57 Af 24/2015 - 86

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce CRISTAL PALACE a.s., se sídlem Hlavní třída 61, Mariánské Lázně, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2015, čj. 705/LP/15 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2015 č.j. 705/LP/15 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.342 Kč, do třiceti dnů od právní moci rozsudku, k rukám Mgr. Jaroslava Mazůrka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2015, čj. 705/LP/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Mariánské Lázně (dále jen „správce poplatku“) platební výměr ze dne 29.8.2014, č. 20/2014, čj. Fin/13/7806/IS/1345/35884 (dále jen „platební výměr“), jímž byl žalobci vyměřen podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro listopad a prosinec 2013, (dále jen „ZoMP“ nebo „zákon o místních poplatcích“) poplatek z ubytovací kapacity ve výši 32.700 Kč, z toho ve výši 20.658 Kč za hotel CRISTAL PALACE za období listopad - prosinec 2013 a ve výši 12.042 Kč za hotel San Remo za období listopad - prosinec 2013. II. Důvody žaloby Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nezákonné, vnitřně rozporné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K tomu žalobce formuloval své námitky do tří žalobních bodů. Ad 1) Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci žalovaným podle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP v kombinaci s § 7 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) – (dále jen „ZoZS“ nebo „zákon o zdravotních službách“). Ustanovení § 7 ZoZS definuje, co je ambulantní péče. Z definice vyplývá, že se jedná o péči, při níž se nevyžaduje hospitalizace pacienta nebo přijetí pacienta na lůžko do zdravotnického zařízení poskytovatele jednodenní péče. Zákon o zdravotních službách dále definuje, co so rozumí pod pojmem primární ambulantní péče, specializovaná ambulantní péče a stacionární péče. Naproti tomu v § 9 ZoZS definuje lůžkovou péči tak, že se jedná o zdravotní péči, kterou nelze poskytnout ambulantně a pro její poskytnutí je nezbytná hospitalizace pacienta. Lůžková péče musí být poskytována v rámci nepřetržitého provozu. Toto ustanovení dále definuje, co se rozumí pod pojmem akutní lůžková péče, následná lůžková péče a dlouhodobá lůžková péče. Ustanovení § 7 ZoMP nerozlišuje mezi zdravotnickým zařízením poskytujícím ambulantní péči a zdravotnickým zařízením poskytujícím lůžkovou péči. Podle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP se vztahuje na ubytovací kapacitu ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud tato kapacita není využívána pro hotelové účely. Pokud by se osvobození vztahovalo pouze na zdravotnická zařízení poskytující lůžkovou péči, muselo by uvedené ustanovení znít tak, že se osvobození od poplatku vztahuje na ubytovací kapacitu v lůžkových zdravotnických zařízeních nebo zdravotnických zařízeních poskytujících lůžkovou péči. Zákonodárce však takovéto upřesnění do zákona neuvedl, z čehož je jednoznačně možné dovozovat, že bylo cílem vztáhnout uvedené ustanovení na všechna zdravotnická zařízení, jež splňují další tam uvedené podmínky. Výklad žalovaného nelze podložit žádným pravidlem výkladu práva. Tento výklad se příčí ústavnímu řádu České republiky, ale i základům výkladu a hermeneutiky, která platí na evropském kontinentu po dlouhá staletí. Žalobce odkázal na čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kde je stanoveno, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Žalovaný svým výkladem uvedenou ústavní maximu porušil, když dovodil, že žalobce má povinnost srážet a odvádět poplatek z ubytovací kapacity, byť dle ustanovení zákona o místních poplatcích je od této povinnost osvobozen v rozsahu kapacity, která není využívána jako hotelové zařízení. Správní orgán nemůže svévolně svým extenzivním výkladem rozšířit zákonem stanovené meze povinností na subjekty, které jim nepodléhají nebo jsou od těchto povinností osvobozeny. Dle žalobce jde o ten samý případ, kdy by bylo rozlišováno mezi lázeňskými zařízeními poskytujícími lázeňské pobyty pro osoby s diagnózami vyžadujícími hospitalizaci (po prodělaném infarktu nebo mozkové mrtvici) a poskytujícími léčebný pobytu pro osoby, které je možné léčit ambulantní formou (např. osoby s revmatem). Správní orgán mezi lázeňskými zařízeními takto nerozlišuje, neboť zákon stanoví jasnou výjimku z předmětného poplatku u všech lázeňských zařízení. Dle žalobce žalovaný svým výkladem porušil také čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 2 Ústavy, dle kterých lze veřejnou moc uplatňovat způsobem, který stanoví zákon a v jeho mezích. Žalovaný svým výkladem svévolně zúžil výjimku stanovenou zákonem. Žádná část zákona o místních poplatcích [ani samotný § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP] neodkazuje na ustanovení zákona o zdravotních službách (na § 7 ZoZS) a žádná část zákona o zdravotních službách neodkazuje na zákon o místních poplatcích. Správní orgán svévolně spojil dvě normy, které spolu souvisí jen okrajově, a fakticky prosadil výklad výjimky, který nemá v legislativě oporu a jedná se o účelovou normotvorbu vytvořenou ad hoc. V právním systému kontinentálního práva je vyloučeno, aby orgány veřejné správy na základě kombinace různých norem vytvářely výklady precedentního typu, které zákonodárce legislativní cestou nezakotvil a nijak ani nepředvídal. Zákon o místních poplatcích existoval od roku 1990 a výjimka pro zdravotnická zařízení do něj byla zavedena novelou účinnou ke dni 30.6.1994. Zákon o zdravotních službách nabyl účinnosti dne 1.4.2012, tj. 18 let poté. Zákonodárce při přijetí zákona o zdravotních službách nenovelizoval zákon o místních poplatcích a nestanovil u předmětné výjimky rozlišení mezi zdravotnickými zařízeními ambulantního typu a zdravotnickými zařízeními lůžkového typu. Přijetím zákona o zdravotních službách nenastala přímá derogace zákona o místních poplatcích. Nepřímá derogace zákona není s ohledem na čl. 4 Listiny v tomto případe možná, neboť by se jednalo o ad hoc ukládané povinnosti, které by byly v rozporu s ústavním řádem. Povinnosti by nebyly uloženy zákonem ani na základě zákona, ale na základě jakéhosi administrativního opatření nebo ediktu. Výklad žalovaného má další zjevné logické nedostatky, které jej činí rozporným. Ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP stanoví, že od poplatku z ubytovací kapacity je osvobozena ubytovací kapacita ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení. Z logického ale i gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že osvobození podléhá ubytovací kapacita lázeňského zařízení v rozsahu, v jakém není využívána jako hotelové zařízení a ubytovací kapacita zdravotnického zařízení v rozsahu v jakém není využívána jako hotelové zařízení. Pokud by osvobození podléhala kapacita pouze v lůžkových zdravotnických zařízeních, bylo by toto ustanovení zcela nelogické, neboť žalobci nejsou známy žádné nemocnice, hospice, zařízení LDN, sanatoria, léčebny a ozdravovny v České republice, které by byly provozovatelem zároveň v rozsahu volné kapacity využívány jako hotelová zařízení. Již ze samotné skutečnosti, že zákonodárce zapracoval do tohoto ustanovení zmínku o hotelových zařízeních, vyplývá, že počítal s tím, že má tomuto osvobození podléhat i zařízení, které neposkytuje lůžkovou zdravotnickou péči, přičemž v rozsahu lůžkové kapacity, která je obsazena osobami, které v zařízení absolvují léčebný pobyt (byť poskytovaný ambulantní formou) je tato kapacita od poplatku osvobozena. Naopak v rozsahu, v jakém je tato kapacita využívána například pro rekreační pobyt neléčebné povahy, poplatku podléhá. Rozlišení uvedené v § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP má smysl pouze v případě zařízení, které je provozováno žalobcem, neboť u zařízení lůžkového typu je vyloučeno, aby jeho kapacita byla využívána pro jakékoliv jiné účely, než léčebné. Nelze si představit, že by někdo pobýval na pokojích Fakultní nemocnice Praha Motol za účelem rekreace v rámci bazénů a rehabilitačních zařízení této nemocnice. Nelze si naopak představit, že by běžné hotelové zařízení osoba využívala pro léčebné účely (ubytování v hotelu Four Seasons za účelem rehabilitace svého artritického kloubu dvoutýdenním plaváním v hotelovém bazénu). Výklad žalovaného je nesmyslný i z pohledu zákona o zdravotních službách. Ustanovení § 7 ZoZS definuje ambulantní péči jako zdravotní péči, která nevyžaduje hospitalizaci pacienta a naopak § 9 ZoZS definuje lůžkovou péči jako péči, při které je nutná hospitalizace pacienta. Osvobození by tak podléhaly pouze nemocnice, hospice, sanatoria, ozdravovny a zařízení LDN. Žádné jiné zařízení by osvobození nepodléhalo. To by bylo nutné aplikovat například i na lázeňská zařízení, neboť léčebné lázně rovněž poskytují vesměs péči, při které není hospitalizace pacienta nutná. Zákon při tom počítá s tím, že hospitalizace je proces, kdy je pacient přijat na lůžko do zařízení s nepřetržitým provozem (nejlepší příklad je nemocnice). Lze pochybovat, že pacient v lázních splňuje uvedenou definici hospitalizace. Správní orgán toto rozlišení na lázeňská zařízení neaplikuje, avšak aplikuje jej na zdravotnická zařízení, která s ohledem na § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP mají být posuzována stejně. Právní posouzení žalovaného je tak nesprávné, nelogické a zmatečné, tento nesprávný výklad je činěn k tíži žalobce, kterého přímo poškozuje. Žalobce uvedené skutečnosti důrazně namítal v rámci odvolacího řízení. Žalovaného však k těmto jeho námitkám a argumentům nijak nepřihlížel. S ohledem na uvedené je napadené rozhodnutí nezákonné. Ad 2) Napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení § 19a odst. 1 zákona 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ZoOHS“ nebo „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Nepřímo, bezdůvodně a bez podkladu v zákoně jím byl zvýhodněn jeden okruh soutěžitelů oproti druhému okruhu soutěžitelů. Na základě prvostupňového rozhodnutí by vznikly dvě kategorie soukromých zdravotnických zařízení, a to soukromá zdravotnická zařízení, jež podléhají osvobození od poplatku z ubytovací kapacity a soukromá zdravotnická zařízení, jež tomuto osvobození nepodléhají. Tím by vznikla mezi uvedenými zařízeními zcela zásadní nerovnost, která by měla za následek podstatné ekonomické zvýhodnění jedné skupiny soutěžitelů oproti druhé, neboť na území města Mariánské Lázně by takto nastavené podmínky splňovalo pouze jedno maximálně dvě soukromá zdravotnická zařízení, která by tak byla v rámci cenově - konkurenčního boje enormně zvýhodněna. Rozdělení zdravotnických zařízení na ambulantní a lůžková ze zákona o místních poplatcích nevyplývá (zákon zná jen zdravotnická zařízení, přičemž do této kategorie spadají jak ambulantní tak lůžková zařízení). Napadeným rozhodnutí byl porušen nejen § 19a odst. 1 ZoOHS, ale i čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť napadené rozhodnutí nedůvodným a hlavně zákonem nepodloženým způsobem zasahuje do práva svobodně podnikat a svobodně provozovat hospodářskou soutěž. Žalobce uvedené skutečnosti namítal v odvolacím řízení, přičemž žalovaný k těmto jeho námitkám a argumentům nijak nepřihlížel. Ad 3) Žalobce namítal procesní nedostatky v odvolacím řízení. Prvostupňový správní orgán vydal na základě poplatkové kontroly platební výměr, kterým žalobci doměřil poplatek z ubytovací kapacity. Ze správního spisu FIN/13/7806/IS/1345/35882 lze dovodit, že tak učinil z důvodu, že dle jeho právního názoru zařízení žalobce nenaplňovalo výjimku podle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP, neboť část tohoto zařízení byla využívána jako hotelové zařízení. Žalobce s tímto právním názorem zásadně nesouhlasil a brojil proti němu i v rámci odvolání. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uznal argumentaci žalobce uvedenou v odvolání a konstatoval, že výklad prvostupňového správního orgánu byl nesprávný, pokud dovodil, že využití části kapacity pro hotelové účely způsobuje ztrátu práva na osvobození od poplatku z ubytovací kapacity i u části kapacity, která takto není užívána. Přesto však žalobci nevyhověl a odvolání zamítl z důvodu výkladu uvedeného v žalobním bodu ad 1). Žalovaný sice dospěl k závěru, že je argumentace žalobce důvodná, ale nevyhověl žalobci v důsledku své jiné argumentace. Dle žalobce žalovaný tímto pochybil, když za situace, kdy zastával jiný právní názor než prvostupňový správní orgán, věc nezrušil a nevrátil prvostupňovému správnímu orgánu s pokynem, aby opakoval provedené dokazování s optikou nového (upraveného) právního výkladu nebo sám celkově neopakoval dokazování ve věci a místo toho jen částečně dokazování doplnil. Dle žalobce tak žalovaný zatížil napadené rozhodnutí podstatnou vadou, která mohla mít za následek znevýhodnění žalobce v řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhoval zamítnutí žaloby. Ad 1) Uvedl, že žalobce vykládá ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP ryze formalisticky, když normativní pravidlo zde zakotvené rozšiřuje na celý § 7 ZoMP, a přehlíží, že smyslem a účelem § 7 ZoMP je zpoplatnit lůžkovou kapacitu v zařízeních určených k přechodnému ubytování poskytnutou za úplatu. Nárok na osvobození lze vykládat jedině ve vztahu k § 7 ZoMP jako celku. Výklad žalobce vede k tomu, že by byla zvýhodněna ubytovací zařízení, v nichž by sídlil subjekt poskytující zdravotnické služby formou ambulantní péče bez úzké vazby k lůžkové kapacitě zařízení (např. zubař, rehabilitační pracovník, praktický lékař apod.), oproti ubytovacím zařízením bez takovéhoto subjektu. Takový výklad nelze přijmout, neboť využití ambulantních zdravotnických služeb nemá bližší vztah k ubytovací kapacitě, ba dokonce využití lůžkové kapacity není podmínkou zdravotnického výkonu. Žalobci žalovaný přisvědčil, že zákon o místních poplatcích neodkazuje přímo na ustanovení zákona o zdravotních službách. Výklad žalovaného však vychází primárně z § 7 ZoMP, přičemž zákona o zdravotních službách bylo užito podpůrně, a to za účelem: a) rozlišení zařízení oficiálních od samozvaných; b) podpůrné argumentace, že i zdravotnické předpisy rozlišují mezi formami zdravotnické péče a vydávají registraci, resp. příslušné oprávnění k provozování zdravotnických služeb v rozsahu ambulantní či lůžkové formy péče. V mezích povolené péče je pak zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat zdravotnické služby. Žalovaný v tomto ohledu neshledal vlastní pochybení při posuzování dotčené problematiky. Tvrzení žalobce přirovnal žalovaný k situaci, kdy by samozvaný mastičkář argumentoval, že je jeho zařízení též zdravotnického charakteru, za což mu náleží osvobození dle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP, a že případnou relevanci jím provozované zdravotnické praxe nelze posuzovat, neboť ZoMP na zdravotní zákon neodkazuje. Takový výklad žalovaný odmítal. Zákonem o zdravotních službách argumentoval žalovaný ve vztahu k posuzovanému poplatkovému období, ve kterém byl tento zákon platný a účinný. Pokud by se jednalo o období před účinností zákona o zdravotních službách, vyrovnal by se i s předcházejícími zdravotnickými předpisy, které nebyly s výkladem žalovaného v rozporu. Žalobcem namítaná novelizace ZoMP nebyla tedy vydáním zákona o zdravotních službách třeba. V tomto ohledu je tvrzení žalobce nesprávné a zavádějící. Žalovaný neshledal ve vlastním výkladu vnitřní rozpornost a námitce žalovaného v tom směru proto nerozuměl. Dle žalovaného žalobce v zásadě obrací nárok na osvobození dle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP účelově ve svůj prospěch. Účelem tohoto ustanovení bylo osvobodit ubytovací kapacitu ve zdravotnických zařízeních a lázeňských zařízeních (např. ozdravovny), která plní primárně a zejména zdravotnickou činnost. Osvobození pak nemělo pro tato zařízení platit v případech, kdy část pacienty neobsazené lůžkové kapacity využila jinými, zejména ubytovacími hotelovými službami a primární zdravotnické určení předmětného zařízení ustupovalo pro tuto část lůžkové kapacity do pozadí. Popsaná praxe nebyla v průběhu existence ZoMP ničím výjimečným, a nelze tedy stanovenou zákonnou podmínku pro osvobození považovat za nejasnou či překvapivou. Zařízení žalobce slouží primárně jako hotelové zařízení disponující ambulantní zdravotnickou rehabilitační praxí. Zjevným úmyslem žalobce je, popřít smysl zákonného ustanovení a převrátit jej tak, že osvobozena jsou hotelová zařízení, která též provozují zdravotnické služby v ambulantní formě; de facto tedy jedno zařízení plní dvě odlišné, vzájemně nesouvislé, resp. nepodmíněné funkce, a to poskytování hotelových služeb a provozování zdravotní ambulance. Problém žalobce tkví v tom, že si nedostatečně uvědomuje předmět vlastního podnikání, tedy zda chce působit jako hotelové zařízení (s tím, že bude místní poplatek platit), nebo zda chce působit jako zdravotnické zařízení (a být od místního poplatku, nebude-li po určitou část užíván jako hotelové zařízení, osvobozen). Žalobce též pomíjí skutečnost, že zdravotní služby lze provozovat pouze ve zdravotnických zařízeních a v místech uvedených v oprávnění (§ 11 odst. 5 ZoZS). Má-li tedy žalobce oprávnění provozovat ambulantně rehabilitační péči v místě provozovny ambulance, pak toto oprávnění nemůže rozšiřovat na vlastní ubytovací kapacitu zařízení, neboť by se tak mimo jiné dostal mimo rámec zákonného oprávnění. Žalovaný závěrem k tomuto bodu uvedl, že i zařízení lázeňské péče podléhají registraci, přičemž poskytují-li vlastní služby lůžkovou formou, pak je tato forma v relevantním rozhodnutí uvedena. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí lázeňskou praxi neřešil, neboť zařízení žalobce jsou registrována jako zařízení zdravotnická, nebylo tedy v rámci posouzení nutné zabývat se skutečnostmi týkajícími se lázeňské péče, nýbrž skutečnostmi týkajícími se péče zdravotnické. Obdobně je třeba odmítnout tvrzení žalobce, že mu nejsou známa nestátní zdravotnická zařízení registrovaná na lůžkovou formu zdravotní péče. Prostým ověřením v síti internet či ověřením u příslušného registrátora lze zjistit, že jsou registrována i nestátní zařízení s lůžkovou formou péče. Žalovaný měl též za to, že veškeré námitky žalobce řádně vypořádal. Žalobcem namítanými skutečnostmi se dostatečně zabýval v čl. III bod 3 (strana 10 poslední odstavec) napadaného rozhodnutí. Námitku ohledně nevypořádání se s odvolacími námitkami žalobce označil žalovaný za účelovou a nekorektní. Ad 3) Žalovaný postupoval v souladu s ustanoveními zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „d.ř.“ nebo „daňový řád“). V daňovém řízení se uplatní zásada úplnosti, proto odvolací orgán nemůže případné vady v řízení zhojit tím, že věc zruší a vrátí první stupni k novému rozhodnutí. Naopak povinností odvolacího orgánu je případné vady prvostupňového rozhodnutí zhojit a věc v úplnosti vyřešit (viz § 114 – 116 d.ř.). Odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení provádět dokazování, případně dospět k jinému právnímu názoru, než prvostupňový správní orgán. Daňový řád pro tyto případy stanoví odvolacímu orgánu v § 115 odst. 2 povinnost seznámit daňový subjekt před vydáním rozhodnutí se zjištěnými skutečnostmi a umožnit mu se k nim vyjádřit. Žalovaný postupoval zcela v souladu s dotčenými ustanoveními daňového řádu, když žalobce seznámil se zjištěnými skutečnostmi a umožnil mu, se k nim vyjádřit nebo navrhnout provedení dalších důkazů (tedy jak k provedenému dokazování, tak k odlišnému právnímu názoru). Žalobce na předmětnou výzvu reagoval a žalovaný tuto jeho reakci v napadaném rozhodnutí vypořádal. IV. Replika žalobce Dle žalobce řada bodů ve vyjádření žalovaného odhaluje nesmyslnost jeho výkladové logiky. Žalobce vykládá ustanovení § 7 ZoMP tak, jak je napsáno (tj. gramaticky, sémanticky a logicky správně). Naopak s výkladem žalovaného žalobce nesouhlasil. Uvedl, že je možné se ztotožnit s názorem, že účelem § 7 ZoMP je zpoplatnit využitou lůžkovou kapacitu v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu. Je však nutné dodat, že uvedené ustanovení ZoMP obsahuje výjimky z aplikace uvedeného principu, přičemž zařízení žalobce jednu z uvedených výjimek naplňuje. Právě k uvedeným výjimkám žalovaný při citaci tohoto principu ale i celkově v rámci svého vyjádření nepřihlíží. Pokud žalovaný konstatuje, že jedině ve vztahu k § 7 ZoMP lze vykládat a vztahovat případný nárok na osvobození, je nutné konstatovat, že žalobce se domáhal předmětného osvobození podle tohoto ustanovení ZoMP. Tvrzení žalovaného o tom, že argumentace žalobce směřuje k tomu, aby byla zvýhodněna ta ubytovací zařízení, v nichž by též sídlil subjekt poskytující zdravotnické služby formou ambulantní péče bez úzké vazby k lůžkové kapacitě zařízení, je důkazem nepochopení problematiky ze strany žalovaného. Žalobcem je provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení (provozovny Cristal Palace a San Remo jsou nestátní zdravotnická zařízení). Model, který žalovaný v rámci tohoto argumentu zmiňuje, je model hostelu nebo studentské ubytovny, která využije volný a nevyužitý prostor v přízemí a pronajme jej zubaři, fyzioterapeutovi nebo masérovi. Za těchto okolností bude samozřejmě platit, že prostor v rámci ubytovny nebude předmětnému osvobození od poplatku z ubytovací kapacity podléhat, neboť je zřejmé, že osoby, které se ubytují v rámci předmětné ubytovny, se tam neubytují proto, aby využili zubařských služeb, nýbrž za celkem jiným účelem (Maďarský turista v Praze se ubytuje na Studentském hostelu na Žižkově ne proto, aby si přišel zpravit své zuby v rámci rezidentní zubní ordinace, nýbrž proto, aby se ubytoval při své návštěvě Prahy a ačkoliv není vyloučeno, že nakonec služeb zubní ordinace využije, a to na dobrovolném principu nebo nouzově, je možné konstatovat, že ubytovací služba se zubní ordinací nijak nesouvisí). Toto je podstatný rozdíl oproti nestátnímu zdravotnickému zařízení, které provozuje žalobce, neboť osoba absolvující v rámci nestátního zdravotnického zařízení pobyt, do zařízení Cristal Palace nebo San Remo nedojíždí proto, aby pouze turistiky navštívila Mariánské Lázně, nýbrž dojíždí do zařízení proto, aby v něm absolvovala léčebné procedury. Za tímto účelem předmětná osoba v rámci zařízení pobývá. Ubytování v zařízení je tudíž úzce spjaté s poskytovanými zdravotními výkony a léčebné procedury souvisí s ubytováním a naopak ubytování souvisí s léčebními procedurami. V rámci tohoto bodu je možné vidět, že žalovaný má naprosto mylně zjištěné a uspořádané skutečnosti, které jsou pro jeho rozhodnutí klíčové. Zařízení žalobce nejsou hotely s nahodilým výskytem rezidentního fyzioterapeuta, maséra, lékaře, ošetřovatelů, pracovníků welness zařízení atd., nýbrž se jedná o zdravotnické zařízení, kde se uvedené výkony poskytují komplexně jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, a to za účelem dosažení zlepšení zdravotního stavu pacienta a léčení jeho diagnózy. Využití lůžkové kapacity striktně není podmínkou využití jednotlivých výkonů (pacient se může ubytovat v rámci místní ubytovny a může například dojíždět na vyšetření související s vysokým krevním tlakem a v návaznosti na to využít služby masáží a hypotonického koupele ve spojení s farmakologickou léčbou), avšak tento postup by se celkem minul účelu, neboť uvedené výkony může absolvovat v místě svého bydliště a za tím účelem nemusí jezdit do Mariánských Lázní. Smyslem a cílem výkonů je, aby pacient s hypertenzí absolvoval vyšetření a kromě farmakologické léčby, absolvoval procedury na zlepšení svého stavu ve spojení s oddychem a vydatnou stravou, kterou zařízení nabízí, a to za účelem celkového zlepšení jeho zdraví. Uvedený holistický přístup k léčbě není na území českých zemí novinkou a jedná se o princip léčby, který byl bohatě v rámci lázeňských měst praktikován ještě v období CK Monarchie. To, že správní orgán tento princip neuznává a považuje zařízení žalobce za obyčejný hotel s jakýmsi nahodilým masérem v prvním patře, svědčí o úzkosti jeho rozhledu a neznalosti bohatosti historie kraje, jehož obvod má ve své jurisdikci. Žalovaný se sám doznává, že nepostupoval ve smyslu ZoMP a intuitivně a domýšlivě si zákon vyložil za použití ustanovení jiného zákona. Pokud chtěl odlišit oficiální zařízení od samozvaného a podpořit svoji argumentaci, mohl například místo zákona o sociálních službách použít zákon 183/2006 Sb., stavební zákon s odkazem na to, že tento zákon určuje, že stavba má být zkolaudována na účel, pro který je užívána a tudíž pokud není zkolaudována jako zdravotnické zařízení, je provozované zdravotnické zařízení v rámci ní samozvané a tudíž nemá nárok na předmětné osvobození. Je řada dalších veřejnoprávních předpisů přímo nesouvisejících se ZoMP, které žalovaný pro svůj výklad může použít. Pokud žalovaný uvádí, že použil zdravotní zákon podpůrně, a to v tom smyslu, že zdravotnické předpisy rozlišují mezi formami zdravotnické péče, a to ambulantní nebo lůžkové, žalovaný konstatoval, že § 7 ZoMP nestanoví výjimku v případě, že se provozuje zdravotnická péče určitou formou, ale stanovuje výjimku pro případ, že se jedná o ubytovací kapacitu ve zdravotním zařízení bez uvedení druhu péče, která se v rámci něj poskytuje. Navíc si žalovaný dává gól do své brány, když konstatuje, že použil zákon o zdravotních službách pro svou argumentaci pouze podpůrně, neboť v rozhodnutí přímo uvádí, že ustanovení tohoto zákona jsou výslovným důvodem pro zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení rozhodnutí orgánu prvního stupně. Skutečnost, že žalovaný nyní konstatuje, že ani nepostupoval ve smyslu ustanovení tohoto zákona a použil jeho znění pouze pro podpoření nějaké své domnělé argumentace, akcentuje nezákonnost postupu žalovaného. Žalobce se rázně ohradil proti opakovanému až soustavnému použití pojmu „samozvané zařízení“ nebo odkaz na „mastičkáře“. Pojem samozvaný naznačuje, že se jedná o vinklářské nebo pokoutní zařízení. Zařízení žalobce je nestátní zdravotnické zařízení, přičemž tento status mu byl přidělen po splnění všech podmínek, a to úředním a pravomocným rozhodnutím orgánů státní správy. Žalobce je řádným zdravotnickým zařízením, které má řádnou licenci a řádný zdravotnický personál poskytující zdravotní výkony (neprovádí žádné mastičkářské nebo pokoutné služby). Pokud měl žalovaný v této věci při svém rozhodování pochybnosti, mohla mu tato skutečnost být kdykoliv prokázána. Nezákonnost výkladu žalovaného je korunována vyjádřením, že pokud by bylo předmětem poplatku období před účinností zákona o zdravotních službách, vyrovnal by se i s předcházejícími zdravotnickými předpisy, které nebyly s výkladem žalovaného v rozporu. Žalovaný se zde fakticky doznává k tomu, že vůbec nepostupoval ve věci tak, že používal při výkladu postup, při kterém zjistil stav legislativy a pod něj subsumoval skutkový stav a na základě toho vydal rozhodnutí, nýbrž postupoval tak, že učinil ve věci názor a hledal vhodnou legislativu, kterou tento svůj názor podpořit. Toto je ale u správního orgánu zcela nepřípustný postup, přičemž tento postup se příčí nejen zákonu ale i ústavnímu řádu jako celku, neboť správní orgán musí postupovat ve smyslu platného zákona a v jeho mezích. Tímto konkrétním vyjádřením je podtržen ad hoc výklad žalovaného, jehož nesprávnost žalobce namítá. V rámci další argumentace se žalovaný vrací k výkladu, že pokud je i jen část zařízení používána jako hotelové zařízení, ztrácí celá kapacita nárok na osvobození. Uvedený výklad žalovaný sám zavrhl jako nesprávný a nelogický, přičemž ve vyjádření se postupně k tomuto výkladu prvostupňového orgánu vrací. Tato skutečnost je důkazem toho, že si uvědomuje slabost argumentů, které použil v rámci rozhodnutí a celkovou nezákonnost a nesprávnost svého výkladu. Pokud žalovaný konstatuje, že se žalobce dostává mimo rámec zákonného oprávnění, je nutné konstatovat, že rozhodnutím věcně a místně příslušného orgány byly provozovny žalobce uznány jako nestátní zdravotnická zařízení. Jako zdravotnické zařízení nebyla uznána pouze ambulance. Z tohoto důvodu je výklad žalovaného nesprávný. Navíc žalovaný na podporu svého argumentu opětovně používá zdravotní zákon, na který § 7 ZoMP neodkazuje. Tento výklad je tudíž svévolný. V. Vyjádření účastníků při jednání soudu O věci samé rozhodl soud po provedeném jednání, při němž žalobce i žalovaný setrvali na své argumentaci. Žalobce uvedl, že je zásadní otázkou, zda je možné zákon o místních poplatcích vykládat v souvislosti se zákonem o zdravotních službách, jak to činí žalovaný. Na území města Mariánské lázně jsou Léčebné lázně Mariánské Lázně a skutečnost, zda je jejich kapacita užívána také pro komerční účely, se nerozlišuje. Samozřejmě je jejich kapacita využívána i pro komerční účely, protože je to podnikatelský subjekt, který se snaží volné kapacity využít. Jsou však osvobozeny od poplatku z ubytovací kapacity. Pak jsou zde zařízení, jako je žalobce, který od roku 1990 postupně vybudoval nestátní zdravotnické zařízení, ve kterém působí lékaři, zdravotnický personál, je to normální zdravotnické zařízení, které možná nepůsobí jako nemocnice, ale poskytují se tam zdravotní výkony, které zdravotní pojišťovny proplácejí, nejenom naše, ale i přeshraniční např. německé, ruské. Této druhé kategorii hotelů se jasně říká, že nejsou zdravotnická zařízení, protože nemají lůžkovou péči, proto jim osvobození není přiznáno. Smyslem žaloby proto bylo, aby byla soudem potvrzena správnost doměření poplatku a byl učiněn výklad příslušného ustanovení. Žalovaný uvedl, že nevycházel primárně ze zákona o zdravotních službách, ale vycházel z § 7 ZoMP, podle něhož se zpoplatňuje ubytovací kapacita v zařízeních, která poskytují přechodné ubytování za úplatu, a pak stanoví určitý okruh adresátů, kteří jsou osvobozeni. Tam patří i zdravotnická zařízení. Dle žalovaného je třeba vykládat § 7 jako celek a přihlédnout k účelu, tedy, zda jsou zdravotní služby poskytovány ve vztahu k ubytovací kapacitě nebo ne. V ozdravovnách, kam se jezdí léčit děti, je pobyt v podstatě zdravotní, děti tam stráví celý pobyt. Jsou ale zařízení, která mají různé rehabilitační praxe, zubařské praxe, praxe obvodních lékařů, které sídlí v určitém komplexu nebo jsou provozovány tímto komplexem, ale samotný účel toho zdravotnického zařízení není podmíněn využitím lůžkové kapacity. A to byl důvod, pro který žalovaný shledal, že zařízení žalobce nemá nárok na osvobození od místního poplatku. Podpůrná argumentace zákonem o zdravotních službách v podstatě verifikovala názory žalovaného a v podstatě jí bylo prokázáno, že v tomto ohledu právní řád působí jednotně a nerozporně. Dle žalovaného je žalobním bodem uplatněným po lhůtě k podání žaloby argumentace žalobce dvěma kategoriemi zařízení na území města Mariánské Lázně. Jedná se o argumentaci uplatněnou až před soudem. Žalobce argumentuje jinými zařízeními, nyní je posuzován konkrétní případ, proto se nemůžeme zabývat tím, zda v jiném zařízení postupuje správce poplatku jinak. Jeho argumentace může sloužit třeba jako podnět pro zahájení jiného řízení nebo k prověření těchto skutečností, ale v dané věci se žalovaný zabýval v rámci odvolání případem žalobce. Žalovaný vždy volí takový výklad, který je vůči všem stejný. Pokud jsou případy skutkově stejné, dbá na to, aby bylo rozhodováno ve všech případech stejně. Žalobce doplnil, že je komplexní zdravotnické zařízení, má na to povolení, uznávají to zdravotní pojišťovny naše, německé i ruské. Je to komplexní zařízení, kde působí lékaři, sestřičky, balneotechnici, lazebníci. Je to komplexní zdravotnické zařízení, kam jde pacient ne za tím účelem, aby se tam ubytoval a nahodile se tam okoupal, ale za účelem využití zdravotních služeb, aby využil dva týdny pobytu tam, a jeho zdravotní pojišťovna to hradí. VI. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím vyslovili souhlas. Žaloba je důvodná. Právní hodnocení Ad 1) Podle § 7 odst. 1 ZoMP se poplatek z ubytovací kapacity vybírá v obcích a městech v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu. Mezi účastníky je sporný výklad ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP, podle něhož poplatku ubytovací kapacity nepodléhá ubytovací kapacita ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení. Žalobci byl po provedené daňové kontrole doměřen poplatek z ubytovací kapacity za období listopad a prosinec 2013 proto, že nesplňuje podmínky stanovené v § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP a nemůže tak být od tohoto poplatku osvobozen. Prvostupňový správní orgán vyložil ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP tak, že je-li jakákoliv část zařízení užívána jako hotelové zařízení, ztrácí daňový subjekt nárok na osvobození i u zbývající části zařízení, jež není užívána jako hotelové zařízení. Žalovaný se ztotožnil s žalobcem, že takový výklad uvedeného ustanovení, byť mu lze z gramatického hlediska přisvědčit, nelze s ohledem na ostatní argumenty racionálně obhájit. Dle žalovaného se jedná „zejména o výkladový paradox, kdy by zdravotnická nebo lázeňská zařízení nemohla přijmout žádného hosta do svého ubytování, neboť by automaticky všichni hosté pobývající v zařízení za účely zdravotní péče pozbyli práva na osvobození od místního poplatku. Obdobně by tomu bylo obráceně, kdy by zdravotnické zařízení vykrývalo část sezóny ubytovacími účely a nemohlo přijmout žádného pacienta za účely léčení. Takovýto výklad by byl nejen vůči adresátům právní normy velmi přísný, ale byl by zejména racionálně neobhajitelný a neudržitelný, nehledě na to, že by odporoval i tržním principům a svobodě podnikání. Muselo-li by zdravotnické zařízení odmítnout klienta vyžadujícího zdravotní péči jen z toho důvodu, že zrovna slouží jako hotel, by vyvolalo v důsledku jen ten následek, že by host do zařízení již nikdy nepřijel. Takovýto výklad by tedy zcela logicky popíral základní zaručená práva a svobody, zejména svobodu podnikat a svobodně určit okruh svého podnikání (povolání).“ S tímto závěrem žalovaného se soud zcela ztotožňuje. Žalovaný v rámci odvolacího řízení přehodnotil právní názor prvostupňového správního orgánu a dospěl ke stejnému závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro osvobození od poplatku z ubytovací kapacity stanovené v § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP, avšak z důvodu jiného. Dle žalovaného vzniká nárok na osvobození od poplatku z ubytovací kapacity pouze ze zákonem uvedených důvodů (případně z obecně závazné vyhlášky). „Na pojem „zdravotnická nebo lázeňská zařízení“ je nutno pohlížet objektivně přezkoumatelným pohledem, tedy tak, že za zdravotnická nebo lázeňská zařízení lze považovat pouze ta zařízení, která splňují zákonem stanovená kritéria pro provozování adekvátních zdravotnických či lázeňských služeb. Účelem osvobození má být zvýhodnění zařízení, která slouží ke zlepšení zdravotního stavu svých pacientů (klientů), a proto je nutno v tomto případě pro posouzení vyjít zejména ze zdravotnických právních předpisů a určit ta zařízení, jež stát za zdravotnická uznává; resp. jejich zdravotnický nebo léčebný přínos byl již prokázán, a proto jej společnost za takováto zařízení za splnění zákonem stanovených podmínek považuje (jedině tak je možno odlišit zařízení „oficiální“ od různých mastičkářů, léčitelů apod.).“ Žalovaný vycházel z listin založených ve správním spise, ze kterých je zřejmé, že byl žalobce rozhodnutím Okresního úřadu Cheb vydaného dne 22.9.1997 zaregistrován jako nestátní zdravotnické zařízení, a to v rozsahu poskytované péče pro obory fyziatrie, balneologie a léčebné rehabilitace. Toto rozhodnutí bylo následně změněno (zúženo) rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje, odborem zdravotnictví (dále jen „registrátor“), vydaného pod čj. 1229/ZD/08 dne 31.12.2008, a to tak, že druh a rozsah péče byl změněn na obor rehabilitační a fyzikální medicíny v rozsahu ambulantní péče. Dále následovala změna rozhodnutím registrátora čj. 734/ZD/09 ze dne 30.7.2009, spočívající ve změně druhu a rozsahu péče na obor fyzioterapeut bez odborného dohledu, a to v souladu s § 3 a 24 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Poslední změnou pak bylo rozhodnutí registrátora čj. 675/ZD/09 ze dne 3.8.2009, kterým však nebyla provedena změna druhu a rozsahu péče oproti poslednímu stavu. Soud se shoduje s žalovaným, že z uvedených důkazů vyplývá, že „zařízení žalobce jsou zaregistrována jako nestátní zdravotnická zařízení ve smyslu zákonů České republiky“. Dle žalovaného je nutno osvobození dle § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP vykládat v kontextu celého § 7 ZMP. „V souladu s ustanovením § 7 ZMP se místní poplatek z ubytovací kapacity vybírá v obcích a městech v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu. Poplatku pak podléhá každé využité lůžko a den. Předmětem zpoplatnění je tedy využitá lůžková kapacita zařízení podléhajícího místnímu poplatku. Dle názoru odvolacího orgánu je tedy osvobození ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních nutno chápat a vykládat tak, že jsou od místního poplatku osvobozena pouze ta zařízení, která k výkonu zdravotnických nebo lázeňských služeb vyžadují hospitalizaci klienta (pacienta) formou lůžkové péče, tedy taková zařízení, v nichž je poskytována zdravotní nebo lázeňská péče vyžadující „nepřetržitý“ (stálý) dohled nad klientem, popř. adekvátním personálem kontrolovaný lůžkový pobyt.“ Pro účely místního poplatku je nutno rozlišit „zdravotnická zařízení poskytující své služby ambulantně, kdy přijetí pacienta na lůžko není podmínkou poskytnutí takovéto služby a klient může zcela svobodně dle svého vědomí a svědomí rozhodnout, zda se v zařízení ubytuje nebo ne (ba dokonce ubytování nemusí být ani třeba); tedy využití ubytovací kapacity není podmíněno zdravotnickým nebo lázeňským výkonem. A od těchto zařízení je nutné rozlišit ta zařízení poskytující své služby formou lůžkové péče, kde výkon takovéto služby je podmíněn přijetím klienta na lůžko; v takovémto případě klient ani zařízení nemohou zvolit jiné využití ubytovací kapacity, neboť tato zařízení jsou uzpůsobena pro výkon lůžkové péče a poskytnutí zdravotnických nebo lázeňských služeb je přímo podmíněno využitím lůžkové (ubytovací) kapacity takovéhoto zařízení“. Druhý popsaný případ žalovaný označil případem zakládajícím nárok pro osvobození od místního poplatku z ubytovací kapacity, neboť „účelem osvobození ubytovací kapacity je právě nutnost (nezbytnost) klienta setrvati na lůžku ve zdravotnickém nebo lázeňském zařízení a nemožnost jiné volby (jako v případě ambulantní služby)“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedené odůvodnění svého právního názoru na výklad ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP zakončil konstatováním: „V právě popsaných úvahách dávají odvolacímu orgánu zapravdu zdravotnické předpisy, zejména (zmíněn zákon o zdravotních službách), „který v § 7 jednoznačně stanoví, že pro formy ambulantní péče se nevyžaduje přijetí pacienta na lůžko a naopak v § 9 stanoví, že lůžkovou péčí se rozumí zdravotní péče, jíž nelze poskytnout ambulantně“. Žalovaný uzavřel, že z rozhodnutí o registraci žalobce vyplývá, že jeho zařízení není zaregistrováno pro účely poskytování lůžkové péče, a tudíž mu osvobození od místního poplatku z ubytovací kapacity nenáleží. K žalobcem předložené sestavě obsahující seznam přijatých pacientů a jejich příslušné indikace stanovené lékařkou v zařízení žalobce, žalovaný uvedl, že tyto údaje o pobytu je nutno vykládat tak, že v rámci pobytu jmenovaní čerpali v určité dny služby ambulantního zdravotnického zařízení, nikoli tak, že by byli v zařízení po celou dobu ubytováni za účelem lůžkové péče ve smyslu § 9 zákona o zdravotních službách, neboť v tom případě by žalobce de facto provozoval služby v rozporu s oprávněním. V souladu se zdravotními předpisy se za zdravotnické nebo lázeňské zařízení považuje jen ta část zařízení, kde jsou provozovány zdravotnické nebo lázeňské služby (srov. § 11 odst. 5 ZoZS). Není-li lůžková péče registrována, pak nelze jiný druh péče na tuto formu rozšiřovat. Žalobce argumentuje tím, že je ve smyslu § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP zdravotnickým zařízením, které má příslušná povolení jako zdravotnické zařízení, úkony jím poskytnuté jsou hrazeny zdravotními pojišťovnami českými, německými i ruskými. Je komplexním zařízením, kde působí lékaři, sestry, balneotechnici, lazebníci. Dle žalobce ustanovení § 7 ZoMP nerozlišuje mezi zdravotnickým zařízením poskytujícím ambulantní péči a zdravotnickým zařízením poskytujícím lůžkovou péči. Pokud by se osvobození vztahovalo pouze na zdravotnická zařízení poskytující lůžkovou péči, muselo by uvedené ustanovení znít tak, že se osvobození od poplatku vztahuje na ubytovací kapacitu v lůžkových zdravotnických zařízeních nebo zdravotnických zařízeních poskytujících lůžkovou péči. Zákonodárce však takovéto upřesnění do zákona neuvedl, z čehož je jednoznačně možné dovozovat, že bylo cílem vztáhnout uvedené ustanovení na všechna zdravotnická zařízení, jež splňují další tam uvedené podmínky. Soud má za to, že při výkladu ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP je nezbytné vycházet z definice tohoto ustanovení. Je zde specifikováno osvobození od poplatku z ubytovací kapacity. Osvobozena je „ubytovací kapacita ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení“. Žalovaný dospěl k závěru, že je zařízení žalobce zdravotnickým zařízením. Ve vztahu k tomuto zdravotnickému zařízení provedl výklad celého ustanovení § 7 ZoMP a rozlišil zdravotnická zařízení poskytující své služby ambulantně a zdravotnická zařízení poskytující služby formou lůžkové péče. Podpůrně pak argumentoval zákonem o zdravotních službách, s jehož úpravou takové rozlišení koresponduje. Jak uvedl ve vyjádření k žalobě, dle jeho názoru zařízení žalobce slouží primárně jako hotelové zařízení disponující ambulantní zdravotnickou rehabilitační praxí. Úmyslem žalobce je, vykládat předmětné ustanovení tak, že jsou osvobozena hotelová zařízení, která též provozují zdravotnické služby v ambulantní formě. Žalovaný se však v odůvodnění napadeného rozhodnutí při výkladu ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP nezabýval výkladem pojmu lázeňské zařízení, resp. tím, proč má za to, že žalobce není lázeňským zařízením. Postačující není konstatování ve vyjádření k žalobě, že „i zařízení lázeňské péče podléhají registraci, přičemž poskytují-li vlastní služby lůžkovou formou, pak je tato forma v relevantním rozhodnutí uvedena. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí lázeňskou praxi neřešil, neboť zařízení žalobce jsou registrována jako zařízení zdravotnická, nebylo tedy v rámci posouzení nutné zabývat se skutečnostmi týkajícími se lázeňské péče, nýbrž skutečnostmi týkajícími se péče zdravotnické“. Ustanovení § 7 ZoMP, ze kterého žalovaný vycházel, rozlišuje mezi zdravotnickým a lázeňským zařízením. Žalovaný měl proto vyložit nejen, co je nutno rozumět zdravotnickým zařízením, ale také, co je nutno rozumět lázeňským zařízením. Při výkladu, co lze rozumět pod pojmem lázeňské zařízení bylo nutno vycházet ze zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon). Odpověď na to, co se rozumí lázeňským zařízením, tento zákon zcela úplně nedává, ale je z něho možné vyčíst, že lázeňským zařízením je zařízení, ve kterém je poskytována lázeňská péče. Lázeňská péče je neurčitý právní pojem, který bude nutno vykládat ve vztahu k tomu, k čemu lázně slouží, jaká lázeňská péče se v nich poskytuje (viz lázeňský zákon HLAVA VI. PŘÍRODNÍ LÉČEBNÉ LÁZNĚ A LÁZEŇSKÁ MÍSTA). Při rozlišení zdravotnického a lázeňského zařízení je zřejmé, že zdravotnickým zařízením je zařízení, které poskytuje zdravotní péči a lázeňským zařízením je zařízení, které poskytuje lázeňskou péči. V § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP je stanovena podmínka, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení. Nezbytné je proto dospět k závěru, že dojde-li k ubytování ve zdravotnickém zařízení nebo v lázeňském zařízení bez souvislosti s poskytováním zdravotní služby nebo lázeňské služby, jde o užívání příslušného zařízení jako hotelového zařízení. Konkrétně např. pokud někdo v lázeňském zařízení čerpá lékařskou péči pod dohledem lékaře nebo osoby způsobilé poskytovat lázeňskou péči vztahující se k těm konkrétním lázním, tak prioritně čerpá lázeňskou službu a ubytování není prostým hotelovým ubytováním. Když někdo v takovém zařízení čerpá lázeňskou péči pod dohledem lékaře bez ohledu na to, zda se jedná o ambulantní nebo lůžkovou péči, nečerpá hotelové ubytování prostého typu, ale v zařízení čerpá službu, která má souvislost s lázeňskými službami. Pokud by se někdo ubytoval v lázeňském zařízení např. v souvislosti s golfovým pobytem a nečerpal by lázeňskou službu, je logické, že by se jednalo o ubytování hotelové, jehož účelem není čerpání lázeňských služeb. Dle názoru soudu ten, kdo v lázeňském zařízení čerpá nějakou zdravotní službu a zároveň je v zařízení ubytován, čerpá lázeňskou službu. Nelze si představit, že bude čerpat lázeňskou službu komplexní spočívající jen v poskytování zdravotní služby, tedy toho, co lázně nabízejí, a za tím účelem bude do zařízení dojíždět. Lázeňská služba je podle názoru soudu něco jiného než zdravotní služba a musí souviset s tím, co lázně poskytují. Takže v lázních je nezbytný dlouhodobější pobyt, který však není spojený s nutností ležet na lůžku. Dle názoru soudu je po skutkové stránce možné přijet do zdravotnického zařízení nebo lázeňského zařízení a čerpat lázeňskou službu a přijet a nečerpat lázeňskou službu. I tento výklad zastávaný žalovaným je možný. Žalovaný se však nezabýval tím, co to je lázeňské zařízení a co to je poskytování lázeňské služby, omezil se striktně pouze na vyložení zdravotní služby. Při existenci dvou konkurujících si právních názorů žalobce a žalovaného, musí soud dát za pravdu žalobci a zvolit ten výklad, který je pro žalobce příznivější. Je to však podmíněno korektivem, že se musí jednat v případě lázeňského zařízení o poskytování lázeňské péče. Lázeňská péče musí být poskytována v souladu s podmínkami pro stanovení přírodních léčebných lázní. Pokud by v lázeňském zařízení byla poskytována jiná péče, která by neměla souvislost s podmínkami, za kterých bylo lázeňské zařízení povoleno, nárok na osvobození by nebyl. Jednalo by se např. o wellnes zařízení v rámci hotelu, které když nemá souvztažnost s lázeňským pobytem, poskytováním lázeňských služeb, lázeňské péče, je prostým hotelovým zařízením. Z uvedeného důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů shledal soud žalobu důvodnou. Žalovaný aplikoval v dané právní věci nesprávný právní názor, resp. právní názor, který byl v neprospěch žalobce, řádně neodůvodnil ve vztahu ke znění ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP. Ad 2) Nedůvodnou shledal soud námitku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení § 19a odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, podle něhož orgány veřejné správy nesmí podporou zvýhodňující určitého soutěžitele nebo jiným způsobem narušit hospodářskou soutěž. O takový případ se v dané právní věci nejedná. Po provedené daňové kontrole byla u žalobce shledána nesprávná aplikace ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP spočívající v tom, že žalobce nepodléhal osvobození od místního poplatku z ubytovací kapacity. Důvod, pro který byl žalobci doměřen za předmětná období poplatek z ubytovací kapacity, byl jiný u prvostupňového správního orgánu a jiný u žalovaného. Změna právního názoru žalovaného je předmětem posouzení soudem v rámci tohoto soudního řízení. Závěr, ke kterému dospěl zdejší soud při posouzení, zda je výklad ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP učiněný žalovaným v souladu s právní úpravou této problematiky a ústavně konformní, není pro posouzení důvodnosti této žalobní námitky rozhodný. Žalovaný zaujal při výkladu tohoto ustanovení určitý právní názor, který uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není rozhodné, že jej soud posoudil jako nedostatečně odůvodněný, tudíž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Rozhodující je, že se nejednalo o situaci, kdy by žalovaný jako orgán veřejné správy tímto způsobem zvýhodnil, nebo dokonce svévolně zvýhodnil, jiného od žalobce odlišného soutěžitele, či narušil hospodářskou soutěž. Žalovaný v soudním řízení uváděl, a soud o tom nemá pochyb, že v podobných případech postupuje stejně. Žalovaným zastávaný právní názor ohledně výkladu předmětného ustanovení ZoMP by tak dopadal na žalobce stejně jako na jiný subjekt, jemuž by byl za stejných podmínek doměřován místní poplatek z ubytovací kapacity. V daném případě se tak nejedná o zvýhodnění jednoho subjektu, nebo narušení hospodářské soutěže, ale o výkon správy daní, resp. poplatku, zde poplatku z ubytovací kapacity, prováděný správními orgány, které k tomu mají zákonem danou pravomoc. Pokud zaujal žalovaný právní názor ohledně výkladu předmětného ustanovení, resp. výkladu podmínek, za nichž žalobce nepodléhá osvobození od místního poplatku z ubytovací kapacity, pak je tento jeho právní názor předmětem posouzení soudem a nemá žádnou souvislost se zákonem o ochraně hospodářské soutěže, resp. s jeho § 19a odst.

1. Tento žalobní bod proto není důvodný. Ad 3) Podle § 114 odst. 2 d.ř. odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Odvolací orgán však není návrhy odvolatele vázán, a to ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Podle odst. 3 tohoto ustanovení vyjdou-li při přezkoumávání najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem neuplatněné, které však mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je prověří. Podle § 115 odst. 1 d.ř. v rámci odvolacího řízení může odvolací orgán provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, se stanovením přiměřené lhůty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Podle § 116 odst. 1 d.ř. odvolací orgán a) napadené rozhodnutí změní, b) napadené rozhodnutí zruší a zastaví řízení, nebo c) odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Ze správního spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný postupoval v souladu s uvedenými ustanoveními daňového řádu. Daňový řád pro odvolací řízení stanoví zvláštní postup oproti obecné úpravě ve správním řádu. Dvouinstančnost řízení zde má jiná pravidla. Jak je zřejmé z výšeuvedeného ustanovení § 116 odst. 1 d.ř. nemůže odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Změna důvodu vzniku daňové povinnosti (zde poplatkové povinnosti) k níž v průběhu odvolacího řízení dospěl odvolací orgán, tak nemůže vést ke zrušení prvostupňového rozhodnutí (platebního výměru) a k vrácení věci prvostupňovému správnímu orgánu. Ale, jak se v daném odvolacím řízení také stalo, zavazuje ustanovení § 115 odst. 2 d.ř. odvolací orgán k tomu, aby změnu odlišného právního názoru oproti právnímu názoru prvostupňového správního orgánu oznámil odvolateli a dal mu možnost uplatnit proti takovému postupu obranu. Žalovaný seznámil žalobce s důvody, které jej vedly ke změně výkladu ustanovení § 7 odst. 2 písm. c) ZoMP a dal žalobci možnost se k tomuto závěru žalovaného vyjádřit. Žalobce využil právo uplatnit v tomto řízení proti závěru o změně právního názoru žalovaným námitky. Prostor pro obranu žalobce tak byl dostatečný. Na námitky uplatněné žalobcem žalovaný reagoval, vypořádal se s nimi v části III. odůvodnění napadeného rozhodnutí. O odvolání žalovaný rozhodl podle § 116 odst. 1 písm. c) d.ř. Soud proto neshledal v postupu žalovaného vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V řízení nedošlo k namítanému porušení dvojinstančnosti řízení. Tento žalobní bod proto není důvodný. V té souvislosti soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4.2009, čj. 8 Afs 15/2007-75 (www.nssoud.cz), kde Nejvyšší správní soud za učinil závěr: „I. Rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl. II. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní správce daně prvního stupně autoremedurou (§ 49 odst. 1 daňového řádu) nebo odvolací orgán postupem podle § 50 odst. 3 daňového řádu. Postup podle § 50 odst. 3 daňového řádu se uplatní j ak v řízení o odvolání proti dani stanovené dokazováním (§ 50 odst. 6 daňového řádu), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně.“ I když byl uvedený závěr Nejvyšším správním soudem učiněn za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je možné jej aplikovat i v případě nového daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.), neboť ustanovení § 114 – 116 d.ř. upravují postup odvolacího orgánu v daňovém řízení obdobně. Závěr Žaloba je důvodná. Soud proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř.s. Současně vyslovil podle § 78 odst. 4 s.ř.s., že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku. Protože soud zrušil napadené rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, nemohl se zabývat žalobními body směřujícími do věci samé. VII. Náklady řízení Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu a odměně advokáta stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Zástupce žalobce, advokát, je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka odměny advokáta zvyšuje o DPH vypočtenou podle zákona č. 235/2004 Sb. za použití sazby platné v době rozhodnutí soudu, tj. 21 %. Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 advokátního tarifu 3.100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku 300 Kč. Odměna advokáta sestává ze tří úkonů právní služby, a to jednoho úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava věci), jednoho úkonu podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (podání žaloby) a jednoho úkonu podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (účast na jednání soudu dne 29.11.2016), tj. včetně paušální částky 10.200 Kč (9.300 + 900). DPH z této částky činí 2.142 Kč. Odměna advokáta tak činí 12.342 Kč. K odměně advokáta bylo připočteno 3.000 Kč za zaplacený soudní poplatek podle položky 18 bod 2. písm. a) Sazebníku poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Náklady řízení tak činí žalobcem požadovanou částku 15.342 Kč.

Poučení