3 As 290/2020 – 39

Rubrum

Rozdílné posuzování obdobných situací správní praxí neznamená vždy libovůli a neodůvodněně nerovné zacházení. Odchýlit se od určité správní praxe, jež se vytvořila, správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká.

Výrok

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně GIFF a. s., se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Slévárenská 272, zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Frýdek–Místek, Lidická 613, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 105/2016–52, takto:

Odůvodnění

I. Kasační stížnost se zamítá.II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Bocka ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ostrava (dále jen „ČIŽP“) ze dne 17. 12. 2015, č. j. ČIŽP/49/OOO/SR01/1512187.004/15/VRS (dále také „rozhodnutí ČIŽP“) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 350 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 37 odst. 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o integrované prevenci“). Správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že neprovozovala zařízení v souladu s integrovaným povolením podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci, jelikož postupovala v rozporu s provozním řádem„Provozní řád Slévárna“, č. 35467/2014/I, který jí byl uložen k plnění bodem 14 písm. a) výroku rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 6. 2014, č. j. MSK 35467/2014, kterým bylo vydáno integrované povolení. ČIŽP shledala rozpor s provozním řádem v pěti bodech, a to: 1) neudržováním čistého povrhu bez nánosu prachu na obslužných plochách příslušejících zdrojům č. 103 a 401 a jejich odlučovacím zařízením, 2) nezajištěním řádného provozu zařízení pro měření tlakové ztráty (U–manometru) látkového filtru č. 008 Cipres zdroje č. 401, 3) neudržováním povrchu odlučovacího zařízení bez nánosů prachu a neprováděním jejich pravidelného čištění dle záznamů v provozní evidenci č. 103, 4) nevedením záznamů výsledků kontrol odsávacího traktu pro odlučování EIP 3 a 4 v evidenci zdroje č. 103 a 5) nevedením záznamů výsledků kontrol odsávacího traktu související technologie (zdroje č. 401) v provozní evidenci zdroje č. 401.

2. K odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016, č. j. 464/2580/16,18428/ENV, změnilo rozhodnutí ČIŽP tak, že snížilo původně uloženou pokutu ve výši 350 000 Kč na 270 000 Kč a změnilo vymezení doby spáchání jednotlivých správních deliktů tak, že text ve výroku I.: „Ke spáchání správního deliktu uvedeného v bodech 1. A 2. došlo účastníkem řízení v době kontroly, tj. dne 26. 8. 2015. Ke spáchání správního deliktu, který je uveden v bodech 3., 4. a 5., došlo účastníkem řízení od 27. 6. 2014 do dne zahájení kontroly, tj. do 25. 8. 2015,“ změnil na: „Ke spáchání správního deliktu uvedeného v bodech 1., 2. a 3. došlo účastníkem řízení v době kontroly, tj. dne 26. 8. 2015. Ke spáchání správního deliktu, který je uveden v bodech 4. a 5., došlo účastníkem řízení od 27. 6. 2014 do dne předcházejícího zahájení kontroly, tj. do 25.8.2015.“

3. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze žalobou. Ten rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 105/2016–52 žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně v podané žalobě vymezila čtyři žalobní námitky, a to: 1) nesprávnou právní kvalifikaci vytýkaného jednání, 2) neúměrnou výši uložené pokuty (a s tím spojenou nepřiměřenou tvrdost rozhodnutí), 3) nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a 4) odlišný postup ČIŽP a žalovaného v případech skutkově srovnatelných s případem žalobkyně. Městský soud shledal oprávněnou pouze čtvrtou žalobní námitku.

5. Žalobkyně konkrétně ve čtvrtém žalobním bodu namítala, že žalovaný i ČIŽP uplatnili odlišný postup ve skutkově podobných situacích, neboť pokuta jí uložená byla ve srovnání s těmito případy nepřiměřeně vyšší. Tato tvrzení podložila tiskovými zprávami publikovanými na webových stránkách ČIŽP, v nichž byly shrnuty jiné případy uložených sankcí na úseku ochrany životního prostředí; dle názoru žalobkyně z nich vyplývá, že ačkoliv v nich bylo přímo ohroženo a poškozeno životní prostředí, uložené sankce byly řádově nižší, než v jejím případě. Ve vyjádření k žalobě k této námitce žalovaný uvedl, že s výjimkou jednoho případu (pokuta uložená společnosti Z–Group Steel Holding, a.s. ve výši 250 000 Kč) byly žalobkyní uvedené případy natolik skutkově odlišné, že je není možné srovnávat. Dále uvedl, že„[v]projednávaném případě je výsledná výše uložené sankce poněkud vyšší než v případě namítaném žalobcem, což však odpovídá konkrétním okolnostem stavu životního prostředí v místech spáchání správního deliktu. V projednávaném případě umístění předmětných zdrojů znečišťování ovzduší v aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek–Místek jde o nejzatíženější region z hlediska kvality ovzduší, a to nejen v rámci ČR. Důvodnost rozdílu ve výši uložené sankce je tedy jednoznačně dána, a to aniž by nutně muselo jít o porušení zásady dle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu.“

6. Městský soud k této žalobní námitce předně odkázal na § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správního orgány dbají, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Tuto zásadu jak ČIŽP tak i žalovaný dle názoru městského soudu porušili, uložili–li žalobkyni pokutu ve výši, která je zjevně odlišná od podobných případů, kterými se zabývali. Městský soud nesouhlasil s argumentací žalovaného, že uložení dvojnásobné pokuty je dostatečně odůvodněno lokalitou, kde se zařízení nachází. Uvedl, že„[s]kutečnost, že provozované zařízení se nachází v silně průmyslové oblasti, kde dochází k nadprůměrnému znečištění ovzduší, nemůže sloužit jako kritérium pro výši pokuty. Jde o nepřezkoumatelné kritérium, neboť, jak správně podotknul žalobce, stejnou logikou by šlo odůvodnit zvýšenou pokutu v případě, že by šlo o oblast znečištěnou minimálně.“ K moderaci výše uložené pokuty dle § 78 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) městský soud nepřistoupil, neboť samotná výše pokuty byla určena na základě nezákonného postupu.

7. Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

8. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud zrušil jeho rozhodnutí na základě argumentace, která nebyla obsažena v odůvodnění jeho rozhodnutí ani rozhodnutí ČIŽP, ale byla uvedena až v jeho vyjádření k žalobě ze dne 8. 9. 2016. Zohlednění lokality, kde se zařízení žalobkyně nachází, nebylo ani jedním z orgánů bráno jako kritérium pro stanovení pokuty, což vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí; tento argument zde užit nebyl a ani z obsahu těchto rozhodnutí jej nelze nikterak dovodit. Stěžovatel připustil, že formulace obsažena ve vyjádření k žalobě byla nevhodná, avšak trval na tom, že „obsah vyjádření k žalobě nemá a nemůže mít vliv na obsah obou správních rozhodnutí“. K tomutoodkázalna rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2009, č. j. 1 Azs 20/2009–68 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle něhož „nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je též rozsudek, v němž výtky soudu vůči správnímu orgánu nemají oporu ve správním spisu, či v provedeném dokazování před soudem a správním orgánem.“ Z tohoto důvodu shledává napadený rozsudek nepřezkoumatelným.

9. Dále stěžovatel uvedl, že ačkoliv ve vyjádření k žalobě uznal, že ze žalobkyní doložených šesti případů je projednávanému případu podobný jeden (uložení pokuty společnosti Z–Group Steel Holding, a.s.), v němž byla uložená sankce ve výši 250 000 Kč v odvolacím řízení snížena na 150 000 Kč, nelze přehlédnout, že ačkoliv se jednalo o totožnou skutkovou podstatu správního deliktu, tato je v zákoně o integrované prevenci definována značně široce a obecně, a proto lze jen obtížně najít případy, které by byly opravdu srovnatelné. Není možné srovnávat případy a vydávat je za totožné jen na základě shodného ustanovení zákona. Tuto úvahu stěžovatel jen doplnil ve vyjádření k žalobě o odkaz na stav životního prostředí v regionu, kde byl přestupek spáchán.

10. Stěžovatel má za to, že se ČIŽP v prvoinstančním rozhodnutí zabýval relevantními kritérii pro stanovení pokuty dle § 38 zákona o integrované prevenci s ohledem na specifika daného případu. Stěžovatel v odvolacím řízení zkoumal, zda nevznikly nedůvodné rozdíly ve vztahu k obdobným případům v souladu se zásadou správní činnosti dle § 2 odst. 4 správního řádu. Protože neshledal odchýlení od této zásady, nebyl povinen tuto úvahu v odůvodnění dále rozvádět, jelikož není v moci správních orgánů, aby se v odůvodnění rozhodnutí obsáhle věnovaly všem obdobným případům. Stěžovatel dále zdůraznil, že námitka stěžovatele týkající se rozdílnosti obou konkrétních případů (projednávaného případu a případu společnosti Z–Group Steel Holding, a.s. – pozn. NSS) nemohla být v odvolacím řízení řádně projednána, jelikož nebyla žalobkyní uplatněna.

11. Závěrem stěžovatel dodal, že umístění předmětného zdroje znečištění nebylo vzato v potaz jako okolnost rozhodná (přitěžující) pro stanovení výše pokuty, což také vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí, jelikož tyto skutečnosti nejsou v odůvodnění uvedeny. Tím spíše nebyly důvodem pro uložení pokuty ve dvojnásobné výši, než v případě společnosti Z–Group Steel Holding, a.s. Stěžovateli tudíž není zřejmé, jak má při novém projednání a rozhodnutí ve věci postupovat v souladu s výše uvedeným názorem městského soudu a při stanovení výše pokuty odhlédnout od okolnosti, kterou při rozhodování v odvolacím řízení nebral v úvahu.

12. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Nesouhlasí zejména s tvrzením stěžovatele, že se jednalo pouze ozmínkuohledně lokality; má za to, že se stěžovatel snaží bagatelizovat obsah svých vyjádření učiněných před městským soudem. Dále upozornila, že vyjádření k žalobě a žalované rozhodnutí bylo podepsáno totožnou úřední osobou a je tedy evidentní, že se tato osoba řídila v obou případech stejnými myšlenkovými procesy při určení výše pokuty a při vyjádření k žalobě. K odkazovanému rozsudku č. j. 1 Azs 20/2009–68 uvedla, že v jeho odůvodnění je také uvedeno, že nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je i rozsudek, v němž výtky soudu vůči správnímu orgánu nemají oporu mj. v provedeném dokazování před soudem. Dále žalobkyně zdůraznila, že podanou kasační stížností je uměle udržován protiprávní stav po dobu téměř 5 let a tudíž je zadržována i finanční částka, kterou uhradila jako pokutu. Zároveň stěžovatel v den podání kasační stížnosti předmětné řízení usnesením přerušil. V závěru žalobkyně městskému soudu vytkla, že nenavýšil výrok o nákladech řízení o daň z přidané hodnoty, ačkoliv zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Proto požaduje, aby toto pochybení bylo napraveno Nejvyšším správním soudem, a to jak v řízení o kasační stížnosti, tak v řízení před městským soudem.

13. V replice se stěžovatel vyjádřil k výtce žalobkyně týkající se závěrů plynoucích z rozsudku 1 Azs 20/2009–68. Dle jeho názoru žádné dokazování před městským soudem neproběhlo a samotným vyjádřením k žalobě není možné nahradit proces dokazování.

14. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

15. Kasační stížnost není důvodná.

16. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že má–li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z www.nalus.usoud.cz). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek v nyní projednávané věci splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Městský soud posoudil všechny žalobní námitky, odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, jaký skutkový stav vzal městský soud za prokázaný a proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

17. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, respektive procesní vadu, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, nelze spatřovat ani v tom, že městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil nikoli na základě posouzení úvah uvedených v jím vydaném rozhodnutí (či z důvodu jejich absence), ale na základě skutečností uvedených v jeho vyjádření k žalobě. Důvodem zrušení rozhodnutí stěžovatele skutečně nebyla absence explicitních úvah o souladu ukládané pokuty s pokutami ukládanými ve srovnatelných případech (tj. nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí), ale fakt, že ani stěžovatelem (dodatečně) předestřená argumentace k této otázce v rámci jeho procesní obrany (vyjádření k žalobě) věcně neobstála. Takovému myšlenkovému postupu soudu nelze principiálně ničeho vytknout.

18. Nejvyšší správní soud pokládá za nezbytné nejprve zdůraznit, že případné porušení § 2 odst. 4 správního řádu představuje porušení jedné ze základních zásad správního řízení a způsobuje tak nezákonnost správního rozhodnutí, kterým je takové řízení završeno. Podle § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbána to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly důvodné rozdíly.K otázce závaznosti správní praxe se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005–86, v němž uvedl, „že ne každé rozdílné posuzování obdobných situací musí nutně být libovůlí a neodůvodněně nerovným zacházením. Odchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká“.

19. Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti je postavena na premise, dle které správní orgány nejsou schopny při projednávání každého případu detailně zkoumat všechny obdobné případy a následně popisovat, v čem se vzájemně podobají a liší a jaký vliv mají zjištěné rozdíly na výši uložené pokuty. Tvrdí, že v rámci odvolacího řízení nicméně zkoumal, zda výše pokuty uložená prvostupňovým rozhodnutím nezakládá nedůvodné rozdíly oproti srovnatelným případům; jelikož takový nesoulad neshledal, dále se k této problematice v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval. Tento postup ovšem, jak již bylo uvedeno výše, městský soud stěžovateli nevytýkal, a za akceptovatelný jej považuje i kasační soud. Lze souhlasit s názorem, že není–li v řízení uplatněna konkrétní námitka týkající se odlišného postupu v obdobných případech, nelze po správním orgánu spravedlivě požadovat, aby v odůvodnění svého rozhodnutí prováděl z vlastní iniciativy komparace posuzované věci s jinými případy. Pokud by byly správní orgány nuceny při ukládání sankce vždy explicitně popisovat srovnatelné případy, vysvětlovat v čem se s projednávanou věcí shodují a v čem se odlišují, a jak byly případně zjištěné odlišnosti zohledněny při ukládání sankce, docházelo by tím nepochybně ke zbytečným průtahům v řízení a tím k porušení zásady rychlosti řízení ve smyslu § 6 odst. 1 správního řádu. Neexistence této povinnosti ovšem neznamená, že takovou úvahu správní orgány nemusí provést alespoň tacitně.

20. Právě tuto (explicitně nevyjádřenou) úvahu však musí být správní orgán schopen předestřít a obhájit alespoň v řízení před soudem, je–li v žalobě namítáno nerovné zacházení žalobce ve srovnání s jinými subjekty ve srovnatelném postavení (tj. porušení § 2 odst. 4 správního řádu). Sluší se v této souvislosti poznamenat, že není porušením principu subsidiarity soudní ochrany, vyjádřeného obecně v § 5 s. ř. s., pokud žalobce uplatní u soudu námitku, kterou nevznesl v průběhu správního řízení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007–62).

21. V nyní posuzované věci stěžovateli nic nebránilo, aby své úvahy o souladu postupu prvoinstatnčního orgánu s požadavky § 2 odst. 4 správního řádu předestřel soudu; pokud by tak učinil a jeho úvahy by byly soudem shledány za akceptovatelné, nebyl by důvod jeho rozhodnutí rušit. Stěžovatel této možnosti využil v rámci svého vyjádření k žalobě, městský soud však jeho úvahy neakceptoval a srozumitelně vyložil, proč (viz odst. [50] odůvodnění napadeného rozsudku). Za situace, kdy soud odmítl relevanci stěžovatelem uváděných úvah o souladu správních rozhodnutí s požadavky § 2 odst. 4 správního řádu, nebyla vyvrácena žalobní argumentace tvrdící opak; logickým důsledkem pak bylo zrušení rozhodnutí stěžovatele se závazným pokynem, aby se v novém rozhodnutí ve věci zabýval všemi zákonnými požadavky, které musí být zohledněny při ukládání pokuty.

22. Namítá–li v této souvislosti stěžovatel, že ze závazného právního názoru městského soudu není zřejmé, jak má v dalším řízení při přezkoumání přiměřenosti uložené pokuty postupovat, jde o argumentaci zcela lichou. Městský soud v odst. [52] odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný (stěžovatel) bude v dalším řízení znovu rozhodovat „o výši udělené pokuty v souladu s uvedeným názorem městského soudu a veškerými zákonnými požadavky kladenými na správní orgány při rozhodování o výši pokuty“. V kontextu důvodu pro zrušení rozhodnutí stěžovatele je tak zřejmé, že měl městský soud na mysli zejména soulad postupu prvoinstančního orgánu s § 2 odst. 4 správního řádu, to znamená, že jeho úkolem bude provést explicitní úvahu, zda: (i) existují skutkově a právně srovnatelné případy s případem žalobkyně, o kterých již bylo v minulosti rozhodnuto; pokud tomu tak je, (ii) zda existují relevantní rozdíly ve výši uložené sankce, a konečně (iii) zda za této situace lze nalézt důvody, pro které lze zjištěné rozdíly považovat za odůvodněné. Tento závazný právní názor Nejvyšší správní soud plně aprobuje.

23. Lze proto uzavřít, že kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., naplněn není.

24. Pokud jde o zbývající kasační argumentaci stěžovatele, tu Nejvyšší správní soud hodnotí jako zcela nekonzistentní a vzájemně si odporující. Tvrzení uvedené ve vyjádření k žalobě, že sankce zohledňovala lokalitu umístění kontrolovaného zřízení (Ostrava/Karviná/Frýdek–Místek), čímž se daná věc odlišovala od případů, na které poukazovala žalobkyně, stěžovatel v kasační stížnosti popírá s tím, že toto kritérium bylo jen nevhodně zmíněno a při stanovení pokuty se jím neřídil. Rovněž v otázce srovnatelnosti případu stěžovatele s jinými případy, ve kterých ČIŽP, potažmo stěžovatel, rozhodovali, je argumentace v kasační stížnosti diametrálně odlišná. Zatímco ve vyjádření k žalobě stěžovatel uvedl, že s případem žalobkyně je z šesti jím uvedených případů srovnatelný jediný (rozhodnutí ve věci společnosti Z–Group Steel Holding, a.s.), v kasační stížnosti již uvedl, že je extrémně náročné nalézt dva srovnatelné případy, neboť skutková podstata daného přestupku je v zákoně o integrované prevence stanovena široce a obecně. Stěžovatel tak nejdříve uznal, že případ společnosti Z–Group Stell Holding, a. s. byl s nyní posuzovaným případem srovnatelný, následně však toto tvrzení zcela relativizuje. Konečně, stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že se při svém rozhodování zabýval souladem prvoinstančního rozhodnutí s § 2 odst. 4 správního řádu, neuvádí však, jakými úvahami byl veden (úvahy týkající se umístění kontrolovaného zařízení popírá, jiné úvahy nenabízí). Uvedená argumentace je tedy nedůvodná.

25. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110in fines. ř. s. zamítl.

26. Závěrem Nejvyšší správní soud k upozornění žalobkyně týkajícímu se nesprávného výroku o náhradě nákladu řízení v napadeném rozsudku, kdy městský soud nenavýšil náhradu nákladů o příslušnou daň z přidané hodnoty, ačkoliv je její právní zástupce žalobce plátcem DPH, uvádí, že není oprávněn ve svém rozsudku změnit výrok rozsudku městského soudu o nákladech řízení. Žalobkyni nicméně nic nebrání v tom, aby na tuto skutečnost městský soud upozornila, neboť soud může o dalších nákladech řízení, o kterých dosud nebylo rozhodnuto, rozhodnout i dodatečně, samostatným usnesením.

27. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nenáleží. Právo na náhradu nákladů řízení tak má procesně úspěšná žalobkyně.

28. Náklady žalobkyně jsou tvořeny částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní služby jejího zástupce (vyjádření ke kasační stížnosti) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Přiznána byla též náhrada hotových výdajů zástupce, která činí dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za úkon právní služby. Celkem tak jsou náklady zastoupení tvořeny částkou 3 400 Kč. Jelikož advokát uvedl a doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedená odměna o částku odpovídající této dani. Celkovou částku 4 114 Kč představující náhradu nákladů řízení je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.