povahu nelze pod standardní režim pracovní doby podřadit, ale i činností, které ačkoli svou pracovní náplní odpovídají zvláštnímu režimu, pracovní dobu lze v jejich případě organizovat. Níže citované závěry judikatury Soudního dvora EU tudíž mohou přispět k zodpovězení otázky, zda činnost vojenských policistů vykonávajících ochranu určené osoby, spadá pod režim nepřetržitého vojenského nasazení, pro který se neuplatní pravidla o povinném rozvržení pracovní doby stanovená Směrnicí 2003/88/ES a v rámci kterého vznikají specifické nároky na odměnu a dobu volna.

29. Poukázat lze např. na závěry rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech C–397/01 až C–403/01 (Bernhard Pfeiffer a spol.), kde byla z hlediska aplikovatelnosti Směrnice 93/104/ES, ze dne 23. listopadu 1993, o některých aspektech úpravy pracovní doby (jež byla nahrazena Směrnicí 2003/88/ES), posuzována činnost pracovníků zdravotnické záchranné služby doprovázejících sanitní či zásahové vozidlo lékaře pohotovostní služby v rámci záchranné služby první pomoci v Německu. Soudní dvůr přitom dospěl k závěru, že uvedená služba není z působnosti směrnice vyloučena. Uvedl přitom, že dotčená služba civilní ochrany je odlišná od činností, které jsou k ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví a veřejného pořádku v případě situací mimořádné závažnosti a rozsahu (např. pohrom) nepostradatelné, např. činnosti při záchraně zraněných nebo nemocných osob. V rámci takových činností jsou totiž pracovníci vystavováni nezanedbatelným rizikům, pokud jde o jejich bezpečnost nebo jejich zdraví, a u nichž z povahy věci nelze plánovat pracovní dobu zásahových a záchranných týmů. Ačkoli uvedená doprovodná služba musí čelit událostem, které jsou nepředvídatelné, nic to nemění na tom, že činnosti, k nimž při této službě dochází za obvyklých podmínek a které odpovídají poslání, které bylo této službě svěřeno, lze předem organizovat, včetně organizace rozvržení pracovní doby jejího personálu. Posuzovaná služba tak nevykazuje žádnou zvláštní povahu, jako např. služby ambulance, která by odporovala použití pravidel Společenství v oblasti ochrany bezpečnosti a zdraví zaměstnanců. (důraz doplněn)

30. V dalším rozhodnutí ve věci C–52/04 (Personalrat der Feuerwehr Hamburg) byla Soudním dvorem EU posuzována činnost veřejné požární služby v Německu, která dle uvedeného soudu rovněž není vyjmuta z působnosti Směrnice 93/104/ES. Soudní dvůr uvedl, že výjimky z působnosti směrnice se vztahují pouze na určité zvláštní činnosti dotčených služeb, nikoli na všechny činnosti ozbrojených sil, policie či civilní ochrany vykonávané v dotčených odvětvích. Vyjmuty jsou přitom pouze takové činnosti, jejichž nepřetržitost je nutná pro zajištění integrity osob a věcí a které s ohledem na tento požadavek nepřetržitosti ve skutečnosti znemožňují použití všech ustanovení právní úpravy Společenství o ochraně bezpečnosti a zdraví pracovníků. Takové činnosti byly dále Soudním dvorem EU specifikovány jako činnosti při výjimečných událostech, „[p]ři nichž řádné provedení opatření k ochraně obyvatelstva v závažné kolektivně nebezpečné situaci vyžaduje, aby zaměstnanci, kteří musí takovéto události čelit, naprosto upřednostnili cíl sledovaný těmito opatřeními za účelem jeho dosažení. […] To platí při přírodních nebo technologických pohromách, atentátech, těžkých nehodách nebo jiných událostech stejného druhu, jejichž závažnost a rozsah vyžadují přijetí opatření, která jsou nezbytná k ochraně života, zdraví a bezpečnosti společenství a jejichž řádné provedení by bylo zpochybněno, pokud by musela být dodržena všechna ustanovení směrnic 89/391 a 93/104. […] V situacích, jež nesou tyto znaky, musí být dána dočasně přednost nutnosti neohrozit kategorické požadavky ochrany bezpečnosti a integrity společenství s ohledem na zvláštní povahu určitých činností před cílem uvedených směrnic, kterým je zajistit bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků. Bylo by především nepřiměřené ukládat zaměstnavatelům skutečnou prevenci pracovního rizika a plánování pracovní doby záchranného personálu.“ (důraz doplněn)

31. Soudní dvůr EU dále v rozhodnutí ve věci C–742/19 (B.K. proti Republice Slovenija), v němž posuzoval charakter činnosti strážní služby (ozbrojená jednotka či skupina vojáků zajišťující tělesnou ochranu osob, zařízení, majetku a území), uvedl, že „požadavek kontinuity útvarů působících v oblastech zdraví, bezpečnosti a veřejného pořádku nebrání tomu, aby mohly být činnosti těchto útvarů organizovány, dochází–li k nim za obvyklých podmínek, a to i co se týče pracovní doby jejich zaměstnanců, takže výjimka stanovená v čl. 2 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 89/391 se na takové útvary použije pouze za okolností mimořádné závažnosti a rozsahu, jako jsou přírodní nebo technologické pohromy, atentáty nebo těžké nehody, které vyžadují přijetí opatření, jež jsou nezbytná k ochraně života, zdraví a bezpečnosti společenství a jejichž řádné provedení by bylo ohroženo, kdyby musela být dodržena všechna pravidla stanovená směrnicí 2003/88“. Dále Soudní dvůr EU připustil, že „činnosti určitých veřejných služeb, i když jsou vykonávány za obvyklých podmínek, vykazují natolik specifické charakteristické rysy, že jejich povaha nutně odporuje rozvržení pracovní doby, které by dodržovalo požadavky uložené směrnicí 2003/88 […] Tak je tomu zejména v případě činností, které za účelem účinného splnění cíle obecného zájmu, který jim byl přiznán, mohou být vykonávány pouze nepřetržitě a týmž pracovníkem, aniž by bylo možné zavést systém rotace umožňující pravidelně uvedenému pracovníkovi přiznat nárok na hodiny nebo dny odpočinku poté, co odpracoval určitý počet hodin nebo dnů pracovní doby.“ (důraz doplněn) Ve vztahu k tehdy posuzované činnosti příslušníků ozbrojených sil uvedl, že ne všechny činnosti vykonávané vojáky vykazují takové zvláštnosti, že odporují plánování pracovní doby, které by dodržovalo požadavky uložené Směrnicí 2003/88/EU. Zvláštní výjimky týkající se vojáků jsou výslovně stanoveny ve Směrnici 89/656 a 2013/35 a byly by zbytečné, pokud by čl. 2 odst. 2 Směrnice 89/391 obecně vyloučil všechny příslušníky ozbrojených sil.

32. Soudní dvůr EU ve vztahu ke strážní službě v uvedeném rozhodnutí shrnul, že tato služba vykonávaná vojákem je vyloučena z působnosti směrnice: – pokud je tato činnost vykonávána v rámci jeho počátečního vzdělávání, operačního výcviku nebo vojenské operace v pravém slova smyslu, – pokud se jedná o činnost natolik zvláštní (zmíněna byla pod bodem 76 rozhodnutí vysoká kvalifikace příslušníků ozbrojených sil nebo mimořádně citlivá povaha úkolů – pozn. krajského soudu), že není vhodná pro systém rotace zaměstnanců, který by umožňoval zajistit dodržování požadavků stanovených uvedenou směrnicí, – pokud se s ohledem na všechny relevantní okolnosti ukáže, že tato činnost je vykonávána v rámci mimořádných událostí, jejichž závažnost a rozsah vyžadují přijetí opatření nezbytných k ochraně života, zdraví a bezpečnosti společenství a jejichž řádný průběh by byl ohrožen, kdyby musela být dodržena všechna pravidla stanovená uvedenou směrnicí, – nebo pokud by použití uvedené směrnice na takovouto činnost tím, že by dotčeným orgánům byla uložena povinnost zavést systém rotace nebo plánování pracovní doby, mohlo být provedeno pouze na úkor řádného provedení vojenských operací v pravém slova smyslu.

33. Pro úplnost lze dodat, že Soudní dvůr EU v dalším rozhodnutí ve věci C–147/17 (Sindicatul Familia Constanţa) dospěl k závěru, že do oblasti působnosti směrnice 2003/88 nespadá činnost vykonávaná pěstounem, která v rámci pracovního poměru s veřejným orgánem spočívá v péči a začlenění dítěte do pěstounovy domácnosti a v tom, že je soustavně zajišťován harmonický rozvoj a vzdělávání tohoto dítěte. Rotace mezi pěstouny by totiž narušila základní aspekt péče o dítě, a to soustavné a dlouhodobé zachovávání privilegovaného vztahu mezi dítětem a pěstounem, který se vyznačuje začleňováním tohoto dítěte do domácnosti a rodiny pěstouna.

34. Na tomto místě krajský soud dále připomíná, že v obdobné věci rozhodoval již Městský soud v Praze, rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019, č.j. 10 Ad 5/2017 – 45, kterým bylo zrušeno rozhodnutí státního tajemníka Ministerstva obrany, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí služebního orgánu, kterým byla zamítnuta žádost tehdejšího žalobce o proplacení služby konané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Městský soud dospěl k závěru, že „Nasazení v režimu nepřetržitého vojenského nasazení podle § 31b zákona o vojácích z povolání by tak sice mohlo být pochopitelné, avšak jen při existenci „závažné nebezpečné situace“ (ve smyslu zákona, důvodových zpráv a citovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie i Interpretačního sdělení Komise). V informační zprávě se však pouze obecně argumentuje „aktuálním bezpečnostním rizikem“, jehož důvod z napadeného rozhodnutí ani spisového materiálu nikterak nevyplývá.“ Z dalšího odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že Městský soud v Praze nabyl dojmu, že „využití režimu nepřetržitého nasazení v souvislosti s plněním ochrany osob mohlo být pouhým účelovým postupem, který by Vojenské policii zajistil dostatečný počet dostupných pracovníků. V režimu nepřetržitého nasazení stávající příslušníci Vojenské policie mohli (museli) pracovat nad rámec své běžné pracovní doby, a nebylo tak nutné zvyšovat počet těchto osob (ochránců), resp. nebylo nutné vynakládat z rozpočtu další finanční prostředky na jejich ohodnocení. Zároveň byly „splněny“ podmínky, jež nově nařizovala implementovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES. Hrozící zvýšená finanční náročnost pro Vojenskou policii tak byla za této situace kompenzována zvýšenou pracovní náročností současných příslušníků Vojenské policie. […] Nepříznivá personální či finanční situace Vojenské policie však nemůže být důvodem pro to, aby byla porušována práva členů Vojenské policie (žalobce). Složitá personální či finanční situace zcela zřejmě nepředstavuje splnění podmínky „závažně nebezpečné situace“, pod kterou si lze představit např. odstraňování následků pohrom (viz například obecně známá kauza výbuchu muničního skladu ve Vrběticích), nebezpečí hrozby teroristického útoku či vojenského útoku nebo další situace obdobného charakteru.“ (důraz doplněn) Dle městského soudu mohla Vojenská policie využít i jiných opatření než služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Nabízela se přitom reorganizace a nové rozdělení pracovních činností.

35. Nejvyšší správní soud se se závěry citovaného rozhodnutí městského soudu ztotožnil v rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, č.j. 7 As 344/2019–23.

36. Krajský soud rovněž nevidí důvod, pro který by bylo nutné se od shora uvedených závěrů městského soudu odchýlit. Za stěžejní krajský soud považuje závěr o možné aplikaci režimu nepřetržitého vojenského nasazení u vojenských ochránců, avšak pouze při existenci závažné nebezpečné situace, jejíž charakter lze dovodit z výše citované judikatury Soudního dvora EU.

37. Z rozhodnutí Soudního dvora EU obecně vyplývá, že výjimka z působnosti Směrnice 2003/88/EU je možná, avšak nikoli ve vztahu ke všem činnostem zvláštních složek (policie, ozbrojené síly, civilní ochrana, zdravotnická služba), ale pouze k těm specifickým činnostem, kterými je chráněna veřejná bezpečnost, veřejné zdraví či veřejný pořádek. Půjde o mimořádně závažné situace, v nichž hrozí mimořádné nebezpečí a v rámci kterých jsou zasahující složky vystaveny nezanedbatelnému riziku z hlediska jejich bezpečnosti a zdraví. Typicky se bude jednat o přírodní či technologické katastrofy, atentáty, těžké nehody, teroristické či vojenské útoky a jiné obdobné situace, kde bude nutné upřednostnit ochranu bezpečnosti a integrity společenství před cílem Směrnice 2003/88/EU.

38. Činnost vykonávaná vojenskými ochránci byla svědeckými výpověďmi vymezena jako nepřetržitá týdenní služba spočívající v ochraně určeného subjektu, jejíž konkrétní náplň nelze předem jasně vymezit s ohledem na variabilitu programu chráněné osoby. Ve většině případů je chráněná osoba střežena doma, na pracovišti či během jednání mimo pracoviště, v tuzemsku, ale též v zahraničí, např. při plnění různých misí. Zmíněny byly též rizikové situace, ke kterým v minulosti výjimečně došlo – např. výbuch muničního skladu ve Vrběticích, zahraniční hrozby navazující na nejrůznější politická vyjádření či fyzické útoky lehčího charakteru v rámci veřejných projevů chráněných osob. Na ochránce jsou kladeny vysoké požadavky zejména z hlediska fyzických, řidičských a střeleckých dovedností. Právě omezený počet vojáků se zkušenostmi a popsanými schopnostmi je dle svědeckých výpovědí jedním z důvodů, pro které je v praxi vymezen tým ochránců v počtu tří lidí. Dalším důvodem tohoto počtu pak je snaha o zachování soukromí chráněné osoby, kdy větší počet ochránců znamená větší narušení tohoto soukromí a dále riziko úniku informací o pohybu této osoby, jež se navyšuje s rostoucím počtem osob, které ji chrání. V neposlední řadě jsou to pak též ekonomické důvody, které vedou k omezenému počtu ochránců, neboť z tohoto hlediska je pro vojenský ekonomický orgán výhodnější stanovovat ochráncům službu v režimu nepřetržitého vojenského nasazení.

39. Krajský soud má z dokazování provedeného ve správním řízení za prokázané, že náplň služby vojenských ochránců nepředstavuje činnost, která by odpovídala náplni služby v nepřetržitém vojenském nasazení a která by tak byla vyloučena z působnosti Směrnice 2003/88/EU. V případě žalobce nešlo o činnost vykonávanou ve shora popsaných mimořádných situacích, nýbrž o činnost, která je standardní náplní (posláním) oddělení ochrany osob a pro kterou bylo toto speciální oddělení zřízeno. Ačkoli lze připustit, že jde o činnost mnohdy nepředvídatelnou s ohledem na měnící se program chráněné osoby, stále se jedná o činnost, k níž v rámci služby dochází za obvyklých podmínek, a kterou ve většině případů lze předem organizovat, včetně organizace rozvržení pracovní doby. Uvedený závěr potvrzuje svědecká výpověď prap. L. C. který uvedl, že v době jeho výslechu již služba v podobě ochrany osob nebyla vykonávána v režimu nepřetržitého nasazení nad 48 hodin, nýbrž ve standardním režimu služby do 24 hodin. Ochranu osob tak zcela zjevně lze v běžném režimu služby zajistit, aniž by musel být pro tyto účely režim nepřetržitého nasazení nařizován.

40. Krajský soud přitom nevylučuje, že v některých případech mohou nastat rizikové (bezpečnostní) situace či hrozby, kde bude nutné režim nepřetržitého vojenského nasazení aktivovat, avšak bude se jednat o specifické případy, jako např. výbuch muničního skladu ve Vrběticích, reálné hrozby navazující na politické projevy chráněné osoby (zde by bylo lze hovořit o mimořádně citlivé povaze úkolů) či vojenské operace v pravém slova smyslu, nikoli o běžnou činnost ochránce. Nasazení žalobce v takových situacích ovšem nebylo v průběhu řízení prokázáno.

41. Pokud jde o opakované závěry žalovaného, plynoucí rovněž ze žalobou poukazované informační zprávy pro státního tajemníka a následného stanoviska státního tajemníka, o tom, že účelem poddimenzovanosti bezpečnostních ochranných týmů je snaha eliminovat bezpečnostní riziko, pak k tomu krajský soud uvádí, že jde pouze o spekulativní závěry stran možného úniku informací či rizika spojeného s okamžikem střídání ochránců. Služební orgány takovou úvahou de facto předjímají nespolehlivost členů ochranných týmů, kteří by tak ad absurdum mohli vyzradit informace o pohybu či soukromí chráněné osoby, nebo mohli v rámci nesprávného střídání ohrozit její bezpečnost. Krajský soud se s uvedenou úvahou neztotožňuje, neboť, jak plyne z provedených svědeckých výpovědí (viz např. výpověď nrtm. T. C.), bezpečnostní ochranné týmy jsou elitními jednotkami, jejichž členové disponují enormními zkušenostmi, znalostmi a dovednostmi v oblasti střelecké, řidičské a rovněž v rámci fyzické zdatnosti. U takových členů je třeba vycházet a předpokládat maximální obezřetnost a diskrétnost ve vztahu k informacím o chráněné osobě. Z tohoto důvodu nelze bez dalšího předjímat, že pokud k navýšení členů ochranného týmu dojde, dojde zřejmě též k úniku uvedených informací. Uvedená spekulace proto nemůže být důvodem pro jinak bezúčelné setrvávání na postulátu o tříčlenném ochranném týmu.

42. Služební orgány nutnost minimálního počtu ochránců zdůvodňovaly též snahou o zajištění soukromí chráněné osoby, kdy větší počet ochránců by toto soukromí narušoval. K tomu krajský soud uvádí, že dle § 4 odst. 1 písm. k) a l) zákona o vojácích z povolání je subjektem ochrany ministr obrany či jím určené osoby (např. armádní generálové), případně oficiální delegace v zahraničí (nově si výslovně vyžádal členy ochranné služby vojenské policie též prezident republiky). V zásadě se tak jedná o subjekty veřejně známé, u nichž se jistá míra zásahu do jejich soukromého života předpokládá a takové osoby musí být s jistým omezením v tomto směru srozuměny, neboť plyne z povahy jejich povolání. Pokud tedy dojde k navýšení rotujících ochránců nacházejících se v jejich blízkosti zejména po dobu jejich návštěv, schůzek a jednání (kromě těch, které probíhají v budovách ministerstva obrany, kde je dle svědeckých výpovědí zvláštní ochrana v rámci objektu), nelze konstatovat, že dojde k významnému narušení jejich soukromí. V této souvislosti je třeba připomenout, že hlavním účelem této služby je ochrana života a zdraví chráněné osoby, nikoli jejího soukromí. Pokud tudíž takové osobě je přidělena ochrana bezpečnostního týmu, musí být srozuměna s tím, že se v její blízkosti bude střídavě pohybovat okruh ochránců v množství, které na jedné straně tuto ochranu zajistí a na straně druhé bude respektovat práva ochránců co do řádného rozvržení jejich pracovní doby a s tím spojených nároků.

43. K výše uvedenému krajský soud pro úplnost doplňuje, že nedostatečné personální zajištění daného útvaru nemůže být, stejně jako ekonomická výhodnost režimu nepřetržitého nasazení z pohledu ekonomického oddělení vojenské policie (viz výpověď plk. Ing. R.F.), důvodem pro krácení práva žalobce na adekvátní protiplnění za službu jím vykonanou v režimu, který nesplňoval parametry nepřetržitého vojenského nasazení. V tomto ohledu nelze než souhlasit se závěry Městského soudu v Praze, který ve výše citovaném rozhodnutí poukázal na nabízející se řešení v podobě reorganizace a nového rozdělení pracovních činností ochránců tak, aby nebyla krácena jejich práva.

44. Lze tudíž shrnout, že standardní služba v rámci činnosti bezpečnostního ochranného týmu není službou v mimořádné situaci, která by byla podřaditelná pod režim nepřetržitého vojenského nasazení. Jde o službu, která je do jisté míry nepředvídatelná, je totiž odvislá od variabilního programu chráněné osoby, avšak je plněna za obvyklých podmínek odpovídajících úkolu, pro který byl ochranný oddíl zřízen. Činnost v rámci této služby vykonávaná není natolik zvláštní, aby byl vyloučen rotační systém většího počtu ochránců. Takovou službu lze předem organizovat, včetně organizace rozvržení pracovní doby jejího personálu. Režim nepřetržitého vojenského nasazení lze v rámci této služby nařídit, pokud bude splněna materiální stránka věcné potřebnosti takového režimu ve smyslu závěrů judikatury Soudního dvora EU, např. v případě mimořádně závažné situace, kdy nebude možné dodržet plnění předem organizované pracovní doby.

45. Nedůvodná je ovšem námitka žalobce, ve které vyjádřil nesouhlas se zamítnutím jeho žádosti ohledně jeho nároku na proplacení služby vykonané nad základní týdenní dobu služby, neboť má za to, že byla vykonána a nenaplňuje definici důležitého zájmu služby. V souvislosti s tím soud odkazuje na § 29 odst. 1 zákona č. 332/2014 Sb. platného od 1. 7. 2015, dle něhož vyžaduje–li to důležitý zájem služby, je povinen voják povinen vykonat službu nad základní týdenní dobu služby. Důležitým zájmem služby je pak podle § 28 odst. 1 věty třetí zákona o vojácích z povolání zabezpečení plnění nenadálých nebo mimořádných úkolů a výkon služby v nepřetržitém výkonu služby, mimo jiné při dozorčí službě. Dle § 29 odst. 3 zákona o vojácích z povolání pak za službu konanou nad základní týdenní dobu služby nad 150 hodin v kalendářním roce a za službu konanou ve svátek náleží vojákovi náhradní volno. Nárok na náhradní volno pak vzniká v případě, kdy je služba přesčas nařízena v rozporu se zákonem.

46. V daném případě žalobce požaduje za služby přesčas finanční kompenzaci, neboť práce, které musel vykonat, nenaplňují uvedenou definici důležitého zájmu služby. Ze spisu ovšem vyplývá, že žalobce předtím nepožádal o udělení náhradního volna, v souladu se zákonnou úpravou a v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022 č. j. 30 Ad 11/2020–44. Jestliže tato žádost o náhradní volno nebyla ze strany žalobce podána, bylo pak nadbytečné zabývat se tím, zda se jednalo o práci, která naplňuje důležitý zájem služby či nikoliv. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně vyplývá, že v případě nezákonného nařízení služby přesčas náleží kompenzace ve formě náhradního volna, přičemž § 29 odst. 4 zákona o vojácích z povolání upravuje jasný postup, jak tuto kompenzaci realizovat. Jestliže se tedy žalobce domníval, že mu služba byla nařízena v rozporu se zákonem, měl se na služebním orgánu domáhat poskytnutí náhradního volna. Teprve v případě odmítnutí poskytnutí náhradního volna mohl žalobce čerpat volno dle svého uvážení. Jestliže by služební orgán tyto snahy odmítl a žalobci výkon náhradního volna nebyl umožněn, mohl by pak soud zvážit, zda není namístě jiná forma kompenzace, například finanční. Žalobce však nevyužil tento zákonný nárok na náhradní volno. Proto nezbylo než žádost žalobce zamítnout, neboť zákon pro přiznání jeho nároku neskýtá oporu, a to ani v případě, že by bylo žalobci dáno za pravdu v tom, že službu přesčas nebylo možno započítat do fondu 300/150 hodin ročně. Žalobce zcela neopodstatněně předjímá zamítavé rozhodnutí služebního orgánu o náhradním volnu, aniž by mu dal možnost na takovou zákonem předvídanou žádost odpovídajícím způsobem reagovat. Ze strany žalobce se tak jedná o spekulaci, že by mu služební orgány neumožnily čerpání náhradního volna z důvodu značné poddimenzovanosti ochranné služby nebo v případě, že byla principiálně odmítnuta možnost náhradní volno za takto vykonanou dobu služby čerpat. Soud proto uvedenou námitku ohledně žádosti žalobce na finanční kompenzaci za nařízení služby přesčas jako nedůvodnou odmítl.

V. Závěr a náklady řízení

47. S ohledem na všechny shora uvedené důvody krajský soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, na nějž se zrušovací důvody vztahují rovnocenně, zrušil (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

48. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

49. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

50. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkové náklady řízení žalobce tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci II. Podstatný obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení