57 Co 220/2024 - 331

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o provedení opravného rozúčtování a vyúčtování služeb a úhradu pokuty k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 62 C 399/2019-300 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6 821 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni pokutu 50 Kč denně za období od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022 ve výši 75 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni pokutu v další částce 50 Kč denně od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022 a pokutu ve výši 100 Kč denně od 17. 8. 2022 do 14. 2. 2023, zamítl (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech státu 53 023 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 6 554 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Okresní soud vyšel zejména ze zjištění, že žalobkyně je nájemkyní bytu č. [hodnota] na [adresa] (dále jen „byt“) na základě smlouvy ze dne [datum] a dodatku k této smlouvě ze dne [datum]. Žalobkyni bylo doručeno vyúčtování služeb spojených s bydlením za rok 2017. S provedeným vyúčtováním žalobkyně nesouhlasila a dopisem ze dne 1. 5. 2018 (doručeným žalované dne 2. 5. 2018) vyúčtování reklamovala. Důvodem reklamace byly nesprávně stanovené koeficienty výkonů radiátorů a nesprávné koeficienty polohy místností, které mají vyjadřovat rozdílnou náročnost vytápění, a žádala o seznámení se s podklady, ze kterých souhrnné údaje a z nich vyplývající rozúčtování nákladů na vytápění vyplývá. Žalovaná reagovala přípisem z 31. 5. 2018, v němž se omluvila za zpoždění, když s ohledem na časovou náročnost zpracování podkladů je nutná delší lhůta, navrhla žalobkyni termín osobní schůzky. Reklamací č. 2 došlou žalované 18. 6. 2018 žalobkyně uvedla, že na schůzce konané 7. 6. 2018 nebylo vyřízeno vše tak, jak požadovala, nebyly předloženy potřebné podklady, neboť obě předložené sestavy neobsahují rozhodné údaje k posouzení, že rozúčtování nákladů na vytápění bylo provedeno v souladu se zásadou, že náklady na vytápění bytů srovnatelné velikosti se srovnatelnou tepelnou úrovní mají být srovnatelné bez ohledu na jejich polohu, nebylo jí sděleno, jaká výpočtová metoda byla použita. Požadovala opravné rozúčtování nákladů na vytápění spolu s upozorněním na možnost požadování pokuty za nesplnění povinnosti vlastníka danou právními předpisy ve výši 50 Kč za každý den prodlení. Žalovaná na reklamaci č. 2 reagovala dne 12. 7. 2018, s námitkami žalobkyně nesouhlasila, uvedla, že rozúčtování nákladů na vytápění za rok 2017 bylo provedeno v souladu s platnou legislativou, reklamaci vyúčtování služeb spojených s bydlením za rok 2017 zamítla. Žalobkyně reagovala reklamací č. 3 ze dne 21. 8. 2018 s tím, že žalovaná měla povinnost vyřídit uplatněné námitky do 30 dnů od jejich doručení, což se nestalo. Žádala o doplnění doručených sestav, aby bylo možno posoudit srovnatelnost nákladů na vytápění bytů srovnatelné velikosti. Žalovaná reagovala přípisem z 15. 10. 2018 s tím, že v reklamaci č. 3 nebyly shledány žádné nové skutečnosti a setrvala na svém předchozím stanovisku. Žalobkyně v reklamaci č. 4 dne 13. 11. 2018 trvala na svém požadavku seznámení se s výpočtovou metodou, kterou žalovaná použila při stanovení výše polohových koeficientů majících zohledňovat rozdílnou náročnost vytápění místností bytů danou jejich polohou, když na splnění této povinnosti měla žalovaná 30 dnů od obdržení námitky, což nesplnila. Žalovaná v reakci na 4. reklamaci dne 11. 12. 2018 navrhla osobní schůzku s panem [jméno FO], specialistou energetiky, který měl podat veškeré informace týkající se způsobu vyúčtování za vytápění u žalované a současně zaslala žalobkyni požadované tabulky dat z vyúčtování nákladů na vytápění za rok 2017. Žalobkyně v reklamaci č. 5 ze dne 19. 12. 2018 sdělila, že žalovaná 2,5 roku pravdivě neodpověděla na opakovanou žádost jakou výpočtovou metodu použili při stanovení polohových koeficientů zohledňujících rozdílnou náročnost vytápění místností bytů danou jejich rozdílnou polohou. Žalovaná se v reakci na reklamaci č. 5 ze dne 30. 1. 2019 vyjádřila k jednotlivým bodům uvedeným v reklamaci s tím, že všechny otázky byly zodpovězeny při osobní schůzce dne 15. 1. 2019 panem [jméno FO]. Žalobkyně v reklamaci č. 6 ze dne 11. 2. 2019 uvedla, že schůzka s panem [jméno FO] nesplnila její očekávání, když i nadále je odmítána její oprávněná žádost seznámit se se způsobem a použitou výpočtovou metodou, včetně všech podkladů, které byly použity při zpracování předložených tabulek obsahující výši jednotlivých polohových koeficientů. Nesplnili tak povinnosti uvedené právními předpisy, proto bude požadovat pokutu ve výši 50 Kč za každý den prodlení a provedení opravného vyúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v odběrném místě za rok 2017. Žalovaná k tomuto podáním ze dne 11. 3. 2019 uvedla, že obdrželi nesouhlas s řešením podávaných reklamací vyúčtování služeb, a protože probíhá soudní spor nebude se vyjadřovat.

3. Zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon“) a dále dle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobkyně se domáhala dvou nároků, a to rozúčtování a vyúčtování nákladů na vytápění pro byt za rok 2017 a dále uložení povinnosti zaplatit pokutu ve výši 100 Kč za každý den prodlení z důvodu neplnění povinností stanovených zákonem za dobu od 1. 7. 2018 do 14. 2. 2023 (po částečném zpětvzetí žaloby a změně žaloby usnesením okresního soudu ze dne 9. 1. 2024, č. j. 62 C 399/2019-287). Krajským soudem v Ostravě bylo dne 22. 9. 2023 rozhodnuto o povinnosti žalované provést opravné vyúčtování za rok 2017, rozhodnutí nabylo právní moci 19. 10. 2023 a žalovaná si uloženou povinnost po právní moci (v listopadu či před koncem roku 2023 – tvrzení žalobkyně) splnila. Ve vztahu k druhému uplatněnému nároku se soud nejprve zabýval otázkou, jakou povinnost, od které žalobkyně odvozuje svůj nárok na zaplacení pokuty, žalovaná nesplnila. Žalobkyně svůj nárok na pokutu odvozovala od nesplnění povinnosti žalované dané § 8 odst. 1 a 2 zákona, neboť po doručení vyúčtování za rok 2017 toto reklamovala z důvodu nesprávných koeficientů výkonů radiátorů a koeficientů polohy místností, které mají vyjadřovat rozdílnou náročnost vytápění a žádala o nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování, čehož se domáhala i v dalších reklamacích zaslaných žalované, avšak ze strany žalované jí nebylo vyhověno, reklamace byla jako nedůvodná zamítnuta s tím, že vyúčtování bylo provedeno v souladu s právními předpisy. Základ nároku pro uplatnění pokuty je dán nesplněním zákonných povinností žalované seznámit žalobkyni jako příjemce služeb s podklady, ze kterých žalovaná jako poskytovatel služeb provedla vyúčtování služeb za rok 2017 a nedodáním řádného vyúčtování za rok 2017. V případě nesplnění povinností daných zákonem je podle § 13 odst. 1 zákona druhá strana povinna zaplatit pokutu. Toto ustanovení přímo vyjmenovává některé z povinností, jejichž nesplnění je důvodem pro požadování pokuty. Ve vztahu k poskytovateli služeb je to především povinnost nedoručení vyúčtování včas a nesplnění povinnosti spojených s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek. Zákon má bezpochyby na mysli doručení řádného vyúčtování (obsahující všechny právními předpisy požadované náležitosti), což znamená, že vyúčtování, které není řádným vyúčtováním, nepředstavuje splnění této povinnosti. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 743/2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020 a dalších vyplývá, že pokud nebylo vyúčtování služeb řádné, tak si poskytovatel služeb svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a tato jeho povinnost trvá i nadále. Žalobkyni s ohledem na výše uvedené vznikl nárok na zaplacení pokuty v zákonem stanovené výši 50 Kč za každý den prodlení (§ 13 odst. 2). Výše této pokuty je upravená zákonem, který poskytovateli služeb dává možnost si s příjemci služeb dohodnout výši pokuty, stanoví, za jakých podmínek a stanoví také horní hranici této pokuty ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení. Pro případ, že žádná dohoda uzavřena nebude, činí výše této pokuty 50 Kč denně. Protože dohoda o výši pokuty (nižší než zákonem stanovené výši) nebyla uzavřena, platí částka uvedená v zákoně. Vychází-li žalobkyně z této částky, nemůže být výše této pokuty „nemravná“ a nepřiměřená. Protože se jedná o pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním není možno poměřovat její výši (navíc stanovenou zákonem) s výši zajištěné pohledávky. Funkce této pokuty (stejně jako u smluvní pokuty) má být především prevence-předcházení jejímu vzniku, uhrazovací a také sankční a z tohoto pohledu je nutno posoudit její výši s přihlédnutím k celkovým okolnostem, jednáním stran a účelu, který sleduje. Žalovaná jako vlastník bytového portfolia čítajícího cca 40 000 bytů si je jistě vědoma svých zákonných povinností a také sankcí, které mohou následovat v případě, že si své povinnosti plynoucí z tohoto vlastnictví nebude řádně plnit. V případě žalobkyně se jedná o nedostatky ve vyúčtováních, které žalované vytýká, opakovaně se snaží, aby byly odstraněny, požaduje seznámení se s podklady pro vyúčtování, ve kterých jí není vyhověno a ze znaleckého posudku vyplývá, že jí vytýkané nedostatky jsou oprávněné a jednání žalované (která i po vypracování posudků přehlíží tyto závěry a neřídí se jimi) tak poškozuje její zájmy a nutí žalobkyni svá práva bránit u soudu opakovanými žalobami (o stejném předmětu za různá období). Žalovaná je tím, kdo zavdává příčinu pro uplatňování nároku na zaplacení pokuty a její požadavek na snížení nepřiměřeně vysoké pokuty (případně na její nepřiznání) v souladu s § 2051 o. z. soud nepovažuje za oprávněný. Výše této pokuty vychází z § 13 odst. 2 zákona a je proto přiměřená. Na nepřiměřenost pokuty není možné usuzovat z její celkové výše (75 400 Kč), pokud tato je důsledkem dlouhodobého (několikaletého) prodlení a s tímto spojeného navyšování o jinak přiměřenou denní sazbu (50 Kč) pokuty. Opačný závěr je podle názoru soudu nepřijatelný, neboť by tím zvýhodňoval stranu, která si svou povinnost(i) neplní, a čím déle by si svou povinnost neplnila, tím více by byla zvýhodněna při posuzování nepřiměřenosti výše pokuty a zejména by však znamenala zpochybnění výše uvedených funkcí, jenž má pokuta plnit. Výše pokuty v částce 50 Kč za každý den prodlení je přiměřená s ohledem ke všem okolnostem této věci, a to i s ohledem na hodnotu a význam zajišťovaných povinností, které žalované plynou ze zákona. Soud proto v rozsahu částky 75 400 Kč (50 Kč x 1 508 dní prodlení, tj. od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022) shledal žalobu důvodnou. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal důvodnou, když nárok na zaplacení pokuty žalobkyně vznesla již v žalobě uplatněné u soudu dne 11. 11. 2019 a následně ji pouze rozšiřovala podáním ze dne 29. 11. 2022 a 14. 2. 2023.

4. Proti tomuto rozsudku do výroku I a souvisejících výroků III a IV podala odvolání žalovaná a domáhala se jeho změny tak, aby žaloba byla zcela zamítnuta. Žalobkyně se žalobou domáhala pokuty za porušení povinnosti § 8 zákona (nahlížení do podkladů a vypořádání námitek), nikoliv za prodlení s doručením vyúčtování služeb dle § 7 zákona. Výslovně potvrdila, že povinnost vyúčtovat služby byla splněna včas, neboť v reklamaci ze dne 1. 5. 2018 uvedla, že na rozúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v odběrném místě za rok 2017 obdržela koncem dubna 2018 a požadovala pouze seznámení se s podklady. Soud prvního stupně procesně pochybil, pokud žalobkyni přiznal právo, kterého se nedomáhala. Žalovaná odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 Co 128/2023-411, který se týkal nároku na zaplacení pokuty z nesplnění povinnosti dle § 8 zákona mezi stejnými účastníky řízení v souvislosti s vyúčtováním za roky 2015 a 2016. V tomto rozsudku krajský soud zamítl nárok na zaplacení pokuty s tím, že žalovaná na námitky žalobkyně opakovaně písemně reagovala a objasňovala jí obsah vyúčtování i postupů při vyčíslení nedoplatku. Žalovaná to namítala i v této věci, když ve vyjádření ze dne 8. 4. 2020 a 29. 6. 2020 tvrdila, jakým způsobem a kdy bylo na námitky žalobkyně reagováno. Krajský soud ve věci vedené pod sp. zn. 11 Co 128/2023 odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 773/2022, který judikoval, že „Vyřízení námitek uplatněných příjemcem ke způsobu a obsahu vyúčtování nutně nastane v okamžiku, kdy jej poskytovatel vyrozumí (ať už písemně nebo ústně) o tom, jakým způsobem byly námitky vyřízeny (tedy zda byl se svou „reklamací“ vyúčtování úspěšný či nikoli). Teprve tehdy je možno považovat námitky za vyřízené – poskytovatel služeb dal příjemci najevo, že se jimi již nebude zabývat. Z dikce ustanovení § 8 odst. 2 zákona a ani z jeho smyslu a účelu nelze dovodit, že by vyřízení námitek ke způsobu a obsahu vyúčtování vyžadovalo podrobnou odpověď na každý argument příjemce služeb.“ Z uvedeného lze vyvodit závěr, že žalovaná řádně a včas vyřídila námitky žalobkyně a nemůže se nacházet v prodlení s porušením této povinnosti. Okresní soud správně zjistil skutkový stav, nicméně věc nesprávně právně posoudil. Jedná se o odlišné nároky s rozdílnými skutkovými podstatami a pakliže žalobkyně se nároku podle § 7 zákona nedomáhala, nemůže jí soud tento nárok přiznat (porušení dispoziční zásady). Nadto žalobkyně ani žalovanou nevyzvala k zaplacení pokuty související s prodlením včas doručit vyúčtování služeb dle § 7 zákona, pohledávka tak ani nemohla být splatná a žalobkyni již uběhla lhůta k vyvolání její splatnosti, když samotná výzva k plnění podle § 1958 odst. 2 o. z. podléhá promlčení. Dále žalovaná poukázala na to, že zákon o službách stanovuje pokutu spojenou s prodlením se splněním nepeněžitého plnění, přičemž k otázce řádnosti plnění ničeho zvláštního neupravuje, výslovně využívá pouze termín včas k povinnosti doručení vyúčtování služeb. Neexistuje-li zvláštní úprava řádnosti plnění, použije se úprava obecná, a to § 1914 a násl. o. z. upravující řádné plnění. Jestliže existuje obecná úprava řádnosti plnění, je soud při zjištění skutkového stavu v podobě vadného vyúčtování povinen aplikovat tuto obecnou úpravu. Judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 743/2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020) neuvádí žádný racionální důvod neaplikace obecné úpravy, pouze konstatování použitelnosti dřívější judikatury, která vycházela z odlišné právní úpravy, jež neupravovala zánik závazku vadným splněním. Občanský zákoník nově připouští vadné splnění a s ním spojený zánik původních práv a povinností a vznik práv z vadného plnění. V situaci vadného splnění nepeněžitého dluhu v podobě doručení vyúčtování služeb je právním následkem vznik práv z vad, nikoli prodlení dlužníka. Následek včasného a řádného splnění nepeněžitého dluhu je zánik dluhu. Následek nevčasného splnění nepeněžitého dluhu je prodlení dlužníka. Následek včasného vadného splnění je zánik dluhu a vznik práv z vad (vadnému splnění předchází přijetí nabízeného plnění, nebo bezodkladné neodmítnutí nabízeného plnění). Konstantní judikatura Nejvyššího soudu tak opomíjí zákonnou úpravu řádného plnění podle § 1914 a násl. o. z. Jestliže není vyúčtování služeb řádné, tak příjemci služeb náleží práva z vad, pakliže nabízené plnění v podobě vyúčtování služeb bezodkladně neodmítne. Příjemce služeb může ve lhůtě 30 dnů uplatnit námitky a vytknout vady vyúčtování služeb, nicméně se již nemůže domáhat prodlení se splněním dluhu, neboť neodmítl bezodkladně nabízené plnění. Žalovaná odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2232/22, v němž je uvedeno „Z pohledu podústavního práva je pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu svědčí, resp. v minulosti svědčila stěžovateli, nicméně nelze přehlížet, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Podle § 8 odst. 2 zákona má příjemce služeb své námitky vůči vyúčtování předložit poskytovateli neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování. Zákonodárce tak v tomto směru zjevně limitoval práva příjemců služeb. V souvislosti s uvedeným lze odkázat nejen na jazykový výklad provedený odvolacím soudem, ale také na jeho výklad logický, kdy soud v odůvodnění příhodně vznáší otázku, k čemu by pak daná třiceti denní lhůta vlastně byla.“ Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že došlo ke změně právní úpravy. Dřívější občanský zákoník s vadným splněním nepojil zánik dluhu, ale prodlení. Koncepce zániku dluhu vadným splněním byla přijata zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákonodárce dokonce na nesprávnou judikaturu Nejvyššího soudu postrádající právní jistotu o zániku dluhu reagoval, a to zákonem č. 424/2022 Sb., který mění zákon č. 67/2013 Sb., který do zákona vtělil fikci správnosti vyúčtování služeb nevčasným uplatněním námitek proti vadnosti vyúčtování. K uvedenému dospěl již Ústavní soud za účinnosti zákona, před jeho novelou č. 424/2022 Sb. Není důvod k vyloučení zákonné úpravy řádného plnění podle § 1914 a násl. Pakliže důvod k vyloučení existuje (např. v podobě zvláštní právní úpravy a pricinpu lex specialis derogat lex generali), je soud povinen se s tímto vypořádat. Absentuje-li argumentace nepoužití zákonné úpravy vykazuje rozhodnutí znaky soudcovské libovůle, která je v právním státě nepřípustná. Porušení smluvní povinnosti vadným splněním je odlišné od porušení smluvní povinnosti prodlením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1043/2019, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že následkem vadného splnění je vznik práv z vad a nikoliv prodlení se splněním povinnosti, která se týká porušení povinnosti včasného plnění, neboli pro vznik práva na zaplacení pokuty je určující porušení povinnosti včas doručit vyúčtování služeb a nikoliv, že k okamžiku doručení vyúčtování služeb nesmí vyúčtování služeb obsahovat vady). Uvedený závěr je v rozporu s konstantní judikaturou senátu Nejvyššího soudu 26 Cdo. Příjemce služeb jakožto věřitel není povinen přijmout jakékoliv nabízené vyúčtování služeb, má právo vyúčtování služeb odmítnout, nicméně toto právo musí vykonat bezodkladně jinak dochází k vadnému splnění dluhu a ke vzniku práv věřitele z vad. Vady vyúčtování musí příjemce služeb vytknout v zákonné lhůtě 30 dní ode dne doručení vyúčtování služeb a námitkami je uplatnit u poskytovatele služeb, jinak se jeho právo promlčí uplatněním námitky opožděnosti dle § 1921 odst. 2 o. z. Z uvedeného vyplývá, že právo k odmítnutí vyúčtování služeb musí být kratší než právo k zahájení reklamačního řízení vznesením námitek vůči vyúčtování. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 judikoval, že „Poukáže-li následně dlužník peněžité plnění na jiný účet věřitele, neplní na sjednaném místě. Jestliže však věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžní prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek.“ Uvedené rozhodnutí by mohlo sloužit k závěru, že lhůta k přijmutí nabízeného plnění je bezodkladná a jejím uplynutím lze konstatovat akceptaci plnění a zánik dluhu. Ze strany žalobkyně nedošlo k bezodkladnému odmítnutí plnění, což vedlo ke splnění dluhu a zániku povinnosti. Uvedené nezakládá prodlení žalované, na rozdíl od nesplnění vůbec. Tento závěr je v souladu s občanskoprávní doktrínou viz komentář k § 1968 občanskému zákoníku Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. Původní závazek tak zanikl, prodlení se nemá k čemu vztahovat. Žalovaná by se mohla dostat do prodlení se plněním vzniklých povinností z odpovědnosti za vadu, nikoli do prodlení se splněním původního závazku. Jestliže Nejvyšší soud nahlíží na věc tak, že nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), poskytovatel služeb (pronajímatel, společenství vlastníků atd.) svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále, a tedy neaplikuje úpravu řádného plnění podle § 1914 a násl. o. z., je nejbližší zákonná úprava nahlížení na vyúčtování, které neobsahovalo veškeré náležitosti, v ustanovení § 554 o. z., tj. zdánlivost právního jednání. Za této situace by měla být analogicky aplikovatelná úprava podle § 553 odst. 2 o. z., dodatečným vyjasněním se nepřihlíží k vadě a hledí se na právní jednání jako by tu bylo od počátku, tj. zákonná fikce právního jednání od počátku vylučující prodlení dluhu. Dále žalovaná namítala, že nárok na zaplacení pokuty je ode dne 12. 11. 2019 do 16. 8. 2022 promlčen. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 22. 9. 2023, č. j. 57 Co 88/2023-280, konstatoval, že žaloba trpěla vadami, protože nárok na zaplacení smluvní pokuty není příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Dále konstatoval, že daná vada byla opravena podáním ze dne 29. 11. 2022. Žaloba tak byla opravena po uplynutí více než 3 let od podání vadné žaloby. Podání ze dne 29. 11. 2022 bylo učiněno po uplynutí promlčecí lhůty, a tudíž ode dne podání žaloby došlo k promlčení pokuty ode dne 12. 11. 2019 do zaplacení, a to vznesením námitky promlčení. Žalobkyně ode dne podání žaloby disponovala právem k zesplatnění pokuty ode dne 12. 11. 2019 a tohoto práva využila až po uplynutí promlčecí lhůty. Právo učinit výzvu k zesplatnění pohledávky podle § 1958 odst. 2 o. z. podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí době a po uplynutí této lhůty se již věřitel nemůže úspěšně domáhat toho, aby mohl povinnost dlužníka aktivovat a způsobit její splatnost, pokud dlužník namítne promlčení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhovala potvrzení napadeného rozsudku v části dotčené podaným odvoláním jako věcně správného. Rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádějí, že nesplní-li poskytovatel služeb povinnosti stanovené v § 8 a § 13 zákona, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním. Přestože každoročně po doručení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu ve stanoveném termínu reklamovala rozúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v odběrném místě spolu s požadavkem dle § 8 a § 13 zákona, tj. aby byla seznámena se způsobem (výpočtovou metodou) používanou poskytovatelem služeb, včetně možnosti nahlédnout do podkladů k němu použitých, když toto právo je upraveno i v § 2252 o. z., nebylo toto její právo žalovanou respektováno a musela se svých zákonných práv domáhat soudní cestou.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v části dotčené podaným odvoláním a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Žalobkyně se žalobou domáhala uložení povinnosti žalované provést řádné vyúčtování služeb k bytu za rok 2017, ve kterém budou zohledněny polohové koeficienty zohledňující rozdílnou náročnost vytápění bytů danou jejich polohou v zúčtovací jednotce s tvrzením, že žalovaná pro výpočet polohového koeficientu nerespektuje skutečnou rozdílnou náročnost vytápění v odběrném místě. Na rozúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v odběrném místě obdržené koncem dubna 2018 reagovala 2. 5. 2018, když předala písemnou reklamaci, v níž je uvedena žádost o seznámení se s podklady v souladu s § 13 odst. 1 zákona a § 2250 odst. 1 o. z., tj. možnost nahlédnout a seznámit se se způsobem rozúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele. Jelikož žalovaná doposud nesplnila svou povinnost danou zákonem, požaduje rovněž zaplacení pokuty.

8. Odvolací soud zdůrazňuje, že napadený rozsudek je druhým rozsudkem okresního soudu v řadě. Okresní soud o těchto nárocích žalobkyně rozhodl již rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 62 C 399/2019-216, který byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2023, č. j. 57 Co 88/2023-280, ve spojení s opravným usnesením krajského soudu ze dne 22. 9. 2023, č. j. 57 Co 88/2023-285, ve výroku I změněn tak, že žalované byla uložena povinnost provést řádné vyúčtování služeb bytu za rok 2017 a ve výroku III (zaplacení pokuty) a souvisejících nákladových výrocích zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že pokud okresní soud nerozhodl o změně žaloby (popř. o částečném zpětvzetí žaloby), zatížil řízení z procesního hlediska vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále odvolací soud zdůraznil, že okresní soud rovněž nepřehlédne, že v podání ze dne 14. 2. 2023 (č. l. 236) žalobkyně požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni pokutu za každý den nesplnění povinnosti ve výši 100 Kč denně „od 1. 7. 2018 až k dnešnímu dni“. Rovněž odvolací soud zdůraznil konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ze které plyne, že nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), poskytovatel služeb (pronajímatel) svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 743/2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020, 26 Cdo 1528/2020). Okresní soud při svých úvahách rovněž nepřehlédne závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, že za splnění předpokladů normovaných ustanovením § 2051 o. z. lze nepřiměřeně vysokou pokutu na návrh dlužníka snížit a následně, bude-li to na místě, se vypořádá s námitkou promlčení vznesenou žalovanou.

9. Soud je povinen dbát na řádnost, potažmo určitost podání účastníků, a to již od počátku žaloby, jak ostatně správně vyhodnotil okresní soud (viz bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku), a jak bylo postaveno najisto u jednání odvolacího soudu dne 6. 12. 2024, tedy, že žalobkyně se domáhala zaplacení pokuty, jak za porušení povinnosti poskytovatele služeb doručit včas řádné vyúčtování služeb za rok 2017 (§ 7 odst. 1 zákona), tak i za porušení povinnosti poskytovatele služeb spojených s právem příjemce služeb nahlížet do dokladů k vyúčtování (tj. povinnost předložit příjemci služeb podklady k vyúčtování) a vypořádat námitky ve lhůtě 30 dnů od doručení námitky (§ 8 zákona). Nelze tak souhlasit s žalovanou, že okresní soud porušil dispoziční zásadu, když žalobkyni přiznal něco, co nepožadovala.

10. V důsledků procesních úkonů žalobkyně, o kterých bylo okresním soudem rozhodnuto, bylo předmětem řízení zaplacení pokuty ve výši 100 Kč denně za dobu od 1. 7. 2018 do 14. 2. 2023.

11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

12. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit, když skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci – ostatně těžiště tohoto sporu nespočívá v rovině skutkové, nýbrž v rovině právního posouzení.

13. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období (odst. 1). Poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování (odst. 2).

14. Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona do 30 dnů od doručení vyúčtování může příjemce služeb písemně požádat poskytovatele služeb, aby příjemci služeb doložil náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a aby umožnil příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Této žádosti poskytovatel služeb vyhoví do 30 dnů od jejího doručení (odst. 1). Případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení (odst. 2).

15. Podle § 13 odst. 1 a 2 zákona jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (odst. 1). Výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení (odst. 2).

16. Podle § 2051 odst. 1 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

17. S ohledem na výše uvedenou procesní poznámku (viz bod 9 odůvodnění tohoto rozsudku) je zřejmé, že převážná část odvolací námitky žalované, která se upínala k § 8 zákona nemůže být shledána opodstatněnou, jelikož bylo postaveno najisto, že v této věci byla uplatněn nárok na pokutu rovněž za porušení i ve vztahu k § 7 zákona (doručit včas řádné vyúčtování služeb). V této souvislosti odvolací soud dodává, že jeho rozhodnutí je oproti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 128/2023, v němž odvolací soud uzavřel, že žalobkyně odvozovala své nároky na zaplacení pokuty toliko z porušení povinnosti žalovanou poskytnout žalobkyni k nahlédnutí příslušné podklady pro vyúčtování nákladů na služby (§ 8 zákona), vybudováno na zcela jiném skutkovém stavu.

18. Z již zcela konstantní judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně plyne, že „Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), poskytovatel služeb (pronajímatel, společenství vlastníků atd.) svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá i nadále. Tyto závěry se prosadí i při aplikaci § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 743/2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020).“ 19. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2734/2020 a sp. zn. 26 Cdo 2998/2020 plyne, že „Pokutou podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým plněním stanoveným tímto zákonem, a to obou smluvních stran. Pokuta tak dopadá i na prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb v předepsané lhůtě. Ocitne-li se tedy poskytovatel služeb v prodlení se splněním povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., zásadně jej stíhá povinnost zaplatit příjemci služeb za každý započatý den prodlení pokutu v částce 100 Kč (od 1. 1. 2016 v částce 50 Kč, případně i v nižší – ujednané – částce); zprostit se jí může jen, jestliže prokáže, že by splnění této povinnosti (vyúčtovat služby) ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo že k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Nárok na pokutu vzniká nájemci již samotným uplynutím stanovené lhůty, následný výsledek vyúčtování na něj nemá žádný vliv. Nepřiměřeně vysoká pokuta však může být důvodem k použití moderačního práva podle § 2051 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Splní-li poskytovatel služeb svou povinnost provést vyúčtování jen v případě, že zálohy na služby vyúčtoval řádně, pak z toho logicky plyne, že jestliže tak neučinil, je v prodlení s touto svou povinností a je povinen (není-li důvod pro odepření práva na pokutu) zaplatit příjemci služeb pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.; není přitom významné, zda služby nevyúčtoval vůbec či opožděně nebo je nevyúčtoval řádně. Soud proto i v řízení o zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).“ 20. Judikatura Nejvyššího soudu tedy zohledňuje zvláštní právní úpravu pokuty zakotvenou v zákoně č. 67/2013 Sb., přičemž odvolací soud nemá důvod se od ní jakkoliv odchýlit a pouze zdůrazňuje, že žalovanou předestřená argumentace v odvolání nerespektuje tento lex specialis. Odkaz žalované na judikaturu Nejvyššího soudu senátu 33 Cdo není přiléhavý.

21. K moderaci pokuty nemá odvolací soud rovněž důvod přistoupit. Nepřiměřeně vysoká pokuta může být důvodem k použití moderačního práva podle § 2051 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu – velký senát pod sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze dne 11. 1. 2023, uveřejněné pod č. 79/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, část občanskoprávní a obchodní). V daném případě žádné konkrétní okolnosti, pro které by soud měl přistoupit k moderaci, nebyly zjištěny. Nadto nelze přehlédnout, že výše této pokuty je způsobena délkou prodlení.

22. Odvolací soud nemůže přisvědčit ani námitce promlčení, neboť nárok na zaplacení pokuty, resp. výzva a její splatnost byla učiněna 4. 3. 2020, a to doručením žaloby, přičemž nárok nemohl vzniknout před dubnem 2018, kdy bylo doručeno namítané vyúčtování. Jak uplatnění výzvy do 3 let, tak uplatnění samotného nároku je v promlčecí lhůtě, a samotná skutečnost, že s tímto nárokem bylo částečně disponováno jak do doby, tak případně do výše, je nerozhodná.

23. Okresní soud správně přiznal žalobkyni pokutu ve výši 50 Kč denně v souladu s § 13 odst. 2 zákona, a to za dobu od 1. 7. 2018 do 16. 8. 2022 v návaznosti na doručení znaleckého posudku, kterým byla nesprávnost vyúčtování služeb za rok 2017 spolehlivě zjištěna, čímž nárok (právo) na pokutu ve vztahu k § 8 odst. 1 zákona zanikl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 773/2022).

24. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku I a rovněž ve výroku IV ohledně nákladů řízení vzniklých státu potvrdil.

25. Náklady řízení vzniklé státu jsou představovány znalečným ve výši 53 023 Kč, přičemž tyto náklady vznikly výlučně v souvislosti s nárokem žalobkyně na řádné vyúčtování služeb za rok 2017. Lze tedy souhlasit s názorem okresního soudu, který s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost uhradit státu náklady řízení v plné výši (podle výsledku řízení) toliko žalované.

26. Ve výroku III o náhradě nákladů řízení účastníků odvolací soud rozhodnutí okresního soudu dle § 220 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. změnil.

27. V této věci nelze přehlédnout, že se jedná o objektivní kumulaci dvou nároků, a to rozúčtování a vyúčtování nákladů na vytápění pro byt za rok 2017 a dále uložení povinnosti zaplatit pokutu ve výši 100 Kč za každý den prodlení z důvodu neplnění povinností stanovených zákonem za dobu od 1. 7. 2018 do 14. 2. 2023, což správně akcentoval rovněž okresní soud. Dále je však jeho úvaha o procesním úspěchu či neúspěchu účastníků řízení nesprávná.

28. Odvolací soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.30 Cdo 1435/2015, ze dne 20. 12. 2016 (uveřejněného pod č. 68/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, část občanskoprávní a obchodní). Přesto však úvahu při určování úspěchu či neúspěchu uvedenou v tomto rozhodnutí nepovažuje za spravedlivé vypořádání, přičemž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud (a to s odkazem na komentář k § 142 o. s. ř., Velký komentář Drápal. Bureš. a kol. Občanský soudní řád I., nakladatelství C. H. BECK, 1. vydání, rok 2009, str. 979) z níže uvedených úvah.

29. Primárně se žalobkyně domáhala doručení řádného a včasného vyúčtování služeb za rok 2017, od splnění této povinnosti žalované se odvíjel její nárok zaplacení pokuty. S ohledem na tarifní hodnotu jednotlivých nároků, kdy tarifní hodnota sporu ohledně doručení včasného vyúčtování služeb, který byl primárním požadavkem (nárokem) žalobkyně, je výrazně nižší, než tarifní hodnota sporu na zaplacení pokuty, přistoupil odvolací soud k posouzení úspěchu či neúspěchu v každé z těchto věcí samostatně.

30. Podle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu, ve znění do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“) při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí.

31. Součet tarifních hodnot obou nároků činil 179 000 Kč, z čehož 10 000 Kč je tarifní hodnota sporu ve věci nepeněžitého plnění (řádné a včasné vyúčtování služeb) dle § 9 odst. 1 AT, tarifní hodnota sporu o peněžité plnění (pokutu) je 169 000 Kč podle § 8 odst. 1 AT. Na celkové částce 179 000 Kč se nárok na nepeněžité plnění podílel 5,6 %, nárok na peněžité plnění pak 94,4 %. V tomto poměru je pak nutno rozdělit výši náhrady nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení v jednotlivých sporech.

32. Za této situace je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 5,6 % z jí vzniklých nákladů řízení, když s tímto nárokem byla žalobkyně zcela úspěšná (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná byla ve sporu o peněžité plnění (pokuta) úspěšná v rozsahu 55, 4 %, její neúspěch činil 44,6 %, proto (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) je žalobkyně povinna zaplatit žalované 10,8 % z 94,4 % z jejích celkových nákladů řízení.

33. Náklady řízení vzniklé žalobkyni představují částku 14 385 Kč (č. l. 291), a to za zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, soudní poplatek 4 563 Kč, soudní poplatek za odvolání 4 563 Kč, hotové výdaje – poštovné v celkové výši 259 Kč a záloha na znalecký posudek 3 000 Kč, když nad tuto částku se výslovně náhrady nákladů řízení vzdala. Z této částky žalovaná zaplatí žalobkyni 5,6 %, což představuje částku 806 Kč (po zaokrouhlení).

34. Účelně vynaložené náklady žalované se sestávají z odměny za 10 úkonů právní služby spočívající v 1. převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, 2. písemném podání ve věci samé (vyjádření ze dne 8. 4. 2020) podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 3., 4. účast na jednání soudu dne 27. 8. 2020 přesahující dvě hodiny, 5. účast na jednání soudu dne 29. 11. 2022, 6. sepis odvolání ze dne 23. 2. 2023, 7. účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2023, 8. účast u vyhlášení rozhodnutí dne 28. 3. 2024 dle § 11 odst. 2 písm. f) AT ve výši jedné poloviny odměny. Odměna za zastupování žalované advokátem za tyto shora uvedené úkony činí podle § 12 odst. 3, § 9 odst. 1 a § 8 odst. 2 AT za jeden úkon právní služby 5 180 Kč, když v tomto období žalobkyně požadovala peněžité plnění (pokutu) na dobu neurčitou. Dále advokát žalované učinil následující úkony, a to 9. účast na jednání soudu dne 28. 3. 2024 a 10. účast u vyhlášení rozhodnutí dne 4. 4. 2024 dle § 11 odst. 2 písm. f) AT ve výši jedné poloviny odměny, když v tomto období s ohledem usnesení okresního soudu ohledně částečného zastavení řízení a připuštění změny žaloby (č. l. 287) činí odměna za zastupování žalované advokátem 7 860 Kč. Odměna advokáta celkem činí 50 640 Kč. Dále mu náleží paušální částka jako náhrada hotových výdajů za těchto 10 úkonů právní služby ve výši 3 000 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Celková částka 53 640 Kč byla navýšena o 21 % DPH ve výši 11 264 Kč, celkem 64 904 Kč, a dále zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení vzniklých žalované činí 66 904 Kč (po zaokrouhlení), z čehož 94,4 % činí 63 157 Kč, z čehož 10,8 % činí 6 821 Kč (po zaokrouhlení). Náklady řízení je žalobkyně povinna podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit zástupci žalované.

35. Odvolací soud neshledal účelně vynaloženým úkonem právní služby žalované doplnění vyjádření ze dne 29. 6. 2020, když své stanovisko mohla žalovaná vyjádřit již v rámci svého vyjádření k žalobě ze dne 8. 4. 2020.

36. Lhůta ke splnění povinností uloženým v tomto rozhodnutí byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

37. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je dán dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšná žalobkyně se náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala.

Poučení