57 Co 121/2024 - 253

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [zainteresovaná společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa zástupce] proti žalované: [zainteresovaná společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupená advokátem [zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o nahrazení projevu vůle k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2024, č. j. 22 C 176/2023-64 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 264 249 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu na prodej nemovitostí, a to pozemků p. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] vše v katastrálním území [adresa] a pozemku p. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] vše v katastrálním území [adresa] (dále také již jen „pozemky“), za kupní cenu ve výši 41 688 580,23 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 409 515,52 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména ze skutkových zjištění, že na pozemcích se nachází úložní místo těžebního odpadu [jelikož termín úložní místo těžebního odpadu má obecnější (jde o místo, kde je ukládán těžební odpad) a širší (může mít formu odvalu, kaliště či výsypky) význam, nadále je v odůvodnění používán termín odval, jako konkrétní typ úložného místa určený pro pevný odpad, zejména hlušinu, tedy dále již jen „odval“ nebo „odval [adresa]“] a pro žalovanou je v katastru nemovitostí evidováno vlastnictví pozemků, na základě kupní smlouvy uzavřené mezi [právnická osoba], a žalovanou dne [datum], cena pozemků činila 48 385 599 Kč. Odval [adresa] je nyní nejrozsáhlejší odvalový komplex. Jde o slepence pískovce, prachovce a jílovce karbonského stáří s různou formou uhelné hmoty, ve středních a spodních částech (zde je termicky aktivní). Termická aktivita se nachází ve východní a střední části. Kvůli termické aktivitě není úložiště ve stabilizovaném stavu, situace je značně dynamická. Je dána potřeba provedení sanačního zásahu. Průměrná výška je 20-30 m. Nelze jednoznačně lokalizovat hranice odvalu. Dále byl zde ukládán průmyslový odpad a taktéž se zde nachází zabezpečená uzavřená skládka nebezpečného odpadu. Cílem je uvedení pozemků do bezpečného stavu, a to odtěžením až 80 % materiálu, případně modelováním hlušiny minimalizujícím možnost samovznícení deponovaného materiálu. Ukončení provozu odvalu pak znamená vytvarování do cílového útvaru pro rekultivaci a zalesnění; budoucí využití má jako lesní plocha. Žalovaná dne 21. 6. 2022 sdělila žalující právnické osobě, že se stala vlastnicí pozemků a doplnila podmínky souhlasu s realizací projektu. Žalobkyně dopisem z 1. 7. 2022 vyrozuměla žalovanou, že obdržela informaci ohledně změny vlastnictví. Smlouva o umožnění realizace závazků ukončit provoz odvalu ze dne [datum] uzavřenou mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované byla žalovanou 4. 8. 2022 vypovězena, což žalobkyně 11. 8. 2022 odmítla. Žalovaná dne 5. 12. 2023, v procesním postavení žalobkyně, podala žalobu na vyklizení pozemků.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 6, § 2 odst. 2, § 8, § 2144 a § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 5 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Úvodem právního posouzení zdůraznil, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není významné, jak vymezují stavbu veřejnoprávní předpisy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4533/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zaměřil se na to, zda jsou splněna kritéria stavby podle § 5 stavebního zákona a dospěl k závěru, že tomu tak není. Odval vznikl navážkou a ukládáním těžebního odpadu. Tuto činnost nelze považovat za stavební nebo montážní činnost. Nevznikl ze stavebních výrobků, materiálů nebo konstrukcí. Jde o důsledek hornické činnosti. Nebyl zřízen za účelem užívání. Lze-li jej využít ekonomicky, jedná se o primární využití. Uzavřel, že nenaplňuje definiční znaky uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013. Nejde o výsledek stavební činnosti a neodpovídá zvyklostem v právním styku, aby odval byl stavbou. Předkupní právo žalobkyni nesvědčí. Navíc jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobkyně podle § 8 o. z. Odporuje jejímu předchozímu jednání. Jde o reakci na spory mezi účastnicemi (v tomto soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1064/2015).

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela. Poté, co zopakovala skutkové okolnosti, na něž navazuje svůj závěr o porušení předkupního práva, resp. opodstatněnosti uplatnění práva retraktu, zaměřila odvolací argumentaci jednak vůči závěru soudu, že odval není stavbou v občanskoprávním smyslu, jednak vůči závěru, že zneužila svého práva (§ 8 o. z.), když s ohledem na situaci mezi účastnicemi (pro další spory) není odval dlouhodobě nadále sanován a rekultivován, nelze uplatňování práv ze strany žalobkyně považovat za zjevné zneužití. Argumentaci k prvně zmíněnému bodu opírá jak o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4933/2015), tak i o komentářovou literaturu. Argumentovala, že odval naplňuje znaky pojmu stavby v občanskoprávním smyslu, tedy i) jde o výsledek stavební činnosti člověka - přemisťování vytěžené hlušiny stavební mechanizací do prostoru odvalu a její uložení, včetně jejího tvarování, lze objektivně považovat za výsledek stavební činnosti, odval nelze vytvořit bez stavebních znalostí a schopností, zejména co se týče stability a tvarování stavby, aby nedošlo k sesunutí svahu, ohrožení zdraví a rozprostření hlušinového materiálu do okolí; ii) má materiální povahu - je tvořen samostatným hlušinovým materiálem; iii) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku - hlušinový materiál lze odlišit od pozemků; iv) má vlastní hospodářský význam - spočívá v trvalém uložení těžebního odpadu, případně jeho částečného využití a jeho provoz zaniká až sanací a rekultivací území; a v) uložená (zhutněná) hlušina je kompaktním materiálem. Veškeré výše uvedené znaky odval naplňuje. K argumentaci ohledně zániku odvalu (viz bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku) dodala, že „každá stavba může jednou (někdy) zaniknout, a proto budoucí zánik stavby, ke kterému nedojde dříve, než za cca patnáct a více let, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.“ 5. Žalobkyně soudu prvního stupně dále vytkla nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť dle jejího názoru není možné pouze konstatovat, že určitá věc není stavbou, aniž by soud uvedl, čím tedy je, a také použití nesprávného právního předpisu, a to zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů.

6. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila jak se skutkovými zjištěními, tak posouzením soudu prvního stupně a jeho rozsudek má za věcně správný. Zejména zdůraznila, že je správný závěr, že odval není stavbou v občanskoprávním smyslu. Odval totiž: a) není výsledkem stavební činnosti ve smyslu stavebně právních předpisů – od počátku jeho vzniku neexistoval ani jednotný stavební záměr vybudovat staticky pevně (neměnně) vymezený (ohraničený) objekt, jde o neohraničenou deponii (navážek) těžebního a dalšího odpadu; b) nelze vymezit vůči okolnímu světu, jeho tvar, plocha i výška se měnila a mění, a to jak v důsledku lidské, tak přirozené fyzikální činnosti – odval je termicky aktivní, k endogennímu hoření dochází i mimo jeho hranice, které ostatně sama žalobkyně vymezuje odlišně; c) má heterogenní složení, nejde o kompaktní celek. Na odvalu se dále nachází stavba – zařízení pro homogenizaci hlušiny. Rovněž i správní orgán (Dopravní a energetický stavební úřad) dospěl k závěru, že o stavbu nejde.

8. Žalovaná dále dodala, že žalobkyně za účelem sanace a rekultivace území odmítla bezúplatný užívací titul. Základní příčinou sporu je dle ní zahlazení následků nezákonné činnosti žalobkyně, což je typické zneužití práva. Kromě toho žalobkyně mohla realizovat koupi pozemků od právní předchůdkyně žalované, avšak tak neučinila. Konečně při splnění podmínek (vyžadoval-li by to veřejný zájem) můžou být pozemky vyvlastněny, nelze se ovšem opřít o zákonné předkupní právo podle § 3056 o. z.

9. Tvrzení ohledně nabytí, stejně jako tvrzení o předchozím souhlasu zakladatele nemá za prokázána.

10. Odmítla také námitku směřující k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť s ohledem na předmět řízení je právní posouzení „kompletní a komplexní“.

11. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen a žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Žalobkyně se jako vlastnice odvalu [adresa], který má za stavbu (blíže k této argumentaci viz bod 4), domáhala na žalované, vlastnici pozemků p. č. [čísla parcel] vše v katastrálním území [adresa] a pozemku p. č. [čísla parcel] vše v katastrálním území [adresa], na nichž se odval nachází, jejich zpětné koupě (§ 2144 odst. 1 o. z.), a to za kupní cenu ve výši 41 688 580,23 Kč, aby bez větších obtíží dokončila sanaci a rekultivaci odvalu. Právní předchůdkyně žalované [právnická osoba], totiž porušila prodejem pozemků žalované zákonné věcné předkupní právo (§ 3056 o. z.). K otázce vlastnictví odvalu k 31. 12. 2023, resp. práva hospodařit s tímto majetkem nakonec tvrdila nabytí na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne [datum] uzavřenou s [právnická osoba]., a pro úplnost k uplatnění práva retraktu dodala i souhlas zakladatele. S ohledem na to, že jeho tehdejšímu stavebníku, potažmo vlastníku, svědčil i občanskoprávní titul (vlastnictví pozemků), uzavřela, že k uvedenému datu šlo též o stavbu oprávněnou.

14. Žalovaná procesní obranu vybudovala na (in eventum) strukturované argumentaci. Primárně předestřela argumenty vyvracející závěr, že by odval [adresa] mohl být považován v občanskoprávním smyslu za stavbu (k tomu srov. bod 7) s tím, že jde o deponii (navážky) těžebního a dalšího odpadu, tedy věc hromadnou movitou, a již z tohoto důvodu žalobkyni nemůže svědčit zákonné věcné předkupní právo, pročež nemohlo vzniknout (žalobkyni nemůže svědčit) právo retraktu. Dále – jakožto k dalším samostatným důvodům, pro které by bylo namístě žalobu zamítnout, neshledal-li by soud předchozí argumentaci opodstatněnou – argumentovala, že žalobkyně není osobou oprávněnou k uplatnění tohoto předkupního práva, popřípadě toto právo zaniklo, neboť nebylo uplatněno včas. V posuzované věci by navíc ze strany žalobkyně šlo o zneužití práva. Za nepřípadnou má i argumentaci o účelu nabytí spočívajícím v bezproblémovém dokončení sanace a rekultivace, čemuž nejenže nebrání, nýbrž naopak; ostatně v případě neshody ohledně postupu má žalobkyně k dispozici jiný (veřejnoprávní) institut.

15. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (viz zejména bod 9 napadeného rozsudku, tj. skutkové zjištění učiněné ze zprávy vedoucího odboru ekologie žalobkyně o nemožnosti – nereálnosti – vymezení hranic, plochy, odvalu) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

16. Odvolací soud doplnil dokazování a ze smlouvy o prodeji části podniku uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba]., jako prodávající, a žalobkyní, jako kupující, zjistil, že prodávající touto smlouvou prodává kupující specifikovanou část podniku. Dle čl. 2 přílohy č. [hodnota] smlouvy součástí přehledu převáděných dobývacích prostorů včetně místně příslušných činností k zahlazení hornické činnosti (příloha č. [hodnota] bod 5) je také dobývací prostor [adresa] s rekultivačně asanačními „stavbami“: sanace autoodvalu, sanace odvalu [název] a sanace odvalu [název]. Ministerstvo průmyslu a obchodu vyslovilo dne 16. 10. 2024 souhlas k činění potřebných kroků státním podnikem k nabytí vlastnického práva k pozemkům, jak bylo zjištěno z listiny shodně nadepsané a žurnalizované na čl. 147.

17. Námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů [viz bod 8 písm. a) odvolání] nemá odvolací soud za opodstatněnou. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

18. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

19. Jednak žalobkyně, jak přiléhavě poukazuje žalovaná, konkrétně neuvedla, které z jí navržených důkazů byly pominuty, jednak, jak vyplývá z obsahu odvolání, tuto námitku upíná ke skutkovým okolnostem rozhodným pro vyvrácení právního závěru o zneužití práva, která je s ohledem na níže rozvedené právní posouzení nevýznamná.

20. Pokud odvolací soud neprovedl další (přípustné) důkazní prostředky, pak se tak stalo z toho důvodu, že šlo o důkazy spadající do první (výše zmíněné) kategorie.

21. Podle § 3056 odst. 1 věta první o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku.

22. Podle § 2144 odst. 1 o. z. je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.

23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případech zákonného předkupního práva, tedy i předkupního práva podle § 3056 o. z., je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (§ 2140 a násl. o. z.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015].

24. Ustanovení § 2144 odst. 1 o. z. zakládá předkupníkovi tzv. právo retraktu, tedy právo domáhat se vůči nástupci povinného z předkupního práva, jenž věc nabyl koupí (nebo způsobem postaveným ujednání o předkupním právu na roveň), aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původní vlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnout převáděnou věc předkupníkovi ke koupi.

25. Za účelem posouzení, zda obchodní korporace [právnická osoba], předchozí vlastnice pozemků, porušila povinnost z předkupního práva nabídnout převáděné pozemky ke koupi žalobkyni, jako předkupnici, je významné nejprve posoudit splnění podmínek vzniku zákonného předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. Tedy mimo jiné i to, zda odval byl, jako výsledek stavební činnosti k 1. 1. 2014 samostatnou věcí, respektive zda s ohledem na odlišný subjekt vlastnící pozemky na nichž se nachází, byl stavbou v občanskoprávním smyslu.

26. Ustálená rozhodovací praxe, jakož i odborná literatura, poukázaly na to, že význam pojmu „stavba“ není, přes shodnou terminologii, vždy stejný. Pojem stavby lze v zásadě rozlišit v občanskoprávním a stavebněprávním (veřejnoprávním) smyslu s tím, že pojem stavby je v soukromém právu třeba chápat nezávisle na právu veřejném. Účel veřejnoprávních předpisů, čemuž odpovídají i kritéria vymezení stavby, je jiný (z judikatury viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo též usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014; případně MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 259 a násl.).

27. Závěry v předcházejícím odstavci citované judikatury pro občanskoprávní poměry upozaďují význam veřejnoprávního vymezení stavby (stejně jako veřejnoprávního posouzení správním orgánem a závěrů z něj vyplývajících). K 1. 1. 2014 byla stavba definována v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (odvolací námitce uvedené pod bodem 31 odvolání je namístě přisvědčit), jako „Veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání“.

28. Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 nevymezoval pojem stavby vůbec, ostatně tak nečiní ani současná právní úprava, a při posouzení, zda určitý objekt je stavbou, resp. byl k 1. 1. 2014, nelze vyjít toliko z veřejnoprávní definice, nýbrž je nezbytné zvažovat, zda naplňuje typické znaky pojmu stavba v občanskoprávním smyslu. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu za tyto znaky považuje a) výsledek stavební činnosti člověka, který b) má materiální podstatu, c) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, d) má samostatnou hospodářskou funkci (účel) a e) vyznačuje se kompaktností materiálu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2858/2013, nebo ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, z nálezové judikatury např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1994, svazek 1, pořadové č. 25, str. 190, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05).

29. Odvolací soud si je vědom zvláštní povahy odvalu a v rámci níže rozvedených úvah k těmto specifikům přihlíží, avšak má-li posoudit, zda k 1. 1. 2014 šlo o stavbu v občanskoprávním smyslu, je nezbytné, aby též odval splňoval výše uvedená kritéria.

30. Při úvaze o naplnění jednotlivých kritérií, což také podmiňuje další zaměření argumentace, si může odvolací soud vypomoci naukou o typu a srovnávání typů rozlišující klasifikační a typové pojmy (blíže viz např. Meltzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 69 a násl.). Zatímco v případě klasifikačního pojmu (pojmu v užším slova smyslu) je mu určitý skutkový stav podřazen pouze tehdy, pokud jsou naplněny všechny definiční znaky (posuzované nezávisle na sobě), kterými je vymezen, v případě typového pojmu mohou být jednotlivé definiční znaky (typické znaky) naplněny více či méně, tedy nedostatečné naplnění jednoho typického znaku může být nahrazeno intenzivnějším naplněním jiného znaku. K podřazení pod typový pojem nemusí být naplněny ani všechny znaky, je pro něj příznačná odstupňovatelnost a zaměnitelnost. Při určování jeho naplnění je rozhodné, zda výskyt znaků je v takovém počtu a míře, že skutkový stav ve své celistvosti odpovídá danému typu.

31. Promítnuto do poměrů posuzované věci lze uzavřít, že z výše uvedených znaků stavby (viz bod 28) klasifikačními či převážně klasifikačními jsou zde významnými jak výsledek stavební činnosti člověka, tak vymezitelnost vůči okolnímu pozemku (samostatná masa materiálu odlišitelná od ostatního pozemku), neboť o materiální podstatě odvalu být pochyb nemůže. Vzhledem k povaze klasifikačního pojmu (srov. bod 30) je namístě zaměřit další argumentaci především na tyto dva znaky.

32. Nelze si představit jakoukoliv stavbu ve smyslu občanského práva, která by nebyla výsledkem činnosti člověka, přičemž nejde o činnost jakoukoliv, nýbrž činnost stavební. Jde tedy o záměrnou činnost sledující určitý konkrétní cíl, tj. vybudování stavby sloužící určenému účelu, a to prostřednictvím určitého technologického postupu, pro nějž je nezbytná alespoň minimální míra znalostí a dovedností.

33. Odval vzniklý postupným kvalifikovaným ukládáním (navážením) těžebního odpadu tento znak nenaplňuje. S tím, jak je stavba, jako účelem podmíněný cíl (výsledek) stavební činnosti v občanskoprávním smyslu pojímána, se nesnoubí jeho sanace, v tomto případě v podobě faktické záměrné destrukce (uvedením do stavu, který této činnosti předcházel), a následná rekultivace, což je pro těžební odpad, jakožto nechtěné reziduum těžební činnosti příznačné. To platí o to víc, je-li kladen důraz na statické pojetí stavby, jako výsledku stavební činnosti. V této souvislosti nemůže obstát argument o potencialitě zániku stavby či – v daném případě – jejím částečném zachování. Rozdíl zde spočívá jak v předpokladu sanačních a rekultivačních prací vyplývající z povahy věci (odvalu imanentní), tak sanování téměř plným rozebráním a vymístěním hlušinového materiálu odvalu s redepozicí části hlušiny a vytvarováním do cílové figury pro rekultivaci na lesní ekosystém. V tomto smyslu objekt odvalu [adresa] nelze připodobnit ani kategorii dočasných staveb, neboť povaha odvalu – jak uvádí sama žalobkyně – dočasnost vylučuje. Hospodářským účelem byla lokace těžebního a dalšího odpadu, čemuž odpovídá jeho dlouhodobé umístění.

34. Naplněn není ani znak spočívající ve vymezitelnosti vůči okolnímu pozemku, resp. v tomto případě pozemkům. Nelze ignorovat skutkové zjištění, že vymezení či odlišení není reálně možné, neboť se celé širší okolí nachází na hlušinových navážkách, a tedy nelze jednoznačně lokalizovat hranice odvalu. Toto skutkové zjištění vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně o určení hranic plochy odvalu [adresa]. Samotné geometrické vytýčení věrohodnost zprávy vyhotovené vedoucím odboru ekologie žalobkyně (sic!) není sto zpochybnit. V případě tohoto znaku jde totiž o to, aby se jednalo o vymezitelný kus vnějšího světa vzhledem k pozemku, na kterém stojí, nikoliv, aby bylo jeho vymezení proveditelné (a provedené) geometrickým zaměřením. Navíc těleso odvalu se v důsledku jak sanační (lidské), tak přirozené (fyzikální) činnosti, zejména endogenního hoření, mění.

35. Podstatné je, že schází samostatná masa materiálu odlišitelná od ostatních pozemků. Není tak zřejmá ani hranice právního panství jednotlivých vlastníků.

36. Schází-li tyto klasifikační znaky, tedy nelze-li považovat odval za výsledek stavební činnosti člověka, který by byl vymezitelný vůči okolním pozemkům, nelze jej v občanskoprávním smyslu považovat za stavbu.

37. Z uvedeného vyplývá, že i při zohlednění zvláštní povahy odvalu je namístě uzavřít, že odval není stavbou ve smyslu občanského práva a nebyl jí ani k 1. 1. 2014.

38. Podmínky (předpoklady) pro aplikaci věcného zákonného předkupního práva nejsou v posuzované věci splněny, a proto žalobkyni nesvědčí právo retraktu. Je-li žalobkyně, jak sama deklaruje, vedena pohnutkou nabýt pozemky za účelem sanace odvalu, pak lze – z hlediska úplnosti (tj. bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí) – dodat, že i kdyby nabytí pozemků bylo pro sanaci a následnou rekultivaci nezbytné, nevyužila adekvátní (přiléhavý) právní institut.

39. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Opírá-li odvolací soud odůvodnění o ucelenou argumentaci, je bezpředmětné, aby se zabýval dalšími námitkami, jejichž vypořádání nemůže mít vliv na výsledek řízení.

40. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. K problematice žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ve kterém vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Tedy i kdyby rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění (což není tento případ), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.

41. Z uvedeného vyplývá nejen to, že soud prvního stupně nebyl, vzhledem k předmětu řízení, povinen předestřít právně kvalifikační úvahu čím odval [adresa] je (k judikatuře uvedené v bodě 39 lze dále dodat ještě judikaturu dovolacího soudu, a sice např. rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013), nýbrž také to, že odůvodnění napadeného rozsudku nebylo na újmu uplatnění práv odvolatelky. Žalobkyně nebyla omezena v uplatnění odvolací argumentace, čehož také náležitě využila (viz body 4 až 6).

42. Posouzení soudu prvního stupně, resp. jeho závěr, že odval [adresa] není stavbou v občanskoprávním smyslu, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, či přesněji s jejími závěry a nerozchází se ani s tou judikaturou, na kterou poukázala žalobkyně. Ta totiž taktéž vycházela ze zobecňujících závěrů (z nichž žádný se navíc netýkal odvalu) a kromě toho je namístě upozornit na to, že otázku, zda určitý objekt je stavbou v občanskoprávním smyslu nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně. Její posouzení je zvláště v hraničních případech, jako je i tento, na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007).

43. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož zdůvodnění lze odkázat (obdobně srov. R 53/2005), byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně (co do výsledku) správný potvrzen.

44. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla úspěšná i v této relativně samostatné fázi řízení. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem, paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů, jízdného a náhrady za promeškaný čas. Zástupce žalované vykonal v odvolacím řízení ve věci 4 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. k) a účasti u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g), potažmo podle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Požadovala-li žalovaná odměnu za další porady s klientem přesahující 1 hodinu, které se konaly 29. 4. a 22. 10. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] a další písemná podání ve věci samé ze dne 7. 10. a 24. 10. 2024, pak tyto úkony právní služby nemá odvolací soud za účelně vynaložené. Vhodné je zdůraznit, že argumentace, na níž byla vybudována procesní obrana, se v nosných bodech ustálila již v počáteční fázi řízení a následně byla de facto již jen opakována, aniž by přinášela jakoukoliv novou relevantní okolnost týkající se skutkových nebo právních úvah. Jak porady, tak postupné doplňování procesní obrany, při absenci důvodů bránících uplatnění předestřít argumentaci najednou, již ve vyjádření k odvolání, nelze považovat za účelné (pokyn žalované, aby bylo podáno vyjádření na uvedeném závěru o neúčelnosti ničeho nemění). Odměna za zastupování žalované advokátem podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu (Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 865/2005, že v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření kupní smlouvy se odměna advokáta stanoví podle sazby mimosmluvní odměny uvedené v § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty určené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši kupní ceny, za níž má být předmět smlouvy prodán. K témuž závěru dospěl v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4017/2013, v usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1984/2014, a též v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 809/2015) činí za jeden úkon právní služby 60 980 Kč, celkem 213 430 Kč (60 980*3,5). Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 1 200 Kč (300*4) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovní výdaje za jízdu k jednáním soudu na trase [adresa] a zpět k jednání konaným 10. 10., 31. 10. a 8. 11. 2024 v celkové vzdálenosti 336 km osobním motorovým vozidlem registrační značky [SPZ] o kombinované spotřebě motorové nafty 5,2 l/100 km a její vyhláškové ceně činí 2 557,77 Kč a náhrada za promeškaný čas za 12 půlhodin činí 1 200 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 218 387,77 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, tj. o částku 45 861 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 264 249 Kč.

45. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalované.

46. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení