57 Co 228/2025 - 148

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa žalované] jednající prostřednictvím [organizační složka] sídlem [adresa] o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2025, č. j. 80 C 737/2023-94 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do částky 20 000 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení ročně za dobu od 3. 9. 2023 do zaplacení mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 20 000 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení ročně za dobu od 3. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I, tj. co do částky 30 000 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 30. 8. 2023 do 2. 9. 2023 a z částky 30 000 Kč a za dobu od 3. 9. 2023 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25 716 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 687 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 30. 8. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení zaplacením 1 800 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl stíhán na základě usnesení Policie ČR ze dne [datum], doručeného žalobci dne 20. 7. 2021, pro přečin [druh trestného činu] dle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Obžaloba ve věci byla podána u Okresního soudu v Ostravě dne 2. 8. 2021, rozsudkem tohoto soudu byl nejprve odsouzen k podmíněnému trestu v trvání šesti měsíců se zkušební dobou dvanácti měsíců a současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody 20 000 Kč poškozenému, který byl jeho otcem. K odvolání žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], a podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byl žalobce zproštěn obžaloby. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 11. 2022. Žalobce uplatnil nárok na náhradu majetkové újmy představující náklady na právní zastoupení a úhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč vůči žalované dne 2. 3. 2023, žalovanou mu byla přiznána pouze částka za náklady obhajoby, která mu rovněž byla i vyplacena. Současně bylo konstatováno, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a byla učiněna omluva, nemajetková újma žalobci nebyla žalovanou přiznána, neboť podle ní tato nebyla zjištěna ani doložena. Vztahy mezi žalobcem a jeho otcem již byly narušeny před trestním stíháním. Žalobce měl po celou dobu trestního stíhání podporu své družky, přátel, kamarádů, širší rodiny, i svého nadřízeného, všechny tyto osoby mu důvěřovaly, věřily v jeho nevinu. Pocítil však odstup od sousedů svého otce, které znal odmala, neboť v bytě dříve také bydlel, i nyní, po smrti otce, když se se svou rodinou do bytu nastěhoval, jej sousedé jen pozdraví, případně stručně odpoví na jeho dotaz. Pokud uváděl, že měl obavu z finančních následků v případě odsouzení, z nemožnosti platit hypotéku, pak v řízení ani nebylo řádně tvrzeno a už vůbec prokázáno, že by nějakou hypotéku platil. Tvrdil-li, že byl před jednáními nervózní, méně spal, méně jedl, jednalo se o běžnou, pochopitelnou nervozitu, nijak nevybočující z obvyklé nervozity před důležitou událostí či úředním jednáním. Ke komparaci okresní soud použil žalobcem předložený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2017, č. j. 40 C 194/2016-41.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], a s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi (představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) uzavřel, že nárok na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je dán. Při posuzování rozsahu nemajetkové újmy zohlednil i) povahu trestní věci a její průběh, ii) délku trestního stíhání a iii) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že žalobce nespáchal vytýkaný trestný čin, trestní stíhání proti němu tedy nemělo být zahájeno, mezi vznikem škody na straně žalobce a porušením právní povinnosti ze strany státu je tudíž dána příčinná souvislost. Dále soud zohlednil, že trestní stíhání žalobce trvalo od 29. 7. 2021 do 23. 11. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Tato délka nebyla shledána nepřiměřenou. Žalobci nehrozil nepodmíněný trest, což mu bylo známo, když v původně vydaném trestním příkazu ze dne [datum] byl odsouzen k peněžitému trestu 25 000 Kč a náhradě škody 20 000 Kč otci, v rozsudku soudu prvního stupně mu pak byl uložen podmíněný trest. Pokud byl stíhán pro přečin [druh trestného činu], kterého se měl dopustit tím, že měl odcizit svému otci v době, kdy byl tento hospitalizován, z bytu, v němž otec bydlel, částku 20 000 Kč, pak tímto trestním stíháním nedošlo k výraznému narušení vztahů s otcem, když tyto byly špatné již dříve, žalobce jej navštěvoval jen výjimečně. Jeho vztahy s družkou, se širší rodinou, matkou přítelkyně, přáteli, kamarády a rovněž v zaměstnání zůstaly i po zahájení trestního stíhání dobré, od těchto lidí měl podporu, všichni věřili v jeho nevinu, nehrozilo mu propuštění z práce. Žalobce netvrdil a neprokázal, že by splácel hypotéku, pročež nemohl mít obavu ze ztráty schopnosti tuto splácet, naopak vlastnil byt, ve kterém mělo dojít ke krádeži. Pokud tvrdil nervozitu, špatný spánek a nechuť k jídlu, nejedná se o závažné následky, ale o obvyklou frustraci a nervozitu, která je v probíhajícím trestním řízení naprosto pochopitelná. Případ navržený žalobcem ke srovnání nebyl přiléhavý, neboť žalobce byl sice rovněž zproštěn obžaloby, avšak pro skutek, kterým se měl dopustit násilného trestného činu vůči ženě se zraněním, v důsledku kterého se měla tato léčit po dobu čtyř týdnů. Jde tedy o mnohem závažnější trestný čin, navíc žalobce ve srovnávané věci pociťoval negativně obavy z možného odsouzení, neboť doložil, že splácí hypotéku, měl obavy z finančních problémů rodiny, pokud by byl odsouzen, jeho rodina trpěla i tím, že žalobce měl potíže v práci, ve které na něj pohlíželi negativně. Stejně tak neměl podporu ani u rodiny, kamarádů a známých, jako žalobce v tomto případě. Ačkoliv stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel odškodnit penězi, kdy k odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžité formy odškodnění, jak tomu je i v daném případě, pročež okresní soud nárok žalobce v celém rozsahu zamítl. Přihlédl i k tomu, že již v průběhu trestního řízení, pokud by jej žalobce skutečně vnímal tak negativně, jak uváděl, se mohl dalšímu trestnímu řízení vyhnout tím, že by zaplatil částku 20 000 Kč svému otci, který ji požadoval, a tento by vzal svůj souhlas s trestním stíháním žalobce zpět. To však žalobce neučinil s tím, že by tím tzv. přiznal vinu a raději celé trestní řízení nechal proběhnout.

4. Tento rozsudek napadl zcela žalobce, domáhal se jeho změny tak, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Namítal, že okresní soud zcela nelogicky a nedostatečně vyhodnotil zásah trestního stíhání do života žalobce a jeho závažnost, jakož i příkoří, které žalobce pociťoval po celou dobu trestního stíhání. Nesprávně vyhodnotil kritéria pro přiznání nároku, stejně tak nesprávně hodnotil referenční případ označený žalobcem. Ačkoliv správně obecně konstatoval, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje život stíhané osoby, je však naprosto zarážející, že se nikterak nezabýval skutečností, že žalobce byl doposud osobou zcela bezúhonnou. Vedle toho ani nevyhodnotil okolnosti vedení trestního stíhání proti žalobci, kdy tento nikterak nepřispěl k zahájení stíhání, spáchání [druh trestného činu] od počátku popíral a celou dobu bylo trestní stíhání vedeno na základě jediného důkazu v podobě výpovědi jeho otce. Již policejní orgán ve fázi před zahájením trestního stíhání měl k dispozici podání vysvětlení žalobce, který jednoznačně popřel, že by otci cokoliv ukradl. V této fázi trestního řízení měl policejní orgán rovněž k dispozici vyjádření sester žalobce, podle něhož otec žalobce byl silný alkoholik, který si mnohdy vymýšlel, překrucoval věci, zapomínal. I přesto, že ani nebylo zdokumentováno, jakou měl otec žalobce před svou hospitalizací celkovou hotovost, přistoupil policejní orgán k zahájení trestního stíhání žalobce, a to pouze na základě tvrzení otce žalobce, že mu žalobce údajně vrátil o 20 000 Kč méně, než měl původně doma uschováno. Pokud se jedná o povahu trestní věci, z pohledu možných trestněprávních následků byl žalobce pro přečin [druh trestného činu] dle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v délce trvání až 2 roky. Z pohledu charakteristiky činu, pro který byl žalobce stíhán, se však jednalo o skutek, který byl velice difamující, neboť žalobce byl stíhán zjednodušeně proto, že měl vlastnímu otci odcizit 20 000 Kč v době jeho hospitalizace. Takový čin vůči vlastnímu nemohoucímu otci lze jednoznačně považovat až za lidský hyenismus a pro většinu populace je takové jednání naprosto nepřijatelné, nepochopitelné a odsouzeníhodné. Při srovnání s referenčním případem předloženým žalobcem byla osoba uplatňující nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 194/2016 stíhána pro přečin [druh trestného činu] dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, kdy jí hrozil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 3 let. I v této věci šlo o osobu zcela bezúhonnou. Z pohledu osoby obviněného i trestní sazby tak šlo o případy téměř totožné. Z pohledu charakteristiky činu, pro který bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, žalobce dovozoval, že jeho případ (tedy čin [druh trestného činu] proti vlastnímu otci v době hospitalizace, a tedy jeho bezbrannosti) byl horší než referenční případ, ve kterém byl obviněný stíhán za to, že měl chytit poškozenou za vlasy, shodit ji na zem a ta se při pádu měla udeřit do kovové hrany vodovodní stupačky a způsobit si poranění hlavy s tržnou ranou a dobou léčení 4 týdny. Žalobce vychází z toho, že obecně jsou hůře přijímány ve společnosti trestné činy vůči vlastním rodičům než cizím osobám, zvláště pokud v nich lze nalézt znaky hyenismu. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že mnohem horší byl případ referenční, neboť se jednalo o napadení ženy s poraněním hlavy a dobou léčení 4 týdny. Při posuzování délky trestního řízení vedeného proti žalobci je pak nutno zohlednit, že trestní řízení trvalo přibližně 16 a půl měsíce, žalobce byl nejprve obviněn ze spáchání trestného činu, následně proti němu byl vydán trestní příkaz, kterým byl shledán vinným, a rovněž soud prvního stupně žalobce odsoudil a uložil mu podmíněný trest v trvání 12 měsíců a povinnost k náhradě škody. Po celou dobu trestního řízení se žalobce musel vyrovnávat s tím, že jej orgány činné v trestním řízení shledávají vinným z [druh trestného činu] svého bezmocného otce. Tomu učinilo přítrž až rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl po této době žalobce zproštěn obžaloby. V případu vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 194/2016 byl obžalovaný trestně stíhán po dobu necelých 10 měsíců, přičemž již prvostupňovým rozsudkem byl po necelých 7 měsících zproštěn obžaloby, odvolání státního zástupce bylo odvolacím soudem zamítnuto, tzn. již po 7 měsících byl obžalovaný v relativní jistotě, že jej odvolací soud sám nemůže uznat vinným a mohl tak věřit ve spravedlnost soudního systému. Případ žalobce je tedy z pohledu délky trestního řízení i jeho průběhu zásadně závažnější než případ srovnávací. Těmito okolnostmi se soud prvního stupně v napadeném rozsudku vůbec nezabýval. Zcela neopodstatněně pak konstatoval, že žalobci údajně nehrozil nepodmíněný trest, avšak skutečnost, že u bezúhonných osob se v České republice zpravidla při méně závažných trestných činech neukládá nepodmíněný trest, neznamená, že se jedná o absolutní jistotu. Navíc právě zvláště osoby, které jsou bezúhonné, pociťují trestní stíhání velice úkorně a mají obavy z možného odsouzení a nepodmíněného trestu odnětí svobody. Při posuzování následků způsobených nezákonným trestním stíháním v osobnostní sféře poškozeného jsou případy žalobce a poškozeného ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku- Místku pod spis. zn. 40 C 194/2016 opět velmi dobře srovnatelné. V obou případech se jednalo o naprosto bezúhonné osoby, oba vychovávali malé dítě a zabezpečovali fungování rodiny, oba měli obavu, co by nastalo v případě jejich odsouzení, jakož i o to, aby se informace o trestním stíhání nedostala na veřejnost a zda by se tato nějak negativně neprojevila na vztazích jejich dětí ve školce. V konečném důsledku zůstalo v obou případech u obav, žádný z případů nebyl medializován. V obou případech si obvinění dělali starosti o budoucnost, nespali, byli nervózní a trápili se. Oba obvinění byli podporováni rodinou. U žalobce v této věci však dopady byly do jisté míry negativnější, neboť jeho trestní stíhání trvalo déle a až do samotného závěru musel nést riziko, že bude uznán vinným a odsouzen. Ve věci byli vyslýcháni jako svědci sousedé jeho otce v bytovém domě, kde žalobce bydlel odmala a kde se po úmrtí otce a rekonstrukci bytu i s rodinou vrátil. Toto poškodilo pověst žalobce v domě, ještě dnes se s ním sousedé nebaví a nekomunikují jako dříve, pročež osobní vztahy s nimi byly danou událostí a jeho trestním stíháním zcela nepochybně narušeny. Sousedé se dlouhodobě znají a situace, že žalobce byl prvostupňově odsouzen, vždy ponese dlouhodobé dopady na mezilidské vztahy. Do role zastánce otce žalobce se v domě stavěl přímo jeden ze sousedů (svědek [jméno FO]), který jej vozil k soudům a věděl o celé záležitosti, jak bylo prokázáno z trestního spisu. Ze všech shora uvedených důvodů jsou závěry okresního soudu, že omluva poskytnutá žalobci je dostatečná a žalobci nevzniklo právo na přiměřené zadostiučinění, zcela nesprávné, nelogické a neopodstatněné. Za zcela nemístné žalobce pokládá, že soud prvního stupně dovozoval, že „pokud žalobce vnímal své trestní stíhání negativně, mohl se trestnímu řízení vyhnout, pokud by zaplatil částku 20 000 Kč a jeho otec by vzal souhlas s trestním stíháním zpět. To žalobce neučinil s tím, že než by přiznal vinu, raději nechal proběhnout celé trestní řízení, i když částka 20 000 Kč byla pro žalobce zanedbatelná“. Takové hodnocení a závěry soudu prvního stupně popírají celou podstatu spravedlnosti soudního systému v demokratickém právním státě. Jedná se o zcela absurdní a zvrácené závěry popírající principy víry ve spravedlnost a nezbytnosti bojovat za ni, vybízející obviněné k přijetí viny za trestné činy, které nespáchali.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání fakticky ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Ačkoliv stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu musel odškodnit penězi. Žalobcem předložené komparativní rozhodnutí není ve věci přiléhavé, když v komparované věci se jednalo o trestný čin proti životu a zdraví, zatímco v dané věci se jednalo o trestný čin proti majetku, tedy o podstatně méně závažný trestný čin z pohledu kritérií pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Pokud jde o tvrzení žalobce, že v důsledku trestního stíhaní byla narušena pověst žalobce v domě, kde bydlel žalobcův otec, jedná se o panelový dům s 32 byty, pročež je zcela běžné, že v takovém domě jsou sousedské vztahy spíše formální, sousedé se maximálně pozdraví a příliš spolu nekomunikují. Navíc žalobce v domě od dětství již delší dobu ani nebydlel. Sousedé otce žalobce v trestním řízení potvrzovali verzi otce o [druh trestného činu] peněz, je tak zřejmé, že vztahy s těmito osobami byly formální již dříve a pokud byly dokonce narušeny, stalo se tak již dříve v důsledku podaného trestního oznámení (za což nenese stát odpovědnost), nikoliv v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Žalovaná má za to, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem ke stavu věci jeví jako dostatečné s ohledem na zjištěné skutečnosti (s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017 nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Dále poukázala na to, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015).

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně zcela [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], přičemž dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 50 000 Kč, jakožto peněžité náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a sice zahájením trestního stíhání. Základ žalobní narace vymezil tak, že po dobu necelých 16,5 měsíců byl stíhán pro spáchání přečinu [druh trestného činu] podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit na svém otci v době jeho hospitalizace. Byl nepravomocně odsouzen jak trestním příkazem (k peněžitému trestu), tak rozsudkem okresního soudu (k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně na zkušební dobu 12 měsíců), přičemž nakonec byl až odvolacím soudem zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Trestní stíhání žalobce negativně ovlivnilo jeho osobnostní sféru, kdy trestný čin spáchaný na otci v době jeho hospitalizace je považován veřejností za zvlášť zavrženíhodný, ve věci byli vyslýcháni jako svědci sousedé otce, což negativně ovlivnilo jejich vztahy k žalobci a jeho pověst v domě, žalobce po celou dobu trestního řízení trpěl nejistotou z možného odsouzení a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ze ztráty kontaktu s rodinou, ze ztráty zaměstnání a z možných finančních problémů. Jako přiléhavou referenční věc označil věc vedenou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 194/2016.

8. Procesní obrana žalované byla vybudována zejména na argumentu, že konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy je v posuzované věci dostatečné. Poukázala na to, že délka trestního stíhání nebyla nepřiměřená, žalobci nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, vztahy mezi žalobcem a otcem byly narušeny již před zahájením trestního stíhání žalobce, pročež žalobce netvrdí žádný vážný konkrétní zásah do osobnostní sféry.

9. Odvolací soud pro úplnost dodává, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli. Proto byla věc v odvolacím řízení projednána v systému neúplné apelace.

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2025“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

14. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

15. K založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci musejí být kumulativně splněny tři podmínky. Vedle existence újmy (první podmínka) musí existovat nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup (druhá podmínka) jako příčina vzniku dané újmy (třetí podmínka).

16. O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku. Ze samotné podstaty nemajetkové újmy plyne, že spočívá v oprávněně úkorném pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (například v duševních útrapách). Samotný vznik takové újmy je notorietou, kterou netřeba prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Pokud by však poškozený žádný úkorný pocit neprožíval (například proto, že by o zásahu do svých práv nevěděl), nelze o nemajetkové újmě na jeho straně uvažovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014). Vzhledem k tomu, že duševní prožívání nelze nijak změřit a navíc je do značné míry ovlivněno subjektivním nastavením prožívajícího, vychází se při úvaze o tom, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy, z její objektivizace (tzn. zda měla dotčená osoba objektivní důvod cítit se v důsledku škodné události úkorně). Objektivní důvod je dán tehdy, pokud by se každá jiná osoba v postavení poškozeného vzhledem ke konkrétním okolnostem mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015). Důraz je přitom třeba klást na to, aby byly skutečně srovnávány osoby ve srovnatelném postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Jestliže nelze uzavřít, že by každá jiná osoba v postavení poškozeného vnímala následek škodné události úkorně, je třeba dospět k závěru, že nemajetková újma nevznikla. Zadostiučinění nelze přiznat, pokud byla sice prokázána existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ale nikoli existence újmy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014). Jinak řečeno, není-li poškozený schopen vysvětlit, v čem konkrétně jeho nemajetková újma spočívá (do jakých jeho práv bylo reálně zasaženo), je vysoce pravděpodobné, že mu žádná nemajetková újma nevznikla.

17. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.

18. Nejvyšší soud v tomto směru dále konstatoval, že způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod č. 52/2012 Sb. rozh. obč., omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. V tomto smyslu vnímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu omluvu jako samostatný prostředek nápravy zásadně odvozovaný od závěru o porušení konkrétního práva poškozeného; v tomto smyslu by takový závěr měl vyplývat přímo z obsahu omluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018). Není ani vyloučeno, aby soud vedle přiznané omluvy rozhodl o zadostiučinění v penězích nebo o konstatování porušení práva. V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sb. rozh. obč. pod č. 37/2015, bylo ohledně vztahu omluvy a konstatování porušení práva jako samostatných forem morálního zadostiučinění uvedeno, že konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce, za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Poskytnutí finanční náhrady je naopak považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013).

19. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sb. rozh. obč. pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především 1) z povahy trestní věci, též 2) z délky trestního stíhání, a především 3) dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

20. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní[Anonymizováno]stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které došlo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

21. Nejvyšší soud dále uzavřel, že výše zadostiučinění „musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2016“)].

22. Předně bylo na žalobci a žalované, aby byli procesně aktivní a soudu předestřeli dle nich nejpřiléhavější referenční případy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, ohledně aktivity při identifikaci tzv. referenčních případů navázal na R 67/2016, a sice závěrem, že je primárně na účastnících, aby referenční případy identifikovali s tím, že není vyloučeno, aby provedl soud srovnání ex offo (srov. zejména bod 33 citované judikatury).

23. Odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu, že referenční případ navržený žalobcem (rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 194/2016) není zcela přiléhavý, již jen proto, že ve srovnávaném případě jde o zcela jinou trestnou činnost, a to trestnou činnost, při níž je chráněným zájmem život a zdraví jednotlivce, nikoli jeho majetek, tzn. o trestnou činnost v obecné rovině podstatně závažnějšího charakteru než v případě žalobce, u níž hrozí i daleko vyšší trestní sazba, a to i při zohlednění, vůči komu a kdy se dle usnesení o zahájení trestního stíhání měl [druh trestného činu] žalobce dopustit.

24. Odvolací soud ke komparaci použil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 C 88/2015-70, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 71 Co 313/2016-112 [poškozený byl stíhán pro přečin [druh trestného činu] podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v rámci svého pracovního poměru; řízení trvalo necelých 12 měsíců; nejprve byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným, následně rozsudkem odvolacího soudu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu s tím, že neexistuje žádný důkaz o vině obžalovaného; trestní stíhání probíhalo na svobodě, kauza nebyla medializovaná; poškozený nesl trestní stíhání těžce, přestal chodit do společnosti, stýkat se s rodinou a přáteli, rozpadly se mu rodinné a společenské vazby, bratr jej vyhodil z bytu, v němž poškozený doposud bydlel, rozešel se s přítelkyní, rodina i kolegové v práci mu přestali věřit, začal v nadměrné míře požívat alkohol a občas i antidepresiva; byla mu přiznána nemajetková újma 40 000 Kč] a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 7. 2012, č. j. 42 Co 21/2012-57, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2013, č. j. 8 Co 1010/2012-101 (poškozený byl stíhán pro přečin [druh trestného činu] podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku, kdy mu bylo vytýkáno odcizení věcí v solárním studiu; řízení trvalo 8 a půl měsíců; rozsudkem okresního soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu byl zproštěn obžaloby, když nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě obžalovaný; trestní stíhání probíhalo na svobodě; újma poškozeného se projevila v osobnostní sféře, když byli vyslýcháni jeho spolupracovníci a tehdejší přítelkyně, poškozený byl doposud osobou bezúhonnou, psychicky se zhroutil, nemohl spát, zhoršila se jeho vada spočívající v koktavosti, avšak nikde se neléčil, protože se styděl; cítil se trapně před svoji rodinou, před kamarády, s přítelkyní se rozešel, protože vnímal, že ani ona mu nevěří; informace o jeho trestním stíhání se rozšířila v obci, v níž bydlel, lidé se na něj dívali divně; byla mu přiznána nemajetková újma 10 000 Kč).

25. Právě tyto komparované věci se s projednávanou věcí v tomto řízení shodují v podstatných znacích, a to zejména pokud jde o povahu trestní věci. Byť v obou srovnávaných případech trestní řízení trvalo kratší dobu (v prvním z nich byl však shodně nejprve odsouzen a až poté odvolacím soudem zproštěn obžaloby), na straně druhé však v obou srovnávaných případech byly následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozených o něco závažnější a projevily se i v nejbližších rodinných a přátelských vazbách (na rozdíl od případu v této věci, kdy nejvýraznější vliv mělo dané trestní stíhání na výrazný odstup současných sousedů žalobce vůči němu).

26. Odvolací soud na základě všech výše uvedených skutečností ve shodě se soudem okresním dospěl k závěru, že byly současně naplněny všechny tři podmínky objektivní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, když žalobci právě v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, trvajícím 16,5 měsíců, vznikla újma, neboť obecně každé trestní stíhání představuje vážný zásah do práv stíhané osoby. V případě žalobce je zejména z jeho účastnické výpovědi nepochybné, že se jednalo o duševní prožívání strachu z výsledku trestního stíhání, z možného odsouzení a z případného dalšího zabezpečení fungování jeho rodiny s malým dítětem, díky kterému byl žalobce nervózní, trápil se a trpěl nespavostí. Současně však byl podporován svojí rodinou s výjimkou svého otce, který vystupoval jako poškozený v trestním řízení a vztahy s ním již byly narušeny před trestním stíháním. Za podstatné pro posouzení významu újmy odvolací soud považuje, že v důsledku trestního stíhání utrpěla pověst žalobce v domě, v němž vlastnil jako dědictví po své matce byt, ve kterém nechával svého otce bydlet, když sousedé otce, vyslýchaní v trestním řízení jako svědci, se postavili na stranu otce a dodnes se s žalobcem, který se po smrti otce do svého bytu přestěhoval, nebaví, resp. nemají zájem s ním jakkoli blíže komunikovat. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit i to, že žalobce si trestní stíhání nepřivodil vlastní vinou, od jeho počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ve věci soustavně vypovídal stejně.

27. Z těchto důvodů je na místě přiznat žalobci skutečně zadostiučinění této nemajetkové újmy, a to nikoli pouze ve formě konstatování porušení práva, jak uzavřel okresní soud, nýbrž ve formě finančního zadostiučinění. Jako odpovídající rozsahu prokázané újmy, vycházeje zejména s referenčních případů, se odvolacímu soudu jeví jako zcela přiměřená částka 20 000 Kč, když v daném konkrétním případě byl zjištěn sice méně citelný zásah do osobnostní sféry, na straně druhé však srovnávaná řízení trvala podstatně kratší dobu. Při přepočtu výše odškodnění na jeden měsíc trvání řízení (výše přiznaného odškodnění/počet měsíců trvání řízení) se odvolací soud držel spodní hranice přiznaných odškodnění.

28. Odvolací soud proto změnil v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v části výroku I ohledně částky 20 000 Kč tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobci zaplatit, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 %, jak tato výše odpovídá § 1970 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, a činí 15 %. Pokud jde o počátek prodlení, odvolací soud tento stanovil od 3. 9. 2023, vycházeje ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 k výkladu ustanovení § 13 odst. 1, věta druhá a třetí, a § 31a OdpŠk (uveřejněného pod číslem 58/2011 Sb. rozh. obč.), tj. ode dne následujícího po uplynutí šesti měsíců poté, kdy žalobce nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk (nárok uplatněn dne 2. 3. 2023). Ve zbývající části výroku I, tj. co do 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z 50 000 Kč za dobu od 30. 8. 2023 do 2. 9. 2023 a z 30 000 Kč a za dobu od 3. 9. 2023 do zaplacení, byl rozsudek okresního soudu jako správný potvrzen, když v tomto rozsahu i odvolací soud shledal uplatněný nárok nedůvodným. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek odvolací soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny.

29. Z důvodu změny rozhodnutí odvolací soud přistoupil k novému rozhodnutí o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že forma a výše zadostiučinění záleží na úvaze soudu, není rozhodné, zda bylo žalobě vyhověno zcela či pouze částečně a vždy je na místě aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci v dané věci vznikly náklady v souvislosti se zastupováním v řízení advokátem. Tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024 určena částkou 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 advokátního tarifu) a odměna za jeden úkon právní služby tak činila 3 100 Kč, podle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 tarifní hodnota vychází dle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu z výše přiznané částky, tj. z 20 000 Kč, a odměna za jeden úkon právní služby tak činí 1 900 Kč.

30. Ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně soud shledal jako účelně vynaložené náklady žalobce: zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, odměnu zástupce žalobce ve výši 16 900 Kč {[za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a repliku žalobce k vyjádření žalované podanou na výzvu soudu podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu) a za 4 úkony právní služby po 1 900 Kč (za účast u soudních jednání dne 7. 1. 2025 a 24. 4. 2025, vždy trvajících déle než dvě započaté hodiny dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu)}, dále 900 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů za úkony právní služby vykonané do 31. 12. 2024 po 300 Kč (3 x 300 Kč) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, 1 800 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů za úkony právní služby vykonané od 1. 1. 2025 po 450 Kč (4 x 450 Kč) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a konečně 4 116 Kč představujících 21 % daň z přidané hodnoty (z odměny a paušální náhrady) dle § 14a odst. 1 advokátního tarifu, když zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak bylo žalobci na nákladech prvostupňového řízení přiznáno 25 716 Kč.

31. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení § 142 odst. 3 o. s. ř. Za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z odměny 3 800 Kč (za 2 úkony právní služby po 1 900 Kč za sepis odvolání a účast u jednání soudu dne 26. 11. 2025), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za tyto dva úkony právní služby a z 987 Kč jako 21 % DPH z odměny, náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a cestovného. Celkem tak žalobci náleží 5 687 Kč.

32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce, a to rovněž ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

33. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nezahrnul do nákladů odvolacího řízení žalobce 2 000 Kč, které žalobce zaplatil na základě nesprávné výzvy okresního soudu k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání, na jehož vrácení má nárok dle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (k výběru soudního poplatku za odvolací v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, blíže srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18).

Poučení