57 Co 206/2023 - 783

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové a ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované]: [Adresa žalované] o 3 015 057,90 Kč s příslušenstvím a tzv. rentu o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2023, č. j. 28 C 150/2012-661, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 2023, č. j. 28 C 150/2012-684, a ze dne 6. 6. 2023, č. j. 28 C 150/2012-686, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2023, č. j. 28 C 150/2012-687 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Ve výroku II, a to co do částky 403 539 Kč spolu se 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 197 288 Kč od 11. 3. 2013 do zaplacení, se 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 31 440 Kč od 28. 4. 2016 do zaplacení a s 7,50% úrokem z prodlení ročně z částky 44 060 Kč do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 403 539 Kč spolu se 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 197 288 Kč od 11. 3. 2013 do zaplacení, se 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 31 440 Kč od 28. 4. 2016 do zaplacení a s 7,50% úrokem z prodlení ročně z částky 44 060 Kč do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývajícím rozsahu výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

V. České republice se právo na náhradu nákladů řízení státu před soudy obou stupňů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozsudkem (v pořadí druhým) v záhlaví označeným, ve spojení s opravnými usneseními a samostatným usnesením o výši náhrady nákladů, okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 331 089 Kč (výrok I), jinak žalobu zamítl jak co do částky 2 683 968,90 Kč s příslušenstvím (výrok II), tak co do tzv. renty ve výši 44 037 Kč měsíčně počínaje říjnem 2012 (výrok III), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení zaplacením 399 387,80 Kč (výrok IV), o nákladech státu rozhodl tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že za nesprávný léčebný postup zaměstnanců OÚNZ [adresa] při ošetření [diagnóza] v roce 1961 byla odškodněna jak v případě bolesti, tak ztížení společenského uplatnění. Právně relevantní skutkové závěry soud prvního stupně vybudoval na odborných závěrech ústavních znaleckých posudků [nemocnice] (dále též jen „první ústavní posudek“) a [nemocnice] (dále též jen „druhý ústavní posudek“; případně též jen „ústavní posudky“), když znalecký posudek [jméno FO] (dále též jen „znalecký posudek“) nepovažoval za způsobilý podklad pro závěry soudu.

3. Předně znalec [tituly před jménem] [jméno FO] se ve svém znaleckém posudku nemohl vyjádřit (a ani nevyjádřil) k zachování pracovního potenciálu žalobkyně, pročež – i s ohledem na procesní aktivitu žalované – nezbylo než přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání. Prvním ústavním posudkem, poté co jeho závěry ve svém výslechu stvrdil jeden ze zpracovatelů [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], byla vyvrácena správnost znaleckého posudku, na což navázal i druhý ústavní posudek. Znalci se přitom se všemi námitkami žalobkyně vypořádali. Soud prvního stupně ještě dodal, že ačkoliv ve znaleckém posudku byl rozsah určen 80 % do závěru o stanovení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění se nepromítl.

4. Novou škodou, poté co byl zdravotní stav ustálen 11. 3. 2012, tedy rok po provedené [operace], je [diagnóza] žalobkyně, a to charakteru lehkého omezení hybnosti provázeného [diagnóza], postižení [diagnóza] vedoucí k lehkému omezení jeho hybnosti a postižení [diagnóza] k lehkému omezení jeho hybnosti.

5. Podstatným dílčím závěrem je, že nesprávný léčebný postup se podílí na škodě na zdraví žalobkyně po ustálení zdravotního stavu v roce 2012 ze 40 %; jinak z 60 % je tato škoda na zdraví žalobkyně způsobena obecnými příčinami. Bolestné bylo ohodnoceno 70 body, z čehož 40 % činí 28 bodů a to při hodnotě bodu 120 Kč činí 3 360 Kč, ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 1 120 body, z čehož 40 % činí 448 bodů, tj. 53 780 Kč.

6. K rozdílu uplatnění v různých oblastech života před a po vzniku nové škody soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně do roku 2010 mohla číst, pracovat na PC, zvládala ruční práce, chystala jídlo vsedě, byla schopna utřít prach a věnovala se svým koníčkům – šití, vyšívání, omezenému zahradničení a péči o malé psy. Následně, a sice vzhledem k [diagnóza] a zejména [diagnóza] přestala řídit, je odkázána na pomoc rodiny jednak při jakékoliv přepravě, neboť není schopna ujít víc než 200 m, a proto do úvahy nepřichází užití prostředků veřejné přepravy (nedojde na zastávku), jednak při dalších činnostech v domácnosti a i osobní hygieně. Vše vyvrcholilo po [operace], když nemůže zatěžovat ani do té doby zdravou končetinu. Musela vynechat i ty činnosti, které mohla vykonávat a v podstatě většinu času tráví u televize. Nemůže navštěvovat ani kulturní, ani společenské (rodinné) akce.

7. Za dobu od 24. 9. 2010 do 31. 7. 2011, kdy žalobkyně nemohla pracovat, činil rozdíl mezi průměrným platem za poslední kalendářní čtvrtletí 37 465 Kč a vyplácenými nemocenskými dávkami 176 727 Kč.

8. Pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 31. 7. 2011. Důvod, který byl v dohodě uveden je ztráta zdravotní způsobilosti. Podle prvního ústavního posudku mohla žalobkyně vykonávat práci v plném pracovním úvazku, a to tím spíše, vycházel-li ji zaměstnavatel „všemožně vstříc“, aby mohla svou práci vykonávat i nadále. Soud prvního stupně uvedl, že „žalobkyně neprokázala, že v době ukončení jejího pracovního poměru zde existovaly natolik závažné zdravotní důvody, které ji činily zcela nezpůsobilou výkonu dosavadní práce“. Podle druhého ústavního posudku žalobkyně netrpí [diagnóza] onemocněním, které by jí činilo práce neschopnou, resp. neschopnou vykonávat dosavadní povolání. [diagnóza] je z medicínského hlediska nejednoznačně definovaný, používá se u pacientů majících skutečné kolapsové stavy projevující se poruchou vědomí s pádem. To ovšem u žalobkyně zjištěno nebylo. [potíže], které žalobkyně uvádí, nemají přímou souvislost se [diagnóza], proto ovlivnění pracovního a osobního života těmito ([diagnóza] nemá souvislost s nesprávným léčebným postupem v roce 1961.

9. Kromě léku [název léku] a pomůcek – ortézy na levé zápěstí, pás a hole, byly ostatní léky a pomůcky v souvislostí s léčením primárního onemocnění a za dobu od 27. 5. 2011 do 18. 9. 2012 a za dobu od 15. 4. 2014 do 28. 3. 2016, vyjma vyjmenovaných položek, tyto náklady činily 21 520,15 Kč. V případě výpomoci v domácnosti hradila žalobkyně týdně sjednanou cenu za úklid 800 Kč a za hodinu žehlení 50 Kč, což za dobu od 29. 10. 2010 do 5. 10. 2012 činí 90 100 Kč, za dobu od 31. 3. 2014 do 21. 3. 2016 činí 78 600 Kč a za dobu od 23. 11. 2017 do 12. 11. 2020 činí 110 250 Kč, celkem 278 950 Kč. Konečně žalobkyně uhradila 11 500 Kč za vypracování znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO].

10. Soud prvního stupně dále vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl výslech navrhovaného svědka a nepřistoupil k dalšímu znaleckému zkoumání (viz body 69 a 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

11. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 420 odst. 1, § 438 odst. 2, § 444 odst. 1, § 445 a 446, § 447 odst. 1 a § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), § 7 odst. 2 a § 5 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a dále § 352, 353 a 354 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“). Vyšel ze závěru odvolacího soudu (usnesení ze dne 27. 2. 2017, č. j. 57 Co 413/2016-283) o pasivní věcné legitimaci žalované. Odmítl jako nedůvodnou námitku promlčení. Stejně tak nepřisvědčil procesní obraně v tom, že není dána příčinná souvislost. Vysvětlil, že vzhledem k námitkám přistoupil k vypracování dalších posudků (ústavních posudků), které komplexně řešili posouzení zdravotního stavu; opírá se o ústavní posudky.

12. K jednotlivým nárokům 1., 2., 3., 4. a), b) a 5. a), b), c) a d) [k bližšímu vymezení viz níže rozvedenou žalobní naraci pod body 29 až 33] uvedl, že pro nárok 1., 2., 3. a 5. a), b) a d) platí, že vzhledem k rozsahu, jakým se nesprávný léčebný postup podílí na uplatněné škodě, výslednou částku snížil vždy o 60 %.

13. Nárok na odškodnění bolestného (nárok 1.) shledal odůvodněným v rozsahu 28 bodů, což činí 3 360 Kč, ztížení společenského uplatnění (nárok 2.) měl za důvodný co do 448 bodů, tj. 53 780 Kč. Tento nárok navýšil na 2,5násobek, tj. na částku 134 400 Kč, když uzavřel, že již dříve byly možnosti uplatnění žalobkyně v osobním a společenském životě na nízké úrovni, ale zhoršením zdravotního stavu přišla i o tyto (omezené) možnosti a taktéž přihlížel k tomu, aby reálná peněžní hodnota ocenění byla přiměřená (proporcionální) [v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)].

14. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně (nárok 3.) je opodstatněná, avšak nikoliv z částky 44 037 Kč, nýbrž z částky 37 465 Kč, když jde o průměrný hrubý měsíční výdělek dosahovaný v předchozím kalendářním čtvrtletí před vznikem škody (§ 352, 353 a 354 zák. práce).

15. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti [nárok 4. a) a b)] nebyla uplatněna důvodně. Soud prvního stupně uvedl, že byť byl pracovní poměr ukončen dohodou „s uvedením důvodu zdravotní důvody“, je to nevýznamné, neboť v souladu s § 52 písm. d) zák. práce je možno pracovní poměr ukončit ze zdravotních důvodů v případě, že je zaměstnanec na základě lékařského posudku vydaného příslušným poskytovatelem pracovnělékařských služeb jeho zaměstnavatele deklarováno, že zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost, což se v projednávané věci nestalo. Pravdivost tvrzení žalobkyně o pozbytí zdravotní způsobilosti byla vyvrácena prvním ústavním posudkem, podle kterého může vykonávat práci v plném pracovním úvazku, a to tím spíše, vycházel-li ji zaměstnavatel „všemožně vstříc“, aby mohla svou práci vykonávat i nadále. Pokud soud prvního stupně použil formulaci, že „žalobkyně neprokázala, že v době ukončení jejího pracovního poměru zde existovaly natolik závažné zdravotní důvody, které ji činily zcela nezpůsobilou výkonu dosavadní práce“ zcela zjevně neměl zato, že by nastal stav non liquet, proto se jedná toliko o nepřesnou formulaci. Implicitně tuto argumentaci vztáhl i na nárok 4. a).

16. Nárok 5. a), b) a d) shledal důvodným vždy v uvedeném rozsahu 40 %, tedy ad a) ve výši 8 878 Kč, po odečtení nákladů na lék [název léku], který neměl souvislost s primárním onemocněním, ab b) ve výši 109 840 Kč a ad d) ve výši 4 600 Kč. Nárok na cestovné v souhrnné výši 212 347,77 Kč neměl za uplatněný důvodně. Jednak odmítl možnost postupovat v tomto případě ve smyslu § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jednak žalobkyně netvrdila konkrétně a již vůbec neprokázala, jak k této výši dospěla. Dále dodal, že cesty byly vykonány vozidly obchodní korporace [právnická osoba], avšak nebyla doložena kniha jízd s tím, že by tyto jízdy byly přeúčtovány žalobkyni a tato je uhradila.

17. Úrok z prodlení byl s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod č. 8/2011 Sb. rozh. obč., a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1413/2016, přiznán toliko od uplynutí lhůty k plnění a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku a úvaze soudu.

18. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě účastnice. Zatímco žalobkyně jej výslovně napadla ve výrocích II a III, žalovaná tak učinila ve výrocích I a IV, a to – jak již bylo uvedeno – vždy ve znění dalších usnesení.

19. Žalobkyně ve svém odvolání brojí jak do skutkové, tak právní roviny rozsudku. Ve skutkové rovině předně – ke všem nárokům – zdůraznila, že znalci se shodli na tom, že nesprávný léčebný postup, který vedl ke [diagnóza] a následnému přetěžování druhé (zdravé) končetiny, [diagnóza] a dalším negativním následkům na zdraví žalobkyně. Tedy poškození žalobkyně má dvě příčiny: jednak nesprávný léčebný postup, jednak obecné příčiny. Argumentaci zaměřila zejména vůči závěru prvního ústavního posudku, že nesprávný lékařský postup se na zdravotních potížích žalobkyně podílí 40 %, když ve zbytku je způsoben obecnými příčinami. V této souvislosti, s odkazem na specifikovanou judikaturu, soudu prvního stupně vytkla, že pominul jí předložený znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který vyšel z podílu dvounásobného, a pokud, aniž by tohoto znalce vyslechl, rovnou přistoupil k zadání nového znaleckého úkolu ustanovenému ústavu, porušil rovnost stran. Za nesprávné má odůvodněním soudu prvního stupně poukazující na nedostatek odbornosti. Dále argumentovala ve prospěch závěru o správnosti znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který s ohledem na dřívější datum jeho vypracování mohl zdravotní stav žalobkyně objektivizovat nejlépe. První ústavní posudek má za nepřezkoumatelný a nepřesvědčivý. Znalecký ústav nezdůvodnil jím stanovený podíl chybného léčebného postupu na poškození zdraví žalobkyně. Navíc vyšel z nesprávných vstupních údajů (žalobkyně ve skutečnosti nemá [diagnóza] a z nepodloženého předpokladu [diagnóza] způsobené přetěžováním, ačkoliv rodinní příslušníci žalobkyně těmito zdravotními obtížemi netrpí a žalobkyně o své zdraví náležitě dbá. Pochybnosti, které dle ní vyplývají z prvního ústavního posudku, nebyly odstraněny ani výslechem jednoho ze zpracovatelů.

20. K nároku 4 a) a b) odmítla závěr soudu prvního stupně, že aby mohla ukončit výkon práce ze zdravotních důvodů, musel by být poskytovatelem pracovnělékařských služeb pro zaměstnavatele vyhotoven posudek, který by jednoznačně deklaroval, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost tuto práci vykonávat. Pracovní poměr byl v tomto případě ukončen dohodou, nikoliv výpovědí. Silně zavádějící je závěr prvního ústavního posudku o možnosti upravit práci takovým způsobem, aby byly eliminovány úkony, které pro ni nejsou ze zdravotního hlediska vhodné. Jednak ústavní posudek neuvádí, o jaké úpravy by se mělo jednat, když žalobkyně již tak měla značné úlevy a výjimky, jednak k tomu zaměstnavatel není povinen. Dále soudu prvního stupně vytkla, že se měl zabývat tím, zda „její žalobou uplatněný nárok na ušlou mzdu…neposoudit jako nemajetkovou újmu, což však soud prvního stupně neučinil“.

21. Soudu prvního stupně vytkla tzv. opomenuté důkazy, tj. že nepřistoupil k vyhotovení dalších znaleckých posudků z oboru [obor] k posouzení [diagnóza] a bolesti. Nesouhlasila s tím, že by šlo o nepřípustné důkazy, neboť těmito návrhy reagovala na výsledek znaleckého zkoumání. Další z opomenutých důkazů je výslech svědka [tituly před jménem] [jméno FO], kterým měla být prokázána pravdivost tvrzení o úlevách na pracovišti.

22. V právní rovině zejména argumentovala, že přiznaná částka představuje nepřiměřené nízké odškodnění. Poukázala na závěry vycházející z nálezové judikatury, a to zvláště nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, s tím, že v souladu s touto judikaturou přiznaná částka za ztížení společenského uplatnění nebyla zasazena do ekonomického kontextu doby a neodpovídá zásadě slušnosti.

23. Nesprávně soud v případě nároku 3. vycházel z průměrného výdělku 37 465 Kč, ačkoliv měl vyjít z částky 44 037 Kč, tedy z výdělku za předcházející kalendářní rok [§ 382 zák. práce (ve znění vzniku škody)].

24. Příslušenství spočívající v úroku z prodlení žalobkyni nenáleží toliko ze zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, nikoliv z ostatních nároků; závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1413/2016, neaplikoval soud prvního stupně správně.

25. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. Odvolání žalované, ve vztahu ke všem nárokům, je vybudováno na argumentaci o absenci jak pasivní věcné legitimace, včetně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí k této otázce pro nedostatek zdůvodnění, tak příčinné souvislosti; podrobně se pak vyjádřila (i) k nedůvodnosti každého z nároků zvlášť, avšak fakticky – s níže uvedenými výjimkami – opakuje tyto argumenty. S poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod č. 86/2022 Sb. rozh. obč. (dále též jen „R 86/2022“), zdůraznila, že příčinná souvislost musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou, k čemuž v posuzované věci nedošlo. Příčinná souvislost byla v tomto případě objektivně zjištěna v rozsahu nižším, tj. pouze 40 %. K nároku 2. doplnila, že navýšení na 2,5násobek není správné, když společenské uplatnění žalobkyně v životě bylo zásadně omezeno nesprávným lékařským postupem, za který se jí odškodnění již dostalo. Další zhoršení zdravotního stavu neodůvodňuje vyhláškou předvídaný mimořádný postup soudu. Tvrzené překážky způsobující ztížení společenského uplatnění jsou pouze subjektivní, objektivně z jejího zdravotního stavu nevyplývají – zvláště pak [diagnóza] v tomto se opírá o oba ústavní posudky. K nároku 5. b) uvedla, že z ústavního znaleckého zkoumání vůbec nevyplývají objektivní příčiny, které by ji bránily ve výkonu domácích prací. Nemůže jít o účelně vynaložené náklady. Konečně brojila i do nákladového výroku, neboť žalobkyně byla převážně neúspěšná (postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. lze akceptovat pouze u nároků 1. a 2.). Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v jí napadené části tak, že žaloba bude i v tomto rozsahu zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

27. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované odmítla přiléhavost odkazu na R 86/2022, neboť v posuzované věci nejde o určení pravděpodobnosti příčiny, ale o určení podílu nesprávného lékařského postupu, jako jedné ze dvou příčin poškození zdravotního stavu žalobkyně a poukázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která je v této otázce dle ni přiléhavá (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, případně ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006). Zopakovala (a doplnila) argumentaci týkající se nepřiměřeně nízkého odškodnění a odmítla opodstatněnost výtky žalované napadající její neschopnost vykonávat domácí práce s tím, že závěry znaleckých posudků nesprávně interpretuje.

28. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně navazujících usnesení [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je ve věci samé zčásti důvodné, zatímco odvolání žalované je (částečně) důvodné toliko ohledně přísudku.

29. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 8. 10. 2012 po opakované změně (rozšíření), které bylo soudem připuštěno, domáhala náhrady škody na zdraví, a to náhrady 1. bolestného ve výši 7 200 Kč, 2. ztížení společenského uplatnění ve výši 1 620 000 Kč, 3. za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 242 326 Kč, 4. za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru, a to jak a) vyčíslené ve výši 616 518 Kč, tak b) do budoucna, tzv. renty od října 2012 v měsíční výši 44 037 Kč, a 5. skutečné škody spočívající v nákladech a) na medikaci 26 216,15 Kč, b) na výpomoc v domácnosti 278 950 Kč, c) na cestovné do zdravotnických zařízení 212 347,77 Kč a d) za znalecký posudek zpracovaný [tituly před jménem] [jméno FO] 11 500 Kč. Objektivní kumulace výše uvedených nároků, tj. 1., 2., 3., 4. a) [4. b) je uplatňován do budoucna], a 5. a) až d) činí v souhrnné výši 3 015 057,90 Kč s příslušenstvím. Žalobní naraci vybudovala na tvrzení, že dne 23. 7. 1961 utrpěla ve věku 1 roku nevýznamnou [diagnóza], která byla zaměstnanci OÚNZ nesprávně ošetřena, potažmo tímto lékařským postupem non lege artis jí byla způsobena škoda na zdraví. Za období let 1965 až 1992 již byla odškodněna a nyní se domáhá výše rozvedené škody v souvislosti s následným zhoršením již ustáleného zdravotního stavu. V podání ze dne 3. 8. 2015 upřesnila, že následkem [diagnóza] došlo k [diagnóza].

30. V případě 1. a 2. nároku vychází ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], tvrdila, že v roce 2011 podstoupila [operace], neboť v důsledku nesprávného léčení OÚNZ [adresa] má pravou končetinu o 5 cm, pročež došlo k poškození [diagnóza] a rozvoji [diagnóza]. Nárok 1. tak spočívá v bolestném upínajícím se k této operaci, které bylo ohodnoceno 60 body po 120 Kč, tedy celkem 7 200 Kč. Jde-li o nárok 2., bylo ztížení společenského uplatnění ohodnoceno 3 500 body, které byly navýšeny o 50 % na 4 700 bodů, což bylo poníženo o již přiznané odškodnění o 3 350 bodů a rozdíl 1 350 bodů byl s ohledem, že jde o výjimečně mimořádný případ, navýšen na 10násobek, tj. na 13 500 bodů, což činí 1 620 000 Kč. Nyní, v důsledku zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, je dále vyloučena z řady činností v pracovním, společenském, kulturním, rodinném a osobním životě. Nemůže řídit (z obavy z kolapsu), tedy sama jezdit autem do práce, v plném rozsahu pracovat (účastnit se různých jednání, pracovních cest a školení), navštěvovat kulturní a společenské akce, zastat i lehčí domácí práce a i zcela sama o sebe pečovat.

31. Tvrzení k 3. nároku formulovala tak, že za dobu od 24. 9. 2010 do 31. 7. 2011, kdy nemohla pracovat, se domáhá rozdílu mezi průměrným platem 44 037 Kč a vyplácenými nemocenskými dávkami, což celkem činí 242 326 Kč.

32. Protože s ohledem na zhoršení zdravotního stavu ([diagnóza]) byla nucena ukončit pracovní poměr k 31. 7. 2011, domáhá se náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. nároku 4. a) za dobu od 1. 8. 2011 do 30. 9. 2012 částky 616 518 Kč, a 4. b) a renty v měsíční výši 44 037 Kč od října 2012.

33. Nárok 5. opřela žalobkyně o tvrzení, že náklady spojené s léčením [5. a)] za dobu od 27. 5. 2011 do 18. 9. 2012 činily za specifikované léky 13 376 Kč a za dobu od 15. 4. 2014 do 28. 3. 2016 12 840,15 Kč, celkem 26 216,15 Kč. V případě výpomoci v domácnosti [5. b)] hradila týdně sjednanou cenu za úklid 800 Kč a za hodinu žehlení 50 Kč, což za dobu od za dobu od 29. 10. 2010 do 5. 10. 2012 činí 90 100 Kč, za dobu od 31. 3. 2014 do 21. 3. 2016 činí 78 600 Kč a za dobu od 23. 11. 2017 do 12. 11. 2020 činí 110 250 Kč, celkem 278 950 Kč. Za cestovné do zdravotnických zařízení [5. c)] požadovala za dobu od října 2010 do září 2012 částku 48 000 Kč, za dobu od března 2014 do března 2016 částku 64 387,65 Kč a za dobu od listopadu 2017 do listopadu 2020 částku 99 960,12 Kč, celkem 212 347,77 Kč. Konečně se domáhala nákladů spjatých s uplatněním nároků, a to ve výši 11 500 Kč za vypracování znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO].

34. Procesní obrana byla vybudována na argumentaci ústící v závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace, absenci kauzálního nexu a vzniku další škody na zdraví. Žalovaná obsáhle brojila vůči žalobkyní předloženému znaleckému posudku a poukázala i na to, že žalovaná neprokázala výši vynaloženého cestovného. Vůči všem nárokům uplatnila námitku promlčení.

35. Rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 28 C 150/2012-259, prvním v pořadí, soud prvního stupně žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované zamítl. Usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2017, č. j. 57 Co 413/2016-283, byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť otázku pasivní věcné legitimace žalované posoudil opačně. Uzavřel, že nároky uplatněné v tomto řízení přešly z Okresního ústavu národního zdraví [adresa] k 31. 12. 1991 na Okresní úřad v [adresa], a po jeho zrušení podle § 29 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o [právnická osoba], na stát, za který je před soudy oprávněn jednat právě [Jméno žalované].

36. Skutková zjištění soudu prvního stupně – s korekcí níže rozvedenou – může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze v dalším odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále již jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

37. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).

38. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle § 132 o. s. ř.), nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej však nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 127 odst. 3 o. s. ř., vyžádá posudek ústavní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, který byl uveřejněn pod č. 4/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství zn. Cpj 161/79, která byla uveřejněna pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 26.8.2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2860/2021).

39. Ustanoví-li soud znalce, vyplývá z výše uvedeného, že znalce vyslechne (při jednání), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a ještě pouze v odůvodněných případech (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).

40. Uvedené platí i při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, což se týká i znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. V takovém případě se postupuje, jak vyplývá z § 127a o. s. ř., stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč.).

41. Ze znění § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyplývá, že znalec by měl být obligatorně vyslechnut. Zpracování posudku v písemné formě by mělo být jen zcela výjimečné (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019, jakož i judikaturu tam označenou), z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15. Uvedené závěry přitom přiměřeně dopadají i na posudky, které za splnění podmínek vtělených do § 127a o. s. ř. předložili v průběhu řízení samotní účastníci řízení.

42. Pokud soud prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, uzavřel, že výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] je nadbytečný, odvolací soud se s tímto závěrem nemůže ztotožnit.

43. Odvolacímu soudu je známo, že Nejvyšší soud nevyslovil názor, že poté, co soud provede důkaz revizním znaleckým posudkem, musí být vyslechnut znalec, jehož posudek byl předmětem revize a že musí být vyžádána jeho reakce na závěry revizního posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2391/2022, bod 23). Tento závěr ovšem nic nemění na nezbytnosti vyslechnout znalce [tituly před jménem] [jméno FO], a to ještě předtím, než soud prvního stupně přistoupil k opětovnému odbornému posouzení věci prvním ústavním posudkem. Vyjádřeno jinak, nepřiléhavý je odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, neboť v tomto případě po provedeném výslechu neexistovaly pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, což není případ posuzované věci. Naopak, v posuzované věci soud prvního stupně nemohl nemít pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], přistoupil-li k opětovnému odbornému posouzení právně relevantního skutkového stavu. Za dané situace bylo namístě [tituly před jménem] [jméno FO] nejprve vyslechnout.

44. Korigovat toto pochybení mohl odvolací soud způsobem obdobným tomu, kterým se odstraňují rozpory mezi posudky více znalců. Přestože první ústavní posudek věcně naplňoval parametry revizního znaleckého posudku – účelem revizního znaleckého posudku je nejen věc znovu odborně posoudit, nýbrž také přezkoumat použité metody a výsledky původního znaleckého posudku a vyjádřit se k jeho správnosti (srov. již Stanovisko pléna bývalého Nejvyššího soudu ČR k provádění důkazu znaleckým posudkem uveřejněné pod číslem 1/1981 Sb. rozh. obč. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, a rozsudek ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014) – soudem prvního stupně takto vyžádán nebyl a nebyl takto ani posuzován. Nemůže se tudíž prosadit výše citovaný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2391/2022; ústavní znalecký posudek přitom ipso facto nemá vyšší důkazní sílu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017). Odvolací soud proto přistoupil k současnému výslechu (vzájemné konfrontaci) znalců (k možnosti takto postupovat viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017).

45. Protože v mezidobí od vyhotovení prvního ústavního posudku a výpovědi jednoho ze zpracovatelů [tituly před jménem] [adresa], [tituly za jménem], konkrétně 30. 6. 2022, zaniklo znaleckému ústavu [nemocnice] oprávnění ke znalecké činnosti, postupoval odvolací soud v souladu se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2719/2005, a vyslechl posledně jmenovaného zpracovatele, který závěry ústavního posudku stvrzoval před soudem prvního stupně, a to toliko k odborným otázkám, jejichž zkoumání bylo předmětem prvního ústavního posudku.

46. Měl-li odvolací soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky, první ústavní posudek a znalecký posudek zpracovaný [tituly před jménem] [jméno FO], s rozdílnými závěry o stejné otázce, zejména k rozsahu, kterým se podílí nesprávný léčebný postup na škodě, musel je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (např. srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014) zhodnotit. Po provedeném výslechu znalců a v rámci limitů hodnocení, jak byly rozvedeny výše (viz body 38 až 40), je tedy zhodnotil v tom smyslu, aby vysvětlil, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku.

47. Zásadní závěr o rozsahu, kterým se podílí nesprávný léčebný postup na škodě je v případě posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (vyjádřený 80 %) nepodložený. Tento znalec neuvádí žádné argumenty (zdůvodnění svého závěru), a neučinil tak ani v rámci svého výslechu, kdy toliko citoval znění příslušného právního předpisu s tím, že jde „o jeho odborný závěr“. Pouhé předestření subjektivního názoru znalce na právně významné skutečnosti z hlediska jeho odborných znalostí, aniž by uvedl (zejména) úvahu obsahující argumentaci zdůvodňující jeho odborný závěr, podkopává přesvědčivost znaleckého posudku již samo o sobě; uvedený nedostatek se netýká jen rozsahu, kterým se podílí nesprávný léčebný postup na škodě, lze jej vztáhnout i na navýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění o 50 %, jakož i další níže uvedené okolnosti. Ve srovnání s argumentací zdůvodňující odborný závěr prvního ústavního posudku nemůže znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] obstát, a to i proto, jelikož nesprávně, s ohledem na časové souvislosti posuzované věci, posuzoval celkový stav žalobkyně, a nikoliv jen novou škodu. To taktéž nebyl znalec sto jakkoliv vysvětlit, a ani (k opakovanému dotazu soudu) neuvedl, proč nepoužil koeficient 0,8 odpovídající jím stanovenému rozsahu při výpočtu bodového ohodnocení. Konečně znalec připustil a korigoval jiné vytýkané nesprávnosti při výpočtu jak bolestného, tak ztížení společenského uplatnění (snížil bodové ohodnocení ze 4 700 bodů na 3 600 bodů).

48. Pro úvahu o rozsahu, kterým se podílí nesprávný léčebný postup na škodě, jako jedna ze dvou příčin, zformuloval první ústavní posudek 4 argumenty (blíže rozvedené na čl. 354 a 355), jež lze v sevřené formě stručně shrnout tak, že a) nelze konstatovat, že by [diagnóza] významně nálezy, které jsou v naší populaci u stejně starých (jinak zdravých) žen naprosto běžné; c) [diagnóza] o zhruba 4 cm je plně kompenzovatelné používáním příslušné ortopedické obuvi a (zejména) d) proti významnému (vyššímu než 40 %) podílu [diagnóza] svědčí nerovnoměrnost v postižení příslušných částí pohybového aparátu.

49. K posledně zmíněnému argumentu, který žalobkyně napadala s odkazem na tzv. [diagnóza], znalecký ústav dále uvedl, že kdyby [diagnóza] mělo být dáváno na vrub jejího zvýšeného zatěžování, bylo by možné očekávat, že všechny nosné klouby této končetiny budou postiženy přibližně stejnou měrou. U žalobkyně tomu tak ovšem není, její (levý) [diagnóza] není postižen vůbec (ani bolestmi, ani jakýmkoliv funkčním omezením), z čehož vyplývá, že na postižení [diagnóza] se musely nikoliv bezvýznamnou měrou podílet jiné faktory než jeho přetěžování. 50. [tituly před jménem] [Anonymizováno] [jméno FO], [tituly za jménem], vyvrátil námitku žalobkyně, že by tzv. izolovaná artróza negovala tento argument, když naopak argumentace [diagnóza] naopak posiluje správnost závěru, že souvislost s [diagnóza] je malá, zvláště pokud objektivní nález na [diagnóza] (nezatěžovaném) byl závažnější než na levém. Že by stav [diagnóza] (jeho nepostižení) byl zapříčiněno používáním ortopedické obuvi jmenovaný odmítl s tím, že jde o „protimluv“.

51. Se všemi námitkami žalobkyně se [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], náležitě vypořádal, jeho vysvětlení odvolací soud považuje za logické, a protože každý z těchto 4 důvodů obstojí samostatně, je za dané situace již nadbytečné zevrubně se zabývat námitkami k důvodům ad a) a b), zvláště pokud sdělená matematická úvaha [ad a)] je méně významná než ostatní důvody, a nepodložené napadání odborné zkušenosti [ad b)] (sluší se dodat, že tento skutkový podklad nelze ztotožnit s argumentačně prostým předestřením znaleckého závěru), druhého ze zpracovatelů, [jméno FO] je irelevantní.

52. Způsob argumentace slippery slope (kluzká rovina) je založen na tom, že jeden jev vede k jinému (škodlivému) jevu. Výhrada žalobkyně, že znalecký ústav při zhotovení prvního ústavního posudku vycházel z nesprávného zjištění, že žalobkyně má patu, ačkoliv má toliko shluk kostí, pročež nezjistil v dostatečném rozsahu medicínsky významné skutečnosti pro svůj znalecký závěr rovněž neobstojí, i kdyby bylo tvrzení žalobkyně toliko o [diagnóza] v řízení verifikováno. Je tomu tak z toho důvodu, že svou povahou jde o argumentační klam, protože implikuje, co ve skutečnosti neplatí. [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], vysvětlil 19. 12. 2024, že pro znalecký závěr je toto zcela nerozhodné. Proto (z tohoto konkrétního důvodu) neplatí (nemůže platit), že nepřesné zjištění irelevantní okolnosti implikuje nepřesné nebo lépe nedostatečné zjištění relevantní okolnosti. Soud musí tento argument žalobkyně (obdobně jako její argument o nedostatku času věnovaného zpracovateli zjišťování relevantních podkladů) jako lichý odmítnout.

53. Pro úplnost, byť jde nepochybně o triviální úvahu, izolované lékařské zprávy z [obor] a Ambulance pro léčbu bolesti s povšechným (toliko) doporučujícím závěrem o nepřetěžování [diagnóza] ze dne 18. 1 a 30. 5. 2011 pak již nejsou vůbec způsobilé závěry ústavních posudků jakkoliv zpochybnit. Argumentuje-li jimi žalobkyně v daném směru, činí tak nedůvodně.

54. Nelze souhlasit s žalobkyní, že by první ústavní posudek byl nepřezkoumatelný, a to oproti znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Právě naopak. Parametry přezkoumatelnosti vykazuje toliko první ústavní posudek, kdežto znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] je zcela nepřezkoumatelný.

55. Odvolací soud tedy může uzavřít, že vychází ze závěrů ústavních posudků znaleckých ústavů, které byly soudem ustanoveny a jde-li o první z nich, který reagoval na sporné závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a vyvrátil jejich správnost. Taktéž první ústavní posudek se logicky vypořádal s dalšími námitkami žalobkyně a jeho závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a podloženy, přičemž ústav vyčerpal úkol v zadaném rozsahu a přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat. Závěry jsou podloženy výsledky řízení a snoubí se výsledky ostatních relevantních důkazů, zejména druhého ústavního posudku.

56. Brojí-li žalobkyně proti povrchnosti úvahy soudu prvního stupně ohledně toho, který z posudků vzal za svůj podklad, byť nejde o úvahu zevrubnou, ve svém výsledku je správná a na základě výše odvolacím soudem rozvedených argumentů, ji lze přisvědčit a na samotné závěry ústavních posudků lze odkázat.

57. Námitka týkající se tzv. opomenutých důkazů taktéž není opodstatněná. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017) a takové zdůvodnění soud prvního stupně zformuloval (viz body 69 a 70 napadeného rozsudku).

58. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

59. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud neprovedl žalobkyní navržené dokazování dalším zadání znaleckých úkolů z oboru [obor], potažmo k zodpovězení otázek z těchto oborů neustanovil znalce (znalecký ústav). Je tomu tak z toho důvodu, neboť uvedla-li zpracovatelka druhého ústavního posudku, že je nezbytné vyjádření [obor], pak tak učinila v souvislosti se zodpovězením otázky, jaká je jiná, tj. odlišná od nesprávného léčebného postupu, příčina [diagnóza] (viz zvláště odpověď na otázku č. 7 druhého ústavního posudku). Zjišťovat jinou konkrétní příčinu žalobkyní tvrzených [diagnóza] není v posuzované věci namístě. V poměrech posuzované věci je významný znalecký závěr, že žalobkyní tvrzené [diagnóza], znalkyní specifikované polymorfní nářky spočívající v [diagnóza] nejsou způsobeny nesprávným lékařským postupem. Není-li příčinou nesprávný léčebný postup, pro rozhodnutí věci je irelevantní, jaká je jiná příčina těchto stavů. Vyjádřeno ještě jinak, zjištění, které by mělo být výsledkem žalobkyní navrženého doplnění znaleckého zkoumání je bez relevantní souvislosti k předmětu řízení. Jde tedy o prvně zmíněnou kategorii, která vylučuje, že by šlo (mohlo jít) o opomenutý důkaz.

60. Stejně tak i v případě navrženého a neprovedeného výslechu nadřízeného žalobkyně nejde o opomenutý důkaz. Výslech [tituly před jménem] [jméno FO] byl totiž navržen za účelem verifikace tvrzení o úlevách na pracovišti a jejich dalších (ne)možnostech. Závěry prvního znaleckého posudku vyznívají ve vztahu ke ztrátě zdravotní způsobilosti jednoznačně tak, že žalovaná byla k 31. 7. 2011 zdravotně způsobilá k plnému pracovnímu úvazku, a to tím spíše měla-li k dispozici úlevy (úpravu pracoviště). Protože fakticky směřoval k prokázání, že již nebylo možno nic ve prospěch žalobkyně ze strany zaměstnavatele učinit, a přesto musela pracovní poměr ukončit, tedy tento důkazní prostředek měl vyvrátit správnost znaleckého posudku, spadá do druhé, případně třetí kategorie. Svědecká výpověď sama o sobě není způsobilá vyvrátit odborný závěr. Lze též uzavřít, že pravdivost tvrzení žalobkyně o pozbytí zdravotní způsobilosti byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností vyvrácena.

61. Odvolací argumentace postavená na tzv. opomenutých důkazech není opodstatněná.

62. Předmětem dokazování nejsou takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou známé širšímu okruhu osob nebo (jen) soudu (notoriety) a i ohledně ní musí být účastníkům umožněno, aby se v řízení o ní vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby dokazovali, že tento poznatek není správný. Ustanovení § 121 o. s. ř. umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz § 153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v § 122a násl. a v § 132 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). Otázku výše inflace, resp. kumulované inflace od konstrukce bodového ohodnocení předestřel u jednání, a protože přítomná žalovaná se k ní nevyjádřila vyšel z údaje kumulované inflace ve výši 101 % za dané období.

63. Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z § 3079 odst. 1 o. z. Věc se posuzuje podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tedy zejména obč. zák., neboť ke škodní události došlo před tímto datem.

64. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

65. Obecná odpovědnost poskytovatele zdravotní péče (dříve zdravotnického zařízení) za škodu na zdraví způsobenou pacientovi se posuzuje podle posledně citovaného ustanovení, pokud právě chybný způsob provedení zákroku či jiné činnosti při poskytování zdravotnické péče byl vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753). Pro vznik obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. musí být kumulativně splněny všechny předpoklady, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi; zavinění odpovědné osoby se předpokládá. V takovém případě vznikají poškozenému pacientovi různé nároky na náhradu škody vyjmenované v § 444 až 449 obč. zák. (zejména náhrada za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku či nákladů léčení).

66. V oblasti poskytování zdravotní péče je povinností poskytovatele zdravotní péče postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přičemž takový postup je označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Skutečnost, že OÚNZ [adresa], potažmo jeho příslušný lékař zvolil při ošetření distorze hlezna žalobkyně nesprávný léčebný postup, tedy porušil právní povinnost bylo již posouzeno, resp. k tomuto závěru soud již dospěl (viz rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 2. 1992, č. j. 7 C 89/91-66), a tento závěr platí i v případě následného zhoršení již ustáleného zdravotního stavu (dalšího zhoršení zdravotního stavu) žalobkyně, tedy se prosadí i v posuzované věci.

67. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje (srovnej např. rozsudky ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 578/2016, ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2369/2019), s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněný pod č. 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uveřejněný tamtéž pod č. 130/2008), že „nevázanost“ soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující jako celek důvěru v právo a souvisejícímu legitimní očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Lze rovněž odkázat na (precedenčně již ovšem závazný) nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, jež byl publikován s právní větou „rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces“. Uvedené se týká též posouzení otázky pasivní věcné legitimace (k tomu viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3427/2012), neboť ani v tomto směru nebyly předneseny (žalovanou) jiná skutková tvrzení, případně další právní argumentace (v podrobnostech je namístě odkázat na usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2017, č. j. 57 Co 413/2016-283).

68. Žalobkyně zpochybňuje správnost posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované – nesprávně zvoleným léčebným postupem promítajícím se do následného zhoršení již ustáleného zdravotního stavu. K tomuto jejímu argumentu odvolací soud nejprve odkazuje na ustálené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, z nichž vyplývá, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.

69. Je-li příčinou škody na zdraví nesprávný léčebný postup zvolený při ošetření distorze hlezna žalobkyně, vzniká odpovědnostní vztah, a to i v případě následného zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, jen tehdy, pokud toto pochybení je příčinou škody na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 978/2019). Jelikož provedeným znaleckým zkoumáním, zejména prvním ústavním posudkem, bylo zjištěno, že by správně zvolený léčebný postup ošetření distorze hlezna negativním důsledkům – následnému zhoršení ustáleného zdravotního stavu – zabránil nebo je zmírnil, jde o jednu z příčin, přesněji ze dvou příčin, dalšího zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, a to takovou (podstatnou) bez níž by k dalšímu zhoršení jejího zdravotního stavu nedošlo. Příčinná souvislost je tedy dána.

70. Žalovaná ovšem neodpovídá za další poškození na zdraví žalobkyně v rozsahu, v němž by k nepříznivému výsledku došlo z důvodu, které poskytovatel zdravotní péče nemohl ovlivnit, tedy na něž neměl vliv nesprávný léčebný postup [diagnóza] (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018). Nelze tudíž pominout náhodu, kterou by bylo možné přičítat žalobkyni. Za náhodu přičitatelnou žalobkyni, jako poškozené, soudní praxe pokládá i samovolný, nikým neiniciovaný rozvoj onemocnění (viz např. situace řešená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2863/2018). V tomto smyslu jde o ústavními posudky zmiňované tzv. obecné příčiny.

71. Odvolací soud s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání vychází ze závěru, že další postižení zdravotního stavu žalobkyně má více příčin, a sice – mimo pochybení poskytovatele zdravotní péče – jde též o takzvané obecné příčiny, okolnost přičitatelnou žalobkyni. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena objektivními příčinami (nikoliv nesprávným léčebným postupem), je vyloučena odpovědnost žalované. Žalovaná tedy odpovídá za škodu v rozsahu 40 %.

72. Žalobkyně přiléhavě poukazuje na závěry zformulované dovolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, které vycházejí z právě uvedené judikatury (v tomto rozsudku citované), a to oproti žalované, která nepřiléhavě v daném kontextu poukazuje na R 86/2022. V posuzované věci nejde o míru pravděpodobnosti ohledně příčinné souvislosti se škodou utrpěnou žalovanou (ostatně tzv. probabilisticko proporcionální odpovědnost v posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl), nýbrž o rozsah odpovědnosti žalované, resp. o rozsah, kterým se každá z obou příčin na škodě podílí.

73. Z uvedeného vyplývá, že i druhý z hmotněprávních předpokladů, stejně jako zbylé předpoklady odpovědnosti za škodu, je dán, avšak nikoliv v případě všech nároků, jak je bude blíže rozvedeno.

74. Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odstavec 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odstavec 2).

75. Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.

76. Podle § 446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.

77. Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.

78. Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením.

79. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění odškodnění bolesti se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen "poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.

80. Podle § 7 téhož právního předpisu výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odstavec 1). Hodnota 1 bodu činí 120 Kč (odstavec 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odstavec 3).

81. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již od 1. 1. 2010, tedy ještě před dalším zhoršením zdravotního stavu, a později nedoznala změn, což obdobně platí i pro citovanou vyhlášku.

82. K nároku 1. na náhradu bolestného lze uvést, že v tomto případě není důvod nevyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižení dotčených částí lidského těla. Ústavní soud sice bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 podrobil kritice (viz např. odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15), avšak dle dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2018) ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15.

83. Protože je zásadně třeba vycházet z toho, že i odškodnění bolesti již v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti [že by takto stanovená výše náhrady nevystihovala intenzitu bolesti nebylo ani tvrzeno, žalobkyně dokonce vycházela z nižšího bodového ohodnocení (sic!)] a bolestné bylo za [operace] žalované ohodnoceno 70 body, což při zohlednění rozsahu odpovědnosti žalované představuje 28 bodů a bylo vyčísleno na částku 3 360 Kč, jejíž přiznání je opodstatněné.

84. K nároku 2. na náhradu ztížení společenského uplatnění odvolací soud uvádí, že Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, zdůraznil, že základním východiskem pro posuzování ústavnosti výše odškodnění je princip tzv. plné náhrady újmy. K tomu však dodal, že z hlediska plného odškodňování újmy navíc nelze odhlédnout ani od časového faktoru. Jinak řečeno, soudy musí při rozhodování o odškodnění vnímat, kdy se poškozený skutečně odškodnění domůže. Je-li totiž jednotlivci způsobena újma na zdraví, ať už psychickém nebo fyzickém, jeho další život bývá mnohdy spojen s neočekávanými výdaji a náklady. Právě proto z judikatury Ústavního soudu plyne, že veřejná moc je podle principu plné náhrady újmy také povinna umožnit poškozenému efektivní vymáhání těchto nároků co nejrychleji po vzniku újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17).

85. Ústavní soud přiblížil aplikaci principu plné náhrady újmy v kontextu § 7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, aplikovaný v tam posuzovaném případě na základě přechodného ustanovení (§ 3079 odst. 1 o. z.), podobně jako v posuzované věci. Závěry Ústavního soudu k otázce nároků plynoucích z § 7 tohoto právního předpisu lze shrnout tak, že obecný soud má při použití úvahy o aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění široký prostor pro vlastní úvahu, což plyne z neurčitosti právního pojmu, který je v tomto ustanovení obsažen (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 501/13).

86. Posuzování přiměřenosti odškodnění přitom nevyplývá jen ze specifických okolností případu. Plyne také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení občanského zákoníku, postupují podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, nelze odhlédnout ani od Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22 až 29).

87. Přitom činitel časového odstupu je o to významnější, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního, lze tedy říci, že s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle tohoto podzákonného právního předpisu méně a méně vhodným a legitimním. Právě jeho problematická konstrukce bodového hodnocení vedla ke zrušení a následně došlo k celkové (koncepční) změně právní úpravy odčinění újmy na zdraví.

88. Ústavní soud v citovaném nálezu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, nadto dodal, že široká míra diskrece obecných soudů daná § 7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění zároveň přináší širokou škálu možností, jak výslednou výši odškodnění přizpůsobit okolnostem konkrétního případu, tak aby bylo dosaženo souladu s principem plné náhrady újmy.

89. Nejvyšší soud závěry vyplývající z výše zmíněné nálezové judikatury Ústavního soudu převzal do své rozhodovací praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1032/2023) a v reakci na ně uzavřel, že při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je nezbytné vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z., resp. existuje-li právě z toho důvodu riziko takového výrazného nepoměru. Tento závěr je aplikovatelný i v posuzované věci.

90. Odvolací soud proto v případě nároku 2. musel dle této – právě shrnuté – ustálené rozhodovací praxe vyhodnotit, že žalobkyně se domohla odškodnění až po zhruba 13 letech od chvíle, kdy došlo k ustálení jejího dále zhoršeného zdravotního stavu. Nadto v situaci, kdy soud rozhodoval o odškodnění žalobkyně v době, kdy již vyhláška o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění nebyla více než 11 let účinná. Nelze tedy pochybovat, zvláště je-li zohledněna i jen kumulovaná inflace za dobu od vzniku vyhlášky o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tj. nastavení hodnoty bodu, o existenci výrazného rizika nepoměru, které zdůvodňuje úvahu, že jde o zvlášť výjimečný případ zvláštního zřetele hodný a je namístě navýšení ztížení společenského uplatnění, a to aniž by bylo nezbytné dále prolongovat řízení dalším doplněním znaleckého zkoumání objektivizováním uvedeného nepoměru. Časový odstup je v poměrech posuzované věci natolik dominantní okolností, zvláště je-li vzata v úvahu lidsky citlivá povaha posuzované věci, že jakékoliv další prodloužení rozhodnutí o odškodnění je nutně protismyslné s jeho účelem. Vztah přímé úměrnosti mezi časovým odstupem a rizikem nepoměru je dán již vývojem ekonomického kontextu země na němž je, mimo jiné, princip plné náhrady újmy budován.

91. V této souvislosti odvolací soud dodává, že byť soud prvního stupně podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele nepoměřoval ve své úvaze časovým odstupem, a to oproti odvolacímu soudu, nemůže jít o překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Stejně rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012.

92. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). O takovou situaci nejde již proto, že sama žalobkyně učinila předmětem své argumentace tuto otázku (včetně přiléhavé judikatury), a kromě toho též odvolací soud dal možnost žalované, aby se k této judikatuře vyjádřila, tedy aby skutkově a právně argumentovala, avšak žalovaná ani této možnosti nevyužila.

93. Odvolací soud na základě výše rozvedených důvodů korigoval závěr soudu prvního stupně o 2,5násobném navýšení. Nálezovou judikaturou zdůrazněný ekonomický kontext doby vyjadřující ekonomickou situaci státu v určitém časovém období je široký pojem zahrnující celý vějíř ekonomicky významných jevů od hospodářské situace, tedy rostoucí nebo klesající ekonomiky, inflace, nezaměstnanosti, životní úrovně, přes strukturu hospodářství, zda je ekonomika zaměřená spíše na průmysl, zemědělství nebo služby, až po export, import, závislost na jiných zemích apod., pro posuzovanou věc je ovšem nejvýznamnější o kolik se celkově snížila kupní síla peněz za období od konstrukce bodového ocenění. Jde tedy o celkový nárůst cenové hladiny za delší časové období, včetně vlivu složeného růstu, což vyjadřuje kumulovaná inflace. Jelikož za rozhodné období činila kumulovaná inflace 101 %, vyšel odvolací soud z dvojnásobku prvním ústavním posudkem stanovené částky 53 780 Kč a ten (107 560 Kč) navýšil na 4,5násobek. Výsledná částka činí 484 020 Kč. Takovým způsobem byl zohledněn časový odstup v ekonomickém kontextu doby při zachování principu plné náhrady újmy a též to, že žalobkyně v důsledku nesprávného léčebného postupu pozbyla i tu část omezených aktivit, které mohla před zhoršením zdravotního stavu vykonávat, což je o to útrpnější.

94. Z uvedeného vyplývá, že nárok 2. na náhradu ztížení společenského uplatnění shledal odvolací soud důvodným co do částky 484 020 Kč.

95. K nárokům 3. a 4. a) a b) odvolací soud uvádí, že jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví je nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 445 obč. zák. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení (nárok 3.), a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě (§ 447 obč. zák.) se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy [nárok 4. a) a b)]. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012).

96. Z výše uvedeného lze k 3. nároku – stručně řečeno – uzavřít, že měla-li žalovaná před dalším zhoršením zdravotního stavu způsobeného nesprávným léčebným postupem výdělek za poslední kalendářní rok ve výši 44 037 Kč, přičemž v období od 24. 9. 2010 do 31. 7. 2011 jí byly vypláceny po tuto dobu její pracovní neschopnosti nemocenské dávky a rozdíl mezi průměrným měsíčním výdělkem a vyplacenými dávkami za 10 měsíců činil 242 326 Kč. Ke ztrátě na výdělku, resp. platu žalobkyně v rozsahu, za který odpovídá žalovaná došlo ve výši 96 930 Kč.

97. Korekce tohoto nároku spočívá v tom, že odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že je namístě vyjít nikoliv z výdělku za poslední kalendářní čtvrtletí, tj. z částky 37 465 Kč, nýbrž z částky výdělku za poslední kalendářní rok, tj. z částky 44 037 Kč. Rozhodným obdobím je – není-li v zákoníku práce stanoveno jinak – předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 353 odst. 1 a § 354 odst. 1 zák. práce). Podle § 382 odst. 1 zák. práce, ve znění zákona č. 462/2009 Sb. (v době vzniku škody), při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. V daném případě zákon stanoví zvláštní úpravu rozhodného období, která je opodstatněna tím, že výdělky postiženého zaměstnance mohou být v důsledku vzniku škody nepříznivě ovlivněny. Protože pro žalovanou bylo výhodnější vycházet z rozhodného období kalendářního roku, bylo namístě vyjít z částky 44 037 Kč.

98. V případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (platu) žalobkyně po skončení její pracovní neschopnosti, a to jak vyčíslené za dobu od 1. 8. 2011 do 30. 9. 2012 [nárok 4. a)] ve výši 616 518 Kč, tak za dobu od října 2012 do budoucna (rentu) [nárok 4. b)] je situace jiná, resp. pro absenci příčinné souvislosti jako jednoho z hmotněprávních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu nelze tento nárok považovat za důvodný. Soud prvního stupně správně žalobu ohledně tohoto nároku [4. a) a b)] zamítl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně dezinterpretuje, předestírá-li, že soud prvního stupně jej nepřiznal pro absenci znaleckého posudku z oboru pracovního lékařství. Ratio decidendi ve vztahu k tomuto nároku spočívá v nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným léčebným postupem a ukončením pracovního poměru dohodou k 31. 7. 2011.

99. Důvodnou odvolací soud pak neshledal ani námitku žalobkyně, že nebyl-li uznán „její žalobou uplatněný nárok na ušlou mzdu, měl se zabývat tím, zda tento nárok neposoudit jako nemajetkovou újmu, což však soud prvního stupně neučinil“. Žalobkyně, coby paní sporu, požadovala, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem. V takovém případě bylo na ni, aby již v žalobě uvedla ohledně jednotlivých nároků skutečnosti, kterými vymezuje jejich skutkový děj, a rovněž uvedla peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pro objektivní kumulaci je typické, že každý jednotlivý nárok musí obstát sám o sobě. Žalobkyně tak bezesporu učinila, a sice způsobem, jak je blíže rozvedeno pod body 29 až 33 odůvodnění. Záleželo toliko na ní, jak škodu (újmu) vymezila, resp. podrobně popsala a vysvětlila, a s jakou skutečností ji spojila. Vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny určila skutkově předmět řízení a ten se vztahoval jen k nárokům výše vymezeným pod body 29 až 33 odůvodnění, přičemž podřazení nároku 4. a) a b) pod blíže nespecifikovanou nemajetkovou újmu, nutně budovanou na jiném skutku [zásahu do jiných statků (hodnot)], v úvahu nepřipadá. Žalobkyní vymezená skutková tvrzení ve vztahu k nároku 4. se upínají k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to jak vyčíslené, tak k tzv. rentě. Nejde ani o situaci, kdy by se dožadovala kvantitativně shodného plnění z různých (alespoň dvou) samostatných nároků.

100. V souladu se závěry R 53/2005 se odvolací soud pro stručnost odůvodnění – s ohledem na absenci konkrétních námitek (pochopitelně vyjma výše zdůvodněného rozsahu odpovědnosti žalované) – omezuje k nárok 5. a), c) a d) na odkaz na zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Nárok 5. b) opravil toliko v nesprávném součtu, když z částky 274 600 Kč činí rozsah, ve kterém žalovaná odpovídá žalobkyni částku 109 840 Kč. Nárok 5. je důvodný co do částek 8 878 Kč, 109 840 Kč a 4 600 Kč, celkem 123 318 Kč. Ve zbytku, tj. 405 695,92 Kč, včetně náhrady jízdného (212 347,77 Kč) není opodstatněný. Věcně správný je i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení jde-li o nárok 1. až 5.; vůči tomuto závěru ostatně žalovaná taktéž konkrétní odvolací argumentaci neuplatnila.

101. Poslední korekce se týká úroku z prodlení. Žalobkyni je nutno přisvědčit, že soud prvního stupně si nesprávně vyložil závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1413/2016, pokud nepřiznal požadovaný úrok z prodlení, pochopitelně vyjma nároku 2., v jehož případě byl konstituován.

102. Vzhledem k objektivní kumulaci může odvolací soud shrnout, že za důvodně uplatněné nároky má 1. ve výši 3 360 Kč, 2. ve výši 484 020 Kč (oproti soudem prvního stupně přiznané částce 134 400 Kč), 3. ve výši 96 930 Kč (oproti přiznané částce 70 691 Kč), 5. a) ve výši 8 878 Kč, 5. b) ve výši 109 840 Kč (oproti přiznané částce 109 160 Kč) a 5. d) ve výši 4 600 Kč. Naopak nedůvodnými jsou nároky 4. a) a b) a 5. c).

103. Protože soud prvního stupně měl z vyčíslené uplatněné částky 3 015 057,90 Kč s příslušenstvím za důvodnou toliko částku 331 089 Kč a část příslušenství, jako věcně správné mohly být podle § 219 o. s. ř. potvrzeny výroky I a III napadeného rozsudku, zatímco výrok II byl co do částky 403 539 Kč spolu se 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 197 288 Kč od 11. 3. 2013 do zaplacení, se 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 31 440 Kč od 28. 4. 2016 do zaplacení a s 7,50% úrokem z prodlení ročně z částky 44 060 Kč do zaplacení, podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn tak, že žalobě bylo i v tomto rozsahu vyhověno.

104. Změnil-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

105. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2016, uveřejněném pod č. 68/2018 Sb. rozh. obč., zformuloval a odůvodnil závěr, že v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

106. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na projednávanou věc, v níž uplatněné nároky spojila žalobkyně ke společnému projednání již v podané žalobě, to znamená, že se za tarifní hodnotu považuje částka 4 447 227,92 Kč [1. 7 200 Kč, 2. 484 020 Kč, 3. 242 326 Kč, 4. a) 616 518 Kč, b) 2 642 220 Kč (srov. § 8 odst. 2 advokátního tarifu), 5. a) 26 216,15 Kč, b) 278 950 Kč, c) 212 347,77 Kč a 11 500 Kč].

107. V posuzované věci to konkrétně znamená, že v případě nároku 1. byla úspěšná co do 3 360 Kč a neúspěšná co do 3 840 Kč, nároku 2. byla zcela úspěšná (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), avšak tarifní hodnotu představuje toliko přiznaná částka 484 020 Kč, nároku 3. byla úspěšná co do 96 930 Kč a neúspěšná co do 145 396 Kč, nároku 4. a) a b) byla zcela neúspěšná (nebyl dán ani základ tohoto nároku), neúspěch se v součtu týkal 3 258 738 Kč, nároku 5. a) byla úspěšná co do 8 878 Kč a neúspěšná co do 17 338,15 Kč, b) byla úspěšná co do 109 840 Kč a neúspěšná co do 169 110 Kč, c) byla zcela neúspěšná s částkou 212 347,77 Kč a d) byla úspěšná co do 4 600 Kč a neúspěšná co do 6 900 Kč. Neúspěch žalobkyně lze vyjádřit i následovně {[(3 840 + 145 396 + 616 518 + 2 642 220 + 17 338,15 + 169 110 + 212 347,77 + 6 900) - (3 360 + 484 020 + 96 930 + 8 878 + 109 840 + 4 600)]: 4 447 227,92 x 100}. Úspěch žalobkyně činí 30 % a její neúspěch 70 %.

108. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (srov. nález ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 1998/2024) a nesmí vést k zjevné nespravedlnosti (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5515/2016, ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3592/16, či ze dne 30. 6. 2020 IV. ÚS 682/20) a nesmí být v extrémním nesouladu s průběhem a výsledkem řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2388/23).

109. Výše uvedené principy promítl odvolací soud zejména tak, že důsledně rozlišoval mezi posuzováním samotné existence majetkové a nemajetkové újmy a rozhodováním o konkrétní výši náhrady. Nebylo možno pominout, že vyjma nároku 2. se neúspěch žalobkyně týkal vždy základu nároku, zcela zřetelné je to v případě nároku 4. a) a b), o který, jak uvedl sám zástupce žalobkyně u jednání ze dne 26. 8. 2024, „fakticky jde“. Neúspěch žalobkyně týkající se základu nároků a celého zásadního nároku nemůže odvolací soud přehlédnout, neboť tím by rezignoval na požadavek nálezové judikatury, aby rozhodnutí o přísudku nebylo v extrémním nesouladu s průběhem a výsledkem řízení.

110. Důvody, pro které by se odvolací soud měl odchýlit od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2016, uveřejněným pod č. 68/2018 Sb. rozh. obč., nenašel.

111. Žalobkyně by byla povinna nahradit žalované 40 % jí účelně vynaložených nákladů, avšak odvolací soud shledal, že v posuzované věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné.

112. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

113. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby žalovaná, která důvodně bránila své subjektivní právo, obdržela náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložila. K tomu lze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž tuto výjimku z obecného pravidla vykládá restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

114. Standardy konsolidovaného judikaturního výkladu shledávají rozhodná hlediska (důvody hodné zvláštního zřetele) v majetkových, sociálních a osobních poměrech v řízení neúspěšného účastníka, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i v tzv. okolnostech případu, procesním chování stran, důvodech neúspěchu strany náhradově povinné a případně i v dalších konkrétní okolnostech (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/11). Dotýkají se, jako je tomu v tomto případě, zejména předprocesního stavu.

115. Nelze pominout povahu posuzované věci, zejména, že soud dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou na zdraví, pročež má odvolací soud za to, že není nespravedlivé, aby žalovaná, která převážně důvodně bránila své subjektivní právo, nesla náklady, které při této činnosti účelně vynaložila, ze svého [přiměřeně srov. důvody usnesení z 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3740/2015, z 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015, či z 3. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015, v nichž dovolací soud zaujal právní názor, že okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního jednání (včetně trestného činu), v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení, lze v konkrétním případě považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo nespravedlivé ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení poškozenému, který v řízení úspěch neměl], a proto přistoupil k moderaci náhrady nákladů řízení a náhradu žalobkyni, jakož i státu [k možnosti moderovat náklady státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 221/04], nepřiznal.

116. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení