57 Co 172/2025 - 199

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce B] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 128 100 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 12 C 76/2024-140, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 54 393 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 27. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 117 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud jednak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 54 393 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 27. 2. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), jednak zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 33 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 30. 4. 2021 do zaplacení, 40 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 30. 4. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 54 393 Kč od 30. 4. 2021 do 26. 2. 2024 (výrok II) a konečně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 127 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož mezi žalobcem, jako tehdejším vlastníkem rodinného domu č. p. [hodnota] na [adresa], a žalovaným byla pro období od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2019 uzavřena písemná smlouva, na jejímž základě žalovaný užíval nejprve jeden pokoj v jednom ze dvou bytů v domě, následně od 1. 4. 2018 celý jeden byt v domě a za toto užívání se zavázal platit žalobci sjednanou úplatu. Strany smlouvy se mimo jiné dohodly, že s účinností od 1. 3. 2018 se budou podílet na všech poplatcích za chod domu a spotřebovaných energiích (tzn. elektřinu, vodné a stočné, uhlí) v poměru 50:

50. Od 1. 1. 2020 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o užívání totožného bytu v ústní podobě, která ve vztahu k dodávaným energiím byla stejná, tzn. že veškeré energie (vodu, elektřinu, uhlí) spotřebované v domě měly být stranami hrazeny z jedné poloviny a rovněž se měla každá z nich podílet polovinou nákladů na internet. [jméno FO] základě takto uzavřených dohod užíval žalovaný předmětný byt až do února 2024, přitom ke dni 22. 9. 2020 se stal vlastníkem této nemovitosti syn žalobce [tituly před jménem] [jméno FO]. Dále okresní soud zjistil, že v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 zaplatil žalobce za spotřebované vodné a stočné celkem 18 842 Kč a 28 710 Kč za uhlí. Za období od 1. 1. 2020 do 21. 9. 2020 pak zaplatil 18 990 Kč za elektřinu, 15 819 Kč za vodné a stočné, 22 945 Kč za uhlí a 3 480 Kč za internet. Dne 18. 3. 2021 sepsaly strany dlužní úpis, v němž se dohodly na finančním vyrovnání za dobu mnohočetných exekucí a dalších životních nejistot žalovaného v podobě výpomoci za kauci k bydlení, nezaplaceného rezervačního poplatku vyplývajícího ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě z prosince 2018 a doplatku za spotřebované energie (elektřinu, vodné, stočné, ohřev vody, opravy, amortizace, údržbu, vytápění ve třípokojovém bytě atd.), kdy kauce činila 33 000 Kč, rezervační poplatek 44 000 Kč a doplatek za třípokojový byt za zpětných 27 kalendářních měsíců 96 000 Kč, přičemž tuto částku se žalovaný zavázal zaplatit do 30. 4. 2021 s tím, že uvedené doplatky jsou uznány, obě strany souhlasí s jejich výší, jakož i s termínem celkového vyrovnání a po zaplacení všech částek věřiteli budou obě strany finančně tímto navzájem vyrovnány. Tato listina byla stranami podepsána a podpis žalovaného na ní byl úředně ověřen. Soud konečně učinil zjištění, že žalovaný žalobci zaslal ve dnech 9. 7. 2021 19 100 Kč, 9. 8. 2021 10 000 Kč, 9. 9. 2021 10 000 Kč, 17. 9. 2021 180 Kč, 7. 10. 2021 5 000 Kč, 7. 12. 2021 10 000 Kč, 11. 1. 2022 2 000 Kč, 8. 2. 2022 4 500 Kč, 7. 4. 2022 7 000 Kč, 9. 5. 2022 4 500 Kč, 7. 6. 2022 9 000 Kč, 7. 7. 2022 10 000 Kč, 6. 9. 2022 5 000 Kč, 6. 6. 2023 21 073 Kč (u níž měl za prokázáno, že tato se týkala dluhů za roky 2022 a 2023), 10. 7. 2023 18 000 Kč a 6. 9. 2023 15 000 Kč.

3. Po právní stránce okresní soud nárok žalobce posoudil dle § 2201, 2238 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným byla nejprve uzavřena písemná nájemní smlouva na dobu do 31. 12. 2019, následně v období od 1. 1. 2020 nájemní smlouva v ústní formě, na základě kterých žalovaný užíval byt v rodinném domě č. p. [hodnota] v [adresa] do 15. 2. 2024. Ústní nájemní smlouvu soud vyhodnotil za stavu, kdy žádná ze stran proti její platnosti ničeho nenamítala a obě byly v dobré víře, že takto uzavřená smlouva je platná, navíc žalovaný podle ní i částečně plnil, jako smlouvu platnou ve smyslu § 2237 a 2238 o. z. Poukázal však na to, že v průběhu trvání nájemního vztahu došlo k převodu vlastnického práva k domu, v němž se nacházel předmětný byt, na syna žalobce, který ke dni 22. 9. 2020, tj. ke dni účinků vkladu vlastnického práva, vstoupil do práv a povinností pronajímatele, pročež žalobce není stran žalovaného nároku za období od 22. 9. 2020 do 31. 3. 2021 aktivně legitimován a žalobu za toto období (nenapadnutým) výrokem II rozsudku zamítl. Ve vztahu k nároku žalobce za období od 1. 1. 2019 do 21. 9. 2020 uvedl, že k tomuto se vztahují obě nájemní smlouvy, kdy v obou z nich bylo výslovně dohodnuto, že se účastníci budou podílet na všech poplatcích za chod domu a spotřebě energií jednou polovinou. S ohledem na učiněná skutková zjištění uzavřel, že pokud v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 uhradil žalobce celkem 47 552 Kč a v období od 1. 1. 2020 do 21. 9. 2020 pak (po v bodě 41 odůvodnění rozsudku provedeném výpočtu) celkem 61 234 Kč, za celé rozhodné období od 1. 1. 2019 do 21. 9. 2020 zaplatil na plněních spojených s užíváním domu celkem 108 786 Kč a pakliže měl každý z účastníků nést jednu polovinu těchto nákladů, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci právě 54 393 Kč, které soud přiznal včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení z této částky od 27. 2. 2024. Mezi stranami totiž nebyla sjednána splatnost uvedených plnění, a proto se počátek prodlení žalovaného odvíjí až od výzvy žalobce, která byla žalovanému doručena dne 15. 2. 2024. K listině označené jako „dlužní úpis“ ze dne 18. 3. 2021 okresní soud vyslovil právní závěr, že nejde o platné uznání dluhu ve smyslu § 2053 násl. o. z., toto právní jednání je navíc natolik neurčité, že podle § 553 odst. 1 o. z. ani o právní jednání nejde, když neurčitost se nepodařilo soudu odstranit jakýmkoliv výkladem. Poukázal na to, že v listině je nepřesně uvedeno období, kterého se má částka 96 000 Kč týkat, není zřejmé, co má tato částka konkrétně představovat, když ani sám žalobce nebyl schopen v rámci svých tvrzení tuto specifikovat, to vše s přihlédnutím ke skutečnosti, že vůči žalobci jako pronajímateli mohlo směřovat uznání dluhu, s ohledem na převod vlastnického práva k domu na jeho syna, toliko zčásti. Konečně uzavřel, že obrana žalovaného založená na tom, že některé ze svých dluhů za rozhodné období splnil, byla nedostatečná, když žalovaný, i přes poučení ze strany soudu nedoplnil tvrzení o tom, kdy a v jaké výši na svoje dluhy z nájemních smluv za rozhodné období plnil a tato tvrzení pak nemohl ani prokázat.

4. Proti výrokům II a III tohoto rozsudku podal odvolání žalovaný, domáhal se jejich změny tak, aby i ve vztahu k 54 393 Kč s přiznaným příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, a současně, aby byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Jeho odvolací argumentace, vedle obrany učiněné v řízení před okresním soudem, byla založena na námitce promlčení přiznané částky, když jde o úhrady energií za dobu do r. 2020, přičemž žaloba v dané věci byla podána až dne 18. 3. 2024. Má za to, že okresní soud zcela správně posoudil listinu ze dne 18. 3. 2021 jako zcela neurčité jednání, pročež k této není možno v řízení vůbec přihlížet.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu jako správný potvrzen, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný si neplnil svoje povinnosti vyplývající z nájmu předmětného bytu a nehradil platby, k nimž se v nájemní smlouvě zavázal. Má za to, že dlužní úpis je platným právním jednáním, v němž žalovaný uznal existenci dluhu a legalizoval dokonce svůj podpis na této listině. Poukázal na to, že dle listiny se strany dohodly na vzájemném vyrovnání všech dosavadních dluhů, pokud by žalovaný uhradil částku uvedenou v listině, kdy tato klauzule byla výhodná právě pro žalovaného.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] v rozsahu napadeném odvoláním, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobce se ve vztahu k napadené části rozsudku domáhal po žalovaném zaplacení 54 393 Kč, které mu měl žalovaný dlužit za období od 1. 1. 2019 do 21. 9. 2020 na základě dohody mezi nimi, že v souvislosti s užíváním bytu ve vlastnictví žalobce bude hradit jednu polovinu skutečných nákladů na spotřebované energie a další dodávané služby, a která byla žalovaným uznána spolu s dalšími dluhy v celkové výši 173 000 Kč v listině sepsané mezi účastníky dne 18. 3. 2021.

8. Nosná procesní obrana žalovaného byla založena na argumentu, že plnění spojená s bydlením žalobci plnil, ničeho mu nedluží, listinu ze dne 18. 3. 2021 podepsal, aniž by ji četl a znal její obsah. Navíc žalobce podal žalobu opožděně a jeho nárok je promlčen.

9. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval odvolací soud pouze v tomto režimu.

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k důvodu a době užívání bytu žalobce žalovaným, k jejich dohodě o způsobu podílení se na platbách služeb spojených s užíváním celého domu, k výši plateb, které v souvislosti s těmito službami žalobce učinil za období od 1. 1. 2019 do 21. 9. 2020, k obsahu dohody uzavřené mezi účastníky dne 18. 3. 2021, jakož i k rozsahu plateb, které žalovaný zaslal žalobci v době od 9. 7. 2021 do 6. 9. 2023, přitom může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], když navíc tato zjištění nebyla odvolatelem ani zpochybňována.

11. Podle § 1903 odst. 1 věta prvá o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.

12. Podle § 1933 odst. 1 o. z. je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.

13. Ve vztahu k právnímu hodnocení může odvolací soud jako zcela správné akceptovat právní závěry soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky byla uzavřena nejprve písemná nájemní smlouva, s účinností od 1. 1. 2020 pak ústní nájemní smlouva, jejímž předmětem bylo užívání jednoho bytu v domě žalobce a dále i dohoda o tom, že veškeré platby za služby spojené s užíváním předmětného domu ponesou žalobce s žalovaným z jedné poloviny. Odvolací soud se však neztotožňuje s právním posouzením dohody uzavřené účastníky dne 18. 3. 2021. Předně je nutno zdůraznit, že obsah tohoto právního jednání nebyl do okamžiku nastoupení koncentračních účinků jakkoliv zpochybněn (kdy žalovaný pouze uvedl, že listinu podepsal, aniž by ji podrobně četl), a protože dle odvolacího soudu nelze mít pochybnosti ani o významu projevu vůle, který je obsahem této listiny, lze uzavřít, že jde o právní jednání dostatečně určité a srozumitelné, aniž by bylo zapotřebí „provádět výklad“ tohoto právního jednání.

14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, uveřejněném pod č. 80/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, vysvětlil, že „narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upraveny mezi účastníky jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu § 1903 o. z. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Spornost či pochybnost se vztahuje jak na skutkové, tak na právní otázky, příčinou může být i omyl; není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předpokladů narovnání mýlí. Podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo a povinnost vyskytly, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo – s výjimkami uvedenými v § 1905 o. z. – všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání). Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově sjednaným, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je vždy samostatným zavazovacím důvodem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3957/2013, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007). Spornost nebo pochybnost práv a povinností jsou kategoriemi subjektivními. Těmi subjekty, které právo či povinnost jako sporné či pochybné hodnotí, jsou výlučně strany závazku. Sporným nebo pochybným může být proto i právo, které u třetí osoby – například u soudu – žádnou nejistotu nevzbuzuje. Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání není nezbytná; absentuje-li, nejedná se – pokud strany projevily vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního – o neurčitost s důsledky stanovenými v § 553 odst. 1 o. z., případně o neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z.“ 15. Promítnuto do posuzované věci, lze uzavřít, že výše zmíněné právní jednání je namístě posoudit jako platné narovnání (§ 1903 o. z.), neboť byly splněny všechny podstatné znaky narovnání, tj. a) spornost či pochybnost dosavadních práv a povinností stran, b) okolnost, že v důsledku narovnání dochází ke vzniku nového závazku, c) skutečnost, že obsahem narovnání jsou oboustranné ústupky stran (narovnáním byly odstraněny sporné názory na výši vzájemných dluhů týkajících se kauce za bydlení ve výši 33 000 Kč, rezervačního poplatku vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní z 12/2018 ve výši 44 000 Kč a nároků za spotřebované energie v souvislosti s bydlením za uplynulých 27 měsíců přede dnem 18. 3. 2021 ve výši 96 000 Kč) [srov. též Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 818 - 824 s.].

16. Vzhledem k tomu, že narovnání je samostatným a novým zavazovacím důvodem (právním důvodem vzniku nových práv a povinností, když původní tituly narovnáním zanikly), je námitka žalovaného o promlčení žalobou uplatněného dluhu vznesená v odvolacím řízení nedůvodná, neboť pokud podle listiny ze dne 18. 3. 2021 měla nastat splatnost narovnáním nově vzniklého dluhu žalovaného vůči žalobci dnem 30. 4. 2021, pak žaloba byla dne 18. 3. 2024 podána ještě před uplynutím obecné tříleté promlčecí lhůty ve smyslu § 629 a násl. o. z. (k možnosti vznést námitku promlčení i v odvolacím řízení blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3041/2022, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 572/2023).

17. Současně však odvolací soud zohlednil, že žalovaný poté, co uzavřel s žalobcem dohodu o narovnání, poskytl žalobci v době od 9. 7. 2021 do 6. 9. 2023 finanční plnění v celkové výši 129 280 Kč (vycházeje z nenapadnutého skutkového závěru soudu prvního stupně), a to ve spojení s § 1933 o. z., když aniž by některý z účastníků tvrdil, že by měl žalobce vůči žalovanému v době plnění nějaké jiné souběžné pohledávky [vzniklé po datu 18. 3. 2021 (k němuž byly narovnáním vyřešeny do té doby sporné nároky účastníků), ve vztahu k nimž by žalobce žalovaného již upomenul o úhradu, případně by byly dříve splatné] a žalovaný neučinil ve vztahu k těmto platbám žádnou specifikaci, na který dluh je která konkrétní platba určena, je nutno vycházet z toho, že nejdříve splatným závazkem byl právě závazek žalovaného vyplývající z dohody o narovnání ze dne 18. 3. 2021 a tudíž veškerá takto žalovaným prokazatelně poskytnutá finanční plnění na účet žalobce je nutno započíst na jeho dluh vyplývající z dohody o narovnání.

18. V této souvislosti je nezbytné zmínit, že odvolací soud vytvořil účastníkům u jednání dne 8. 9. 2025 prostor skutkově a právně argumentovat k tomu, že je nutné v dané věci vyhodnotit neurčené platby z období od 9. 7. 2021 do 6. 9. 2023 poskytnuté žalovaným na účet žalobce ve vztahu k případným jiným dluhům žalovaného splatným dříve než 30. 4. 2021 (k nutnosti vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek blíže srov. například nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 4212/18, nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 790/2014).

19. Z uvedeného vyplývá, že uplatnil-li žalobce (původně) žalobou celých 173 000 Kč a ve vztahu k 44 000 Kč týkajících se rezervačního poplatku vzal žalobu zpět s tím, že tato částka byla ve skutečnosti uhrazena již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, zůstala „sporným“ z dohody o narovnání pouze částka 129 000 Kč. Jestliže žalovaný poukázal žalobci neurčené platby v celkové hodnotě 129 280 Kč, je zřejmé, že svůj dluh vyplývající z dohody o narovnání těmito plněními zcela uhradil a z této dohody žalobci již ničeho nedluží.

20. Vzhledem k této skutečnosti proto odvolací soud přistoupil ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke změně napadené části rozsudku okresního soudu (výrok I) tak, že i ve vztahu k zaplacení 54 393 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 27. 2. 2024 do zaplacení žalobu žalobce zamítl jako nedůvodnou.

21. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Z pohledu konečného rozhodnutí byl v řízení před okresním soudem úspěšný žalovaný, když ve vztahu k 44 900 Kč vzal žalobce žalobu zpět nikoli pro chování žalovaného po zahájení řízení a ve zbytku byl jeho nárok zamítnut. Žalobci přitom vznikly náklady v celkové výši 260 Kč, tato částka představuje náhradu hotových výdajů v podobě jízdného za 4 cesty žalovaného autobusem k jednáním okresního soudu ve dnech 30. 7. 2024, 15. 10. 2024, 18. 2. 2025 a 25. 2. 2025 z [adresa] a zpět v celkové ceně 65 Kč za jednu cestu tam i zpět (kdy vzhledem k nedoložení dokladů o nákupu jízdenek žalovaným odvolací soud vycházel z cen zjištěných z aplikace IDOS).

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím byl žalovaný rovněž plně úspěšný, pročež je žalobce povinen zaplatit mu na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 117 Kč. Tato částka představuje 2 720 Kč za zaplacený soudní poplatek za odvolání, 6 600 Kč za odměnu advokáta [za 2 úkony právní služby po 3 300 Kč dle § 7 bod 5, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. a), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025 v podobě přípravy a převzetí zastoupení dne 16. 7. 2025 a účasti u jednání odvolacího soudu dne 8. 9. 2025 v době od 8:30 hod. do 9:55 hod], 900 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za tyto 2 uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 600 Kč jako náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednání soudu dne 8. 9. 2025 z [adresa] a zpět v rozsahu 4 započatých půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, 596 Kč jako cestovné za cestu advokáta osobním vozidlem zn. Volkswagen Touran, RZ [SPZ] [adresa] a zpět dne 8. 9. 2025 k jednání soudu při ujetí celkem 78 km při kombinované spotřebě vozidla 5,3 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 34,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy [počítáno dle vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km)]. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty (1 701 Kč), kterou bude povinen advokát jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu).

23. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že odvolací soud nepřiznal žalovanému další účtované úkony právní služby spočívající v doplnění odvolání žalovaného ze dne 16. 7. 2025, v další poradě s klientem ze dne 21. 8. 2025 a ve vyjádření ze dne 25. 8. 2025, když má za to, že tyto úkony nelze považovat za účelně vynaložené náklady. K doplnění odvolání je nutno uvést, že sám žalovaný, ještě nezastoupen, sepsal dostatečně odůvodněné odvolání proti napadenému rozsudku, které bylo projednatelné a v němž byl vymezen i rozsah odvolání. Z obsahu doplnění odvolání sepsaného zástupcem žalovaného dne 16. 7. 2025 je zřejmé, že v něm toliko obsahově navazuje na toto odvolání, zejména pak na vznesenou námitku promlčení žalovaného nároku. Nejde tedy o novou (blíže rozvedenou) skutkovou či právní argumentaci. Stejně tak žalovanému nebyla přiznána odměna za další 2 účtované úkony právní služby v podobě (nedůvodné) další porady s klientem konané dne 21. 8. 2025 v rozsahu od 13:25 hod. do 16:00 hod. a sepisu vyjádření žalovaného k vyjádření žalobce, když z obsahu záznamu o poradě ani nevyplývá, čeho se tato porada měla týkat, neboť nebyla reakcí na žádnou významnou změnu v řízení a ani žádná taková změna z této porady dle obsahu spisu nevzešla, což platí i pro podání ze dne 25. 8. 2025, které se jeví soudu jako zcela nadbytečné.

24. Žalovaný byl zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení