19 C 205/2012 - 337

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlínou Juráškovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] 3. [Jméno žalované C], narozený [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni takto:

Výrok

I. Žaloba na určení existence věcného břemene ve prospěch vlastníků budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku par. č. [hodnota] a pozemku par. č. [hodnota], [Anonymizováno]/1, [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nacházejících se v katastrálním území a obci [adresa], spočívající v právu cesty – chůze a jízdy přes pozemky par. č. [Anonymizováno]/1 a [Anonymizováno]/2 nacházející se v katastrálním území a obci [adresa], a to v šíři 2 m podél hranice s pozemky par. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno]/1 nacházejícími se v katastrálním území a obci [adresa], jak jsou všechny nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí [právnická osoba] pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1., 2. a 3. na nákladech řízení částku 226 092 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 26. 9. 2012 se žalobkyně ve vztahu k žalovaným ad 1, 2 a 3 a dále ve vztahu k žalovaným [jméno FO] a [jméno FO] domáhala určujícího výroku soudu o tom, že je dána existence věcného břemene ve prospěch vlastníků budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku par. č. [hodnota] a pozemku par. č. [hodnota], [Anonymizováno]/1, [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nacházejících se v katastrálním území a obci [adresa], spočívající v právu cesty – chůze a jízdy přes pozemky par. č. [Anonymizováno]/1 a [Anonymizováno]/2 nacházející se v katastrálním území a obci [adresa], a to v šíři 2 m podél hranice s pozemky par č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno]/1 nacházejícími se v katastrálním území a obci [adresa], jak jsou všechny nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí, [právnická osoba] pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště [adresa]. Žalobu odůvodnila tvrzením, že je výlučným vlastníkem budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [hodnota] a pozemků p. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], zapsaných na [jméno FO] č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem pozemku p. č. [hodnota] zapsaného na [jméno FO] č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] s podílem . Žalovaný č. 1 a žalovaná č. 2 mají ve společném jmění manželů nemovitosti, a to budovu č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [hodnota] a pozemky p. č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]/1, zapsané na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Žalovaný č. 3 je výlučným vlastníkem budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], budovy bez č. p. na pozemku p. č. [Anonymizováno] a pozemků p. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] zapsaných na [jméno FO] č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Žalovaný č. 4 je výlučným vlastníkem budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [Anonymizováno] a pozemků p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] zapsaných na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Žalovaný č. 5 je výlučným vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] zapsaného na [jméno FO] č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Pozemky p.č. [hodnota] (poloviční podíl žalobkyně), [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (výlučný vlastník žalobkyně) vznikly rozdělením (popř. následným připojením) a přečíslováním původního pozemku evidovaného v pozemkové knize od 25.10.1907 pod č. [Anonymizováno]. Pozemky p. č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (vlastníci v SJM žalovaný č. 1 a žalovaná č. 2) [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] (výlučný vlastník žalovaný č. 3), [Anonymizováno], [Anonymizováno] (výlučný vlastník žalovaný č. 4) a [Anonymizováno] (výlučný vlastník žalovaný č. 5) vznikly rozdělením a přečíslováním původního pozemku evidovaného v pozemkové knize od 25. 10. 1907 pod č. [Anonymizováno]. Dne 19. 10. 1907 uzavřeli manželé [Anonymizováno] a [jméno FO] jako prodávající s manželi [Anonymizováno] a [jméno FO] kupní smlouvu („Kontrakt kupna i sprzedažy“), kterou převedli vlastnické právo k pozemku č. [hodnota], vč. domu č. [hodnota], dále pozemky č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a část pozemku č. [Anonymizováno] označeného písmeny a-k v přiloženém situačním plánu (čl. I smlouvy), přičemž tato část pozemku č. [Anonymizováno] bude nadále označována jako pozemek č. [Anonymizováno] (čl. VII smlouvy). V čl. VIII smluvní strany zřídili vzájemné služebnosti, mj. „služebnost průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes pozemek č. [Anonymizováno] na tom místě, kde se chodí a jezdí, a to v šířce 2 m ve prospěch vlastníků kupovaných nemovitostí“ (in rem – služebnost gruntovní dle § 373 ABGB). Tato smlouva vč. zřízených služebností byla zapsána do pozemkové knihy dne 25. 10. 1907 pod č. [Anonymizováno]. Tato služebnost byla následně převzata do pozdějšího pozemkového katastru, evidence nemovitostí prováděné státním notářstvím i katastru nemovitostí, jako věcné břemeno a jemu odpovídající právo. V roce 1972 byla však tato skutečnost při zakládání evidence nemovitostí s využitím zápisů vedených v pozemkové knize zapsána chybně pouze jako právo cesty odpovídající věcnému břemeni na LV oprávněných a již nikoli jako věcné břemeno na LV povinných. Od roku 1907 nepřetržitě až dodnes žalobkyně a všichni její právní předchůdci tohoto svého práva průchodu a průjezdu (popř. průhonu dobytka) v dobré víře v zápis ve svém listě vlastnictví fakticky stále na stejném místě využívali nemaje jiného odpovídajícího přístupu ke svým nemovitostem a žalovaní a jejich právní předchůdci výkon tohoto práva nepřetržitě trpěli. Od roku 2001 je prováděna obnova katastrálního operátu spojená s odstraňováním chyb. V této souvislosti Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště [adresa], objevil zmíněnou chybu v katastrálním operátu, kterou v roce 2008 vyřešil tak, že zrušil zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni na listu vlastnictví žalobkyně č. 1, s čímž však žalobkyně č. 1 vyjádřila dne 22. 5. 2008 nesouhlas vzhledem k tomu, že o tomto právu byla (stejně jako její právní předchůdci) vzhledem k zápisu v katastru nemovitostí přesvědčena a také jej (stejně jako její právní předchůdci) fakticky vykonávala. Na základě nesouhlasu žalobkyně č. 1 proběhlo správní řízení, ve kterém Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], rozhodl dne 3. 11. 2008 pod sp. zn. [Anonymizováno], že jednostranně obnoví zrušený zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni na list vlastnictví žalobkyně č. 1, a na listy vlastnictví žalovaných zapíše upozornění na toto právo, přičemž není zřejmé, které z pozemků jsou pozemky zatížené. Toto rozhodnutí potvrdil Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě rozhodnutím ze dne 10. 2. 2009 pod č.j.: [Anonymizováno]. Tím byla zachována právní jistota na straně žalobkyně č. 1, neboť právo odpovídající věcnému břemeni zůstalo na jejím listu vlastnictví zapsáno a žalovaní jí nadále umožňovali (bez přerušení i během správního řízení) toto právo vykonávat. Naopak právní nejistota je na straně žalovaných, kdy kterýkoli pozemek vzniklý z bývalého sloužícího pozemku č. [Anonymizováno], může být dle nově zapsaného upozornění na list vlastnictví pozemkem zatížený tímto věcným břemenem. Žádný ze žalovaných tento problém dále již neřešil. Žalobkyni byl doručen dopis žalovaného č. 3 ze dne 2. 4. 2012 nazvaný „Ukončení průchodu a průjezdu přes pozemek parcely č. [Anonymizováno], sdělení“, kterým oznamuje, že od 1. 1. 2013 přestane umožňovat výkon práva průjezdu a průchodu žalobkyně přes jeho pozemek. Tvrdí přitom v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí (přitom byl účastníkem výše uvedeného správního řízení), že žalobkyně užívá jeho pozemek bez právního důvodu, dočasně, pouze na jeho ústní svolení. Dále nabízí jiná možná řešení, která jsou však značně nejistá, nejsou v dispozici žádného z účastníků a navíc jsou velmi nákladná. Dále tvrdí, že cesta vede přímo středem souboru pozemků, což jej prý protiústavně omezuje. Pravdou však je, že cesta vede z jeho pozemků pouze po úzkém pozemku p.č. 2965/3, se kterým sousedí jeho pozemek pouze z jedné strany (p.č.3416/1). Ostatní sousedící pozemky patří ostatním žalovaným. Výkon jeho vlastnického práva je tak výkonem práva žalobkyně odpovídajícího věcnému břemeni tak omezen minimálně. Z tohoto dopisu jasně plyne, že žalovaný č. 3 nadále odmítá umožňovat výkon práva žalobkyně, a to z důvodu, že na jeho listu vlastnictví není zapsáno věcné břemeno v oddíle C „omezení vlastnického práva“, ale jen v oddíle D „jiné zápisy“ ve formě upozornění na skutečnost, že zde věcné břemeno může existovat. Spor tedy plyne z nekonzistence zápisu v katastru nemovitostí, přičemž sporné strany nejsou ochotny tento vadný stav napravit souhlasným prohlášením. Vzhledem k tomu, že zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni na listu vlastnictví žalobkyně odpovídá právnímu stavu a žalobkyni bylo dosud umožněno fakticky toto své právo vykonávat, neexistoval na její straně naléhavý právní zájem na určení existence věcného břemene. Vzhledem ke shora uvedenému dopisu však tato situace nastala, neboť dle jeho obsahu reálně hrozí, že výkon práva žalobkyně nebude žalovaným č. 3 umožněn.

2. Žalovaní ad 1 a 2 vyjádřili opakovaně ochotu se se žalobkyní o dalším postupu dohodnout s tím, že nikdy nejednali v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí a neomezovali žalobkyni v právu cesty – chůze a jízdy přes jejich pozemek p. č. [Anonymizováno] (ostatní plocha, ostatní komunikace), který jednostranně obnovil katastrální úřad na listu vlastnictví žalobkyně rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], ze dne 3. 11. 2008 pod sp. zn. [Anonymizováno], a rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 10. 2. 2009 pod č. j.: ZKI-O-1/10/2009/60. Žalovaní namítali, že pozemky kupovali v roce 1989 v dobré víře, že nejsou zatíženy žádným břemenem dle tehdejšího výpisu z katastru nemovitostí. 3. 3. žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že pozemek par. č. [Anonymizováno] zakoupil kupní smlouvou od manželů [Anonymizováno], kteří byli vlastníky celého pozemku tehdy č. [hodnota] Pozemek byl na náklady 3. žalovaného rozdělen na dva pozemky, z nichž pozemek p. č. 2965/1 zůstal ve vlastnictví žalovaných ad 1) a 2), pozemek s č. 2965/2 přešel do jeho výlučného vlastnictví. Tento pozemek zakoupil bez jakýchkoli omezení vlastnického práva a předchozí majitel jej ujistil, že na nemovitosti neváznou žádná omezení, kupoval tedy tento pozemek po dostatečném ověření v dobré víře jako nezatížený. Po nějaké době zjistil, že přes jeho pozemek začínají jezdit a chodit cizí osoby a tyto dochází do nemovitosti nabyté v dědickém řízení, která se nachází za pozemky patřící 3. žalovanému a jeho rodině. Dovolil jim tedy ústně, že mohou dočasně užívat jeho pozemek k přístupu ke svým nemovitostem. Po mnoha intervencích podala žalobkyně v roce 2008 návrh na zapsání věcného břemene alespoň na svůj list vlastnictví. Podrobným zkoumáním bylo tehdy zjištěno, že tento (ne)zápis o zřízení věcného břemene nastal chybou nesprávného postupu zaměstnance operátu státní správy. 3. žalovanému bylo písemně sděleno, že zápis na LV žalobkyně je pouze informativní a k ničemu žalovaného nezavazuje; jeho list vlastnictví je stále bez omezení vlastnického práva.

4. Žalobu žalobkyně doplnila tvrzením, že právní předchůdci žalobkyně získali služebnost (gruntovní podle § 474 ABGB) průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes dotčené pozemky na tom místě, kde se chodí a jezdí, a to v šířce 2 m smlouvou ze dne 19. 10. 1907. Tato služebnost byla zapsána do pozemkové knihy (dne 25. 10. 1907 pod č. [Anonymizováno]). Zápis služebnosti byl později převzat jak do pozemkového katastru, evidence nemovitostí, tak do katastru nemovitostí jako právo cesty odpovídající věcnému břemeni. Na základě těchto zápisů právní předchůdci žalobkyně, stejně jako žalobkyně sama od roku 1907 v dobré víře nepřetržitě tohoto práva využívají tak, že v místě cesty (která je stále na stejném místě) přes předmětné pozemky prochází, projíždí (dříve kočáry a koňmi, později auty a zemědělskými stroji), a dříve i proháněli dobytek. Sama žalobkyně toto právo využívá od vzniku svého vlastnického práva (dědictvím po svých rodičích) v roce 2000 k průchodu na své pozemky a ke svému domu a průjezdu osobními vozidly, popř. nákladními vozidly v případě potřeb údržby svých nemovitostí. Toto právo odpovídající věcnému břemeni však využívala odvozeně již nejméně od roku 1976, od kdy jezdila se svým budoucím manželem za svými rodiči. Informaci o právu cesty přes dotčené pozemky měla již v té době od svých rodičů, věděla tedy, že po stávající cestě k nim může chodit či jezdit na návštěvy. Rodiče žalobkyně cestu využívali osobními vozidly nejméně od roku 1962, předtím (i poté) pěšky, traktory a zemědělskými stroji a nákladními auty. Asi od roku 1976 se stali majiteli panujících nemovitostí dědictvím od prarodičů žalobkyně. Rovněž oni měli informaci o existence práva cesty od právních předchůdců, rodičů otce žalobkyně. Prarodiče žalobkyně své služebnosti využívali zejména k pěší chůzi, zemědělskými stroji a nákladními auty k dovozu materiálu a uhlí na otop, a to nejméně od roku 1925. Rovněž právní předchůdci, manželé [Anonymizováno] a [jméno FO], užívali svou služebnost nabytou kupní smlouvou z 19. 10. 1907 zejména pěší chůzí, ale také průhonem dobytka a průjezdem zemědělských strojů a koňských povozů, později nákladních aut. Všichni majitelé panujících pozemků svou služebnost využívali na základě informace o ní od svých právních předchůdců (manželé [Anonymizováno] a [jméno FO] na základě jimi uzavřené smlouvy) a v dobré víře v zápis v příslušné evidenci. Poloha cesty se od počátku nezměnila.

5. V průběhu řízení dále žalobkyně poukazovala na to, že kupní smlouva, kterou bylo zřízeno předmětné věcné břemeno, byla uzavřena v roce 1907 a její platnost a určitost je třeba tedy vykládat podle právního stavu, výkladových pravidel a reálií z doby jejího vzniku. Pro rozhodnutí o platnosti smlouvy je tedy třeba použít výkladová pravidla stanovená v Císařském patentu č. 946 Sb. z. s. z roku 1811, Obecném zákoníku občanském (dále jen „ABGB“), a zaujímaná dobovou judikaturou. Tak podle § 914 ABGB se má použít především ten výklad, který zachovává platnost smlouvy. Jestliže smlouva stanovovala průběh břemene v nynějším místě, kde se chodí a jezdí, smlouva byla na základě shora uvedeného určitá a platná, neboť soud měl jistě dostatečné pomůcky, jak zjistit, kde se chodí a jezdí (např. ohledání na místě). Pokud je dnes jen obtížně určitelné, kde se v roce 1907 chodilo a jezdilo, nemůže to způsobovat zpětně neplatnost původně platné smlouvy. S ohledem na skutečnost, že smlouva byla uzavřena mezi dvěma běžnými vlastníky nemovitostí, je třeba uzavřít, že ve své době nemohli zvolit přesnější určení průběhu služebnosti. Takovým určením tedy nemohli zatížit uzavřenou smlouvu neurčitostí. Platnost smlouvy se musí posuzovat v době uzavření a skutečnost platnosti se poté v průběhu času nemůže změnit. Pro určitost a platnost uzavřené smlouvy také hovoří skutečnost, že strany a jejich právní nástupci se uzavřenou smlouvou řídili a obsah smlouvy byl také zanesen do pozemkové evidence. Při posouzení povahy služebnosti, zda byla sjednána in rem, či in personam, nelze vycházet z dnešní právní úpravy. Opět je třeba smlouvu vykládat podle práva platného v době jejího uzavření, zejména z tehdejších právních předpisů a jejich soudobého judikatorního výkladu. Je tedy zřejmé, že současná praxe rozlišení služebností in rem a in personam podle označení oprávněné osoby nebo panující nemovité věci se pro smlouvy uzavřené za doby platnosti ABGB neuplatní. Naopak je třeba vycházet z druhu služebnosti, přičemž dotčené služebnosti zřízené kupní smlouvou z roku 1907 (čl. VIII) jsou služebnostmi polními, a tedy pozemkovými (in rem). Výjimku časového omezení by bylo nutné výslovně ve smlouvě uvést (a prokázat) tak, jak je uvedeno ve druhém odstavci čl. VIII, kterým kupující zřizují služebnost „ve prospěch výlučně prodávajících a pouze na dobu, pokud budou vlastníky reality“. Srovnáním znění obou odstavců čl. VIII, a tedy vzájemně zřízených služebností je možné dojít pouze k jedinému závěru, a sice že služebnost zřízená ve prospěch kupujících (právních předchůdců žalobkyně) je běžnou polní, tedy pozemkovou (in rem) služebností, kdežto služebnost zřízená ve prospěch prodávajících je zřízená výjimečně na omezenou dobu vlastnictví realit současnými prodávajícími. Tomu také nasvědčuje zápis obou služebností v pozemkových evidencích, tj. v pozemkových knihách a později v katastru nemovitostí. Na základě těchto zápisů nepřetržitě právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně sama tuto služebnost využívá. Proto i v případě, že by byla zjištěna neplatnost původního zřízení služebnosti, služebnost by vznikla vydržením, a to nejdříve podle § 1467 ABGB již v roce 1910. Dobrá víra žalobkyně a jejich právních předchůdců je založena na nepřetržitém zápise tohoto práva odpovídajícího věcnému břemeni ve všech předchozích pozemkových evidencích vztahujících se k nemovitostem žalobkyně. Právo odpovídající věcnému břemeni by bylo vydrženo v rozsahu zápisu v odpovídající pozemkové evidenci v místě jeho skutečného výkonu, tedy přesně v souladu se smlouvou z roku 1907 a žalobkyní předloženým geometrickým plánem: kde se chodí a jezdí. Žalobkyně poukazovala též na tu skutečnost, že lze přímo dovodit užívání stále stejného věcného břemene přibližně od roku 1920, tj. posledních cca 100 let. Nelze již objektivně přesně zjistit, jak bylo břemeno od jeho vzniku do roku 1920 (tedy asi prvních 13 let) užíváno. Nejsou zde však žádné okolnosti, které by měly vzbuzovat pochybnosti, že toto věcné břemeno bylo i v dřívější době užíváno stále stejně (ve stejném místě). Dnes nelze přesně prokázat průběh věcného břemene v roce 1907, a to ani kdyby bylo zaznamenáno v mapě (stejně tak z důvodu nepřesností map a mírným posunům přírodních útvarů, např. potoků v průběhu času nelze naprosto přesně určit ani polohu v mapě zakresleného pozemku). Je také možné ustanovení smlouvy z roku 1907 zřizující předmětnou služebnost vykládat tak, že právo průchodu, průjezdu a hnání dobytka měli právní předchůdci žalobkyně po pozemku p. č. [Anonymizováno] bez omezení umístění této služebnosti (po celém pozemku p. č. [Anonymizováno]). Je-li prokázána neměnná poloha věcného břemene a nejsou zde žádné okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o jeho přesném průběhu (změně), je namístě určit polohu věcného břemene v místě, kde se chodí a jezdí, tak jak je to zaznamenáno v předloženém geometrickém plánu č. [hodnota] ověřeném oprávněným zeměměřičským inženýrem [jméno FO] dne 9. září 2021. I kdyby se však podařilo prokázat pouze užívání věcného břemene žalobkyní a jejími právními předchůdci po dobu, kterou pamatují svědkové, případně existují letecké snímky, jednalo by se o dobu nejméně od roku 1947 (první letecký snímek) do roku 2012, kdy žalovaný č. 3 sdělil žalobkyni, že jí již neumožní předmětné věcné břemeno užívat. Kdykoliv v této době mohlo dojít k vydržení tohoto práva žalobkyní (případně jejími právními předchůdci) a to v letech 1910 – 1950 podle § 1451 ABGB (podle § 1469 se práva zapsaná vydržují po uplynutí 3 let), v letech 1951 – 1964 podle § 115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. (střední občanský zákoník) po 10 letech dobrověrné držby, v letech 1983 – 1991 podle § 135a zákona č. 40/1964 Sb. (starší občanský zákoník), letech 1992 – 2012 podle § 134 téhož občanského zákoníku rovněž po 10 letech dobrověrné držby. Dobrá víra žalobkyně a jejich právních předchůdců je založena na nepřetržitém zápise tohoto práva odpovídajícího věcnému břemeni ve všech předchozích pozemkových evidencích vztahujících se k nemovitostem žalobkyně. Právo odpovídající věcnému břemeni by bylo vydrženo v rozsahu zápisu v odpovídající pozemkové evidenci v místě jeho skutečného výkonu, tedy přesně v souladu se smlouvou z roku 1907 a žalobkyní předloženým geometrickým plánem: kde se chodí a jezdí.

6. Žalovaní shodně namítali, že služebnost zřízena v článku VIII kupní smlouvy ze dne 19. 10. 1907 není služebností pozemkovou (gruntovní) ale je služebností osobní. V tomto článku kupní smlouvy byly vzájemně zřízeny dvě služebnosti. Prvá služebnost – právo průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes parcelu 220/2 byla zřízena jmenovitě „ve prospěch kupujících [Anonymizováno] a [jméno FO]“. Ve smlouvě není uvedeno, že právo služebnosti je spojeno s vlastnictvím či držbou pozemku. Pokud je právo služebnosti spojováno s vlastnictvím nebo držbou, bývá vymezeno slovy „ve prospěch každého vlastníka pozemku č…“ nebo „ve prospěch kupujících a všech dalších vlastníků pozemku č…“ případně je jinými slovy výslovně vyjádřeno to, že služebnost je spojena s vlastnictvím a že přechází na právní nástupce jako další vlastníky nemovitosti. V daném případě je kupní smlouva sepsána v jazyce polském a oprávněné osoby jsou označeny "precz kupujoncych", tedy dle překladu ve prospěch kupujících. Pokud by právo služebnosti mělo být spojeno s vlastnictvím pozemku a mělo by se jednat o služebnost pozemkovou, pak pro ty případy by tato vůle byla vyjádřena slovy „na precz něruchomošti", tedy ve prospěch pozemku. Stejné povaze obou služebností nasvědčuje i shodné použití pojmů oprávněný pozemek a zatížený pozemek v souhlasu se zápisem do pozemkové knihy. Rozdíl mezi formulaci obou služebností vyplývá z jejich obsahu. Služebnost spočívající v právu přechodu a průjezdu trakaři byla zřízena pouze pro prodávající a na dobu, kdy prodávající budou vlastníky nemovitosti ve vložce 171 a budou potřebovat průjezd trakařem. Tato tzv. omezující podmínka byla do smlouvy vložena proto, že nikdo jiný než prodávající neměl právo převoz trakařem uskutečnit a pokud by prodávající nemovitost ve vložce 171 prodali, právo průjezdu trakařem by nebylo zapotřebí. Toto právo tedy nesvědčilo třetím osobám přicházejícím, například na návštěvu či poskytnout výpomoc. Oproti tomu služebnost podle odst. 1. žádnou omezující podmínku služebnosti neobsahuje, neboť právo přechodu a přejezdu sloužilo jak pro kupující, tak i pro třetí osoby, které ke kupujícím přicházely. Z uvedeného vyplývá, že služebnost práva cesty přes parcelu [Anonymizováno] zřízena jako služebnost osobní, nikoliv pozemková. Žalovaní zdůrazňovali, že nepovažují za přiléhavou argumentaci žalobkyně, že nebylo možné v době uzavření smlouvy zvolit přesnější určení průběhu služebnosti a že požadavek na zhotovení geometrického plánu je požadavkem absurdním. Zde v prvé řadě poukazovali na to, že tehdejší knihovní předpisy i praxe používala termín situační plán, a to jak pro vyznačení části pozemku pro účely převodu a samozřejmě i pro vyznačení části pozemku pro účely určení služebnosti. V daném případě je situační plán dokonce součásti smlouvy z 19. 9. 1907, neboť se touto smlouvou převáděla jen část pozemku. Skutečnost, že i v roce 1907 se část pozemku zatížena služebnosti jednoznačně geometricky a polohově určovala geometrickým (situačním) plánem, je potvrzován v dopise Katastrálního úřadu v [adresa] značky [Anonymizováno] ze dne 31. 10. 2002, který byl doručen všem účastníkům řízení, když se jedná o odpověď na žádost žalobkyně o zápis věcného břemene ze dne 21. 8. 2002. Podle § 12 zákona č. 95/1871 ř. z. - o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách platilo, že u služebností musí býti co nejurčitěji uvedeny obsah a rozsah práva, které se má zapsat. V daném případě však služebnost byla sjednána způsobem, který neumožňuje určit, na které části pozemku vůbec břemeno mělo být zřízeno. Ostatně i právě z tohoto důvodu nebylo břemeno převedeno z pozemkové knihy do evidence nemovitostí. Ze samotné smlouvy však nejde zjistit, na které části pozemku č. [Anonymizováno] má služebnost váznout a smlouva o zřízení služebnosti, řečeno tehdejším jazykem, jest neurčitá a ke smlouvě vůbec nedošlo. V daném případě se držba žalobkyně i jejich právních předchůdců zakládala na neplatném právním důvodu, byla tedy ve smyslu citovaného § 316 nepořádná a nemohlo tak dojít k vydržení služebnosti podle OZO (ABGB). Za stěžejní však žalovaní považují, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz, který by prokazoval, že [Anonymizováno] a [jméno FO] v létech 1907 až 1910 "chodili a jezdili" po části pozemku [Anonymizováno] odpovídající dnešním pozemkům p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] Žalobkyně tedy neprokázala, že právě po této části pozemku byla služebnost po celou vydržecí dobu jejími právními předchůdci vykonávána a neprokázala tak naplnění předpokladu vydržení dle § 1460 OZO. Naopak žalovaní prokázali, že právní předchůdci žalobkyně v letech 1907 až 1910 nejen neužívali, ale ani nemohli užívat k přístupu ke svému pozemku [Anonymizováno] část pozemku [Anonymizováno] dnes označenou jako p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] protože k této části nevedla veřejná komunikace. Komunikace v současné podobě podél dnešních pozemků [Anonymizováno], [Anonymizováno], k pozemkům žalovaných manželů [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byla zřízena až v letech 1927 a 1928, jak je patrno např. z kupní smlouvy [jméno FO] z r. 1926 o postoupení části pozemku na výstavbu této předmětné nové silnice. Ke zřízení služebnosti nedošlo smlouvou. Pokud ano, pak se jednalo o služebnost osobní, která již zanikla smrtí oprávněných osob. Ke zřízení služebnosti nedošlo ani vydržením, kdy nebyly naplněny náležitosti vydržení ve smyslu § 1460 OZO.

7. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2014 bylo žalobě vyhověno a určena existence věcného břemene ve prospěch vlastníků budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku par. č. [hodnota] a pozemku par. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nacházejících se v katastrálním území a obci [adresa], spočívající v právu cesty – chůze a jízdy přes pozemky par. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nacházející se v katastrálním území a obci [adresa], a to v šíři 2 m podél hranice s pozemky par č. [hodnota], [Anonymizováno],[Anonymizováno][Anonymizováno] nacházejícími se v katastrálním území a obci [adresa], jak jsou všechny nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí, Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště [adresa].

8. Rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2016 ve vztahu k původně žalovaným 4. a 5. změněno a žaloba na určení existence věcného břemene byla zamítnuta, ve vztahu k žalovaným 1. – 3. byl rozsudek zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: žalobkyně je výlučnou vlastnicí budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [hodnota] a pozemků p. č. [hodnota], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno], zapsaných na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], podílovou spoluvlastnicí pozemku p. č. [hodnota] zapsaného na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] s podílem . Žalovaní ad 1 a 2 mají ve společném jmění manželů nemovitosti, a to budovu č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [hodnota] a pozemky p. č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], zapsané na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Žalovaný ad 3 je výlučným vlastníkem budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [Anonymizováno]/1, budovy bez č. p. na pozemku p. č. [Anonymizováno] a pozemků p. č.[Anonymizováno][hodnota] na LV č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Dne 19. října 1907 byla mezi manžely [Anonymizováno] a [jméno FO] jako prodávajícími a [Anonymizováno] a [jméno FO] (právními předchůdci žalobkyně) jako kupujícími uzavřena smlouva kupní, na základě níž kupující nabyli do svého vlastnictví nemovitosti specifikované v článku I. smlouvy. Současně byly smlouvou (čl. VIII) zřízeny služebnosti („Strany zřizují pro sebe navzájem služebnosti, a sice prodávající služebnost přejezdu, přechodu a průchodu dobytka po parcele [Anonymizováno] v nynějším místě, kde se chodí a jezdí, a to v šíři 2 metrů ve prospěch kupujících a povolují zápis práva této služebnosti na realitě vložka 171 [adresa] jako na pozemku zatíženém a na realitě vložka [adresa] jako na pozemku oprávněném. Kupující zřizují služebnost přechodu a průjezdu trakaři po parcele [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [adresa] ve prospěch výlučně prodávajících a pouze na dobu, pokud budou vlastníky reality vložka 171 poz. kn. [adresa], a povolují zápis práva z této služebnosti na realitě vložka [adresa] jako na pozemku zatíženém a na realitě vložka 171 poz. kn. [adresa] jako na pozemku oprávněném.“). Kupní smlouva spolu s ujednáním o zřízených služebnostech byla zapsána do pozemkové knihy dne 25. 10. 1907 pod č. [Anonymizováno]. Dále bylo zjištěno, že opatřením Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. j. 2055/2001-24 ze dne 2. 5. 2001 pro provedení úpravy dat bylo katastrálním úřadům uloženo zápisy tzv. jiných vztahů (a zde patřila i věcná břemena) opravit tak, aby tyto vztahy byly navázány na nemovitost nebo oprávněnou osobu. V roce 2008 byly pak takto upraveny zápisy v katastrálním území [adresa], mj. i na [jméno FO] č. 986, [Anonymizováno] katastrální úřad na tomto listu vlastnictví žalobkyně zrušil zápisy věcných břemen zřízených smlouvou zapsanou do pozemkové knihy dne 25. 10. 1907 pod č. [Anonymizováno] s odkazem na to, že ve smlouvě zapsané pod č. d. [Anonymizováno] nebylo konkrétně stanoveno, po které části původního pozemku vedeném v bývalém pozemkovém katastru jako p. č. [Anonymizováno] bylo věcné břemeno zřízeno a důvodem nedoplnění zápisu věcného břemene byla i skutečnost, že při zakládání bývalé evidence nemovitostí s využitím zápisů v pozemkové knize bylo věcné břemeno přeneseno pouze na list vlastnictví osoby oprávněné – žalobkyně, ale nebylo přeneseno na list vlastnictví povinných a existence tohoto práva nebyla uváděna ani při dalších vlastnických převodech. Katastrální úřad požadoval, aby dotčení účastníci (všichni povinní a oprávněni z věcného břemene) předložili souhlasné prohlášení o tom, že věcné břemeno existuje, tedy žalobkyni výslovně vyzval a definoval, co je nutné učinit k tomu, aby “existující právo mohlo být evidováno v katastru nemovitostí“. Pro absenci souhlasného prohlášení katastrální úřad nejdříve zápis práva odpovídající věcnému břemeni v katastru neobnovil a vydal dne 7. 7. 2008 negativní rozhodnutí pod Č.j. [Anonymizováno], následně odvolací správní orgán - Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě označené rozhodnutí zrušil a věc vrátil katastrálnímu úřadu k novému projednání. Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], svým rozhodnutím ze dne 3. 11. 2008, Sp. zn.: [Anonymizováno] jednostranně obnovil zrušený zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni zřízeného smlouvou ze dne 25. 10. 1907, jejíž zápis byl v pozemkové knize proveden podle usnesení soudu č. d. [Anonymizováno], tj. doplnil tento zápis na LV žalobkyně č. [hodnota] v části jiná práva jako oprávnění z věcného břemene převzaté z pozemkové knihy, tj. věcné právo chůze a jízdy pro vlastníka domu č. p. [Anonymizováno] a pozemků parc.č. [hodnota], p.č. [Anonymizováno], p.č. [hodnota] a p.č.[hodnota] přes pozemky p.č. [hodnota], [Anonymizováno] s poznámkou, že k tomuto oprávnění není u povinného evidováno odpovídající věcné břemeno. [jméno FO] č. [hodnota] žalovaných 1. a 2., LV č. [hodnota] u 3. žalovaného bylo pouze v části jiné zápisy zaznamenáno upozornění na související údaje katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] (evidence jednostranného oprávnění z věcného břemene). Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 10. 2. 2009 Č.j.: [Anonymizováno] 3. žalovaný dopisem ze dne 2. 4. 2012 žalobkyni oznámil, že od 1. 1. 2013 jí přestane umožňovat výkon práva průjezdu a průchodu přes svůj pozemek.

10. Podle ust. § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Předně je nutno zdůraznit, že byl v řízení bezesporu dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určujícím výroku, a to z důvodu neurčitého zápisu v katastru nemovitostí, neboť věcné břemeno je uvedeno v listu vlastnictví toliko formou poznámky a není zřejmé, ke kterým pozemkům se po rozdělení původního pozemku vztahuje. Její právní postavení je tak nejisté a žalobkyně byla nucena domáhat se odstranění tvrzeného nesouladu mezi hmotným právem a zápisem v katastru nemovitostí. Žalobkyně se domáhala určení existence pozemkové (gruntovní) služebnosti na základě tvrzení, že služebnost byla založena jejím právním předchůdcům – [Anonymizováno] a [jméno FO] smlouvou ze dne 19. 10. 1907 zapsanou do pozemkové knihy a předmětem služebnosti byla služebnost „průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes pozemek č. [Anonymizováno] v šířce 2 metrů v tom místě, kde se chodí a jezdí“ s tím, že tuto část původního pozemku č. [Anonymizováno] tvoří dnes pozemky č[Anonymizováno][Anonymizováno] a [Anonymizováno], dále že všichni její právní předchůdci tohoto svého práva od uvedené doby nepřetržitě užívali a konečně, že poloha cesty se od roku 1907 nezměnila. Žalobkyně samotná pak využívá svého práva od roku 2000, kdy pozemky zdědila po rodičích. Následně žalobkyně pro případ dovození neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti tvrdila, že služebnost vznikla vydržením a to podle § 1467 OZO (obecný zákoník občanský z roku 1811) již v roce 1910, (resp. vydržením v následujícím období do roku 2012). Prvotní otázkou tak v řízení bylo, zda věcné břemeno vzniklo, jaká byla jeho povaha, resp. zda tedy předmětná smlouva z roku 1907 je smlouvou skutečně platnou, přičemž pro výklad smlouvy je nutno samozřejmě použít tehdejší výkladová pravidla určitosti právního úkonu. Námitkám žalovaných, že v daném případě je předmětná smlouva pro neurčitost neplatnou, resp. k uzavření smlouvy vůbec nedošlo, nelze přisvědčit - žalovaní tak činili s poukazem na § 869 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, dle kterého přivolení ke smlouvě musí býti projeveno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Je-li prohlášení nesrozumitelné, zcela neurčité anebo stane-li se přijetí za jiných podmínek, než byl příslib dán, nestává se smlouva skutkem; dále tak činili s poukazem na ustanovení § 12 zákona č. 95/1871 ř. z. s tím, že ze samotné smlouvy nejde zjistit, na které části pozemku č. 220/2 má služebnost váznout a smlouva o zřízení služebnosti, řečeno tehdejším jazykem, jest neurčitá a ke smlouvě vůbec nedošlo. Uvedené ustanovení zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, stanoví, že u služebností a reálních břemen musí býti co nejurčitěji uvedeny obsah a rozsah práva, které se má zapsati; není třeba udati peněžitou hodnotu. Mají-li býti služebnosti omezeny na určité prostorové hranice, buďtež tyto hranice zevrubně označeny. Soud dospěl k jednoznačnému závěru o platnosti smluvního ujednání, neboť jak je uvedeno výše, pro výklad smlouvy je nutno použít tehdejší výkladová pravidla, tudíž též pravidla jazyková, gramatická a sémantická. Pakliže zákon hovořil o „zevrubném“ označení, nejedná se o dnes používané synonymum slov důkladný, podrobný, detailní, ale naopak o dříve, dobově, používané synonymum pro zhruba, alespoň přibližně. Koneckonců obsah ujednání byl prost nejasností a pochybností mezi smluvními stranami a jako takový byl aprobován, uznán za náležitý a vyhovující i zápisem do pozemkové knihy. Široce nastavené pravidlo smluvní volnosti lze rovněž pak dovodit z dikce ustanovení § 914 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského. Shora učiněné závěry je možno následně použít i pro posouzení další z otázek – charakteru, povahy, sjednané služebnosti. Jednalo se bezesporu o služebnost polní sjednanou dle § 477 citovaného zákoníku a současně o služebnost osobní, nikoli pozemkovou (gruntovní) podle § 473 cit. zákoníku, dle kterého je-li právo služebnosti spojeno s držbou pozemku, aby se mohlo prospěšněji nebo pohodlněji užívati, vzniká pozemková služebnost; jinak je služebnost osobní. V čl. VIII kupní smlouvy ze dne 19. října 1907 byly, a to vzájemně, zřízeny dvě osobní služebnosti. První z nich - právo průjezdu, přechodu a převádění dobytka přes parcelu 220/2 byla zřízena jmenovitě ve prospěch kupujících [Anonymizováno] a [jméno FO]. Ve smlouvě není nikde uvedeno, že právo služebnosti je spojeno s vlastnictvím či držbou pozemku a naprosto shodné povaze obou služebností nasvědčuje i zcela shodné použití pojmů oprávněný pozemek a zatížený pozemek; ve smlouvě navíc není ani výslovně označen oprávněný pozemek, k němuž by se právo služebnosti vázalo. Oprávněný pozemek služebnosti je specifikován toliko jako realita vložka [adresa] bez uvedení čísla vložky, kterážto specifikace by byla zajisté podmínkou pro řádný zápis do pozemkové knihy. Pro závěr o osobní povaze služebnosti svědčí i (jak je shora rozvedeno) smluvní ujednání, jehož obsah byl (právě a pouze jen) pro smluvní strany určitý, konkrétní a bez nejasností, vyjádřen toliko slovy „po parcele 220/2 v nynějším místě, kde se chodí a jezdí, a to v šíři 2 metrů…“ Umístění a průběh služebnosti ve vztahu k zatíženému pozemku byl tak smlouvou specifikován dostatečně pro smluvní strany, nedostatečně již pak pro osoby jiné. Jelikož tedy služebnost byla zřízena jako služebnost osobní, zanikla smrtí oprávněných osob. Konečně nelze přisvědčit ani žalobkyní posléze uplatněnému vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni (služebnosti), neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady pro absenci dobré víry, přičemž dobou víru je nutno hodnotit vždy zcela objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska a osobního přesvědčení; právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně samotná byli povinováni dodržovat běžnou opatrnost v právním jednání po celou vydržecí dobu. Žalobkyně rovněž neprokázala, že její právní předchůdci "chodili a jezdili" po části pozemku [Anonymizováno] odpovídající dnešním pozemkům p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], žalobkyně tedy neprokázala, že právě po této části pozemku byla služebnost, a to po celou vydržecí dobu jejími právními předchůdci vykonávána a neprokázala tak naplnění předpokladu vydržení. Dle § 1460 ci. Zákoníku k vydržení je potřebí kromě způsobilosti osoby a předmětu: aby někdo byl ve skutečném držení věci nebo práva, jichž tímto způsobem má nabýti; aby jeho držení bylo pořádné, poctivé a pravé a aby v něm bylo pokračováno po všechen čas, vyměřený zákonem (§§ 309, 316, 326 a 345).

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně procesně úspěšným žalovaným byla přiznána jejich náhrada. Náklady v dané právní věci představují částku 2 000 Kč uhrazenou na soudním poplatku z odvolání a dále náklady právního zastoupení žalovaných, z toho na odměně advokáta při zastupování jednoho účastníka 9 300 Kč za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč dle §§ 9 odst. 3 písm. a), 4 písm. b) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč), a to k celkem třem úkonům právní služby ve formě převzetí a přípravy zastoupení každého ze žalovaných, dále na odměně advokáta při zastupování již tří účastníků řízení vždy 2 480 Kč za jeden úkon (§12 odst. 4 vyhlášky) – zastupování žalovaných u jednání okresního soudu ve dnech 16. 2. 2018 (zde v rozsahu dvou úkonů), dne 16. 4. 2018, 28. 6. 2018, 20. 9. 2018, 14. 11. 2018, 16. 7. 2021, 16. 9. 2021 a 30. 9. 2021, dále podání odvolání dne 4. 3. 2015, jednání s protistranou dne 25. 2. 2016, porada s klienty dne 23. 11. 2016 (zde v rozsahu dvou úkonů právní služby), vyjádření k odvolání ze dne 2. 12. 2016, účast u odvolacího jednání dne 9. 12. 2016, porady s klienty ve dnech 12. 2. 2018, 26. 3. 2018 a 21. 1. 2021, podání vyjádření ze dne 26. 3. 2018, nahlédnutí do archiválií Okresního archívu Karviná, písemná podání ve věci samé ze dne 23. 9. a 29. 9. 2021, celkem tedy 22 úkonů ve výši 54 560 Kč za každého z účastníků (celkem tak výsledných 163 680 Kč), a 25 x režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tedy 7 500 Kč (k celkem 22 úkonům právní služby současně poskytnutým všem žalovaným a 3 úkonům poskytnutým samostatně každému ze žalovaných ve formě převzetí zastoupení). Na jízdném zástupce žalovaných ke 7 jednáním soudu a na Okresní archiv Karviná při požití os. automobilu byla přiznána částka v celkové výši 2 250 Kč, konkrétně k jednáním v roce 2018 (16. 2., 16. 4., 28. 6., 20. 9. a 14. 1.) shodně 276,40 Kč, když náhrada za spotřebované pohonné hmoty představovala vždy 84,40 Kč (při ujetých 48 km ze sídla advokátní kanceláře do Karviné a zpět), os. vozidlem s kombinovanou (nikoli žalovanými uplatněnou průměrnou) spotřebou (ES norma) vozidla 5,9 l nafty na 100 km dle předloženého technického průkazu vozidla a ceně dle vyhl. 463/2017 Sb. ve výši 29,80 Kč) a na základní náhradě dle téže vyhlášky částku 192 Kč (48 km po 4 Kč za ujetý km jízdy), celkem tedy 1 382 Kč; dále bylo přiznáno na jízdném 291,60 Kč za účast na studování archiválií, zde za použití vyhl. č. 358/2019 Sb., z čehož na základní náhradě 201,60 Kč (48 km po 4,20 Kč), na náhradě ceny nafty 90 Kč (při shodné spotřebě 5,9 l a ceně 31,80 Kč), dále pak částka vždy ve výši 288,20 Kč ke dvěma předchozím jednáním v roce 2021, když náhrada za spotřebované pohonné hmoty představovala částku 77 Kč (při ujetých 48 km z místa sídla advokátní kanceláře do Karviné a zpět), shodným os. vozidlem s kombinovanou spotřebou 5,9 l nafty na 100 km a ceně dle vyhl. 589/2020 Sb. ve výši 27,20 Kč) a na základní náhradě dle téže vyhlášky částku 211,20 Kč - po 4,40 Kč za ujetý km jízdy). Na hotových výdajích bylo přiznáno 800 Kč a 1 670 Kč (vyhotovení a překlad listin), dle specifikace a potvrzení o platbách 1. žalovaného. Celkem tak náklady řízení (odměna a hotové výdaje) byly vyčísleny částkou 185 200 Kč, navýšenou o 38 892 Kč DPH, neboť právní zástupce žalovaných je ke dni rozhodnutí soudu plátcem daně, a celkovou částku 226 092 Kč pak byla žalobkyně zavázána zaplatit žalovaným k rukám jejich právního zástupce dle § 149 odst. 1 o. s.

Poučení