57 Co 108/2022 - 509

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] 3. [Jméno žalované C], narozený dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 9. 2021, č. j. 19 C 205/2012-337 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Určuje se, že pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] nacházející se v katastrálním území [adresa] jsou zatíženy služebností stezky, průhonu a cesty ve prospěch pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je budova č. p. [hodnota] a pozemků parc. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] nacházejících se v katastrálním území [adresa] tak, jak je zakresleno v geometrickém plánu č. [hodnota] vyhotoveném dne [datum] společností [právnická osoba], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 55 868,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se [adresa].

III. Žalovaný 3 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 55 868,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se [adresa].

IV. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na účet [jméno FO] soudu v [adresa] na náhradě nákladů řízení 525 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný 3 je povinen zaplatit státu na účet [jméno FO] soudu v [adresa] na náhradě nákladů řízení 525 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 092,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se [adresa].

VII. Žalovaný 3 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 092,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu na určení existence věcného břemene ve prospěch vlastníků budovy č. p. [hodnota] na pozemku par. č. [hodnota] a pozemku par. č. [hodnota], [hodnota] [hodnota] a [hodnota] nacházejících se v katastrálním území a obci [adresa], spočívající v právu cesty – chůze a jízdy přes pozemky par. č. [hodnota] a [hodnota] nacházející se v katastrálním území a obci [adresa], a to v šíři 2 m podél hranice s pozemky par. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], nacházejícími se v katastrálním území a obci [adresa], jak jsou všechny nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro [kraj], Katastrální pracoviště [adresa], zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným na nákladech řízení 226 092 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta (výrok II).

2. Okresní soud vyšel zejména ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí budovy č. p. [hodnota] na pozemku p. č. [hodnota] a pozemků p. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] (správně [hodnota], pozn. odvolacího soudu), zapsaných na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Žalovaní 1 a 2 mají ve společném jmění manželů nemovitosti, a to budovu č. p. [hodnota] na pozemku p. č. [hodnota] a pozemky p. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota], zapsané na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Žalovaný 3 je výlučným vlastníkem budovy č. p. [hodnota] na pozemku p. č. [hodnota], budovy bez č. p. na pozemku p. č. [hodnota] a pozemků p. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] zapsaných na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Dne [datum] byla mezi manžely [jméno FO] a [jméno FO] jako prodávajícími a [jméno FO] a [jméno FO] (právními předchůdci žalobkyně) jako kupujícími uzavřena smlouva kupní, dle které kupující nabyli do svého vlastnictví nemovitosti specifikované v článku I smlouvy. Současně byly smlouvou (čl. VIII) zřízeny služebnosti „Strany zřizují pro sebe navzájem služebnosti, a sice prodávající služebnost přejezdu, přechodu a průchodu dobytka po parcele [hodnota] v nynějším místě, kde se chodí a jezdí, a to v šíři 2 metrů ve prospěch kupujících a povolují zápis práva této služebnosti na realitě vložka [hodnota] [adresa] jako na pozemku zatíženém a na realitě vložka [adresa] jako na pozemku oprávněném. Kupující zřizují služebnost přechodu a průjezdu trakaři po parcele [hodnota] a [hodnota] [adresa] ve prospěch výlučně prodávajících a pouze na dobu, pokud budou vlastníky reality vložka [hodnota] poz. kn. [adresa], a povolují zápis práva z této služebnosti na realitě vložka [adresa] jako na pozemku zatíženém a na realitě vložka [hodnota] poz. kn. [adresa] jako na pozemku oprávněném.“ Kupní smlouva spolu s ujednáním o zřízených služebnostech byla zapsána do pozemkové knihy dne [datum] pod č. [hodnota]. Opatřením Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. j. [číslo jednací], ze dne [datum], pro provedení úpravy dat bylo katastrálním úřadům uloženo zápisy tzv. jiných vztahů (zde patřila i věcná břemena) opravit tak, aby tyto vztahy byly navázány na nemovitost nebo oprávněnou osobu. V roce 2008 byly takto upraveny zápisy mj. i na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], přičemž katastrální úřad na tomto listu vlastnictví žalobkyně zrušil zápisy věcných břemen zřízených smlouvou zapsanou do pozemkové knihy dne [datum] pod č. [hodnota] s tím, že ve smlouvě zapsané pod č. d. [hodnota] nebylo konkrétně stanoveno, pro které části původního pozemku vedeném v bývalém pozemkovém katastru jako p. č. [hodnota] bylo věcné břemeno zřízeno, a že při zakládání bývalé evidence nemovitostí s využitím zápisů v pozemkové knize bylo věcné břemeno přeneseno pouze na list vlastnictví osoby oprávněné – žalobkyně, ale nebylo přeneseno na list vlastnictví povinných a existence tohoto práva nebyla uváděna ani při dalších vlastnických převodech. Katastrální úřad požadoval, aby všichni povinní a oprávnění z věcného břemene předložili souhlasné prohlášení o tom, že věcné břemeno existuje. Pro absenci souhlasného prohlášení katastrální úřad nejdříve zápis práva odpovídající věcnému břemeni v katastru neobnovil a vydal dne 7. 7. 2008 negativní rozhodnutí pod č. j. [číslo jednací], následně odvolací správní orgán – Zeměměřický a katastrální inspektorát v [adresa] označené rozhodnutí zrušil a věc vrátil katastrálnímu úřadu k novému projednání. Katastrální úřad pro [kraj] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], svým rozhodnutím ze dne 3. 11. 2008, č. j. [číslo jednací], jednostranně obnovil zrušený zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni zřízeného smlouvou ze dne [datum], který byl v pozemkové knize proveden podle usnesení soudu č. d. [hodnota], tj. doplnil tento zápis na LV žalobkyně č. [hodnota] v části jiná práva jako oprávnění z věcného břemene převzaté z pozemkové knihy, tj. věcné právo chůze a jízdy pro vlastníka domu č. p. [hodnota] a pozemků parc. č. [hodnota], p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] přes pozemky p. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] s poznámkou, že k tomuto oprávnění není u povinného evidováno odpovídající věcné břemeno. Na LV č. [hodnota] žalovaných 1 a 2 a na LV č. [hodnota] u žalovaného 3 bylo pouze v části jiné zápisy zaznamenáno upozornění na související údaje katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] (evidence jednostranného oprávnění z věcného břemene). Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v [adresa] ze dne 10. 2. 2009, č. j. [číslo jednací]. Žalovaný 3 dopisem ze dne 2. 4. 2012 žalobkyni oznámil, že od 1. 1. 2013 jí přestane umožňovat výkon práva průjezdu a průchodu přes svůj pozemek.

