57 Co 216/2024 - 159

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterová a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] c) [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] d) [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] e) [Jméno zainteresované osoby 4/0][Datum narození zainteresované osoby 4/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] všichni zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 4/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 4/0] proti žalované: [zainteresovaná společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající prostřednictvím [organizační složka] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] adresa pro doručování: [Adresa zainteresované společnosti 0/2] o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 2024, č. j. 17 C 167/2023-126 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobců do výroku I c), II c), III c) a IV c) se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a), c), II a), c), III a), c), IV a), c) a V a), b) potvrzuje.

III. Ve výroku I b) se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 372 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ve zbývajícím rozsahu výroku I b), tj. co do částky 302 000 Kč, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

V. Ve výroku II b) se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) 372 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Ve zbývajícím rozsahu výroku II b), tj. co do částky 302 000 Kč, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

VII. Ve výroku III b) se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) 128 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Ve výroku IV b) se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni d) 372 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Ve zbývajícím rozsahu výroku IV b), tj. co do částky 552 000 Kč, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

X. Ve vztahu mezi žalobci a) až d) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

XI. Žalované se ve vztahu k žalobci e) nepřiznává náhrada nákladů řízení.

XII. Ve vztahu mezi žalobci a) až d) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

XIII. Žalobce e) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 240 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud v části, ve které se žalobkyně a) domáhala zaplacení 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení a v části, ve které se žalobkyně a) domáhala zaplacení 674 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 326 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku [výrok I a), b) c)]. V části, ve které se žalobce b) domáhal zaplacení 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení a v části, ve které se žalobce b) domáhal zaplacení 694 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci b) 306 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku [výrok II a), b) c)]. V části, ve které se žalobkyně c) domáhala zaplacení 414 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení a v části, ve které se žalobkyně c) domáhala zaplacení 128 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni c) 286 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku [výrok III a), b) c)]. V části, ve které se žalobkyně d) domáhala zaplacení 1 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení a v části, ve které se žalobkyně d) domáhala zaplacení 924 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni d) 326 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku [výrok IV a), b) c)]. Konečně v části, ve které se žalobce e) domáhal zaplacení 829 5000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení a v části, ve které se žalobce e) domáhal zaplacení 829 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 8. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl [výrok V a), b)]. Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a) – d) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI) a žalobci e) uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 734 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že soud odebral žalobkyni d) týden po jejím narození matce a žalobkyně d) byla od 10. 4. 2018 do 25. 10. 2022 v pěstounské péči. V době od 10. 4. 2018 do 15. 11. 2018 na základě usnesení z 10. 4. 2018, č. j. 14 Nc 1706/2018-10, o nařízení předběžného opatření, spočívajícího v předání [Jméno zainteresované osoby 3/0] [žalobkyně d)] na přechodnou dobu do pěstounské péče manželům [příjmení] (dále jen „usnesení“), v době od 15. 11. 2018 do 6. 2. 2019 podle usnesení o nařízení druhého předběžného opatření, v době od 11. 2. 2019 do 18. 10. 2021 na podkladě usnesení o nařízení třetího předběžného opatření a v době od 18. 10. 2021 do 22. 9. 2022 dle rozsudku zdejšího soudu z 22. 2. 2021, č. j. 14 P 408/2018-787, ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 31. 8. 2021, č. j. 13 Co 150/2021-877, kterými byla žalobkyně d) svěřena do společné pěstounské péče manželů [příjmení] (dále jen „rozsudky“), fakticky až do 25. 10. 2022. Rozsudky byly zrušeny Ústavním soudem pro nezákonnost (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3146/2021); usnesení bylo zrušeno usnesením o nařízení druhého předběžného opatření, protože pominuly důvody jeho trvání. Přes nadměrnou procesní aktivitu rodičů realizovanou prostřednictvím dědečka se většinu času stýkaly zpravidla matka a sestra s žalobkyní d) jednou týdně po dobu dvou a půl hodin, otec vzhledem k zaměstnání méně. Po rozsudku krajského soudu se okolnosti předávání žalobkyně d) matce zdramatizovaly, k některým kontaktům pro odpor žalobkyně d) nedošlo a některé z nich musely být realizovány za asistence odborných pracovníků. Rodiče, sestra i dědeček se odnětím žalobkyně d) z rodinného prostředí trápili a prožívali je negativně, v zásadě tak, jako by to prožíval každý v jejich situaci; o jejich „příběhu“ se v obci vědělo.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 3 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a 3, § 14 odst. 1 a 3, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Uzavřel, že usnesení není nezákonným rozhodnutím, neboť krajský soud rozhodnutí potvrdil a účastníci opatrovnického řízení proti němu nepodali ústavní stížnost, nebylo tedy pro nezákonnost zrušeno. Kromě zrušení usnesení pro nezákonnost by nezákonnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by Ústavní soud vynesl na základě stížnosti tzv. akademický výrok, kterým by konstatoval porušení ústavních práv, což také nenastalo. Usnesení není materiálně nezákonným, byť formálně zrušeno nebylo, bylo totiž vydáno v době, kdy ještě neexistoval nález rušící rozsudky, a účinky usnesení pominuly téměř čtyři roky před vyhlášením nálezu, tudíž nedošlo k tomu, že by obecné soudy tímto usnesením nerespektovaly nosné důvody nálezu. Pro závěr o materiální nezákonnosti usnesení nepostačuje případné samotné pozdější konstatování nesprávnosti usnesení v odůvodnění nálezu rušícího jiná rozhodnutí. Odlišná je situace u rozsudků, které byly zrušeny nálezem, a proto jsou nezákonnými rozhodnutími. Nárok na náhradu újmy vůči státu v důsledku nezákonného rozhodnutí nemají ti, kterým újma vznikla pouze zprostředkovaně a de facto ji odvozují od toho, kdo byl účastníkem řízení. V případě žalobkyně c) je třeba vykládat nosné myšlenky práva na odškodnění podle článku 36 odst. 3 LZPS v nejlepším zájmu dítěte, který je předním hlediskem při rozhodování (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte – dále jen „Úmluva“), tzn. interpretovat je široce. Žalobkyni c) bezpochyby svědčí základní lidské právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 LZPS), které je dále konkretizováno v tom, že rodina je pod ochranou zákona a zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena (čl. 32 odst. 1 LZPS). Žalobkyně c) má právo na zachování rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů (čl. 8 odst. 1 Úmluvy), jakož i na ochranu před svévolnými zásahy do svého soukromého života, rodiny a domova (čl. 16 odst. 1 Úmluvy). V důsledku nezákonných rozhodnutí žalobkyně c) objektivně neměla takový rodinný život, jak by tomu bylo, kdyby její sestra nebyla svěřena do společné pěstounské péče manželů [příjmení]. Nevyrůstala s ní v jedné domácnosti, společně si nehrály a v době odloučení nemohly navázat takové citové vazby, jaké by navázaly, pokud by žily spolu. Přestože umístěním sestry do jiného výchovného prostředí bylo fakticky zasaženo i do jejího práva na rodinný život, žalobkyně c) se proti rozhodnutím nemohla aktivně bránit, nemohla se domáhat například alespoň širšího styku, a to ani sama vzhledem ke svému věku, ani prostřednictvím své matky, která s ohledem na svou osobnost sama potřebovala v řízení pomoc dědečka. Proto žalobkyni c) svědčí aktivní legitimace v tomto řízení. Jinak tomu je u žalobce e), u něhož nepřipadá v úvahu hledisko nejlepšího zájmu dítěte, jeho právo na rodinný život ve vztahu k vnučce není zdaleka tak široké jako u rodičů a sestry. Má právo se s ní stýkat, nikoliv s ní každodenně být, bydlet s ní, vychovávat ji a osobně o ni pečovat – a právě těchto práv se rozsudky o svěření do pěstounské péče týkaly. I když žalobce e) vnímal úkorně vydání rozsudků, jim předcházející postup soudů a trápil se pocity rodičů, je v tomto směru jeho újma pouze zprostředkovaná právě od rodičů jakožto účastníků opatrovnického řízení. Žalobce e) tedy nejenže nebyl účastníkem opatrovnického řízení, ale rozsudky nedošlo k zásahu do žádného jeho základního lidského práva a souvisejícímu vzniku újmy, proti nimž by se nemohl bránit; proto mu odškodnění nepřísluší.

4. Žalobci a) až d) utrpěli určitou újmu již dříve, a to odnětím žalobkyně d) od matky v porodnici a jejím ponecháním na přechodnou dobu v pěstounské péči manželů [příjmení] a posléze manželů [příjmení]. Nicméně období od právní moci rozsudků, tj. od 18. 10. 2021 do faktického návratu žalobkyně d) do rodiny dne 25. 10. 2022 je jednoznačně odvozeno od rozsudků. Pokud by jimi nebyla žalobkyně d) svěřena do společné pěstounské péče manželů [příjmení], nebyla by odloučena od svých nejbližších příbuzných po dobu dalšího roku. Úprava dle rozsudků sice nebyla definitivní ve smyslu neměnná do budoucna, avšak představovala pro žalobce konečný výsledek řízení a s tím spojenou ztrátu dosavadních nadějí. Současně bylo prokázáno, že kontakty žalobců probíhaly i nadále pouze jedenkrát týdně po dobu dvou a půl hodin podle usnesení o nařízení předběžného opatření, a dokonce došlo ke zhoršení situace a vztahů při předávání žalobkyně d) rodičům, některé kontakty z tohoto důvodu neproběhly, některé se musely realizovat za asistence či pouze u pěstounů, přestože již dříve probíhaly u rodičů relativně bezproblémově, což újmu žalobců zvyšovalo. To platí o to více, že rodiče byli před jejich vydáním v řízení velmi aktivní, opakovaně různými návrhy usilovali o svou péči, respektive rozšíření stávajících kontaktů, a že na jejich straně stál i procesní opatrovník žalobkyně d). Ve spojení s objektivně konfliktními vztahy mezi rodiči a pěstouny, které nepřispěly k navazování a prohlubování vztahů mezi rodiči, sestrou a žalobkyní d), musely uvedené skutečnosti vyvolávat v žalobcích až pocity zmaru. Nebýt rozsudků žalobci a) a b) by nemuseli vyvíjet procesní aktivitu v navazujících řízeních. Popsaná újma společně se závěry Ústavního soudu v odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 3146/2021 jednoznačně není odčinitelná pouhým konstatováním porušení práva a omluvou.

5. Výše finančního zadostiučinění není stanovena žádným právním předpisem a zákon ji ponechává na uvážení soudu, které se v praxi opírá o srovnatelné případy. S ohledem na specifika věci soud ke srovnání zvolil rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1737/16 a sp. zn. I. ÚS 2232/21 a stanovil jako základ peněžité satisfakce v případě každého z žalobců a) – d) částku 186 000 Kč [vynásobením počtu dnů, které žalobkyně d) strávila ve faktické péči pěstounů [příjmení], tj. 372, nejnižší částkou přiznávanou soudy podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 za újmu způsobenou vazbou, tj. 500 Kč denně]. V případě žalobců se jedná stejně jako u vazby o zásah do soukromého a rodinného života, na rozdíl od ní ale nebyla omezena jejich osobní svoboda; oproti setkáním příbuzných ve vazbě, která jsou při běžných okolnostech žádaná oběma stranami, vzájemné kontakty žalobců byly doprovázeny pláčem, křikem a odmítáním ze strany žalobkyně d), a tedy stresem všech. Zadostiučinění u každého z žalobců a) – d) bylo navýšeno o 100 000 Kč pro zvýšenou intenzitu příkoří a újmy kvůli výjimečně závažnému protiústavnímu zásahu obecných soudů (jak Ústavní soud konstatoval v odůvodnění svého nálezu). Nesprávnost spočívala především v nerespektování odloučení dítěte od rodiny jakožto krajní možnosti, dočasnosti takového opatření, svěření žalobkyně d) do pěstounské péče z důvodů zákonem nepředpokládaných („péče v širším slova smyslu“, „širší výchovné prostředí“), porušení závazku státu činit vše pro návrat dítěte k rodičům a sloučení rodiny (navíc za jejich nadměrné procesní aktivity). Intenzitu újmy bezpochyby zvyšuje i fakt, že i když se žalobci v obci, kde žijí, přímo nesetkali s dehonestací, vzhledem k malé velikosti obce byl jejich případ mezi lidmi známý. K dalšímu navýšení soud přistoupil individuálně u jednotlivých žalobců. U žalobkyně a) a žalobkyně d) přiznal navíc 20 000 Kč, neboť svěřením nezletilé do pěstounské péče trvalo narušení základní a nejpřirozenější vazby mezi ní a její matkou; navíc to byly právě ony, kdo byl pravidelně vystaven přímému stresu při předávání v rámci kontaktů. Dalších 20 000 Kč soud připočetl žalobkyni d), když vzal v úvahu nejlepší zájem dítěte, a to za absenci styku s širší rodinou, absolvování čtyřměsíční terapie po návratu do rodiny a dosud ne zcela navázaný kontakt s otcem. V neposlední řadě byla satisfakce zvýšena u žalobkyně a) a žalobce b) o 20 000 Kč, protože intenzitu jejich újmy umocňuje nesprávný postup obecných soudů konstatovaný Ústavním soudem, a sice nezohlednění zdravotního hendikepu rodičů speciálně zvoleným přístupem, na což tito přes marnou procesní aktivitu po celou dobu opatrovnického řízení dopláceli. Ve výsledku soud přiznal žalobkyni a) 326 000 Kč, žalobci b) 306 000 Kč, žalobkyni c) 286 000 Kč a žalobkyni d) 326 000 Kč s tím, že tyto částky korespondují i s náhradou přiznanou obecnými soudy ve srovnávané věci.

6. Proti rozsudku podali odvolání žalobci, a to do celého rozsudku, a vytýkali soudu příliš formalistický přístup, pokud uzavřel, že jejich žaloba je důvodná výhradně pro nezákonnost rozsudků, nikoliv také usnesení. Oprávněnost nároku vyplývá z usnesení, neboť Ústavní soud v nálezu v bodě 48 konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro nařízení pěstounské péče, tedy pro vydání usnesení, které další proces odnětí [jméno FO] z péče rodičů a biologické rodiny odstartovalo. Rovněž Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí ve věci zrušení výživného č. j. 13 Co 192/2023-1365, v bodě 12 a násl. odůvodnění konstatoval, že „odůvodnění odpovídá stavu, jako by pěstounská péče od počátku nebyla“, nebo v rozhodnutí o návrhu o zrušení pěstounské péče č. j. 13 Co 178/2022-1269, uvedl, že „vznikl zpětně stav, kdy o návrhu manželů [příjmení] na svěření [jméno FO] do jejich pěstounské péče dosud nebylo rozhodnuto…“ což svědčí o tom, že nálezem bylo fakticky „zrušeno vše od začátku“, tedy už od usnesení, které bylo a stále je prvotním rozhodnutím, na které byla další rozhodnutí prakticky jen nabalována. Dále okresní soud nesprávně vyhodnotil účast dědečka v celém opatrovnickém řízení i jeho nezastupitelnou roli v domácnosti rodičů. Dědeček si je vědom skutečnosti, že se mohl sám bez účasti rodičů domáhat styku s [jméno FO], avšak pomáhal v prvé řadě rodičům domoci se jejich základních práv a považuje za nanejvýš pochopitelné, že na svou osobu v tomto „boji“ až zase tolik nehleděl. V žádném případě nárok na odčinění nemajetkové újmy nebere jako odměnu za své zastupování rodičů, ani v nejmenším není jeho újma pouze zprostředkovaná. Prožíval bolest, kterou by pravděpodobně prožíval každý dědeček, pokud by se nemohl stýkat se svou první vnučkou. Okresní soud rovněž nedostatečně, nesprávně a nespravedlivě vyhodnotil způsob výpočtu náhrady nemajetkové újmy. Bez podrobnějšího odůvodnění stanovil pro újmu nejnižší možnou částku, tedy 500 Kč/den odloučení, což neodpovídá neodůvodněnému odloučení dítěte od rodičů, nadto v novorozeneckém věku, v porodnici, kdy ještě byla kojena, což je citlivější zásah do lidských práv než pobyt ve vazbě. Nadto byla prakticky omezena i jejich osobní svoboda, když většinu svého času trávili u soudů, na kontrolách OSPODu nebo velmi omezujícími návštěvami [jméno FO] u pěstounů či v různých centrech za účasti třetích osob. [jméno FO] pak bez své vůle trávila čas u cizích lidí – pěstounů. [adresa] pro den odloučení měla být stanovena naopak při vyšší sazbě, s ohledem na jejich hendikep, za který byli trestáni, s ohledem na jejich bezbrannost, citlivost celé kauzy, a naopak necitlivost soudu v přístupu k nim. U [jméno FO] bylo s každým dalším rozhodnutím zjevnější, že se k rodině nevrátí, popř. vrátí se později, kdy už nebude možné navázat bližší vztah. Ten ostatně otec se [jméno FO] stále navazuje, a to poměrně dost obtížně. Komparovaný případ nebyl zcela shodný s případem žalobců. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů navrhovali aplikaci § 150 o. s. ř.

7. Proti rozsudku, a to do výroků I c), II c), III c), IV c) a souvisejících nákladových výroků podala odvolání také žalovaná. Namítala nedostatek aktivní legitimace ve vztahu k žalobkyni c). Pokud soud skrze odkaz na Úmluvu o právech dítěte, jakož i Listinu základních práv a svobod, rozšiřuje právo žalobkyně c) se domáhat odškodnění, tak se jedná o nesprávný postup, který nerespektuje dosavadní judikatorní závěry. Byť zákon č. 82/1998 Sb. není dokonalý, tak stanovuje jasná a transparentní pravidla, kterými by se měl řídit i soud nalézací. Dále namítala, že všechna tvrzení a prováděné dokazování výslechy účastníků směřovaly prokazatelně k okamžiku odebrání nezletilé [jméno FO] od počátku, tedy bezprostředně do dubna roku 2018 a vážou se bezprostředně k usnesení. Soud prvního stupně správně dovodil, že se nejedná o nezákonné rozhodnutí, neboť nedošlo k jeho zrušení pro nezákonnost. Tudíž zamítnutí nároků žalobců, které dovozovali z předmětného rozhodnutí, bylo ze strany soudu nalézacího správné. Soud prvního stupně následně vzal iniciativu do vlastních rukou, když žalobcům přisoudil náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v souvislosti s rozsudky, které se týkají řízení, jenž bylo iniciováno ze strany manželů [příjmení] a prostřednictvím Ústavního soudu došlo k jejich zrušení pro nezákonnost. Žalovaná si je nezákonnosti rozsudků vědoma, nicméně tyto rozsudky nezakládají nárok žalobců na nemajetkovou újmu. Žalobci netvrdí, jaká konkrétní nemajetková újma jim vlivem řízení s [příjmení] vznikla a veškerou iniciativu v tomto smyslu převzal soud. Tvrzenou nemajetkovou újmu neprokázal účastnický výslech, když je patrné směřování původu tvrzené újmy do dubna 2018, a nikoliv až do let 2021 a 2022. Výpovědi účastníků jsou charakteru obecného, bez bližšího časového zařazení. Žádný z účastníků neuvedl konkrétní skutkové tvrzení, proč právě řízení s [příjmení] bylo natolik traumatické, že je na místě vůbec uvažovat o přiměřeném zadostiučinění v penězích. Nejednalo se o řízení konečné či definitivní rozhodnut, vždy bylo soudem zdůrazněno, že se jedná o rozhodnutí dočasného charakteru, které je možné kdykoliv změnil s ohledem na případnou změnu poměrů. Pokud soud dovozuje příčinnou souvislost mezi újmou žalobkyně c) a rozsudky, tak není specifikováno, kdy pohovory se sociálními pracovnicemi probíhaly, kdy probíhalo vysvětlování rodinné situace, zda k tomuto docházelo před či po vydání rozsudků, což je ale z hlediska příčinné souvislosti naprosto klíčové. Neurčitost časového zařazení nelze nahradit konstatováním soudu prvního stupně, že pokud by řízení s [příjmení] neprobíhalo, tak by nedošlo ke vzniku tvrzené nemajetkové újmy. Žalovaná namítá nevěrohodnost výpovědi žalobce b), a to s ohledem na existence písemných poznámek psaných na počítači. Jednotlivá skutková tvrzení by měla být prokázána i jiným způsobem než pouhým výslechem účastníků, kteří nevypovídají pod hrozbou trestněprávní sankce, přičemž zde existují i jiní rodinní příslušníci z řad příbuzných, kteří by byli teoreticky schopni o daných událostech hovořit. Pokud soud zamítl návrh žalované výslechem manželů [příjmení], byla prokazatelně vyslechnuta pouze jedna strana událostí. Soud vychází nikoliv z objektivních zjištění, ale pouze z účastnických výpovědí, které jsou subjektivně zkreslené skrze dlouhodobě neutěšené vztahy mezi matkou nezletilé [jméno FO] a její vlastní sestrou, které se promítají i do kvality účastnické výpovědi. Manželé [příjmení] by mohli do celé záležitosti vnést jasnější světlo, vnímali bezesporu emoce žalobců a byli by schopni se k tomuto vyjádřit. Výslech manželů [příjmení] by byl logický i k tvrzené nemajetkové újmě žalobkyně c). Žalovaná rovněž namítá, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhá obdobné soudní řízení vůči jiné organizační složce státu, přičemž je zvolen stejný mechanismus výpočtu žalované částky. Žaloba je postavena na zcela totožném konceptu a obdobných skutkových tvrzeních, tudíž se jedná o duplicitní uplatnění totožného nároku, což mělo být soudem zohledněno. Žalovaná nesouhlasí rovněž se způsobem výpočtu přisouzených částek žalobcům a) – d). Mechanismus výpočtu soudem uvedeného navýšení základní sazby za jednotlivé dny je netransparentní a silně subjektivního pojetí ze strany soudu, navyšování o paušální částky se jeví jako nepřiléhavé a svévolné. Aplikace rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/16 a sp. zn. I. ÚS 2232/21 není přiléhavá, když se jedná o zcela odlišné případy. Žalovaná směřuje své odvolání také co do výroku o náhradě nákladů řízení.

8. Z podnětu podaného odvolání se odvolací soud zabýval nejprve přípustností odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalobců do výroků I c), II c), III c) a IV c) rozsudku není přípustné.

9. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

10. Legitimaci k podání odvolání nemá účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech.

11. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že žalobci nejsou oprávněnou osobou podat odvolání proti výrokům I c), II c), III c) a IV c) rozsudku, kterým jim nebyla způsobena žádná újma v jejich právech, a proto bylo odvolání žalobců v tomto rozsahu odmítnuto.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobců do zbývajících výroků rozsudku a odvolání žalované do výroků I c), II c), III c), IV c) bylo podáno osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v tomto rozsahu, včetně závislých výroků a dospěl k závěru, že odvolání žalobců a), b) c) a d) je (zčásti) důvodné, odvolání žalobce e) a žalované není důvodné.

13. Žalobci se po žalované domáhali zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a to usnesením, a dále rozsudky. Žalobkyně a) a žalobce b) požadovali každý 2 x 1 000 000 Kč, žalobkyně c) 2 x 414 750 Kč, žalobkyně d) 2 x 1 250 000 Kč a žalobce e) 2 x 829 500 Kč, tedy odškodnění za každé nezákonné rozhodnutí ve stejné výši. Výši odškodnění odvíjeli podpůrně od odškodnění poskytovaného za vazbu v horní hranici 1 500 Kč/denně v případě žalobců a), b) a d), ve výši 500 Kč/denně u žalobkyně c) a ve výši 1 000 Kč/denně u žalobce e) násobeno počtem dní, které žalobkyně d) nestrávila ve vlastní rodině, tedy 1 659 dnů za dobu od 10. 4. 2018 do 25. 10. 2022, přičemž takto získanou částku vždy ponížili na požadovanou částku.

14. Procesní obrana žalované byla vybudována na námitce nedostatku aktivní legitimace u žalobců c) a e); námitce, že usnesení není nezákonným rozhodnutím; nemajetková újma tvrzená žalobci a), b) a d), která byla způsobená nezákonným rozhodnutím (rozsudkem), není v příčinné souvislosti s tímto rozsudkem, ale usnesením, které nebylo nezákonným rozhodnutím. Dále žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na náhradu újmy z usnesení s ohledem na speciální šestiměsíční lhůtu a duplicitně uplatněný nárok v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 127/2023.

15. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

16. Namítala-li žalovaná v odvolání, že výslech účastníků je toliko podpůrným důkazem, že výpovědi účastníků jsou charakteru obecného, bez bližšího časového zařazení, dále nevěrohodnost výpovědi žalobce b), pak okresní soud se s těmito námitkami správně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 16 odůvodnění), když jeho argumentaci nelze ničeho vytknout.

17. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by – v rámci hodnocení důkazů – poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně (a priori) být pro soud méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod. (než poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku). Výslech účastníka je dle § 125 o. s. ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako důkaz každý jiný ad hoc s tím, že event. závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř (srov. sp. zn. I. ÚS 2568/07).

18. Rovněž lze souhlasit s argumentací okresního soudu, pokud zamítl návrh žalované výslechem manželů [příjmení]. Žalovanou byl tento důkazní návrh učiněn k prokázání toho, že měli očkovat [jméno FO] proti rodičům, že měli mít jakéhosi špeha v obci žalobců, k objasnění okolností předávání nezletilé rodičům a k objasnění vztahů mezi žalobci a pěstouny. Tato zjištění by však neměla žádnou relevantní souvislost s předmětem řízení.

19. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

20. Podle 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

21. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

22. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

23. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

25. Okresní soud postupoval správně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, když vedl žalobce k odstranění neurčitosti žaloby, zejména ke skutkovému vymezení žalobního nároku, přičemž žalobci učinili předmětem řízení nemajetkovou újmu (škodu) vzniklou každému z žalobců v souvislosti s 1. usnesením a 2. rozsudkem.

26. Ve vztahu ke škodě vzniklé v souvislosti s usnesením odvolací soud zcela souhlasí s právním posouzením tohoto nároku soudem prvního stupně s tím, že se nejedná o nezákonné rozhodnutí a žalobcům nenáleží náhrada nemajetkové újmy, když v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku.

27. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1066/11 Ústavní soud připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura – Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).

28. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2627/2018 „smysl ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk (obdobně jako § 8 odst. 2 Odpšk ve znění účinném do 26. 4. 2006) vychází z obecné zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Tento názor je zastáván v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013) a odpovídá i důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. (srov. zvláštní část důvodové zprávy k bodu 10). Ústavní soud přitom ve vztahu k podmínce uvedené v § 8 odst. 3 OdpŠk opakovaně zdůraznil, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. například žalobkyní citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3719/10)“.

29. Odvolací soud dodává, že při absenci rušícího rozhodnutí se vychází z toho, že se účastník nemohl bránit. V tomto případě se žalobci mohli proti usnesení dostatečně a efektivně bránit podáním ústavní stížnosti, tedy mohli využít dostupné a dostatečné prostředky k dosažení nápravy tvrzených porušení, což však neučinili. Tato odvolací námitka žalobců není důvodná.

30. Pokud žalobci namítali, že se jedná o formalistický přístup, neboť vydání usnesení odstartovalo celý další proces odnětí [jméno FO] z péče rodičů a biologické rodiny, nelze než shodně s okresním soudem konstatovat, že přes skutečnost, že v souvislosti s tímto usnesením žalobcům vznikla újma, neodpovídá za ní stát.

31. Ve vztahu k rozsudkům odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že se jedná o nezákonné rozhodnutí, které bylo zrušeno nálezem (což ostatně žalovaná nečiní sporným). Odvolací soud rovněž zcela souhlasí s úvahou okresního soudu při posouzení námitky duplicitně uplatněného nároku (bod 3 odůvodnění), s posouzením aktivní legitimace žalobkyně c) a nedostatku aktivní legitimace žalobce e) [body 22 a 23 odůvodnění]. Ačkoliv žalobkyně c) nebyla účastníkem opatrovnického řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, vzhledem k zásahu tohoto rozhodnutí do jejích subjektivních práv, jí bylo okresním soudem správně přiznáno postavení účastníka tohoto řízení. Pokud jde o žalobce e) okresní soud správně, bez ohledu na intenzitu pociťované újmy, tomuto žalobci naopak postavení účastníka řízení nepřiznal, když se v jeho případě jednalo o újmu pouze zprostředkovanou.

32. Odvolací soud souhlasí s posouzením příčinné souvislosti újmy vzniklé žalobcům a) až d) s vydáním rozsudků, když v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (bod 24 odůvodnění). Odvolací námitky žalované nebyly způsobilé tyto závěry okresního soudu zvrátit či zpochybnit.

33. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, který při úvaze o výši zadostiučinění vycházel podpůrně z částky stanovené v případě újmy za vazbu, ale podle názoru odvolacího soudu nesprávně vycházel z nejnižší hranice stanoveného rozpětí, když podle odvolacího soudu by se mělo vycházet právě z nejvyššího hranice, tj. z částky 1 500 Kč/denně.

34. Odvolací soud má za to, že právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy došlo k odnětí [jméno FO] z biologické rodiny ve velice útlém věku, které není v souladu s judikaturou Ústavního soudu, jenž ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že odnětí dítěte z péče rodičů představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě,. zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny, je na místě tuto základní částku stanovit ve výši 1 500 Kč/denně, po dobu 372 dnů, tj. od 18. 10. 2021 do 25. 10. 2022, což představuje částku 558 000 Kč. Okresní soud správně zdůraznil, že ačkoliv újma primárně vznikla v souvislosti s usnesením, které není nezákonným rozhodnutím, nelze přehlédnout, že samotná újma pak zcela logicky pokračovala i v době, kdy již na základě rozsudků byla nezletilá [jméno FO] v pěstounské péči manželů [příjmení], když v důsledku těchto rozsudků byla nezletilá [jméno FO] odloučena od své biologické rodiny po dobu dalšího roku. Významným je rovněž závěr Ústavního soudu ve zrušujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 3146/2021, že závěr soudů nemá oporu v provedeném dokazování, kdy závěr znalců, že rodiče by byli schopni postarat se o nezletilou až ve věku jejich šesti až deseti let, neznamená, že by nezletilá [jméno FO] měla po tuto dobu zůstat v pěstounské péči, kdy navrácení nezletilé do rodiny v pozdějším věku pro ní může znamenat daleko větší trauma než v mladším věku; postup obecných soudů, které hledají důvody pro umístění dítěte do podnětnějšího náhradního prostředí nelze akceptovat v případě, že v biologické rodině dítěti nehrozí vážná a konkrétní újma, neboť s takovým odůvodněním by bylo možné odejmout tisíce dětí a svěřit je „lepším rodičům“, což je v rozporu s základními právy a zákonem.

35. Po stanovení základní částky odvolací soud zcela souhlasí s navýšením této základní částky u žalobců a) až d) a souhlasí rovněž s důvody, pro které okresní soud k tomuto navýšení přistoupil, a to i s ohledem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu.

36. Soud prvního stupně při posuzování přiměřenosti přiznaného zadostiučinění postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (komparace), přičemž vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/2016 a na něj navazujícího nálezu sp. zn. I. ÚS 2232/2021.

37. Navýšení základní částky o 100 000 Kč v případě žalobců a) až d) s ohledem na výjimečně závažný protiprávní zásah obecných soudů, na který Ústavní soud poukázal ve svém nálezu, odpovídá závažnosti tohoto zásahu. Následně okresní soud přistoupil k individuálnímu navýšení zadostiučinění v případě jednotlivých žalobců (bod 30 odůvodnění).

38. Po navýšení základní částky stanovené v souladu se závěry odvolacího soudu na částku 558 000 Kč u žalobců a) až d), pak spolu s dalším navýšením dle okresního soudu činí výsledná výše zadostiučinění u žalobkyně a) 698 000 Kč, u žalobce b) 678 000 Kč, u žalobkyně c) 658 000 Kč a u žalobkyně d) 698 000 Kč. Tato stanovená výše odpovídá a je srovnatelná s částkou, která byla přiznaná soudem ve srovnávacím rozhodnutí.

39. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek ve výroku I b), kdy žalobkyni a) přiznal 372 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výroku I b), tj. co do částky 302 000 Kč spolu s příslušenstvím, a ve výroku I c) jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil; změnil rozsudek ve výroku II b), kdy žalobci b) přiznal 372 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výroku II b), tj. co do částky 322 000 Kč spolu s příslušenstvím, a ve výroku II c) jej potvrdil; změnil rozsudek ve výroku III b), kdy žalobkyni c) přiznal 128 750 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III c) jej jako věcně správný potvrdil; změnil rozsudek ve výroku IV b), kdy žalobkyni d) přiznal 372 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výroku IV b), tj. co do částky 552 000 Kč spolu s příslušenstvím, a ve výroku IV c) jej jako věcně správný potvrdil. V případě žalobkyně c) byl odvolací soud vázán žalobním návrhem, když žalobkyně c) z titulu nemajetkové újmy požadovala za jedno rozhodnutí 414 750 Kč.

40. Odvolací soud rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když v daném případě se jednalo o objektivní kumulaci dvou nároků. Žalobci a) až d) byli zcela úspěšní se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozsudky, přičemž žalovaná pak byla zcela úspěšná v řízení o náhradu nemajetkové újmy z titulu usnesení. S ohledem na shodnou tarifní hodnotu sporů v těchto řízeních (50 000 Kč) má odvolací soud za to, že je na místě žádnému z žalobců a) až d) i žalované nepřiznat náhradu nákladů řízení, když tato úvaha platí rovněž pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení.

41. Pokud jde o náhradu nákladů řízení v případě žalobce e), který byl zcela neúspěšný s oběma nároky a dle § 142 odst. 1 o. s. ř. by měl nahradit tyto náklady řízení procesně úspěšné žalované, dospěl odvolací soud s ohledem na okolnosti případu, že je na místě aplikovat § 150 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované tuto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

42. Jiná situace je však v odvolacím řízení, když zde již odvolací soud v případě žalobce e) ustanovení § 150 o. s. ř. neaplikoval. Bylo na žalobci e), aby zvážil, zda je na místě podat odvolání, zda je schopen v odvolacím řízení zvrátit závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebyl v odvolacím řízení úspěšný a jelikož se odvolací řízení týkalo pěti žalobců, žalobce e) se na účelně vynaložených nákladech odvolacího řízení žalované podílí 1/5, což z celkově vynaložených nákladů ve výši 1 200 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (1. příprava na jednání, 2. účast u jednání, 3. sepis odvolání, 4. vyjádření k odvolání žalobců) představuje 240 Kč.

43. O lhůtě k plnění mezi žalobcem e) a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., když odvolací soud shledal okolnosti, na základě kterých byla pariční lhůta prodloužena, a to na 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení