57 Af 38/2010 - 121

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Jany Daňkové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové, v právní věci žalobce Mr. Forester s.r.o., IČ 26338530, se sídlem Plzeň, Vlastina 23, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Plzeň, Denisovo nábř. 6, proti žalovanému Celnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Antonína Uxy 11, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 2477-2/2010-160100-21, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 2477-2/2010-160100-21, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 7.760 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marka Dejmka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23.4.2010, č.j. 2477-2/2010-160100-21 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 9965200304 Celního úřadu Plzeň (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 18.11.2009, č.j. 4163-2/2009-166500-021 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle § 220 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/9 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), z dovezeného zboží – osobního automobilu RENAULT MÉGANE SCÉNIC dCi, VIN VF1 JA0 505 269 387 10, propuštěného dne 4.10.2007 do režimu volného oběhu, dodatečně vyměřeno clo ve výši 11.343 Kč. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že mu bylo neoprávněně doměřeno clo z dovezeného zboží propuštěného do režimu volného oběhu, od něhož byl žalobce předchozím rozhodnutím celních orgánů správně osvobozen. Prvoinstanční orgán své rozhodnutí o doměření cla odůvodnil tím, že dovezené zboží nelze pokládat za původní v EU, neboť příslušný doklad EUR. 1 nesplňuje požadavky na jeho pravost a správnost, což je dáno podle prvoinstančního orgánu tím, že při následném ověřování důkazu původu EUR.l bylo švýcarskými celními orgány „údajně“ zjištěno, že se osoba prodejce nenalézá na adrese uvedené na dokladu EUR.

1. Žalobce konstatoval, že dovezl ze Švýcarska do České republiky zboží a v souladu se zákonem, předpisy EU a mezinárodními dohodami požádal české celní orgány o osvobození od cla na dovezené zboží, které splňuje podmínky pro osvobození od cla. Celní preference dovezeného zboží žalobce celním orgánům doložil důkazem původu dovezeného zboží EUR.l, vydanými prodejci zboží. Doklad EUR.1 je přitom de facto jediným zákonným prostředkem k prokázání původu dovezeného zboží a jeho celní preference. Na základě tohoto dokladu celní orgány žalobce nejdříve (správně) osvobodili od cla za dovezené zboží. Následně však celní úřad svá rozhodnutí o osvobození od cla revokoval a vydal dodatečné platební výměry, kterými žalobci vyměřil clo. Vydání dodatečného platebního výměru na clo odůvodnil prvoinstanční orgán tím, že při následném ověření důkazu původu zboží EUR.l bylo švýcarskými celními orgány „údajně“ zjištěno, že osoba prodávajícího nebyla na adrese svého sídla „dosažena“ a proto nemohlo byt provedeno postverifikační řízení a tedy že nelze dovezenému zboží přiznat celní preferenci. Rozhodnutí prvoinstančního orgánu neobsahovalo řádné a úplné zdůvodnění a popis postupu českých a švýcarských celních úřadů (např. § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) v rámci postverifikačního řízení. Napadená rozhodnutí celních orgánů zejména neobsahují postup v rámci zjišťování, zda osoba prodejce vystavila a podepsala doklad EUR.l nebo z jakého důvodu nebyla osoba prodejce „dosažena“, a neobsahují ani přesné (doslovné) vyjádření švýcarských úřadů o jejich zjištění a popis postupu, jakým švýcarské celní úřady tyto skutečnosti zjišťovaly. Již tyto nedostatky v rozhodnutí celních orgánů mají za následek jejich nepřezkoumatelnost a zmatečnost. Žalobce dále uvedl, že sám kontaktoval prodejce, který původní doklady EUR.l vystavil. Prodejce žalobce zastihl (bez předchozí domluvy) v pracovní dobu na předmětné adrese. U tohoto prodejce pak žalobce zjistil, že nebyl ani českými ani švýcarskými orgány dotazován na příslušný doklad EUR.l a nebyl dokonce ani jinak švýcarskými orgány kontaktován (což mj. svědčí buď o nesprávném postupu švýcarských celních orgánů, nebo o nesprávné interpretaci jejich zjištění českými celními