č. j. 57 A 39/2019-53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobci: a) N. V. A., nar. státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese b) N. T. T., nar. státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese c) L. V. H., nar. státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese d) N. V. T., nar. státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese e) N. T. A., nar. státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese právně zastoupeni advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, čj. 142540-2/2019-OPL, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce a) se zamítá.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, čj. 142540-2/2019-OPL, se v části týkající se žalobců b), c), d) a e) ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalobce a) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení vůči žalobci a) nepřiznává.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b), c), d), a e) na náhradě nákladů řízení částku 44 912 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) obdrželo ve dnech 25. až 30. 7. 2019 žádosti žalobců dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o vydání zaměstnanecké karty spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu.

2. Zastupitelský úřad žádosti žalobců spojil do společného řízení vedeného pod čj. 3162/2019-HANOKO.

3. Usnesením ze dne 2. 9. 2019, čj. 3162-2/2019-HANOKO, zastupitelský úřad zamítl žádosti žalobců o upuštění od povinnosti osobního podání a v důsledku toho řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu zastavil.

4. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 4. 9. 2019 rozklad, v němž uváděli shodné důvody nemožnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně jako v žalobě.

5. Rozklady žalobců žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a usnesení zastupitelského úřadu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

6. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci ve dnech 2. až 4. 12. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích v prakticky totožném znění.

7. Žalobci úvodem osvětlili celou genezi problematiky při podávání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání – zaměstnanecké karty. Žalobci zdůraznili, že s ohledem na místo jejich pobytu jsou povinni podat žádosti na zastupitelském úřadě v Hanoji a nemohou, jako někteří jejich spoluobčané s trvalým pobytem v zahraničí, podat své žádosti na jiném zastupitelském úřadě, který by žádosti o vydání zaměstnaneckých karet přijímal.

8. Dle usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018, č. 474, tento zastupitelský úřad ode dne 18. 7. 2018 pozastavil příjem žádostí o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání. Tento nesprávný postup zastupitelského úřadu napravil Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, čj. 1 Azs 2/2019-54, č. 3904/2019 Sb. NSS, uvedl, že se jedná o postup, který byl v rozporu s tehdejší platnou právní úpravou. V důsledku toho byl obnoven provoz zastupitelského úřadu pro osobní podávání žádostí o zaměstnanecké karty, který fungoval na základě předchozího sjednání termínů pro podání žádostí prostřednictvím e-mailu.

9. Den 6. 6. 2019 byl prvním dnem, kdy bylo možné sjednávat si pomocí emailové komunikace nové termíny pro osobní podání žádosti, nicméně množství žádostí pro následující období bylo limitováno počtem 200 žádostí. Žalobci b), c), d) a e) se pokusili sjednat si dne 6. 6. 2019 termín pro osobní podání žádosti, avšak z důvodu naplnění kapacity nebyli úspěšní. Žalobce a) se v tento den o registraci nepokusil, neboť se o obnovení možnosti osobního podání žádosti a obnovení možnosti zaregistrovat se k osobnímu podání žádosti dozvěděl pozdě, kdy již bylo 200 volných termínů obsazených.

10. Žalobci se chtěli pokusit o opětovné sjednání termínu dne 9. 7. 2019, který zastupitelský úřad zveřejnil jako další možný den pro objednávání termínů osobního podání, nicméně tento den byl následně zrušen. Žalobci si byli vědomi očekávaného nabytí účinnosti novely zákona o pobytu cizinců, která umožňuje stanovení kvót na počty žádostí přijímaných na jednotlivých zastupitelských úřadech, přičemž předpokládali, že tato kvóta bude stanovena počtem 0, což se jim potvrdilo, a proto museli svou žádost podat ještě před nabytím účinnosti této novely. Žalobci se tak ocitli v situaci, ve které nemohli postupovat jinak než žádost podat prostřednictvím svého zástupce a uvést důvody pro prominutí povinnosti osobního podání. Kromě zmiňovaných 200 termínů nemají žalobci možnost, jak uskutečnit osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 169d odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, ačkoliv mají na podání a zahájení řízení právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). S ohledem na uvedené byly dle žalobců rovněž splněny podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

11. Úvodem žaloby popsali žalobci úpravu obsaženou v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a poukázali na judikaturu správních soudů (rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, a čj. 7 Azs 227/2016-36, č. 3603/2017 Sb. NSS). Dále podotkli, že veškeré okolnosti popsané výše jsou objektivními důvody, které znemožňují osobní podání žádosti. Zastupitelský úřad proto měl v projednávané věci povinnost od osobního podání upustit. Jestliže správní orgány neupustily od povinnosti osobního podání žádosti, přestože pro to dle žalobců existovaly objektivní důvody, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje žadatelům zachování práva na přístup k orgánu veřejné moci.

12. Žalobci poukázali na dikci čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), který dle jejich názoru umožňuje členským státům stanovit objem vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí, avšak neumožňuje stanovovat objem přijímaných žádostí. Systém, který byl nastaven v projednávané věci, jednak nesprávně interpretoval obsah zmiňovaného článku SFEU, ale také diskriminuje cizince na základě státní příslušnosti, neboť ta je základním hlediskem, které určuje ten zastupitelský úřad, na němž může být podána žádost o zaměstnaneckou kartu. K tomu žalobci poukazovali na čl. 18 SFEU, který diskriminaci na základě státní příslušnosti zakazuje, a zároveň na porušení zákazu diskriminace na základě národnostní a etnické příslušnosti. Žalobci jsou přesvědčeni, že usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 je zaměřeno proti občanům Vietnamské socialistické republiky, neboť pokud by žalobci měli jiné občanství, mohli by žádost o zaměstnaneckou kartu podat, neboť jiné zastupitelské úřady nejsou regulovány žádnými kvótami pro počet přijímaných žádostí. S ohledem na shora uvedené považovali žalobci ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců v rozporu s čl. 79 odst. 5 SFEU.

13. Žalobci namítli, že § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení č. 220/2019 Sb.“), jsou v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotném povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice 2011/98/EU“). Žalobci se podanou žalobou domáhali také pro řízení o upuštění od povinnosti osobního podání přímé aplikace směrnice 2011/98/EU, neboť vnitrostátní právní úpravu považovali za této směrnici odporující.

14. Žalobci dále odkazovali na čl. 1 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (č. 98/1984 Sb.), která zaručuje občanům x volný přístup k orgánům ČR příslušným v pracovních věcech, z čehož žalobci dovozovali, že se tato vztahuje také na orgány příslušné ve věcech přijetí a vyřízení žádostí o zaměstnaneckou kartu. I s ohledem na existenci této smlouvy mělo být dle žalobců umožněno upuštění od povinnosti osobního podání žádosti a poskytnutí přístupu ke správním orgánům. Postup správních orgánů tímto porušoval čl. 10 Ústavy, neboť mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, mají přednost před zákonem, avšak v projednávané věci toto respektováno nebylo.

15. Žalobci v žalobě poukazovali na právní názor správních orgánů, potvrzený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 14. 11. 2019, čj. 1 Azs 217/2019-32, dle něhož důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je až několik neúspěšných pokusů o registraci za delší časové období. Žalobci mají za to, že tento právní názor lze aplikovat i na projednávanou věc. Žalobci b), c), d) a e) podotkli, že jejich jediný a neúspěšný pokus ze dne 6. 6. 2019 byl ojedinělý a nebyl by důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání, a proto jej k žádosti o upuštění od osobního podání nedokládali. Žalobce a) k tomuto dodal, že včas nezareagoval na jediný objednací den 6. 6. 2019, kdy zastupitelský úřad po dobu delší než jeden rok neumožnil občanům x zaregistrovat se k podání žádosti. Je tak zřejmé, že by neúspěšný pokus o registraci žalobce a) v tento den byl ojedinělý a nebyl by důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

16. Žalobci rozporovali dále argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí týkající se nemožnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu po dobu platnosti usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018. Žalobci namítali, že jim nesmí být kladeno k tíži, že respektovali usnesení vlády o nemožnosti přijímat žádosti o zaměstnaneckou kartu a o její podání se proto ani nepokusili.

17. Další žalobní námitkou brojili žalobci proti absenci razítka a podpisu oprávněné úřední osoby na rozhodnutí zastupitelského úřadu.

18. Závěrem žalobci b), c), d) a e) namítali, že se zájemci o zaměstnaneckou kartu mohli v období ode dne 18. 7. 2018 do dne 31. 8. 2019 pokusit o registraci pouze dne 6. 6. 2019, kdy zastupitelský úřad vyhověl pouze 200 zájemcům. Žalobci namítli, že pravomoc svěřená zastupitelskému úřadu na základě § 169f zákona o pobytu cizinců vykazuje znaky libovůle, a to zejména proto, že za dobu delší jak jeden rok umožnila registraci pouze jedenkrát. Žalobci dále zvažovali ústavnost § 169f zákona o pobytu cizinců, neboť způsob sjednání termínu k osobnímu podání žádosti je zcela ponechán na úvaze zastupitelského úřadu a pro cizince je takové jednání nepředvídatelné. Ustanovení § 169f zákona o pobytu cizinců žalobci shledali v rozporu s čl. 36 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny a v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy.

19. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

20. Žalovaný je přesvědčen o neexistenci objektivních důvodů pro upuštění od osobního podání žádosti a zdůraznil, že žalobci nedoložili, že by se bez úspěchu pokoušeli sjednat si termín k osobnímu podání žádosti. Žalovaný dále uvedl, že argumentovat obdobím od 18. 7. 2018 do 6. 6. 2019, je ve vztahu k žalobcům irelevantní, neboť se v tomto období podle všeho nepokusili žádost jakýmkoli způsobem podat.

21. Žalovaný dále uvedl, že poskytl dva termíny pro registraci k osobnímu podání žádosti o dlouhodobý pobyt, přičemž tyto termínu zveřejnil vždy s dostatečným předstihem. Žalovaný nerozporoval, že termín naplánovaný na den 9. 7. 2019 se neuskutečnil, nicméně byl odložen na den 9. 8. 2019. Žalovaný neshledal ve svém počínání vyvstání překážky na straně zastupitelského úřadu, která by znamenala důvod pro případné upuštění od osobního podání žádosti. Žalovaný upozornil, že žalobci setrvali v rovině tvrzení, ale nijak neprokázali, že by se opakovaně a neúspěšně pokoušeli o registraci po delší časové období.

22. Ke zbylým žalobním bodům žalovaný uvedl, že nemohly být posuzovány v rámci řízení o rozkladu, neboť překračovaly zákonný rámec, přesto se k nim však vyjádřil. Jakýkoli rozpor v postupu správních orgánů s Listinou žalovaný neshledal. Žalovaný dále zdůraznil, že cizinci neplyne z žádného právního předpisu subjektivní právo na vydání zaměstnanecké karty. Žalovaný také odmítl tvrzený rozpor s evropskými právními předpisy a uvedl, že to vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců. Žalovaný nesouhlasil ani s namítanou diskriminací na základě státní příslušnosti, neboť množství žádostí o povolení k pobytu za výdělečnými účely ovlivňuje řada faktorů, které jsou pro občany z jednotlivých států rozdílné. Žalobní argumentaci založenou na smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních označil žalovaný za zcela irelevantní a neaplikovatelnou na projednávanou věc.

23. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Procesní postup krajského soudu

24. Krajský soud usnesením ze dne 2. 6. 2020, čj. 57 A 39/2019-39, spojil věci původně vedené pod sp. zn. 57 A 39/2019, sp. zn. 57 A 40/2019, sp. zn. 57 A 41/2019, sp. zn. 57 A 42/2019 a sp. zn. 50 A 82/2019 ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. 57 A 39/2019. Při spojení věcí krajský soud postupoval tak, aby bylo zachováno původní složení senátu včetně osoby předsedy senátu dle rozvrhu práce. Z toho důvodu krajský soud citovaným usnesením k uvedeným věcem nepřipojil další řízení o žalobách proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného.

25. Přípisem ze dne 29. 6. 2020, čj. 57 A 39/2019-42 krajský soud obeznámil žalovaného s přílohami žalobců b), c), d) a e), a to s maily uvedených žalobců ze dne 6. 6. 2019, kterými byl učiněn pokus o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, a automatickými odpověďmi z téhož dne, ve kterých bylo zastupitelským úřadem žalobcům b), c), d) a e) sděleno, že vzhledem k naplnění kapacity zastupitelského úřadu není možné žádostem vyhovět.

26. Dne 3. 7. 2020 obdržel krajský soud v pořadí druhé vyjádření žalovaného, kterým žalovaný reagoval jednak na přípis soudu, a dále na již proběhlá soudní jednání jiných žalobců v téže věci u krajského soudu dne 29. 6. 2020. Žalovaný prvně konstatoval, že pokud žalobci disponovali printscreenem mailu ze dne 6. 6. 2019 včetně automatické odpovědi, měli tento důkaz předložit zastupitelskému úřadu společně s žádostí o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnanecké karty. Žalobci však tyto důkazy nepředložily ani s rozkladem, proto je tento důkaz předložený až soudu společně s žalobou zcela irelevantní pro posouzení zákonnosti a přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Dále žalovaný s odkazem na § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zdůraznil, že zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s žádostí cizinec doloží i důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání. Toto ustanovení však nelze vykládat tak, že zastupitelský úřad má sám povinnost zjistit skutečný stav a sám pátrat po tom, zda se žadatelé pokusili o sjednání termínu a zda obdrželi automatickou odpověď o naplnění objednávací kapacity, když během jednoho registračního termínu obdrží zastupitelský úřad až několik tisíc automatických odpovědí od neúspěšných žadatelů. V závěru žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 77/2015-36 a na rozsudek téhož soudu ze dne 14. 11. 2019, čj. 1 Azs 217/2019-32, podle kterých je pro vyhodnocení marných pokusů žadatelů jakožto odůvodněných případů žadatel povinen svá tvrzení doložit, a dále že pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti může být až několik prokázaných neúspěšných pokusů o registraci za delší časové období.

V. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

28. Žaloba žalobce a) není důvodná.

29. Žaloba žalobců b), c), d) a e) naopak je důvodná.

30. Krajský soud při jednání konaném dne 15. 7. 2020 v nepřítomnosti všech účastníků, neboť ti se z jednání omluvili, provedl důkaz printscreenem webové stránky zastupitelského úřadu, z něhož plyne, že informace týkající se registračního termínu dne 6. 6. 2019 byla na těchto stránkách zveřejněna dne 22. 5. 2019. Krajský soud dále provedl důkaz výtisky e-mailů žalobců b), c), d) a e), kterými se pokoušeli dne 6. 6. 2019 k osobnímu podání žádosti registrovat, spolu s automaticky vygenerovanou odpovědí zastupitelského úřadu, dle které jejich pokusy nebyly úspěšné z důvodu naplnění počtu vyhlášených registračních míst. V.A K otázce naplnění pojmu „odůvodněný případ“ dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců 31. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou naplnění pojmu „odůvodněný případ“ dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců; této námitce ve vztahu k žalobcům b), c), d) a e) přisvědčil.

32. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[ž]ádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.“ 33. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců „[z]astupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.“ 34. K výkladu pojmu „odůvodněný případ“, jehož naplnění je podmínkou upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, se judikatura správních soudů již opakovaně vyjadřovala.

35. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, konstatoval, že „že citované ustanovení v sobě obsahuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem ‚odůvodněný případ‘. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra ‚uvážení‘ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Kombinace správního uvážení s neurčitým právním pojmem tedy zpravidla omezuje diskreční pravomoc správního orgánu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77).“ 36. V rozsudku ze dne 14. 11. 2019, čj. 1 Azs 217/2019-32, pak Nejvyšší správní soud dovodil, že „[p]okud by i přesto uchazeč po několika neúspěšných pokusech termín schůzky nezískal, bylo by za takové situace možno uvažovat o postupu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.“ 37. V nedávném rozsudku ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 Azs 147/2019-41, popsal svou dosavadní judikaturu následovně: „V rozsudku ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 Azs 234/2018 – 42 (zrušujícím rozsudek krajského soudu, o jehož argumentaci stěžovatel opřel svou kasační stížnost), Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda lze bez dalšího dobu jednoho měsíce, po kterou nebylo možné sjednat si termín pro osobní podání žádosti, považovat za nepřiměřenou ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, tj. zda může jít o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve většině případů tomu tak skutečně nebude, neboť tato doba je sama o sobě poměrně krátká na to, aby se výraznějším způsobem dotkla práv žadatelů. Dále uvedl, že je třeba ‚s ohledem na tvrzení stěžovatele, že se již několik měsíců předtím neúspěšně snažil sjednat si termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím systému Visapoint, zohlednit (v případě, že bude toto tvrzení stěžovatele prokázáno) rovněž tuto dobu. Jinými slovy řečeno, doby, po které nebylo, byť z různých důvodů (např. nefunkčnost systému Visapoint a přechod na jiný objednací systém), žadateli umožněno sjednat si termín pro osobní podání žádosti, se sčítají‘ (bod 28). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že ‚pro posouzení věci nejsou rozhodné jen důvody, pro které se stěžovatel údajně nemohl v systému Visapoint registrovat, ale také doba, po kterou tak nemohl z příčin nikoli na své straně učinit. Stěžovateli totiž i přes problémy popsané v rozhodnutí ministra muselo být umožněno podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem‘ (bod 30).“ 38. Shora popsané judikatorní závěry lze shrnout tak, že pro naplnění pojmu „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je v zásadě zapotřebí splnění dvou podmínek, a to aby se cizinec neúspěšně pokoušel o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dlouhodobě a opakovaně.

39. Tyto závěry jsou však v nyní projednávané věci aplikovatelné pouze částečně. Vycházely totiž z jiného skutkového a právního stavu a zjednodušeně řečeno je lze považovat za reakci na problematický systém Visapoint a následné různorodé pokusy zastupitelského úřadu o sjednání nápravy. Ve své podstatě se však vždy jednalo o situaci, kdy určitý systém sjednávání termínů pro osobní podání žádosti fungoval, popřípadě se jednalo pouze o jeho krátkodobý (jednoměsíční) výpadek.

40. V nyní projednávané věci je však situace významným způsobem odlišná. V prvé řadě nelze přehlédnout, že zastupitelský úřad na základě usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018, č. 474, po dobu takřka jednoho roku vůbec žádné žádosti o zaměstnanecké karty nepřijímal (první možnost sjednání termínu pro osobní podání žádosti byla až dne 6. 6. 2019).

41. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Azs 2/2019-54, „[v] demokratickém právním státu jsou orgány veřejné moci vázány obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož mohou a současně jsou povinny činit to, co stanoví zákon. Vláda je vrcholným orgánem moci výkonné, je jí svěřena obecná působnost v oblasti výkonné moci. Z hlediska základního principu dělby moci si proto nemůže osobovat působnost zákonodárné moci a svou faktickou činností nahrazovat činnost, která v demokratickém právním státu náleží moci jiné (zákonodárné). Vláda sice je nadána pravomocí k vydávání podzákonných právních předpisů (nařízení vlády podle čl. 78 Ústavy), může tak činit pouze k provedení zákona a v jeho mezích.“ Zároveň Nejvyšší správní soud shledal, že vláda pro omezení přijímání pobytových žádostí postrádala zákonné zmocnění, neboť „zákon o pobytu cizinců v rozhodném znění neobsahoval žádný zjevný a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce k vydání konkretizujících podzákonných předpisů ve vztahu k regulaci příjmu žádostí o určité typy pobytových titulů na zastupitelských úřadech. Pokud zákon umožňuje podat žádost o určitý typ pobytového oprávnění a zavádí přesná procesní pravidla pro podání takové žádosti, pak vláda nemůže nařízením toto právo na přístup ke správnímu řízení sama o sobě omezit, neboť se nepohybuje v mezích zákona. Mohla by tak učinit pouze tehdy, pokud by k tomu byla zmocněna, tj. zákona by pro určité případy omezení přístupu umožnil a zmocnil k takové regulaci vládu.“ 42. Dlouhodobé znemožnění osobního podání žádosti tak bylo v nyní posuzovaném případě způsobeno protiústavním jednáním státní správy porušujícím jeden ze základních principů demokratického právního státu. Jakkoli přitom krátkodobý výpadek možnosti sjednání termínu osobního podání žádosti podmínku dlouhodobosti naplnit nemůže, v případě téměř ročního zamezení podávání žádostí se již o dlouhodobou překážku nepochybně jedná.

43. Vedle uvedené překážky na straně zastupitelského úřadu je dále nutno vzít v úvahu též jeho postup po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 2/2019-54. Zastupitelský úřad v reakci na citované rozhodnutí vydané dne 25. 4. 2019 uveřejnil na své úřední desce dne 22. 5. 2019 informaci o termínu registrace pro sjednání termínu osobního podání žádosti dne 6. 6. 2019. Další termín registrace zastupitelský úřad stanovil na 9. 7. 2019, avšak následně jej odložil na 9. 8. 2019. K vypsání pozdějších termínů registrace již nedošlo, neboť ke dni 31. 7. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 176/2019 Sb.“). Tato novela vnesla do zákona o pobytu cizinců § 181b obsahující dříve chybějící zákonné zmocnění vlády ke stanovení maximálního počtu pobytových žádostí formou nařízení. Vláda následně vydala nařízení č. 220/2019 Sb., které nabylo účinnosti dne 1. 9. 2019. Tímto nařízením stanovila maximální počet žádostí o běžnou zaměstnaneckou kartu na 0 (maximální počet žádostí 200 dle přílohy č. 2 nařízení č. 220/2019 Sb. je totiž zcela rezervován pro program vysoce kvalifikovaný zaměstnanec a program klíčový a vědecký personál; srov. § 3 odst. 2 nařízení č. 220/2019 Sb.).

44. Za této situace považuje krajský soud požadavek na opakované pokusy o sjednání termínu pro osobní podání žádosti za zcela nepřiměřený.

45. Nelze žalobcům vytýkat, že se o sjednání termínu nepokusili v době, kdy zastupitelský úřad žádné žádosti o zaměstnaneckou kartu v důsledku vládního usnesení č. 474 objektivně vůbec nepřijímal. Podání takové žádosti je spojeno též s předložením podkladů, jejichž získání může být časově náročné i nákladné (§ 42h zákona o pobytu cizinců). Tyto doklady pak také mohou mít omezenou platnost. Pokud zastupitelský úřad dopředu deklaroval, že žádné žádosti o zaměstnanecké karty nepřijímá (jakkoli se tento postup ukázal být později protiprávní), pak je zcela pochopitelné, že žalobci proces pořizování zákonem požadovaných podkladů a následný pokus o podání žádosti nepodstoupili.

46. Po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 2/2019-54 následně zastupitelský úřad poskytl reálně pouze dvě možnosti, kdy se žalobci mohli k osobnímu podání žádosti pokusit registrovat, a to dne 6. 6. 2019 a 9. 8. 2019. Nicméně důležitou roli hraje též skutečnost, že původně ohlášený termín dne 9. 7. 2019 zastupitelský úřad zrušil a posunul jej právě na 9. 8. 2019. Tím vystavil žalobce nejistotě, zda stejně nebude postupovat i v případě následně stanoveného termínu a zde se vůbec ještě další příležitost k registraci naskytne, a to s ohledem na očekávanou legislativní změnu (zákon č. 176/2019 Sb. byl schválen dne 18. 6. 2019; nejednalo se tedy v tomto ohledu o žádnou spekulaci, a to tím spíše, že vláda již svým usnesením č. 474 jednoznačně deklarovala svůj úmysl přijímání žádostí o zaměstnaneckou kartu ve Vietnamu fakticky zastavit).

47. Ve světle popsaných okolností by tak důsledné trvání na opakovaných neúspěšných pokusech o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti bylo nejen neproporcionální, ale též cynické. Stále totiž platí obecný požadavek, aby správní orgán žadateli o pobytové oprávnění umožnil podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem. Scénář, v němž by cizinec po téměř ročním svévolném znemožnění podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ze strany zastupitelského úřadu musel následně po neúspěšném pokusu o registraci využít též druhý (a zároveň poslední) termín, jehož uskutečnění bylo navíc v dané době zcela nejisté, je tomuto ideálu na hony vzdálený.

48. Jelikož se žalobci b), c), d) a e) o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dne 6. 6. 2019 neúspěšně pokusili, jedná se o odůvodněný případ, v němž zastupitelský úřad měl žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti vyhovět.

49. Krajský soud v tomto ohledu nepřisvědčil argumentaci žalovaného, dle něhož žalobci b), c), d) a e) svůj neúspěšný pokus o registraci dne 6. 6. 2019 spolu s podáním žádosti nikterak nedoložili. Nelze totiž přehlédnout způsob, jímž tato registrace probíhala, neboť žadatelé se registrovali formou prostého e-mailu zaslaného na adresu [email protected]. Z uvedené adresy je zřejmé, že se jedná o doménu žalovaného, přičemž z povahy věci k tomuto e-mailu musel mít přístup též zastupitelský úřad, který registraci vyřizoval. Žalobci b), c), d) a e) pak ve svých registračních e-mailech uvedli svá jména, datum narození a číslo pasu a přílohou učinili též fotokopii cestovního dokladu a pracovní smlouvy; bylo tedy jednoznačně identifikovatelné, kdo pokus o registraci učinil. Správní orgány tak měly doklad o neúspěšném pokusu žalobců b), c), d) a e) po celou dobu správního řízení k dispozici. Požadavek o doložení neúspěšných pokusů byl proto zcela nadbytečný, neboť tato skutečnost jim musela být známa z úřední činnosti. Pokud by však i přesto vznikly zastupitelskému úřadu pochybnosti (například z důvodu vymazání e-mailů), měl žalobce b), c), d) a e) k jejich doložení vyzvat. Případné technické obtíže zastupitelského úřadu v tomto ohledu nemohou jít k tíži žadatelů o pobytová oprávnění (nadto lze v době pokročilých informačních technologií pochybovat o tom, že by snad vyhledávání v e-mailové databázi ve vztahu k žádostem žalobců mělo představovat jakýsi neřešitelný problém).

50. Jakkoli krajský soud žalobcům b), c), d) a e) přisvědčil, v případě žalobce a) je situace odlišná, neboť ten uvedl, že termín 6. 6. 2019 nevyužil, jelikož se o něm údajně dozvěděl příliš pozdě. Jakkoli krajský soud dovodil, že okolnosti posuzované věci neumožňují důsledně trvat na opakovanosti neúspěšných pokusů o registraci, nelze zároveň zcela rezignovat na požadavek alespoň minimální aktivity žadatele o pobytové oprávnění předtím, než o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti požádá. Stále totiž platí, že se v zásadě jedná o výjimečný institut k odstranění přehnané procedurální tvrdosti, jehož využití nemůže být – nejsou-li dány jiné závažné důvody znemožňující podání žádosti než v projednávané věci – první volbou v úsilí o získání pobytového oprávnění. Pro uvedené krajský soud v případě žalobce a) neshledal ani porušení čl. 36 Listiny, který konkrétní podmínky a podrobnosti práva na spravedlivý proces ponechává zákonné úpravě (čl. 36 odst. 4 Listiny). V.B K námitce rozporu § 181b zákona o pobytu cizinců s právem Evropské unie 51. Nedůvodná je též námitka údajného rozporu § 181b zákona o pobytu cizinců s čl. 79 odst. 5 SFEU a čl. 8 odst. 3 směrnice 2011/98/EU.

52. Předně je nutno poukázat na skutečnost, že § 181b zákona o pobytu cizinců na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadá. Citované ustanovení do zákona o pobytu cizinců vnesl zákon č. 176/2019 Sb. s účinností od 31. 7. 2019. Dle čl. II bod 1. zákona č. 176/2019 Sb. přitom „[ř]ízení podle zákona č. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne pravomocně neskončené se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Jinými slovy řízení o žádostech žalobců podaných v rozmezí 25. až 30. 7. 2019 bylo nutno vést podle tehdy platné a účinné právní úpravy, což správní orgány také učinily.

53. Pouze nad rámec nutného k tomu krajský soud přesto poznamenává, že umožňuje-li čl. 79 odst. 5 SFEU členským státům „stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné“, tedy – jinak řečeno – stanovit pro počet vstupů hmotněprávní limity, tím spíše členským státům umožňuje omezit počet žádostí představujících jejich procesní odraz. Tomu ostatně nikterak neodporuje ani čl. 8 odst. 3 směrnice 2011/98/EU, dle kterého „[ž]ádost může být považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována.“ Citované ustanovení totiž pouze stanoví, že případné „nadlimitní“ žádosti nemusí být z důvodu stanovení omezení vstupů (potažmo počtu žádostí jako takových) vůbec zpracovány. Není proto zřejmé, v čem by případný přímý účinek tohoto ustanovení, jehož se žalobci domáhají, měl ve vztahu k nim vůbec spočívat. V.C K námitce diskriminace cizinců vietnamské státní příslušnosti 54. Ani námitka týkající se diskriminace cizinců včetně žalobců na základě státní příslušnosti tím, že zastupitelské úřady v závislosti na tom, v jaké zemi se cizinec nachází, stanovují objem přijímaných žádostí, důvodná není.

55. K této otázce se již dříve přiléhavě vyjádřil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 11. 2. 2020, čj. 29 A 72/2018-59, dle něhož „[v] obecné rovině soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že žadatelé z Vietnamu, kteří jsou povinni podávat své žádosti o pobytová oprávnění na zastupitelském úřadě v Hanoji, jsou diskriminováni na základě své státní příslušnosti. Podstatu principu rovného zacházení (tj. nediskriminace) je možno - jednoduše řečeno - vyjádřit slovy ‚ve shodných případech shodně, v rozdílných případech rozdílně.‘ Vzhledem k tomu, že v různých státech panuje různý zájem o pobytová oprávnění v České republice, je zcela logické, že se v jednotlivých státech konkrétní (technické) aspekty fungování zastupitelských úřadů, typicky pokud jde o objednávací systémy k podávání jednotlivých žádostí, liší. Správní úřady při výkonu pravomoci v zahraničí nemají stejné technické a personální možnosti jako správní úřady na území České republiky a jejich provoz je podstatně nákladnější než provoz tuzemských správních úřadů. S ohledem na zvláštní povahu výkonu státní správy v zahraničí a z toho vyplývajících omezení tedy nelze jakoukoli pociťovanou nedostatečnost kapacit považovat za nezákonnou. Obdobně v již citovaném rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že ‚si je vědom, že zejména v zemích, kde existuje vysoký přetlak poptávky po zaměstnání v České republice nad nabídkou, kterou je Česká republika z politických, společenských a ekonomických důvodů ochotna akceptovat (typicky Vietnam či Ukrajina), musí existovat systém, který efektivně, tedy zejména za únosných nákladů, jež ponese český stát, dokáže zvládnout velkou masu žádostí o pobytová oprávnění nejrůznějšího druhů, z nichž převážné většině nebude vyhověno. Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb.‘ Intervence soudu by však byla namístě v okamžiku, pokud by sjednání termínu k osobnímu podání žádosti ‚nebylo s ohledem na kapacitu a organizaci žalovaného v podstatě možné, případně pokud by nebylo možné v přiměřené době‘ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 Azs 234/2018-43)“.

56. Krajský soud se s těmito závěry zcela ztotožnil, a má tudíž za to, že k porušení zákazu diskriminace v jakékoli podobě, tedy ani diskriminace na základě státní příslušnosti, v posuzované věci nedošlo. Zastupitelské úřady jsou v různých zemích různě zatíženy, a proto musí být jejich postupy regulovány individuálně v souvislosti s poptávkou o příslušné pobytové oprávnění. Ostatně, pokud by na zastupitelském úřadě v Hanoji podával žádost cizinec, který by však byl jiné než Vietnamské státní příslušnosti, platila by pro něj tatáž pravidla, která musí dodržovat žalobci a spolu s ním dalšími cizinci podávající žádost na tomto zastupitelském úřadu. V.D K námitce porušení čl. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních a čl. 10 Ústavy 57. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních.

58. Žalobci nesprávně vykládají účel a smysl této mezinárodní smlouvy, která míří na soukromoprávní vztahy, resp. trestní řízení, což vyplývá již ze samotného jejího názvu. Postup zastupitelského úřadu jako správního orgánu v rámci řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je však řízením správním. Na proces získání zaměstnanecké karty nelze nahlížet jako na pracovněprávní věc, ačkoliv by k tomu čistě slovní výklad mohl svádět. Vzhledem k tomu, že tato smlouva nijak nesouvisí s projednávanou věcí, a nemohla být proto v řízení ani aplikována, nemohlo ani dojít k porušení čl. 10 Ústavy. V.E K námitce protiústavnosti § 169f zákona o pobytu cizinců 59. Obecně formulovaná námitka rozpornosti § 169f zákona o pobytu cizinců s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 79 odst. 3 Ústavy není důvodná.

60. Dle § 169f zákona o pobytu cizinců, ve znění do 30. 7. 2019, „[ž]adatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.“ 61. Dle článku 2 odst. 2 Listiny „[s]tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ 62. Článek 36 odst. 1 Listiny stanoví, že „[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ Dle odstavce 4 citovaného ustanovení pak platí, že „[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon.“ 63. Dle čl. 79 odst. 3 Ústavy pak „[m]inisterstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.“ 64. Lze shrnout, že citovaná ustanovení zakotvují mimo jiné formální požadavky na výkon státní moci, která je vázána zákonem. Jedná se o jeden z projevů dělby moci, jehož prostřednictvím je moc výkonná omezována mocí zákonodárnou. Krajský soud neshledal, že by § 169f zákona o pobytu cizinců z tohoto konceptu jakkoli vybočoval, neboť pro zákonnou úpravu je typická (a dokonce nezbytná) určitá míra obecnosti. Smyslem tohoto ustanovení je zakotvit povinnost sjednání termínu pro osobní podání žádosti, přičemž na zastupitelském úřadu ponechává pouze volbu konkrétního (technického) řešení. Zvolené řešení pak musí předem zveřejnit na své úřední desce, čímž má být zajištěna předvídatelnost jeho postupu. Ze strany zastupitelského úřadu se přitom nejedná o normotvorbu předvídanou v čl. 79 odst. 3 Ústavy, nýbrž o výkon zákonem založené pravomoci a současně povinnosti sjednávání termínů podání žádosti technicky a organizačně zajistit. Ustanovení § 169f zákona o pobytu cizinců tudíž samo o sobě v rozporu s výše citovanými ústavními normami není; lze však připustit, že v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny může být konkrétní postup zastupitelského úřadu z tohoto ustanovení vyvěrající, jak ostatně dovodila i shora citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu. V.F K námitce absence razítka a podpisu oprávněné úřední osoby na rozhodnutí zastupitelského úřadu 65. Nedůvodná je též námitka, dle níž prvoinstanční rozhodnutí postrádá razítko a podpis oprávněné úřední osoby.

66. Uvedené tvrzení postrádá oporu ve správním spisu. Krajský soud v obsahu správního spisu ověřil, že rozhodnutí zastupitelského úřadu je opatřeno otiskem razítka a rovněž je podepsáno oprávněnou úřední osobou.

VI. Závěr a náklady řízení

67. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba ve vztahu k žalobci a) není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve vztahu k žalobcům b), c), d) a e) naopak krajský soud shledal, že žaloba důvodná je, pročež s ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí jej krajský soud ve vztahu k nim zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Při formulaci výroků I. a II. krajský soud postupoval obdobně jako Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, čj. 1 Azs 56/2019-50, v němž taktéž zrušil rozhodnutí žalovaného v obdobném případě pouze ve vztahu k některým účastníkům řízení. Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

68. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s.

69. Žalobce a) neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení vůči žalobci a) nepřiznal.

70. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce b), c), d) a e), v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 × 3 000 Kč (12 000 Kč) a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 8 × 3 100 Kč (24 800 Kč) za dva samostatné úkony právní služby při zastupování čtyř žalobců před spojením věcí ke společnému řízení (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 8 × 300 Kč (2 400 Kč), tj. celkem 27 200 Kč. Jelikož je zástupce žalobců plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně, jejíž částka se v tomto případě rovná 5 712 Kč, na částku 32 912 Kč. Celkové náklady řízení žalobců tedy činí 44 912 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.