57 A 40/2019 - 40

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobce: V.D., narozený dne … bytem … zastoupený advokátem JUDr. Martinem Čonkou sídlem Komenského 2276/4, 350 02 Cheb proti žalovanému: Předseda Okresního soudu v Chebu sídlem Lidická 1066/1, 250 60 Cheb o zrušení výtky žalovaného ze dne 22. 1. 2019, čj. 0 Spr 64/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení výtky ze dne 22. 1. 2019, čj. 0 Spr 64/2019, udělené za průtahy v řízení. Žalobci byla tato výtka uložena na základě prověrky spisů, které byly původně přiděleny k vyřízení soudkyni Mgr. Miroslavě Theissové a byly na základě doplňku č. 5 rozvrhu práce Okresního soudu v Chebu přiděleny k projednání a rozhodnutí ostatním soudcům, přičemž ve spisech takto přidělených žalobci byly zjištěny průtahy spočívající v nečinnosti delší než tři měsíce.

II. Žaloba

2. V podané žalobě žalobce upozornil na to, že ačkoli v písemné výtce není výslovně uvedeno, jednalo se v projednávané věci o spisy, jež byly původně rozvrhem práce Okresního soudu v Chebu přiděleny k projednání a rozhodnutí soudkyni Mgr. Miroslavě Theissové a teprve poté na základě doplňku č. 5 rozvrhu práce přiděleny pouze žalobci. Nejedná se tedy o věci, které byly také podle stejné změny rozvrhu práce přiděleny ostatním soudcům. Doplňkem č. 5 rozvrhu práce měl žalovaný zřejmě na mysli doplněk rozvrhu práce pro rok 2018 ze dne 27. června 2018, evidovaný Okresním soudem v Chebu pod spisovou značkou Spr 481/2018. Tento doplněk v odstavci 8 stanovil, že „nevyřízené věci, zapsané v soudním oddělení 16 či v jiném soudním oddělení, které byly přiděleny soudkyni Mgr. Miroslavě Theissové, se rozdělí mezi ostatní soudce dle připojeného seznamu … Nebude-li ukončena pracovní neschopnost soudkyně Mgr. Miroslavy Theissové do 31. 3. 2019, budou k uvedené době nevyřízené věci, jež byly takto přiděleny ostatním soudcům, těmto přiděleny trvale.“ 3. Z uvedeného bylo podle žalobce zřejmé, že k trvalému přidělení věcí soudcům podle algoritmu, předvídaného dále ve zmíněném odstavci doplňku rozvrhu práce, mělo dojít teprve dnem 1. dubna 2019, pokud bude splněna podmínka, že do té doby nebude ukončena pracovní neschopnost soudkyně Mgr. Theissové, jíž byly věci přiděleny jako zákonnému soudci. To, že následně vyhotovované záznamy podepisované místopředsedou pro občanskoprávní věci Okresního soudu v Chebu (dále jen „místopředseda“), který byl žalovaným pověřen výkonem státní správy na úseku dohledu nad vyřizováním občanskoprávních věcí, jež byly vkládány do jednotlivých spisů s odkazem na výše citovaný doplněk rozvrhu práce, zněly jinak (tak, že příslušná věc byla přidělena k projednání a k rozhodnutí), nemůže na tomto hodnocení nic změnit. Rozvrh práce je totiž právě onou normou, která rozdělení věcí upravuje, nikoli následný záznam ve spise. K tomuto způsobu přidělování věcí žalobce právně hodnotil, že úprava přidělování věcí k projednání a zejména k rozhodnutí současně dvěma soudcům, byla v předmětné době v rozporu se zákonem a nesplňovala proto ústavní požadavky na určení zákonného soudce v konkrétní věci. Žalobce dále namítal, že možnost dočasného přidělení věci k projednání a rozhodnutí a její vrácení původnímu soudci, pokud k rozhodnutí nedojde, zná zákon o soudech a soudcích teprve s účinností od 1. 11. 2019 v § 42b odst. 3 písm. b) ve spojení s § 42e zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), ovšem jen u insolvenčních věcí. Do té doby rozvrh práce mohl (může) jen upravit zástup za nepřítomného soudce dle § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, anebo trvalé přidělení věci k projednání a rozhodnutí namísto původního soudce dle § 42 odst. 1 písm. d) téhož zákona.

4. Podle § 42 odst. 4 stejného zákona, navíc platilo a platí, že změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. Příslušné ustanovení rozvrhu práce tedy neumožnilo jiný výklad než ten, že věci soudkyně Mgr. Theissové byly delegovány dočasně jiným soudcům pouze jako zástupcům této soudkyně tak, aby do konce března 2019 mohli činit neodkladné úkony v těchto věcech podle § 44 zákona o soudech a soudcích. Ostatně právě v tomto smyslu předmětný doplněk rozvrhu práce stanovil, že k trvalému přidělení dojde teprve dne 1. 4. 2019. Tato výjimka z obecného zastupování jen jedním soudcem, která je v rozvrhu práce zakotvena ve vztahu ke každému soudci Okresního soudu v Chebu, byla zjevně nezbytná s ohledem na počet věcí, kde byly takové neodkladné úkony možné. Veden danou úvahou, postupoval takto žalobce ve vytýkaných věcech. K vysvětlení tohoto postupu žalobce dále uvedl, že byl nucen se při předběžném posuzování zákonného soudce řídit svým autonomním výkladem, a to podle předchozí instrukce, kterou obdržel od žalovaného prostřednictvím místopředsedy. Určení zákonného soudce v konkrétní věci totiž není vždy jednoduché posouzení, zejména s ohledem na kumulaci a konkurenci jednotlivých rozhodných podmínek. Nejen proto některá ustanovení rozvrhu práce neumožnila a ani nyní neumožňují jednoznačné výklady k této problematice. Za postup v konkrétním řízení (a tedy i za procesní posouzení, zda je zákonným soudcem) přitom odpovídá soudce, nikoli předseda soudu. Soudce tak případně nese také odpovědnost i za nesprávný úřední postup, pokud by si namísto zákonného soudce osvojil pravomoc činit procesní úkony v řízení, kde mu nesvědčí postavení zákonného soudce. Proto se žalobce v minulosti snažil v tomto směru zjistit autoritativní výklad rozvrhu práce u jeho autora v řízení, vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. P 212/2016. Místopředseda soudu však v odkazované věci žalobci sdělil, že výklad rozvrhu práce nepodává a že každý soudce je povinen si jej vyložit sám.

5. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nezavinil to, že ve věcech vyjmenovaných ve výtce žalovaného, nebyly činěny žádné úkony po dobu delší tří měsíců. Vzhledem k tomu se žalobce nemohl dopustit drobného nedostatku, ani poklesku v práci, jež mu byl žalovaným rozhodnutím vytýkán. Pokud v předmětných věcech vznikly průtahy, způsobila je nesprávná úprava rozvrhu práce. Výtka tedy byla žalobci udělena nezákonně.

6. Žalobci jsou přidělovány občanskoprávní věci sporného charakteru podle pořadí rovnoměrného nápadu (100 % nápadu na soudce; řešené žalobcem v oddělení 15) a mimořádně i věci péče o nezletilé a opatrovnické věci (podle zvláštních pravidel rozvrhu práce; řešené žalobcem v oddělení 22). Od června 2018, kdy byl vydán předmětný doplněk rozvrhu práce do ledna 2019, kdy bylo rozhodnuto o výtce, takto žalobci bylo přiděleno k projednání a rozhodnutí celkem 282 věcí a jako zastupujícímu soudci 37 věcí kolegyně T. Za stejné období žalobce, nebo na základě jeho pokynu vyšší soudní úřednice, ukončil řízení rozhodnutím 351 věcí, tj. průměrně 43,5 věcí za měsíc.

7. Žalobce v žalobě též tvrdil, že při zachování zákonem žádané pečlivosti individuálního posuzování věcí není v možnostech žádného soudce rozhodnout (skončit) více věcí. V době vydání předmětného doplňku rozvrhu práce, tj.

27. června 2018, vedl žalobce řízení v celkem 225 neskončených věcech. Pokud k tomuto číslu přičteme nápad 282 věcí (a k tomu 41 věcí obživlo), pak je z uvedeného zřejmé, že při průměrném vyřizování věcí, jež byly trvale přiděleny k projednání a rozhodnutí žalobci, by žalobce nebyl, ani při respektování pořadí přidělení věcí žalobci, schopen vytýkané věci skončit (rozhodnout). Kdyby byly ve vytýkaných věcech prováděny úkony, směřující ke skončení věci bez ohledu na toto pořadí, způsobilo by to nečinnost v ostatních, již dříve přidělených věcech, neboť již nyní dosahuje doba u žalobce od nařízení jednání do termínu jednání tři měsíce. Jde tedy právě o dobu vytýkané nečinnosti (podle žalovaného o dobu průtahu). Ani žádaný úkon by tedy stav vyřizování věcí u Okresního soudu v Chebu nezměnil. Z tohoto pohledu je zřejmé, že k žádným průtahům ve vytýkaných věcech v důsledku nečinnosti žalobce ve skutečnosti nedošlo.

8. Dále žalobce pokračoval, že o začátku prověrky věcí soudkyně Mgr. M.T., v nichž nebylo pravomocně rozhodnuto do přijetí doplňku č. 5 rozvrhu práce pro rok 2018, již v září 2018, byli soudci Okresního soudu informováni na pracovní poradě dne 17. 9. 2018. S výsledky této prověrky byli soudci seznámeni také na pracovní poradě, ovšem až dne 14. 1. 2019. Žalobce svůj názor na svou pravomoc k předmětným věcem nijak netajil a prezentoval jej i mezi ostatními soudci. Čtyř či pětiměsíční prověrka věcí tedy u žalobce nebyla vůbec nutná, neboť její výsledek bylo možné deklarovat pouhým nahlédnutím do informačního systému ISAS, či dotazem u žalobce. Právě až na pracovní poradě dne 14. 1. 2019 byl žalobce vyzván žalovaným prostřednictvím jeho místopředsedy k vysvětlení svého postupu v předmětných věcech. Žalobce prezentoval žalovanému výše uvedené právní hodnocení. Žalovaný teprve poté žalobci sdělil, že oním dočasným rozdělením věcí, bylo myšleno přidělení věci k projednání a rozhodnutí. Žalobce toto vysvětlení přijal s požadavkem o jeho záznam v zápisu z porady a sdělil žalovanému, že poté v předmětných věcech neprodleně bude činit úkony směřující k jejich skončení. S tímto vysvětlením se žalovaný zjevně spokojil, neboť záznam o jeho stanovisku se objevil v zápisu z porady. Žalovaný také doručil žalobci žádost ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Spr 64/2019, aby v předmětných věcech odstranil průtahy do 14. 2. 2019. Této žádosti žalobce vyhověl. Následná výtka tedy byla pro žalobce překvapivým rozhodnutím, jež bylo zcela nepřiměřené následkům, které vyvolalo. S ohledem na tuto nepřiměřenost hodnotil žalobce výtku jako nezákonnou pro nedostatek důvodů pro její uložení, když žalovaný svým postupem porušil ustanovení § 2 odst. 2 až 4 správního řádu, který se na jeho postup použije ve smyslu závěrů, vyjádřených v již citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky. Žalobce byl vyzván žalovaným pouze ke sdělení důvodu, pro který v předmětných věcech nečinil úkony. Protože možnost udělení výtky nebyla žalobci předem prezentována, mohl žalobce uplatnit všechny své námitky teprve následně ve svém sdělení žalovanému ze dne 23. 1. 2019. Tímto postupem tedy žalovaný také porušil ustanovení § 4 odst. 2 až 4 správního řádu, což naplňuje důvod zrušení rozhodnutí pro vady předcházejícího správního řízení podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s. Žalobce hodnotil postup žalovaného jako diskriminační, který porušuje § 7 správního řádu, a proto je i jeho žalobou napadené rozhodnutí nezákonné.

9. Žalobce žádal, aby soud výtku zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

10. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný konstatoval, že požadavek žalobce na zrušení předmětné výtky neuznává a žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Udělení výtky za průtahy v řízení totiž žalovaný stále považuje za důvodné. Žalovaný považuje za nesporné, že žalobce je soudcem Okresního soudu v Chebu a že tomuto soudu předsedá žalovaný.

11. Žalovaný předně uvedl, že úkon, který učinil dopisem ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 0 Spr 64/2019, je projevem vytknutí drobných nedostatků v práci žalobce ve smyslu ustanovení § 88a zákona o soudech a soudcích. Dále žalovaný argumentoval tím, že v měsíci červnu 2018 sdělila soudkyně Okresního soudu v Chebu Mgr. Miroslava Theissová, že onemocněla závažným onemocněním, které si vyžádá dlouhodobou léčbu v řádu mnoha měsíců (minimálně 6 - 9 měsíců), a že po tu dobu bude v pracovní neschopnosti. Uvedená situace vyžadovala přijetí opatření, kterým by byl zajištěn řádný výkon soudnictví ve věcech původně přidělených na základě rozvrhu práce právě do soudního oddělení 16 C Mgr. Miroslavy Theissové. Uvedené opatření k zajištění výkonu soudnictví v uvedených věcech bylo přijato v rámci doplňku č. 5 rozvrhu práce pro rok 2018 ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 0 Spr 481/2018. Uvedeným doplňkem došlo k zastavení nápadu do soudního oddělení 16 C (bod 1 doplňku) a nevyřízené věci zapsané v soudním oddělení 16, případně v jiném oddělení, které však později byly přiděleny Mgr. Theissové, byly rozděleny mezi ostatní soudce dle seznamu, který tvoří přílohu uvedeného doplňku (bod 8 doplňku). Při rozdělení se vycházelo ze zásady transparentního přidělení věcí jednotlivým soudcům podle velikosti nápadu platnému ke dni účinnosti uvedeného doplňku. Nejdříve byly rotačním systémem rozděleny věci pracovněprávní specializace, počínaje nejstarší napadlou věcí. Ostatní věci byly stejným rotačním systémem, přidělovány vždy po jedné věci do zbývajících soudních oddělení, a to počínaje soudním oddělením 17 C. Přidělení věcí jednotlivým soudcům bylo koncipováno tak, že nebude-li pracovní neschopnost Mgr. Theissové ukončena do 31. 3. 2019, budou tyto spisy jednotlivým soudcům přiděleny trvale. Toto opatření sledovalo za cíl vrátit spisy soudkyni, jež původně napadly, pokud se vrátí do určité doby. Pracovní neschopnost Mgr. Theissové však trvá nadále a dle jejího sdělení sama očekává návrat do zaměstnání ke dni 1. 6. 2019. Příslušný doplněk rozvrhu práce byl řádně projednán Soudcovskou radou Okresního soudu v Chebu.

12. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že k přidělení věcí jednotlivým soudcům mělo dojít až ke dni 1. 4. 2019. Z výše uvedeného doplňku rozvrhu práce je zřejmé, že věci byly jednotlivým soudcům přiděleny již ke dni 29. 6. 2018. Od uvedeného dne byly tedy věci přiděleny do jiných soudních oddělení. Rozhodně se nejednalo o dočasný zástup, kdy by zastupující soudce měl činit pouze nedokladné úkony. Podmínka s tím, že „Nebude-li ukončena pracovní neschopnost soudkyně Mgr. M.T. do 31. 3. 2019, budou k uvedené době nevyřízené věci, jež byly takto přiděleny ostatním soudcům, těmto přiděleny trvale“, měla zajistit pouze to, aby se rozdělené spisy mohly vrátit zpět Mgr. T., pokud se z pracovní neschopnosti vrátí do určitého data. Toto vycházelo ze snahy žalovaného zajistit v co nevětší možné míře původního zákonného soudce ve věci a současně ze snahy „vrátit“ spisy původní soudkyni a „odbřemenit“ tak ostatní soudce od těchto věcí v případě „dřívějšího“ návratu soudkyně z pracovní neschopnosti. Tím chtěl žalovaný alespoň částečně kompenzovat zvýšené pracovní vytížení ostatních soudců spočívající jednak v jednorázovém přidělení nevyřízených věcí ze soudního oddělení 16 C a jednak ve zvýšeném nápadu do ostatních soudních oddělení po celou dobu zastavení nápadu do oddělení 16 C, tj. po celou dobu pracovní neschopnosti soudkyně. Uvedený postup byl zvolen i v kontextu toho, že ve stejném období, tj. v měsíci červnu 2018, nastoupila na mateřskou dovolenou další soudkyně civilního úseku JUDr. Alexandra Vaňková a během krátké doby tak ostatní soudci civilní agendy museli zpracovat nedodělky ze dvou soudních oddělení a zvýšený nápad, když „vypadly“ dvě soudkyně, do jejichž soudních oddělení byl nápad 100 % do každého.

13. Žalovaný měl tedy za to, že se žalobce stal zákonným soudcem ve všech věcech, které mu byly přiděleny, již ke dni 29. 6. 2018. Lze konstatovat, že ve většině spisů rozdělených mezi ostatní soudce, bylo zbývajícími soudci od počátku konáno a úkony byly činěny plynule a bez průtahů (až na drobné výjimky). V rámci průběžného dohledu vedením soudu byly získány indicie o tom, že není systematicky pracováno pouze se spisy, které byly přiděleny do soudního oddělení 15 C (žalobce), proto byla provedena prověrka věcí. Prověrkou pak byly zjištěny průtahy v řízeních, které vedly žalovaného k udělení výtky. Lze souhlasit s tvrzením žalobce, že zatížení soudců civilní agendy u Okresního soudu v Chebu bylo v roce 2018 mimořádně vysoké. Zatížení žalobce se však nevymykalo zatížení jiných soudců daného úseku a soudců vyřizujících opatrovnickou agendu. Bohužel, přesné srovnání nápadu na jednotlivé soudce nelze provést, neboť rok 2018 byl u Okresního soudu v Chebu mimořádný tím, že došlo k mnoha odchodům trvalým i dočasným a tím různě k zastavování či omezování nápadu. Již po několik let je Okresní soud v Chebu neobsazeným soudem. Pro úplnost žalovaný srovnal nápad do soudního oddělení žalobce s nápadem do soudního oddělení11 C JUDr. Brabce, 12 C Mgr. Brabcové. Konstatoval, že za rok 2018 činil nápad u žalobce 422 věcí rejstříku C a 9 věcí rejstříku P a Nc, u JUDr. Brabce 420 věcí rejstříku CauMgr. Brabcové 422 věcí rejstříku C. V ostatních soudních odděleních byla procentuální výše nápadu vyšší s ohledem na skutečnost, že v nich byl zařazen asistent soudce. Ve zbývajících soudních odděleních byl nápad nižší, případně byl po určitou dobu zastaven, nebo věci nenapadaly z důvodu zvýšeného nápadu do jiného soudního oddělení (toto v případě agendy P a Nc, kdy v souvislosti s otevřením nového soudního oddělení 25 P a Nc Mgr. Köpplové byl po určitou dobu nápad pouze do tohoto oddělení cílem vyrovnat počet nedodělků v tomto oddělení s ostatními odděleními). Na výzvu soudu je ovšem žalovaný připraven učinit statistické přehledy nápadu do jednotlivých soudních oddělení za konkrétní měsíce, bude-li to soud považovat za podstatné pro své rozhodnutí.

14. Přes zvýšený nápad nebyly v jiných soudních odděleních vykazovány takové průtahy, jako u žalobce. Udělení výtky nepovažoval žalovaný za nepřiměřené, když se dle zákona o soudech a soudcích i judikatury kárných senátů ve věcech soudců jedná o nejmírnější postih. Výše uvedené informace o mimořádném vytížení soudců Okresního soudu v Chebu vedly žalovaného právě k přijetí nejmírnějšího možného „kárného“ opatření. Žalovaný nepokládal za nutné předem informovat žalobce (ani jiného soudce) o případném udělení výtky za zjištěná drobná pochybení v práci soudce. S udělenou výtkou žalobce nesouhlasil a podal si proti ní „námitky“, ke kterým se žalovaný vyjádřil dne 22. 1. 2019.

15. Závěrem žalovaný uvedl, že sdělení o udělení výtky nepovažuje za rozhodnutí. Podle jeho názoru se jedná spíše o pracovně právní institut týkající se drobných nedostatků v práci soudce. Žalovaný současně odmítnul tvrzení žalobce, že se jedná z jeho strany o diskriminační postup. Ve všech soudních odděleních jsou prováděny pravidelné prověrky věcí starších časových řad a každoměsíční kontroly týkající se spisů bez pohybu u referenta déle než 3 měsíce. Mimo to jsou kontroly prováděny na základě stížností účastníků na průtahy v konkrétním řízení. Jednotlivá zjištění jsou pak projednávána buď na poradách soudců, nebo individuálně. V případně zásadnějších pochybení, kdy pouhé projednání nestačí, je konkrétnímu soudci udělena výtka. Soudní oddělení žalobce bylo dlouhodobě oddělením s největším počtem nedodělků, což je jediný důvod zvýšeného dohledu nad tímto soudním oddělením. I tak ovšem k poslední prověrce zaměřené na průtahy v řízení v soudním oddělení žalobce došlo v roce 2017. Tehdy byly průtahy zjištěny ve 134 řízeních, přesto i v uvedeném případě žalovaný přistoupil pouze k udělení výtky.

16. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika

17. Dne 21. 5. 2019 žalobce podal repliku k vyjádření žalovaného, ve které setrval na svých tvrzeních uvedených v podané žalobě a zároveň uvedl, že navrhuje shodně s žalovaným, aby byl žalovaný vyzván ke srovnání počtů přidělených a vyřízených věcí alespoň za dobu pěti let u všech soudců zařazených na úseku sporného civilního řízení tak, aby bylo možné doložit žalobcem namítané přetěžování žalobce vyšším počtem věcí ve srovnání s jinými soudci, z nichž nezanedbatelné množství bylo nutné rozhodnout přednostně, neboť se týkaly péče soudu o nezletilé. Dále žalobce konstatoval, že úvahy žalovaného o charakteru výtky jsou zcela bez významu. Žalovaným vysvětlovaný stejný přístup při prověřování rozhodovací činnosti soudců na úseku civilního soudnictví nebyl podle žalobce nijak doložen. Ze zápisů z porad soudců lze jednoduše zjistit, že formální oznámení o zahájení prověrek spisů bylo činěno pouze ve vztahu k žalobci a kolegyni Theissové. O takových prověrkách u jiných soudců nemá žalobce žádnou povědomost, a pokud byly prováděny, nebylo to veřejně (na poradách soudců) žalovaným prezentováno tak jako právě u žalobce a Mgr. Theissové. Ostatně k takovémuto zveřejňování hodnocení práce žalobce nejen před soudci, ale i před soudním personálem se žalovaný uchyluje pravidelně. Tím podle žalobce odchází k porušování soudcovské etiky. Dále podle žalobce žalovaný prakticky stále opakovaně prezentuje zjištění nečinnosti, a to i ve větším počtu věcí, i za dobu dokonce delší šesti měsíců, k níž mělo docházet často u stejných soudců. Tato zjištění jsou však (opět pravidelně) završována neformální obecnou žádostí o napravení stavu, aniž by byla nařízena jakákoli prověrka, a aniž by byla udělena výtka tak, jako se stalo u žalobce.

18. Žalobce rovněž namítal, že v daném případě svou roly hrálo jistě také to, že mu byly ve větším rozsahu než ostatním soudcům přidělovány starší věci, které nerozhodli jeho kolegové/kolegyně (do skončení výkonu funkce), a to jak na úseku sporného řízení, tak na úseku řízení nesporného. Žalobci přitom nebylo nikdy vytýkáno, že v konkrétním řízení činil procesní úkony nadbytečně, nebo že by nesměřovaly ke skončení věci.

19. Závěrem žalobce poukázal na rozhodnutí kárného senátu ze dne 25. dubna 2018, č. j. 13 Kss 7/2017-68, které hodnotí průtahy v řízení, přičemž měl za to, že je daný případ plně aplikovatelný.

V. Posouzení věci soudem

20. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

21. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VI. Rozhodnutí soudu

22. Žaloba je nedůvodná.

23. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce je soudcem Okresního soudu v Chebu a žalovaný je jeho předsedou. Mezi účastníky rovněž nebyly sporné ani další následující skutkové okolnosti případu, vyplývající i ze spisu předloženého žalovaným: Doplňkem č. 5 rozvrhu práce Okresního soudu v Chebu (dále jen „doplněk“) bylo žalovaným nově stanoveno (bod 4.3.22), že „Nevyřízené věci, zapsané v soudním oddělení 16 či v jiném soudním oddělení, které byly přiděleny soudkyni Mgr. M.T. se rozdělí mezi ostatní soudce dle připojeného seznamu, který tvoří přílohu tohoto doplňku rozvrhu práce (nový bod č. 10.4 Příloha č. 4 rozvrhu práce pro rok 2018) a který bude vycházet z toho, že věci budou transparentně přiděleny soudcům podle velikosti nápadu platnému ke dni účinnosti tohoto doplňku rozvrhu práce tak, že nejprve budou soudcům se specializací věcí pracovněprávní rozděleny věci s touto specializací rotačním systémem, počínaje nejstarší napadlou věcí, a to v pořadí Mgr. Zuzana Brabcová, Mgr. Milan Homolka. Ostatní takto nepřidělené věci budou stejným rotačním systémem, počínaje nejstarší nevyřízenou věcí, přidělovány vždy po jedné věci soudcům zařazeným do soudních oddělení počínaje soudním oddělením 17 a dále 20, 8, 11, 12, 13, 14, 15 v takto uvedeném pořadí. V případě vyloučení některého ze soudců z vykonávání úkonů řízení v takto přidělované věci a v případě věci, pro kterou není u soudce, jenž je v pořadí, dána odpovídající specializace, bude věc přidělena soudci dalšímu v pořadí a vynechanému soudci (soudcům) bude přidělena další věc v pořadí. Obdobně platí, počínaje soudním oddělením 17, v případě věcí vyřízených či již pravomocně skončených, stejně jako věcí, které v budoucnu obživnou v důsledku zrušení rozhodnutí (např. platebního rozkazu, rozhodnutí o řádných či mimořádných opravných prostředcích apod.). Evidenci takto přidělovaných věcí bude vést vedoucí civilního oddělení. V uvedených věcech po jejich přerozdělení budou vykonávat úkony vyšší soudní úřednice tak, jak byly určeny pro jednotlivé soudce v rámci vytvořených soudních oddělení. Nebude-li ukončena pracovní neschopnost soudkyně Mgr. Miroslavy Theissové do 31. 3. 2019, budou k uvedené době nevyřízené věci, jež byly takto přiděleny ostatním soudcům, těmto přiděleny trvale.“ Žalobci byla doručena výzva místopředsedy ze dne 15. 1. 2019 (dále jen „výzva“) k odstranění průtahů odůvodněná tím, že s účinností doplňku bylo žalobci od 29. 6. 2018 přiděleno k projednání a rozhodnutí celkem 28 věcí původně přidělených soudkyni Mgr. Miroslavě Theissové, v nichž žalobce neučinil žádné úkony směřující ke skončení věci. Ve výzvě bylo zdůrazněno vzhledem k argumentaci žalobce na poradě soudců dne 14. 1. 2019, že přidělení věcí žalobci k projednání a rozhodnutí vyplývá jak z doplňku, tak i z rozhodnutí o přidělení věci založených ve spisech. Žalobci byla dne 23. 1. 2019 doručena výtka žalovaného ze dne 22. 1. 2019 (dále jen „výtka“) za průtahy spočívající v nečinnosti delší tří měsíců v popsaných 27 spisech (od 23. 7. 2018 do 22. 1. 2019) a v jedné věci od 19. 9. 2018 do 22. 1. 2019 a bylo mu uloženo odstranění průtahů do 15. 2. 2019. Dne 24. 1. 2019 doručil žalobce žalovanému vyjádření ze dne 23. 1. 2019, v němž nesouhlasil s udělením výtky s odůvodněním, že doplňkem nedošlo k trvalému přidělení věcí žalobci, na čemž nemohlo nic změnit opatření místopředsedy vkládaná do jednotlivých spisů o tom, že věci jsou přiděleny žalobci k projednání a rozhodnutí. Informace o tom, že žalobce má věci projednat a rozhodnout, byla žalobci sdělena místopředsedou až na poradě soudců dne 14. 1. 2019, kdy žalobce trval na jejím písemném sdělení, k čemuž došlo výzvou dne 15. 1. 2019. Na to reagoval žalovaný sdělením datovaným dnem 22. 1. 2019 doručeným žalobci dne 7. 2. 2019, kdy žalovaný trval na důvodech výtky.

24. Soud při posouzení žaloby vycházel z následující právní úpravy.

25. Podle § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. jsou soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.

26. Podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb. může orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, vyřídit drobné nedostatky v práci soudce vyřídit tím, že je soudci vytkne, je-li to postačující. § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb. stanoví, že návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce je oprávněn proti soudci okresního soudu podat předseda příslušného okresního soudu.

27. Podle § 41 zákona č. 6/2002 Sb. platí, že rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.

28. Podle § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. v rozhodném znění ke dni vydání doplňku platilo, že v rozvrhu práce soudu se mj. jmenovitě určují samosoudci, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních /písm. a)/, stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení /písm. c)/ a určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout /písm. d)/. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb. v rozhodném znění platilo, že změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, ledaže ve věci nebyl učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení.

29. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly, jak bude uvedeno níže, zjištěny.

30. V daném případě soud neměl žádných pochybností o tom, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován, když žalobou napadené rozhodnutí, tj. rozporovanou výtku dle ust. § 88a zákona o soudech a soudcích, uložil žalobci jako orgán státní správy soudu na základě kárné pravomoci svěřené mu ust. § 128 odst. 1 téhož zákona a ust. § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb.

31. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41, dospěl k následujícím závěrům: Výtka je podle § 30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Proti výtce musí být poskytnuta soudní ochrana formou žaloby proti tomuto rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. Na ukládání takové výtky se použijí pouze základní zásady činnosti správních orgánů podle § 2 až § 8 správního řádu. Povahu výtky je za stávající právní úpravy nutno vykládat shodně pro všechny právnické profese, tj. státní zástupce, soudce, notáře i soudní exekutory. Kárné provinění jakožto „etalon“ pro posuzování drobných nedostatků a poklesků je koncipováno jako zaviněné jednání či chování. Dovodit subjektivní stránku bude nezbytné i v případě udělení výtky. Pokud orgán dohledu shledá, že zjištěné pochybení odpovídá definici drobného nedostatku nebo poklesku, namítaný postup soudci formálně vytkne. Dohledový orgán musí svůj postup řádně zdůvodnit a s udělením této výtky dotčeného soudce rovněž seznámit. Předpokladem pro takový postup je ovšem možnost předešlého „slyšení“ dotčené osoby, v němž se může vyjádřit k vymezenému skutku. Vyjádření osoby, jíž má být výtka udělena, byť rovněž neformálně učiněné, ale z praktických důvodů zachycené a zaznamenané, je tedy důležité pro správné vymezení skutku a jeho právního posouzení v ukládané výtce. Efektivní využívání výtky vedoucím či dohledovým orgánem je totiž myslitelné právě a pouze za podmínky, že zůstane zachována určitá neformálnost jejího ukládání. Vytýkané pochybení v chování či v práci bývá zpravidla evidentní, nevyžaduje rozsáhlé a složité zjišťování a výchovný účinek ukládané výtky je podtržen tím, že orgán ukládající výtku reaguje bezprostředně a rychle. Pokud by uložení výtky podléhalo formálnímu správnímu řízení, tento postup by vedle kárného řízení před Nejvyšším správním soudem postrádal svůj smysl.

32. Proto soud neměl vzhledem k níže uvedenému usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41, žádných pochybností o přípustnosti předmětné žaloby vzhledem k jejímu předmětu, když předmětná výtka je disciplinárním opatřením uloženým orgánem státní správy soudu podle ust. § 88a zákona o soudech a soudcích, které se dotýká žalobcových práv z hlediska výkonu funkce soudce čili veřejných subjektivních práv, a proto je rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. přezkoumatelným v rámci správního soudnictví. Otázka, zda výtka soudci podléhá soudnímu přezkumu, byla již tedy judikatorně kladně vyřešena. Proto soud přistoupil k meritornímu přezkumu v dané věci.

33. Soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost či pro nedostatečné zdůvodnění, která by bránila ve věci meritorně rozhodnout. Z rozporované výtky je snadno seznatelné, co je žalobci konkrétně a přesně vytýkáno a z jakých důvodů tak žalovaný učinil.

34. První žalobní námitkou žalobce bylo, že v rozhodném období byly předmětné věci žalobci přiděleny nikoli k projednání a rozhodnutí, ale jen k provedení neodkladných úkonů, a že se zaviněného porušení povinností nedopustil. Jinými slovy se žalobce bránil tím, že bylo-li mu výtkou vytýkáno, že ve věci způsobil průtahy (nečinil úkony k projednání a rozhodnutí věci), je mu vytýkáno neplnění povinností, jež mu nevznikly, resp. případně existující povinnosti neporušil zaviněně.

35. Jak je výše uvedeno, skutečnost, že výtkou lze trestat jen jednání zaviněné, byla potvrzena výše uvedeným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41. Soud proto vzhledem k žalobním námitkám zkoumal, zda žalobce vykázal drobné nedostatky v práci a k tomu došlo zaviněně.

36. Pro posouzení této otázky bylo nezbytné zaujmout stanovisko ke sporné otázce mezi účastníky řízení, zda vznikla žalobci povinnost předmětné věci projednat a rozhodnout. Soud tedy jednak vyložil výše popsanou úpravu zákona č. 6/2002 Sb. v §§ 41a 42 a aplikoval ji na sporný doplněk.

37. Soud vycházel z toho, že základním právem zakotveným v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je právo, aby nikdo nebyl odňat svému zákonnému soudci. Obsahem práva na zákonného soudce je, aby úkony ve věci namísto zákonného soudce prováděla jiná osoba jen zcela výjimečně. Zákon upravuje právo na zákonného soudce tak, že věc musí vyřídit rozvrhem určený soudce podle § 42 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 6/2002 Sb., případně jeho zastupující soudce určený rozvrhem práce podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., nemůže-li věc vyřídit. Jinými slovy, rozvrh práce stanoví v souladu s § 42 zákona č. 6/2002 Sb. řeší dvě samostatné otázky: Jednak který soudce je určen věc rozhodnout (dále jen „určený soudce“) a jednak který soudce má věc projednat a rozhodnout, nemůže-li věc projednat a rozhodnout z důvodu nepřítomnosti, podjatosti nebo jiného důvodu stanovených zákonem prve určený soudce (dále jen „zastupující soudce“).

38. V poměrech posuzované věci vedou popsaná právní východiska k následujícím závěrům. Věci, které jsou předmětem výtky, spadají do soudního oddělení 16 C, jehož určenou soudkyní byla dlouhodobě nemocná Mgr. Miroslava Theissová. Její pracovní neschopnost, jejíž prognóza nebyla krátkodobá, vedla zjevně k nutnosti řešit věci přidělené k projednání a rozhodnutí této soudkyni. Vzhledem k objemu věcí přidělených této soudkyni nebylo možno využít institutu jednoho zastupujícího soudce, a proto byly spisy transparentně rozděleny mezi více zastupujících soudců. K rozdělení spisů došlo doplňkem rozvrhu práce podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., který je pro řešení takových situací určen. Byl totiž splněn předpoklad, že věci nemohla rozvrhem práce určená soudkyně projednat a rozhodnout (z důvodu své dlouhodobé pracovní neschopnosti), a proto žalovaný stanovil v doplňku rozvrhu práce naprosto transparentním způsobem způsob rozdělení spisů mezi ostatní soudce s tím, že těmto soudcům, podle výslovné úpravy § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb. vznikla povinnost věc projednat a rozhodnout. Žalovaný správně postupoval formou změny rozvrhu práce, kdy změna rozvrhu práce vydaná předsedou soudu vyžaduje projednání s příslušnou soudcovskou radou, je veřejně přístupný, každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy (viz § 41 zákona č. 6/2002 Sb.). Vzhledem k potřebě masivních opatření (z hlediska objemu řešených spisů) je postup změnou rozvrhu práce vhodný a správný, protože nejen soudcům, ale i účastníkům byla změna osoby vyřizujícího soudce (osoba zastupujícího soudce) zveřejněna a soudcovská rada se k ní mohla vyjádřit. Nemohlo tak dojít k libovůli při netransparentním rozdělení spisů mezi soudce, která by mohla jinak hrozit, neboť v doplňku je stanoven obecný mechanismus rozdělení spisů, který je v příloze promítnut do konkrétního označení spisů. Pokud jde o doplňkem do rozvrhu zařazený bod 4.3.22 rozvrhu, pak tento bod je ve vztahu k bodu 6.1 rozvrhu úpravou speciální.

39. Zde soud odkazuje na závěry vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 22/16 ze dne 27. června 2017, podle nichž přerozdělit již jednou přidělené věci nelze na základě neodůvodněného opatření soudního funkcionáře založeného na jeho neomezeném uvážení. Též nelze přerozdělit věci konkrétně (jmenovitě) určené, ale pouze věci určené podle obecných a přezkoumatelných pravidel. Tato pravidla přitom musí být v základu stanovena zákonem a soudnímu funkcionáři mohou ponechat pouze minimální prostor pro vlastní uvážení při jejich aplikaci. Pokud by předseda soudu upravil pravidla pro přidělování věcí způsobem, který by nesledoval účel napadeného ustanovení, ale účel jiný (předcházení si některých soudců, šikana soudců, ovlivnění rozhodování v konkrétních věcech), šlo by o nezákonný postup. Z uvedených právních závěrů Ústavního soudu vyplývá, že žalovaný postupoval při rozdělení věcí právně souladně.

40. Odůvodnil-li žalovaný tedy výtku žalobci tím, že doplňkem vznikla povinnost žalobci předmětné věci 16 C projednat a rozhodnout a v jeho nečinnosti žalovaný kvalifikoval průtahy, pak je toto posouzení je správné. Doplňkem provedenou změnou rozvrhu práce byly žalobci přiděleny doplňkem specifikované věci 16 C nepochybně k projednání a rozhodnutí, protože šlo o postup podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb. Ostatně z poslední věty bodu 4.3.22 rozvrhu změněného doplňkem je zřejmé, že v době pracovní neschopnosti Mgr. Miroslavy Theissové se vyřizování věcí předpokládalo („[…] budou k uvedené době nevyřízené věci (…)“). Ustanovení bodu 4.3.22 určilo, že předmětné věci jsou přiděleny žalobci - tento bod rozvrhu vyložil soud tak, že žalobce byl povinen od 29. 6. 2018 (účinnost doplňku) předmětné věci vyřizovat, tj. projednat a rozhodnout. Z rozvrhu nevznikají pochybnosti, že by žalobci tato povinnost nevznikla, nebo že by mu vznikla jen povinnost provádět neodkladné úkony. V obsahu rozvrhu (bod 4.3.22) nelze jakýmkoli výkladem dovodit, že by žalobce měl činit jen neodkladné úkony.

41. Pokud žalobce argumentuje tím, že mu sice věci byly přiděleny (podle žalobce jen k neodkladným úkonům), ale nešlo o přidělení trvalé, k němuž mělo dojít v návaznosti na stav pracovní neschopnosti vyřizující soudkyně případně od 1. 4. 2019, jde o argumentaci lichou. Především zákon č. 6/2002 Sb. terminologii přidělení věci v režimu trvalém a dočasném nezná a ani tedy nerozlišuje mezi tím, jaké úkony tím kterým režimem mají být kryty. Zákon rozlišuje jen mezi určením, že soudce má věc projednat a vyřídit (§ 42 odst. a), c) a d) nebo § 44 odst. 1), a určením, že má provést jednotlivý určený úkon (§ 44 odst. 2). Vzhledem k tomu, že rozvrhem žádné úkony určeny nebyly, musí jít o povinnost věc projednat a vyřídit. Vědomost žalobce, že má věc projednat a rozhodnout, tedy měla vyplývat jak z rozvrhu změněného doplňkem, tak i z pokynu založeného podle žalobních tvrzení do jednotlivých spisů, jímž bylo místopředsedou žalobci sděleno, že má s ohledem na doplněk věci projednat a rozhodnout. Žalobce se tedy z popsaných důvodů mýlí, pokud uvádí, že věc byla k projednání a rozhodnutí přidělena dvěma soudcům, kdy v rozhodném období to byl výlučně žalobce, kdo měl věci projednat a rozhodnout. Pokud žalobce argumentuje § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., pak pomíjí, že v daném případě doplňkem rozvrhu nebylo dotčeno přidělení věcí nepřítomné soudkyni jako určené soudkyni, nýbrž došlo jen k určení zastupujících soudců této soudkyně.

42. I argumentace žalobce, že byl rozvrhem určen zastupujícím soudcem určené soudkyni, a proto neměl věci projednat a rozhodnout, je nesprávná, a to z výše uvedených důvodů. Domníval-li se žalobce, že je zastupujícím soudcem, měl věc projednat a rozhodnout, nikoli činit jen neodkladné úkony, protože § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb. regulující zastupujícího soudce výslovně uvádí, že zastupující soudce věc projednává a rozhoduje. Provádění neodkladných úkonů řeší jen § 44 odst. 2 uvedeného zákona, který se na věc ale nevztahuje, protože nelze dovodit, že by šlo o provádění jednotlivých určených úkonů a navíc ze souvislostí je zřejmé, že u vyřizující soudkyně nešlo o náhlou překážku nebo překážku krátkodobé povahy.

43. Žalobci lze samozřejmě přisvědčit, že je oprávněn k autonomnímu výkladu rozvrhu, nicméně není-li jeho výklad správný, odpovídá za to sám. Je na místě doplnit, že žádný nárok na poskytnutí „autorského“ výkladu rozvrhu práce nemá.

44. Soud ještě považuje za vhodné dodat, že uvedeným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41, bylo vysloveno, že „Výtka stojí svou povahou někde uprostřed tří možných opatření, jimiž disponuje příslušný dohledový orgán po zjištění porušení profesních povinností dotčené osoby. Jde o opatření v obecném smyslu tohoto slova, rozumíme-li jím reakci na jakékoliv porušení povinností příslušníka dané profese zakládající jeho odpovědnost. Účelem výtky je možnost flexibilně postihnout takové nedostatky a poklesky, jež svojí menší závažností neodůvodňují zahájení kárného řízení. V praxi se zpravidla jedná o kratší a ojedinělé průtahy v řízení, drobná porušení procesních předpisů, drobné poklesky v chování, které odporují profesním etickým zásadám (např. nevhodné chování vůči účastníkům řízení a dalším osobám, ojedinělé požití alkoholu v pracovní době apod.). Nutno zdůraznit, že mezi bezvadným plněním povinností příslušníka profese a takovým porušením, které naplní znaky kárného provinění, existuje poměrně široká „šedá“ zóna, kterou nelze vymezit ani nějakým výčtem konkrétních situací, ani stanovením „mantinelů“ ji ohraničujících. V ní se nachází prostor pro udělení výtky, nedostačují-li reakce jemnější či měkčí.“ 45. Lze tedy shrnout, že vytkl-li žalovaný napadenou výtkou žalobci, že v předmětných věcech byl od 23. 7. 2018, resp. 19. 9. 2018 do 22. 1. 2019 nečinný, posoudil pasivitu žalobce správně, neboť v předmětných věcech byl žalobce povinen činit úkony k projednání a rozhodnutí, což podle svého vlastního tvrzení nečinil, neboť se domníval, že k tomu není oprávněn a povinen. Pokud tedy mělo vytknuté jednání žalobce spočívat v tom, že v předmětných věcech byl žalobce nečinný, protože byl povinen je projednat a rozhodnout, bylo mu vytýkáno jednání, které je nedostatkem v práci, protože žalobce byl povinen věci projednat a rozhodnout.

46. Namítá-li žalobce, že svou nečinnost nezavinil, pak ze samotných žalobních tvrzení je zřejmý opak: Nejméně ve formě nevědomé nedbalosti nečinnost žalobce zavinil, protože i kdyby nevěděl, že má činit úkony k projednání a rozhodnutí věci, vzhledem k okolnostem (rozvrh práce a záznam vkládaný do spisů) to vědět měl a mohl, protože tato jeho povinnost z rozvrhu vyplývá.

47. Namítá-li žalobce, že předmětné věci nemohl skončit z důvodu jiných, jemu přidělených, věcí, pak jde o námitku nedůvodnou.

48. Žalobce sám uváděl, že ve věcech nečinil úkony k projednání a rozhodnutí z důvodu svého (chybného) výkladu rozvrhu, přičemž žalobci nebylo vytýkáno, že věci neskončil, ale to, že od 23. 7. 2018 do 22. 1. 2019 v 27 předmětných věcech a v jedné věci od 19. 9. 2018 do 22. 1. 2019 byl nečinný, což žalobce nepopírá.

49. Žalobce netvrdil, jaké konkrétní skutečnosti mu bránily v projednání předmětných věcí, tj. jaké konkrétní úkony v jakých konkrétních jiných věcech mu znemožňovaly provádět řádně úkony v předmětných věcech. Důvodem znemožňujícím činnost žalobce v předmětných spisech nemohou být obecná tvrzení žalobce o jiné činnosti ve věcech jiných.

50. Soud však i tak dospěl k závěru, že byl-li žalobce zcela nečinný ve 27 věcech po dobu téměř šesti měsíců a v jedné věci čtyři měsíce, jde bezpochyby nejméně o drobný nedostatek v práci, který ani žalobcem obecné tvrzené pracovní zatížení není s to odůvodnit. Soud odkazuje na již citovanou pasáž usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle níž má výtka místo v případě průtahů u „kratších a ojedinělých průtahů v řízení“, proto ani vzhledem k objemu a délce nečinnosti žalobce nebylo nutno zjišťovat pracovní zatížení žalobce v jiných věcech, i kdyby je žalobce tvrdil. Navíc žalobce sám tvrdil, že se snažil rozhodovat v maximální možné míře v co nejkratší době „(skutečně) přidělené věci“, takže je zřejmé, tuto snahu vzhledem k svému výkladu svých povinností u předmětných 28 věcí nevyvíjel. Argumentace stavem vyřizování věcí co do počtu či rychlosti u Okresního soudu v Chebu je mimoběžná, protože rozhodné je pouze to, zda byl žalobce nečinný (což nepopírá) a zda se žalobce mohl domnívat, že nečinný být může (což nemohl, jak je výše vyloženo).

51. Žalobce dále odkazoval na závěry rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2018, čj. 13 Kss 7/2017-68, které řešilo kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. a uložené kárného opatření podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. Námitka žalobce je lichá, protože jednak výtka není kárným opatřením podle § 88 zákona č. 6/2002 Sb. a jednak v případě žalobce nedošlo k tomu, že by mu byla výtka udělena pro nesplnění požadavku na vyřizování věci bez jakékoli prodlevy. Z výtky vyplývá, že šlo o nečinnost ve velkém množství spisů po dobu několika měsíců, takže úvahy o zatížení žalobce vylučujícím požadavek na to, aby ve věci úkony činil, není neoprávněný.

52. Argumentace žalobce ohledně nutnosti prověrky a její délky je mimoběžná, jde o skutečnosti, jež žalobci nepřísluší hodnotit a které na posouzení věci nemají vliv. Navíc je z této argumentace zřejmé, že žalobce si byl své nečinnosti vědom a nečinný byl záměrně.

53. Pokud žalobce namítá, že žalovaný nepostupoval § 2 odst. 2 až 4 správního řádu, protože je výtka nepřiměřeným a překvapivým opatřením, pak pomíjí, že výtkou lze postihnout drobné nedostatky v práci soudce, jimiž nečinnost od 23. 7. 2018 do 22. 1. 2019 ve 27 věcech a v jedné věci od 19. 9. 2018 do 22. 1. 2019 nepochybně je, a proto žádné znaky nepřiměřenosti výtka nevykazuje. Stejně tak lze stěží výtku označit za překvapivou, když žalobci byla dne 14. 1. 2019, jak sám v žalobě uvádí, možnost k vyjádření stanoviska ke své nečinnosti. Za předešlé „slyšení“, v němž se dotčená osoba může vyjádřit k vymezenému skutku, ve smyslu výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu lze podle zdejšího soudu považovat skutečnost, že žalobce byl podle žalobních tvrzení vyzván ke sdělení důvodů, proč je nečinný, z něhož žalobce seznal, že jeho pasivita jako nečinnost kvalifikována je, a mohl uplatnit veškeré své výhrady. K žádnému tvrzenému porušení § 4 odst. 2 až 4 správního řádu tedy nedošlo.

54. Ani poslední námitka žalobce, že žalovaný postupoval diskriminačně a v rozporu s § 7 správního řádu, není důvodná. Pokud jde o § 7 správního řádu, žalobce neuvádí žádné konkrétní žalobní námitky – vzhledem k tomu, že toto zákonné ustanovení se týká rovného uplatňování procesních práv, nestranného postupu a vyžadování rovného plnění procesních povinností, není zřejmé, kam by mohla argumentace žalobce směřovat. Namítá-li žalobce diskriminační jednání, pak je zcela irelevantní argumentace, že při jiných prověrkách či kontrolách nečinnost žalobce zjištěna nebyla. Žalobce dále namítl, že je diskriminující, že u jiných soudců byla zjištěna též nečinnost přesahující tři měsíce v neurčeném počtu věcí, aniž byli postiženi výtkou, a odkázal na zápisy z porad ze dne 14. 1. a 11. 2. 2019. Z těchto zápisů však popsaný závěr tvrzený žalobce nevyplývá, když zápisy z porad žádnou nečinnost přesahující tři měsíce (což žalobce tvrdí) neuvádějí a zmiňují jen spisy u referenta déle než 3 měsíce, což nelze považovat za důkaz o nečinnosti. Pokud jde o průtahy, pak ze zápisů z porad nevyplývá, že by u některého soudce nastala situace srovnatelná s žalobcem – nečinnost v sedmadvaceti věcech po dobu bez mála šesti měsíců a v jedné věci pod dobu čtyř měsíců). Soud navíc doplňuje, že plnění povinností ostatních soudců a jejich případně existující či neexistující postih je ve vztahu k předmětu řízení irelevantní. Pokud jde o argumentaci týkající se postupu žalovaného po udělení výtky a důkazní návrh na zápisy z porad v tomto období (února až květen 2019) v replice žalobce ze dne 21. 5. 2019, pak k takovému rozšíření žalobních bodů nemohl soud podle § 71 odst. 2 in fine s. ř. s. přihlížet s tím, že jde o skutečnosti nastalé po udělení výtky, takže by k nim soud nemohl přihlížet podle § 75 odst. 1 s. ř. s., ani kdyby byly uplatněny včas.

55. Soud dodává, že vzhledem k výše popsanému posouzení žaloby žalobce nebylo zapotřebí provádět k důkazu listiny navrhované a nepředložené účastníky, protože šlo o důkazy irelevantní, a tudíž nadbytečné (sdělení místopředsedy ve věci P 212/2016, statistické údaje o přidělených spisech, zápisy z porady za posledních pět let, předmětné spisy, v nichž byla vytknuta nečinnost). Soud při rozhodnutí věci vycházel výlučně z obsahu spisu. Je na místě dodat, že spis sp. zn. 0 Spr 1178/2016, který k důkazu předložil žalovaný, neobsahoval žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí věci.

56. Žádná z žalobních námitek tedy nebyla důvodná. Proto soud žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VII. Náklady řízení

57. Soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

Poučení