62 C 385/2022 - 90

Rubrum

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Radanou Vilčovou ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za kterou jedná [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] IČO: [Anonymizováno], se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 193 667 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 217 667 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku 218 333 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a žalobci b) částku 218 333 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) na nákladech řízení částku 45 551 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců a), b).

V. Řízení se co do zákonného úroku z prodlení z částky 700 000 Kč od 4. 6. 2022 do 22. 9. 2022, z částky 412 000 Kč od 23. 9. 2022 do 1. 10. 2022, z částky 700 000 Kč od 4. 6. 2022 do 22. 9. 2022, z částky 436 000 Kč od 23. 9. 2022 do 1. 10. 2022 zastavuje.

Odůvodnění

1. Žalobci a), b) si dne 3. 9. 2022 podali u soudu žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem tak, že se žalobce a) domáhal zaplacení částky 412 000 Kč s příslušenstvím a žalobce b) zaplacení částky 436 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnili tím, že dne 7. 2. 1997 byla vůči žalobcům podala podána žaloba, která byla rozšířená podáním ze dne 12. 11. 1997, touto žalobou byly vůči žalobcům uplatňovány nároky v celkové výši 5 351 938 Kč s příslušenstvím. Dle pravomocného rozhodnutí soudu v této věci byly tyto nároky vůči žalobcům uplatňovány zcela bezdůvodně. Předmětné řízení skončilo pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 2. 2022 č. j. [spisová značka]. Tento rozsudek byl žalobcům doručen ve dnech 31. 3. 2022 a 1. 4. 2022. Spor proto trval 25 let 1 měsíc a 24 dní. Výzvou ze dne 3. 6. 2022 žalobci uplatnili své nároky vůči žalované, kdy vzhledem k tomu, že jim nebylo vyhověno, pak podali žalobu. V této výzvě uplatnili žalobci částku 736 307,80 Kč za každého z žalobců. Při výpočtu této částky vycházeli z judikatury Evropského soudního dvora, který konstantně ohodnocuje takto způsobenou újmu na částku v rozmezí 1 000 až 1 500 EUR za každý rok trvání sporu. Pokud jde o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, která se má toliko odvíjet od judikatury evropské, pak Nejvyšší soud v roce 2010 konstatoval, že adekvátní je částka 600 až 800 EUR. K posouzení adekvátnosti náhrady újmy je nutno poměřovat vztah této náhrady ve vztahu k cenové hladině. V době, kdy rozhodoval Nejvyšší soud, činila průměrná mzda částku 23 344 Kč. V roce 2021 činila hrubá průměrná mzda 37 839 Kč. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že faktická cenová hladina je poměrově ještě vyšší poměrově ještě vyšší. Nicméně poměrově je průměrná mzda od doby rozhodnutí Nejvyššího soudu 1,621krát vyšší. Z tohoto pohledu by se pak měla v poměrovém přepočtu adekvátní náhrada pohybovat v rozmezí 972,56 až 1 296,74 EUR. Adekvátní odškodnění újmy při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu při zohlednění jejího stáří a judikatury Evropského soudního dvora je v každém případě nutno vycházet z rozmezí 972,56 až 1 500 EUR. Dle kurzovního lístku ČNB činil kurz eura k rozhodnému dni 24,375 Kč za euro. Adekvátní náhrada by se měla pohybovat v rozmezí 23 706,11 Kč až 36 562,50 Kč za rok trvání sporu. Při výpočtu celkového odškodnění se vychází z toho, že za první 2 roky činí náhrada roční náhrady, za dalších 23 let náleží plná náhrada a je nutno zohlednit také poměrově vypočtenou náhradu za poslední necelý rok. Za této situace by adekvátní náhrada újmy se měla pohybovat v rozmezí 572 480,91 Kč až 882 950,98 Kč pro jednoho žalobce. Při určování této výši je vycházeno zejména ze skutečnosti, jak daný spor zasahoval do soukromého života daného jednotlivce. V tomto případě je nutno zohlednit, jak stresující byl daný spor pro oba žalobce. Předmětem tak dlouhotrvajícího řízení byla žaloba na zaplacení částky ve výši 5 351 938 Kč s příslušenstvím, kdy toto příslušenství bylo tvořeno zejména zákonným úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně, kdy vzhledem k tomu, že vůči každému z žalobců byla uplatňována 1/5 z této částky, tak vůči každému z žalobců bylo uplatňováno 1 070 387,60 Kč s úrokem, který z této částky činil 224 781,40 Kč ročně. Je evidentní, že takováto částka je pro jednotlivce prakticky likvidační, a to v jakékoliv fázi soudního řízení. Je zřejmé, že stres, který žalobci podstupovali, byl enormní, neboť jim reálně hrozilo, že v případě neúspěchu ve sporu přijdou o veškerý majetek. Z tohoto důvodu je evidentní, že předmětná náhrada by se měla pohybovat spíše při horní hranici vyčíslení. V předžalobní výzvě byla vůči žalované uplatňována náhrada ve výši 763 307,80 Kč pro každého z žalobců, tedy mírně nad polovinou adekvátní náhrady. Žalovaná se k předžalobní výzvě vyjádřila tak, že vycházela ze základní náhrady nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč za 1 rok, tedy z výchozí hodnoty 480 000 Kč pro každého z žalobců. Přitom se žalovaná nikterak nezabývala argumentací žalobců týkající se výše nemajetkové újmy, ani nijak neodůvodnila svůj závěr, z čeho má tato částka vycházet. Žalobci se tak domnívají, že částka vychází z judikatury Nejvyššího soudu, přičemž tato judikatura je značně zastaralá zejména v kontextu nárůstu cenové hladiny ve společnosti. Přestože žalovaná vycházela z neúměrně nízké částky, tak tuto ještě se rozhodla ponížit, A to o 20 % z důvodu skutkové složitosti sporu. Žalobci předně uvádějí, že vzhledem k tomu, že v konečném důsledku byla rozhodující námitkou námitka promlčení, pak se lze jen stěží ztotožňovat s argumentací složitosti. Nicméně předmětný spor nebyl o nic složitější než spory na základě, kterých byla poškozeným přiznána nemajetková újma. Samotnou složitost by bylo možné zohlednit, pokud by spor trval například na místo dvou let roky čtyři. Složitostí však nelze argumentovat, když spor trval přes 25 let. Žalobci mají za to, že celý spor byl zejména s odkazem na námitku promlčení v zásadě jednoduchý, a tedy pokud by měla být zohledněna složitost sporu ve vztahu k jeho délce, pak by naopak na základě tohoto kritéria měla být náhrada ještě navýšena, neboť předmětný spor bylo možné v zásadě rozhodnout bez dalšího na prvního jednání. Žalobci poukazují na skutečnost, že v řízení se neprovádělo nijak zásadní dokazování a celý spor byl v zásadě pouze o právním posouzení. Řízení trvalo bezdůvodně v podstatě o 23 až 24 let déle, než by vzhledem k námitce promlčení důvodně mělo. Jelikož veškeré další případné průtahy, za které by snad soud nemohl, vznikly až poté, co se dostal do pomyslného prodlení, pak i tyto „nezaviněné“ důvody jdou k tíži soudu, nikoliv k tíži žalobců. Kdyby totiž soud postupoval řádně, pak by věc byla pravomocně vyřešena už koncem 90. let. Druhým korektivem žalovanou uváděným je snížení o 20 % z důvodu, že se řízení projednávalo na několika stupních soudní soustavy. Tento argument však nemá oporu ani v zákoně, ani v komentované literatuře. Tyto zohledňují délku řízení, avšak se nezaobírají tím, zda byl případ řešen toliko soudem prvého stupně či i dalšími soudy v soudní soustavě. Poškozené nezajímá to, zda věc posuzuje ten či onen soud, avšak toliko výsledek. Pokud je žalovanou argumentováno, že se věc řešila před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, pak tato informace není zcela pravdivá. V řízení o zaplacení žalované částky nebyla podána ústavní stížnost a první dovolání bylo podáno až proti rozsudku Krajského soudu z letošního roku. Řízení o zaplacení uvedené částky bylo vedeno výhradně před Okresním soudem v [adresa], přičemž u Krajského soudu v [adresa] proběhlo v této věci toliko jedno jednání. I to svědčí o faktické skutkové jednoduchosti předmětného sporu. Dalším korektivem byla sdílena újma žalobců, kdy na základě tohoto kritéria byla náhrada ponížena o dalších 5 %, což však evidentně svědčí absolutní lhostejnosti žalované o životech jedinců. Žalovaná se nikterak nezabývala skutečností, že riziko finanční likvidace žalobců hrozilo žalobcům po tak dlouhou dobu. Vůbec nezohlednila stres, který měli žalobci s každým blížícím se jednáním, s každým obdrženým vyjádřením protistrany či vůbec při každé zmínce o předmětném sporu. Žalobci nebyli schopni se sami v předmětných jednáních účastnit, kdy v některých případech tento stres vyústil v několikadenní návaly zvracení. Předmětný spor oba žalobce doslova trýznil. Přestože i toto bylo žalované podrobně vysvětleno, tak se touto argumentací, nezaobírala. Závěrem pak žalovaná zohlednila vysoký věk žalobce a) a tomuto přiřkla 5 % navíc oproti žalobci b). Ačkoliv žalobci a priori nebrojí proti navyšování kompenzace, tak ani v tomto případě se nejedná o zákonné kritérium. Žalovaná vycházela ze vstupního odškodnění 480 000 Kč pro každého z žalobců, když žalobci a) ponížila toto zadostiučiní o 40 % na částku 288 000 Kč a žalobci b) ponížila toto zadostiučinění o 40 % na částku 264 000 Kč. Tyto částky byly také žalobcům vyplaceny dne 22. 9. 2022. Žalobci jsou přesvědčeni, že vzhledem ke skutkovým okolnostem a stáří judikatury je náhrada, kterou požadují zcela adekvátní a ta, která jim byla vyplacena, je nedostatečná. Za vzniklou újmu proto podávají tuto žalobu, a proto žalobce a) uplatňuje částku 412 000 Kč a žalobce b) částku 438 000 Kč. Žalovaná byla k úhradě tohoto zadostiučinění vyzvána dopisem zástupce žalobců ze dne 3. 6. 2022. Žalobci u jednání na své žalobě setrvali. [Anonymizovaný odstavec]

3. V průběhu řízení vzali žalobci svou žalobu co do úroku z prodlení (výrok V.) částečně zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila, proto soud řízení v této části dle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu zastavil. [Anonymizovaný odstavec]

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu. V posuzované věci se jednalo se o občanskoprávní řízení, které trvalo od podání žaloby dne 7. 2. 1997 do jeho pravomocného skončení dne právní moci posledního rozhodnutí ve věci, tj. 20. 12. 2022, celkem 25 let 10 měsíců a 13 dní. Dotčené řízení se týkalo jednak určení vlastnického práva k nemovitým věcem a dále zaplacení peněžité částky, v řízení původně vystupovali tři žalobci a pět žalovaných, v průběhu řízení docházelo ke vstupu jejich právních nástupců. V rámci dokazování byly prováděny zejména listinné důkazní materiály včetně vypracovaného znaleckého posudku, slyšeni byli dva svědkové, řízení probíhalo (opakovaně) na třech úrovních soudní soustavy včetně řízení před ústavním soudem. V době od 25. 3. 1998 do 26. 6. 2000 bylo řízení přerušeno, dne 28. 3. 2001 byl ve věci okresním soudem vydán (první) částečný rozsudek o návrhu žalovaných na určení vlastnictví k dotčeným nemovitým věcem, jenž byl dne 22. 2. 2002 potvrzen odvolacím soudem. K dovolání podaným všemi žalovanými byla rozhodnutí obou soudů dovolacím soudem pravomocně ke dni 21. 5. 2003 zrušena a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení pro nesprávné právní posouzení. Následně byla věc opětovně projednána okresním soudem, kdy bylo rozsudkem ze dne 9. 7. 2004, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 12. 2004, rozhodnuto o návrhu žalovaných (určeno jejich spoluvlastnictví k nemovitým věcem) a zároveň zamítnuta žaloba žalobců na zaplacení žalované částky po žalovaných. Rozsudky byly v části určení vlastnictví žalovaných odvolacím soudem dne 18. 1. 2006 potvrzeny, v části zamítnutí žaloby žalobců pak byla věc zrušena a vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následně byla dovolacím soudem rozhodnutí obou soudů pravomocně ke dni 14. 11. 2007 zrušena a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení pro nesprávné právní posouzení. Okresní soud poté opětovně rozhodoval o návrhu žalovaných na určení vlastnictví k nemovitým věcem a vydal dne 4. 1. 2010 (částečný) rozsudek, jenž byl pravomocně dne 14. 2. 2011 odvolacím soudem potvrzen. Dovolání žalovaných bylo dne 28. 5. 2013 odmítnuto. Dne 11. 9. 2020 poté rozhodl okresní soud o žalobě žalobců (ohledně peněžitých nároků) s tím, že tento byl pravomocně ke dni 19. 4. 2022 rozsudkem odvolacího soudu v části potvrzen a v části změněn. Poslední dovolání podané žalobkyní a) ve věci pak bylo pravomocně ke dni 20. 12. 2022 dovolacím soudem odmítnuto. V průběhu posuzovaného řízení byly opakovaně podávány ústavní stížnosti, jež byly ve všech případech odmítnuty, o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. III. ÚS 2563/13 bylo ústavním soudem rozhodnuto až dne 31. 10. 2017. Žalobci a), b) v rámci uplatnění nároku u žalované požadovali přiznání zadostiučinění ve výši 763 307,80 Kč pro každého z žalobců, přičemž posuzované řízení bylo žalovanou shledáno jako nepřiměřeně dlouhé a v návaznosti na stanovení základní částky zadostiučinění ve výši 480 000 Kč, po jejím snížení o 45 % ve vztahu k žalobci b) a o 40 % ve vztahu k žalobci a), byla žalobci přiznána a vyplacena částka 288 000 Kč a žalobci b) 264 000 Kč.

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) – Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Podle ustanovení § 5 písm. b) téhož zákona – Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

8. Dle ustanovení § 13 odst. 1 - Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávným úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona – Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

10. Podle odst. 2 téhož ustanovení – Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

11. Podle odst. 3 téhož ustanovení – V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. V nyní projednávané věci se žalobci a), b) domáhali přiznání zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhou délku řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], resp. doplacení základní částky zadostiučinění požadovaného v rámci předběžného projednání nároku žalovanou (srov. § 14 OdpŠk). Mezi účastníky nebylo co do základu ohledně nepřiměřenosti délky dotčeného řízení sporu, žalobci a), b) proto mají právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 2 OdpŠk, a to ve formě zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Soud se tak zabýval tím, zdali poskytnuté zadostiučinění ze strany žalované lze považovat za přiměřené (resp. dostačující), či nikoliv. Bylo zjištěno, že posuzované řízení trvalo celkem 25 let 10 měsíců a 13 dní (tj. od 7. 2. 1997 do 20. 12. 2022) a probíhalo na všech stupních soudní soustavy včetně řízení před soudem ústavním. Při určení základní částky zadostiučinění bylo žalovanou (správně) vycházeno ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), dle něhož by se základní částka za jeden rok řízení měla pohybovat v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč s tím, že za první dva roky je snížena na polovinu a čím delší je posuzované řízení, tím vyšší má být i základní částka dle uvedeného rozmezí. Žalovaná vycházela z délky řízení 25 let 9 měsíců, tj. od data podání žaloby do data vydání posledního rozhodnutí ve věci (správně však mělo být počítáno až do dne nabytí jeho právní moci). Základní částka tak byla stanovena jako výsledek součtu dílčích částek (2 x 10 000 Kč + 23 x 20 000 Kč) ve výši 480 000 Kč. Ze strany žalované poté bylo přistoupeno k redukci této částky co do výše 40 % u žalobce a) a co do výše 45 % u žalobce b). Soud se dále zabýval uvedenou procentní úpravou základní částky ve vztahu k jednotlivým kritériím obsaženým ve shora citovaném § 31a odst. 3 OdpŠk. Lze souhlasit s argumentací žalované, že je potřeba vždy vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu. V tomto případě byla projednávána žaloba na peněžité plnění a vzájemný návrh žalované strany na určení vlastnického práva k dotčeným nemovitým věcem, kdy na obou zúčastněných stranách vystupovalo více účastníků. Právě pro mnohost účastníků došlo ze strany žalované ke krácení základní částky z důvodu tzv. sdílené újmy. V souladu se Stanoviskem (viz bod 8) je obecně možné redukovat výši nároku podle uvedeného kritéria, soud je však toho názoru, že sdílení újmy účastníky nedopadá na posuzovanou věc. Žalovaní sice byli zavázáni k plnění žalovaných nároků společně a nerozdílně, tedy jako solidární dlužníci, neboť bylo vycházeno z jejich spoluvlastnického vztahu k dotčeným nemovitým věcem, v řízení však měli postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř. Každý z nich byl tudíž oprávněn činit procesní úkony pouze za svou osobu, procesně nebyli organizováni (nevystupovali v zájmovém společenství zastoupeni pouze jedním společným zástupcem), následek vedení řízení proto mohli pociťovat jako individuální nejistotu. Soud tak nedospěl k závěru pro snížení základní částky o 5 %, jak učinila žalovaná. Co se procesní složitosti posuzovaného řízení týče, v rámci dokazování byly prováděny zejména listinné důkazy, kdy nebylo shledáno, že by pro soud byly obtížněji dosažitelné (resp. uvedené ze spisu nevyplynulo, že by např. bylo nutno je vyžádat z ciziny nebo pořizovat jejich překlady apod.). Byl sice vypracován i znalecký posudek, což řízení vždy prodlouží, avšak v daném případě se jednalo o prodloužení nikterak výrazné při porovnání celkové délky dotčeného řízení. Ani okolnost, že v řízení vystupovalo více účastníků a bylo rozhodováno o procesním nástupnictví, nelze bez dalšího považovat za natolik složitou okolnost, která by odůvodňovala prodloužení délky řízení (v daném případě přesahující 25 let). Naopak rozhodnutí o procesním nástupnictví musela být přijata v důsledku nastalé situace (úmrtí účastníků) právě pro samotnou délku řízení. Ve vztahu k hmotně právní složitosti posuzované věci soud poté odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž lze sledovat určitá řízení (kupř. ve věcech restitučních sporů ohledně velkého množství majetku, náhrady škody na zdraví, kapitálových společností, věci s mezinárodním prvkem aj.), která již ze své povahy jsou řízeními složitějšími. Dle názoru soudu posuzované řízení však není co do své povahy (po skutkové stránce) výrazně složitější v porovnání s jiným řízením o zaplacení peněžité částky z obligačního vztahu, a nemělo by být tudíž považováno za řízení nadprůměrně složité (srov. závěry k otázce složitosti určitých řízení vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 70/2022 ze dne 4. 10. 2022). Navíc soud podotýká, že otázku vlastnictví dotčených nemovitostí musel soud předběžně posoudit již ve vztahu k oprávněnosti nároku žalobců jako takového (pro posouzení jejich aktivní legitimace ve věci). Vzájemný návrh proto nepředstavoval skutečnost odůvodňující výrazné prodloužení délky projednání věci. Poukazuje-li žalovaná na rozhodnutí vyšších soudů ve věci a jejich konstatování o nestandardnosti daného případu, resp. netypických okolnostech uzavření smlouvy k dotčeným nemovitým věcem, pak dle názoru soudu uvedené samo o sobě neodůvodňuje rozhodování v délce více než dvou desetiletí. I s ohledem na netypické okolnosti je potřeba mít stále na zřeteli právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, což dosažená celková délka řízení jistě nepředstavuje. Nadto nelze odhlédnout, že netypičnost posuzované věci byla dána především předchozím (nesprávným) postupem orgánů veřejné moci (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 31. 10. 2017 z označeného spisu na č. l. 1274 a násl.). Soud se zabýval i jednáním poškozených (žalobců) jako subjektivního kritéria, které může na celkovou délku řízení rovněž působit jak negativně, tak pozitivně. Nebylo však zjištěno, že by poškození (v tomto řízení žalobci) v řízení záměrně nereagovali na výzvy soudu či jednali zjevně obstrukčním způsobem. Procesní aktivitu ve vztahu k podávání návrhů (změny žaloby, návrhy na změny účastníků, na nařízení předběžného opatření) lze spatřovat na všech zúčastněných stranách. Podávání řádných či mimořádných opravných prostředků pak nelze bez dalšího přičítat k jejich tíži. Účastníci mají právo využívat všech procesních prostředků v řízení. Jde-li o další kritérium, a sice postup soudu jako orgánu veřejné moci během řízení, pak skutečnost, že předmětná žaloba (vzájemný návrh) byl projednáván na všech stupních soudní soustavy, nelze bez dalšího shledat pro redukci základní částky. V posuzovaném případě bylo na úrovni okresního soudu o žalobě a vzájemném návrhu rozhodováno celkem 4krát, před soudem odvolacím byly tyto projednávány 4krát a dovolacím soudem rovněž 4krát. Proběhla zároveň řízení o ústavních stížnostech před ústavním soudem. Bylo zjištěno, že rozhodnutí ve věci byla v první polovině celkové délky řízení dovolacím soudem 2krát zrušena a vrácena až na úroveň prvostupňového soudu v důsledku nerespektování rozhodovací praxe vyšších soudu (resp. právních názorů přijatých v publikovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu). Jedná se tedy o tzv. kvalifikovanou kasaci, nastalý instanční „ping-pong“ tak za dané situace představuje prodlení přičitatelné státu (srov. závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3673/2021 ze dne 31. 8. 2022). Mezi (dalším) částečným rozsudkem o vzájemném návrhu a rozsudkem na plnění (o zaplacení žalovaných nároků) pak uplynulo dalších 10 let. Přitom nelze odhlédnout, že přiměřená délka řízení dle judikatury odpovídá cca 2 letům na 2 stupních soudní soustavy. I při zohlednění nutnosti projednání dovolání před dovolacím soudem, posuzované řízení svou délkou (v druhé části) bylo takřka pětinásobkem této délky. K přijetí rozhodnutí o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III ÚS 2563/13 pak bylo přistoupeno po více než 4 letech. Celková délka posuzovaného řízení je proto z uvedeného pohledu extrémní a z postupů soudů vyplývá, že řízení mohlo (mělo) být skončeno dříve. Jakákoliv modifikace základní částky tak dle názoru soudu z uvedeného důvodu již není na místě. Po zhodnocení shora popsaných zjištění soud dospěl k závěru, že celková délka řízení přesahující čtvrt století je jednoznačně nepřiměřená a uvedené již samo o sobě představuje pro oba žalobce nemajetkovou (morální) újmu. Lze přisvědčit, že žalobci byli po dobu řízení existenčně ohroženi jeho výsledkem, neboť řízení bylo vedeno o částku přesahující 5 000 000 Kč spolu s výrazným příslušenstvím. Žalobkyně tak má právo na náhradu škody ve smyslu § 13 OdpŠk. Zároveň soud neshledal důvody, ve smyslu shora popsaných kritérií, k redukci stanovené výše základní částky zadostiučinění tak, jak bylo učiněno ze strany žalované (o 40 % a 45 %). Proto žalobu posoudil jako důvodnou a žalobci a) přiznal nárok na doplatek zadostiučinění ve výši 193 667 Kč (za prvé dva roky po 10 000 Kč, za 23 let po 20 000 Kč za rok a za jeden měsíc 2022 1 667 Kč) a žalobci b) přiznal částku 217 667 Kč, jako rozdílu toho, co již bylo ze strany žalované poskytnuto a co soud s ohledem na Stanovisko považoval za přiměřené zadostiučinění (výrok I. a II.). Vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaná dostala do prodlení s peněžitým plněním, byla podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku zavázána zaplatit žalobcům vedle jistiny také příslušenství, a to úroky z prodlení. Jejich výše je dána ustanovením § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Soud uložil žalované uhradit žalobcům dlužnou částku včetně příslušenství do tří dnů od právní moci rozsudku, když lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

13. Ve zbývající části nárok žalobců jako nedůvodný zamítl (výrok III.), když má za to, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemá inflace na výši zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nebo nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Na přiměřenosti výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace či změna kurzu měny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011). Soud proto k argumentům žalobců nepřihlédl, když v souladu se shora citovaným rozhodnutím a praxí, má za to, že se stále má jednat o přiměřenou náhradu, která nikdy nepokryje skutečnou újmu (morální, zdravotní apod.) způsobenou dlouhotrvajícím řízením.

14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř.-zpětvzetí žaloby jen, co do příslušenství v krátkém časovém rozmezí), neboť výsledek tohoto řízení projevující se tím, že poškození-žalobci dosáhli satisfakce uložením povinnosti škůdce–žalované nahradit jim nemateriální újmu, je možné hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobcům nebylo přiznáno jimi požadované plnění v celé jeho výši tak, že jim přiznal soud plnou náhradu nákladů řízení a žalovaná byla proto žalobcům zavázána zaplatit na nákladech řízení částku 45 551 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a z nákladů na právní zastoupení žalobců a), b) spočívající v odměně zástupce, jejíž výše se odvíjí od ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a představuje částku 3 100 Kč za jeden úkon ve věci. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zastoupení dvou žalobců byla výše za jeden úkon upravena dle ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, že odměna za jeden úkon byla ponížena o 20 %, tj. na částku 2 480 Kč a při zastoupení dvou osob činila tato odměna 4 960 Kč za jeden úkon. Soud při stanovení této výše vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, obdobně rozhodnutí ve věci 30 Cdo 4552/2014 ze dne 10. 11. 2015, podle něhož se postup dle § 9 odst. 4 písm. a) uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízeních o nárocích na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb. Odměna se proto vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč nikoli dle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. V tomto případě hodnota jednoho úkonu představuje částku 3 100 Kč, po úpravě dle § 12 odst. 4 částku 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Soud přiznal žalobcům náhradu těchto úkonů: příprava a převzetí věci dne 24. 10. 2018 – 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), předžalobní výzva ze dne 30. 6. 2022 – 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sepis žaloby ze dne 30. 9. 2022 – 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), účast u ústního jednání dne 5. 9. 2023 v době od 9,00 do 10,35 hod – 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), doplnění žaloby a vyjádření k replice žalované dne 5. 10. 2023 – 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky 177/1996 Sb.), účast u ústního jednání dne 23. 1. 2024 v době od 9,00 do 10,56 hod – 4 960 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), účast u vyhlášení rozsudku dne 1. 2. 2024 v rozsahu úkonu – 2 480 Kč a hotové výdaje 300 Kč (§ 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky 177/1996 Sb.). Soud přiznal k výše uvedeným nákladům řízení 21 % DPH, když zástupce žalobců osvědčil, že je plátcem této daně, a to ve výši 7 211 Kč. Soud uložil žalované zaplatit žalobcům a), b) takto vyčíslené náklady řízení ve výši 45 551 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř., a to k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

15. Soud nepřiznal žalobců vyúčtovanou a požadovanou náhradu za promeškaný čas a cestovné, když tyto náklady lze přiznat jen tehdy pokud se úkony provádí v místě, které nejsou sídlem advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců má sídlo advokátní kanceláře v [adresa] a jednání ve věci dne 5. 9. 2023 a 23. 1. 2024 se rovněž konala v [adresa], pak jsou náklady na cestovné v rámci města kryty hotovými výdaji.

Poučení