57 Co 149/2024 - 343

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: [zainteresovaná společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa zástupce] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] zastoupené advokátkou [zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení 340 789,60 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2024, č. j. 130 C 33/2021-309, takto:

Výrok

I. Řízení se co do zákonného úroku z prodlení z částky 7 547 Kč za dobu od 30. 9. 2021 do zaplacení zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II a IV potvrzuje.

III. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 236 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa].

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 103 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud řízení co do částky 7 547 Kč zastavil (výrok I), žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci 333 242,60 Kč s příslušenstvím z této částky, zamítl (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 248 231,50 Kč k rukám advokátky žalované (výrok III) a povinnosti žalobce zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1 282 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel s žalovanou jako zhotovitelem dne [datum] smlouvu o dílo, ve které se žalovaná zavázala provádět údržbu zeleně pro rok 2020–2022, přičemž plochy, na kterých měla být provedena údržba zeleně, byly definovány v příloze smlouvy o dílo, a to v tabulce označené jako „Pokos travnatých ploch“. Cena díla byla v případě provedeného pokosu sjednána v čl. V smlouvy částkou za jeden m2 plochy, a to ve vazbě na pořadí provedeného pokosu (I. až V. pokos). Bylo sjednáno, že vymezení ploch, kterých se provedení díla týká, je uvedeno v mapě ploch (čl. III. bod 2), povinností žalobce bylo sdělit žalované aktuální stav ploch určených k jednotlivým pokosům (čl. III. bod. 6), strany výslovně prohlásily, že předmět smlouvy není plněním nemožným (čl. III. bod 8), realizace díla bude zahájena a realizována na základě oboustranně odsouhlaseného termínu a seznamu aktuálních ploch určených k jednotlivým pokosům s tím, že pokosy budou provedeny dle požadavku objednatele, o předání a převzetí díla jsou strany povinny sepsat protokol, ve kterém objednatel prohlásí, zda dílo přejímá či nikoli (čl. IV.), žalobce byl oprávněn vrátit žalované před lhůtou splatnosti a bez zaplacení fakturu v případě, budou-li vyúčtovány práce, které žalovaná neprovedla [(čl. VI bod 5 písm. c)[. Smlouva mohla být měněna pouze písemně. Žalovaná vystavila za provedenou údržbu zeleně v roce 2020 4 faktury na celkovou částku 781 595,87 Kč včetně DPH, žalobce žalované jednotlivé faktury uhradil ve lhůtě splatnosti. Smlouva o dílo byla v roce 2021 zrušena dohodou. Faktura za pokosy provedené v roce 2021 byla žalobcem žalované vrácena s tím, že rozsah fakticky pokosených ploch neodpovídá účtované ploše. V zadávacím řízení v rámci veřejné zakázky malého rozsahu bylo ve výzvě k podání nabídek žalobcem stanoveno, že předmětem plnění bude provádění údržby na ploše o výměře do cca 210 000 m2 s tím, že výměry ploch se mohou po dobu trvání zakázky měnit, změna do + nebo – 1 % výměry nebude mít vliv na konečnou cenu zakázky; cenová nabídka má být zpracována pro plochu o výměře cca 210 000 m2. Návrh smlouvy o dílo, jakož i její přílohu, ve které byl vymezen seznam ploch určených k provádění údržby, připravil žalobce. Tabulka, která byla přílohou smlouvy, byla vypracovaná již před uzavřením smlouvy zaměstnankyní žalobce [jméno FO]; tato tabulka byla přílohou smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou i v předchozích letech. Ve smlouvě jsou pozemky, jež byly určeny k provádění údržby, vymezeny zcela konkrétně v příloze smlouvy, a to uvedením lokality, parcelním číslem a výměrou, přičemž jako celková výměra je explicitně uveden údaj 208 370 m2. Smlouva na údržbu zeleně byla mezi žalobcem a žalovanou uzavírána od roku 2014, výměra ploch byla stále téměř stejná, např. pro rok 2018 byla údržba zeleně na ploše o výměře 208 370 m2. Žalobce žalované sdělil, že si dílo přebírá, že si to zkontroloval, že pokosené je všechno, ať žalovaná odevzdá fakturu na podatelně. Po dobu pracovního poměru paní [jméno FO] chodila na předávky provedené údržby ploch fyzicky osobně, po ukončení jejího pracovního poměru se žalobce na předávku provedené údržby ploch ani na výzvu žalované nedostavil. Interní kontrola u žalobce, provedená zaměstnancem žalobce paní Krylovovou v květnu a červnu 2021, došla k závěru, že pozemky uvedené ve smlouvě mají výměru, která neodpovídá výměře vyplývající z katastru nemovitostí, některé pozemky uvedené ve smlouvě nelze kosit, protože se tam nacházely komunikace, chodníky, parkoviště, živý plot nebo shluky keřů, pod kterými se kosit nedalo.

3. Okresní soud věc posoudil podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

4. Závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou byl založen písemnou smlouvou o dílo ze dne [datum] (dále jen „smlouva“). Žalobce tvrdil, že žalovaná nemohla dílo v roce 2020 provést ve fakturovaném rozsahu (208 370 m2) s ohledem na disproporce způsobené tím, že do této výměry byly omylem zahrnuty plochy, které nemohou být koseny (chodníky, cesty), některé pozemky byly zahrnuty dvakrát, byly zahnuty i neexistující pozemky s tím, že úmyslem žalobce při uzavření smlouvy bylo pokosení pouze 117 517 m2. Okresní soud se zabýval posouzením úmyslu stran při uzavření smlouvy v návaznosti na závazný pokyn odvolacího soudu vyslovený v usnesení ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 326/2022-173, dle § 556 odst. 1 a 2 o. z. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (u vícestranného právního jednání pak společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět, a to k okamžiku uzavření smlouvy. Dále je nutné přihlédnout též k zavedené praxi mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Vyšel ze zjištění, že již v zadávacím řízení bylo ve výzvě k podání nabídek žalobcem uvedeno, že předmětem plnění bude provádění údržby na ploše o výměře do cca 210 000 m2, návrh smlouvy, jakož i její přílohu připravil žalobce, který objektivně měl možnost a povinnost znát pravý stav a výměru ploch, jež měl v úmyslu určit k provádění údržby. Žalobce a žalovaná smlouvu s obdobným předmětem plnění uzavírali opakovaně po dobu cca 15 let. Strany své závazky ze smlouvy v roce 2020 plnily, žalovaná vystavila za provedenou údržbu v roce 2020 celkem 4 faktury, které jí žalobce bez výhrad uhradil. Poprvé žalobce namítal, že faktická výměra ploch k údržbě ve smlouvě činila pouze 117 517 m2 až téměř jeden rok po uzavření smlouvy. Současně okresní soud uvedl, že s ohledem na skutková zjištění by stěží jakákoliv jiná osoba v postavení žalované měla v úmyslu provádět údržbu dle smlouvy na ploše jiné než uvedené ve smlouvě (a v zadávacím řízení) či za jinou cenu díla. Okresní soud nemá žádných pochyb o tom, že vůle, která byla žalobcem projevena při uzavření smlouvy (když později projevená vůle je pro posouzení úmyslu stran při uzavření smlouvy bez významu), a současně, která jako jediná možná mohla být při uzavření smlouvy žalované známa, byla vůle k uzavření smlouvy, jejímž předmětem je závazek žalobce zaplatit žalované cenu určenou ve smlouvě, a to za provedení údržby zeleně vymezené co do lokality, parcelního čísla a rozlohy v příloze smlouvy s výměrou 208 370 m2. I kdyby žalobce měl při uzavření smlouvy úmysl, aby předmětem smlouvy byla údržba zeleně na ploše 117 517 m2, pak takový úmysl nemohl být žalované znám, žalobce jej žalované výslovně ani jinak relevantním způsobem nesdělil, ani jinak nedal najevo, ani písemná smlouva žádné takové ujednání neobsahuje. Okresní soud uzavřel (bod 48 odůvodnění), že žalobce v řízení neunesl své břemeno tvrzení a důkazní, že společnou vůlí stran, resp. společným úmyslem stran při uzavření smlouvy bylo provádění údržby na pozemcích o výměře 117 517 m2. Vůlí stran bylo, aby žalovaná prováděla ve sjednaném období sjednaným způsobem údržbu zeleně na plochách určených žalobcem již v rámci zadávacího řízení, přičemž o tom, jaké konkrétní plochy na místě samém jsou předmětem údržby nebylo v době uzavření smlouvy mezi stranami pochyb, a to i z toho důvodu, že mezi stranami byla zavedena letitá praxe, kdy žalovaná pro žalobce údržbu ploch prováděla, přičemž o tom, že by před uzavřením posuzované smlouvy o dílo došlo k dohodě o změně v rozsahu ploch určených k údržbě nebylo v řízení ničeho tvrzeno ani zjištěno. Následně okresní soud smlouvu posoudil podle § 2586 a násl. o. z. Mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla uzavřena platná písemná smlouva o dílo. Smlouva o dílo zakládá právní vztah mezi zhotovitelem a objednatelem, k jehož pojmovým znakům patří závazek zhotovitele provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a závazek objednatele dílo převzít a zaplatit cenu (§ 2586 odst. 1 o. z.).

5. Žalobce svůj nárok opíral o tvrzení, že v průběhu roku 2021 zjistil, že žalovaná nemohla dílo v roce 2020 ve fakturovaném rozsahu provést, neboť výměra ploch, které měly být určeny k provádění údržby je v zásadním a nepřehlédnutelném rozporu s realitou (pouze 117 517 m2), tedy, že žalovaná provedla údržbu fakticky na menší ploše, než za jakou účtovala cenu díla a domáhal se vrácení bezdůvodného obohacení, které se žalované dostalo.

6. Pokud jde o právní úpravu bezdůvodného obohacení, platí dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2992 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

7. Okresní soud dále uvedl, že platná smlouva byla v roce 2021 zrušena dohodou. V zásadě platí, že platná smlouva nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje, neboť pokud smlouva platí a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, ze dne 27. 1. 2022). Žalobce plnil na základě právního důvodu – platné písemné smlouvy; právním důvodem žalované pohledávky proto v posuzované věci nemůže být bezdůvodné obohacení na straně žalované. Pokud by došlo k situaci, že jedna osoba druhé osobě poskytne plnění, ač ví, že k tomu není nijak povinna ani zavázána, jde z hlediska práva o takzvané vědomé plnění nedluhu; takové poskytnuté plnění je pak plněním, které ovšem osoba, která plnění přijala, vracet nemusí (viz § 2997 odst. 1 o. z.); odpovědnost za tímto způsobem poskytnuté plnění nemůže být přenášena na příjemce plnění a jde zcela k tíži jeho poskytovatele.

8. Žalobce v posuzovaném období nevyužil smluvně ujednané mechanismy kontroly rozsahu provedeného díla, nevyužil ani smluvního ujednání osobně provedené dílo přebírat. Strany si sjednaly, že smlouva mohla být měněna pouze písemně; o tom, že by strany písemně sjednaly jakoukoli změnu smlouvy, např. o ceně díla či způsobu jejího určení, nebylo v řízení ničeho tvrzeno a ničeho ani v řízení nevyšlo najevo. Žalobce jako zadavatel veřejné zakázky měl povinnost postupovat s náležitou péčí, a to již od okamžiku zadávacího řízení, jakož i v celém průběhu realizace díla v roce 2020. Je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných stran, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah. Žalobce je, s ohledem na svůj status, povinen se o svůj majetek starat s péčí řádného hospodáře a svůj majetek využívat účelně a hospodárně (viz např. § 38 odst. 1, § 130a násl. zák. č. 128/2000 Sb.); má být nejvyšším zájmem takové osoby, která je z podstaty věci vázána vyšší mírou odpovědnosti, aby projevila vysokou míru obezřetnosti a přijala taková opatření, v jejichž důsledku bude mít své smluvní vztahy a jejich plnění bezvadně a nanejvýš obezřetně ošetřeny. Smlouvy se musí dodržovat, a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran následně nevýhodné; smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později dle své vlastní vůle namítat, že obsah závazku byl jiný. Jestliže byl žalobce nedbalý jak při přípravě zadávacího řízení, při přípravě návrhu smlouvy a při jejím uzavření, i v celém průběhu smluvního vztahu, a zanedbal pro něj objektivně existující možnost a povinnost znát pravý rozsah ploch (určených k údržbě), pak se nemůže účinně dovolávat požadovaných následků svého jednání vůči žalované. Takovému chování soud právní ochranu přiznat nemůže. Zákon zná instituty ochrany práv smluvní strany dotčené změnou okolností, avšak takové změny okolností se lze účinně dovolat jen tehdy, pokud dotčená strana změnu okolností nemohla rozumně předpokládat; předvídatelné změny totiž mají strany zohlednit při sjednávání smlouvy. Za výše popsaných skutkových zjištění a právního posouzení věci se žalobce účinně dovolávat změn okolností spočívající v (jím zaviněné) chybně uvedené výměře nemůže.

9. Proti rozsudku do výroku II podal odvolání žalobce a domáhal se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Zdůraznil, že vůlí žalobce při uzavření smlouvy bylo zajistit, aby žalovaná provedla pokos výlučně travnatých ploch na pozemcích, které byly uvedeny v příloze smlouvy, když takovou vůli při uzavření smlouvy zřetelně projevil vůči žalované. Tato vůle vyplývala jednak z textu smlouvy (viz čl. III. odst. 2 a odst. 5 smlouvy), jednak ji žalobce prokázal na základě výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], který byl přítomen rozhodování orgánu žalobce o uzavření smlouvy, a jednak vyplývala z logiky věci, neboť činnost spočívající v pokosu může být přirozeně realizována pouze na plochách, které byly pokryty trávou. Žalobce se při uzavření smlouvy domníval, že plochy, které byly pokryty trávou, mají výměru cca 208 370 m2; nevěděl, že ve skutečnosti je tato výměra cca 117 517 m2. Žalovaná při uzavření smlouvy, resp. ještě před uzavřením smlouvy, dobře věděla, že plochy, které byly pokryty trávou, mají ve skutečnosti o polovinu menší výměru, což dovozuje ze skutečnosti, že žalovaná je odborníkem v daném oboru, má mnohaleté zkušenosti se sekáním trávy a s ohledem na realizace díla podle předcházejících smluv. Úmyslem žalované při uzavření smlouvy bylo uzavřít smlouvu, na jejímž základě provede pokos travnatých ploch o skutečné celkové výměře cca 117 517 m2 a vyúčtuje žalobci cenu díla za pokos travnatých ploch o výměře 208 370 m2. Žalobce byl jednáním žalované při uzavření smlouvy uveden v omyl. Takové jednání žalované považuje žalobce za protiprávní a v rozporu s dobrými mravy, které by nemělo požívat právní ochrany. I kdyby žalovaná při uzavření smlouvy nevěděla, jaká je skutečná výměra travnaté plochy na uvedených pozemcích, při realizaci díla měl a mohla zjistit, že výměra travnatých ploch na daných pozemcích byla ve skutečnosti o téměř polovinu menší než výměra travnatých ploch uvedená ve smlouvě. Dle § 2590 o. z. měla žalovaná provádět dílo s potřebnou péčí, dle § 2594 odst. 1 o. z. upozornit žalobce na nevhodnou povahu příkazu spočívajícího v nesprávných údajích o výměře travnatých ploch. Žalovaný takto nepostupovala, čímž se dopustila porušení svých povinností jakožto zhotovitele vyplývajících ze smlouvy a povinností plynoucích ze zákona. Tímto tvrzením žalobce se okresní soud nezabýval [odvolací důvod dle § 205 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Soud prvního stupně postupoval nesprávně ([odvolací důvod dle § 205 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], když neprovedl důkaz spočívající ve zpracování odborného vyjádření, popř. znaleckého posudku k otázce skutečné výměry travnaté plochy na pozemcích uvedených ve smlouvě ke stavu v roce 2020 a neprovedl další důkazy navrhované žalobcem k otázce zjištění skutečné výměry travnaté plochy na uvedených pozemcích. Po provedení těchto důkazů by dospěl ke zjištění, že skutečná výměra travnatých ploch na uvedených pozemcích byla cca 117 517 m2. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, neboť dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním [odvolací důvod dle § 205 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], když na základě důkazů smlouvou, svědeckou výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO], smlouvami o dílo z předchozích let, dospěl k závěru, že vůlí žalobce při uzavření smlouvy bylo dát vzniknout závazku žalobce zaplatit žalované cenu určenou ve smlouvě za provedení údržby zeleně vymezené uvedenou výměrou 208 370 m2, když správně měl dospět ke zjištění, že vůlí žalobce při uzavření smlouvy bylo zajištění provedení údržby zeleně spočívající v pokosu existujících travnatých ploch na pozemcích uvedených v příloze smlouvy, tj. na travnatých plochách o výměře cca 117 517 m2. Rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odvolací důvod dle § 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], neboť sice aplikoval správnou právní normu (§ 556 o. z.), ale tuto nesprávně vyložil, a dále při svém rozhodování nezohlednil základní zásady občanského práva, a to zásadu výkonu práv v souladu s dobrými mravy a zásadu zákazu zneužití práv. Soud prvního stupně řízení postihl vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odvolací důvod dle § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu (viz bod 16 usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 326/2022-173, ze dne 30. 3. 2023). Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud měl aplikovat § 2991 a násl. o. z. Jakmile by bylo v řízení prokázáno, že skutečná výměra travnatých ploch je o téměř polovinu menší než výměra travnatých ploch uvedená v příloze smlouvy, soud by se musel zabývat otázkou, zda žalované vznikl nárok na zaplacení ceny díla ve výši v jaké jí byla žalobcem uhrazena, a musel by ve vztahu k částce, která byla žalobcem zaplacena nad rámec ceny díla vyhodnotit, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je žalovaná povinna žalobci vydat.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku v části dotčené odvoláním žalobce jako správného. Zopakovala svá tvrzení ohledně praxe, která byla mezi stranami zavedena po dobu cca 15 let před uzavřením smlouvy s tím, že žalobce si s odstupem času (po ukončení smlouvy s žalovanou) vytvořil svou vlastní tabulku „vybraných“ pozemků určených k pokosu v rozsahu 117 517 m2. Okresní soud správně nepřistoupil k dokazování znaleckým posudkem. Pokud se žalobce domáhá ochrany svých práv, činí tak se značným zpožděním, nepostupuje jako řádný hospodář.

11. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že předmětem řízení bylo zaplacení 340 789,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 9. 2021 do zaplacení. Napadeným rozsudkem bylo řízení částečně zastaveno co do 7 547 Kč (výrok I) a žaloba zamítnuta co do 333 242,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 9. 2021 do zaplacení (výrok II). Okresním soudem nebylo rozhodnuto o zákonném úroku z prodlení z 7 547 Kč za dobu od 30. 9. 2021 do zaplacení.

12. Za odvolacího řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět co do zákonného úroku z prodlení z 7 547 Kč za dobu od 30. 9. 2021 do zaplacení, když žalovaná s tímto částečným zpětvzetím souhlasila. Žalobce může v souladu s ustanovením § 222a odst. 1 o. s. ř. vzít za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení zcela, nebo zčásti, jak se stalo v této věci. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby souhlasila (§ 222a odst. 2 o. s. ř.). Za této situace bylo odvolacím soudem řízení v tomto rozsahu zastaveno (výrok I tohoto rozsudku), když vzhledem k tomu, že okresní soud o této části žaloby nerozhodl, nebyl dán důvod, aby odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí okresního soudu rovněž zrušil.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)], pouze v části dotčené podaným odvoláním, tj. ve výroku II a souvisejících výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 340 789,60 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že uzavřel s žalovanou smlouvu o dílo ze dne 14. 5. 2020 pro rok 2020 – 2022, v níž se žalovaná zavázala provádět údržbu zeleně v období od 1. 4. 2020 do 31. 2. 2022 na pozemcích ve vlastnictví nebo svěřených žalobci či na pozemcích statutárního města [adresa], zejména provádění pokosů travnatých ploch, přičemž ve smlouvě byla sjednána cena díla za jednotlivé pokosy a 1 m2. Žalovaná vystavila v roce 2020 celkem čtyři faktury v celkové výši 781 595,87 Kč včetně DPH, kterou žalobce žalované uhradil. Kontrolou v průběhu roku 2021 žalobce zjistil, že výměra ploch určených k pokosu není 208 370 m2, jak bylo uvedeno v příloze smlouvy, ale pouze 117 517 m2. Rozdíl mezi žalovanou vyfakturovanou částku vztahující se k ploše 208 370 m2 a ke správně zjištěné ploše 117 517 m2 činí 340 789,60 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalované, které je povinna žalobci vydat. Žalovaná se bránila námitkou, že celková výměra travnatých ploch určených k pokosu na základě smlouvy činila 208 370 m2, žalovaná v tomto rozsahu pokosy provedla, dílo žalobci předala a bylo žalobcem bez výhrad převzato, na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení.

15. Odvolací soud zdůrazňuje, že se jedná o v pořadí druhý rozsudek okresního soudu, když předchozí rozsudek ze dne 15. 9. 2020, č. j. 130 C 33/2021-48, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 326/2022-173. Okresnímu soudu bylo uloženo, aby provedl důkazy navržené žalobcem k prokázání jeho tvrzení, že úmyslem žalobce při uzavření smlouvy bylo pokosení pouze 117 517 m2; učiní z nich potřebná zjištění a následně závěr o skutkovém stavu věci, zejména o tom, co bylo předmětem smlouvy, v jakém rozsahu se smluvní strany dohodly na pokosu travnatých ploch. Následně učiní závěr o výši plnění, které byl žalobce povinen v rámci cen sjednaných ve smlouvě v návaznosti na sjednaný rozsah plnění žalované zaplatit. Takto zjištěný skutkový stav pak posoudí po právní stránce s tím, že pokud žalobce poskytl žalované plnění nad rámec sjednaný ve smlouvě, bude se jednat o bezdůvodné obohacení.

16. Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit odvolací námitce žalobce týkající se nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Okresní soud postupoval zcela v intencích závazného pokynu odvolacího soudu, přičemž nerespektování závazného názoru nelze spatřovat v tom, že nárok žalobce nebyl shledán důvodným. Nadto odvolací soud zrušil rozhodnutí s tím, že k náležitému zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, ale nevyjádřil se k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, který byl vázán jen procesním názorem odvolacího soudu.

17. Rovněž nelze podle odvolacího soudu přisvědčit odvolací námitce žalobce týkající se tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1531/2021 uvedl, že „Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1783/2009). Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1402/2016 nebo též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1241/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 582/2016). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 904/2016)“.

18. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

19. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice výslovně neuvedl, že další důkazy neprováděl, avšak z napadeného rozhodnutí plyne, že okresní soud měl skutkový stav za dostatečně objasněný, popř. vycházel z nesporných tvrzení. Ohledně důkazů navržených žalobcem v podobě odborného vyjádření, popř. znaleckého posudku k otázce skutečné výměry travnaté plochy na pozemcích uvedených ve smlouvě, popř. dalších důkazů navržených žalobcem k otázce zjištění této skutečné výměry lze toliko uvést, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření byly navrhovány tyto důkazy, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (viz odůvodnění dále). Neprovedením těchto důkazů, které byly žalobcem navrhovány k prokázání jeho tvrzení o jeho úmyslu při uzavření smlouvy, by bylo samo o sobě vyloučeno, aby soud rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu citované shora), přičemž tato situace nenastala (viz odůvodnění dále).

20. Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena aspoň odhadem (§ 2586 odst. 1 a 2 o. z.). Dílem se rozumí zhotovení určitě věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (§ 2587 o. z.).

21. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětlil, že výklad právního úkonu prostřednictvím výkladových pravidel je indikován jak tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené, objektivní (v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření) [srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016], tak tehdy, je-li výklad právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019).

22. V této věci bylo stranami tvrzeno obsahově odlišné právní jednání, kdy žalobce tvrdil, že jeho úmyslem při uzavření smlouvy bylo pokosení 117 517 m2, žalovaná namítala, že jejím úmyslem při uzavření smlouvy bylo pokosení 208 370 m2.

23. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladů projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevů vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající neměl, nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2567/2022).

24. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

25. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

26. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit, a to v případě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou správná, vyplývají z provedených důkazů.

27. Odvolací soud doplnil zjištění, která okresní soud učinil ze smlouvy, aniž by opakoval tento důkaz (což je v případě listinných důkazů postup přípustný), a z čl. III. bod 1. Předmět a místo plnění smlouvy zjistil, že předmětem smlouvy je provedení údržby zeleně pro rok 2020–2022 ve lhůtě plnění od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2022 na pozemcích ve vlastnictví nebo svěřených Mob [adresa] a na pozemcích ve vlastnictví SMO.

28. Odvolací soud je oprávněn doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést rovněž důkazy, které navrhli účastníci již v řízení před soudem prvního stupně, ale které tento soud z nějakého důvodu neprovedl. Odvolací soud proto doplnil dokazování o zjištění učiněné z usnesení Policie České republiky, Městské ředitelství policie [adresa], oddělení hospodářské kriminality ze dne [datum], [číslo jednací], a zjistil, že v období od roku 2007 do roku 2021 byl pokos zeleně realizován pouze ze strany subjektu [jméno FO], ať už jako OSVČ či jeho firmy. V letech 2010 až 2019 tabulka a mapy nebyly součástí výzvy k podání nabídek na veřejnou zakázku na údržbu zeleně, přičemž seznam a výměra ploch k pokosu nedoznávala velkých změn. Oznamovatelem (žalobcem – pozn. odvolacího soudu) bylo sděleno, že nemá zpracovaný vlastní pasport zeleně z důvodu ekonomického, využívá pasport SMO. SMO sdělil, že ke dni 22. 6. 2022 byl vygenerován výpis pasportu zeleně vztahující se k pozemkům ve vlastnictví SMO na území ÚMOb, přičemž program pasportu zeleně neumožňuje souhrnně podat informaci kolik na kterém pozemku ve vlastnictví SMO se nachází trávník, o který se především jedná. Poslední aktualizace pasportu zeleně ÚMOb byla provedena na základě požadavků ÚMOb v roce 2018, týkala se požadavků z let 2016 a 2017.

29. Procesní strany učinily v odvolacím řízení nesporným, že opětovné uzavírání smluv na pokos zeleně mezi žalobcem a žalovanou bylo zavedenou praxí, že k ukončení smlouvy dohodou došlo až poté, co žalobce zaplatil žalované částku vyúčtovanou ve faktuře č. [hodnota] ze dne [datum] (faktura za IV. pokos).

30. Následně odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech dle § 132 o. s. ř. Rovněž odvolací soud neprováděl další dokazování, když další žalobcem navržené důkazy považoval za nadbytečné, neboť měly prokázat skutečnosti nemající relevantní souvislost s předmětem řízení.

31. Na základě takto doplněného dokazování učinil odvolací soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce s žalovanou, a to na základě výsledků veřejné zakázky malého rozsahu, dne 14. 5. 2020 uzavřel smlouvu, v níž se žalovaná zavázala provádět údržbu zeleně v období od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2022 na pozemcích ve vlastnictví nebo svěřených Mob [adresa] a na pozemcích ve vlastnictví SMO, zejména pokos travnatých ploch max. 210 000 m2. Cena díla byla v případě provedeného pokosu sjednána částkou za jeden m2 plochy ve vazbě na pořadí provedeného pokosu (I. až V. pokos). Žalovaná za provedenou údržbu zeleně vystavila celkem 4 faktury (vždy za pokos 208 370 m2) na celkovou částku 781 595,87 Kč, kterou jí žalobkyně řádně zaplatila. Teprve poté došlo k ukončení smlouvy dohodou. Jednalo se o zavedenou praxi, která takto probíhala mezi stranami již od roku 2007, přičemž seznam a výměra ploch k pokosu nedoznávala velkých změn. Žalobce po celou dobu zavedené praxe neměl zpracovaný pasport zeleně, využíval pasport SMO, který však neumožňuje souhrnně podat informaci kolik na kterém pozemku ve vlastnictví SMO se nachází trávník.

32. Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud následně posoudil po právní stránce podle § 2586 a násl. o. z., § 2991 a násl. o. z. a § 6 o. z.

33. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že společným úmyslem stran při uzavření smlouvy bylo provádění údržby zeleně na pozemcích o výměře 117 517 m2 (bod 48 věta prvá odůvodnění okresního soudu). Žalobce unesl břemeno tvrzení, když v průběhu celého řízení tuto skutečnost tvrdí, odvolacím soudem byl poučen pouze dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o břemenu důkazním. Nadto tento závěr okresního soudu je vnitřně rozporný, neboť přes shora vyslovený závěr současně uvedl, že zde nebyl společný úmysl procesních stran při uzavření smlouvy na provádění údržby na pozemcích o výměře 117 517 m2. Ani sám žalobce při uzavření smlouvy totiž nevěděl, jaká byla výměra travnatých ploch, a proto nemohla být tato výměra jeho úmyslem při uzavírání smlouvy, potažmo podkladem pro stanovení ceny díla.

34. Jelikož nebyl zjištěn společný úmysl stran při uzavření smlouvy, nelze přistoupit k subjektivnímu výkladu úmyslu stran při uzavření smlouvy, je nutno provést objektivní výklad úmyslu stran, kdy projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. V tomto případě s přihlédnutím k předcházející zavedené praxi mezi stranami je na místě upozadit psaný text smlouvy ohledně konstrukce ceny díla v tom smyslu, že se nemůže týkat pouze výměry travnatých ploch, nýbrž je navázána na celou lokalitu (na pozemcích ve vlastnictví nebo svěřených Mob [adresa] a na pozemcích ve vlastnictví SMO), na níž byla údržba travnatých ploch žalovanou realizována tak, jak vycházelo z ustálené praxe smluvních stran. Ostatně vzhledem k tomu, že autorem smlouvy byl žalobce, případná nepřesnost smlouvy může jít toliko k jeho tíži. Žalovaná pro žalobce provedla sjednané dílo, když nelze přehlédnout, že žalobce dílo vždy řádně převzal, nevyužil žádný ze sjednaných kontrolních mechanismů ve smlouvě a cenu zaplatil.

35. Jednalo se o platnou smlouvu, když nebyly shledány důvody pro její neplatnost, a to ani částečnou. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud snad žalobce vyjádřením, že nevěděl, jaká je rozloha travnatých ploch, cílil na omyl (§ 583 o. z.), potažmo částečnou neplatnost smlouvy, pak ani této argumentaci nelze přisvědčit, neboť se jí žalobce s ohledem na svou nedbalost nemůže dovolávat.

36. O omluvitelný omyl, který je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností, pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy měla-li možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002).

37. Pokud žalobce namítal, že žalovaná nepostupovala jako odborník (§ 2590 a násl. o. z.), ani tato námitka nemůže být důvodnou. Žalobce se touto námitkou opětovně snaží zpětně „dotvářet“ svůj úmysl, nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou neměl, nebo kterou sice možná měl, ale neprojevil ji.

38. Ustanovení § 2991 o. z. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Dikce předmětné normy postihuje základní kvalifikační předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, jimiž jsou a) získání majetkového prospěchu obohaceným, dále b) skutečnost, že byl prospěch získán na úkor jiné osoby, a současně c) to, že k jeho nabytí obohacenému nesvědčil spravedlivý důvod.

39. Plnění, které žalobce žalované poskytl, vycházelo z platného ujednání smluvních stran, když současně žalobce neposkytl žalované jakékoliv plnění nad rámec sjednaný ve smlouvě.

40. Pokud žalobce namítal, že okresní soud nezohlednil zásadu výkonu práv v souladu s dobrými mravy a zásadu zneužití práv, tak zřejmě cílil na aplikaci § 6 o. z. a § 8 o. z. Na straně žalované nelze zvažovat nepoctivé jednání, z něhož by žalovaná těžila, ani zneužívající jednání, které by nepožívalo právní ochrany, neboť to byl právě žalobce, který připravil návrh smlouvy, byl to právě žalobce, který se mohl nepřesností ve smlouvě vyhnout vlastní přiměřenou pečlivostí při znalosti skutečností rozhodujících pro uzavření smlouvy.

41. S ohledem na shora uvedené byl rozsudek okresního soudu ve výroku II potvrzen jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., včetně správného výroku IV o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.

42. Ve výroku III o náhradě nákladů řízení byl rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn a v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl znovu, neboť okresní soud se dopustil matematické nepřesnosti. Okresní soud správně stanovil výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby 9 700 Kč, správně přiznal odměnu za jednotlivé úkony právní služby (odvolací soud odkazuje na bod 62 odůvodnění napadeného rozsudku), když se však správně jedná toliko o 20 úkonů právní služby a 20 režijních paušálů (nikoliv 21). Správně se tedy jedná o odměnu ve výši 189 150 Kč (19,5 x 9 700 Kč), 6 000 Kč za režijní paušály (20 x 300 Kč), to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 40 981,50 Kč, celkem 236 132 Kč (po zaokrouhlení).

43. Odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení s tím, že žalovaná byla plně úspěšná rovněž v odvolacím řízení a vzniklo jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které jsou představovány odměnou za dva úkony právní služby, a to 1. odvolání, 2. účast u jednání soudu dne 4. 9. 2024. Odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bod 6 AT 9 660 Kč (předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení toliko 333 242,60 Kč). Odměna za 2 úkony právní služby činí 19 320 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč, celkem 19 920 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 4 183,20 Kč, celkem 24 103 Kč (po zaokrouhlení).

44. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalované.

45. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení