57 Co 130/2024 - 105

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobců: a) Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) Ing. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [stát] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za níž jedná [úřad], IČO [IČO] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] 2 o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobců a), b) a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2024, č. j. 16 C 315/2023-59, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu co do částky 47 996 Kč s přiznaným příslušenstvím mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 47 996 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. 9. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývající části výroku III, tj. co do částky 233 833 Kč s přisouzeným příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu co do částky 33 663 Kč s přisouzeným příslušenstvím mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 33 663 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. 9. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Ve zbývající části výroku IV, tj. co do částky 262 000 Kč s přisouzeným příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) 17 209 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [adresa].

VII. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni b) 17 209 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [adresa].

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 890 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [adresa].

IX. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 890 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované jednak povinnost zaplatit žalobci a) 180 579 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 180 579 Kč od 4. 9. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále povinnost zaplatit žalobkyni b) 166 745 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 166 745 Kč od 4. 9. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce a) domáhal zaplacení 281 829 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 281 829 Kč od 4. 9. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 462 408 Kč od 3. 3. 2023 do 3. 9. 2023 (výrok III), dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně b) domáhala zaplacení 295 663 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 295 663 Kč od 4. 9. 2023 do zaplacení a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 462 408 Kč od 3. 3. 2023 do 3. 9. 2023 (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) 17 209,16 Kč, k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V), a konečně uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni b) 17 209,16 Kč k rukám jejího právního zástupce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 230/2009 bylo dne 9. 4. 2009 zahájeno řízení o žalobě žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], kterou se tento po žalovaných [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] domáhal zaplacení částky 191 869,50 Kč s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení; žaloba byla žalovanému [tituly před jménem] [jméno FO] doručena dne 8. 6. 2009 a žalované [tituly před jménem] [jméno FO] dne 5. 6. 2009. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 12. 2020, č. j. 24 C 230/2009-728, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2021, č. j. 24 C 230/2009-765, bylo žalobě v podstatné části vyhověno. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2022, č. j. 8 Co 204/2021-794, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, č. j. 33 Cdo 262/2023-834, odmítnuto. Řízení ve vztahu k žalobcům trvalo ke dni rozhodování soudu již 14 let a 10 měsíců, tato doba však není konečná, když žalobcem [tituly před jménem] [jméno FO] byla podána ústavní stížnost, o které nebylo dosud rozhodnuto. Žalobci a), b) snášeli vedení soudního sporu špatně, v jejich domácnosti byl stres a neklid, odcizili se, jejich manželství bylo rozvedeno, žalobce a) užíval téměř po celou dobu řízení antidepresiva. Žalobci uplatnili u žalované dne 3. 3. 2023 nárok na poskytnutí zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. Každému ze žalobců již žalovaná z titulu zadostiučinění z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení sp. zn. 24 C 230/2009 zaplatila částku 137 592 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Předně poukázal na závěry vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, které bylo uveřejněno pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2011“) [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz], a vyslovil, že celkovou délku řízení, v rámci které je nutno zohlednit i řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti, je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě; trvání řízení jako celku neodpovídá času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci ve sporu ze smlouvy o dílo zpravidla očekávat. Žalobcům, za stavu, kdy žádný z účastníků netvrdil opak ani žádné okolnosti, které by vznik újmy měly vyvrátit, v důsledku toho vznikla nemajetková újma. Žalobci svůj nárok uplatnili nejprve přímo u žalované, čímž splnili podmínku stanovenou § 14 OdpŠk pro uplatnění nároku u soudu. Ve vztahu k formě zadostiučinění dospěl soud prvního stupně k závěru, že samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující a žalobci mají nárok na zadostiučinění poskytnuté v penězích. S ohledem na závěry výše citovaného stanoviska vyšel ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok řízení (tj. 1 667 Kč za měsíc), jako nejvyšší možné, když doba řízení je v daném případě zjevně nepřiměřená a mimořádná, s tím, že za první dva roky částku přiznal v jedné polovině, neboť jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Při zohlednění celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení pak určil, že základní částka za řízení je 276 670 Kč. Následně zohlednil jednotlivá modifikační kritéria s tím, že věc nepovažoval za mimořádně složitou, neboť právní názor krajského soudu byl založen na již existující judikatuře a rozhodnutí věci nezáviselo na otázce doposud dovolacím soudem neřešené; pokud s ohledem na okresním soudem zaujatý právní názor bylo prováděno náročné dokazování, jeho právní názor byl odvolacím soudem vyvrácen a provedené dokazování tak bylo z podstatné části nadbytečné. Kritérium složitosti věci tak hodnotil jako neutrální, které nezvyšuje ani nesnižuje základní částku zadostiučinění. Rovněž četnost rozhodování soudu během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.) považoval za neutrální hledisko, neboť věc každý stupeň soudní soustavy projednával pouze jednou a účastníci řízení využili občanským soudním řádem předpokládaný postup opravných prostředků, což jim nelze klást k tíži. Délka řízení narostla především při projednávání před soudem prvního stupně, odvolací a dovolací soud rozhodovaly ve standardních dobách, ve kterých rozhodují obvykle. Soud prvního stupně nadto účastníkům při prvním jednání konaném dne 9. 2. 2021 neposkytl poučení o zákonné koncentraci řízení ve smyslu § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), což mohlo vést k nekoncentrovanosti řízení. Okresní soud dále nesouhlasil s námitkou žalované, že žalobci mohli jim vzniklou újmu sdílet mezi sebou, neboť žalobcům pomohlo, že na starosti spojené se soudním řízením byli dva, pouze po dobu prvních dvou let řízení, později probíhající soudní spor vnášel do domácnosti žalobců napětí a žalobce názorově rozděloval, žalobkyně b) se v určité fázi klonila i k zaplacení žalované částky, s čímž žalobce a) nesouhlasil. Rozsáhlé přípravy na jednání a argumentaci ke znaleckému posudku připravoval pouze žalobce a) bez pomoci žalobkyně b), která spíše zajišťovala chod domácnosti. Manželství žalobců bylo rozvedeno dne 5. 9. 2022 a již nejméně po dobu 5 let předtím bylo nespokojené. S ohledem na celkovou délku řízení soud i k tomuto kritériu přistoupil jako k neutrálnímu a nesnižoval základní částku zadostiučinění. Ve vztahu k chování poškozených v podobě žalovanou namítaných opakovaných žádostí žalobců o odročení jednání a žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření konstatoval, že v rozmezí let 2010 až 2020 bylo konáno okolo 30 jednání, v období let 2010 až 2016 žalobci požádali o odročení jednání 14x (z toho jedenkrát se jednalo o shodnou žádost obou stran sporu z důvodu probíhajících jarních prázdnin), později bylo jednání zrušeno pouze dvakrát. Soud však vyhodnotil, že účastník má právo na osobní účast při jednání a nelze mu klást k tíži, že se předmětných jednání účastnit chtěl; současně s ohledem na délku řízení a rozsáhlost spisu vyhodnotil jako opodstatněný požadavek na přítomnost zvoleného právního zástupce bez substituce. Omluvy žalobců ze zdravotních důvodů nebyly nijak zásadně četné, tyto důvody nelze ovlivnit a jsou přirozenou součástí každého řízení. Vyhodnotil, že všechny žádosti o odročení jednání byly vždy řádně odůvodněny a podloženy, o jejich důvodnosti v konečném důsledku rozhodoval soud. Nebylo zjištěno, že by žalobci v řízení postupovali jakkoliv účelově ve snaze vyhnout se jednání či oddálit rozhodnutí soudu. S ohledem na velký počet jednání v průběhu 7 let vyhodnotil, že uvedený počet žádostí o odročení je ještě poměrně běžný. Navíc o prodloužení lhůty žádal také tehdejší žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] a ve věci ustanovený znalec. V řízení sp. zn. 24 C 230/2009 tamní žalovaní (zde žalobci) projevili velkou aktivitu, činili obsáhlá podání a vyjádření ke znaleckému posudku, nicméně tento způsob obrany jim nelze klást k tíži. Argumentaci, že dílo dosud nebylo protokolárně předáno a dokončeno, ke které se přiklonil odvolací soud a která byla potvrzena i soudem dovolacím, žalovaní předestřeli již ve svém prvním vyjádření. Z těchto důvodů okresní soud i toto kritérium vyhodnotil jako neutrální. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozené soud konstatoval, že se nejedná o řízení, které již povahou svého předmětu má pro účastníky zvýšený význam; pokud žalobci tvrdili, že vedení řízení, finanční nejistota s tím spojená a časová dotace, kterou žalobce a) přípravě na jednotlivá jednání věnoval, způsobily rozpad manželství účastníků a řízení mělo především pro žalobce a) zdravotní následky, pak dle soudu měl žalobce a) již před zahájením soudního sporu velmi náročné a stresující zaměstnání jako IT manažer, zatěžovala jej i stavba rodinného domu, nicméně až ve chvíli, kdy se k těmto okolnostem připojil daný soudní spor, začaly se u něj projevovat psychické následky, od roku 2010 byl žalobce a) v péči psychiatra a užíval antidepresiva. S delším časovým odstupem se začaly projevovat psychosomatické problémy a nespavost rovněž u žalobkyně b). Předmětný soudní spor byl však pouze jednou z příčin vedoucích ke zdravotním problémům, nikoliv příčinou jedinou, nicméně se jednalo o zásadní aspekt, který ke zdravotním problémům nebo k jejich prohloubení vedl. Stoupající napětí, důvodné obavy (umocněné rozhodnutím soudu prvního stupně, který je k zaplacení zavázal), že v případě neúspěchu ve sporu jim hrozí povinnosti zaplatit vysokou částku (která stále narůstala s ohledem na žalované úroky a případné náklady soudního řízení), časová zaneprázdněnost žalobce a) způsobená mimo jiné přípravou na soudní spor a finanční nejistota (kdy žalobci neměli žádné zásadní úspory, které by byly blokovány právě pro případ úhrady této částky) vedly k postupnému odcizení účastníků a následně k rozvodu jejich manželství, kdy sami v rozvodovém řízení za jedinou příčinu rozvratu označili právě dlouholetý soudní spor. Soudnímu sporu však nelze přičítat, že by byl důvodem, pro který nemohli žalobci dokončit práce kolem domu, terénní úpravy a podobně. Okresní soud zdůraznil, že poměrně urputný přístup žalobce a), který soudnímu sporu obětoval velké množství času a příprav, není obvyklý, ale není ani zcela nepochopitelný. S ohledem na všechny tyto skutečnosti soud zvýšil zadostiučinění u žalobkyně b) o 10 % a u žalobce a) o 15 %, když tohoto řízení více stresovalo a na jeho psychické zdraví měl soudní spor větší dopad. Okresní soud se dále vypořádal s tím, proč nevzal v úvahu námitku žalobců, že jim z důvodu zcela nekompetentního vedení sporu a z důvodu jeho délky, byla odňata možnost uplatnit nárok na náhradu škody vůči [tituly před jménem] [jméno FO], když uvedl, že uplatnění takovéhoto nároku vzájemnou žalobou nebo samostatnou žalobou bylo zcela v dispozici žalobců. Konečnou výši zadostiučinění u žalobce a) vyčíslil na 318 170,50 Kč, po zaokrouhlení 318 171 Kč (276 670 Kč x 115 %), u žalobkyně b) na 304 337 Kč (276 670 Kč x 110 %) s tím, že každému ze žalobců již žalovaná zaplatila částku 137 592 Kč, pročež rozdíl u žalobce a) činí 180 579 Kč a u žalobkyně b) 166 745 Kč. Požadované příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení okresní soud přiznal od 4. 9. 2023 s ohledem na § 15 OdpŠk, když žalobci podali žádost o přiznání zadostiučinění u žalované dne 3. 3. 2023 a šestiměsíční lhůta uplynula právě dnem 3. 9. 2023. Lhůtu k plnění soud určil jako prodlouženou v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., k žádosti žalované, když žalobci s prodloužením pariční lhůty výslovně souhlasili.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalobci a), b), tak žalovaná.

5. Žalobci a), b) napadli odvoláním výroky III a IV rozsudku, nesouhlasili zejména s nedostatečným navýšením zadostiučinění tak, jak bylo provedeno okresním soudem, který měl více zohlednit význam předmětu řízení pro oba žalobce a navýšit zadostiučinění u žalobce a) na 40-50 % a u žalobkyně b) na 30-40 %. Byť se typově nejednalo o řízení, které má pro účastníky zvýšený význam, žalobci v řízení tvrdili a dostatečně prokázali, že pro ně zcela zásadní vysoký význam mělo, zejména s ohledem na zdravotní následky psychického rázu u žalobce a), z nichž se do současné doby nevzpamatoval, jakož i na postupný rozklad manželství žalobců, který vyvrcholil jeho rozvodem. Odvolací soud by měl přepočítat i základní částku zadostiučinění, když řízení ve věci sp. zn. 24 C 230/2009 bude v době rozhodování odvolacího soudu trvat již více než 14 let a 10 měsíců, jak bylo konstatováno v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Žalovaná napadla svým odvoláním výroky I, II, V a VI rozsudku s tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud postavil své závěry jednak na velké finanční nejistotě žalobců, jednak na dopadu do psychického zdraví žalobců a konečně na dopadu do jejich rodinného života. Předmětem průtažného řízení však nebyla nijak vysoká finanční částka, a to ani objektivně, ani ze subjektivního pohledu žalobců. Oba žalobci měli finanční prostředky na stavbu rodinného domu v řádech milionů korun, jedná se o vysokoškolsky vzdělané osoby zcela jistě s nadprůměrnými příjmy, zejména v případě žalobce a), jenž vykonával vysokou manažerskou pozici v IT. Pokud jde o dopady řízení na zdraví žalobců, v případě žalobce a) nelze jednoznačně určit, že k psychickým problémům došlo jen a pouze v příčinné souvislosti s průtažným řízením, sám okresní soud vyslovil, že soudní řízení nebylo jedinou příčinou jeho zdravotních problémů, stejně tak si okresní soud byl vědom, že poměrně urputný přístup žalobce a), který se sporu věnoval nad běžný rámec, není zcela obvyklý, nicméně nevyhodnotil takový postoj k tíži žalobce a). V případě žalobkyně b) nemá žalovaná dopady do psychické sféry za prokázané, neboť soud vycházel pouze z její výpovědi, což žalovaná nepovažuje za relevantní důkaz. Podle R 58/2011 se z pohledu zvýšeného významu řízení osob zohledňuje toto kritérium pouze v případě osob těžce nemocných, které vstupují v takovém zdravotním stavu do řízení. Ani jeden z žalobců takovou podmínku pro zvýšení základní částky finanční náhrady nesplňuje. Okresní soud nijak nezohlednil případnou složitost řízení či jednání na více stupních soudní soustavy a z těchto důvodů nutnost snížení základní částky. Dané řízení je nutno považovat za složitější s ohledem na jeho předmět a rozsah dokazování, kdy bylo nutné provést složité znalecké dokazování, včetně opakovaného znaleckého posudku a mnohočetného výslechu znalce. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Okresní soud rovněž nepřihlédl ani ke kritériu sdílení újmy žalobců. Vzhledem k tomu, že manželství účastníků bylo rozvedeno v r. 2022, byť nejméně 5 let před rozvodem již bylo nespokojené, sdíleli účastníci újmu déle, než po dobu 2 let, neboť průtažné řízení trvalo již od roku 2009. S odkazem na nález Ústavního soudu 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, má žalovaná za to, že rozvod manželství účastníků nemůže mít vliv na to, že po celou dobu řízení se jednalo o jejich sdílenou újmu, neboť šlo o občanskoprávní spor, oběma žalobcům hrozilo uložení povinnosti společně a nerozdílně hradit finanční plnění, žalobci tak byli po celou dobu sporu v zájmovém souladu. Pokud okresní soud na jedné straně konstatoval, že oběma žalobcům hrozila dlouhotrvající finanční nejistota, je zjevné, že tato nejistota byla sdílená, neboť prohra ve sporu by evidentně postihla oba žalobce. Okresní soud rovněž chybně nepřihlédl ani k tomu, že řízení bylo zejména v letech 2010-2016 celkem 14x odročeno z důvodu opakovaných žádostí žalobců, či jejich právního zástupce. Žalovaná nesouhlasí s argumentací soudu, že zásadní pro posuzování podílu žalobců na délce řízení je skutečnost, že se nejednalo o žádosti účelové. Objektivně každé odročení jednání řízení prodlužuje a 14 odročení mohlo prodloužit řízení až o 2 roky, přičemž je zcela irelevantní, zda žádosti o odročení byl podávány účelově či z objektivních důvodu. Žalovaná má za to, že již poskytnuté finanční zadostiučinění ve výši 137 592 Kč každému z žalobců je adekvátní a dostatečné.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobců zčásti důvodné je.

8. Žalobci se svou žalobou domáhali peněžité náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 462 408 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od 3. 3. 2023 do zaplacení z této částky, vzniklou nesprávným úředním postupem ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 230/2009 v důsledku nepřiměřené délky řízení, které bylo zahájeno dnem 9. 4. 2009, ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně dne 23. 12. 2020, kterým byli žalobci a), b) v postavení žalovaných zavázáni zaplatit žalobci [jméno FO] částku 173 519 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku, ve vztahu k částce 18 349,60 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, tento rozsudek byl k odvolání žalobců a), b) změněn v napadené části (co do částky 173 519 Kč s příslušenstvím) rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2022 tak, že žaloba byla zamítnuta, dovolání žalobce [jméno FO] bylo usnesením dovolacího soudu ze dne 25 10. 2023 odmítnuto, následně jím byla ve věci podaná ústavní stížnost.

9. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentaci, že tato dne 7. 8. 2023 konstatovala, že v předmětném řízení došlo k porušení práva žalobců v důsledku nesprávného úředního postupu a poskytla každému z žalobců zadostiučinění ve výši 137 592 Kč, které považuje za dostačující, když délka posuzovaného řízení byla způsobena i chováním žalobců.

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k základním předpokladům vzniku újmy na straně žalobců jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení. Pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011]; ostatně žádná z procesních stran vůči nim ani nebrojí.

11. Odvolací soud měl za potřebné tato skutková zjištění okresního soudu doplnit, přičemž u jednání odvolacího soudu účastníci postavili najisto, že shodně skutkově tvrdí, že první jednání ve věci bylo nařízeno na 30. 6. 2010, pro opakovanou žádost žalobce o odročení bylo nově nařízeno na 8. 9. 2010, resp. 15. 11. 2010, z důvodu žádosti o odročení žalovaného 1) bylo nově nařízeno na 15. 12. 2010. I ve vztahu k tomuto jednání byla ze strany právního zástupce žalovaných zaslána žádost o odročení s tím, že tento bude v termínu jednání pracovně mimo území republiky; jednání se konalo dne 9. 2. 2011 a bylo odročeno s tím, že žalovaní byli vyzváni, aby ve lhůtě 1 měsíce doplnili svá tvrzení a označili důkazy. Dne 9. 3. 2011 zaslali žalovaní soudu žádost o prodloužení lhůty k vyjádření o jeden měsíc, tato lhůta byla následně soudem prodloužena do 11. 4. 2011. Dne 22. 4. 2011 došla soudu další žádost žalovaných o prodloužení lhůty k vyjádření do 31. 5. 2011, této žádosti bylo vyhověno. Na den 5. 10. 2011 bylo nařízeno druhé jednání ve věci, které neproběhlo, když právní zástupce žalovaných požádal o jeho odročení z důvodu kolize s jiným jednáním. Ze strany soudu nebylo této žádosti vyhověno, následně však byla podána nová žádost o odročení, tentokráte z důvodu zdravotní indispozice právního zástupce žalovaných. Nařízené jednání bylo odvoláno. Nové jednání bylo nařízeno na 16. 1. 2022, avšak i toto bylo odvoláno z důvodů nemoci právního zástupce žalobce. Další jednání mělo proběhnout dne 22. 2. 2012, ovšem žalovaní požádali o jeho odročení z důvodu čerpání dovolené o jarních prázdninách. O odročení tohoto jednání žádal i žalobce. Žádostem bylo vyhověno s tím, že další jednání proběhlo dne 12. 3. 2012. Následující jednání mělo proběhnout dne 25. 4. 2012, avšak bylo přenařízeno na 18. 6. 2022 z důvodu žádosti právního zástupce žalovaných (pro osobní důvody), ani takto nařízené jednání se nekonalo, když bylo opět odvoláno z důvodu žádosti právního zástupce žalovaných (pro pracovní pobyt v zahraničí). Stejně tak byl odvolán i další termín jednání nařízený na 12. 9. 2012 z důvodu žádosti právního zástupce žalovaných pro kolizi s jiným jednáním. Nové jednání proběhlo 19. 9. 2012, stejně tak i další jednání ve věci dne 10. 10. 2012, následující jednání bylo nařízeno na 21. 11. 2012, před jeho konáním byla soudu zaslána žádost právního zástupce žalovaných o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené. Žádosti bylo vyhověno a jednání bylo přenařízeno na 5. 12. 2012, avšak i toto bylo odvoláno pro žádost právního zástupce žalobce o jeho odročení. Nové jednání bylo nařízeno na 9. 1. 2013, před jeho konáním byla soudu doručena žádost právního zástupce žalovaných o odročení z důvodu kolize s jiným jednáním, této bylo vyhověno. Další jednání ve věci bylo nařízeno na 16. 1. 2013, opět však byla soudu zaslána žádost právního zástupce žalovaných o jeho odročení, tentokrát z důvodu zahraniční pracovní cesty, i této žádosti bylo soudem vyhověno. Následně proběhlo dne 23. 1. 2013 další jednání, které bylo odročeno na neurčito spolu s výzvou, aby obě procesní strany doplnily svá tvrzení a označily důkazy, a to ve lhůtě 3 týdnů. Následovala žádost o prodloužení této lhůty ze strany žalobce. Poté, co bylo jeho vyjádření zasláno dne 13. 6. 2013 žalovaným spolu s výzvou k vyjádření se ve lhůtě 5 týdnů, žádné takové vyjádření do spisu nebylo dodáno a soud nařídil nové jednání až na 25. 11. 2013, toto však neproběhlo z důvodu žádosti právního zástupce žalobce o jeho odročení, které bylo vyhověno. Následující jednání bylo nařízeno na 9. 12. 2013, z důvodu žádosti obou stran bylo odvoláno s tím, že nově se konalo 13. 1. 2014 a bylo odročeno na 5. 2. 2014. U tohoto jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání vypracování znaleckého posudku, bylo stranám uloženo, aby nejpozději do 21. 2. 2014 formulovaly otázky na znalce. Ze strany žalovaných byla následně podána žádost o prodloužení lhůty k zadání otázek do 31. 3. 2014. Žádosti bylo vyhověno a žalovaní v takto prodloužené lhůtě formulaci otázek pro znalce soudu předložili, ve věci byl následně dne 18. 6. 2014 ustanoven znalec. Dne 13. 1. 2015 byl soudu předložen znalecký posudek, který byl dne 17. 3. 2014 zaslán žalovaným současně s uložením lhůty 30 dnů k vyjádření se k závěrům znalce. Právní zástupce žalovaných reagoval na tuto výzvu dne 24. 4. 2014. V podání požádal o prodloužení lhůty do 31. 5. 2015, jeho žádosti bylo vyhověno. Dne 5. 6. 2014 žalovaní soudu sdělili, že trvají na výslechu znalce a doplnili seznam dotazů na něj. Další jednání ve věci bylo nařízeno na 9. 11. 2015. Jednání neproběhlo z důvodu žádosti právního zástupce žalovaných o odročení z důvodu kolize s jiným jednáním. Nové jednání proběhlo 23. 11. 2015. Následně soud nařídil jednání na 25. 1. 2016, toto bylo odvoláno pro nemoc žalovaného a bylo přenařízeno na 22. 2. 2016. Z důvodu žádosti právního zástupce žalovaných o odročení jednání z důvodu kolize s jiným jednáním bylo přenařízeno na 24. 2. 2016, i ve vztahu k němu byla ze strany žalovaných podána žádost o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené žalovanými. Další jednání ve věci proběhla ve dnech 14. 3. 2016, 13. 4. 2016, 6. 6. 2016, 19. 9. 2016, 23. 11. 2016, 19. 12. 2016, 25. 1. 2017 a 20. 2. 2017. Jednání nařízené na 8. 3. 2017 bylo odročeno z důvodu žádosti žalovaného (zdůvodněné pracovními důvody). Následně ve dnech 29. 3. 2017, 19. 4. 2017, 10. 5. 2017, 7. 6. 2017, 28. 6. 2017 a 11. 10. 2017 proběhla ústní jednání, poslední z nich bylo odročeno na neurčito za účelem zadání doplňku znaleckého posudku. Usnesením okresního soudu ze dne 7. 5. 2018 byl doplněk zadán, byl vypracován a soudu doručen dne 8. 10. 2018. Dne 23. 10. 2018 byly obě procesní strany vyzvány, aby se k tomuto ve lhůtě 6 týdnů vyjádřily. Na výzvu soudu reagoval ve lhůtě toliko žalobce. Další jednání ve věci bylo nařízeno na 18. 3. 2019. Následovala žádost právního zástupce žalovaných o jeho odročení jednak z důvodu čerpání dovolené žalovanými, jednak proto, že žalovaný doposud nedokončil vyjádření k doplňku znaleckého posudku; této žádosti bylo vyhověno. Následná jednání ve věci proběhla ve dnech 10. 4. 2019, 22. 5. 2019 a 17. 6. 2019, poslední z nich bylo odročeno na neurčito a usnesením soudu ze dne 13. 12. 2019 bylo zadáno vypracování dalšího doplňku ke znaleckému posudku. Tento doplněk byl znalcem soudu doručen dne 31. 3. 2020, dne 7. 5. 2020 byl rozeslán procesním stranám s tím, aby se k němu ve lhůtě 30 dnů vyjádřily, podáním došlým soudu dne 16. 6. 2020 požádal právní zástupce žalovaných o prodloužení lhůty k vyjádření o dalších 30 dnů. Dne 11. 9. 2020 bylo do spisu založeno vyjádření žalovaného. Další jednání ve věci proběhlo 23. 9. 2020, bylo odročeno na 9. 11. 2020 za účelem přednesu závěrečných návrhů, pro žádost žalovaného odůvodněnou jeho studiem a onemocněním rodinného příslušníka na COVID bylo toto jednání odvoláno s tím, že nově se konalo dne 14. 12. 2020. Následně dne 23. 12. 2020 byl okresním soudem vyhlášen rozsudek ve věci. Tento byl písemně vyhotoven dne 22. 3. 2021, procesním stranám doručen dne 23. 3. 2021 a dne 31. 3. 2021 bylo podáno proti rozsudku žalovanými blanketní odvolání, které bylo doplněno dne 27. 5. 2021 až na výzvu soudu k odstranění jeho vad, učiněnou usnesením ze dne 20. 5. 2021. Dne 21. 7. 2021 byl spis předložen odvolacímu soudu, ve věci bylo jednání nařízeno na 6. 6. 2022, bylo však odvoláno pro žádost o odročení ze strany právního zástupce žalovaných ze zdravotních důvodu (operace). Nově bylo jednání odvolacího soudu nařízeno na 30. 8. 2022, u tohoto jednání byl vyhlášen rozsudek, proti kterému žalobce podal dovolání, které bylo usnesením dovolacího soudu ze dne 25. 10. 2023 odmítnuto. Tato shodná skutková tvrzení účastníků bere soud za svá skutková zjištění.

12. Konečně ve vztahu k posouzení skutečné délky řízení odvolací soud doplnil dokazování o zjištění učiněná z Karty záznamu o řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 146/24, jakož i z usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 146/24, z nichž vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, č. j. 33 Cdo 262/2023-834, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2022, č. j. 8 Co 204/2021-794, byla podána dne 15. 1. 2024 a dne 7. 5. 2024 byla odmítnuta pro nepřípustnost.

13. V souladu s R 53/2005 odvolací soud odkazuje i na správné právní posouzení soudu prvního stupně, jde-li o základ nároku. K tomu lze dodat, že pro vznik povinnosti státu nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) je obecně nezbytné naplnění tří podmínek, a to 1) existence nepřiměřené délky řízení, 2) vznik újmy na straně účastníka řízení a 3) vznik újmy v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Ve vztahu k první podmínce platí, že vzhledem k odlišné složitosti a náročnosti jednotlivých soudních řízení není možné stanovit obecně lhůtu, v níž by soud měl rozhodnout. V souladu s R 58/2011 zahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu (soudu); konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (v podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné, tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta). Promítnuto na daný případ civilní řízení vedené proti žalobcům a), b) v postavení žalovaných trvalo od 9. 4. 2009, tj. ode dne podání žaloby, do 7. 5. 2024, tj. do dne rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, tedy 15 let a 1 měsíc (181 měsíců).

14. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992) mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů, d) význam předmětu řízení pro poškozeného. Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.

15. Ke složitosti věci lze uvést, že z pohledu Evropského soudu lze rozlišit složitost řízení, konkretizováno počtem instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samotné. Obecně platí pravidlo, že s rostoucím počtem instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (složitost případu je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení). V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.

16. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35)], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).

17. Předmětem řízení v dané konkrétní věci byl nárok ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že se jednalo v podstatě o běžný spor, a byť okresní soud prováděl ve věci rozsáhlé dokazování týkající se rozsahu a ceny skutečně provedených prací a dodaného materiálu pro účely posouzení ceny díla a jeho vad, odvolací soud věc posoudil podle dostupné judikatury tak, že dílo nebylo předáno sjednaným způsobem, tudíž nenastala splatnost ceny díla. Tuto námitku přitom skutečně žalobci v řízení vznesli v rámci prvního vyjádření k žalobě. Okresní soud jí ovšem správně nevyhodnotil. Navíc pokud ve věci rozhodovaly soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, v řízení před každým z těchto soudů bylo vydáno toliko jediné rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů odvolací soud souhlasí se závěry, které ve vztahu k tomuto kritériu vyslovil soud prvního stupně, jakož i s tím, že složitost věci není ve vztahu k míře zadostiučinění namístě jakkoliv zohlednit.

18. K chování poškozených odvolací soud uvádí, že jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním; zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené.

19. Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad c). Na druhou stranu však nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).

20. Oproti okresnímu soudu má odvolací soud za to, že žalobci se podíleli na délce řízení v rozsahu necelých 27 měsíců. Nelze jim sice klást k tíži, že případně žádali o odročení jednání pro nemoc, nicméně k jejich tíži je na místě zohlednit žádosti o odročení jednání nařízených na den 15. 11. 2010 (jednání se pak konalo dne 15. 12. 2010, tzn. takto zohlednit 30 dnů), dne 15. 12. 2020 (jednání se pak konalo dne 9. 2. 2011, tzn. takto zohlednit 54 dnů), dne 5. 10. 2011 (jednání pak bylo nařízeno na 16. 1. 2022, tzn. takto zohlednit 3 měsíce a 10 dnů), dne 22. 2. 2012 (jednání se pak konalo dne 12. 3. 2012, tzn. takto zohlednit 20 dnů), společně ve dnech 25. 4. 2012, 18. 6. 2022, 12. 9. 2012 (kdy jednání ve věci se konečně konalo dne 19. 9. 2012, tzn. takto zohlednit celkem 4 měsíce a 25 dnů), dne 21. 11. 2012 (kdy jednání ve věci se mělo konat dne 5. 12. 2012, tzn. takto zohlednit 15 dnů), společně ve dnech 9. 1. 2013 a 16. 1. 2013 (kdy jednání se konalo dne 23. 1. 2013, tzn. takto zohlednit celkem 15 dnů), dne 9. 11. 2015 (kdy jednání se konalo dne 23. 11. 2015, tzn. takto zohlednit 15 dnů), společně dne 22. 2. 2016 a 24. 2. 2016 (kdy jednání se konalo dne 14. 3. 2016, tzn. takto zohlednit celkem 21 dnů), dne 8. 3. 2017 (kdy jednání ve věci se konalo dne 29. 3. 2017, tzn. takto zohlednit 20 dnů), dne 18. 3. 2019 (kdy jednání ve věci se konalo dne 10. 4. 2019, tzn. takto zohlednit 22 dnů), dne 9. 11. 2020 (kdy jednání ve věci se konalo dne 14. 12. 2020, tzn. takto zohlednit 1 měsíc a 5 dnů), dne 6. 6. 2022 (kdy jednání ve věci se konalo dne 30. 8. 2022, tzn. takto zohlednit 1 měsíc a 20 dnů), které byly odůvodněny jinými pracovními povinnostmi nebo dovolenými žalobců nebo jejich právního zástupce, případně zdravotní indispozicí jejich zástupce, kdy za zásadní odvolací soud považuje to, že ve vztahu k němu oba žalobci v plné moci mu udělené souhlasili s tím, aby si tento za sebe ustanovil zástupce. Stejně tak jim lze přičíst zavinění na nepřiměřené délce řízení ve vztahu k jejich žádostem o prodloužení lhůt k vyjádření ve věci společně dne 9. 3. 2011 a 22. 4. 2011 (takto zohlednit 2 měsíce a 22 dnů), dne 21. 2. 2014 (takto zohlednit 1 měsíc a 8 dnů), 17. 4. 2014 (takto zohlednit 1 měsíc a 20 dnů), dne 16. 6. 2020 (takto zohlednit 1 měsíc), dále i dobu mezi podáním tzv. blanketního odvolání a jeho doplněním (takto zohlednit 1 měsíc a 15 dnů). Za situace, kdy žalobci sami uplatňují nárok na nemajetkovou újmu z důvodů průtahů v řízení, je nutno v rámci celkové délky řízení zohlednit i to, že ani oni sami, ani jejich právní zástupce, nepřistupovali ve vztahu k nařízeným jednáním a soudem uloženým lhůtám s dostatečnou prioritou, a sami svým jednáním se na délce řízení z tohoto důvodu podíleli, přičemž jejich podíl není nikterak nevýznamný. Ve vztahu k celkové délce řízení jde o zhruba 15 % (27 měsíců/181 měsíců celkové délky řízení).

21. K postupu soudu lze uvést, že obecně postup orgánů veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se např. o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Toto kritérium souvisí též s kritérii uvedenými pod písmenem a) i b). Půjde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení (např. v rámci sporů o věcnou či místní příslušnost – blíže srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 179).

22. Odvolací soud, opět na rozdíl od soudu prvního stupně, shledal tzv. průtahy v řízení i na straně soudu, a to v délce cca 59 měsíců, když od nápadu žaloby do nařízení jednání uplynulo 15 měsíců, aniž by proto bylo možno shledat jakékoli relevantní důvody, následně v době od 23. 1. 2013 do 25. 11. 2023 (10 měsíců), od 31. 3. 2014 do 18. 6. 2014 (3 měsíce) od 13. 1. 2015 do 17. 3. 2014 (2 měsíce), od 5. 6. 2015 do 9. 11. 2015 (5 měsíců), od 11. 10. 2017 do 7. 5. 2018 (7 měsíců), od 23. 10. 2018 do 18. 3. 2019 (5 měsíců), od 16. 7. 2020 do 23. 9. 2020 (2 měsíce) a od 21. 7. 2021 do 6. 6. 2022 (10 měsíců) soudy byly bezdůvodně ve věci nečinné, pročež jejich podíl ve vztahu k celkové délce řízení představuje cca 30 % (59 měsíců/181 měsíců celkové délky řízení).

23. K významu předmětu řízení pro poškozené je předně možné uvést, že lze určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (blíže srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013). Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. například rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.

24. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka. Tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus), byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. právě věci trestní; v takovém případě se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje.

25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, „v případě řízení o peněžité plnění lze prokázat, že mělo toto řízení pro účastníka vysoký, nebo naopak nízký význam. Na význam řízení bude mít zpravidla vliv výše částky, o níž se předmětné řízení vede. Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného přitom nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení. Vždy je třeba zohlednit celý předmět řízení z hlediska jeho významu, tj. vše, co je v daném řízení pro poškozené v částce.“ K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017.

26. Odvolací soud ve shodě se soudem okresním má za to, že žalobci v řízení nejen dostatečně tvrdili, ale i prokázali zvýšený význam řízení pro každého z nich, který již nelze shledat jako standardní. Jejich účastnické výpovědi okresní soud správně a zcela dostatečně vyhodnotil jako věrohodné, v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by vedly odvolací soud k zpochybňování těchto důkazních prostředků, resp. potřebě takové dokazování případně zopakovat. Předmětem původního řízení bylo zaplacení peněžité částky ve výši přibližně 200 000 Kč, a to společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky, který byl požadován již od 6. 3. 2007, jakož i v podobě nákladů za právní zastoupení žalobce od zahájení daného řízení. Vzhledem k délce řízení, k počtu jednotlivých úkonů zástupce žalobce v řízení a jejich tarifní hodnotě tak žalované příslušenství podstatně převýšilo žalovanou jistinu a v případě neúspěchu ve sporu by poškození žalobci byli povinni uhradit částku skutečně přesahující 1 000 000 Kč, kterážto se odvolacímu soudu jeví již jako významná pro každého běžného, byť vysokoškolsky vzdělaného, jedince s pravidelným (i případně nadprůměrným) příjmem, to vše za situace, kdy předmětem sporu je stavba rodinného domu, v němž rodina účastníků měla v úmyslu trvale žít. V tomto směru tak nelze souhlasit s odvolací námitkou žalované. Stejně tak byl v řízení jednoznačně prokázán dopad řízení na osobní život účastníků, když toto řízení vedlo jednak k postupnému odcizení účastníků a následně k rozvodu jejich manželství, jednak se podepsalo na zdravotním stavu zejména žalobce a). V řízení bylo bezpochyby prokázáno účastnickými výpověďmi žalobců, jakož i rozsudkem o rozvodu jejich manželství a lékařskou zprávou o zdravotním stavu žalobce a), že právě daný spor účastníků byl jedinou příčinou rozpadu jejich manželství a současně u žalobce a) vedl ke zhoršení jeho psychického stavu a jeho [diagnóza]. Není významné, že soudní spor nebyl prvotní a jedinou příčinou psychických problémů žalobce, který jimi trpěl již dříve z důvodu náročného zaměstnání, podstatné je, že tento spor byl podstatnou příčinou zhoršení tohoto stavu natolik, že žalobce a) byl nucen vyhledat odbornou lékařskou péči a začít užívat léky. Ostatně i jeho tzv. „ponoření se“ do daného sporu, kterému začal věnovat neobvyklé množství času (včetně studia stavebnictví a sepisu a shromažďování jednotlivých materiálů pro daný spor), které vedlo i k tomu, že upozadil postavil svoji rodinu, dle názoru odvolacího soudu vypovídá o podstatné změně jeho psychického rozpoložení vyvolané právě soudním sporem.

27. Právě s ohledem na citelný zásah sporu do osobního života žalobců má odvolací soud za to, že navýšení zadostiučinění v tom směru, jak bylo provedeno soudem prvního stupně, je přiměřené toliko u žalobkyně b), avšak není adekvátní u žalobce a), neboť ve vztahu k němu dostatečným způsobem nevystihuje zvýšený význam řízení s ohledem na narušení jeho zdravotního stavu. Proto odvolací soud provedl korekci tohoto navýšení tak, že jej u žalobce a) zvýšil o dalších 5 %, tj. na 20 %, zatímco u žalobkyně b) ponechal navýšení o 10 % učiněné okresním soudem.

28. Všechna výše uvedená kritéria navíc musí být brána jak jednotlivě, tak ve vzájemném souhrnu, jakožto soubor okolností daného případu. Jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti.

29. Ve vztahu k druhé a třetí podmínce pro vznik povinnosti státu nahradit poškozenému nemajetkovou újmu způsobenou nesprávností úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, pak soudní praxe konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že nepřiměřená délka řízení vyvolává na straně účastníka řízení morální újmu. Jelikož žalovaná tuto domněnku v řízení nevyvrátila a ani v řízení nevyšly najevo skutečnosti tuto domněnku vyvracející, lze uzavřít, že byly naplněny všechny tři podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného řízení.

30. Stejně tak lze v souladu s názorem okresního soudu uzavřít, že samotné konstatování porušení práva se nejeví v daném případě již jako dostačující a je na místě přistoupit k vyčíslení nemajetkové újmy dle zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a dle závěrů vyplývajících z R 58/2011.

31. Jak bylo konstatováno výše, celková délka řízení byla zjištěna na 15 let a 1 měsíc (181 měsíců). Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.

32. Podle závěrů vyplývajících z R 58/2011, z nichž vyšel i okresní soud, je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden měsíc řízení s tím, že je nezbytným zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, a bylo by nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady. S ohledem na délku trvání daného řízení odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně v tom, že je nutno vycházet skutečně z maximální výše základní částky, tj. z 20 000 Kč.

33. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.

34. Za první 2 roky by tedy každému z žalobců náleželo 20 000 Kč (2 x 10 000 Kč), za dalších 13 let 260 000 Kč (13 x 20 000 Kč), za 1 měsíc 1 667 Kč (20 000 Kč/12 měsíci); za celou dobu řízení by každému z žalobců náleželo celkem 281 667 Kč.

35. Jak vyslovil Nejvyšší soud v R 58/2011 v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se na jedné straně účastnil sám. V rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dovolací soud současně vyslovil, že „v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace“, přitom poukázal na to, že je třeba při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená závažnosti porušení práva v dané věci.

36. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, doplnil, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo právě společníků právnických osob).

37. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění je na místě částečně zohlednit i skutečnost, že žalobci v řízení vystupovali jako manželé, byť každý z nich mohl být žalován samostatně a nejednalo se o tzv. nerozlučné společenství, nicméně s ohledem na to, že jejich vzájemná opora v řízení a jakési společné sdílení újmy v důsledku probíhajícího řízení existovaly pouze první roky trvání sporu, následně z důvodu jejich odcizení si již každý nesl újmu sám a každý probíhající řízení prožíval jinak, má odvolací soud zato, že toto zohlednění nemůže být nijak výrazné a je na místě, aby představovalo pouze 5 % z celkového zadostiučinění.

38. Pokud tedy celková částka pro každého z žalobců byla zjištěna na 281 667 Kč, v případě žalobce a) je nutno tuto ponížit o 5 % za společnou újmu a o 15 % za chování poškozeného, na straně druhé je nutno částku navýšit o 30 % za postup orgánu veřejné moci vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu, a dalších 20 % za význam řízení pro žalobce. Celková nemajetková újma za celkovou délku řízení u žalobce a) tak činí 366 167 Kč [281 667 Kč – 14 083 Kč (5 % z této částky) – 42 250 Kč (15 % z této částky) + 84 500 Kč (30 % z této částky) + 56 333 Kč (20 % z této částky)]. Od této je nutno odečíst 137 592 Kč, které žalovaná dobrovolně žalobci a) uhradila v průběhu řízení. Žalobce a) by tak měl nárok na dalších 228 575 Kč, pokud soud prvního stupně výrokem I zavázal žalovanou k úhradě 180 579 Kč s příslušenstvím, v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně změnil rozsudek ve výroku III, kdy žalovanou zavázal k úhradě dalších 47 996 Kč a současně ve zbývající části výroku III, tj. co do částky 233 833 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil.

39. V případě žalobkyně b) je nutno částku 281 667 Kč ponížit o 5 % za společnou újmu a o 15 % za chování poškozeného, na straně druhé je nutno částku navýšit o 30 % za postup orgánu veřejné moci vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu, a dalších 10 % za význam řízení pro žalobkyni b). Celková nemajetková újma za celkovou délku řízení u žalobkyně b) činí 338 000 Kč [281 667 Kč – 14 083 Kč (5 % z této částky) – 42 250 Kč (15 % z této částky) + 84 500 Kč (30 % z této částky) + 28 166 Kč (10 % z této částky)]. Od této je nutno odečíst 137 592 Kč, které žalovaná dobrovolně žalobkyni b) uhradila v průběhu řízení. Žalobkyně b) by tak měla nárok na dalších 200 408 Kč, pokud soud prvního stupně výrokem II zavázal žalovanou k úhradě 166 745 Kč s příslušenstvím, v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně změnil rozsudek ve výroku IV, kdy žalovanou zavázal k úhradě dalších 33 663 Kč, ve zbývající části výroku IV, tj. co do částky 262 000 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu potvrdil.

40. Okamžik prodlení žalované se zaplacením částky od 4. 9. 2023 soud prvního stupně posoudil správně, stejně tak stanovil výši úroku z prodlení v souladu se zákonnou úpravou a na jeho závěry lze v tomto směru plně odkázat, stejně jako na odůvodnění lhůty k plnění.

41. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení. Na rozdíl od okresního soudu má odvolací soud za to, že je na místě při rozhodování o nákladech řízení vycházet z § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, tento vyslovil jednoznačný závěr, že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., když neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). K těmto závěrům se Ústavní soud přihlásil např. i v nálezu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2608/23.

42. V řízení před okresním soudem vznikly žalobcům a), b) náklady v celkové výši 34 418 Kč, tato částka představuje 2 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 32 418 Kč za odměnu právního zástupce. Vzhledem k tomu, že žalobce a), b) zastupoval v řízení stejný právní zástupce, ve smyslu § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), mu náleží za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20 %, tzn. ve výši 2 480 Kč z původních 3 100 Kč vypočtených dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 advokátního tarifu, když u náhrady nemajetkové újmy je tarifní hodnota určena částkou 50 000 Kč. Právní zástupce přitom vykonal v řízení před soudem prvního stupně celkem 5 úkonů právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu repliky k vyjádření žalované a účasti u jednání dne 13. 3. 2024 v době od 8:30 hod. do 11:02 hod. (2 úkony), za které mu náleží odměna v celkové výši 24 800 Kč (2 480 Kč x 2 x 5). Dále má nárok na 1 500 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 200 Kč jako náhradu za ztrátu času za 2 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalobců a), b) k jednáním soudu dne 13. 3. 2024 z [adresa] do [adresa] a zpět, 292 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] z [adresa] do [adresa] a zpět dne 13. 3. 2024 při ujetí 37 km při průměrné spotřebě vozidla 5,9 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 /1 l a sazbě základní náhrady 5,6 Kč za 1 km jízdy (počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času a cestovné navýšeny příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 5 626 Kč, kterou bude povinen jako plátce daně odvést. Protože se na straně úspěšných žalobců jednalo o tzv. samostatné společenství, byla žalovaná zavázána zaplatit každému z nich těchto nákladů, tzn. každému z nich částku 17 209 Kč.

43. Stejně tak je i výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., když podle stejných kritérií, jak jsou uvedena v předcházejících bodech, byl předmětem tohoto řízení nárok na náhradu majetkové újmy, kdy tarifní hodnota činí 50 000 Kč, výše plnění závisela na úvaze soudu, přitom žalobci byli zastoupeni jedním právním zástupcem. Jejich celkové náklady odvolacího řízení jsou představovány částkou 15 780 Kč a sestávají z odměny 14 880 Kč (2 480 Kč x 2 x 3) za úkony právní služby v podobě sepisu odvolání, sepisu vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 8. 2024, náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za tyto 3 úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrady za ztrátu času ve výši 400 Kč za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalobců a), b) k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět, a z cestovného ve výši 773 Kč za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] z [adresa] a zpět dne 22. 8. 2024 při ujetí 98 km při průměrné spotřebě vozidla 5,9 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 /1 l a sazbě základní náhrady 5,6 Kč za 1 km jízdy (počítáno dle vzorce uvedeného v předchozí bodě), vše opět zvýšeno o 21 % DPH (3 560 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést. Každému z žalobců a), b) jako samostatných společníků je žalovaná povinna zaplatit opět těchto nákladů, tzn. každému z nich částku 7 890 Kč. Odvolací soud tedy neshledal za účelně vynaložené náklady odměnu právního zástupce žalobců za úkon právní služby spočívající v doplnění odvolání samostatným podáním, když má za to, že právnímu zástupci nic nebránilo v tom, aby odvolací námitky učinil v podání jediném.

44. Žalovaná byla zavázána zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., když odvolací soud shledal na straně žalované okolnosti, pro které byla tato pariční lhůta prodloužena, a to k rukám zástupce žalobců dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení