57 Co 219/2024 - 182

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupen advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o nahrazení projevu vůle k odvolání žalobců a) a b) proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 C 95/2023-153 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 38 478 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] advokátky se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0], [adresa].

III. Žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 25 652 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] advokátky se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0], [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle o uzavření kupní smlouvy na převod vlastnického práva k bytové jednotce č. [hodnota] vymezené v bytovém domě č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota], to vše v katastrálním území [adresa], a k bytové jednotce náležícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti 6365/141147 (dále již jen „bytová jednotka“ nebo „byt“), a to za kupní cenu 500 000 Kč (výrok I), a uložil oběma žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 76 956 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že žalobci a) a b) jako společní uživatelé a následně nájemci bytové jednotky ji užívají již od února 1974. Dům byl převeden v roce 1998 příslušným městským obvodem města [adresa] do výlučného vlastnictví bytového družstva, jehož členy se žalobci ovšem nestali, a které rozhodlo o převodu bytové jednotky do osobního vlastnictví. Bytové družstvo nabídlo žalobcům bytovou jednotku ke koupi 20. 10. 2014. V té době ještě nebyla uzavřena kupní smlouva s koupěchtivým (žalovaným). Na členské schůzi dne 9. 6. 2015 bylo rozhodnuto potřebnou většinou hlasů o prodeji bytové jednotky žalovanému za částku 500 000 Kč. Smlouva o koupi bytové jednotky byla uzavřena s odkládací podmínkou [datum][Anonymizováno]a žalobcům jako předkupníkům byla dne 11. 6. 2015 učiněna určitá a zcela srozumitelná nabídka ke koupi bytové jednotky za stejných podmínek; žalobcům byl současně doručen návrh znění smlouvy o koupi, smlouvy o zajišťování správy domu a pozemku, včetně smlouvy uzavřené s žalovaným. Taktéž byly žalobcům zodpovězeny dotazy vztahující se k bytové jednotce a domu, a současně byli upozorněni na zánik zákonného předkupního práva v případě, že ve stanovené 6měsíční lhůtě nabídku nepřijmou. Žalobci své zákonné předkupní právo nevyužili. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě kupní ceny dle smlouvy a po jejím zaplacení byl dne 15. 2. 2021 podán návrh na vklad vlastnického práva a toto zapsáno.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 1187 odst. 1 a § 654 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Poukázal na nemožnost aplikace § 2144 odst. 1 o. z., „když se nejedná o předkupní právo smluvní ujednané překupníkem“ a při zohlednění závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2923/2022 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), uzavřel že žalobcům vzniklo zákonné předkupní právo ve smyslu § 1187 odst. 1 o. z. Bytové družstvo poté, co uzavřelo kupní smlouvu s žalovaným, nabídlo ke koupi bytovou jednotku žalobcům. Nabídka ze dne 11. 6. 2015 byla srozumitelná a určitá (včetně řádného poučení o následcích, pokud ji nevyužijí), byla žalobcům řádně doručena, avšak žalobci – aniž by jim v tom bránila jakákoliv překážka – ji nevyužili. Marným uplynutím lhůty 25. 12. 2015 jejich zákonné předkupní právo zaniklo, k čemuž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti (§ 654 odst. 1 o. z.).

4. Namítaný střet zájmů neshledal soud prvního stupně rozhodným, jelikož byly dodrženy všechny zákonem stanovené postupy pro realizovaný převod vlastnického práva. Taktéž neměl za rozporné s dobrými mravy ujednanou výši kupní ceny 500 000 Kč, a to s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu zdůrazňující nikoliv generování zisku, ale uspokojení potřeb dosavadních nájemců. Protože se nejedná o družstevní byt, neshledal opodstatněnou ani argumentaci o neplatnosti kupní smlouvy, a tedy i nabídky učiněné žalobcům, jak pro rozpor s § 751 zákona č. 90/2012 Sb., zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), tak porušením článku 31 bod 1 písmeno v) stanov. K tomu dodal, že členská schůze konaná dne 9. 6. 2015 proběhla řádně (byla usnášeníschopná), když navíc soud není oprávněn posuzovat neplatnost členské schůze, a sice ani jako otázku předběžnou. Konečně neposoudil jednání žalovaného v rozporu s principem poctivosti (§ 6 odst. 1 a 2 o. z.), když pouze žalobci svým (ne)jednáním zavinili daný stav.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci. Rozsudek napadli zcela. V odvolací argumentaci zdůraznili zejména absolutní neplatnost kupní smlouvy s odkládací podmínkou ze dne [datum], z čehož dovozují, že bytová jednotka jim nebyla řádně nabídnuta ke koupi, a proto jejich předkupní právo bylo zachováno. Absolutní neplatnost kupní smlouvy způsobuje absence jak bezpodmínečného souhlasu s prodejem bytové jednotky vyplývajícím ze stanov [čl. 31.1 písm. v)], tak souhlasu všech dotčených členů družstva podle § 751 zákona o obchodních korporacích, což nelze dodatečně zhojit. Bytová jednotka je totiž dle nich bytem družstevním, a to ve vztahu ke všem ostatním členům družstva, neboť byla nabízena, resp. mohl ji zakoupit kterýkoliv člen družstva a mohla by tak být v užívání člena družstva. Dále argumentovali ve prospěch závěru, že členská schůze konaná dne 9. 6. 2015 nebyla usnášeníschopná (z důvodu neprokázaného oprávnění k zastupování), a z toho důvodu nemohla platně hlasovat o souhlasu s prodejem bytové jednotky žalovanému. Dodali, že právní úprava vyplývající z § 663 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 258 a 259 o. z. je vůči nim diskriminační. Nedává jim de facto žádnou možnost usnesení členské schůze napadnout. Opírá-li se o tento argument žalovaný, je namístě jeho jednání vyložit jako nepoctivé ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 o. z., potažmo rozporné s dobrými mravy. Konečně se žalobci domáhají moderace přísudku. Navrhli, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno a žalobcům přiznán přísudek.

6. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně a navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Argumentoval ve prospěch závěru o platnosti nabídky na odkup bytové jednotky ze dne 11. 6. 2015 s tím, že pokud i přes poskytnuté poučení ji žalobci nevyužili v zákonné lhůtě, pak jejich předkupní právo zaniklo k 25. 12. 2015 a právo retraktu jim nesvědčí. To platí tím spíše, byla-li jim nabídka učiněna již 20. 10. 2014, tedy i časový prostor pro zvážení svého rozhodnutí měli dostatečný. Za platnou má taktéž kupní smlouvu. Jelikož se nejednalo o převod družstevního bytu nebylo zapotřebí předchozího souhlasu všech členů bytového družstva (§ 751 zákona o obchodních korporacích). Dále žalovaný odmítl jakékoliv pochybnosti o svolání, konání či vyhotovení zápisu z jednání členské schůze bytového družstva ze dne 9. 6. 2015 a opětovně poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z jejíž závěrů vyplývá, že soud nyní již nemůže posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou, platnost členské schůze (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016, nebo ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4439/2018). Jako neopodstatněnou pak odmítl námitku zvýhodnění žalobců, potažmo nepoctivost svého jednání, když to byli právě žalobci, kteří svou vlastní pasivitou přišli o předkupní právo. S moderací náhrady nákladů řízení nesouhlasil. Žalobci byli od počátku řízení zastoupeni advokátem. Lze předpokládat, že byli poučení o povinnosti hradit vzniklé náklady soudního řízení v případě jejich neúspěchu. Kromě toho avizovali, že mají naspořené finanční prostředky na úhradu kupní ceny bytové jednotky. Nelze pominout ani jejich již výše zmíněnou pasivitu.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Žalobci se žalobou domáhali nahrazení projevu vůle, neboť měli zato, že jim svědčí právo retraktu k bytové jednotce blíže specifikované v bodě 1 odůvodnění.

9. Procesní obrana byla naopak vybudována na argumentaci, že žalobcům právo retraktu nesvědčí, protože jejich předkupní právo v důsledku marného uplynutí lhůty zaniklo.

10. Protože jak žalobní tvrzení, jakož i na ně navázaná právní kvalifikace žalobců, tak i žalovaného, byla zopakována v odvolání, potažmo ve vyjádření k odvolání, pro stručnost lze v podrobnostech odkázat na body 5 a 6.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a taktéž na ně lze odkázat (viz zejména bod 2 napadeného usnesení) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

12. Podle § 1187 odst. 1 o. z. vznikla-li jednotka rozdělením práva k domu nebo pozemku na vlastnické právo k jednotkám, má nájemce bytu předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu. To platí i v případě nájmu nebytového prostoru, pokud byl pronajat v souvislosti s bytem v tomtéž domě. Předkupní právo zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti.

13. Ustanovení § 654 odst. 1 o. z. pak stanoví, že nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.

14. Podle § 2144 odst. 1 o. z. je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.

15. Ustálená je rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že v případech zákonného předkupního práva, tedy i předkupního práva podle § 1187 o. z., je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (§ 2140 a násl. o. z.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, příp. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo též jeho rozsudek ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2923/2022].

16. Ustanovení § 2144 odst. 1 o. z. zakládá předkupníkovi tzv. právo retraktu, tedy právo domáhat se vůči nástupci povinného z předkupního práva, jenž věc nabyl koupí (nebo způsobem postaveným ujednání o předkupním právu na roveň), aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původní vlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnout převáděnou věc předkupníkovi ke koupi.

17. Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2923/2022, vysvětlil, že z § 1187 odst. 1 o. z. vyplývá, že cílem zde zakotvené právní úpravy není primárně zájem na co největším zisku z prodeje (bytových) jednotek, nýbrž zájem na privatizaci bytového fondu a v rámci toho na tom, aby jednotky při jejich prvním převodu získali do svého vlastnictví zejména jejich nájemci (fyzické osoby), které dřívější nájemní byty jako jejich nájemci s ohledem na tehdejší poměry dlouhodobě užívali a uspokojovali v nich svou bytovou potřebu a na něž se ochrana upravená v § 1187 odst. 1 o. z. právě vztahovala. Dovolací soud při zdůraznění hlediska ochrany, kterou zákon při privatizaci bytového fondu poskytuje dosavadním nájemcům bytů uzavřel, že pro předkupní právo upravené pro účely bytového spoluvlastnictví v § 1187 odst. 1 o. z. není aplikovatelná úprava smluvního předkupního práva zakotvená v § 2143, § 2145, § 2146 a zejména § 2147 o. z. Ochrana nájemce ovšem není bezbřehá, a proto v § 1187 odst. 1 větě třetí o. z. jsou upraveny předpoklady, za jejichž naplnění toto zákonné předkupní právo zaniká. Přitom ke konzumaci předkupního práva se nájemci zachovává lhůta šesti měsíců. Nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti (doručení viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017), jeho předkupní právo zaniká, k čemuž musí soud přihlédnout (§ 654 odst. 1 o. z.).

18. V poměrech posuzované věci tudíž není rozhodující nabídka ze dne 11. 6. 2015, nýbrž z 20. 10. 2014, a protože v předcházejícím řízení nebyla účastníky ani soudem prvního stupně považována za rozhodnou, ačkoliv k ní mohli argumentovat, tedy nemůže jít o nepředvídatelné rozhodnutí [nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Stejně rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012], vytvořil odvolací soud zopakováním důkazu opětovně účastníkům prostor k případné skutkové či právní argumentaci (zvláště ohledně obsahu podstatných náležitostí smlouvy), který ovšem věcně nevyužili.

19. Nabídkou k uzavření kupní smlouvy, kterou je nutno považovat za platnou (obsahující podstatné náležitosti smlouvy - § 1732, což ostatně žalobci ani nezpochybnili, ač jim k tomu byl poskytnut prostor), doručenou žalobcům 24. 10. 2014 počala běžet 6měsíční lhůta k jejímu přijetí, a protože ji nepřijali, pak je vskutku správný závěr soudu prvního stupně, že jejich předkupní právo zaniklo jejím marným uplynutím (prekludovalo). Odvolací soud pouze koriguje okamžik, ke kterému se tak stalo. Tedy předkupní právo žalobců zaniklo 24. 4. 2015. Pokud následně bytové družstvo – vedeno nesprávným názorem – ještě jednou nabídlo žalobcům byt ke koupi, pak jej tato subjektivní povinnost vyplývající z § 1187 o. z. již netížila, avšak ani v tomto případě nabídky žalobci nevyužili.

20. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

21. Upínají-li žalobci svou argumentaci k neplatnosti druhé nabídky, pak je zřejmé, že ve světle právě předestřené nálezové judikatury, která byla převzata i do rozhodovací činnosti dovolacího soudu, již není nezbytné, aby se odvolací soud blíže s jednotlivými námitkami vypořádal; přesto velice stručně dodává, že právní argumentace žalobců je zatížena vnitřním rozporem, a to potud, že se na jedné straně domáhají nahrazení projevu vůle, přičemž na straně druhé argumentují, že k převodu bytu (pro neplatnost kupní smlouvy) nedošlo a zároveň ani netvrdí, že by bytové družstvo mělo úmysl byt znovu převést. Opodstatněná není ani argumentace ohledně nezbytnosti předchozího souhlasu ve smyslu § 751 zákona o obchodních korporacích, nejedná se o družstevní byt, stejně tak odvolací soud může souhlasit i s tím, že dle ustálené rozhodovací praxe nelze otázku platnosti členské schůze přezkoumávat. Lichá je i argumentace o rozporu s dobrými mravy, se kterými – jak vyplývá z kontextu procesního stanoviska žalobců – fakticky pracují jako s podkategorií zneužití práva (domáhají se, aby jednání žalovaného nebyla poskytnuta právní ochrana).

22. Zneužití práva je chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). O takovou situaci v posuzované věci nejde. Žalobci zcela přehlížejí základní zásadu, že bdělým náležejí práva. Byli-li pasivní a nevyužili-li řádnou nabídku bytového družstva, nelze se domáhat korektivu chování; předpoklady pro tento postup nejsou (nemohly být) naplněny.

23. Protože napadený rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé – co do výsledku – správný, byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

24. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

25. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Stanoví, že ten, kdo důvodně uplatnil nebo bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, který spor ztratil. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí sporného řízení musí soud přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. umožňující tuto zásadu v konkrétním výjimečném případě prolomit, ospravedlňují-li to důvody zvláštního zřetele hodné.

26. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby účastník – v poměrech posuzované věci žalovaný –, který důvodně bránil své subjektivní právo, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž tuto výjimku z obecného pravidla vykládá restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

27. Standardy konsolidovaného judikaturního výkladu shledávají rozhodná hlediska (důvody hodné zvláštního zřetele) v majetkových, sociálních a osobních poměrech v řízení neúspěšného účastníka, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i v tzv. okolnostech případu, procesním chování stran, důvodech neúspěchu strany náhradově povinné a případně i v dalších konkrétní okolnostech (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/11); tudíž upíná je i (či zejména) k okolnostem předprocesním.

28. Zvláštností, kterou je namístě zohlednit, v této normě s otevřenou texturou, je rozdílná cenová hladina nepřímého předmětu právního vztahu (bytu) při privatizaci bytového fondu (k tomu srov. účel právní úpravy vyplývající z § 1187 o. z., jak byl dovolacím soudem vysvětlen v rozsudku ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2923/2022). Vyjádřeno jinak, s ohledem na násobně nižší cenu, za kterou žalovaný byt nabyl, ačkoliv nebyl nájemce bytu, a tudíž zákonem předpokládané beneficium účelu, se na něj nevztahovalo, oproti ceně obvyklé, lze po něm spravedlivě požadovat, aby si nesl ze svého polovinu nákladů prvostupňového řízení, které při bránění svého subjektivního práva účelně vynaložil. Z tohoto důvodu byla náhrada nákladů prvostupňového řízení moderována v rozsahu . Vzhledem k pasivitě žalobců, která vedla k tomuto stavu (nevyužili nabídku bytového družstva) nelze přísudek moderovat ve větším rozsahu.

29. Účastníci měli možnost vyjádřit se k uplatnění moderačního práva (§ 150 o. s. ř.), čehož též i náležitě využili, tedy požadavky soudní praxe byly i v tomto směru splněny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 998/20, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3539/19, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1317/19, ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 277/18, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1605/15, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 988/08, ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 nebo nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09).

30. Účelně vynaložené náklady žalovaného byly soudem prvního stupně stanoveny – v nemoderované výši – správně, lze z nich tudíž vyjít (srov. R 53/2005), resp. je možné odkázat na jejich odůvodnění s tím, že je namístě je moderovat ponížením o , tj. na částku 38 478 Kč. Proto byl napadený rozsudek ve výroku II podle § 220 o. s. ř. změněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

31. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení – na nějž již moderaci nelze vztáhnout – je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný byl úspěšný i v této relativně samostatné fázi řízení. Účelně vynaložené náklady žalovaného se sestávají z odměny za zastupování advokátkou a paušální částky jako náhrady jejích hotových výdajů. Zástupkyně žalovaného vykonala v odvolacím řízení ve věci 2 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. k) a účasti u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalovaného advokátkou podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu (Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 865/2005, že v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření kupní smlouvy se odměna advokáta stanoví podle sazby mimosmluvní odměny uvedené v § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty určené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši kupní ceny, za níž má být předmět smlouvy prodán. K témuž závěru dospěl v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4017/2013, v usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1984/2014, a též v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 809/2015) činí za jeden úkon právní služby 10 300 Kč, celkem 20 600 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalovaného prokázala, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, byla částka 21 200 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, tj. o částku 4 452 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 25 652 Kč.

32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou žalobci (nerozluční společníci) povinna zaplatit náhradu nákladů společně a nerozdílně k rukám zástupkyně žalovaného.

33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení