57 Co 176/2024 - 137

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 632 070 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2024, č. j. 134 C 11/2022-100 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II a IV potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 25 187 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokátky se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % z 632 070 Kč za dobu od 10. 7. 2021 do 16. 2. 2022 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 382 070 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z 382 070 Kč za dobu od 17. 2. 2022 do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II), zamítl žalobu co do 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z 250 000 Kč za dobu od 17. 2. 2022 do zaplacení (výrok III) a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28 281 Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci žili v manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 7. 6. 2021. Dne 19. 4. 2021 oba účastníci prodali kupní smlouvou své spoluvlastnické podíly (každý ve výši ) na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] pro katastrální území [adresa], a to za celkovou kupní cenu 6 490 000 Kč. Část kupní ceny 3 292 544,60 Kč byla podle jejich dohody vyplacena dne 9. 7. 2021 na bankovní účet žalované č. [č. účtu]. Z této částky žalovaná vyplatila dne 12. 7. 2021 společný závazek účastníků ve výši 567 883,54 Kč vyplývající ze smlouvy o stavebním spoření, dne 31. 8. 2021 společný závazek účastníků ve výši 280 457,29 Kč vyplývající z hypotečního úvěru, ve dnech 13. 7. 2021 a 7. 1. 2022 pak vyplatila žalobci 500 000 Kč a 18 738 Kč. Ve vztahu ke zbytku peněžních prostředků poukázaných na její účet provedla vypořádání, s nímž však žalobce nesouhlasil a předžalobní výzvou ze dne 2. 2. 2022 požádal žalovanou o zaplacení dalších 651 820,30 Kč. Žalovaná odmítla jeho požadavek s tím, že z těchto peněžních prostředků vyplatila v souladu s ústní dohodou účastníků jednak za sebe a za žalobce celkem 500 000 Kč synovi účastníků [jméno FO], a to podle dohody o darování uzavřené mezi účastníky a jejich synem, jednak 250 000 Kč své matce [jméno FO] na dluh ze zápůjčky poskytnuté účastníkům za trvání jejich manželství a jednak 450 000 Kč svému nevlastnímu otci [jméno FO] na dluh ze zápůjčky poskytnuté opět oběma účastníkům za trvání jejich manželství. Podle okresního soudu však v řízení „nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovanou bylo ujednáno, že i tyto zápůjčky budou uhrazeny z prostředků na účtu žalované nabytých za prodej výše uvedených nemovitostí“, okresní soud poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích svědků [jméno FO] a [jméno FO] (dále také již jen „svědci“) a žalované, zejména ve vztahu ke splatnosti zápůjček, k tomu, jakým konkrétním způsobem a z jakých konkrétních zdrojů měly být tyto uhrazeny, pročež dovodil, že není možné přisvědčit tvrzení žalované, že tato byla oprávněná tyto zápůjčky uhradit ze společných prostředků účastníků nabytých z výše uvedeného prodeje nemovitostí. Podle soudu tak z části kupní ceny (po odečtení provize realitní kanceláře a úhrady společného závazku účastníků u Unicredit bank, a. s.), která byla zaslána na účet žalované dne 9. 7. 2021, měla žalovaná vyplatit žalobci částky, tj. 1 646 272 Kč, avšak přes výzvu zaplatila toliko 518 738 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní dohody o vypořádání části společného jmění ve smyslu § 739 a 742 o. z., podle níž po odečtení závazků vůči realitní kanceláři a [právnická osoba], měla být zbylá část kupní ceny z prodeje nemovitostí, která byla poukázána na účet žalované, rozdělena mezi účastníky rovným dílem. Co do částky 500 000 Kč byla mezi účastníky a jejich synem [jméno FO] platně sjednána darovací smlouva ve smyslu § 2055 odst. 1 o. z. tak, že každý z účastníků ze zbytku kupní ceny daruje synovi 250 000 Kč, pročež v tomto rozsahu okresní soud neshledal nárok žalobce důvodným. V řízení v žádném případě nebylo prokázáno, že si účastníci ujednali, že žalovaná z kupní ceny vyplatí i jí tvrzené závazky v podobě zápůjček vůči [jméno FO] a [jméno FO], kdy soud „nepovažoval za zcela prokázané“ ani to, zda tyto zápůjčky byly legitimně poskytnuty oběma účastníkům, pročež žalovaná při vyplacení těchto zápůjček ze společných prostředků účastníků nabytých z kupní ceny postupovala neoprávněně a na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat, tedy zaplatit žalobci 382 070 Kč, a sice bez ohledu na to, zda-li tvrzené závazky vůči její matce a otčímovi jsou splněny. Vzhledem k tomu, že k datu, od kterého žalobce požadoval po žalované příslušenství z dlužné částky (od 17. 2. 2022), již žalovaná byla v prodlení se splněním peněžitého závazku vůči žalobci, neboť výzva k úhradě dluhu jí byla doručena dne 9. 2. 2022 a podle této byla stanovena lhůta k zaplacení dluhu v trvání 7 dní, přiznal soud žalobci ve smyslu § 1968 a 1970 o. z. i požadovaný úrok z prodlení. Ve zbytku, tj. nad rámec části žaloby týkající se úroku z prodlení za dobu od 10. 7. 2021 do 16. 2. 2022, kterou vzal žalobce před rozhodnutím soudu zpět a o níž bylo řízení výrokem I rozsudku zastaveno ve smyslu § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti výrokům II a IV tohoto rozsudku podala odvolání žalovaná, domáhala se jejich změny tak, aby žaloba i ve vztahu k 382 070 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací argumentaci původně (v písemném vyhotovení) primárně zaměřila na to, že okresní soud z provedených důkazů vyvodil neodpovídající skutková zjištění, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Argumentovala ve prospěch závěru, že výpověďmi svědků bylo v řízení prokázáno, že oba zapůjčili účastníkům jí tvrzené částky, a to k účelům a na majetkové hodnoty spadající do společného jmění obou účastníků.

5. Na výzvu odvolacího soudu žalovaná (u jednání odvolacího soudu) dotvrdila ohledně okolností dohody uzavřené mezi účastníky ve vztahu k úhradě částek 250 000 Kč a 450 000 Kč dle ní poskytnutých výše jmenovanými svědky, že byly investovány do jejich společného domu. Za trvání manželství účastníků nebylo na zápůjčky uhrazeno ničeho. Po prodeji domu bylo mezi účastníky dohodnuto, že z peněz, které byly z kupní ceny poukázány na účet žalované, tato vyplatí všechny dluhy účastníků, tzn. i ve vztahu k rodičům (svědkům). Žádný zápis o dohodě nebyl vyhotoven. Pokud žalovaná v listině označené jako „přehled“ neuvedla částku 700 000 Kč, nebylo to proto, že tyto peníze neuhradila nebo je účastníci nedlužili, z její strany došlo k chybě. Pokud v této listině uvedla částku týkající se prodeje jejího bytu, tato tam naopak uvedena být neměla. Žalovaná nebyla schopna vysvětlit, z jakého důvodu pak nesouhlasí s úhradou částky 103 640 Kč žalobci, vzniklé rozdílem mezi celkovou výši zápůjček a cenou za její byt.

6. Aktuální procesní stanovisko žalované, přednesené po zopakovaném výslechu svědků a žalobkyně, vyznělo tak, že i přes diskrepance v jejich výpovědích není namístě je považovat za nevěrohodné, neboť je nezbytné přihlédnout „k jejich duševním schopnostem a možnostem, zejména pak žalované a její matky, a ke způsobu jejich vyjadřování. Pokud se opakovaně pletli, nebyli schopni se pregnantně vyjadřovat, případně přikládali otázkám a slovům jiný význam, nestalo se tak v důsledku toho, že by lhali, ale naopak, v důsledku toho, že vypovídali pravdu a na jednání se nijak nepřipravovali. Z těchto důkazů je na místě mít za prokázané, že svědci oběma účastníkům zapůjčili alespoň částky 450 000 Kč a 165 000 Kč. Pokud ve vztahu ke zbývající žalované částce se již nebyli schopni shodnout se na její specifikaci, stalo se tak zřejmě proto, že účastníkům opakovaně zapůjčovali finanční prostředky v různé výši a postavili se k tomu tak, že celkově se jednalo o 250 000 Kč.“ Jiným hodnocením by se soud, jak uvedla, dopustil přepjatého formalismu.

7. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že v odvolání žalovaná opakuje argumenty, se kterými se okresní soud řádně vypořádal. Zdůraznil, že pravdivost skutkových tvrzení žalované o poskytnutých zápůjčkách vyvrací listina „přehled“ vyhotovený samotnou žalovanou, v níž tyto zápůjčky uvedeny nejsou. Navíc – i kdyby to bylo „považováno za hotovou věc“, jak vysvětlovala žalovaná – ani započtení 700 000 Kč neodpovídá výsledné částce v přehledu ve vztahu k tomu, co skutečně žalobci vyplatila.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení 632 070 Kč s příslušenstvím jako doplatku do jedné poloviny ze zbytku kupní ceny získané z prodeje stejných spoluvlastnických podílů účastníků na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] pro katastrální území [adresa]. Tento zbytek kupní ceny v částce 3 292 544,60 Kč byl na základě dohody účastníků (o platebním místu) vyplacen dne 9. 7. 2021 na bankovní účet žalované. Žalovaná z něj žalobci vyplatila toliko 518 738 Kč.

10. Procesní obrana žalované byla vystavěna na argumentaci, že na základě dohody s žalobcem ponížila výplatu o dluhy účastníků, tedy z jeho podílu z části kupní ceny uhradila dalších 250 000 Kč synovi účastníků jako dar, jednak z této zbylé části kupní ceny 250 000 Kč své matce [jméno FO] a 450 000 Kč svému nevlastnímu otci [jméno FO] uhradila zápůjčky poskytnuté oběma účastníkům za trvání jejich manželství.

11. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč.; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud v tomto režimu.

12. V souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud zopakoval výslech svědků [jméno FO] a [jméno FO] a žalované [pro úplnost lze upřesnit, že uvedl-li okresní soud v bodě 27 rozsudku, že „nepovažuje za zcela prokázané, že tyto zápůjčky byly legitimně poskytnuty oběma účastníkům“, z kontextu odůvodnění, jakož i procesního postupu (absence poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.), je namístě uzavřít, že se opřel o výpověď žalobce, kterého oproti svědkům a žalované – alespoň implicitně – považoval za věrohodného, a nerozhodl na základě stavu non liquet, nýbrž měl pravdivost tvrzení žalované o poskytnutí zápůjček za vyvrácenou; tedy rozhodl na základě jinak (než tvrdila žalovaná) zjištěného skutkového stavu].

13. Takto provedené důkazy hodnotil odvolací soud jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl i k tomu, jak svědci a žalovaná vypovídali před soudem prvního stupně, stejně tak zohlednil i to, co vyšlo najevo v řízení z jiných provedených důkazů, včetně toho, co uvedli samotní účastníci v rámci svých tvrzení. Nepřehlédl, že [jméno FO] a [jméno FO] jsou v blízkém příbuzenském vztahu k žalované, mají s ní velmi dobrý vztah a po odchodu žalované ze společné domácnosti účastníků to byli právě oni, kdo jí vypomohli v těžké životní situaci tím, že jí poskytli bydlení.

14. Rozpory, a to podstatné, byly shledány nejen mezi těmito zopakovanými důkazy navzájem, ale i mezi obsahem sdělení učiněných jednotlivými svědky a žalovanou před soudem prvního stupně oproti tomu, co tyto osoby uvedly před soudem odvolacím, obsah těchto důkazů je dále v rozporu i se samotnými tvrzeními odvolatelky. Svědkyně [jméno FO] se zejména podstatně odchýlila od obsahu své výpovědi před soudem prvního stupně, když před odvolacím soudem zcela jinak specifikovala výši částky, kterou účastníkům poskytla. Nejprve uvedla 165 000 Kč, posléze 45 000 Kč a až v závěru výpovědi uvedla, že chtěla po žalované vrátit 250 000 Kč, aniž by byla schopna vysvětlit, jak k této částce dospěla. Před soudem okresním přitom jednoznačně uvedla, že se jednalo o přesně 250 000 Kč, a sice zapůjčených najednou. Zatímco před soudem okresním dále uvedla, že její manžel účastníkům rovněž zapůjčil nějaké finanční prostředky, aniž by znala jejich výši, před soudem odvolacím pak vypověděla, že se jednalo o 450 000 Kč. Tyto peníze účastníkům sama přinesla z trezoru, v němž oba svědci měli úspory uloženy. Svědek [jméno FO] u jednání před okresním soudem vypověděl, že za trvání manželství účastníků mu bylo žalovanou vráceno ze zápůjčky 2 x 10 000 Kč, u odvolacího soudu uvedl, že mu nebylo takto vráceno ničeho a 2 x 10 000 Kč mu měl vrátit žalobce z titulu dluhu na odkoupeném vozidle. Jak žalovaná, tak svědkyně [jméno FO] dále uvedly, že u obou zápůjček byli přítomni oba manželé [jméno FO]. [jméno FO] jak před soudem okresním, tak před soudem odvolacím výslovně uvedl, že zápůjčce účastníkům ze strany jeho manželky přítomen nebyl, když v té době byl na léčení. Oba svědci dále vypověděli před okresním soudem, že veškeré peníze jim byly splaceny v hotovosti žalovanou u nich doma, u odvolacího soudu svědek [jméno FO] uvedl, že peníze mu byly zřejmě splaceny žalovanou na jeho bankovní účet. Žalovaná navíc zcela rozdílně od svědka [jméno FO] popisovala okolnost, jakým způsobem byl účastníky tento osloven (přímo při osobní návštěvě, aniž by byl požádán o konkrétní výši zápůjčky, a ještě ten den jim měl peníze vyplatit), jakož i to, kde měl tento svědek uloženy peníze (v obývacím pokoji versus v ložnici). V jednotlivých takto hodnocených výpovědích je celá řada dalších rozporů a již tyto výslovně uvedené výrazně podrývají věrohodnost svědků a žalované.

15. Navíc nelze pominout, že všechny takto provedené důkazy – včetně účastnické výpovědi žalované – jsou v zásadním rozporu s listinou označenou jako „přehled“ (jejíž obsah vyhodnotil soud prvního stupně v bodě 12 odůvodnění rozsudku, na nějž odvolací soud pro stručnost odkazuje), kterou sama žalovaná vyhotovila. Tento důkazní prostředek završuje závěr o nevěrohodnosti svědků, stejně jako žalované. Ostatně žalovaná pravost a správnost této listiny (po provedení tohoto důkazního prostředku) nezpochybnila. Není důvod, který by bránil odvolacímu soudu vyjít z domněnky (§ 565 věta druhá o. z.), že vystavitelka, tedy žalovaná, projevila vůli o obsahu v listině zachyceném, respektive učinila prohlášení v listině obsažené a že obsah tohoto prohlášení odpovídá skutečnosti. Neoslabuje-li důkazní sílu soukromé listiny pouhé popření anebo formální zpochybnění jejího obsahu, tím spíše tak nemůže činit až následné, tj. v odvolacím řízení učiněné, nelogické a nepřesvědčivé vyjádření žalované, že „to brala jako hotovou věc a že udělala chybu“. To platí tím spíše, pokud oproti významné částce 700 000 Kč v přehledu uváděla částky jinak relativně zanedbatelné - 170 Kč, 1 000 Kč nebo 2 170 Kč. Odvolací soud tedy vychází z výše uvedené domněnky, se kterou souzní obecná zkušenost, že nikdo písemně nepotvrdí nepravdivé skutečnosti svědčící v jeho neprospěch.

16. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

17. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

18. Odvolací soud proto nepřistoupil k doplnění dokazování výpisy z účtu žalované, resp. výslechem svědka [jméno FO], syna účastníků, které měly podle žalované potvrdit obsah dohody mezi účastníky o úhradě částky 700 000 Kč, jakož i to, že s penězi na jejím bankovním účtu bylo naloženo v souladu s touto dohodou. Jednak důkaz svědeckou výpovědí [jméno FO] k této skutečnosti byl navržen až po nastoupení koncentrace v podobě neúplné apelace, a je tedy nepřípustný, jednak (odhlédnuto od právě uvedeného) nemůže mít skutkové tvrzení, které mají tyto důkazy prokázat – s ohledem na přijatý skutkový závěr a prevalenci ekonomie řízení (blíže viz bod 23) – relevantní vztah k předmětu řízení.

19. Odvolací soud, s ohledem na nepřesné vyjádření okresního soudu, staví najisto, že skutková stránka věci, jde-li o zapůjčení částky 700 000 Kč, byla objasněna a skutkový stav byl zjištěn, a to jinak, než tvrdila žalovaná; za této situace poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. v úvahu nepřichází.

20. Jinak skutková zjištění soudu prvního stupně, tj. ve zbývajícím rozsahu upínajícímu se k přezkoumávané částce, může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat a to se týká i právního posouzení [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

21. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Bylo toliko na žalované, jde-li o vyhotovení přehledu, případně účastnících a slyšených svědcích, jde-li o tvrzené zápůjčky, v jaké formě a s jakým obsahem budou realizovat svá právní jednání. To žalovaná přehlíží, argumentuje-li „přepjatým formalismem“. Výše rozvedená úvaha týkající se volného hodnocení důkazů není (nemůže být) přepjatě formalistická již proto, že nejde o situaci, kdy by soud nadměrně dbal na formu (proceduru) na úkor obsahu nebo účelu. Naopak. Soudem zvolený přístup a výsledná úvaha důsledně respektuje vůdčí zásadu soukromého práva a s ní spjatou odpovědnost. Skutečnost, že žalovaná si náležitě nestřežila svá práva – absence písemné formy, potažmo pochybení v „přehledu“ –, může jít za daného procesního stavu toliko k její tíži.

22. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

23. Postavil-li odvolací soud ucelenou argumentaci, je bezpředmětné zabývat se jak dalšími námitkami žalované, tak – s ohledem na prevalenci ekonomie řízení – existencí a platností žalovanou tvrzené dohody o ponížení kupní ceny zaplacené na její účet, jako dohodnuté splniště. Na věcnou správnost, tedy výsledek rozhodnutí, to nemá vliv.

24. Za dané situace mohl odvolací soud, jak již výše uvedl, přijmout i právní posouzení. Pakliže na účet žalované byla poukázána částka 3 292 544,60 Kč, z této částky žalovaná uhradila na základě dohody účastníků závazek ze stavebního spoření ve výši 567 883 Kč a z hypotečního úvěru ve výši 298 825 Kč, dále 500 000 Kč synovi [jméno FO] (kdy správnost závěrů soudu prvního stupně ohledně této částky nebyla odvoláním napadena) a žalobce sám zohlednil dalších 51 543 Kč, měla mu vyplatit z 1 874 293,60 Kč, tedy 937 146,80 Kč, avšak vyplatila mu toliko 518 738 Kč a o dalších 19 750,30 Kč žalobce ponížil svůj požadavek, vychází, že mu nadále dlužila 398 658,50 Kč a žalobní nárok žalobce na zaplacení 382 070 Kč napadený odvoláním tak lze považovat za plně důvodný, včetně požadovaného příslušenství.

25. Veden výše uvedenými důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil jako správný podle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení.

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Za tuto fázi řízení sestávají jeho účelně vynaložené náklady z odměny jeho zástupkyně za 2 úkony právní služby po 9 860 Kč v podobě sepisu vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu [dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů zástupkyně za tyto dva uvedené úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, ze dvou náhrad za ztrátu času v souvislosti s cestou zástupkyně k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět po 100 Kč za každou jednu započatou půlhodinu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, z cestovného zástupkyně za cestu osobním vozidlem zn. [název], RZ [SPZ] z [adresa] a zpět, ujeto celkem 48 km při kombinované spotřebě vozidla 4,8 l/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy (počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, byly její odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (o 4 309 Kč), kterou bude povinna jako odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu). Žalobci tak bylo přiznáno na nákladech odvolacího řízení 25 187 Kč.

27. Žalovaná byla zavázána zaplatit náklady řízení i před soudem odvolacím do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách, a to zástupkyni žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení