63 A 25/2024–80

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: R. N., narozen dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Janem Burešem, Ph.D. sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Náčelník Vojenské policie sídlem Rooseveltova 620/23, 160 05 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2024, č. j. MO 479842/2024–5104, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Náčelníka Vojenské policie ze dne 12. 6. 2024, č. j. MO 479842/2024–5104 a rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 28. 2. 2024, č. j. MO 180923/2024–4215, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor (dále jen „služební orgán“) ze dne 28. 2. 2024, č. j. MO 180923/2024–4215, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o proplacení služby jím vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR v letech 2015–2018.

2. Zamítavé rozhodnutí bylo v nynější věci opětovně vydáno poté, co krajský soud rozhodnutím ze dne 16. 3. 2023, č. j. 63 A 29/2022–63, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2022, č. j. MO 403585/2022–5104, i jemu předcházející rozhodnutí služebního orgánu ze dne 15. 6. 2022, č. j. MO 238206/2022–4215. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že standardní služba v rámci činnosti bezpečnostního ochranného týmu není službou v mimořádné situaci, která by byla podřaditelná pod režim nepřetržitého vojenského nasazení. Žalobcem realizovaná služba, spočívající v zajištění ochrany a doprovodu chráněných osob, tak byla v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nařizována protiprávně. Závěry krajského soudu byly v navazujícím kasačním řízení rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 7 As 79/2023–44, aprobovány.

3. Služební orgán vázán uvedeným právním názorem správních soudů v odůvodnění nynějšího prvostupňového rozhodnutí vycházel z premisy, že žalobcem konaná služba v režimu nepřetržitého vojenského nasazení byla služebním orgánem nařízena protiprávně. I přes uvedený závěr však žádosti žalobce o proplacení služby vykonávané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nevyhověl, dospěl totiž v návaznosti na analogicky aplikované ust. § 28 a § 29 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) ve spojení se závěry rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Ad 11/2020–44, k závěru, že žalobce nemá na peněžitou kompenzaci nárok, když primárně se měl u služebního orgánu domáhat náhradního volna, což neučinil. Na této skutečnosti nemění ničeho ani žalobcem tvrzená nevědomost nezákonnosti využití režimu nepřetržitého nasazení.

4. Žalovaný popsané závěry služebního orgánu napadeným rozhodnutím aproboval. Žalobce nesplnil zákonem stanovené podmínky pro přiznání nároku na peněžní kompenzaci za služby vykonané protiprávně v režimu nepřetržitého vojenského nasazení.

II. Podstatný obsah žaloby

5. Žaloba doručená Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 9. 8. 2024 obsáhle shrnuje průběh správního řízení a zdůrazňuje skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí, jež je vydáváno k žádosti žalobce ze dne 27. 7. 2018, o proplacení služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, je již pátým rozhodnutím tohoto prvostupňového orgánu.

6. Žaloba, v intencích závěrů předcházejícího rozhodnutí krajského i Nejvyššího správního soudu, v prvé řadě poukazuje na nezákonně nařizovanou službu členům bezpečnostního ochranného týmu v rámci výjimečného režimu nepřetržitého vojenského nasazení a na protiústavní zneužití tohoto institutu v případě žalobce.

7. K důvodům nynější žalobou napadených správních rozhodnutí, kterými byla i přes správními soudy konstatovanou protiprávnost služby nařizované v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, žalobcova žádost zamítnuta, tento uvádí, že jde o rozhodnutí nezákonná, nesprávná a přepjatě formalistická. Jedná se o rozhodnutí, která jsou projevem svévole až vrchnostenské zvůle správních orgánů, jež ostentativně pohrdají soudními rozhodnutími v předmětné věci. Prvostupňový orgán navíc pochybil i v rovině procesní, když žalobci v rozporu s § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neumožnil se před vydáním rozhodnutí seznámit s jeho podklady a k těmto se vyjádřit, resp. navrhnout jejich doplnění.

8. Z rozhodnutí správních soudů v případě žalobce vyplývá, že v minulosti docházelo ke krácení jeho práva na adekvátní protiplnění v penězích za službu vykonanou v rámci neoprávněně nařízeného režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Nesprávný je proto závěr žalovaného o absenci rozporu rozhodnutí prvostupňového orgánu se soudní judikaturou. K tomu žalobce dále poukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 57 A 2/2023–79 a Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2024, č. j. 7 As 108/2023–57 či na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 10 Ad 5/2017–45, a navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 344/2019–23.

9. Skutkový stav, jež byl řešen v posledně uvedených rozhodnutích, je totožný s případem žalobce, přitom v těchto věcech byl tamějšímu žalobci služebním orgánem (Ředitelem odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany) v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, č. j. 31148/2024–7542, a později rozhodnutím ze dne 7. 3. 2024, č. j. 203352/2024–7542, nárok přiznán s tím, že „Vzhledem k tomu, že zákon o vojácích z povolání neumožňuje proplacení služby konané nad základní týdenní dobu služby, byl zvolen postup podle § 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání, podle kterého náleží vojákovi služební plat namísto volna za nepřetržité vojenské nasazení za každou hodinu neposkytnutého volna ve výši poměrné části služebního tarifu a výkonnostního a zvláštního příplatku.“ Žalobce tak legitimně očekával, že adekvátní finanční protiplnění mu bude za nepřetržité nasazení přiznáno. Z tohoto důvodu poukazoval na skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí je excesem z aktuální rozhodovací praxe resortu Ministerstva obrany ČR. Žalovaný se s tímto rozhodnutím řádně nevypořádal, když v napadeném rozhodnutí uvedl pouze zástupné důvody, proč jej neaplikovat v případě žalobce.

10. Žalobce se dále ohradil proti závěrům správních orgánů o tom, že nesprávně vymezil předmět řízení, toto tvrzení považuje žalobce za přepjatě formalistické, nesprávné a účelové. Žalobce od samého počátku vymezil předmět řízení tak, že žádá proplacení služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, a to v rozsahu, v jakém dosud žádné protiplnění neobdržel. Žalobce nežádal proplacení služby přesčas dle § 29 zákona o vojácích z povolání, jak se správní orgány snaží účelově a formalisticky tvrdit, služba nad základní týdenní dobu služby žalobci ani nebyla formálně nařizována. Jakkoli tímto institutem žalobce svou argumentaci podpořil, nevymezoval tím předmět řízení, kterým bylo od počátku proplacení nezákonně vykonané služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Povinností správních orgánů bylo posoudit žádost žalobce dle jejího obsahu a případně aplikovat úpravu obsaženou v § 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání.

11. Žalobce dále namítá vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, které mu na jednu stranu vytýká, že se dovolává nezákonnosti jemu nařízeného nepřetržitého vojenského nasazení s tím, že se měl svých nároků domáhat v intencích legálně nařízené a vykonané služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, na druhou stranu si ale sám je vědom skutečnosti, že tato služba byla žalobci nařízena v rozporu se zákonem. Žalobce se přirozeně nemohl domáhat svých nároků v intencích legálně nařízené a vykonané služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, pokud mu tato služba byla nařizována nelegálně. Žalovaným odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Ad 11/2020–44, je v žalobcově situaci nepřiléhavé, neboť se v něm jednalo o případ, kde tamější žalobce nečerpal v intencích legálně nařízené a vykonané služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení náhradní volno za službu přesčas, o případné finanční kompenzaci tak daný rozsudek hovoří jen za předpokladu nějaké překážky při čerpání náhradního volna za službu přesčas. Žalobce v rámci výkonu služby v nepřetržitém vojenském nasazení průběžně přecházel z jednoho nepřetržitého nasazení do druhého. Zákon o vojácích z povolání však na rozdíl od úpravy služby přesčas výslovně počítá s poskytnutím finančního protiplnění za službu v nepřetržitém nasazení v případě, že za toto nasazení nebylo poskytnuto volno. K tomu žalobce odkázal na znění § 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání, které mělo být na jeho případ aplikováno.

12. V závěru žaloby žalobce jako nepřijatelnou označuje argumentaci správních orgánu, dle které se ani jednou nepokusil vůči nezákonně nařizované službě cokoli namítnout. Správní orgány se tímto snaží vinu za nezákonnost přenést na samotného žalobce, který si dle jejich názoru za nezákonně nařizovanou službu v režimu nepřetržitého nasazení může sám, neboť si na ni nestěžoval. Namísto uznání pochybení se správní orgány dopouští sekundární viktimizace žalobce.

13. Ze všech uvedených důvodů je žalobou navrhováno napadené i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí správních orgánů zrušit.

III. Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 10. 9. 2024 v prvé řadě poukazuje na irelevanci žalobních tvrzení týkajících se nezákonnosti služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, když tato právní otázka byla správními soudy vyřešena a správní orgány jejich závěry akceptují.

15. Stran žalobních námitek týkajících se relutárního nároku žalobce žalovaný setrval na své argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí a dále uvedl, že pokud žalobce argumentuje tím, že institut nepřetržitého vojenského nasazení byl použit nezákonně a na tyto služby má být nahlíženo jako na vykonané ve standardním režimu, pak nelze užít § 31b odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Naopak je třeba analogicky aplikovat právní úpravu týkající se služby vojáka nad základní týdenní dobu služby dle § 29 odst. 4 a 5 zákona o vojácích z povolání. V takovém případě je primární a jedinou formou kompenzace za vojákem vykonanou službu přesčas čerpání náhradního volna. Finanční kompenzaci zákon v takovém případě nepředpokládá. Žalobce však nikdy nárok na kompenzaci formou čerpání náhradního volna nevyužil, aniž by tomu bránila jakákoli objektivní překážka. Konkrétní námitky proti této úvaze správních orgánů žaloba postrádá, když se omezuje pouze na obecné tvrzení o relativizaci nezákonnosti a projevu sekundární viktimizace žalobce.

16. Důvodnou žalovaný neshledal ani namítanou procesní vadu v podobě porušení § 36 správního řádu, když neměl být ze strany prvostupňového orgánu seznámen s podklady rozhodnutí před jeho vydáním. K tomu žalovaný uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo založeno na stejném skutkovém zjištění jako předchozí soudem zrušené rozhodnutí. Ve věci nebyly po tomto zrušení služebním orgánem opatřovány další podklady. Žalobce se navíc s obsahem spisového materiálu seznámil před vydáním soudem zrušeného rozhodnutí, přičemž žádné další tvrzení či důkazy nepředložil.

17. Na základě veškerých shora uvedených skutečností je navrhováno žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

19. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť pro takový postup byly splněny zákonem stanovené podmínky.

20. Žaloba je důvodná.

21. Nyní již nespornou skutečností je na základě výše zmíněných rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu služebními orgány nezákonně nařízená a žalobcem následně vykonaná služba v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Spornou však zůstává otázka, zda žalobce má nárok na peněžní kompenzaci za tuto nezákonně nařízenou službu, resp. na základě jaké právní úpravy je třeba tento nárok posuzovat.

22. V tomto směru proti sobě stojí závěry správních orgánů, podle kterých má být na danou zákonem opomenutou situaci (kompenzace za nezákonně nařízenou službu nepřetržitého vojenského nasazení) analogicky aplikována právní úprava služby nad týdenní pracovní dobu služby dle § 29 odst. 4 a 5 zákona o vojácích z povolání, a tedy primárním způsobem kompenzace mělo být náhradní volno, o které žalobce nepožádal; a závěr žalobce, podle kterého měla být kompenzace poskytnuta na základě právní úpravy kompenzace služeb vykonaných v režimu nepřetržitého vojenského nasazení obsažené v § 31b odst. 2, § 31c odst. 7 zákona o vojácích z povolání ve spojení s § 68j odst. 8 téhož zákona, a tedy mělo být poskytnuto relutární plnění bez ohledu na předchozí čerpání náhradního volna.

23. Žalobce dne 27. 7. 2018 uplatnil žádost o proplacení služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR. V té mj. uvedl, že mu za nezákonně nařízenou službu v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nebylo poskytnuto adekvátní náhradní volno, pročež mu za každou hodinu takto vykonané služby náleží přinejmenším stejné platové náležitosti, jaké by mu náležely za službu přesčas.

24. Podle § 29 odst. 1 zákona o vojácích z povolání „[v]yžaduje–li to důležitý zájem služby, je voják povinen konat službu nad základní týdenní dobu služby. Služba nad základní týdenní dobu služby se může konat jen na rozkaz nadřízeného nebo s jeho souhlasem.“ 25. Podle § 29 odst. 3 zákona o vojácích z povolání „[s]lužba konaná nad základní týdenní dobu služby nesmí po dobu nejvíce 26 po sobě jdoucích týdnů v průměru činit více než 8 hodin týdně. Za službu konanou nad základní týdenní dobu služby nad 150 hodin v kalendářním roce a za službu konanou ve svátek náleží vojákovi náhradní volno.“ 26. Podle § 29 odst. odst. 4 zákona o vojácích z povolání „[n]áhradní volno je služební orgán povinen poskytnout neprodleně, nejpozději do 6 měsíců po vykonání služby konané nad základní týdenní dobu služby, nebrání–li tomu důležitý zájem služby. Pokud nebylo náhradní volno ve stanovené době poskytnuto, má voják v následujících 3 měsících nárok čerpat náhradní volno podle svého uvážení. Oznámení s určeným dnem nástupu náhradního volna je voják povinen podat minimálně 7 dní předem, nedohodne–li se se služebním orgánem na jiném dnu určení dne nástupu.“ 27. Podle § 29 odst. 5 zákona o vojácích z povolání „[v]yžaduje–li to důležitý zájem služby, nebo z důvodu intenzivního vojenského výcviku, nepřetržitého vojenského výcviku anebo nepřetržitého vojenského nasazení, může nadřízený změnit vojákem určený termín nástupu čerpání náhradního volna nebo jej z náhradního volna odvolat. Voják má v tomto případě nárok na náhradu prokázaných nákladů, které mu tím vznikly. V případě odvolání vojáka z čerpání náhradního volna je nadřízený povinen poskytnout náhradní volno v náhradním termínu dohodnutém s vojákem.“ 28. Z uvedeného vyplývá, že v případě vykonané služby přesčas podle § 29 zákona o vojácích z povolání náleží vojákovi náhradní volno podle § 29 odst. 4 téhož zákona. K uplatnění tohoto nároku zákon poskytuje lhůtu, ve které má voják o volno žádat a případně jej sám podle svého uvážení vyčerpat. Jiný způsob kompenzace zákon o vojácích z povolání nezná. Zákon tak neponechává na volné úvaze vojáka, aby si bez předchozího využití zákonem předvídaného postupu zvolil za nezákonnou službu přesčas rovnou náhradu v penězích. Teprve pokud by v čerpání náhradního volna zabránily žalobci objektivní překážky nebo by mu je znemožnil čerpat svým autoritativním zásahem služební orgán, bylo by možné uvažovat o jiné formě kompenzace na základě analogie legis (např. § 125 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).

29. Judikatura správních soudů přitom dovodila, že uvedený postup platí i v případě služby přesčas, která byla nařízena nezákonně (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2022, č. j. 62 Ad 9/2020–69 a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2023, č. j. 3 As 143/2022–130). Jinými slovy i v případě, kdy přesčasová služba byla nařízena nezákonně, je třeba ji kompenzovat stejně jako by nezákonnou nebyla.

30. Shodně je třeba nahlížet i na kompenzaci za nezákonně nařízenou a vykonanou službu v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, která by tak by měla být poskytnuta jako by služba nezákonně nařízena nebyla. Podstatná je totiž fakticita žalobcem vykonané služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Skutečnost, že nařízení této služby bylo následně shledáno nezákonným nemění ničeho na tom, že byla v daném režimu žalobcem vykonána. Není proto správný závěr žalovaného, dle něhož s ohledem na nezákonné použití režimu nepřetržitého vojenského nasazení je třeba hledět na tuto službu jako na vykonanou ve standardním režimu. Ze stejného důvodu je třeba jako nesprávný hodnotit postup žalovaného, který z důvodu jím konstatované mezery v zákoně týkající se kompenzace za nezákonně nařízenou službu v režimu nepřetržitého vojenského nasazení analogicky aplikoval právní úpravu služby nad základní týdenní dobu služby dle § 29 zákona o vojácích z povolání. Tento zákon totiž na kompenzace za vykonanou službu v režimu nepřetržitého vojenského nasazení pamatuje, a to včetně situací, kdy k čerpání náhradního volna ze zákonem stanovených důvodů nedojde a nastupuje tak nárok vojáka na peněžité plnění.

31. Na uvedeném závěru o aplikovatelné právní úpravě pak ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce svou žádost ze dne 27. 7. 2018, o proplacení služby vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, argumentačně navázal na „přinejmenším stejné platové náležitosti, jaké by mu náležely za službu přesčas“. Jakkoli jsou správní orgány předmětem žádosti žalobce, kterým je jím uplatňovaný nárok, vázány, posouzení rozhodné právní úpravy je v gesci orgánu, který o této žádosti rozhoduje (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2024, č. j. 14 Ad 7/2024–31, bod 14). Správní orgány však v projednávané věci, za použití analogie, na kompenzaci nezákonně nařízené služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení nesprávně aplikovaly právní úpravu týkající se služby vykonané nad základní týdenní dobu služby, jak krajský soud podrobně zdůvodnil shora.

32. Podle § 31b odst. 2 zákona o vojácích z povolání „[d]o základní týdenní doby služby se započítává pouze doba a voják má nárok na služební plat pouze za dobu, ve které nepřetržité vojenské nasazení zasahuje do jinak obvyklé doby služby vojáka. Ustanovení o základní týdenní době služby, o službě konané nad základní týdenní dobu služby, o nepřetržitém odpočinku mezi službami a nepřetržitém odpočinku v týdnu a o přestávkách ve službě se nepoužijí.“ 33. Podle § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání „[p]okud nepřetržité vojenské nasazení trvá méně než 48 hodin, má voják nárok na volno v době, ve které by měl jinak konat službu, v délce odpovídající době výkonu služby, která nebyla započítána do základní týdenní doby služby. Přesáhne–li nepřetržité vojenské nasazení 48 hodin, má voják nárok za každých ukončených 48 hodin výkonu služby na 8 hodin volna v době, ve které by měl jinak konat službu. Za stejných podmínek má voják nárok na volno i za nepřetržitý vojenský výcvik, s výjimkou případu, kdy navazuje na nepřetržitý vojenský výcvik výkon služby vojáka v zahraniční operaci podle § 40a. Ministr může pro konkrétní nepřetržité vojenské nasazení podle míry a intenzity rizika a doby trvání nepřetržitého vojenského nasazení zvýšit nárok na volno za ukončených 48 hodin výkonu služby až na 16 hodin.“ 34. Podle § 31c odst. 4 zákona o vojácích z povolání „[z]a dobu volna podle odstavce 3 se služební plat nekrátí. Volno je služební orgán povinen udělit neprodleně, nejpozději do 3 měsíců od ukončení nepřetržitého vojenského výcviku nebo nepřetržitého vojenského nasazení.“ 35. Podle § 31c odst. 5 zákona o vojácích z povolání „[p]okud nebylo volno ve lhůtě stanovené v odstavci 4 poskytnuto, má voják v následujícím měsíci nárok čerpat volno podle svého uvážení. Oznámení s určeným dnem nástupu volna je voják povinen podat minimálně 7 dní předem, nedohodne–li se se služebním orgánem na jiném dnu určení dne nástupu.“ 36. Podle § 31c odst. 7 zákona o vojácích z povolání „[n]ebylo–li volno ve lhůtě stanovené v odstavci 5 poskytnuto pro opětovnou službu v nepřetržitém vojenském nasazení, nepřetržitém vojenském výcviku nebo intenzivním vojenském výcviku a nedohodl–li se voják s nadřízeným na jeho poskytnutí jinak, náleží vojákovi namísto volna odpovídající část služebního platu.“ 37. Podle § 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání „[s]lužební plat namísto volna za nepřetržité vojenské nasazení podle § 31c odst. 7 náleží za každou hodinu neposkytnutého volna ve výši poměrné části služebního tarifu a výkonnostního a zvláštního příplatku.“ 38. Z dikce citovaných ustanovení vyplývá, že z hlediska formy a podmínek poskytnutí protiplnění je zákonná konstrukce v případě služby konané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení obdobná úpravě služby vykonané nad základní týdenní dobu služby, vyjma případů vymezených v § 31c odst. 7 a § 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání. Podstatné pro věc je, že žalobce odvozuje svůj nárok právě od situace předvídané v § 31c odst. 7 zákona o vojácích z povolání ve spojení s § 68j odst. 8 téhož zákona. Žalobce totiž tvrdí, že s ohledem na jeho kontinuálně probíhající službu v režimu nepřetržitého nasazení, neměl možnost náhradní volno čerpat, a tedy by měla být za takto vykonanou službu poskytnuta peněžitá kompenzace.

39. Popsanou situací se však žalovaný nezabýval, neboť žádost žalobce posoudil na základě nesprávné právní úpravy vztahující se k přesčasům, která shora uvedenou právní konstrukci týkající se opětovně nařizované služby v režimu nepřetržitého vojenského nasazení znemožňující čerpání náhradního volna, neobsahuje.

40. Krajskému soudu proto nezbylo než rozhodnutí správních orgánů z uvedených důvodů zrušit. Žalovaný, resp. služební orgán, v navazujícím řízení posoudí žádost žalobce na základě výše citované právní úpravy týkající se kompenzace za službu nařízenou a vykonanou v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. V rámci tohoto postupu se bude zabývat tím, zda žalobci bylo poskytnuto v souladu s § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání volno, případně zda měl možnost čerpat volno dle svého uvážení dle § 31c odst. 5 téhož zákona, případně zda takovou možnost z důvodů uvedených v § 31c odst. 7 uvedeného zákona neměl a je tedy třeba přistoupit ke kompenzaci formou příplatku dle 68j odst. 8 zákona o vojácích z povolání.

41. Pro úplnost krajský soud uvádí, že žalobou namítané procesní pochybení správních orgánů v podobě porušení poučovací povinnosti dle § 36 odst. 3 správního řádu, neshledal. Jak plyne z obsahu spisové dokumentace, ta nebyla po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného a služebního orgánu jakkoli doplňována, přičemž žalobce měl možnost se s jejím obsahem v této finální podobě seznámit již v rámci původního řízení. V tomto směru tudíž k porušení procesních práv žalobce nedošlo (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009–243).

V. Závěr a náklady řízení

42. S ohledem na všechny shora uvedené důvody krajský soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, na nějž se zrušovací důvody vztahují rovnocenně, zrušil (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

43. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

44. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

45. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkové náklady řízení žalobce tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.