orgány). K žádosti žalobce vystavil prodejce žalobci nový doklad EUR.1 za účelem prokázání skutečnosti, že původní doklad byl řádně a platně vystaven a podepsán prodejcem (v souladu se zákonem a mezinárodními dohodami), že prodejce je bez jakýchkoliv obtíží k zastižení na předmětné adrese, a že rozhodnutí (skutkové zjištění) celních orgánů o popření dokladů EUR.l je neoprávněné a nedůvodné. Nově vystavený doklad EUR.1 byl předložen celním orgánům. Žalobce namítal, že namísto přezkoumání platnosti původního dokladu EUR.1 celní orgány, resp. žalovaný odvolání žalobce odmítl s odůvodněním, že na přiznání preferenční celní sazby není „automatický nárok“, a že původní doklad EUR.1 nelze uznat jako doklad o preferenci zboží. Žalobce konstatoval, že celní úřady ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků neprokázaly existenci skutečností vyvracejících platnost, pravost a správnost původního dokladu EUR.l, které jsou podkladem pro osvobození od cla. To jest dáno tím, že celní úřady v dané věci nezkoumaly veškeré skutečnosti úplně, což mimo jiné prokazuje i nově vystavený doklad EUR.l. Žalobce dále uvedl, že vytýká celním orgánům, že na základě zjevně a prokazatelně nepravdivých informacích, které nemohou mít oporu v provedeném dokazování, dodatečně vyměřily žalobci clo. Žalobce má s ohledem na vlastní šetření celé věci dokonce za to, že informace, o které je opřeno dodatečné vyměření cla, české celní orgány od švýcarských úřadů neobdržely (prodejci nebyli nikým kontaktováni). Žalobce má za to, že je-li vydán prodejcem doklad EUR.l k dováženému zboží tak, jak předpokládá zákon a mezinárodní dohody, jsou celní orgány povinny dovozce osvobodit od cla. Argumentace celních orgánů o tom, že mohou, ale nemusí řádný doklad EUR.l uznat podle svého uvážení, nelze akceptovat, neboť v takovém případě se jedná o nepřípustnou svévoli orgánů státní správy, kterou nelze v právním státě připustit. Žalobce prokazatelně předložil k dovezenému zboží řádný, v souladu se zákonem vystavený pravý a platný doklad EUR.l, a proto mu svědčí právo na osvobození od cla za dovezené zboží, dokud mu celní orgány bez důvodných pochybností neprokáží opak. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že švýcarské celní orgány vydaly potvrzení na základě údajů předložených vývozcem, tedy na nesprávném popisu skutečnosti podané vývozcem (odvolatel) a v daném případě, neměly švýcarské celní orgány důvod pochybovat o těchto údajích a neměly v době vývozu podezření, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Není povinností švýcarských celních orgánů při potvrzování průvodního dokladu EUR.l podrobně zjišťovat a kontrolovat zde uvedené údaje. Kontrola je zajištěna ustanovením o zpětné verifikaci, kdy lze zpětně prověřovat údaje uvedené v celním prohlášení a přiložených dokladech. Ze strany celních orgánů tedy nelze v žádném případě hovořit o chybě. Je třeba upozornit na to, že předmětný proces preferenčního zacházení je jištěn právě možností zpětné verifikace, čímž je předjímáno, že vydané potvrzení lze zpětně zpochybnit. Nelze tudíž dovozovat, že jednou udělené potvrzení, je navždy správné a platné. Této skutečnosti si musí být vědom i dovozce (žalobce). Pro uplatnění zvýhodněné preferenční celní sazby musí být splněny určité podmínky stanovené v Dohodě mezi evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací ze dne 19.12.1972 (dále jen „dohoda“), resp. jejím protokolu č. 3 (dále jen „protokol č. 3“). Je nutné o tuto preferenci požádat, přičemž tento úkon s sebou nese určitá práva a povinnosti, tedy i rizika. Tímto rizikem je myšleno, že vývozce předkládá průvodní osvědčení švýcarským celním orgánům k potvrzení, ovšem je plně odpovědný za správnost údajů zde uvedených. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu. V daném případě byla tato verifikace na žádost českých celních orgánů provedena, a to s výsledným stanoviskem, že předložené průvodní osvědčení nesplňuje požadavky na správnost a pravost tohoto osvědčení, a toto stanovisko je pro české celní orgány závazné. České celní orgány nemohou nijak zasahovat do pravomocí švýcarských celních orgánů, neboť způsob spolupráce jasně stanoví protokol č.

3. Pro přiznání preference je nutné prokázat původ zboží, ovšem podle podmínek stanovených Protokolem, které jsou jasně stanoveny a nelze je nahradit dobrozdáními či potvrzeními prodejců či výrobců k tomuto neoprávněných (ve smyslu protokolu č. 3). Dále je nutné opět zopakovat, že potvrzení o verifikaci, které je pro české celní orgány závazné, vydává švýcarská celní správa, a tyto je třeba respektovat. Postup, který navrhuje žalobce, zcela popírá princip přidělování preferencí. Podmínky uplatnění preferencí jsou přesně stanoveny protokolem č.3 a pokud nejsou dodrženy nelze preferenci uplatnit, tudíž je následně celními orgány doměřen celní dluh, který by byl vyměřen ihned při dovozu vozidla (pokud by preference nebyla uplatněna). Je také nutno zdůraznit, že při dovozu tisíce vozidel, čítá suma uplatněných preferencí velkou peněžní částku, která je jinak příjmem státního rozpočtu a rozpočtu Evropské unie, aiz tohoto důvodu je přidělování preferencí zatíženo přísnými podmínkami protokolu č.3, které nelze svévolně obcházet. Žalovaný konstatoval, že podotýká, že postup švýcarských celních orgánů, které právě pro rychlost a vůbec reálnou možnost propouštění zboží, mají zákonem umožněno nepožadovat všechny podklady od vývozce, protože vývozce odpovídá za údaje předložené celním orgánům, a právě jako pojistka zpětné kontroly těchto údajů je v protokolu č.3 umožněna zpětná verifikace, je tento postup naprosto standardní a zákonný. To znamená, že je zde mechanismus zajišťující po vývozu ze Švýcarska (při dovozu do ČR) prověřit zpětnou verifikací, zda mělo zboží původ v EU a zda mohla být uplatněna daná preference. K námitce žalobce, že švýcarské orgány celní správy prodejce vůbec nekontaktovaly či se o to ani nepokusily žalovaný uvedl, že takovéto „důkazy“ o činnosti švýcarské celní správy lze považovat za irelevantní a naprosto neprůkazné. Takováto tvrzení či zjištění žalobce je pouze jeho tvrzení a vůbec nic nedokazují ani neprokazují. Žalovaný dále uvedl, že žadatel v daném případě podává formalizovanou žádost o vydání osvědčení, na které uvádí, mimo jiné, údaje o identifikaci zboží a údaj o tom, v jaké zemi má mít dané zboží preferenční původ. Samotná žádost však přirozeně neosvědčuje správnost těchto skutečností. Jejich správnost musí být podložena relevantními podklady, ze kterých bude preferenční původ zboží zřejmý a které jsou demonstrativně vymezeny v čl. 28 protokolu č.

3. Právě nepředložení těchto podkladů bylo důvodem pro negativní výsledek verifikačního řízení. Žalobce v celém řízení nepředložil žádný důkaz, který by bylo možno považovat za relevantní podklad žádosti o vydání jednotlivých průvodních osvědčení, přičemž k tomuto závěru dospěl žalovaný hodnocením obsahu jednotlivých žalobcem zmiňovaných dokumentů a zohledněním jejich časové souvislosti. Ve vztahu k žalobním důvodům pak nutno zdůraznit, že v případě přenesení důkazního břemene je pouze na osobě povinné zaplatit clo, zda a jak prokáže správnost popisu skutečností, tedy zda tato osoba předloží podklady žádosti, ze kterých bude zřejmé, že tento popis skutečností podaný vývozcem je správný. Předpoklad žalobce, že má za to, že je-li vydán prodejcem doklad EUR.l k dováženému zboží tak, jak předpokládá zákon a mezinárodní dohody, jsou celní orgány povinny osvobodit dovozce od cla, a že argumentaci celních orgánů, že mohou, ale nemusí řádný doklad EUR.l uznat podle svého uvážení, nelze akceptovat, neboť v takovém případě se jedná o nepřípustnou svévoli orgánů státní správy, kterou nelze v právním státě připustit, je zcela neodůvodněný a subjektivní. Celní orgány jsou povinny činit pouze to, co jim ukládá zákon, což v daném případě učinily. Pokud by byly vždy povinny přiznat osvobození od cla, a nemít vůbec možnost zpochybnit toto přiznání, jak jim zákon umožňuje (viz. zpětná verifikace), potom by vůbec nemusely o těchto věcech rozhodovat. Jelikož toto osvobození od cla má své zákonné podmínky, o kterých je žalobce zákonem a mezinárodní smlouvou informován (pozn. neznalost zákona neomlouvá), lze takovéto osvobození od cla přiznat na základě jejich splnění, což však neznamená pouze automatické předložení formuláře EUR.l, ale také, že údaje v něm obsažené jsou správné a pravdivé a jsou podloženy doklady, které prokazují původ v EU podle požadavků protokolu č.

3. Jelikož clo vybírané při dovozuje příjmem státního rozpočtu a rovněž i příjmem Evropské unie, je případné osvobození od tohoto cla zatíženo přísnými podmínkami (a toho by si měl být každý dovozce vědom), které je povinen dovozce (žalobce) splnit, jelikož není na celních orgánech, aby prokazovaly původ zboží či snad pátraly po původu předmětného zboží, tento naopak prokazuje dovozce. Jelikož jsou tyto podmínky pro osvobození od cla či případná verifikace uveřejněny v zákoně, má mít žalobce povědomí o těchto podmínkách a možnostech správních orgánů v dané věci a rovněž i následků, které z toho plynou. Žalovaný v závěru vyjádření k žalobě uvedl, že podtrhuje, že je pro něho závazná verifikace od švýcarských celních orgánů, tudíž jejich závěr o tom, zda byly či nebyly splněny požadavky protokolu č.

3. Důvody a způsoby zjišťování těchto požadavků jsou však plně v kompetenci švýcarských celních orgánů. Pro české celní orgány je závazný pouze výsledek verifikace. Vzhledem k tomu, že žalobce ani žalovaný ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřili nesouhlas s takovým projednáním věci, přičemž byli ve výzvě poučeni o tom, že nevyjádří-li nesouhlas s takovým projednáním věci, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), o věci samé bez jednání. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Předně je nezbytné uvést, že soud napadené rozhodnutí původně zrušil rozsudkem ze dne 28.2.2011, č.j. 57 Af 38/2010-35. Tento rozsudek byl z podnětu kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19.7.2012, č.j. 9 Afs 38/2011-94, přičemž Nejvyšší správní soud Krajský soud v Plzni v souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s.ř.s. zavázal právním názorem v tomto rozsudku vysloveným. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že „čl. 220 odst. 2 celního kodexu v relevantním znění stanoví následující: S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud (…) b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země, považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce. Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je-li potvrzení založeno na nesprávném popisu skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. (…) Relevantní judikaturu k čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu shrnul Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2007 ve věci C-173/06 Agrover, Sb. rozh. S. I-8783, body 30 - 33. Z ní vyplývá, že podle citovaného ustanovení příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy, pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně rozsudky ze dne 12. 7. 1989 ve věci 161/88 Binder, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14. 5. 1996 ve věci C-153/94 a C-204/94 Faroe Seafood a další, Recueil, s. I-2465, bod 83; usnesení ze dne 9. 12. 1999 ve věci C-299/98 P CPL Imperial 2 a Unifrigo v. Komise, Recueil, s. I-8683, bod 22, jakož i ze dne 11. 10. 2001 ve věci C-30/00 William Hinton & Sons, Recueil, s. I-7511, body 68, 69, 71 a 72). Jestliže jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci C-348/89 Mecanarte, Recueil, s. I-3277, bod 12). Tuto judikaturu plně převzal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 97, publikovaném pod č. 1701/2008 Sb. NSS“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „v projednávaném případě není sporné naplnění druhé a třetí podmínky; předmětem rozepře však zůstává podmínka první. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (k tomu obdobně rozsudek Mecanarte, body 19 a 23). Ve věci žalobkyně ovšem došlo k aplikaci druhého a třetího pododstavce citovaného ustanovení, jež naplnění první podmínky značně modifikují. Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla v řízení vedeném se žalobkyní naplněna. Švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR.1), které se později ukázalo jako nesprávné. Chyba švýcarských celních orgánů tedy byla chybou, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo (žalobkyně) rozumným způsobem zjistit. Sporný tak zůstává výklad a aplikace třetího pododstavce citovaného ustanovení celního kodexu a otázka přenosu důkazního břemene. V této souvislosti je nutné odkázat na rozsudek Soudního dvora ve věci Beemsterboer, v němž Soudní dvůr dovodil, že v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností. Pod nedbalost vývozce, jež má za následek přesun důkazního břemene, Soudní dvůr výslovně zařadil případ, kdy vývozce neuchová důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající z protokolu uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří let (podle čl. 29 odst. 1 Protokolu). K tomu Soudní dvůr zdůraznil, že Evropské společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců a že je věcí hospodářských subjektů, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla. Podle názoru Nejvyššího správního soudu výklad provedený Soudním dvorem v tomto rozsudku plně dopadá na projednávanou věc. Pokud tedy dojde k odvolání průvodních osvědčení, mohou celní orgány země dovozu doměřit clo, pokud prokáží, že popis skutečností provedený vývozcem není správný. To mohou celní orgány země dovozu učinit např. tehdy, dospějí-li celní orgány země vývozu v rámci procesu verifikace k závěru, že příslušné zboží s deklarovaným preferenčním původem zboží ve skutečnosti nesplňuje některý z požadavků článku 2 – 14 Protokolu nebo některou z konkrétních podmínek uvedených v příloze II a III k tomuto Protokolu (např. nedodržení určitého výrobního postupu nebo překročení maximální procentuální hodnoty nepůvodních složek v konečném výrobku apod.). To ale předpokládá součinnost vývozce, který k takovým zjištěním poskytne celním orgánům země vývozu potřebné podklady demonstrativně uvedené v čl. 28 Protokolu, jež mohou být následně poskytnuty celním orgánům země dovozu k unesení jejich důkazního břemene, že popis skutečností podaných vývozcem nebyl správný. Jestliže však vývozce v rozporu s článkem 29 odst. 1 Protokolu tyto doklady nemá, nebo je poskytne jen v nedostatečné míře, takže celní orgán země vývozu nemůže ověřit preferenční původ zboží, dostává se celní orgán země dovozu nutně do důkazní nouze ohledně toho, zda vývozce podal správný popis skutečností. Ve stejné situaci se celní orgány země dovozu nachází bezpochyby i tehdy, je-li vývozce nekontaktní, neboť ani tehdy nemohou celní orgány země vývozu ověřit preferenční původ zboží. Právě na tuto situaci míří výklad Soudního dvora poskytnutý v citovaném rozsudku Beemsterboer: Jelikož důkazní nouze celních orgánů země dovozu je způsobena výlučně chováním vývozce v rozporu s Protokolem, přechází důkazní břemeno na osobu povinnou zaplatit clo. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „jestliže švýcarské celní orgány v rámci verifikačního řízení dospěly k závěru, že preferenční původ dovezeného zboží nelze prokázat, neboť vývozce nebyl schopen předložit příslušné doklady, je spravedlivé, aby možnost prokázat tento preferenční původ byla umožněna dovozci, kterému by jinak scházela jakákoliv obrana. Žalobkyně je tedy oprávněna v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ. V tomto ohledu je obstarávání žádosti a dalších dokumentů eventuálně založených ve spisech švýcarských orgánů zjevně neužitečné, neboť i bez nich je zjevné, co má žalobkyně prokazovat. Zatímco prostý původ zboží, tj. kde byl určitý výrobek vyroben, nemá zpravidla na celní řízení žádný vliv a jeho určení nebývá problematické, ověření a doložení preferenčního původu zboží může být skutkově náročnou záležitostí. Neznamená totiž pouhé zjišťování toho, ve které zemi byl výrobek vyroben, ale též musí být naplněny požadavky Protokolu a jeho příloh ohledně původu a zpracování surovin, součástek a směsí, které byly na jeho výrobu použity. Pouhá žádost o průvodní osvědčení EUR.1 a případné dokumenty k ní připojené – nepostačovaly-li již celním orgánům země vývozu – k určení preferenčního původu zboží dostačovat nemohou“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „následně se zabýval námitkou týkající se problematiky následné verifikace preferenčního původu zboží. Rovněž touto otázkou se ve skutkově obdobné věci zabýval Nejvyšší správní soud již ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Afs 42/2011 - 209, z něhož devátý senát i při přezkumu této námitky vycházel. Nezjistil totiž žádný důvod, proč by se měl od závěrů prvního senátu odchýlit. Dodatečné ověřování dokladů o původu zboží (verifikaci) upravuje článek 33 Protokolu. Jak výstižně poznamenal krajský soud i stěžovatel, judikaturu Soudního dvora k procesu verifikace shrnula generální advokátka Trstenjak ve stanovisku k věci C. A. S. SpA následovně. Podle ustálené judikatury je stanovení původu zboží založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány státu dovozu v tom smyslu, že původ je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Tento systém je odůvodněn skutečností, že orgány státu vývozu jsou pro přímé ověření skutečností podmiňujících původ nejpovolanější. Pro určení původu zboží má toto rozdělení pravomocí navíc tu výhodu, že vede k bezpečným a jednotným výsledkům, a tím zabraňuje odklonu obchodu a narušení hospodářské soutěže v obchodě. Takový systém může tudíž fungovat pouze tehdy, jestliže celní úřad dovozního státu uznává posouzení legálně provedená orgány vývozního státu. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Les rapides Savoyards a další, je v rámci mezinárodních dohod o volném obchodu – zavazujících Společenství vůči třetímu státu na základě vzájemných povinností – uznávání legálně vydaných rozhodnutí orgánů tohoto třetího státu celními úřady členského státu nutné také proto, aby Společenství mohlo od celních orgánů uvedeného státu vyžadovat dodržování rozhodnutí vydaných orgány členských států ohledně původu výrobků vyvezených do uvedeného státu ze Společenství. Je sice pravda, že celní orgány státu dovozu nejsou předložením osvědčení o preferenčním původu právně vázány, aby dovozci poskytly požadované preferenční zacházení. Jakmile však bylo osvědčení o preferenčním původu zboží formálně řádně vystaveno, je prima facie věcně správné. Proto předložením osvědčení o preferenčním původu zboží nastává přinejmenším závazný účinek v ohledu skutkovém, to znamená ohledně skutkových zjištění celního orgánu ve státě vývozu. Z toho vyplývá, že celní orgány dovozního státu nemohou podle ustanovení Dohody o přidružení odmítnout uplatnění preferenčního zacházení na výrobek dovezený s osvědčením řádně vydaným celními orgány vývozního státu. I v případě, že mají celní orgány dovozního státu důvodné pochybnosti, pokud jde o skutečný původ tohoto zboží, mohou pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu tohoto původu po propuštění zboží. Tento systém spolupráce a rozdělení úkolů celních orgánů, stanovený v uvedené dohodě, s sebou logicky nese, že pokud celní orgány vývozního státu mohly určit původ dotčeného zboží, jsou celní orgány dovozního státu také vázány závěry této kontroly po propuštění zboží. Pouze za zvláštních okolností, kdy celní orgány vývozního státu nejsou s to řádně provést kontrolu po propuštění zboží, mohou podle Soudního dvora celní orgány dovozního státu samy ověřit pravost a správnost sporného osvědčení EUR.1s přihlédnutím k jiným důkazům původu dotčeného zboží (body 76 – 81 stanoviska). Zmiňovanou ustálenou judikaturu Soudního dvora respektuje též judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 7. 2. 2008, čj. 5 Afs 37/2007 - 49, publikovaném pod č. 1577/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu“. Ačkoliv se jednalo o případ, jenž se odehrál před vstupem České republiky do Evropských společenství, jednalo se o výklad obdobné situace a obdobné právní úpravy jako v projednávaném případě. V závěru zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „jelikož hodnocení důkazních prostředků celními orgány bylo podstatnou částí žaloby, k níž se soud v napadeném rozsudku komplexně nevyjádřil, neboť shledal jiné vady řízení před celními orgány, nepovažuje kasační soud za vhodné se těmito důkazními prostředky a jejich relevancí a průkazností pro projednávanou věc nyní zabývat. Nad rámec nutného pak připomíná, že k otázce prokazování preferenčního původu zboží, konkrétně automobilů, již existuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 24. 4. 2008, č. j. 9 Afs 107/2007 - 77, nebo ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69, publikovaný pod č. 1399/2007 Sb. NSS“. Vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu se soud zabýval hodnocením důkazních prostředků celními orgány a jejich relevancí a průkazností ve vztahu k přemětu řízení, resp. zda se celní orgány dostatečně vypořádaly s žalobcem ve správním řízení předloženými důkazy. Soud dospěl k závěru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s žalobcem předloženými důkazy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud „žalobce je oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ“. V Protokole č. 3 o definici pojmu „původní produkty“ a o metodách správní spolupráce k dohodě (2006/81/ES) je pojem „původní produkty“ definován v jeho hlavě II., tj. čl. 2 až 11. K tomu, aby konkrétní zboží mohlo být považováno za „původní produkt“ je nezbytné, aby splňovalo podmínky v hlavě II. Protokolu č. 3 stanovené. V čl. 28 Protokolu č. 3 je pak příkladmo uvedeno, kterými doklady je možné prokázat, že zboží může být považováno za produkt pocházející ze Společenství, Švýcarska nebo jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4 a že splňuje ostatní požadavky tohoto protokolu. Těmito doklady mohou být mimo jiné a) přímý důkaz o činnostech prováděných vývozcem nebo dodavatelem při získávání dotyčného zboží, který je obsažen například v jeho účtech nebo vnitřním účetnictví; b) doklady prokazující původ použitých materiálů, vydané nebo vyhotovené ve Společenství nebo Švýcarsku, pokud jsou takové doklady používány v souladu s vnitrostátním právem; c) doklady prokazující zpracování nebo opracování materiálů ve Společenství nebo Švýcarsku, vydané nebo vyhotovené ve Společenství nebo Švýcarsku, pokud jsou takové doklady používány v souladu s vnitrostátním právem; d) průvodní osvědčení EUR.1 nebo EUR-MED nebo prohlášení na faktuře nebo prohlášení na faktuře EUR-MED prokazující původ použitých materiálů, vydaná nebo vyhotovená ve Společenství nebo Švýcarsku v souladu s tímto protokolem nebo v jedné z ostatních zemí uvedených v článcích 3 a 4, v souladu s pravidly původu, která jsou shodná s pravidly stanovenými v tomto protokolu; e) vhodné doklady týkající se zpracování nebo opracování provedeného mimo Společenství nebo Švýcarsko uplatněním článku 12 prokazující, že požadavky uvedeného článku byly splněny. Předložil-li žalobce ve správním řízení doklady k prokázání preferenčního původu zboží, bylo povinností žalovaného, se s těmito důkazy vypořádat. Byl tak povinen učinit z pohledu v předchozím odstavci zmíněných ustanovení Protokolu č. 3, resp. uvést, na základě jakých konkrétních skutkových i právních důvodů se domnívá, že důkazy žalobcem předložené nejsou způsobilé osvědčit, že se jedná o „původní produkty“ ve smyslu hlavy II Protokolu č. 3, a z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů není možné tyto důkazy považovat za doklady obdobné dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Skutková zjištění, skutkové závěry z nich vyvozené a právní hodnocení byl povinen učinit součástí napadených rozhodnutí. Absence těchto náležitostí způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když zde chybějí závěry o skutečnost podstatných pro posouzení důvodnosti námitek žalobce, které by byly způsobilé stát se předmětem soudního přezkumu. Soud nemůže teprve v soudním řízení chybějící náležitosti napadeného rozhodnutí doplňovat a v neprospěch žalobce dohledávat důvody skýtající oporu výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný byl současně povinen se vypořádat se všemi žalobcem navrženými důkazy. Otázkou tzv. opominutých důkazů se zabýval Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dospěl k závěru, že „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c/, 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“ Závěry Ústavního soudu mají obecnou platnost a jsou aplikovatelné také na řízení správní. Žalobce navrhl důkaz k prokázání tvrzení, že se v případě jím dováženého zboží jednalo o „původní produkt“, tj. důkaz byl navržen k prokázání skutečností rozhodných pro rozhodnutí věci, tudíž pokud by žalovaný takto navržených důkazů pominul, bylo by nutné toto procesní pochybení považovat za podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalobce prvoinstančnímu orgánu zaslal písemnost ze dne 30.9.2009, ve které uvedl: „zasíláme Vám kopie (originály máme k dispozici) ověřených osvědčení původu vozidel, které jsou předmětem verifikačního řízení. Tato osvědčení potvrzují původ vozidel z EU jako preferenčně zvýhodněného zboží. Tyto dokumenty předkládáme jako důkaz o původu předmětných vozidel, vyvracející negativní výsledek verifikačního řízení“. K písemnosti byla připojena i fotokopie listiny v německém jazyce a její překlad do českého jazyka ze dne 17.6.2009, vyhotovená společností Renault Suisse SA a označená slovy „osvědčení původu“, ve které bylo uvedeno: „Podepsaný, R.K., odpovědný za homologaci u společnosti RENAULT SUISSE SA, potvrzuje, že vozidlo RENAULT Mégane Scénic, typ JA0505, číslo podvozku VF1JA05056938710, je preferenčně zvýhodněné obchodní zboží, které bylo vyrobeno ve Francii, dovezeno do Švýcarska společností Renault Suisse SA a prodáno prostřednictvím sítě našich prodejců. Originální faktura : 1367724 ze dne 16.5.2002 Celní potvrzení: 38339 ze dne 22.5.2002 Dokumenty jsou na požádání k nahlédnutí u dovozce“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „v daném případě je nutné konstatovat, že předložené doklady nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace průvodního osvědčení EUR 1. Požadavky pro výrobky původní ve Společenství, aby měly nárok na uplatnění výhod (preferenční sazby cla) podle dohody jsou stanoveny v čl. 16 Protokolu č. 3 této dohody, jež se týká definice pojmů „původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce. Tímto požadavkem je předložení platného průvodního osvědčení EUR 1 nebo prohlášení vývozce na faktuře. Původně předložené osvědčení EUR 1 č. N P 0530619 však bylo ve svém odstavci 14 švýcarskými celními orgány zneplatněno a jiné průvodní osvědčení, na jehož podkladě by bylo možno přiznat preferenční sazbu cla předloženo nebylo“. Žalovaný dále konstatoval, že „průvodní osvědčení tvoří ad hoc jediný přímý důkaz o preferenčním původu zboží“. Žalovaný také uvedl, že „pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v EU, není a nemůže být důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu, na jehož základě by bylo možno přiznat preferenční sazební opatření, a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské unii ve smyslu definice „původní výrobky“ dle Protokolu“. Na dalším místě odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „dále je třeba vysvětlit pojem „původ zboží“ – pokud se v daném případě hovoří o „původu zboží“, není tím myšleno, kde byl automobil vyroben či zakoupen, ale zda splňuje stanovené podmínky pro uznání jeho „původu“ z Evropské unie, tedy že se jedná o zboží ve smyslu definice „původní výrobky“ dle protokolu č. 3 Pouhý fakt či tvrzení, že předmětný automobil byl vyroben v UE, není důkazem o původu zboží ve smyslu Protokolu, na jehož základě by bylo možné přiznat preferenční sazební opatření a nezakládá automaticky původ tohoto zboží v Evropské unii ve smyslu definoice „původní výrobky“ dle Protokolu“. Z citovaných pasáží napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaný vůbec zabýval žalobcem předloženou listinou ze dne 17.6.2009 a odůvodnil, z jakých konkrétních skutkových i právních důvodů nelze tento důkaz považovat za důkaz prokazující, že se jedná o „původní produkt“. Nelze se sice ztotožnit se žalobcovým žalobním tvrzením, že by se v případě této listiny jednalo o „nově vystavený doklad EUR. 1“, neboť tato listina dokladem EUR. 1 není po formální ani obsahové stránce, avšak tato skutečnost žalovaného v žádném případě nezbavovala jeho povinnosti se s tímto důkazem shora uvedeným způsobem vypořádat. Tím, že žalovaný tento důkaz pominul, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť tento důkaz byl navržen k prokázání skutečnosti, že zboží svědčí preferenční původ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Není ani uvedeno, z jakých konkrétních důvodů není tento doklad možné považovat za doklad obdobný dokladům příkladmo uvedeným v ustanovení čl. 28 Protokolu č.

3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí „k žalobcem předloženým důkazům“, aniž by respektoval skutečnost, že žalobce k důkazu předložil toliko listinu ze dne 17.6.2009, uvedl, že „předložené důkazy nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace průvodního osvědčení EUR 1. Požadavky pro výrobky původní ve Společenství, aby měly nárok na uplatnění výhod (preferenční sazby cla) podle dohody jsou stanoveny v čl. 16 Protokolu č. 3 této dohody, jež se týká definice pojmů „původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce. Tímto požadavkem je předložení platného průvodního osvědčení EUR 1 nebo prohlášení vývozce na faktuře“. Z těchto závěrů lze dovodit, že žalovaný vůbec nebyl připraven žalobcem předložený důkaz vůbec posuzovat z pohledu ustanovení hlavy II. a čl. 28 Protokolu č. 3, nýbrž pouze z toho pohledu, zda se jedná či nejedná o některý z dokladů o původu zboží vymezený v čl. 16 odst. 1 Protokolu č.

3. Tato skutečnost však nebyla pro řízení podstatná, když žalobce důkaz nepředkládal jako některou z listin, resp. dokladů uvedených v čl. 16 odst. 1 Protokolu č. 3, nýbrž k prokázání toho, že se jedná o „původní produkt“ ve smyslu hlavy II. Protokolu č.

3. Žalovaný tak věc po právní stránce nesprávně posoudil, když věc hodnotil z pohledu právní normy, která na případ nedopadala. Tuto skutečnost dokládá i závěr prvoinstančního orgánu uvedený v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, kde bylo konstatováno, že „dne 30.9.2009 dovozce zaslal jako důkaz prohlášení společnosti Renault Suisse SA ze dne 17. června 2009, obsahující tvrzení, že uvedený automobil… byl vyroben ve Francii a dovezen do Švýcarska, kde byl prodán. Vystavitel tohoto prohlášení ovšem v uvedené dovozní operaci nevystupuje jako vývozce. Vývozcem je zde výše uvedená osoba FUHSLI AUTOHANDLER GMB VERKAUFALLERKEN. Tudíž toto prohlášení nelze označit jako prohlášení vývozce ve smyslu Dohody mezi Evropských společenstvím a Švýcarskem. Celní úřad zastává názor, že tento doklad nelze uznat jako důkaz vyvracející výsledek následné verifikace průvodního osvědčení EUR.

1. Požadavky pro výrobky původní ve Společenství, aby měly nárok na uplatnění výhod (preferenční celní sazby) podle dohody jsou stanoveny v čl. 16 Protokolu č. 3 této dohody, jež se týká definice pojmů „původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce. Tímto požadavkem je předložení průvodního osvědčení EUR. 1 nebo prohlášení vývozce na faktuře“. Ani prvoinstanční orgán totiž žalobcem předložený důkaz nehodnotil z pohledu ustanovení hlavy II. a čl. 28 Protokolu č. 3, nýbrž pouze z toho pohledu, zda se jedná či nejedná o některý z dokladů o původu zboží vymezený v čl. 16 odst. 1 Protokolu č.

3. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vadu řízení a nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Soud neprovedl žádný ze žalobcem navržených důkazů, neboť obsah listin, které byly součástí spisů správních orgánů, nebyl účastníky rozporován, stejně tak jako obsah prvoinstančního a napadeného rozhodnutí. Provedení důkazů výslechem žalobce, dotazem na osoby prodejců, dotazem na švýcarské celní oprány nebylo třeba k posouzení důvodnosti žaloby. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, když advokát jménem žalobce podal žalobu. Podle § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 2.100 Kč, tj. 4.200 Kč za dva úkony právní služby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 960 Kč, náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 7.760 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.