3. Okresní soud takto zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudil a dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Dále uvedl, že žalobkyně se domáhala určení existence pozemkové (gruntovní) služebnosti na základě tvrzení, že služebnost byla založena jejím právním předchůdcům – [jméno FO] a [jméno FO] smlouvou ze dne [datum] zapsanou do pozemkové knihy a předmětem služebnosti byla služebnost „průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes pozemek č. [hodnota] v šířce 2 metrů v tom místě, kde se chodí a jezdí“ s tím, že tuto část původního pozemku č. [hodnota] tvoří dnes pozemky č. [hodnota] a [hodnota]; že všichni její právní předchůdci tohoto práva od uvedené doby nepřetržitě užívali a konečně, že poloha cesty se od roku 1907 nezměnila. Žalobkyně využívá svého práva od roku 2000, kdy pozemky zdědila po rodičích. Pro případ neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti tvrdila, že služebnost vznikla vydržením podle § 1467 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“) již v roce 1910, (resp. vydržením v následujícím období do roku 2012). Okresní soud se nejprve zabýval posouzením platnosti předmětné kupní smlouvy, přičemž použil tehdejší výkladová pravidla a dospěl k jednoznačnému závěru o platnosti smluvního ujednání, když obsah ujednání byl prost nejasností a pochybností mezi smluvními stranami a jako takový byl aprobován, uznán za náležitý a vyhovující i zápisem do pozemkové knihy. Široce nastavené pravidlo smluvní volnosti lze rovněž dovodit z dikce § 914 OZO. Námitkám žalovaných, že smlouva je neplatná pro neurčitost, resp. k uzavření smlouvy vůbec nedošlo podle § 869 OZO, popř. s odkazem na § 12 zákona č. 95/1871 ř. z., že ze smlouvy nejde zjistit, na které části pozemku č. [hodnota] má služebnost váznout a smlouva o zřízení služebnosti, řečeno tehdejším jazykem, jest neurčitá a ke smlouvě vůbec nedošlo, nepřisvědčil. Dále dospěl k závěru, že se jednalo o služebnost polní sjednanou dle § 477 OZO a současně o služebnost osobní, nikoli pozemkovou (gruntovní) podle § 473 OZO, dle kterého je-li právo služebnosti spojeno s držbou pozemku, aby se mohlo prospěšněji nebo pohodlněji užívati, vzniká pozemková služebnost; jinak je služebnost osobní. V čl. VIII kupní smlouvy ze dne [datum] byly, a to vzájemně, zřízeny dvě osobní služebnosti. První z nich – právo průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes parcelu [hodnota] byla zřízena jmenovitě ve prospěch kupujících [jméno FO] a [jméno FO]. Ve smlouvě není nikde uvedeno, že právo služebnosti je spojeno s vlastnictvím či držbou pozemku a naprosto shodné povaze obou služebností nasvědčuje i zcela shodné použití pojmů oprávněný pozemek a zatížený pozemek; ve smlouvě navíc není ani výslovně označen oprávněný pozemek, k němuž by se právo služebnosti vázalo. Oprávněný pozemek služebnosti je specifikován toliko jako realita vložka [adresa] bez uvedení čísla vložky, kterážto specifikace by byla zajisté podmínkou pro řádný zápis do pozemkové knihy. Pro závěr o osobní povaze služebnosti svědčí i smluvní ujednání, jehož obsah byl pro smluvní strany určitý, konkrétní a bez nejasností, vyjádřen toliko slovy „po parcele [hodnota] v nynějším místě, kde se chodí a jezdí, a to v šíři 2 metrů…“ Umístění a průběh služebnosti ve vztahu k zatíženému pozemku byl tak smlouvou specifikován dostatečně pro smluvní strany, nedostatečně pro osoby jiné. Jelikož tedy služebnost byla zřízena jako služebnost osobní, zanikla smrtí oprávněných osob. Konečně okresní soud nepřisvědčil žalobkyni k uplatněnému vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni (služebnosti), neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady pro absenci dobré víry, přičemž dobrou víru je nutno hodnotit vždy zcela objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska a osobního přesvědčení; právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně samotná byli povinováni dodržovat běžnou opatrnost v právním jednání po celou vydržecí dobu. Žalobkyně rovněž neprokázala, že její právní předchůdci „chodili a jezdili“ po části pozemku [hodnota] odpovídající dnešním pozemkům p. č. [hodnota] a [hodnota], že právě po této části pozemku byla služebnost, a to po celou vydržecí dobu jejími právními předchůdci, vykonávána, neprokázala naplnění předpokladu vydržení dle § 1460 OZO.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav, nesprávně věc právně posoudil, jsou zde vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek je navíc v podstatných částech nepřezkoumatelný. Okresní soud měl v rámci řízení vyřešit tyto dílčí otázky: zda věcné břemeno vzniklo a jaká byla jeho povaha (in rem/in personam). Pokud věcné břemeno vzniklo in rem, zda zaniklo některým ze způsobů předvídaných v § 524 a násl. ABGB, § 186 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. (střední občanský zákoník), § 151p zákona č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník). Pokud věcné břemeno nevzniklo in rem, nebo zaniklo, zda byla naplněna doba potřebná k vydržení věcného břemene a zda byl naplněn požadavek dobré víry k vydržení věcného břemene. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaké skutečnosti soud považoval za nesporné, ze kterých důkazů vycházel, jak jednotlivé důkazy hodnotil, jak se vyrovnal s případnými rozpory, jaké skutečnosti z jednotlivých důkazů dovodil. Rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. Okresní soud správně vyřešil otázku vzniku věcného břemene, tedy platnosti a určitosti ujednání čl. VIII kupní smlouvy z roku 1907 podle § 914 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „ABGB“), nesprávně však posoudil povahu věcného břemene (in rem/in personam), když tvrdí, že se jednalo o služebnost polní sjednanou dle § 477 ABGB a současně o služebnost osobní, nikoli pozemkovou (gruntovní) podle § 473 ABGB. Podle § 473 ABGB se služebnosti dělí na pozemkové a osobní, pozemkové jsou spojeny s držbou pozemku, ostatní jsou služebnosti osobní. Podle § 474 ABGB pozemkové služebnosti předpokládají dva držitele pozemků, z nichž jednomu jakožto zavázanému náleží služební statek; druhému jako oprávněnému panující statek. Panující pozemek jest určen buď k polnímu hospodářství, nebo k jiné potřebě; proto rozeznávají se také služebnosti polní a domovní. Toto ustanovení tedy dělí pozemkové služebnosti na polní a domovní. Z toho plyne, že polní služebnosti jsou jedním z druhů služebností pozemkových (a tedy služebností in rem), které jsou rozdílné od služebností osobních. Ustanovení § 477 ABGB, vyjmenovává demonstrativně druhy polních (a tedy pozemkových) služebností, přičemž v bodě 1. uvádí: „právo držeti si stezku, průhon dobytka nebo vozovou cestu na cizím pozemku a půdě“, která odpovídá služebnosti zřízené podle smlouvy z roku 1907, což soud v rozhodnutí potvrzuje, přestože ji v rozporu s ABGB nepovažuje za služebnost pozemkovou. Soud přehlédl § 487 an. ABGB, kde jsou podrobněji upraveny poměry jednotlivých pozemkových služebností, přičemž podrobnosti práva stezky, průhonu dobytka a cesty vozové jsou upraveny v §§ 492 – 494 ABGB. Naproti tomu podrobnosti osobních služebností jsou upraveny v § 504 an., kde se již právo stezky, průhonu dobytka a cesty vozové nevyskytuje. Služebnosti se nedělily na osobní a pozemkové podle formulace ve smlouvě, ale čistě podle druhu služebnosti, bez ohledu na to, zda ve smlouvě je jako oprávněný označen pozemek nebo osoba. Jestliže by někdo chtěl zřídit podle druhu pozemkovou služebnost, která by měla být omezena pouze na osobu, nebo na čas, musel by tak ve smlouvě výslovně uvést (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. R I 815/33 ze dne 27. 10. 1933 uveřejněné ve sbírce Vážný pod č. 12961/1933). To však nic nemění na povaze služebnosti, je pouze omezena (časem nebo podmínkou). V čl. VIII smlouvy z roku 1907 byly zřízeny vzájemně dvě služebnosti:

1. Ve prospěch kupujících (nikoli jmenovitě [jméno FO] a [jméno FO], jak nesprávně uvádí soud) – právních předchůdců žalobkyně – služebnost průjezdu, průchodu a průhonu dobytka přes pozemek č. [hodnota], která má být zapsána na reality vl. [hodnota] [adresa] jako pozemku zatíženém a na reality vl. [prázdné místo] [adresa] jako pozemku oprávněném.

2. Ve prospěch prodávajících výlučně, a to pouze na dobu, dokud budou vlastníky realit vl. [hodnota] [adresa], která má být zapsána na reality vl. [prázdné místo] [adresa] jako pozemku zatíženém a na reality vl. [hodnota] [adresa] jako pozemku oprávněném. S okresním soudem nelze souhlasit, že jde o služebnost osobní. Potom by nemělo smysl uvádět při zřízení služebnosti pasáže vyznačené tučně, které jsou oproti textu zřízení služebnosti č. [hodnota] navíc. Ve skutečnosti jde o omezení pozemkové služebnosti předvídané § 479 ABGB a rozebírané v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. R I 815/33 ze dne 27. 10. 1933 uveřejněném ve sbírce Vážný pod č. 12961/1933. Není-li služebnost č. 1 (která je předmětem sporu) takto omezena, je třeba uzavřít, že jde o pozemkovou služebnost bez dalšího. Pokud okresní soud poukazuje na to, že služebnosti jsou podle svého textu zřizovány ve prospěch osob, z čehož dovozuje, že jde o služebnosti osobní, pomíjí § 474 ABGB. Podle ABGB se i u pozemkových služebností rozlišují zavázaný a oprávněný držitel, z jejichž postavení se teprve dovozuje služební a panující statek. Ostatně shodně toto uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. R I 815/33 ze dne 27. 10. 1933 uveřejněné ve sbírce Vážný pod č. 12961/1933. Pokud okresní soud poukazuje na to, že v ustanovení zřizujícím služebnost č. 1 chybí číslo vložky, na které má být zapsán oprávněný pozemek, a z toho usuzuje, že jde o služebnost osobní, pomíjí text ustanovení zřizující služebnost č. 2, kde naopak chybí označení zatíženého pozemku, přičemž oprávněný pozemek je „č. vl.“ označen. Při výkladu, který přijal ve svém rozsudku okresní soud, bychom museli dojít k absurdnímu závěru, že pokud není označen zatížený pozemek číslem vložky, jde o reálné břemeno a průchod a průjezd tačkami se má uskutečňovat přes osoby kupujících. Mají-li být obě služebnosti stejné povahy, nelze z nevyplnění číselného označení oprávněného pozemku v jedné z nich usuzovat na osobní povahu služebností, když u druhé z nich toto označení nechybí. Vysvětlení chybějícího označení vložky je třeba hledat v čl. VII smlouvy. I v tomto čl. chybí číselné označení této vložky, zcela zřejmě z důvodu, že k vynětí a zřízení nové vložky dojde až po uzavření a intabulování smlouvy. Ustanovení, ve kterých je číselné označení vložky nahrazeno mezerou, byla beze sporu určitá, neboť tehdejšímu soudu nedělalo žádný problém zapsat do pozemkové knihy jak novou vložku, tak obě zřízené služebnosti do této nové vložky. Panovala praxe, že pro uzavření smlouvy, podle které se zřizovala nová vložka, postačilo nechat místo prázdné všude, kde se na tuto vložku odkazovalo. Dále okresní soud v rozsudku pouze konstatoval, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni dojít nemohlo, protože nebyl naplněn ani jeden z obou předpokladů, odůvodnění neobsahuje žádnou úvahu soudu, zda má za to, že žalobkyně a její právní předchůdci nedodržovali povinnost běžné opatrnosti, případně čím tuto povinnost porušovali. Rovněž soud nevysvětluje, zda dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí a předchozí pozemkové evidence považuje za čistě subjektivní hledisko a osobní přesvědčení žalobkyně a jejich právních předchůdců. I v této části je rozsudek absolutně nepřezkoumatelný. Okresní soud konstatuje, že žalobkyně neprokázala, že po předmětné části pozemku byla služebnost, a to po celou vydržecí dobu jejími právními předchůdci vykonávána a neprokázala tak naplnění předpokladu vydržení, aniž by vysvětlil, jak k tomuto závěru došel. K této otázce prováděl rozsáhlé dokazování, užívání věcného břemene žalobkyní a jejími právními předchůdci bylo prokázáno nezávisle na sobě vzájemně se podporujícími výpověďmi 9 svědků, ale také leteckými snímky z let 1947, 1966, 1994, 2000 i 2003. Naopak 4 svědci užívání věcného břemene žalobkyní a jejími právními předchůdci v rozporu s těmito důkazy popřeli obecnými, mnohdy vzájemně se vylučujícími výpověďmi. Důkazy okresní soud nehodnotí, nepokouší se vysvětlit jejich rozpory, neuvádí, ze kterých důkazů vycházel, a které naopak považoval za nevěrohodné a proč. V odůvodnění rozsudku soud cituje některá ustanovení ABGB týkající se vydržení, z čehož lze usuzovat, že posuzoval otázku vydržení pouze podle tohoto právního předpisu, přitom k vydržení mohlo dojít podle následujících předpisů.

5. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhovali potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. V průběhu řízení žalovaní namítali, že předmětná služebnost je služebností osobní a svůj právní názor i zevrubně odůvodnili. Je zřejmé, že možné posouzení služebnosti jako služebnosti osobní bylo žalobkyni známo, mohla na něj věcně i právně reagovat, což ostatně učinila. Proto rozhodnutí není možné považovat za rozhodnutí překvapivé. Nesprávnost závěru o osobní povaze služebnosti dovozuje žalobkyně z § 474 ABGB, když zastává názor, že každá polní služebnost (právo vozové cesty) je současně služebností pozemkovou a nemůže být služebností osobní. Žalovaní s tímto závěrem nesouhlasí, když poukazují na to, že podle § 479 ABGB i služebnosti mající obsah jako služebnost pozemková, mohou být povoleny jen ve prospěch osoby (in personam) nikoliv ve prospěch vlastníka pozemku (in rem). Jedná se o služebnosti označované právní naukou jako služebnosti nepravidelné, tedy takové, které mají obsah služebnosti pozemkové, ale osoba oprávněná je určena individuálně jako u služebnosti osobních. Je proto zcela po právu závěr soudu v tom smyslu, že služebnost zřízena smlouvou ze dne [datum] byla služebností osobní a zanikla smrtí oprávněných osob [jméno FO] a [jméno FO].

6. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, je včasné a přípustné, přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek, přezkoumal také řízení, které předcházelo jeho vydání, v intencích ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání je důvodné.

7. Pro úplnost odvolací soud dodává, že napadený rozsudek je druhým rozsudkem ve věci, když předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 8. 12. 2014, č. j. 19 C 205/2012-99, byl částečně rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 57 Co 271/2016-185, ve vztahu k žalovaným 1, 2 a 3 zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení; ve vztahu k dříve žalovaným 4 ([tituly před jménem] [jméno FO]) a 5 ([jméno FO]), pokud bylo žalobě na určení existence předmětného věcného břemene vyhověno, byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Následně okresní soud žalobu na určení existence věcného břemene napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 57 Co 108/2022-432, tak, že žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, přičemž rozsudkem Nejvyššího soudu dne 25. 9. 2024, č. j. 22 Cdo 3111/2023-464, byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že adekvátně nereagoval na námitku žalovaných, že služebnost cesty nemohla být na základě smlouvy ze dne [datum] zřízena v místech, které se nyní používají k přístupu k nemovitostem žalobkyně, tedy přes pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] (a spojující pozemky žalobkyně s veřejnou cestou na [adresa]), neboť v roce 1907 ulice Michálkovická neexistovala, a tudíž nebylo opodstatněné, aby byla pro přístup k nemovitostem žalobkyně v tomto rozsahu zřizována služebnost. Odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal, nezabýval se dostatečně tvrzeními, která mohou být významná pro rozhodnutí ve věci. Jelikož v dovolacím přezkumu prozatím neobstály závěry odvolacího soudu týkající se skutkových zjištění, na základě kterých rozhodl o věci samé, považoval Nejvyšší soud (i z důvodu procesní ekonomie) za předčasné vyjadřovat se k námitkám dovolatelů, které směřují do právního posouzení věci samé.

8. Odvolací soud nesouhlasí s odvolací námitkou žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele; je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1343/2014). V daném případě je z odvolání žalobkyně zřejmé, že byla nesporně schopna jednoznačně a srozumitelně formulovat své odvolací námitky.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou ze dne 26. 9. 2012 domáhá vůči žalovaným určení existence věcného břemene ve prospěch vlastníků budovy č. p. [hodnota] na pozemku par. č. [hodnota] a pozemku par. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] nacházejících se v katastrálním území a obci [adresa], spočívající v právu cesty – chůze a jízdy přes pozemky par. č. [hodnota] a [hodnota] nacházející se v katastrálním území a obci [adresa], a to v šíři 2 m podél hranice s pozemky par č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] nacházejícími se v katastrálním území a obci [adresa] s tvrzením, že kupní smlouvou ze dne [datum] jí vzniklo věcné břemeno; tato služebnost byla zapsána do pozemkové knihy dne 25. 10. 1907 pod č. [hodnota], následně byla převzata do pozdějšího pozemkového katastru, evidence nemovitostí prováděné státním notářstvím o katastru nemovitostí jako věcné břemeno a jemu odpovídající právo. V roce 1972 byla tato skutečnost při zakládání evidence nemovitostí s využitím zápisů vedených v pozemkové knize chybně zapsána pouze jako právo cesty odpovídající věcnému břemeni na LV oprávněných a již nikoliv jako věcné břemeno na LV povinných. Od roku 1907 nepřetržitě dosud žalobkyně a její právní předchůdci tohoto svého práva průchodu a průjezdu v dobré víře v zápis ve svém listě vlastnictví fakticky stále na stejném místě využívali nemaje jiného odpovídajícího přístupu ke svým nemovitostem, žalovaní a jejich právní předchůdci výkon tohoto práva nepřetržitě trpěli. Od roku 2001 je prováděna obnova katastrálního operátu spojená s odstraňováním chyb. V té souvislosti Katastrální úřad pro [kraj] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], objevil chybu v katastrálním operátu, kterou v roce 2008 vyřešil tak, že zrušil zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni na LV žalobkyně, která s tím nesouhlasila, na základě jejího nesouhlasu proběhlo správní řízení, ve kterém Katastrální úřad pro [kraj] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], dne 3. 11. 2008, pod č. j. [číslo jednací], obnovil zrušený zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni na LV žalobkyně a na LV žalovaných zapsal upozornění na toto právo, přičemž není zřejmé, které z pozemků jsou pozemky zatížené. Toto rozhodnutí potvrdil Zeměměřický a katastrální inspektorát v [adresa] dne 10. 2. 2009, pod č. j. [číslo jednací]. Pokud věcné břemeno nevzniklo nebo zaniklo, došlo k vydržení věcného břemene, a to podle § 1451 a § 1469 obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“), nebo podle § 115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), nebo podle § 135a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Dobrá víra žalobkyně a jejích právních předchůdců je založena na nepřetržitém zápise tohoto práva odpovídajícího věcnému břemeni ve všech předchozích pozemkových evidencích vztahujících se k nemovitostem žalobkyně. Právo odpovídající věcnému břemeni by bylo vydrženo v rozsahu zápisu v odpovídající pozemkové evidenci v místě jeho skutečného výkonu, tedy přesně v souladu se smlouvou z roku 1907, v místě, kde se chodí a jezdí.

10. Obrana žalovaných spočívala v námitce, že služebnost cesty nemohla být na základě smlouvy ze dne [datum] zřízena v místech, která se nyní používají k přístupu k nemovitostem žalobkyně, protože v roce 1907 ulice Michálkovická neexistovala. Nadto předmětná služebnost není služebností pozemkovou (gruntovní), ale služebností osobní, která zanikla smrtí oprávněných osob. Dále žalovaní namítali, že dle § 1460 OZO držba vedoucí k vydržení musela být řádná, poctivá a pravá, musela být vykonávána po celou dobu zákonem určenou (§ 309, § 326 a § 345). V daném případě se držba žalobkyně a jejich právních předchůdců zakládala na neplatném právním důvodu, byla tedy držbou nepořádnou a nemohlo dojít k vydržení služebnosti.

11. Okresní soud učinil zjištění z listinných důkazů (viz bod 9 odůvodnění), která odvolací soud přejímá jako správná.

12. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z pozemkové knihy, knih. vložka č. [hodnota] a učinil zjištění, že vložená služebnost cesty podle čl. VIII kupní smlouvy ze dne [datum] se zde jako právo vyznačuje. Dále provedl důkaz leteckými měřickými snímky, a to z roku 1947, 1949 a 1966, z nichž učinil zjištění o existenci polní cesty směřující od hlavní silnice k nemovitým věcem ve vlastnictví žalobkyně. Současně bylo učiněno nesporným, že otec žalobkyně zemřel v roce 2019.

13. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval důkazy výslechem svědků, jelikož okresní soud provedl tyto důkazy, avšak následně je nijak nehodnotil a neučinil z nich žádná skutková zjištění, neboť z nich plynoucí skutečnosti nepokládal za významné.

14. Z výslechu svědka [jméno FO] odvolací soud zjistil, že v domě žalobkyně bydlel dříve děda žalobkyně. Jeho otec v té době byl jeho sousedem a vozil mu běžně touto polní cestou deputát, tedy uhlí. Polní cestou jezdila rovněž nákladní auta, která k domu z [adresa] vozila stavební materiál, dřevo. Polní cesta byla v letech 1956-1957 zpevněna haldovinou z dolu [název], dělal to pan [jméno FO], tehdejší vlastník pozemku, ve spolupráci s dědou žalobkyně a jeho otcem. V roce 1965 pole, které se nachází vedle rodinného domu žalobkyně, převzalo JZD a z tohoto důvodu po polní cestě jezdily kombajny, které měly lištu 3 m, jezdily tam traktory, které pole obdělávaly. Po polní cestě jezdil otec žalobkyně osobními vozidly, které vlastnil. Děda žalobkyně si koupil auto někdy v roce 1962, 1963 a od té doby tam jezdil autem, pěšky tam chodil celý svůj život.

15. Z výslechu svědka [jméno FO] (manžel žalobkyně) odvolací soud zjistil, že předmětnou polní cestou se jezdilo autem po dobu, co se zná s manželkou, tj. od roku 1973. Jezdil touto cestou na motorce, osobním autem, vozil materiál, např. dřevo nákladním autem, autem tudy jezdil také manžel sestry žalobkyně, rovněž tam vozil uhlí, kaly apod. Později, od roku 2000, 2001, od kdy tam s žalobkyní bydlí, mu kolegové jezdili pomáhat osobními auty, nebo Avií. Polní cesta byla vždy průjezdná od [název ulice] až k domu žalobkyně. Otec žalobkyně zpočátku polní cestou jezdil autem, když už neměl auto, chodil tudy pěšky.

16. Z výslechu svědka [jméno FO] (manžel sestry žalobkyně) odvolací soud zjistil, že situaci zná od roku 1975, nejdříve tam jezdili za prarodiči na návštěvu, posléze na návštěvy za rodiči žalobkyně. Byl řidičem z povolání, jezdil tatrou, vozil tam kaly, případně stavební materiál z bouraček, také tam jezdil osobním autem. Rovněž otec žalobkyně polní cestu užíval k jízdě osobním autem. Polní cesta byla průjezdná od [název] ulice až k domu žalobkyně.

17. Z výslechu svědka [jméno FO] odvolací soud zjistil, že o užívání předmětné polní cesty předchůdci žalobkyně je informován od roku 1996, kdy koupil sousední nemovitost. V té době jel pro stavební materiál k domu žalobkyně osobním autem s přívěsem. V té době to nebyla polní cesta, byla to vysypaná cesta struskou, štěrkem, cesta byla průjezdná po celé délce od [název] ulice až k domu žalobkyně. Nemá žádné poznatky, zda tuto cestu k příjezdu k domu žalobkyně užíval také někdo jiný. Ještě před výslechem u okresního soudu jej kontaktoval pan [jméno FO] a sdělil mu, že ho nechal předvolat jako svědka a že by bylo dobré v rámci dobrých sousedských vztahů, aby vypovídal v jeho prospěch. Sdělil mu, že se uvidí u soudu a pan [jméno FO] odešel. Neřekl mu, jak má vypovídat, ale vyvíjel na něj nátlak, aby vypovídal v jeho prospěch, což si svědek sám dovodil z věty sdělené panem [jméno FO].

18. Z výslechu svědkyně [jméno FO] odvolací soud zjistil, že o situaci v místě v době prarodičů žalobkyně nic neví. Bydlí zde od roku 1962. Pokud jde o rodiče žalobkyně, v té době ještě nebyla auta, proto po této polní cestě jezdili na kole, chodili pěšky. Zda rodiče žalobkyně měli auto, neví.

19. Z výslechu svědkyně [jméno FO] (sestry žalobkyně) odvolací soud zjistil, že polní cestu užívali za života prarodičů, chodili tudy na návštěvu prarodičů, a to pěšky, zhruba do jejích desíti let. Později si otec koupil auto a jezdili na návštěvy autem. V době, kdy vlastníky byli její rodiče, tam jezdili velice často, protože jí hlídali děti. Jezdili autem po polní cestě, nebyla to asfaltová cesta, ale otec cestu vyspravovával struskou. Rovněž její manžel tudy jezdil osobním autem, ale také nákladním autem, když např. vezl rodičům kaly, bourací materiál nebo si s manželem odváželi stavební materiál.

20. Z výslechu svědkyně [jméno FO] odvolací soud zjistil, že prarodiče žalobkyně cestu užívali chůzí a koňmo, traktory a autem. Rovněž rodiče žalobkyně cestu užívali, jezdili autem, chodili pěšky. Také žalobkyně cestu užívá, jak pěšky, tak autem, je to cesta k nim, i rodina za nimi tudy jezdí.

21. Svědek [jméno FO] uvedl, že poměry v místě zná zhruba od roku 1965, 1966, tedy od narození, z lokality se odstěhoval v roce 1986. V rozhodné době bydlel na parcele č. [hodnota] nebo č. [hodnota]. Vedle polní cesty se nacházela sběrna surovin, až k této sběrně se z [název ulice] po polní cestě dalo autem dojet, ale dál už se auty nejezdilo, protože tam žádný přístup nebyl, bylo to pole, jako děti jsme si tam hráli. Po předložení leteckých snímků předmětné oblasti z roku 1947, 1949 a 1966 na fotokopii katastrální mapy označil pozemky, které s polní cestou hraničí parcelami, zejména č. [hodnota] a dalšími, které směřují k domu, ve kterém bydlel s tím, že tehdy se jednalo o pole, kde byl potok, který se rozléval. Vyznačení polní cesty na předestřených leteckých snímcích vysvětlit nedokázal.

22. Svědek [jméno FO] uvedl, že nemá informace, zda a jak užívali předmětnou polní cestu předchůdci žalobkyně. V roce 1999 koupil nemovitost, v roce 2000 jí začal opravovat. Polní cesta byla zarostlá nálety, jedině pan [jméno FO] na této cestě parkoval dvě auta. Na fotokopii katastrální mapy označil, že od [název ulice] byla polní cesta průjezdná až k hranici pozemku s [jméno FO]. Na konci této polní cesty pan [jméno FO] parkoval dvě auta. Pokud jde o situaci za tímto místem směrem k domu žalobkyně, neví, jestli polní cesta byla průjezdná či nikoliv. Pokud ve výpovědi před okresním soudem uvedl, že z [ulice] se na polní cestu nedalo ani vjet, ani ji použít jako cestu, protože tam byla prohlubeň, pak před okresním soudem sdělil svůj osobní názor, že on by tam s autem nevjel, pan [jméno FO] tam jezdil, měl tam fošny, desky, aby vůbec mohl sjet.

23. Svědkyně [jméno FO] (sestry žalovaného 3) uvedla, že jí není známo jak prarodiče, rodiče žalobkyně nebo žalobkyně užívali předmětnou polní cestu, protože tam žádná polní cesta nebyla, byla to louka. V současné době tam cesta je, když bratr koupil pozemek a nedalo se tam parkovat, jet autem, tak později udělal cestu. Když si bratr koupil pozemek, jezdila za ním autem a parkovala na té části polní cesty, která sousedila s pozemky manželů [jméno FO], za tuto část polní cesta nevedla, následně si jí až po zakoupení pozemku zřídil její bratr, a to do konce jeho pozemku. Po nahlédnutí do letecké mapy z roku 1966 uvedla, že neví, jaká cesta je na leteckém snímku zachycena s tím, že „v tomhle místě“ (přičemž ukázala na snímek letecké mapy v místě vyznačené polní cesty) nikdy nebyla. Po nahlédnutí do leteckého snímku z roku 1947 uvedla, že pokud vypověděla, že tam cesta nebyla, myslela tím, že tam nebyla žádná asfaltová cesta, že tam byla polní cesta se dozvěděla až v době, kdy začala jezdit k bratrovi, jestli tam byla polní cesta předtím, neví.

24. Svědek [jméno FO] uvedl, že zná pana [jméno FO], neví, zda se jedná o otce nebo dědu žalobkyně. Poměry v místě zná z doby, kdy tam žil (od narození v roce 1969 do roku 1990, následně od roku 1992 do roku 1995), když tehdy byl vlastníkem domu na rohu [název ulice] jeho děda. Pozemek dědy (parc. č. [hodnota]) byl oplocen, za plotem se nacházela pouze travnatá plocha, a to až do doby, kdy tento pozemek koupil pan [jméno FO], který si tam začal stavět domek. Až tehdy se na polní cestu navezla suť. [jméno FO] se ke svému domu od [název ulice] dostával zadem. Vedle nemovitosti jeho dědy byly nemovitosti pana [jméno FO], za kterým byla paní [jméno FO]. Mezi nemovitostmi pana [jméno FO] a paní [jméno FO] byl chodníček, po kterém se chodilo a následně se šlo podélně spolu s ulicí [název], za nemovitostmi pana [jméno FO] a jeho dědy a poté kolem hranice pozemku parc. č. [hodnota], následně se zahnulo na předmětnou polní cestu, která v té době byla zatravněná. Polní cestu využívalo JZD, šlam si nechal dovážet pan [jméno FO].

25. Odvolací soud na základě závazného pokynu dovolacího soudu doplnil, popř. zopakoval dokazování, a to jednak listinou – soudní pozemkově-knižní mapou z roku 1912 (č. l. 268) a dále listinami (mapami) předloženými účastníky - z roku 1836, z roku 1836 – 1842, z roku 1899, z roku 1926, z roku 1938 (č. l. 478 až 488, č. l. 493 až 494), z roku 1915 (č. l. 499 a č. l. 500, které jsou obsahově totožné, jako soudně-pozemková mapa na č. l. 268), a na základě učiněných zjištění uzavřel, že dnešní [název ulice] v místě napojení služebnosti kopíruje dřívější vozovou cestu ([adresa] – [adresa]), která je na soudní pozemkově-knižní mapě zakreslena čarou přerušovanou tečkami, a která oddělovala přirozené hranice mezi pozemky různého druhu – les a pole, louka a pole apod., od které se dnešní [název ulice] odklání až v místě za touto služebností, a to na pozemku parc. č. [hodnota], který byl pro výstavbu [název ulice] odstoupen v roce 1929, přičemž [adresa] je v místě napojení služebnosti širší a překrývá vozovou cestu.

26. Ze sdělení [právnická osoba] pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], ze dne 4. 12. 2020 (č. l. 267) odvolací soud zjistil, že soudní (pozemko-knižní) mapa se používala v rámci pozemkové knihy (v období 1874 až 1964). Soudní změna z k. ú. [adresa] byla reprodukována v roce 1912 a následně se do ní zakreslovaly červeně změny. Změny na parcelách se zakreslovaly na základě ohlašovacích archů (později geometrických plánů), které se vkládaly do jednotlivých knihovních vložek.

27. Z odstupní smlouvy ze dne 29. 8. 1929 (č. l. 263 až 265) odvolací soud zjistil, Okresní silniční výbor v [adresa] vystavěl během roku 1927 a 1928 novou okresní silnici ze středu obce [adresa] do obce [Anonymizováno]. Za účelem opatření potřebných pozemků usneslo se obecní zastupitelstvo obce [adresa] ve schůzi dne 3. srpna 1924 převzíti pozemky upotřebené na stavbu této silnice od jejich majitelů za odstupní cenu. Za tímto účelem odstoupila [jméno FO], majitelka domu v [adresa] od své reality zapsané ve vl. č. kat. [hodnota] ve výměře 4 a 30 m2 za odstupní cenu 717 Kč.

28. Odvolací soud uvádí, že s okresním soudem lze souhlasil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

29. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 587/2018 - Pro uzavření smlouvy o věcném břemenu, která je často sepisována na jedné listině se smlouvou o převodu nemovitosti, platí příslušná ustanovení o právních úkonech. Z povahy věcných břemen vyplývá, že podstatnou náležitostí je dohoda o obsahu věcného břemena, především by měla být řádně určena ta nemovitost, k níž se zřizovaným věcným břemenem omezuje vlastnické právo. Obdobně by měla být vymezena nemovitost, s jejímž vlastnickým právem je spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, příp. určena osoba, které právo odpovídající věcnému břemenu patří. Obsah věcného břemena je třeba ve smlouvě vyjádřit dostatečně určitě a srozumitelně. Současně je nutno za podstatnou náležitost považovat i vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcně právními účinky (Fiala, J. : Zástavní právo a věcná břemena. Brno: Masarykova univerzita v Brně – právnická fakulta, 1993, str. 45 a násl., nebo Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J., Skála, M., Vitulová, N. : Věcná břemena od A do Z. Praha: Linde Praha, a.s., 3. aktualizované vydání, 2006, str. 35 a násl.).

30. Má-li být právo užívání nemovitostí zřízeno jako věcné břemeno, musí to z právního úkonu mimo jakoukoliv pochybnost vyplývat. Je-li pro smlouvu stanovena obligatorně písemná forma, je třeba při jejím výkladu vycházet především z jejího textu. Pro posouzení smlouvy o převodu nemovitostí je významný ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 266-268). Toto pravidlo je třeba užít i pro smlouvy o zřízení jiných věcných práv, podléhajících vkladu do katastru (Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 15).

31. Smlouva o zřízení věcného břemene je dvoustranné právní jednání, které může být předmětem výkladu podle § 914 OZO. Podle uvedeného ustanovení při výkladu smluv nelze lpěti na doslovném smyslu výrazu, nýbrž jest zjistiti úmysl stran a smlouvě jest tak rozuměti, jak to odpovídá obyčeji poctivého obchodu. Pokud by předmětné sporné smluvní ujednání mělo povahu ujednání o zřízení věcného břemene (služebnosti), mohla by služebnost vzniknout především smluvně.

32. Podle ustanovení § 481 OZO věcného práva služebnosti k věcem zapsaným ve veřejných knihách lze nabýti jen zápisem do těchto knih.

33. Odvolací soud při svých závěrech vycházel ze zjištění okresního soudu učiněného z kupní smlouvy ze dne 19. 10. 1907, a to konkrétně ohledně čl. VIII, dále učinil zjištění z výpisu z pozemkové knihy, knih. vložka č. [hodnota] o tom, že vložená služebnost cesty podle čl. VIII kupní smlouvy ze dne 19. 10. 1907 se zde jako právo vyznačuje.

34. Jak plyne z komentáře k § 479 OZO služebnosti nepravidelné jsou takové, které mají obsah služebnosti pozemkové, ale osoba oprávněná jest určena individuálně, tedy jako u služebností osobních, tj. určitou osobou. Jde o služebnosti, proto se sluší je zapsat v pozemkové knize, a to o služebnosti osobní, že zanikají smrtí oprávněné osoby. Z výpisu z pozemkové knihy bylo zjištěno (viz shora), že osobní služebnost zde zapsána nebyla.

35. Podle § 869 OZO přivolení ke smlouvě musí být projeveno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Je-li prohlášení nesrozumitelné, zcela neurčité, anebo stane-li se přijetí za jiných podmínek, než byl příslib dán, nestává se smlouva skutkem.

36. K požadavku srozumitelnosti je nutno podotknout, že projev vůle musí být srozumitelný druhému smluvníkovi, není-li mu srozumitelný, nevznikne smlouva. Dále je zapotřebí, aby projev byl takový, jak vyžaduje § 863 a § 914, nedá-li se obsah jeho vůbec zjistiti, je neplatný. V § 914 OZO je upraveno výkladové pravidlo „Při výkladu smluv nelpí se na slovním znění výrazu, nýbrž vyšetří se úmysl stran, a rozuměti jest smlouvě tak, jak to žádá obyčej poctivého obchodu.“ 37. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, postupuje soud podle výkladového pravidla. Pro účely výkladu právních jednání jsou významná zjištění všech rozhodných skutečností, včetně těch, které právnímu jednání předcházely. Jelikož v tomto případě skutečnou vůli jednajících osob při uzavření kupní smlouvy z roku 1907 nelze zjistit, dávají civilní kodexy zpravidla pokyn, jak se má postupovat, když tento pokyn ukazuje na objektivizaci úmyslu jednajícího (objektivní metoda výkladu). Na určitý úmysl jednajícího se jen usuzuje: projevu vůle má soud přisoudit takový význam, jaký by mu přikládala kterákoli rozumná osoba, kdyby byla v takovém postavení (tj. v postavení druhé strany). Je třeba podtrhnout, že jde, resp. mělo by jít o pravidelný, obvyklý význam, tedy nikoli význam, který by projevu vůle přikládal ten, kdo projev vůle vykládá, ani ten, komu je projev vůle konkrétně adresován, ani ten, kdo třeba má z projevu vůle (právního jednání) prospěch (např. dědic). Další pomocné hledisko je také vnější a bude se týkat nejspíš jen smluv: je třeba zjistit (či aspoň si připomenout) to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinak řečeno, jak poté, co nastaly účinky smlouvy, se strany chovaly, přičemž se zřejmě předpokládá, že se mají chovat v souladu s právě uzavřenou smlouvou.

38. V daném případě skutečnou vůli jednajících osob již není možné zjistit, a proto bylo nezbytné v souladu s výkladovými pravidly přistoupit ke zjištění toho, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam svému právnímu jednání přikládaly, tedy jinak řečeno, jak poté, co nastaly účinky smlouvy, se strany chovaly, přičemž se zřejmě předpokládá, že se mají chovat v souladu s právě uzavřenou smlouvou.

39. Odvolací soud provedl dokazování k této právně významné skutečnosti, tedy ke zjištění těchto vnějších okolností, a to výslechem svědků, a učinil závěr o tom, že předmětná polní cesta vedoucí od nemovitých věci ve vlastnictví žalobkyně přes pozemky ve vlastnictví žalovaných, byla využívána prarodiči i rodiči žalobkyně a posléze žalobkyní pěšky, koňmo, autem právě za účelem chůze a jízdy přes pozemky nyní ve vlastnictví žalovaných k nemovitým věcem nyní ve vlastnictví žalobkyně. Spolu se zjištěním učiněným okresním soudem z předmětné kupní smlouvy a se zjištěním odvolacího soudu (viz shora bod 12 odůvodnění) učinil odvolací soud oproti okresnímu soudu závěr o tom, že úmysl jednajících osob při uzavření kupní smlouvy v roce 1907 byl zřídit pozemkovou služebnost – právo průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes parcelu [hodnota] (nyní pozemky ve vlastnictví žalovaných) ve prospěch kupujících (nikoliv pouze ve prospěch [jméno FO] a [jméno FO]), tedy vlastníků pozemků nyní ve vlastnictví žalobkyně, a to v šíři 2 metrů. Tuto služebnost je nutno dle § 477 a § 479 OZO posoudit jako služebnost pozemkovou (in rem), přičemž se nejednalo o služebnost osobní (in personam), která by byla povolena jen určité osobě.

40. Odvolací soud svůj závěr o skutkovém stavu věci opírá o zjištění učiněná z výpovědí svědků ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]), tato zjištění jsou nadto v souladu se zjištěním učiněným odvolacím soudem z leteckých snímků o existenci této polní cesty.

41. Zejména pro rozpor s objektivním zjištěním plynoucím z leteckých snímků ohledně existence polní cesty odvolací soud považuje za nevěrohodné (a z jejich výpovědí pro svůj závěr o skutkovém stavu věci odvolací soud nevycházel) svědky [jméno FO]. Rovněž nevěrohodným je svědek [jméno FO], který ve své výpovědi uvedl, že předmětná polní cesta byla průjezdná z [název ulice] až k hranici s pozemkem [jméno FO], p. [jméno FO] tam parkoval dvě auta, přičemž oproti tomu před okresním soudem v roce 2018 uvedl, že před sedmi lety se na polní cestu z [název ulice] nedalo vůbec vjet, což vysvětlovat tím, že před okresním soudem řekl svůj osobní názor. Svědkyně [jméno FO] je nevěrohodná pro rozpor její svědecké výpovědi s objektivním zjištěním plynoucím z leteckých snímků a pro rozpory v její svědecké výpovědi (polní cesta tam nebyla, po nahlédnutí do leteckých snímků uvedla, že tam nebyla cesta a tím myslela žádná asfaltová cesta, k opětovnému dotazu, zda, tam byla polní cesta, uvedla, že to neví).

42. Předmětná pozemková služebnost platně vznikla kupní smlouvou ze dne 19. 10. 1907, jedná se o služebnost pozemkovou, a to v rozsahu, jak byla zakreslena v geometrickém plánu č. [hodnota] vyhotoveném dne [datum] společností [právnická osoba] Současně nebylo tvrzeno, tudíž ani prokazováno, že tato služebnost zanikla. Za této situace je nutno učinit závěr, že věcné břemeno stále existuje, svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti (žalobkyni), přes služebné pozemky ve vlastnictví žalovaných. S ohledem na tento závěr bylo zcela nadbytečné zabývat se tím, zda žalobkyně vydržela právo odpovídající věcnému břemeni, či zda žalobkyně má ke svým nemovitým věcem jakýkoliv jiný přístup.

43. K námitce žalovaných, že služebnost cesty nemohla být na základě smlouvy ze dne [datum] zřízena v místech, které se nyní používají k přístupu k nemovitostem žalobkyně, tedy přes pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] (a spojující pozemky žalobkyně s veřejnou cestou na [název ulice]) odvolací soud odkazuje na svá zjištění učiněná shora, a tuto námitku žalovaných neshledal důvodnou.

44. Nad rámec shora uvedeného, pokud by neobstály závěry ohledně existence služebnosti, odvolací soud dodává, že ve spise je dostatek skutkových zjištění, aby věc mohla být posouzena rovněž s ohledem na žalobkyní tvrzené vydržení.

45. V řízení bylo prokázáno, že prarodiče žalobkyně, její rodiče a rovněž žalobkyně užívali polní cestu (chůzí, koňmo, traktory a autem), když polní cesta byla průjezdná od [název ulice] až k domu žalobkyně, a to v místě tak, jak je zachyceno v geometrickém plánu.

46. Žalobkyně tvrdila, že pokud věcné břemeno nevzniklo nebo zaniklo, došlo k vydržení věcného břemene, a to podle § 1451 a § 1469 obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“), nebo podle § 115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), nebo podle § 135a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).

47. Žalovaní namítali, že dle § 1460 OZO držba vedoucí k vydržení musela být řádná, poctivá a pravá, musela být vykonávána po celou dobu zákonem určenou (§ 309, § 326 a § 345). V daném případě se držba žalobkyně a jejich právních předchůdců zakládala na neplatném právním důvodu, byla tedy držbou nepořádnou a nemohlo dojít k vydržení služebnosti.

48. Žalovaní mají nepochybně pravdu v tom, že podle § 1460 OZO k vydržení je kromě způsobilé osoby a způsobilého předmětu potřeba, aby někdo skutečně držel věc nebo právo, jichž má být tímto způsobem nabyto, aby jeho držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po všechen zákonem vyměřený čas. OZO však upravoval i držbu mimořádnou. Pro takový případ stanovil § 1477 OZO, že kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřiceti let, nepotřebuje udat žádný právní důvod., prokázaná nepoctivost držby však vylučuje vydržení v této delší době. Ani OZO vydržení zakládající se na držbě bez právního důvodu nevylučoval. Pokud vydržecí doba do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), neuplynula, bylo třeba posuzovat vydržení podle tohoto předpisu. Podle § 116 odst. 1 OZ právo vlastnické k věci nabude, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě po dobu 10 let. Podle přechodného ustanovení § 556 odst. 1 OZ lhůta, která počala běžet před 1. 1. 1951, skončila, určil-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. 1. 1951; určil-li zákon lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet. Podle § 556 odst. 2 OZ totéž platí o době vydržecí a promlčecí.

49. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.). Z § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3378/2021, ze dne 19. 4. 2022). 50.

51. Dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu“. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak).

52. Odvolací soud uzavírá, že v tomto případě došlo k řádnému vydržení služebnosti podle zákona z roku 1950, nebo k mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z., když žalovaní, kteří popírají vydržení, a které tíží břemeno tvrzení ohledně nepoctivého úmyslu držitele, žádné právně významné skutečnosti netvrdily.

53. S ohledem na shora uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná a v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek okresního soudu změnil tak, jak je uvedeno shora.

54. Pokud jde o výrok rozhodnutí, pak je to pouze soud, který rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán. Při formulaci výroku pak soud musí dbát, aby vyjadřoval to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal. Odvolací soud proto formuloval výrok svého rozhodnutí tak, aby z něj bylo zřejmé, že nemovitost označená parcelním číslem, katastrálním územím a obcí je zatížena věcným břemenem, přičemž nedílnou součástí rozhodnutí soudu je geometrický plán ohledně části nemovitosti břemenem zatížené.

55. Odvolací soud v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná a vzniklo jí právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Účelně vynaložené náklady řízení vzniklé žalobkyni představuje odměna za právní zastoupení, přičemž odměna za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) činí 3 100 Kč. Žalobkyni byla přiznána odměna za následující úkony právní služby 1. převzetí zastoupení, 2. sepis žaloby, 3. návrh na předběžné opatření podle § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky ve výši jedné poloviny odměny, 4. účast u jednání dne 2. 10. 2013, 5. ohledání na místě samém dne 13. 5. 2014, 6. účast u jednání dne 8. 12. 2014, 7. odvolání ze dne 3. 3. 2015 včetně jeho doplnění ze dne 1. 7. 2015, 8. porada s klientem před doplněním odvolání ze dne 25. 6. 2015, 9. porada s klientem před jednáním o smíru dne 22. 2. 2016, 10. jednání s protistranou o smíru dne 25. 2. 2016, 11. účast u jednání dne 9. 12. 2016, 12. porada s klientem o dalším postupu po rozhodnutí odvolacího soudu 7. 2. 2017, 13. vyjádření na výzvu soudu 25. 7. 2017, 14., 15. účast u jednání dne 16. 2. 2018 přesahující dvě hodiny, 16. účast u jednání dne 16. 4. 2018, 17. účast u jednání dne 28. 6. 2018, 18. účast u jednání dne 20. 9. 2018, 19. účast u jednání dne 14. 11. 2018, 20. nahlédnutí do archiválií 30. 1. 2020, 21. účast u jednání dne 16. 7. 2021, 22. účast u jednání dne 16. 9. 2021, 23. účast u jednání dne 30. 9. 2021), tj. 22 x 3 100 Kč + 1 x 1 550 Kč), dále 23 x režijní paušál po 300 Kč, cestovné osobním vozidlem podle § 13 odst. 1 vyhlášky v celkové výši 3 749,39 Kč vždy při vzdálenosti [adresa] a zpět 56 km, vyjma dne 13. 5. 2014 (ohledání na místě samém) vzdálenost 24 km, průměrná spotřeba vozidla 5,9 l/100 km, pohonná hmota nafta v ceně dle vyhlášky [2. 10. 2013 – 322,19 Kč, 13. 5. 2014 – 139,77 Kč, 8. 12. 2014 – 326,14 Kč, 16. 2. 2018, 16. 4. 2018, 28. 6. 2018, 20. 9. 2018 a 14. 11. 2018 – vždy po 322,45 Kč, 16. 7. 2021, 16. 9. 2021 a 30. 9. 2021 – vždy po 336,26 Kč a dne 30. 1. 2020 (archiv) 340,26 Kč], náhrada za ztrátu času podle § 14 odst. 1 vyhlášky za celkem 46 započatých půlhodin po 100 Kč. Částka 84 999,39 Kč (68 200 Kč + 1 550 Kč + 6 900 Kč + 3 749,39 Kč + 4 600 Kč) byla zvýšena o 21 % DPH ve výši 17 849,87 Kč, dále zaplacený soudní poplatek z návrhu ve výši 2 000 Kč, soudní poplatek z návrhu na předběžné opatření 1 000 Kč a z odvolání ve výši 2 000 Kč, náklady na vyhotovení geometrického plánu 3 388 Kč a náklady na letecký snímek 500 Kč, celkem 111 737 Kč (po zaokrouhlení). Z této částky zaplatí jednu polovinu tj. 55 868,50 Kč žalovaný 3, a druhou polovinu tj. 55 868,50 Kč společně a nerozdílně žalovaní 1 a 2.

56. Odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložené úkony právní služby za 1. porada s klientem po jednání dne 2. 7. 2018 (nebyla nezbytná, nic nového se neřešilo), 2. vyjádření a návrhy důkazů (mohl učinit u jednání soudu), 3. porada s klientem 4. 10. 2018 (nebyla nezbytná, nic nového se neřešilo), 4. vyjádření a návrhy důkazů 10. 10. 2018 (mohl učinit u jednání, nadto pouze opravil adresu svědka, kterou sdělil nesprávně), 5. porada s klientem před jednáním 14. 7. 2021 (nebyla nezbytná, nic nového se neřešilo), 6. vyjádření žalobkyně a shrnutí z 20. 9. 2021 (mohl učinit u jednání dne 16. 9. 2021), 7. vyjádření k závěrečnému návrhu žalovaných z 29. 9. 2021.

57. Podle § 224 odst. 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově také o náhradě nákladů vzniklých státu, které představuje částka 1 050 Kč (překlad listiny), přičemž polovinu této částky zaplatí státu žalovaný 3, druhou polovinu pak společně a nerozdílně žalovaní 1 a 2.

58. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšná žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Na nákladech odvolacího řízení byla žalobkyni přiznána odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, a to za 1. poradu s klientem dne 4. 10. 2021, 2. odvolání, 3., 4. za účast u jednání dne 24. 10. 2022, které trvalo přes dvě hodiny, 5. za účast u jednání dne 3. 11. 2022, 6. účast u výslechu svědkyně dne 14. 12. 2022, 7. účast u jednání dne 2. 2. 2023 a 8. účast u jednání dne 10. 2. 2023, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí ve výši jedné poloviny odměny podle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky (tj. 7 x 3 100 Kč a 1 x 1 550 Kč), 8 x režijní paušál po 300 Kč, cestovné autem 179,49 Kč při vzdálenosti [adresa] a zpět (výslech svědkyně) 24 km, průměrná spotřeba vozidla 5,9 l/100 km, pohonná hmota nafta v ceně dle vyhlášky, náhrada za ztrátu času za dvě započaté půlhodiny (výslech svědkyně), to vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 5 466,19 Kč, celkem 31 496 Kč (po zaokrouhlení). Dále dva úkony právní služby za 1. sepis vyjádření ze dne 13. 2. 2025 a 2. účast u jednání soudu dne 20. 2. 2025, přičemž odměna za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“), ve znění od 1. 1. 2025 činí 5 620 Kč, dva režijní paušály dle § 13 odst. 4 vyhlášky ve znění od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby, tj. 900 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 2 549 Kč, celkem 14 689 Kč. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení činí 46 185 Kč (31 496 Kč + 14 689 Kč). Z této částky zaplatí jednu polovinu tj. 23 092,50 Kč žalovaný 3, a druhou polovinu tj. 23 092,50 Kč společně a nerozdílně žalovaní 1 a 2.

59. Odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložené úkony právní služby za 1. porada s klientem před jednáním odvolacího soudu dne 12. 9. 2022, 2. porada s klientem před závěrem odvolacího řízení dne 9. 1. 2023 (nic nového se neřešilo), 3. shrnutí, návrh důkazů dne 27. 1. 2023 (mohl učinit u jednání).

60. Žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., advokátu žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř.