57 A 94/2022 – 74

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: Mgr. Bc. P. K., Ph.D., MBA bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2021, č. j. MV–16960–6/KM–2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2021, č. j. MV–16960–6/KM–2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Policie ČR – Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 20. 1. 2021, č. j. KRPP–2135–3/ČJ–2021–0300PB–106, se zrušuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včas podanou žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2021, č. j. MV–16960–6/KM–2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a jemu předcházejícího rozhodnutí Policie ČR – Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje (dále jen „povinný subjekt“), ze dne 20. 1. 2021, č. j. KRPP–2135–3/ČJ–2021–0300PB–106 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla odmítnuta žalobcova žádost o poskytnutí informací týkajících se spisu vedeného Policií ČR, Krajským ředitelstvím Plzeňského kraje, územním odborem Domažlice (dále jen „orgán policie“), pod č. j. KRPP–99634/TČ–2020–030181, neboť se žalobce domáhal poskytnutí informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), ač procedura seznámení se s vyžadovanými informacemi byla komplexně upravena § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl podle § 90 odst. 5 správního řádu žalobcovo odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a toto potvrdil.

2. Žalobce podal dne 5. 1. 2021 povinnému subjektu žádost o poskytnutí informací dle informačního zákona, kterou se domáhal (I.) zpřístupnění spisového přehledu ve věci vedené orgánem policie pod sp. zn. KRPP–99634–/TČ–2020–030181, (II.) zpřístupnění meritorního rozhodnutí ve věci vedené orgánem policie pod touž spisovou značkou a (III.) zpřístupnění kompletního spisového materiálu ve věci vedené orgánem policie pod touž spisovou značkou.

3. Povinný subjekt žádost prvoinstančním rozhodnutím v celém rozsahu odmítl s odkazem na § 2 odst. 3 informačního zákona, neboť dle jeho mínění se žalobce domáhal poskytnutí informací v rozsahu nahlížení do spisu, které je komplexně upraveno v § 65 trestního řádu. Poskytnutím vyžadovaných informací žalobci by došlo k nepřípustnému umožnění nahlédnutí do trestního spisu v režimu informačního zákona. Absenci práva nahlížet do spisu nelze obcházet podáním žádosti o informace podle informačního zákona. Povinný subjekt poukázal i na § 11 odst. 4 písm. a), odst. 6 informačního zákona a na to, že se žalobce opakovaně neúspěšně domáhal nahlédnutí do spisu.

4. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem povinného subjektu. Spisový materiál, jež chtěl žalobce ke své žádosti zpřístupnit, byl veden orgánem policie ve vztahu k šetření prováděného dle § 158 odst. 1 trestního řádu a zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“). Ač ve věci nebyl prozatím sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 trestního řádu, trestní řízení ve smyslu trestního řádu probíhalo. Ke zpřístupnění spisového materiálu proto mohlo dojít pouze nahlédnutím do spisu dle § 65 trestního řádu, nikoliv na základě žádosti o informace dle informačního zákona.

II. Žaloba

5. Žalobce předně namítal, že orgán policie ve věci, o níž žalobce vyžadoval svou žádostí informace, nepostupoval dle trestního řádu, neboť v ní nebyly zahájeny úkony trestního řízení. Aplikace § 65 trestního řádu a § 2 odst. 3 informačního zákona tak nepřicházela v úvahu. I kdyby orgán policie měl postupovat dle trestního řádu, nemohl neposkytnutí vyžadovaných informací v podobě spisového přehledu a meritorního rozhodnutí odůvodnit odkazem na § 65 trestního řádu (zákon o policii komplexní úpravu nahlížení do spisu neobsahuje). Prvoinstanční rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů v té části, v níž povinný subjekt argumentoval, že mohly být dány důvody pro odmítnutí žalobcovy žádosti dle § 11 odst. 6 informačního zákona, resp. § 11 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Tyto důvody dle žalobce ani nebyly naplněny.

6. Závěrem žalobce navrhl, aby soud zrušil prvoinstanční i napadené rozhodnutí a nařídil povinnému subjektu, aby žalobci zpřístupnil veškeré jím vyžadované informace dle jeho žádosti.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Žalovaný uvedl, že ve věci, v níž se žalobce dožadoval poskytnutí informací, orgán policie prováděl šetření dle § 158 odst. 1 trestního řádu a zákona o policii. Šlo tedy o předprocesní stádium trestního řízení podle trestního řádu. Žádost žalobce byla tedy správně posouzena podle § 65 trestního řádu. Ve vztahu k nahlédnutí do spisu byla aplikace informačního zákona vyloučena. Žalobcova žádost byla totiž povinným subjektem i žalovaným vyhodnocena tak, že se žalobce nedomáhal poskytnutí jen konkrétní informace ze spisu. Žalobce proti tomuto posouzení své žádosti povinným subjektem v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí nebrojil. Prvoinstanční rozhodnutí nebylo nepřezkoumatelné, neboť úvaha povinného subjektu stran aplikace § 11 odst. 6 informačního zákona, resp. § 11 odst. 4 písm. a) téhož zákona byla v prvoinstančním rozhodnutí obsažena jako obiter dictum. Závěrem žalovaný poukázal na to, že k žalobcovu podnětu Úřad pro ochranu osobních údajů ve sdělení ze dne 9. 4. 2021 uvedl, že neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení.

8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Další podání účastníků řízení

9. V replice ze dne 18. 5. 2021 žalobce odkázal na žalobní argumentaci a uvedl, že v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí poukázal na všechny tři informace, které požadoval. Z hlediska přípustnosti žalobní námitky nebylo podstatné, zda žalobce obdobnou námitku uvedl v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Ani sdělení Úřadu pro ochranu osobních údajů nezpochybnilo žalobní argumentaci. Dále žalobce argumentoval ve vztahu k některým listinám založeným ve správním spisu, což však nebylo pro rozhodnutí soudu podstatné, a proto zde argumentace žalobce není rekapitulována.

10. V podání ze dne 4. 6. 2021 žalobce uvedl, že od podání žaloby došlo k poskytnutí spisového přehledu a meritorního rozhodnutí, jež vyžadoval žalobce, jiným žadatelům. Povinný subjekt tak ve vztahu k žalobci postupoval v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu.

11. V duplice ze dne 23. 6. 2021 žalovaný uvedl, že věc vedená orgánem policie pod č. j. KRPP–99634–/TČ–2020–030181 byla dne 19. 11. 2020 založena ad acta, neboť nebyly shledány důvody pro zahájení úkonů trestního řízení. Dále žalovaný odkázal na prvoinstanční rozhodnutí, kde povinný subjekt uvedl, že součástí spisového materiálu, jehož zpřístupnění se žalobce domáhal, byly dokumenty, jež byly součásti spisového materiálu vedeného Oddělením hospodářské kriminality územního odboru Blansko Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pod č. j. KRPB–8596/TČ–2019–060181–STR a zpřístupněním spisu by mohlo dojít ke zmaření trestního řízení vedeného pod posledně uvedeným číslem jednacím. Žalobce se sám a prostřednictvím jiných osob snažil domoci získání informací právě z trestního řízení vedeného pod posledně uvedeným číslem jednacím za situace, kdy mu bylo jihomoravským orgánem policie a okresním státním zastupitelstvím v Blansku odepřeno nahlédnutí do spisu. Žalobce se tak snažil zneužít práva na přístup k informacím.

12. V triplice ze dne 9. 7. 2021 žalobce uvedl, že s částí spisu vedenou jihomoravským orgánem policie, která by mohla být součástí spisu, jehož zpřístupnění požadoval svou žádostí, byl již seznámen. Žalobce zároveň tvrdil, že se nedopustil zneužití práva. Dále žalobce argumentoval ve vztahu k informování veřejnosti o činnosti policie ČR (ani tuto argumentaci není nutno podrobněji rekapitulovat).

13. V podání ze dne 19. 1. 2022 žalobce poukázal na to, že mu bylo opětovně umožněno nahlédnout do spisu vedeného jihomoravským orgánem policie pod č. j. KRPB–8596/TČ–2019–060181–STR.

V. Posouzení věci soudem

14. Žaloba žalobce byla zdejšímu soudu postoupena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 6 A 25/2021–58.

15. Soud o žalobě rozhodoval ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť žádný z účastníků řízení s takovým postupem nevyslovil nesouhlas (žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil výslovně v podání ze dne 18. 5. 2021, žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu ze dne 23. 3. 2021, doručené mu dne 30. 3. 2021).

16. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě, přičemž neshledal žádné vady napadeného rozhodnutí, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

17. Žaloba je důvodná.

18. Soud předesílá, že se nezabýval argumentací účastníků řízení stran potenciálního zneužití práva ze strany žalobce, neboť o tento důvod nebylo opřeno napadené, ani prvoinstanční rozhodnutí (jež z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek a vzájemně se doplňují – srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008–73, ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25, či ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 447/2019–60, bod 22). Žalovaný nebyl v průběhu řízení před soudem oprávněn doplňovat odůvodnění napadeného rozhodnutí o důvody v něm neobsažené, tedy doplňovat další důvody, pro které žalobci jím vyžadované informace nelze neposkytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 10 As 423/2021–64, bod 28). Stejně tak se soud nezabýval námitkou žalobce stran porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť tato byla žalobcem vznesena až v jeho podání ze dne 4. 6. 2021, došlém soudu dne 7. 6. 2021, a tedy po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby (srov. § 71 odst. 2 věta poslední s. ř. s.; posledním dnem lhůty pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 s. ř. s. byl den 26. 4. 2021). Nevýznamnou pro rozhodnutí věci byla i žalobcova argumentace obsažená v podání ze dne 9. 7. 2021, týkající se obecného poskytování informací ze strany Policie ČR. Význam pro posouzení věci neměla ani skutečnost, že Úřad pro ochranu osobních údajů neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení ve vztahu k napadenému rozhodnutí, neboť tento závěr Úřadu pro ochranu osobních údajů nebyl pro soud nijak závazný. Soud dodává, že argumentoval–li žalovaný v duplice tím, že povinný subjekt v prvoinstančním uvedl, že součástí spisu byly dokumenty ze spisového materiálu vedeného oddělením hospodářské kriminality územního odboru Blansko Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje č. j. KRPB–8596/TČ–2019–060181–STR, jejichž zpřístupněním by mohlo dojít ke zmaření tohoto trestního řízení, nešlo o argumentaci důvodnou. Povinný subjekt totiž v závěru prvoinstančního rozhodnutí jen „zmínil“, že takto odůvodnil policejní orgán zamítnutí žádosti žalobce podle § 65 trestního řádu. Povinný subjekt tedy své rozhodnutí neodůvodnil svým závěrem, že by poskytnutí informací vyžádaných žalobcem u povinného subjektu znemožňovalo zmaření účelu trestního řízení vedeného Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, jak by vyplývalo z dupliky žalovaného. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí zmařením účelu trestního řízení vedeného Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje nikterak neargumentoval. Protože tedy nešlo o důvod napadeného ani prvoinstančního rozhodnutí, soud se touto argumentací žalovaného nezabýval.

19. Nejprve se soud zabýval žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí, jež měla být založena tím, že povinný subjekt nezdůvodnil úvahu o možném odmítnutí žalobcem vyžadovaných informací na základě § 11 odst. 4 informačního zákona, resp. § 11 odst. 4 písm. a) téhož zákona.

20. Povinný subjekt na citovaná ustanovení informačního zákona bez jakékoli doprovodné argumentace poukázal na str. 2 a 3 prvoinstančního rozhodnutí. Jelikož povinný subjekt bez dalšího vysvětlení tato zákonná ustanovení jen citoval, soud přisvědčil žalobci, že v této části je prvoinstanční rozhodnutí nepřezkoumatelné, avšak nevedlo to k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí jako celku, která by měla soud vést k jeho zrušení. Ze strany povinného subjektu se totiž jednalo o zjevné obiter dictum, nevytvářející nosný důvod pro odmítnutí žalobcovy žádosti. Že tato úvaha byla něčím navíc, bylo zřejmé i žalobci, který ji v podaném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí i v podané žalobě výslovně za obiter dictum označil (srov. str. 3 žalobcova odvolání a str. 8 bod 36 žaloby). Žalobní námitka nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí tedy nebyla důvodná, jelikož se nepřezkoumatelnost netýkala nosných důvodů správních rozhodnutí, tudíž napadené rozhodnutí, tvořící jeden celek s prvoinstančním rozhodnutím, mohlo být předmětem věcného soudního přezkumu. Posouzením důvodů pro odmítnutí žádosti dle § 11 odst. 6 informačního zákona, resp. § 11 odst. 4 písm. a) téhož zákona (srov. str. 8 a 9 podané žaloby) se soud nezabýval, neboť k odmítnutí žalobcovy žádosti nedošlo na základě těchto zákonných ustanovení. Přesněji řečeno k odmítnutí žalobcovy žádosti na základě těchto zákonných ustanovení ani dojít nemohlo, neboť správní orgány dospěly k závěru, že žalobcovu žádost o informace nelze vůbec posuzovat v režimu informačního zákona.

21. Soud přisvědčil žalobní námitce, že správní orgány nebyly oprávněny odmítnout žalobcovu žádost na základě § 2 odst. 3 informačního zákona s odůvodněním, že v případě žalobcem vyžadovaných informací bylo třeba postupovat dle trestního řádu, jenž v § 65 komplexně upravuje proces nahlížení do spisu.

22. Podle § 2 odst. 3 informačního zákona se informační zákon nevztahuje mj. na poskytování informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací.

23. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona platí, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

24. Podle § 3 odst. 3 informačního zákona se informací pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.

25. Je třeba připomenout, že žalobce se svou žádostí podle informačního zákona ze dne 5. 1. 2021 domáhal po povinném subjektu (I.) zpřístupnění spisového přehledu ve věci vedené orgánem policie, pod sp. zn. KRPP–99634–/TČ–2020–030181, (II.) zpřístupnění meritorního rozhodnutí ve věci vedené orgánem policie pod touž spisovou značkou a (III.) zpřístupnění kompletního spisového materiálu ve věci vedené orgánem policie pod touž spisovou značkou. Z obsahu žádosti bylo jednoznačně zřejmé, že se žalobce domáhal tří různých informací – jednak spisového přehledu, jednak meritorního rozhodnutí a jednak celého spisového materiálu. Jednalo se totiž o tři různé obsahy písemných záznamů na listinách (srov. § 3 odst. 3 informačního zákona). Z užitého množného čísla a konkrétní specifikace jednotlivých informací bylo zcela zřejmé, že žalobci šlo o poskytnutí právě těchto tří informací a nikoliv pouze o poskytnutí spisu a v jeho rámci zejména spisového přehledu a meritorního rozhodnutí.

26. Správní orgány žalobcovu žádost odmítly jako celek, neboť ji nebylo lze posoudit v režimu informačního zákona, když nahlížení do trestních spisů je komplexně upraveno v § 65 trestního řádu. To bylo nosným důvodem napadeného, resp. prvoinstančního rozhodnutí. Proti tomuto žalobce brojil. Spor se tedy mezi účastníky řízení vedl již o tom, podle jaké právní úpravy měla být žalobcova žádost posouzena a vyřízena – zda byl aplikovatelný informační zákon, či zda bylo lze postupovat výlučně dle trestního řádu.

27. Podle § 12 odst. 10 trestní řádu se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly–li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.

28. Ustanovení § 158 odst. 1 věty první trestního řádu stanoví, že policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.

29. Podle § 158 odst. 3 trestního řádu platí, že o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl.

30. Správním orgánům lze přisvědčit, že právní úprava nahlížení do trestních spisů je komplexně upravena v trestním řádu a při poskytování informací v podobě celého materiálu trestního spisu nelze postupovat dle informačního zákona, nýbrž je třeba postupovat dle trestního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010–103, bod 24, publ. pod č. 2241/2011 ve Sb. NSS). Tak tomu je ale pouze v případě, že je vedeno trestní řízení. V projednávané věci postup dle trestního řádu vůbec nepřipadal v úvahu, neboť ve věci, v níž se žalobce domáhal poskytnutí informací, se nevedlo trestní řízení podle trestního řádu.

31. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že ve věci, z níž žalobce vyžadoval informace, nebyl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu (srov. str. 5 napadeného rozhodnutí, str. 5 bod 16 žaloby a str. 3 vyjádření žalovaného k žalobě). Účastníci řízení se rovněž shodovali v tom, že orgán policie ve věci, z níž žalobce požadoval poskytnout informace, prováděl postup dle § 158 odst. 1 trestního řádu a dle zákona o policii. Rozhodným pro posouzení, zda se žalobce mohl spisového materiálu domoci žádostí dle informačního zákona, či postupem dle § 65 trestního řádu, bylo určení okamžiku, od nějž začíná policejní orgán postupovat dle trestního řádu jako orgán činný v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1 a 2 písm. a) trestního řádu. Pokud policejní orgán nepostupuje při své činnosti dle trestního řádu jakožto orgán činný v trestním řízení, nelze se z povahy věci domáhat nahlížení do spisu dle trestního řádu.

32. V rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 97/2009–119, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]o obdržení žádosti o informaci povinný subjekt nejprve posoudí, zda v konkrétním čase probíhá trestní řízení ohledně informace, která je požadována“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 1 As 18/2014–32, bodů 22 až 24, vyplývá, že postup orgánů policie podle § 158 odst. 1 trestního řádu není trestním řízení dle trestního řádu a orgán policie v tomto tzv. předprocesním stadiu nepostupuje jako orgán činný v trestním řízení dle trestního řádu. Postup orgánů policie předcházející sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení se řídí výhradně jinými právními předpisy, než trestním řádem. K totožnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl i v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 7 As 356/2017–28, bod 13; či v rozsudcích ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 As 200/2014–24; a ze dne 11. 7. 2007, č. j. 1 As 17/2007–73. Ač tento závěr nebyl v citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu vyřčen ve vztahu ke svobodnému přístupu k informacím, lze jej vztáhnout i na něj. Bylo by nelogické, ba až absurdní, kdyby měl být okamžik, od něhož policejní orgán postupuje jako orgán činný v trestním řízení dle trestního řádu, posuzován rozdílně vzhledem k obsahu soudy přezkoumávaných aktů a jednání správních orgánů (např. rozhodnutí v přestupkové věci či rozhodnutí ve věci svobodného přístupu k informacím nebo nezákonný zásah či nečinnost orgánů policie). Pro úplnost lze podotknout, že i trestně právní doktrína dospívá k totožnému závěru o charakteru činnosti orgánů policie podle § 158 odst. 1 trestního řádu: „Šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, provádí policejní orgán (Policie ČR) nikoli podle trestního řádu, ale v naprosto převažující míře podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, neboť úprava postupu před zahájením trestního stíhání (prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu) vychází z toho, že momentem oddělujícím od sebe šetření podle zákona o Policii ČR (popřípadě podle ustanovení jiných zákonů) a podle trestního řádu je sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 věta první TrŘ), popřípadě provedení některého neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, kdy se záznam sepíše až dodatečně po jeho provedení (§ 158 odst. 3 věta třetí TrŘ).“ – srov. ŠÁMAL, P., ZEZULOVÁ, J., RŮŽIČKA, M. § 158. In: GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. s. 386; shodně i ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. § 158. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 1939.

33. Správní orgány tedy v projednávané věci dospěly k nesprávným závěrům. Pokud orgán policie prováděl postup dle § 158 odst. 1 trestního řádu a dle zákona o policii, aniž by došlo k sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nevystupoval jak orgán činný v trestním řízení dle trestního řádu a při své činnosti nepostupoval dle trestního řádu. Žalobcovu žádost proto nesměly správní orgány odmítnout s poukazem na § 2 odst. 3 informačního zákona ve spojení s § 65 trestního řádu, komplexně upravujícím nahlížení do trestního spisu. Pokud nepostupoval orgán policie dle trestního řádu, nemohl ani žalobce nahlédnout do spisového materiálu na základě § 65 trestního řádu. Žalobce se požadované informace mohl domáhat žádostí dle informačního zákona a požadované informace mu nesměly být odepřeny s odkazem na regulaci trestního řádu. Řečeno jinak, protože neprobíhalo trestní řízení ve smyslu trestního řádu, nemohl se žalobce požadovaných informací domoci postupem dle § 65 trestního řádu. Toto ustanovení bylo v době, kdy žalobce o informace požádal, neaplikovatelné. Žalobcova žádost byla odmítnuta z nezákonného důvodu. Žádost tedy měla být posouzena dle informačního zákona. Soud shrnuje, že žádost o informace pod bodem III., týkající se nahlédnutí do spisu, nemohla být odmítnuta s poukazem na komplexní právní úpravu nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu, protože trestní řád se ve smyslu § 2 odst. 3 informačního zákona na konkrétně žalobcem požadované nahlédnutí do spisu nevztahuje.

34. S tímto argumentem nemohly správní orgány odmítnout ani žalobcem vyžadované informace pod body I. a II. jeho žádosti.

35. Žalovaný v podaném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcovu žádost posoudil dle jejího obsahu tak, že se jí žalobce domáhal nahlédnutí do spisu, přičemž zejména měl být žalobci poskytnut spisový přehled a meritorní rozhodnutí. Stejně měl žalobcovu žádost posoudit i povinný subjekt. Takto však žalobcovu žádost nebylo lze vyhodnotit. Žalobce se podanou žádostí zcela zjevně domáhal tří různých informací – spisového přehledu, meritorního rozhodnutí a celého spisu (srov. bod 25 tohoto rozsudku). Nebylo významné, zda žalobce námitku vztahující se k vyhodnocení jeho žádosti povinným subjektem, tedy že povinný subjekt nesprávně vyhodnotil podanou žádost jako žádost o jednu a nikoliv tři informace, uplatnil v podaném odvolání. Otázka posouzení obsahu žalobcovy žádosti (tedy vyhodnocení, jakých informací se žalobce domáhal tak, aby mohlo být rozhodnuto o žádosti v celém jejím rozsahu) byla otázkou zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí, a proto se jí měl v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu žalovaný zabývat z úřední povinnosti. Stejně tak případné neuplatnění této argumentace žalobcem v podaném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí nemohlo být na překážku tomu, aby žalobce takovou námitku mohl uplatnit v podané žalobě (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010–214, bod 38; či ze dne 15. 6. 2022, č. j. 3 As 290/2020–39, bod 20; navazující na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007–62, publ. pod č. 1742/2009 Sb. NSS). Soud zároveň podotýká, že žalobce v podaném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalovaného minimálně navedl na nesprávné posouzení jeho žádosti povinným subjektem. V úvodu podaného odvolání totiž žalobce uvedl, že se domáhal poskytnutí následujících informací, které poté jednotlivě specifikoval (spisový přehled, meritorní rozhodnutí a celý spis). Z užitého množného čísla a konkrétní specifikace jednotlivých informací bylo zcela zřejmé, že žalobci šlo o poskytnutí právě těchto tří informací a nikoliv pouze o poskytnutí spisu a v jeho rámci zejména spisového přehledu a meritorního rozhodnutí, a že povinný subjekt tak žádost nesprávně vyhodnotil.

36. Odmítnutí poskytnutí informace na základě § 2 odst. 3 informačního zákona je možné tehdy, pokud se žadatel žádostí dle informačního zákona domáhá poskytnutí informací v takovém rozsahu, že se fakticky jedná o nahlížení do spisu (a jeho žádost o informace je tak dle svého obsahu žádostí o nahlédnutí do spisu) a procedura nahlížení do spisu je komplexně upravena jiným zákonem (ve vztahu k nahlížení do spisu dle trestního řádu srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 44/2010–103, bod 24; ve vztahu k nahlížení do spisu dle § 38 správního řádu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 As 51/2019–39, body 13 až 15). Pokud se však žadatel domáhá konkrétně označených informací ze spisu a tyto informace v podané žádosti specifikuje, není postup dle informačního zákona vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 As 124/2017–21, bod 14).

37. Žalobce svou žádostí mimo zpřístupnění celého spisu (bod III. žádosti) žádal i o konkrétní informace v podobě spisového přehledu a meritorního rozhodnutí (body I. a II. žádosti). Správní orgány nemohly zákonně odepřít žalobci přístup k těmto informacím s poukazem na § 2 odst. 3 informačního zákona ve spojení s § 65 trestního řádu, neboť žalobcovu žádost o tyto konkrétní informace nebylo možné dle jejího obsahu posoudit jako žádost o nahlédnutí do spisu. Postup dle informačního zákona ve vztahu k těmto dvěma informacím tudíž nebyl vyloučen. Pro úplnost soud dodává, že pokud by snad správní orgány nepovažovaly žalobcem provedenou specifikaci vyžadovaných informací v podobě spisového přehledu a meritorního rozhodnutí za dostatečně určitou, měly jej vyzvat k upřesnění žádosti dle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona, nikoliv žádost odmítnout na základě § 2 odst. 3 informačního zákona [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 5 As 3/2006–70, vztahující se k této povinnosti povinných subjektů dle právní úpravy účinné do 22. 3. 2006, konkrétně § 14 odst. 3 písm. a) informačního zákona, která je však stran této povinnosti povinných subjektů obsahově totožná s právní úpravou platnou a účinnou ke dni vydání napadeného rozhodnutí].

38. Lze tedy uzavřít, že žalobcova žádost o informace v rozsahu zpřístupnění celého trestního spisu byla odmítnuta nezákonně proto, že získání informací žalobcem postupem dle § 65 trestního řádu nepřipadalo v úvahu. Ve věci, z níž pocházely informace, jichž se žalobce domáhal, neprobíhalo trestní řízení dle trestního řádu, a proto byla vyloučena aplikace tohoto ustanovení trestního řádu. Žalobcova žádost o informace v rozsahu konkrétně specifikovaných informací v podobě spisového přehledu a meritorního rozhodnutí byla správními orgány odmítnuta nezákonně proto, že žalobcovu žádost v tomto rozsahu nebylo lze dle jejího obsahu posoudit jako žádost o nahlédnutí do spisu, ale naopak ji bylo třeba posoudit jako žádost o konkrétně specifikované informace. Postup dle informačního zákona nebyl vyloučen ve vztahu k žádné z žalobcem vyžadovaných informací – jednak z toho důvodu, že nahlédnutí do spisu dle trestního řádu nepřipadalo do úvahy (ve vztahu k bodu III. žádosti v rozsahu zpřístupnění spisu), jednak proto, že se žalobce domáhal konkrétně specifikovaných informací (ve vztahu k bodům I. a II. žádosti v rozsahu zpřístupnění spisového přehledu a meritorního rozhodnutí).

39. O tom, že podle informačního zákona lze postupovat v případě, kdy žadatel žádá o informace určitý policejní orgán před tím, než tento zahájí úkony trestního řízení, svědčí i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016–55.

40. Pro úplnost soud dodává, že odkaz povinného subjektu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 10 As 118/2018–53, publ. pod č. 3849/2019 Sb. NSS, byl nepřiléhavý na skutkové okolnosti projednávané věci. Na rozdíl od věci posuzované Nejvyšším správním soudem byl v projednávané věci ve vztahu ke všem žalobcem požadovaným informacím vyloučen postup dle právní úpravy regulující nahlížení do spisu (zde podle § 65 trestního řádu). V projednávané věci nedošlo ke konfliktu mezi obecnou právní úpravou (informační zákon) a zvláštní právní úpravou (§ 65 trestního řádu), když zvláštní právní úprava byla neaplikovatelná, neboť ve věci, z níž se žalobce domáhal poskytnutí informací, neprobíhalo trestní řízení dle trestního řádu. Žalobce se svou žádostí nedopustil obcházení institutu nahlížení do spisu dle § 65 trestního řádu, ani se takového jednání dopustit nemohl, protože § 65 trestního řádu nebylo lze na žalobcovu žádost použít.

41. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu shledal důvodnou. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. Protože bylo stejnou vadou zatíženo i rozhodnutí prvoinstanční, zrušil soud postupem dle § 78 odst. 3 s. ř. s. i toto rozhodnutí. V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku (srov. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

42. K návrhu žalobce, aby soud nařídil povinnému subjektu, aby žalobci poskytl informace jím vyžadované v žádosti ze dne 5. 1. 2021, soud uvádí, že žalobcem navrhovaný postup dle § 16 odst. 5 informačního zákona nepřipadá do úvahy, pokud soud ruší odmítavá správní rozhodnutí odůvodněná tím, že na vyřízení žádosti o informace se nevztahoval informační zákon podle § 2 odst. 3 informačního zákona (srov. FUREK, A. § 16. In: FUREK, A., ROTHANZL, L., JIROVEC, T. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. s. 858). Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2018, č. j. 5 A 40/2015–68, bod 67, vyplývá, že nařídit povinnému subjektu poskytnutí žalobcem vyžadovaných informací lze pouze v případě, „je–li soud přesvědčen, že existence jakéhokoli jiného důvodu pro odmítnutí žádosti v rámci jeho zběžného přezkumu zcela zjevně dána není“ (obdobně i již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 338/2016–55, bod 33). Tak tomu v projednávané věci s ohledem na § 11 odst. 4 písm. a) informačního zákona či § 11 odst. 6 téhož zákona nebylo. Nebylo totiž lze dovodit, že zcela zjevně není dán důvod pro odmítnutí žalobcem vyžadovaných informací. Budou to tak správní orgány, kdo znovu (a nově) posoudí žalobcovu žádost dle informačního zákona a zváží, zda lze žalobci jím vyžadované informace poskytnout.

43. Obiter dictum soud uvádí, že ve správním spisu nalezl dokument Policejního prezidia ČR ze dne 12. 10. 2018, z něhož se podává, že pokud žadatel o informace žádá o poskytnutí celého spisu či jeho podstatné části, postupuje se dle § 65 trestního řádu, a to i v případech, kdy policejní orgán provádí postup dle § 158 odst. 1 trestního řádu, resp. zákona o policii, před zahájením úkonů trestního řízení. Tento dokument však pro správní orgány nemohl být jakkoliv závazný. Povinný subjekt i žalovaný byly jakožto orgány moci výkonné „ve svém postupu vázány právními předpisy a současně tím, jak předpisy vyložily soudy“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 26/2021–50, publ. pod č. 4306/2022 Sb. NSS, bod 28).

44. Při posouzení důvodnosti žaloby soud vycházel z žalovaným předloženého správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Z tohoto důvodu soud neprováděl k důkazu přílohy žaloby (listiny založené na čl. 13 soudního spisu), které byly součástí správního spisu.

45. Soud neprovedl ani žádný jiný z žalobcem navržených důkazů. Žalobce navrhl k důkazu listiny založené na čl. 35 až 38 soudního spisu (přílohy podání žalobce ze dne 4. 6. 2021), avšak tyto se vztahovaly k opožděné žalobní námitce dle bodu 18 tohoto rozsudku stran porušení § 2 odst. 4 správního řádu, tudíž nemohly mít vliv na posouzení důvodnosti žaloby. Navíc šlo o listiny vzniklé až po vydání napadeném rozhodnutí, tudíž pro rozhodnutí soudu irelevantní dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Z téhož důvodu, tedy že šlo o listinu vzniklou až po vydání napadeného rozhodnutí, soud neprováděl důkaz ani záznamem o nahlédnutí do spisu ze dne 4. 1. 2022 (založený na čl. 52 soudního spisu a přiložený k podání žalobce ze dne 19. 1. 2022).

VI. Náklady řízení

46. Výrokem II tohoto rozsudku soud procesně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalovanému (srov. § 60 odst. 1 s. ř. s.).

47. Celkové žalobcem účelně vynaložené náklady řízení ve výši 9 800 Kč sestávaly z odměny advokáta ve výši 6 200 Kč za dva úkony právní služby dle § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby; za každý z úkonů po 3 100 Kč), dále z dvou paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč (celkem 600 Kč). Dále žalobci náležela náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč.

48. Za podání ze dne 18. 5. 2021, 4. 6. 2021, 9. 7. 2021 a 19. 1. 2022 soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť se nejednalo o účelně vynaložené náklady řízení, když v těchto podáních nebyla obsažena žádná argumentace významná pro posouzení důvodnosti žaloby (argumentace se nevztahovala ke konkrétním důvodům napadeného a prvoinstančního rozhodnutí).

49. Vzhledem k tomu, že zastoupení žalobce advokátem bylo v průběhu řízení ukončeno (srov. podání žalobce ze dne 28. 11. 2022), je žalovaný povinen zaplatit tuto částku přímo žalobci. Lhůta ke splnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 s. ř. s. s přihlédnutím k možnostem žalovaného platbu realizovat.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Další podání účastníků řízení V. Posouzení věci soudem VI. Náklady řízení