57 Co 260/2024 - 180

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] o zdržení se zásahů do práva odpovídajícímu služebnosti a o oplocení pozemku k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 7. 2024, č. j. 16 C 67/2022-149 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II a IV mění takto: Žaloba, aby žalovaní 1 a 2 byli povinni zdržet se vstupů na pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a to včetně objektu k bydlení č. p. [hodnota], který je součástí pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a průchodů přes pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a to včetně objektu k bydlení č. p. [hodnota], který je součástí pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], se zamítá. Žaloba, aby žalovaní 1 a 2 byli povinni zdržet se jednání, kterým by bránili žalobkyni ve vstupu na nezastavěnou část pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] a v užívání této nezastavěné části, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit rovným dílem žalovaným 1 a 2 na náhradě nákladů řízení 55 999 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokátky A], advokátky se sídlem [adresa] [Jméno advokátky B].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit rovným dílem žalovaným 1 a 2 na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokátky A], advokátky se sídlem [adresa] [Jméno advokátky B].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaným 1 a 2 (dále též jen „žalovaní“) byla uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. [hodnota], jehož součástí je objekt bydlení č. p. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa] (dále též jen „pozemek“ a „rodinný dům“) [výrok I]; uložil žalovaným povinnost zdržet se vstupů na pozemek a do objektu bydlení, jakož i jen průchodu (výrok II); žalobu, aby žalovaní byli povinni zdržet se umísťovaní movitých věcí na pozemek a objekt bydlení zamítl (výrok III); uložil žalovaným povinnost zdržet se jednání, kterým by žalobkyni bránili ve vstupu na nezastavěnou část pozemku a v jejím užívání (výrok IV); zamítl žalobu co do uložení povinnosti žalovanému 2 jak oplotit pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], a to zděným plotem ve specifikovaném rozsahu, tak snímání pozemku (výroky V a VI); o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že uložil žalované 1 povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů 27 421 Kč (výrok VII) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2 na náhradě nákladů řízení 8 887 Kč (výrok VIII).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci – níže rozvedenému s ohledem na rozsah odvolacího přezkumu (blíže viz bod 4) – , že žalobkyně darovala svému vnukovi pozemek parc. č. [hodnota], jehož součástí byl objekt bydlení č. p. [hodnota] v katastrálním území [adresa], současně bylo zřízeno věcné břemeno služebnosti bytu a služebnosti požívacího práva pozemku, jehož rozsah byl definován jako právo doživotního a bezplatného užívání stavby č. p. [hodnota], tj. k užívání všech bytových i nebytových částí tohoto objektu a veškerého příslušenství a součástí tohoto objektu, přijímání návštěv ve všech denních a nočních hodinách na jakoukoliv dobu, včetně spotřebovávání vody, elektřiny, tepla a plynu, a jednak jako právo doživotního a bezplatného užívání a vstupování na pozemek parc. č. [hodnota], zdržování se na něm, využívání jej za účelem zřízení zahrady, pěstování ovoce, zeleniny, vysazování okrasných stromů a okrasných keřů, braní plodů (tj. ovoce a zeleniny), které si na tomto pozemku vypěstuje, jakož i v právu chovu drobného domácího zvířectva v neomezeném počtu a dále k obhospodařování a braní výnosu z půdy a plodů z ovocných rostlin a stromů. Toto právo nebylo ničím omezeno a bylo stanoveno, že jsou ho povinni respektovat také právní nástupci povinného z věcného břemene, neboť přechází spolu s vlastnictvím nemovitých věcí na nabyvatele. Vnuk žalobkyně tento pozemek převedl na [jméno FO], která jej [datum] prodala žalované 1. Upozornila ji, že na pozemku vázne pro žalobkyni věcné právo služebnosti bytu a služebnosti užívacího práva na dobu jejího života. Následně došlo k rozdělení pozemku na pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota], vše v katastrálním území [adresa]. V měsíci dubnu, září, říjnu a listopadu 2021 žalovaní, někdy i s dalšími osobami, několikrát vstoupili a prošli po pozemku parc. č. [hodnota]; dne 16. 4. 2021 vstoupili do objektu bydlení, žalovaná 1 odnesla do vrchního patra, kde měli se žalovaným 2 uskladněny svoje věci, modrý pytel s věcmi, dále si dům prohlédli a setrvali v něm po dobu 5 minut, a to přes nesouhlas žalobkyně. Trestní stíhání pro spáchání přečinu porušování domovní svobody bylo postoupeno k projednání přestupku, přičemž věc byla nakonec odložena. Na pozemku parc. č. [hodnota] „byl zapíchnout dřevěný a následně kovový kůl“, který znemožňoval žalobkyni naplno otevřít jediné dveře vedoucí ven z domu, pročež se nemohla dostat na pozemek parc. č. [hodnota].

3. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 1042, 1027, § 1257 odst. 1, § 1258 a 1259 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že v odvoláním napadeném rozsahu byla negatorní žaloba podána důvodně (§ 1259 a 1042 o. z.). Zdůraznil, že ochrany negatorní žalobou se lze dovolávat i tehdy, pokud rušení oprávněného již ustalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Věcné břemeno, resp. služebnost ujednanou ve smlouvě ze dne [datum] měl za platné právní jednání, se kterým příslušné hmotněprávní ustanovení spojilo vznik právního poměru (vztahu). V čl. VI byl dostatečně určitě definován rozsah věcného břemene, a to doživotní a bezplatné užívání jak stavby č. p. [hodnota], tak služebného pozemku, a to zcela, tedy spoluužívání žalovanými v úvahu nepřichází. Protože v řízení bylo zjištěno, že žalovaní (tedy i žalovaná 1) žalobkyni, jako oprávněnou ze služebnosti, rušili, zejména vstupem na pozemek parc. č. [hodnota], ale taktéž „několikrát vstoupili do domu č. p. [hodnota]“, a soustavně namítali možnost spoluužívání nemovitostí, dospěl k závěru, že zde hrozí obava z opakování jejich rušebních činů. Pro umístění dřevěné a následně kovové tyče omezující otevření dveří, a tedy i přístup žalobkyně na pozemek parc. č. [hodnota] neměli žalovaní důvod. Nemohli tím sledovat žádný svůj oprávněný zájem. Nepřípustně tím omezili, ztížili či dokonce přímo znemožnili žalobkyni výkon služebnosti.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalovaní. Rozsudek napadli toliko ve výrocích II, IV, VII a VIII. Odvolací argumentace žalovaných je založena jak na procesních, tak hmotněprávních výtkách. V procesněprávní rovině soudu prvního stupně vytkli, že rozhodl „v rozporu s podanou žalobou, kdy ostatně tím, že jednotlivé návrhy, směřující vůči žalované 1 a žalovanému 2 samostatně změnil a včlenil do společných výroků, jednak zatížil napadený rozsudek vadou, která je způsobilým odvolacím důvodem, ale současně i následně rozhodl nesprávně o nákladech řízení“. Ohledně vůle ve vztahu k rozsahu užívání služebnosti, jakož i znehodnocení objektu bydlení, potažmo dalším skutečnostem neprovedl žalovanými navržené důkazy a v tomto případě se jedná o tzv. opomenuté důkazy. V hmotněprávní rovině soudu prvního stupně pak vytkli, že nebyla-li služebnost označená jako výlučná, je legitimní výklad, že užívání služebného pozemku svědčí i vlastníku tohoto pozemku. Kromě toho podle žalovaných soud nesprávně vyhodnotil hrozbu opakování rušení z jejich strany. Na to totiž nelze usuzovat toliko z jejich odlišného právního názoru o možném „spoluužívání“. Vstupem do objektu bydlení dne 16. 4. 2021 bylo jen realizováno vlastnické právo. Nelze přitom pominout, že žalobkyně nadměrným skladováním věcí objekt bydlení znehodnocuje a konečně je to žalobkyně, která soustavně porušuje vlastnické právo žalovaného 2 neoprávněnou stavbou, resp. jejím umístěním bez právního důvodu na jeho pozemku. V případě umístění tyče zdůraznili, že tato byla odstraněna ještě před podáním žaloby, přičemž důvod jejího krátkodobého umístění spočíval v zabránění sesunutí uskladněného stavebního materiálu. Kritice podrobili i nákladové výroky. Navrhli, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změněn tak, že žaloba bude i v tomto rozsahu zamítnuta, případně, aby byl v tomto rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání fakticky ztotožnila jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně a navrhla, aby byl rozsudek v napadeném rozsahu potvrzen. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II ÚS 3137/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vyvracela nesprávnost názoru žalovaných o překročení žalobního petitu. Výklad smlouvy, notářského zápisu, který je veřejnou listinou, soud prvního stupně provedl v souladu se zákonem (§ 568/2 o. z.) a v této souvislosti odmítla nezbytnost provést navržený důkaz (výslech svědka); v případě žalovanými navržených a soudem prvního stupně neprovedených důkazů nejde o tzv. opomenuté důkazy. Zopakovala, že ze strany žalovaných se jednalo o nezákonný vstup do rodinného domu a popřela správnost a opodstatněnost důvodu pro umístění tyče, tato nemohla mít jiný účel, než omezit žalobkyni.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobkyně, jako oprávněná ze služebnosti, se svou negatorní žalobou doručenou soudu 4. 3. 2022 – mimo jiné – domáhala, aby žalovaní výkon jejího práva opakovaně nerušili jednak vstupem, případně setrváním na služebném pozemku, včetně rodinného domu na něm se nacházejícím, jednak omezení ve vstupu na služebný pozemek z rodinného domu, a to umístěním dřevěné a následně kovové tyče (kůlu) před dveře vedoucí na zahradu, které pak nešly odpovídajícím způsobem otevřít. Žalovaní, případně jen některý z nich (či s dalšími osobami) na služebný pozemek vstoupili, a to včetně rodinného domu dne 16. 4. 2021, jinak toliko na služebný pozemek dne 22. 4., 8. 5., 28. 5., 21. 8., 7. 9., 1. 10., 9. 10., 14. 10., 15. 10., 29. 10., 9. 11., 13. 11., 14. 11., 18. 11. a 24. 11. 2021.

8. Procesní obrana žalovaných byla vybudována zejména na argumentaci o možnosti spoluužívat nemovitosti, potažmo absenci hrozby opakování.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s doplněním o zjištění, které převzal ze shodných tvrzení účastníků, že dřevěná a následně kovová tyč byla před dveřmi rodinného domu vedoucími na zahradu umístěna po dobu 1 týdne v říjnu 2021.

10. Podle § 1259 o. z. kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; § 1040 až 1043 se použijí obdobně.

11. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

12. Negatorní (zápůrčí) žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikla žalovanému tím, že neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobce. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než v neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky; rušiteli však nemůže vzniknout jiná povinnost než zdržet se a odstranit následky právě tohoto zásahu. Již ve stanovisku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpj 59/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, se uvádí, že zápůrčí žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají anebo jejichž opakování hrozí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, uveřejněném pod č. 16/1999 Sb. rozh. obč., dovolací soud uvedl, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (nyní § 1042 o. z.) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Splnění uvedené podmínky je základním předpokladem pro vyhovění negatorní žalobě (dále k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, či usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 568/2017). Nejvyšší soud již přitom vyslovil, že tyto závěry jsou použitelné rovněž pro § 1042 o. z. (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016), a tedy nutně se uplatní i v posuzované věci (srov. § 1259 o. z.). Vyjádřeno jinak v případě, že vlastník služebné věci nerespektuje povinnost strpět nebo zdržet se určitého jednání (§ 1257 odst. 1 o. z.), případně neplní jiné své povinnosti nezbytné k výkonu služebnosti, má oprávněný k dispozici (především) negatorní žalobu (srov. § 1042 o. z.), jejímž prostřednictvím se může vynucení povinnosti vlastníka služebné věci respektovat sjednaný rozsah služebnosti domoci. Tuto negatorní žalobu má oprávněný též vůči třetím osobám, pokud do jeho oprávnění ze služebnosti nepřípustným způsobem zasahovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002).

13. Pokud nebylo zjištěno (ani jinak nevyšlo najevo), že v době rozhodování odvolacího soudu [i v řízení o negatorní žalobě rozhoduje soud na základě skutečností existujících v době rozhodování, nikoliv na základě možných skutečností budoucích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2581/2011)] k rušivým zásahům žalovaných déle než 3 roky nedocházelo, mohla být žaloba úspěšná jedině za předpokladu, že by byla zjištěna existence konkrétní obavy, že rušení se bude opakovat.

14. Řešení otázky, zda v posuzované věci existuje konkrétní nebezpečí opakování vstupů žalovaných na pozemek, případně do rodinného domu v budoucnu, ke kterému dospěl soud prvního stupně, nepovažuje odvolací soud za správné. Odlišný právní názor žalovaných na rozsah služebnosti sám o sobě, což je nutno zdůraznit, nepředstavuje (nemůže představovat) konkrétní nebezpečí opakování vstupů. Namístě je totiž argumentovat přesně opačně, než učinil soud prvního stupně, a sice tak, že i přes tento odlišný právní názor po dobu více než 3 let k rušivým zásahům ze strany žalovaných nedocházelo. Lze proto uzavřít, že při absenci existence konkrétního nebezpečí opakování vstupů žalovaných na pozemek, případně do rodinného domu v budoucnu, nebyl splněn základní předpoklad pro vyhovění negatorní žalobě.

15. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09), což z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, a proto se odvolací soud dalšími argumenty – vyjma níže rozvedeného - nezabýval.

16. Navrhovala-li žalobkyně, aby se odvolací soud vyjádřil k rozsahu (výlučnosti) užívání služebnosti, pak může zdůvodnění soudu prvního stupně této otázce se věnující být akceptováno.

17. Odvolací soud shodně s komentářovou literaturou [P. Lavický. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. 1822 – 1823] má za to, že § 568 odst. 2 o. z. zakotvuje domněnku vyvratitelnou. Argumentují-li žalovaní, že na vůli ohledně rozsahu služebnosti lze usuzovat s ohledem na okolnosti existující k okamžiku zřízení služebnosti, což mělo být prokázáno jmenovitě výslechem svědka [jméno FO], pak nelze mít za to, že neprovedl-li soud prvního stupně tento důkaz, půjde o tzv. opomenutý důkaz.

18. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe k otázce tzv. opomenutých důkazů plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

19. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

20. Důkaz výslechem svědka [jméno FO] byl žalovanými navržen, aby se „vyjádři(l) jak k samotné osobě žalobkyně, zejména v tom směru, že a jaké problémy v soužití se žalobkyní panovaly ještě v době, kdy v nemovitostech, které jsou předmětem zřízeného věcného břemene, bydlela žalobkyně se svou dcerou a jejími rodinnými příslušníky, tak k tomu, jakým způsobem žalobkyně jedná a chová se právě s ohledem na její psychický stav“.

21. Skutečnosti, jejichž pravdivost měla být verifikována tímto důkazním prostředkem se vůle smluvních stran zřizujících služebnost ve formě notářského zápisu nedotýká, resp. nejsou způsobilé vyvrátit vyvratitelnou domněnku. Lze proto uzavřít, že navržený důkaz spadá jak do první, tak třetí kategorie výše uvedené, a proto se o opomenutý důkaz nejedná.

22. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, protože nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a po doplnění byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možné o věci rozhodnout.

23. Změnil-li odvolací soud rozhodnutí, nově rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli v řízení zcela úspěšní, a proto jim byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na bránění práva. Účelně vynaložené náklady žalovaných se sestávají z odměny za jejich zastupování advokátkou, paušální částky jako náhrady hotových výdajů, jízdného a náhrady za promeškaný čas. Zástupkyně žalovaného vykonala ve věci 10 úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), písemném vyjádření ve věci samé (podání z 2. 5. 2022, 18. 4., 11. 5. a 20. 6. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. d) a účasti na jednání soudu dne 24. 3. a 2. 8. 2023 a 19. 3., 13. 6. a 17. 7. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

25. Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. například usnesení ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015) vychází ze závěru, že za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], případně tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení. Z uvedeného připouští výjimku, kterou je ovšem nezbytné vykládat restriktivně. Výjimečně lze přiznat advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu, a to analogicky podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, bude-li takový postup v civilním soudním řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu ospravedlnitelný (například založí-li protistrana do spisu značné množství listin, s nimiž nemá účastník možnost se jinak seznámit krátce před přípravným jednáním či prvním jednání ve věci), což se ovšem v posuzované věci nenastalo. Neúčelným je kromě požadovaného studia spisu ze dne 19. 10. 2022 také neprokázané jednání s protistranou dne 28. 4. 2023.

26. Odměna za zastupování žalovaných advokátkou podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. c) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 4 000 Kč, celkem 40 000 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 3 000 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovní výdaje za jízdu k soudu na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve dnech 19. 12. 2022, 24. 3. a 2. 8. 2023, 19. 3., 13. 6. a 17. 7. 2024 v celkové vzdálenosti 336 km osobním motorovým vozidlem registrační značky [SPZ] o kombinované spotřebě benzínu 5,4 l/100 km a jeho vyhláškové ceně činí 2 517 Kč a náhrada za promeškaný čas za 12 půlhodin činí 1 200 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalovaných prokázala, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, byla částka 44 200 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, o částku 9 282 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 55 999 Kč.

27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaní byli v odvolacím řízení taktéž úspěšní, přičemž za tuto fázi sestávají jejich účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování a paušální náhrady, cestovních výdajů, náhrady za promeškaný čas a soudního poplatku, což podle § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. c) a § 12 odst. 4, jakož i § 13 odst. 4 advokátního tarifu za úkon právní služby spočívající v odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu činí 8 600 Kč; jízdné na trase [adresa] – [adresa] a zpět výše uvedeným vozidlem činí 735 Kč a náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny 400 Kč. Navýšení o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty z částky 9 000 Kč činí 1 890 Kč. Do náhrady nákladů řízení je nutno zahrnout ještě částku vynaloženou na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení činí 13 625 Kč. Dlužno dodat, že zástupkyně žalovaných se nad rámec takto účtovaných nákladů práva na náhradu, a to včetně navýšení režijního paušálu v důsledku novelizace advokátního tarifu, výslovně vzdala.

28. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je pak žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalovaných [výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu toliko v případě nerozlučných společníků, o takový případ v posuzované věci nejde, a proto byla povinnost žalované k náhradě nákladů stanovena rovným dílem (k tomu viz důvody např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017)].

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení