57 Co 249/2024 - 118

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o vypořádání společného jmění manželů k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2024, č. j. 17 C 423/2022-94 takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného vůči výrokům III a IV se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud určil, že vypořádání zaniklého společného jmění účastníků se provádí tak, že se nařizuje prodej družstevního podílu ve [právnická osoba] (zkratka [právnická osoba]), IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále již jen „[právnická osoba]“), včetně všech práv a povinností s ním spojených, se kterým je spojeno právo nájmu k bytu č. [hodnota] o velikosti 3+1 na adrese [adresa], ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen rovným dílem mezi účastníky řízení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), dále určil, že z účtu České republiky – Okresního soudu v Ostravě bude vráceno každému z účastníků 31,50 Kč (výrok III) a konečně rozhodl, že Česká republika má nárok na náhradu nákladů řízení po každém z účastníků 3 968,50 Kč, kteří „tuto náhradu nákladů řízení již zaplatili“ (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] a bylo pravomocně rozvedeno ke dni [datum]. Příčiny rozvratu manželství byly shledány na straně obou účastníků spočívající v neschopnosti vyřešit dlouhodobé problémy vyplývající z rozdílných povah a názorů a v neschopnosti shodnout se na běžných záležitostech týkajících se soužití. Rozvrat završila manželka porušením manželské věrnosti. Do rozvratu toto manželství nijak nevybočovalo z běžného manželského soužití čtyřčlenné rodiny s dvěma dětmi, rodina bydlela v družstevním bytě. Po rozpadu manželství, tj. od července 2021, kdy se žalobkyně z bytu odstěhovala ke svému tehdejšímu příteli, zůstal v bytě bydlet žalovaný a syn účastníků [jméno FO], ročník 2005, ve vztahu k němuž byla opatrovnickým soudem schválena dohoda účastníků, podle které byl svěřen pro dobu po rozvodu do jejich společné péče. Za trvání manželství ke dni [datum] nabyli účastníci družstevní podíl, včetně práv a povinností s ním spojených, a tedy i právo nájmu k družstevnímu bytu, ve kterém již v té době fakticky bydleli a společně jej udržovali a zvelebovali. Družstevní podíl účastníci nabyli bezúplatným převodem od otce žalovaného a jako společní členové [právnická osoba] jsou účastníci evidováni dosud. Původně tento družstevní podíl nabyli rodiče žalovaného a po jejich rozvodu v roce 1989, kdy matka žalovaného byt trvale opustila s tím, že byt bude následně otcem žalovaného převeden na žalovaného po dosažení jeho zletilosti, aniž by o tom byla uzavřena jakákoliv písemná dohoda, se výlučným členem družstva a nájemcem bytu stal otec žalovaného. V místě a čase obvyklá cena této majetkové hodnoty, kterou by bylo možno aktuálně dosáhnout za převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jakož i s nájmem předmětného bytu, činí 2,3 mil. Kč. Žalovaný, ač požadoval přikázání družstevního podílu do svého výlučného vlastnictví, nedisponoval dostatečnými prostředky na vypořádání podílu bývalé manželky, která zájem o tuto majetkovou hodnotu neměla.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 740 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uvedl, že družstevní podíl v bytovém družstvu se stal v souladu s právní úpravou účinnou ke dni nabytí družstevního podílu [§ 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)] součástí vypořádávaného společného jmění, když z § 705 obč. zák. vyplývalo, že pouze v případě, nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zaniklo právo společného nájmu bytu rozvodem a právo byt užívat zůstávalo tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V dané věci však došlo ke vzniku tohoto práva až za trvání manželství jeho převodem na oba účastníky coby nabyvatele, kteří byli již manželé, čímž vzniklo i jejich společné členství v bytovém družstvu spojené se společným nájmem předmětného družstevního bytu. Podle soudu s odkazem na dostupnou judikaturu i za situace, kdy by dohoda o převodu členských práv a povinností byla dne 25. 3. 2022 uzavřena pouze jedním z manželů, by se takto získaný „obchodní podíl ve společnosti“ stal ex lege součástí společného jmění a ve smyslu § 143 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 703 odst. 2 obč. zák. by byla založena současně i účast druhého manžela v bytovém družstvu. Okresní soud uzavřel, že společný družstevní podíl manželů v bytovém družstvu je majetkovou hodnotou, která je předmětem vypořádání společného jmění účastníků.

4. Za situace, kdy se účastníci jako bývalí manželé nedohodli jinak, je třeba při vypořádání ex offo primárně vyjít z premisy dané § 742 písm. a) o. z., podle níž jsou podíly obou manželů na vypořádávaném jmění stejné. Při rozhodování, kterému z manželů vypořádávanou položku přikázat, okresní soud přihlédl ke kritériím tzv. zásluhovosti upraveným v § 742 písm. d), e) a f) o. z., a konstatoval, že syn účastníků, coby nezletilý, byl svěřen do společné péče účastníků a bydlel tedy střídavě u žalobkyně a žalovaného, navíc u žalovaného v předmětném bytě po dobu jeho nočních směn; družstevní podíl byl nabyt po rodičích žalovaného a žalovaný s již zletilým, nadále však nezaopatřeným synem účastníků, byt spoluužívá, zatímco žalobkyně nemá o družstevní podíl zájem. Pakliže nelze při vypořádávaní jediné položky společného jmění dosáhnout ideálního stavu v podobě „nulového vypořádacího podílu“ a je třeba tuto položku přikázat do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, výše uvedená kritéria jsou ve prospěch přikázání družstevního podílu žalovanému. Obvyklá cena této majetkové hodnoty činí 2,3 mil. Kč a vypořádací podíl při rovnosti podílů [§ 742 písm. a) o. z.] činí 1,15 mil. Kč.

5. Pokud se žalovaný domáhal disparity podílů ve svůj prospěch s argumentací, že v případě uložení povinnosti k vyplacení jakéhokoliv podílu žalobkyni by s ohledem na jeho finanční možnosti a neschopnost opatřit takové peněžní prostředky jinak, byl nucen družstevní podíl prodat a spolu se synem by takto byl nucen sdílet zhoršené životní podmínky, okresní soud zdůraznil, že je sice v zájmu nezaopatřeného již zletilého syna účastníků zachovat družstevní podíl spojený s nájmem bytu nadále ve vlastnictví jednoho z jeho rodičů, toto však není možné s ohledem na nesolventnost žalovaného a nezájem o družstevní podíl ze strany žalobkyně. Tvrzení žalovaného o „rapidním“ zhoršení životních podmínek v souvislosti s prodejem bytu je neadekvátní, když prodejem dojde k transformaci hodnoty bytu na disponibilní peněžní prostředky, které finanční situaci žalovaného nezhorší, natož „rapidně“. Rovněž jeho argument, že by důvodem k disparitě měla být i skutečnost, že žalobkyně opustila společnou domácnost a odstěhovala se za svým novým partnerem a nezletilého syna účastníků ponechala v péči žalovaného, není případný, neboť syn účastníků se nikdy nenacházel ve výlučné péči žalovaného. Oba účastníci jako manželé žili běžným manželským životem, oba byt udržovali a zvelebovali, společně v něm hospodařili do března 2021 a bydleli do července 2021, přitom v době, kdy manželka navázala známost s jiným mužem bylo již jejich manželství de facto rozvráceno a z její strany šlo toliko o završení předchozího faktického rozvratu. Okresní soud dále poukázal na dostupnou judikaturu, podle které se při posuzování zásluh o nabytí členského podílu v bytovém družstvu nepřihlíží k zásluhám účastníka na získání družstevního bytu ani k rozsahu jeho užívání účastníky, když tyto okolnosti nemohou být důvodem pro finanční zvýhodnění některého z nich s tím, že takové závěry jsou relevantní pro určení kterému z bývalých manželů družstevní podíl přikázat a nelze je „podruhé“ promítat negativně do rozhodnutí o disparitě vypořádacích podílů. Uvedl, že o jakékoliv disparitě podílů tak nelze uvažovat ani s ohledem na další argument žalovaného pro uplatnění disparity, spočívající v tom, že se o nabytí družstevního podílu zasloužil výlučně on, neboť jej s žalobkyní nabyli od jeho otce, který převod podílu slíbil matce žalovaného v souvislosti s jejich ústní dohodou po rozvodu jejich manželství v roce 1989. Okresní soud se dále v rozsudku podrobně vypořádal i s tím, proč na danou věc není možno ve vztahu k disparitě podílů aplikovat judikaturu, na níž odkazoval v průběhu řízení žalovaný a uzavřel, že v nyní projednávané věci žalovaným tvrzené důvody disparity jednak nepřekračují intenzitu obvyklou pro vzájemně zhoršené vztahy manželů v době rozvodového řízení, navíc v poměru délky trvání manželství účastníků (22 let) došlo k zásadním projevům příčin rozvratu manželství, jakož i k navázání jiného partnerského vztahu žalobkyní v poměrně krátkém časovém úseku „cca 2 let“. Žalovaným tvrzené tři důvody k disparitě podílu neshledal soud způsobilými k založení této disparity ani v jejich vzájemném souhrnu.

6. Při posouzení solventnosti žalovaného konstatoval, že tento nedisponuje dostatečnými prostředky na vypořádání podílu manželky ve výši 1,15 mil. Kč, nemá žádné finanční úspory, a přes poučení a výzvu soudu dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) žalovaný ani netvrdil, že je schopen si finanční prostředky opatřit, resp. ani v tomto směru neoznačil důkazy, naopak výslovně uvedl, že o jakýkoliv úvěr apod. žádat nebude, neboť by mu nebyl přiznán a pro případ uložení povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni by byl družstevní podíl nucen prodat.

7. Proto okresní soud přistoupil k nejzazšímu způsobu vypořádání a nařídil prodej vypořádávané majetkové hodnoty ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky v poměru 1:

1. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22 (kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, když v projednávané věci neshledal šikanózní výkon práva či jeho zneužití jednoho vůči druhému z účastníků.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Rozsudek napadl zcela a domáhal se jeho změny tak, aby předmětný družstevní podíl byl přikázán do jeho výlučného vlastnictví, aniž by byl povinen vyplatit žalobkyni čehokoli na vypořádací podíl, zároveň aby mu byla vrácena zaplacená záloha 4 000 Kč a naopak, aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit státu náklady řízení v plné výši. Své odvolání odůvodnil tím, že družstevní podíl spojený s nájmem bytu pořizovali společně jeho rodiče. Matka přenechala veškerá práva k bytu otci s podmínkou, že tato práva budou převedena na žalovaného, což v rámci své svědecké výpovědi rovněž potvrdila. Je nerozhodné, že se jednalo toliko o ústní dohodu mezi rodiči žalovaného a že matka žalovaného vyloučila jakoukoliv následnou kontrolu, zda její bývalý manžel dostál této ústní dohodě. Podstatné je, že družstevní podíl byl na žalovaného převeden a tento převod lze v souladu s ústní dohodou rodičů žalovaného považovat za jejich dar žalovanému. O tom svědčí i to, že v záhlaví dohody o převodu členských práv a povinností je jako převádějící uveden otec žalovaného a jako nabyvatel toliko žalovaný, v postavení příbuzného v řadě přímé. Žalovaný tak nesouhlasí s názorem okresního soudu, že nabyvatelem družstevního podílu se stala i žalobkyně, ohledně níž bylo v předmětné dohodě pouze uvedeno, že bude byt užívat společně s žalovaným a jejich nezletilou dcerou. Pakliže § 703 odst. 2 obč. zák. měl kogentní povahu, nebylo možné, aby manželé na základě své dohody s členským podílem jakkoliv disponovali, např. změnili společné členství na výlučné členství jednoho z manželů. Nárok žalobkyně je tedy odvozen výlučně z faktu, že v době převodu družstevního podílu na nabyvatele byli účastníci manželé a nebylo možné postupovat jinak. Opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně podmínky společného nájmu a společného členství v družstvu pominuly a je možné, aby na základě shora uvedených skutečností nebyl byt posuzován jako byt ve společném jmění manželů. Žalovaný v bytě nadále bydlí s nezaopatřeným, byť zletilým synem účastníků, který teprve v červnu 2024 ukončil studium na střední škole a nemá žádný příjem. Fakticky se přitom syn po celou dobu od odchodu žalobkyně nacházel v péči žalovaného a pouze v případech jeho nočních směn se nacházel v péči žalobkyně. Prodejem bytu i syn účastníků přijde o zázemí, když nedosáhne na získání bydlení a jeho následné udržení s ohledem na absenci finančních prostředků.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalovaný ve svém odvolání neuvedl žádné nové skutečnosti, které by již netvrdil v řízení před soudem prvního stupně, přičemž tento se se všemi jeho argumenty v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal a jeho právní posouzení věci je správné a v souladu s rozhodovací praxí. Sám žalovaný si je ve svém odvolání vědom, že úprava provedená § 703 odst. 2 obč. zák. měla kogentní povahu. V konkrétním případě účastníci navíc předmětný družstevní podíl nabyli zcela z prostředků patřících do společného jmění manželů, pročež v takovém případě nemůže být pochyb o tom, že se družstevní podíl stal součástí jejich společného jmění. Další argumenty žalovaného v jeho odvolání žalobkyně považovala za zcela právně irelevantní. Poukázala na to, že se po celou dobu snažila s žalovaným celou záležitost vyřídit mimosoudní dohodou, v níž byla nakloněna i případné disparitě. Žalovaný však žádné smírné vyřešení celé věci nepřipustil.

10. Odvolací soud se nejprve zabýval subjektivní přípustností odvolání.

11. V obecné rovině jsou účastníci řízení k odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně legitimováni, tuto legitimaci však nemá každý účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání, jakožto řádného opravného prostředku, vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní. Za situace, kdy okresní soud ve výroku III přiznal žalovanému nárok na vrácení 31,50 Kč ze strany státu a výrokem IV žádnou povinnost žalobci neuložil, je evidentní, že těmito napadenými výroky mu nevznikla žádná reparovatelná újma na jeho právech a nesvědčí mu tak subjektivní legitimace k jejich napadení odvoláním.

12. Veden těmito důvody odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání žalovaného do výroků III a IV rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.

13. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), když odvolání v této části bylo podáno osobou oprávněnou, bylo včasné a přípustné.

14. Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 10. 2022 domáhala vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů, které zaniklo v důsledku rozsudku Okresního soudu v Ostravě o rozvodu jejich manželství ze dne 30. 6. 2022, č. j. 81 C 103/2022-17, s právní mocí dne 22. 7. 2022. Předmětem vypořádání učinila toliko družstevní podíl v [právnická osoba], včetně všech práv a povinností s ním spojených, se kterým je spojeno právo nájmu k bytu č. [hodnota] o velikosti 3+1 na adrese [adresa], který účastníci nabyli za trvání jejich manželství na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne [datum], uzavřené s otcem žalovaného. Sama o členský podíl neměla zájem.

15. Procesní obrana žalovaného byla založena na argumentu, že předmětný družstevní podíl není součástí zaniklého společného jmění účastníků a není na místě jej vypořádávat, když tato majetková hodnota byla sice získána za trvání jejich manželství, avšak výlučně žalovaným, na nějž byla převedena jeho otcem jako dar. V případě, že by soud dospěl k závěru, že daná majetková hodnota tvoří součást společného jmění, má za to, že zde jsou důvody pro aplikaci disparity podílů v poměru 0:100 ve prospěch žalovaného, který se jednak zasloužil o nabytí bytu, nadále v něm bydlí s nezaopatřeným synem účastníků, přičemž nemá dostatečné finanční prostředky na případné vyplacení vypořádacího podílu, zatímco žalobkyně porušila za trvání manželství manželskou věrnost a byt opustila.

16. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) – se podává, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (iudicium duplex). To vyplývá z toho, že každý z účastníků může (do tří let od zániku společného jmění) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, že soud není vázán návrhy účastníků, a konečně z toho, že podá-li jeden z bývalých účastníků společného jmění návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i žalobní právo druhého účastníka, který již žalobu nemůže podat. Proto se soud nezabýval ničím jiným, než toliko členským podílem v SBD NH.

17. Soud prvního stupně postavil svůj závěr o skutkovém stavu mimo jiné na tom, že oba účastníci nabyli členský podíl v družstvu bezúplatným převodem od otce žalovaného na základě dohody uzavřené dne [datum]. V rámci právního posouzení vyslovil, že tento družstevní podíl se stal součástí jejich společného jmění ve smyslu § 143 obč. zák., když byl nabyt oběma účastníky za trvání jejich manželství.

18. Dle odvolacího soudu skutkový závěr okresního soudu o bezúplatnosti převodu členského podílu jednoznačně nevyplynul ani ze shodných tvrzení účastníků, ani z provedených důkazů. Přitom, jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 947/2008, „právní osud členského podílu převedeného ‚donadi causa’, resp. nabytého za trvání manželství bezúplatně jedním z manželů není zásadně odlišný od osudu za stejných podmínek darované věci; předpokladem bezúplatného převodu členského podílu oběma manželům je, že smlouva o postoupení byla (platně) uzavřena a že jejími účastníky byli oba manželé.“ 19. Vedle toho Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 10. 2020, č. j. 33 Cdo 1821/2020, dospěl k závěru, že dohoda o převodu členských práv a povinností podle § 229 a § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), není v obchodním zákoníku upravena jako smluvní typ, a proto je ji nutno považovat za smlouvu nepojmenovanou; v případě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je nutné z povahy této dohody mít za to, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody bude určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezúplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání; na požadavku, aby z obsahu dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu bylo jednoznačně patrno, zda má povahu smlouvy úplatné či bezúplatné, je třeba trvat v každém případě, je tomu tak proto, že s rozdílnou povahou citované dohody [ve smyslu její (bez)úplatnosti] se pojí různé nároky převodce členských práv a povinností. Je-li smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu bezúplatná, má takový převod charakter darování.

20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, dále dovodil, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená podle § 230 obch. zák. nemusí mít písemnou formu a jestliže písemnou formu nemá, musí dosavadní člen družstva písemně oznámit družstvu převod členských práv a povinností a nabyvatel musí vyslovit s převodem písemný souhlas, přitom odkázal dále na rozsudek ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. [hodnota], ročník 2001, pod číslem [hodnota], kde vysvětlil, že není-li předepsána nebo některým z účastníků požadována (§ 272 odst. 1 obch. zák.) písemná forma smlouvy, není vyloučeno, aby ji účastníci uzavřeli zčásti písemně a zčásti ústně.

21. Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2097/2008, pro hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud dovodil, že účastníci písemně uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu se mohou platně dohodnout o formě a výši úplaty ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný. Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že z požadavku určitosti právního úkonu je nezbytnou náležitostí dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu v případě úplatného převodu i dohoda o výši úplaty.

22. Z výše uvedené judikatury tedy vyplývá, že pakliže by měl být správný skutkový závěr okresního soudu o bezúplatnosti převodu členského podílu oběma účastníkům, byla by mezi nimi a převodcem, v osobě otce žalovaného, uzavřena darovací smlouva, přičemž z kogentního § 143 obč. zák. (účinného ke dni 26. 3. 2002 jako dni nabytí členského podílu) ohledně darů oběma manželům za trvání manželství lze dovodit, že věci nabyté za trvání manželství děděním nebo darem oběma manžely se nestávají předmětem jejich společného jmění, ale předmětem jejich podílového spoluvlastnictví, když výjimka daná § 143 obč. zák. o věcech darovaných nebo zděděných platí nejen u nabytí věci jedním z manželů, ale i při nabytí věci oběma manžely (blíže k tomuto srov. stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Pokud by tedy byl členský podíl v bytovém družstvu v režimu podílového spoluvlastnictví účastníků, aniž by byla tvrzena jakákoli další skutečnost, která by takovýto právní režim byla způsobilá změnit, nemohl se stát ke dni 1. 1. 2014 součástí jejich společného jmění ve smyslu § 708 a násl. (blíže srov. přechodná ustanovení § 3028 odst. 1 a 2, resp. 3039 o. z.) a v režimu společného jmění by tuto majetkovou hodnotu nebylo možno ani vypořádat.

23. Vzhledem k výše uvedenému se okresní soud nedostatečně vypořádal se základní argumentací žalovaného spočívající v tom, že se při uzavírání dohody ze dne [datum] jednalo ze strany jeho otce o dar určený výlučně žalovanému.

24. Veden těmito důvody odvolací soud zopakoval dokazování listinou označenou jako „Dohoda o převodu členských práv a povinnosti“ sepsanou dne [datum], se zaměřením na okruh účastníků v ní uvedených, jakož i na to, zda v ní byla stanovena úplatnost či bezúplatnost převodu a sjednána dohoda o vzájemném vypořádání.

25. Z obsahu dané listiny přitom jednoznačně vyplývá, že byť jako „nabyvatel“ byl v záhlaví dohody označen toliko žalovaný, v závěru listiny je již jako nabyvatelka uvedena i žalobkyně, včetně jejího vlastnoručního podpisu a uvedení čísla občanského průkazu. Žalovaný tuto skutečnost před odvolacím soudem vysvětlil tak, že chtěl, aby jeho manželka listinu podepsala pro případ „kdyby se mu něco stalo“. Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. z jazykového vyjádření tohoto úkonu plyne, že účastníkem předmětné smlouvy a nabyvatelkou členského podílu měl být podle smlouvy nejen žalovaný, ale i žalobkyně. Takový výklad projevu vůle osob zúčastněných na právním úkonu pak není v rozporu ani s vůli (úmyslem) jednajících osob, neboť sám žalovaný před odvolacím soudem výslovně potvrdil, že chtěl, aby účastnící smlouvy byla i žalovaná a tato jeho skutečná vůle v okamžiku uzavírání smlouvy nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření tohoto úkonu. Žalovaná pak tento svůj projev vůle nezpochybňovala. Závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětnou dohodu o převodu členského podílu s otcem žalovaného uzavřeli oba účastníci je tedy správný.

26. Vedle toho v článku 2 této dohody bylo uvedeno, že „převádějící a nabyvatel-nabyvatelka prohlašují, že si vzájemně majetkově vypořádají zůstatkovou hodnotu členského podílu k bytu ve výši 20 982 Kč tak, že si ji vyrovnají mezi sebou“, řádky o vypořádání „základního členského vkladu“, jakož i jeho převodu na nabyvatele jsou proškrtnuty. Z jazykového vyjádření tohoto textu smlouvy, kde se jednoznačně sjednává majetkové vypořádání konkrétně určené úplaty (byť již v dohodě není ujednán konkrétní způsob realizace tohoto vypořádání) mezi převodcem a nabyvateli, rozhodně nelze dovodit, že by dohoda o převodu členských práv byla uzavřena jako bezúplatná (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010).

27. V usnesení ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností.

28. S ohledem na tuto judikaturu, za situace, kdy žalovaný tvrdil, že členský podíl v bytovém družstvu není ve společném jmění manželů, neboť byl otcem žalovaného převeden bezplatně, byl žalovaný poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak i přes toto poučení soudu žádný důkazní prostředek k prokázání pravdivosti tohoto tvrzení nenavrhl. Pakliže tedy žalovaným nebyl v řízení prokázán opak, má se za to, že členský podíl v bytovém družstvu nabytý za trvání manželství účastníků se stal součástí jejich společného jmění, pročež závěr soudu prvního stupně vyslovený v bodě 7 odůvodnění jeho rozsudku, že tato majetková hodnota je předmětem vypořádání, je v konečném důsledku správný, včetně odůvodnění aplikace § 740 a násl. o. z., když jejich společné jmění zaniklo již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.

29. Stejně tak jsou správné i závěry soudu prvního stupně ve vztahu k principům vypořádání majetku ve společném jmění a k neexistenci důvodů aplikovat v daném případě disparitu podílů účastníků, když pro stručnost odvolací soud v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v závěru bodu 7 a v bodě 8 odkazuje (k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Nad rámec tohoto odůvodnění odvolací soud toliko dodává, že k závěrům o nutnosti zjišťovat solventnost manžela, kterému by měla být věc náležející do společného jmění v rámci jeho vypořádání přikázána, se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022, v němž jednoznačně vyslovil, že manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví, a jemuž svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitostí, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány. V tomto rozhodnutí rovněž Nejvyšší soud konstatoval, že schopnost vyplatit vypořádací podíl musí být doložena i v poměrech vypořádání společného jmění v zásadě již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí; účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Pakliže žalovaný, i přes poučení soudu prvního stupně ve smyslu § 118a o. s. ř. nedoložil svoji solventnost, a to ani v odvolacím řízení, bylo okresním soudem za situace, že žalobkyně neměla o vypořádávaný členský podíl zájem, zcela správně rozhodnuto o jeho prodeji a následném rozdělení výtěžku mezi účastníky v rovném podílu. Soud prvního stupně se totiž naprosto dostatečně vypořádal i s argumenty žalovaného v tom směru, proč není důvodu v daném konkrétním případě aplikovat disparitu podílů účastníků. Lze akceptovat, že v dané věci nebyly shledány žádné natolik výjimečné konkrétní okolnosti, kterými by modifikaci podílů bylo možno odůvodnit.

30. K argumentu žalovaného, že to byl on, kdo se zasloužil o nabytí členského podílu pak odvolací soud toliko poukazuje nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupě ještě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2767/2019, v němž tento zformuloval výchozí úvahu, podle které jestliže se jeden z manželů podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílů v řízení o vypořádání společného jmění v jeho neprospěch v zásadě nepřichází do úvahy ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů, případně jeho rodiče. Jak poukázal již okresní soud, manželství účastníků bylo dlouhodobě souladné, oba manželé se starali jak o děti, tak o domácnost a o příjmy rodiny, a až poté, kdy nastal rozvrat jejich vztahu způsobený rozdílnými povahami účastníků a jejich názory na společné soužití, manželka, krátce před rozvodem, přestala o domácnost a rodinu pečovat, neboť se přestěhovala k jinému muži.

31. Veden výše uvedenými důvody tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadeném rozsahu potvrdil jako správný ve smyslu § 219 o. s. ř., a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

32. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., a to v souladu s východisky, která pro rozhodování o náhradě nákladů řízení formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, Pl. ÚS-st. 59/23, resp. přímo do poměrů společného jmění manželů v nálezu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2148/23, resp. v usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 810/24.

Poučení