57 Co 120/2024 - 137

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Šárky Bokůvkové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [datum] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [datum] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [stát], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za kterou jedná [organizační složka] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem o odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2024, č. j. 62 C 385/2022-90, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 45 333 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a žalobci b) 14 333 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu výroku III se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) rovným dílem na náhradě nákladů řízení 37 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců a), b) [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0].

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) rovným dílem na náhradě nákladů odvolacího řízení 18 005 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců a), b) [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 193 667 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a žalobci b) 217 667 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I a II). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) 218 333 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a žalobci b) 218 333 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl (výrok III). Žalované dále (výrok IV) uložil povinnost zaplatit žalobcům a) a b) na nákladech řízení 45 551 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců a), b). Řízení co do zákonného úroku z prodlení z částky 700 000 Kč od 4. 6. 2022 do 22. 9. 2022, z částky 412 000 Kč od 23. 9. 2022 do 1. 10. 2022, z částky 700 000 Kč od 4. 6. 2022 do 22. 9. 2022, z částky 436 000 Kč od 23. 9. 2022 do 1. 10. 2022, zastavil (výrok V).

2. Proti rozsudku do výroku III podali odvolání žalobci a domáhali se jeho změny tak, aby žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu. Opětovně poukazovali na to, že dle stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, publikovaného pod sp. zn. Cpjn 206/2010, náhrada musí být přiměřená poměrům v České republice, když při porovnání průměrné mzdy v roce v roce 2010 a v roce 2021 náhrada přiměřená není. Žalovanou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítající inflaci se týkají případů v blízké časové souslednosti po vydání stanoviska. Nicméně žalobci inflaci či průměrnou mzdu uváděli pouze jako pomocné kritérium pro určení přiměřenosti náhrady, když v roce 2011 by si za náhradu za jeden rok trvání sporu mohl poškozený dovolit cca 1 000 chlebů, v roce 2021 si může dovolit jen cca 570 kusů chleba, a v tom tkví ona nepřiměřenost náhrady. Poukazovali na judikaturu ESLP, kterou jsou české soudy vázány, když tento soud přiznává náhrady, jejichž roční základ je v rozmezí od 1 000 eur do 1 500 eur za jeden rok sporu (cca 24 500 Kč až 36 750 Kč). S ohledem na tuto judikaturu a nepřiměřenost zadostiučinění je nutné se odchýlit od doporučené základny stanovené stanoviskem (odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 22 Co 161/2021-89).

3. Proti rozsudku, a to do výroků I, II a IV podala odvolání rovněž žalovaná, a domáhala se jejich změny tak, že žaloba bude zamítnuta zcela a žalobcům bude uložena povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nesprávně zohlednil kritéria podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon“). Žalovaná nepopírá, že délka řízení byla nepřiměřená, za což bylo žalobcům poskytnuto zadostiučinění v penězích, a to žalobci a) 288 000 Kč, žalobci b) 264 000 Kč, které vycházelo ze základní částky 20 000 Kč, tedy na její samé horní hranici dle Stanoviska, přičemž poskytnuté zadostiučinění lze považovat za zcela dostačující a přiměřené. Soud prvního stupně neakceptoval argumentaci žalované stran důvodného snížení základní částky o 5 % z důvodu tzv. sdílené újmy, o 20 % z důvodu značné právní, skutkové a procesní složitosti řízení, o 20 % z důvodu opakovaného vedení řízení ve všech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, tedy v případě žalobce b) snížení o 45 %, v případě žalobce a) snížení o 40 %, neboť s ohledem na věk žalobce a) došlo k navýšení o 5 %. Je na místě aplikovat kritérium tzv. sdílené újmy, neboť na straně žalobců se nacházelo více účastníků, kteří se společně a navzájem podporovali, věc konzultovali, na vedení řízení se spolupodíleli, byli vedeni stejným zájmem. „Tíha řízení“ se snáší lépe, je-li na jedné straně soudního sporu více účastníků. Skutková, právní a procesní složitost věci byla značná, o čemž svědčí závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2010, č. j. 56 Co 356/2010-981, s nimiž se ztotožnil rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. III. ÚS 2563/13-1274. O skutkové složitosti věci svědčí rozsah dokazování listinnými důkazy, byly vypracovány znalecké posudky, a to jak ohledně nároku uplatněného žalobci, tak ohledně vzájemného návrhu uplatněného žalovanými. Nelze přehlédnout právní složitost věci zejména ve vztahu k vzájemnému návrhu, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k nemovitostem, zejména posouzení mj. historických právních předpisů, posouzení splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaných k náhradě škody a k vydání bezdůvodného obohacení. Pokud jde o procesní složitost věci, pak nelze přehlédnout právě vzájemný návrh uplatněný žalovanými, opakovaná rozhodnutí o změně žaloby, o procesním nástupnictví a o návrhu na vydání předběžného opatření. Žalobcům nelze klást k jejich tíži jejich procesní aktivitu, nicméně s jejich vzájemným návrhem se musely soudy vypořádat. Délka řízení byla ovlivněna rovněž procesní aktivitou žalovaných, zejména podáním a setrváním na vzájemném návrhu, když otázka vyřešení tohoto nároku byla pro posouzení věci otázkou klíčovou. Jde-li o opakované vedení řízení na všech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že podávání řádných a mimořádných opravných prostředků nelze bez dalšího přičítat k tíži účastníků řízení a neshledal důvod pro redukci základní částky, čímž vlastně neguje možnost takového snížení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 a sp. zn. 30 Cdo 3324/2022. Soud se nevypořádal s argumentací žalované, že tuto skutečnost nelze klást k tíži ani soudům, pokud se s procesními prostředky účastníků musely vypořádat. Toto kritérium však soud nezohlednil. Dále žalovaná v odvolání poukázala na komparativní rozhodnutí, a to rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2022, č. j. 71 Co 126/2022-71. Nesprávně byla žalobcům přiznána v náhradě nákladů řízení odměna za předběžné projednání nároku na náhradu škody (v rozsudku je navíc uvedeno chybné datum 30. 6. 2022, namísto správného data 3. 6. 2022).

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobců je částečně důvodné.

5. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

6. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit v případě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci – ostatně těžiště tohoto sporu nespočívá v rovině skutkové –, nýbrž i v případě právního posouzení.

7. Odvolací soud zdůrazňuje, že předmětem řízení je nárok žalobce a) na zaplacení 412 000 Kč s příslušenstvím a nárok žalobce b) na zaplacení 436 000 Kč s příslušenstvím, představující peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/1997 (kompenzační řízení).

8. Dle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. V souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“ či „Stanovisko“) okresní soud správně konstatoval, že kompenzační řízení bylo zahájeno návrhem doručeným soudu dne 7. 2. 1997 a bylo pravomocně skončeno rozhodnutím dovolacího soudu dne 20. 12. 2022, tedy trvalo 25 let, 10 měsíců a 13 dnů.

10. Pro vznik povinnosti státu nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (viz § 13 odst. 1 věta třetí zákona) je nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení a 3) vznik újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení.

11. K první podmínce odvolací soud poukazuje na to, že vzhledem k odlišné složitosti a náročnosti jednotlivých občanskoprávních sporů není až na výjimky možné stanovit obecně lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout, pročež judikatura dospěla k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba stanovit celkovou délku řízení a posoudit, zda doba řízení odpovídá složitosti, skutkové a právní složitosti projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, a Stanovisko, část IV.). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení se proto použijí stejná kritéria jako při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Aplikace kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) – e) zákona č. 82/1998 Sb. na posouzení přiměřenosti délky řízení vyplývá i z judikatury Evropského soudu (srov. rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2016 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 66 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).

12. Ve vztahu k první podmínce pro vznik odpovědnosti žalované dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, což ostatně obě procesní strany činily nesporným a tento závěr okresního soudu v odvolání ani nezpochybňovaly. Ve vztahu k druhé a třetí podmínce soudní praxe konstruuje vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu. Jelikož žalovaná tuto domněnku v řízení nevyvrátila a ani v řízení nevyšly najevo skutečnosti tuto domněnku vyvracející, lze uzavřít, že byly naplněny všechny tři podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení.

13. Samotné konstatování porušení práva se nejeví v daném případě jako dostačující, soud prvního stupně správně přistoupil ke stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích dle zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona a dle Stanoviska.

14. Judikatura Nejvyššího soudu představuje pouze základní vodítko při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, které není neměnným rámcem, podle něhož musí být postupováno ve všech případech výpočtu zadostiučinění v penězích; ustanovení § 31a zákona nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, ani žádnou exaktní metodu, podle které má být finanční zadostiučinění vypočteno.

15. Odvolací soud při svých úvahách ohledně stanovení základní částky za jeden rok nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení kromě Stanoviska zohlednil rovněž závěry plynoucí z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu s tím, že pokud jde o valorizaci této základní částky nemá na přiměřenost základní částky zadostiučinění vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny kurzu (srovnej např. rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 2/2023). Rovněž v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3171/2018 se Nejvyšší soud vyjádřil k zohlednění ekonomického růstu u výpočtu zadostiučinění za újmu spojenou s nepřiměřeně dlouhým řízením, kdy dále uvedl, že jde o to, že je třeba přiznat zadostiučinění ve výši odpovídající konkrétním okolnostem věci, nikoliv nalézt „matematicky přesný výsledek“ a právo aplikovat mechanicky. Současně Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které na přiměřenost zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, ani změny životní úrovně. K zohlednění inflačních vlivů se rovněž vyjádřil Ústavní soud (srovnej usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/2022 v bodu 4), podle kterého se význam peněžitého zadostiučinění nevyčerpává pouhým porovnáním jeho výše např. k hodnotě „spotřebitelského koše". Jde o to, zda kvůli ekonomickým vlivům peněžité zadostiučinění postrádá svou satisfakční hodnotu. Od těchto judikatorních závěrů ve vztahu k inflaci nemá odvolací soud důvod se odklonit.

16. Odvolací soud má však za to, že je třeba zohlednit konkrétní okolnosti tohoto případu, a to zejména skutečnost, že kompenzační řízení trvalo 25 let, 10 měsíců a 13 dnů, což je doba zcela vymykající se běžným poměrům, a právě tato výjimečná okolnost by měla být zohledněna při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Z tohoto důvodu odvolací soud stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, což za dobu 25 let 10 měsíců a 13 dnů představuje po zaokrouhlení 620 000 Kč (první dva roky 25 000 Kč, 23 x 25 000 Kč, za 10 měsíců 20 833,33 Kč a za 13 dní 890,41 Kč = 621 723,74 Kč).

17. Kompenzační řízení trvalo 25 let, 10 měsíců a 13 dnů, věc byla projednána na třech stupních soudní soustavy, rovněž před Ústavním soudem, přičemž je nutno konstatovat, že s rostoucím počtem instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení („kritérium složitosti případu“; složitost případu je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení). V daném případě spor probíhal před soudem I. a II. stupně, a to opakovaně (4 x), když rozhodnutí těchto soudů bylo dovolacím soudem 2 x zrušeno a vráceno okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, dovolání do v pořadí třetího a čtvrtého rozsudku soudu bylo dovolacím soudem odmítnuto; řízení před dovolacím soudem z hlediska přezkumné činnosti mělo z pohledu složitosti věci významný vliv. Řízení se týkalo několika nároků žalobců, a to zaplacení finanční částky z titulu náhrady škody a z titulu bezdůvodného obohacení a vzájemného návrhu žalovaných na určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem („kritérium složitosti případu;“), kdy je nutno posoudit složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování jak listinami, tak dvěma vypracovanými znaleckými posudky), složitost právního posouzení z hlediska aplikační a interpretační a konečně složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků a jejich úspěšnost). Ostatně na složitost věci poukazoval rovněž Ústavní soud v bodech 41 a 42 svého usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2563/2013. Oproti závěru okresního soudu má odvolací soud za to, že se jednalo o složitý případ (řízení). S ohledem na kritérium „složitosti případu“ odvolací soud snížil zadostiučinění o 20 % u obou žalobců.

18. Žalobci se podle odvolacího soudu nepodíleli na délce řízení („kritérium chování poškozeného“). Využití procesních práv daných vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.) nemůže jít k jejich tíži z hlediska prodloužení kompenzačního řízení. Naopak důvodnost opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánů veřejné moci (kritérium „postup orgánu veřejné moci“). Nebylo zjištěno, že by žalobci jednali obstrukčním způsobem. S ohledem na toto kritérium odvolací soud zadostiučinění nenavýšil, ani nekrátil.

19. Jde-li o kritérium „postupu orgánů veřejné moci“ odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu ohledně tzv. kvalifikované kasaci, nastalý instanční „ping-pong“, které představuje prodlení přičitatelné státu. Je pravdou, že ve věci samé bylo rozhodováno 4x na okresním soudu, 4 x na odvolacím soudu, 4 x na Nejvyšším soudu, přičemž v souvislosti se vzájemným návrhem na určení vlastnictví byla věc Nejvyšším soudem 2 x zrušena a vrácena soudu prvního stupně, ale v žádném z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo soudům nižších stupňů vytčeno nerespektování závazného právního názoru. Rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně (případně Ústavním soudem) je podle judikatury Nejvyššího soudu důvodem pro zvýšení zadostiučinění pouze v některých případech, např. pokud k rušení rozhodnutí docházelo z důvodu nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, výlučně z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušovaného rozhodnutí nebo z důvodu jeho jiné procesní vady, případně z důvodu, že soud ve svém později zrušeném rozhodnutí nerespektoval stanovisko nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedený důvod zrušení přitom musí být ve zrušovaném rozhodnutí výslovně uveden (srovnej bod 44 rozsudku NS sp. zn. 30 Cdo 3945/2014). S ohledem na toto kritérium odvolací soud zadostiučinění nenavýšil, ani nekrátil.

20. Jde-li o kritérium „významu řízení pro poškozeného“ podle odvolacího soudu se v případě kompenzačního řízení nejedná o řízení, kde s ohledem na předmět řízení je dán jeho zvýšený význam (např. trestní řízení, právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory atd.). Odvolací soud však shodně s názorem žalované navýšil zadostiučinění o 5 % u žalobce a) s ohledem na jeho věk. Na straně žalobce b) odvolací soud neshledal žádné důvody pro navýšení zadostiučinění, a to ani z důvodu jeho tvrzených zdravotních problémů. Na straně žalobců rovněž neshledal důvod k navýšení zadostiučinění s ohledem na umístění nemovité věci, když lze souhlasit s žalovanou, že se nemůže jednat o okolnost jdoucí k tíži žalované.

21. Pokud jde o tzv. sdílenou újmu odvolací soud jednak poukazuje na správné závěry okresního soudu. Jde-li o samotné žalobce, kteří jsou rodinnými příslušníky, odvolací soud vycházel při svých úvahách z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/2019 „Koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky, které tuto újmu zmírní, více poškozeným současně“. Rovněž však přihlédl k závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/2018, v němž je mj. uvedeno, že „nelze jen mechanicky krátit výši zadostiučinění počtem účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení, i když jde o manžele. Vždy je nutno s náležitou podrobností vycházet z konkrétních okolností souzeného případu a přísně individualizovaných důsledků a nepoužívat kritérium sdílené újmy jako pravidlo, nýbrž jako alternativu“. V řízení bylo prokázáno, že žalobce b) s žalobcem a) problematiku kompenzačního řízení neprobíral, snažil se jej chránit s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav a vysoký věk. Odvolací soud uzavírá, že v případě žalobců se nejedná o sdílenou újmu a nelze z tohoto důvodu zadostiučinění krátit.

22. Závěry odvolacího soudu se následně promítly do výpočtu výše zadostiučinění u žalobců. U žalobce a) při krácení základní částky 620 000 Kč (viz shora) o 15 % činí výsledná výše zadostiučinění 527 000 Kč; z této částky žalobce a) od žalované obdržel 288 000 Kč a zbývá 239 000 Kč. Z této částky mu okresní soud přiznal ve výroku I částku 193 667 Kč, proto odvolací soud ve výroku I rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil, včetně příslušenství. Jelikož k úhradě zadostiučinění žalobce a) zbývá 45 333 Kč, odvolací soud ve výroku II rozsudek okresního soudu dílem v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobci a) přiznal tuto částku včetně příslušenství, ve zbývajícím rozsahu, tj. nad tuto částku, rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil. U žalobce b) při krácení základní částky 620 000 Kč (viz shora) o 20 % činí výsledná výše zadostiučinění 496 000 Kč; z této částky žalobce b) od žalované obdržel 264 000 Kč a zbývá 232 000 Kč. Z této částky mu okresní soud přiznal ve výroku I částku 217 667 Kč, proto odvolací soud ve výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako správný včetně příslušenství. Jelikož k úhradě zadostiučinění žalobce b) zbývá 14 333 Kč, odvolací soud ve výroku II rozsudek okresního soudu dílem v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobci b) přiznal tuto částku včetně příslušenství, ve zbývajícím rozsahu, tj. nad tuto částku, rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Odvolací soud v souladu s § 224 odst. 2 o. s. rozhodoval nově o náhradě nákladů řízení, když žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše zadostiučinění závisí na úvaze soudu. Odměna za jeden úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. a) AT vychází z tarifní hodnoty sporu 50 000 Kč, když dle § 7 bod 5 AT činí odměna za jeden úkon právní služby 3 100 Kč, popř. dle § 12 odst. 4 AT při zastupování dvou osob 4 960 Kč.

24. Účelně vynaložené náklady žalobců se sestávají z odměny za následující úkony právní služby 1. převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT za žalobce a), 2. převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT za žalobce b), vždy po 3 100 Kč (nejedná se o společný úkon), dále úkony vždy po 4 960 Kč dle § 12 odst. 4 AT, a to za 3. písemné podání ve věci samé (žaloba) podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 4. účast na jednání soudu dne 5. 9. 2023, 5. podání ze dne 5. 10. 2023, 6. účast na jednání soudu dne 23. 1. 2024, 7. účast u vyhlášení rozhodnutí dne 1. 2. 2024 dle § 11 odst. 2 písm. f) AT ve výši jedné poloviny odměny. Odměna za zastupování žalobců celkem (2 x 3 100 Kč, 4,5 x 4 960) 28 520 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 2 100 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Celková částka 30 620 Kč byla navýšena o 21 % DPH ve výši 6 430,20 Kč, celkem 37 050 Kč (po zaokrouhlení).

25. Pokud žalobci na náhradě nákladů řízení požadovali odměnu za žádost o odškodnění ze dne 3. 6. 2022 dle § 31 odst. 4 zákona poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Odvolací soud rovněž nepřiznal žalobcům náhradu za promeškaný čas a cestovné s ohledem na sídlo advokáta, kdy jednání se konala v Ostravě a náklady na cestovné jsou kryty hotovými výdaji.

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je dán dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení požadovali výslovně odměnu za tři úkony právní služby, a to 1. sepis odvolání, 2. vyjádření k odvolání žalované a 3. účast u jednání odvolacího soudu, tj. 3 x 4 960 Kč, celkem 14 8800 Kč, to navýšeno o 21 % DPH, jehož plátcem je zástupce žalobců, tedy celkem 18 005 Kč (po zaokrouhlení). Jiných nákladů odvolacího řízení se žalobci výslovně vzdali.

27. Náklady řízení byla žalovaná zavázána zaplatit žalobcům ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení