57 Co 271/2024 - 141

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [jméno zainteresované osoby] sídlem [adresa] o zaplacení 31 637 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2024, č. j. 140 C 4/2023-102 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje.

II. Ve výrocích III a IV se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 287 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu co do částky 31 350 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 3. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a České republice rovněž nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Okresní soud vyšel ze závěru o skutkovém stavu spočívajícím v tom, že s účinností od 4. 5. 2005 byly žalobkyni přiznány bez časového omezení mimořádné výhody III. stupně pro těžce zdravotně postižené osoby. Dne 19. 4. 2014 požádala žalobkyně zastoupená opatrovnicí příslušný správní orgán o příspěvek na mobilitu a dne 30. 6. 2014 o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením bylo pravomocně skončeno dne 22. 4. 2015 s výsledkem, že žalobkyni byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ ode dne 1. 6. 2014 trvale. Řízení o příspěvku na mobilitu bylo pravomocně skončeno dne 20. 6. 2015 tak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o dávku. Žalobkyně zastoupena opatrovnicí následně opakovaně podala žádost o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, a to dne 7. 10. 2015 (žádost zamítnuta) a naposledy pak 31. 1. 2018. Celý proces pravomocně skončil dne 27. 10. 2021 a jeho výsledkem bylo vydání rozhodnutí, kterým byl žalobkyni přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ ode dne 1. 1. 2018 trvale. Dávka pro osoby se zdravotním postižením, a to příspěvek na mobilitu ode dne 1. 10. 2022 ve výši 550 Kč měsíčně byla žalobkyni přiznána rozhodnutím [úřad], kontaktní pracoviště [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo], a to na základě žádosti ze dne 24. 10. 2022. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody v celkové výši 40 141 Kč. Žalovaná uplatněnému nároku rozhodnutím ze dne [datum] částečně vyhověla a co do částky 287 Kč na požadovaném cestovném a co do ušlého příspěvku na mobilitu za dobu od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2022 ve výši 31 350 Kč jej odmítla. Ohledně zamítnutých nároků podala žalobkyně dne 8. 3. 2023 žalobu.

3. Na zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“), § 6 a 14 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů ve znění účinném do 31. 12. 2022, a žalobu co do částky 31 350 Kč představující ušlý příspěvek na mobilitu za období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2022 zamítl, neboť nebyly naplněny zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu. Skutečnost, že žalobkyni trvalo získání průkazu ZTP přes 7 let, vyplývá z provedeného dokazování, přičemž tento průkaz byl žalobkyni přiznán teprve na základě poslední žádosti podané u příslušného správního orgánu dne 31. 1. 2018. Jediná žádost o příspěvek na mobilitu byla podána dne 19. 6. 2014. Poslední žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením tak byla podána 4 roky po podání jediné žádosti o příspěvek na mobilitu. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením výslovně váže přiznání příspěvku na mobilitu na podání žádosti (srov. § 14) a § 24 upravuje postup správního orgánu při případ, že současně probíhá řízení o příspěvku na mobilitu a řízení o průkazu osoby se zdravotním postižením, kdy řízení o příspěvku na mobilitu je správní orgán povinen přerušit (ostatně shodně postupoval správní orgán i v případě žádosti žalobkyně o příspěvek na mobilitu z 19. 6. 2014). V dané věci však žádná žádost v lednu 2018, která by zakládala nárok žalobkyně na přiznání příspěvku na mobilitu, podána nebyla. Opatrovnice žalobkyně uvedla, že jedná s úřady opakovaně, opakovaně sama podávala žádosti o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením žalobkyni, opakovaně přebírala jejich rozhodnutí. Pokud se opatrovnice domnívala, že o příspěvku na mobilitu správní orgán rozhodne na základě žádosti v roce 2014, pak se nejedná o omluvitelný omyl. Řízení o této žádosti bylo pravomocně skončeno již v roce 2015. Za nesprávný úřední postup nelze ani považovat informaci, kterou opatrovnice žalobkyně obdržela v průběhu odvolacího řízení někdy v roce 2016 či 2017 od pracovnice, u které podávala odvolání, že si teď ještě nemá žádost podávat, protože by ji zamítli. Za situace, kdy žalobkyni nebyl přiznán průkaz ZTP, ale toliko průkaz TP, proti čemuž brojila odvoláním projednávaným v letech 2016 až 2017 (o odvolání o žádosti žalobkyně ze dne 7. 10. 2015 rozhodlo MPSV dne [datum]), byla tato informace pravdivá. Nelze klást k tíži žalované, že si tuto informaci opatrovnice žalobkyně vztáhla i na případná další řízení. Odpovědnost státu nemůže založit pouhý předpoklad účastníka řízení.

4. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně, a to ve výrocích II a III, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit jí částku 31 350 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení. Odvolání odůvodnila tím, že okresní soud rozhodl o zamítnutí žaloby pouze z formalistických důvodů. Je evidentní, že v případě, že by soud prvního stupně vyhodnotil, že žádost o příspěvek na mobilitu byla opětovně podána v roce 2018 (přesto, že již dříve byla podána žádost o přiznání příspěvku na mobilitu v roce 2014), nárok žalobkyně by považoval za prokázaný. Je sice pravdou, že žalobkyně nepodala žádost o přiznání příspěvku na mobilitu v lednu 2018, ale nepodala ji právě a pouze z toho důvodu, že neměla přiznán nárok na průkaz ZTP, ale pouze TP. U žalobkyně bylo opakovaně pravomocně rozhodováno o zamítnutí žádosti o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P a několikráte byla rozhodnutí správních orgánů předložena správnímu soudu k přezkumu a žalobkyně byla vždy úspěšná. Z důvodu evidentně nezákonného a nesprávného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a odvolacího správního orgánu (průtahů v řízení) žalobkyni nemohl být přiznán příspěvek na mobilitu. Jakmile byl žalobkyni předmětný nárok přiznán, ihned podala návrh na přiznání příspěvku na mobilitu, což bylo v roce 2022. Tedy v řízení byly prokázány všechny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, tj. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody (nevyplacený příspěvek na mobilitu) a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (pokud by nebylo nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu - včetně průtahů řízení vzhledem k opakovanému nutnému přezkumu správním soudem a opakovaným zrušením napadených rozhodnutí správním soudem - škoda na straně žalobkyně by nevznikla). Formalistickým přístupem soudu jsou narušována práva žalobkyně jako osoby se zdravotním postižením, která by jako osoba slabšího postavení měla používat více práv, která mají vyrovnat nerovnost způsobenou jejím zdravotním postižením ve smyslu článku 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na garanci poskytnutou v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod bylo porušeno i právo žalobkyně na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu a nesprávným úředním postupem. Dále pak namítala, že okresní soud žádným způsobem nevyhodnotil skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování uvedené v bodu 36 odůvodnění napadeného rozsudku, kde je uvedeno, že sama opatrovnice se domnívala, že o příspěvek na mobilitu žádat nemusí, protože o něj požádala už v roce 2014 a že to pořád probíhá. V roce 2016 či 2017 jí pak bylo sděleno, že si o příspěvek na mobilitu nemá žádat, protože pokud nebude projednáno odvolání v řízení o vydání průkazu ZTP, stejně by jí to zamítli. Jinými slovy žalobkyně byla prostřednictvím opatrovnice utvrzována v tom, že nárok na příspěvek na mobilitu nemá a taková žádost by byla nadbytečná. Tyto prokázané skutečnosti okresní soud pominul, ačkoli prokazují nezákonný úřední postup ze strany odvolacího správního orgánu.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Nesouhlasila s tvrzením žalobkyně, že byly prokázány všechny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně nepodala žádost o příspěvek na mobilitu, tudíž neexistuje odpovědnostní titul, který by odpovědnost státu zakládal. Dále uvedla, že žalobkyně v dané věci opírá svůj nárok o irelevantní skutečnosti a tvrzení, která nejsou doložena a nebyla prokázána. Pokud žalobkyně odkazuje na bod 36 odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně v tomto bodě pouze zmínil vyjádření opatrovnice žalobkyně.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II, III, a závislém výroku IV, včetně řízení, které mu předcházelo [§ 212 věta prvá a § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], se závěrem, že odvolání není důvodné.

7. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 31 637 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím [stát] ze dne [datum], č. j. [číslo], které bylo pro vady řízení zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2020, č. j. 19 Ad 32/2019, dále nezákonným rozhodnutím [stát] ze dne [datum], č. j. [číslo], které bylo pro vady řízení zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, č. j. 19 Ad 40/2020-37, a nesprávným úředním postupem při vydání rozhodnutí [úřad] ze dne [datum], č. j. [číslo], při vydání rozhodnutí [stát] ze dne [datum] č. j. [číslo] a při vydání rozhodnutím [stát] ze dne [datum], č. j. [číslo]. Uvedla, že [stát] až rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [číslo], změnilo rozhodnutí [úřad] ze dne [datum] č. j. [číslo], tak, žalobkyni byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označeným symbolem „ZTP“ ode dne 1. 1. 2018 trvale. Žalovaná částka představuje částku 287 Kč za cestu k vyšetření dne 28. 3. 2018, o které bylo rozhodnuto již pravomocným výrokem I napadeného rozsudku a není tedy předmětem odvolacího řízení, a částku 31 350 Kč představující ušlý příspěvek na mobilitu v částce 550 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2022, tedy za 57 měsíců, za které by měla žalobkyně na tento příspěvek, který je poskytován osobám se zdravotním postižením, kterým náleží průkaz osoby se zdravotním postižením označeným symbolem „ZTP“, nárok, a který jí v důsledku vad v úředním postupu [úřad] a [stát] nemohl být k žádosti žalobkyně až do právní moci rozhodnutí [stát] ze dne [datum], č. j. [číslo], přiznán, ačkoliv žalobkyně podmínky pro přiznání dávky, tj. příspěvku na mobilitu, po celé rozhodné období, tj. minimálně od 1. 1. 2018 splňovala. K zamítavému stanovisku žalované ze dne 27. 2. 2023, ve kterém žalovaná namítala, že příspěvek na mobilitu může být přiznán a vyplácen nejdříve od počátku kalendářního měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o přiznání příspěvku na mobilitu, žalobkyně uvedla, že žalovaná opomíjí, že žalobkyně usilovala o přiznání příspěvku na mobilitu (viz žádost žalobkyně ze dne 19. 6. 2014) a že žalobkyně nemohla ovlivnit postup správního orgánu, který o přiznání nároku na mobilitu rozhoduje, když její žádost bez dalšího zamítl a nevyčkal rozhodnutí [stát] ze dne [datum], č. j. [číslo]. Nadto nesprávným úředním postupem a neúměrnou délkou řízení o žádosti o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením bylo žalobkyni znemožněno přiznání příspěvku na mobilitu. V reakci na usnesení okresního soudu ze dne 13. 10. 2023, č. j. 140 C 4/2023-68, žalobkyně uvedla, že jsou dány všechny předpoklady pro náhradu škody v podobě ušlého příspěvku na mobilitu, a to existence v žalobě označených nezákonných rozhodnutí, vznik škody (ušlý příspěvek na mobilitu minimálně bez pochyb za období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2022) a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (daná nezákonným postupem státu, který opakovaně rozhodoval v neprospěch žalobkyně, ačkoliv tak činil v rozporu s rozhodnutími správního soudu a znemožnil žalobkyni požívat příspěvek na mobilitu za předmětné období). U ústního jednání před okresním soudem dne 19. 4. 2024 (viz č. l. 80-90 spisu) žalobkyně uvedla, že vzhledem k tomu, že žádosti o přiznání nároku na průkaz jí byly opakovaně zamítány, neměla nárok na příspěvek na mobilitu, vycházela tak ze správního aktu, že má nárok pouze na průkaz TP a s ohledem na to nepodávala žádost o přiznání příspěvku na mobilitu, kdy toto jí bylo řečeno i ze strany úřednice. Žalobkyně před žalovaným obdobím podala toliko žádost o přiznání příspěvku na mobilitu ze dne 19. 6. 2014.

8. Předně odvolací soud uvádí, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat, [k možnosti odkázat na správné skutkové, případně právní závěry soudu prvního soudu (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz].

9. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona o odpovědnosti státu, je současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009), jak správně uvedl okresní soud v 23 odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva pojmy, které vymezují příčinu vzniku újmy výkonem veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, z čehož plyne zásada, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být nesprávným úředním postupem a naopak. Rozhodnutí je individuální právní akt orgánu veřejné moci, kterým se zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo kterým se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Úřední postup je podle konkrétních okolností jakákoli činnost spojená s výkonem pravomocí orgánu veřejné moci, která není rozhodnutím. V případě, kdy úřední postup nalezne svůj odraz ve výroku rozhodnutí, nebude stát za způsobenou újmu odpovídat z titulu nesprávného úředního postupu, ale výlučně z titulu nezákonného rozhodnutí. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu proto nezakládají vady řízení (například při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, byť v poměrech výkladu § 18 tehdy účinného zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž shodně s § 13 zákona o odpovědnosti státu neobsahoval zákonnou definici pojmu nesprávný úřední postup, již tehdy při výkladu takového pojmu dovolací soud vycházel z toho, že podle právní teorie i soudní praxe jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je vedle nevydání či opožděného vydání rozhodnutí (mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě), případně jiné nečinnosti státního orgánu, třeba považovat zejména jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. Takový výklad nedoznal změn ani za účinnosti pozdější právní úpravy představované zákonem č. 82/1998 Sb. a je doktrinálním a judikatorním východiskem i pro jeho § 13, tedy k nesprávnému úřednímu postupu kteréhokoliv orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2903/2017).

11. Žalobkyně dle svých tvrzení uplatňuje nárok na náhradu škody v podobě ušlého příspěvku na mobilitu v období od 1. 1. 2018 do 30. 9. 2022, který odvíjí od toho, že jí tento nebyl přiznán, ač na něj, pakliže by si podala žádost o tento příspěvek, měla nárok, přičemž jako příčinu své újmu označila nezákonná rozhodnutí specifikovaná v žalobě a také nesprávný úřední postup při vydání v žalobě označených rozhodnutí (tak jak jsou tato rozhodnutí uvedena v bodě 7 tohoto odůvodnění). Stát však v případě jedné příčiny nemůže zároveň odpovídat z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Jde o dva odlišné tituly, které nemohou stát zároveň vedle sebe., jak je uvedeno výše. Zmíněný úřední postup při vydání žalobkyní specifikovaných rozhodnutí může zakládat odpovědnost jen z titulu nezákonných rozhodnutí, neboť odpovědnost za újmu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil ve výroku rozhodnutí. Dále odvolací soud uvádí, že soud může vycházet toliko z žalobkyní skutkově vymezeného nároku; tedy pouze ve vztahu k žalobkyní označeným rozhodnutím se může soud zabývat otázkou naplnění podmínek dle § 8 zákona o odpovědnosti státu, tedy otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s těmito nezákonnými rozhodnutími. Ustálená rozhodovací praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl.“ Protože však žalobkyní specifikovaná nezákonná rozhodnutí nejsou příčinou žalobkyní tvrzené škody, neboť příspěvek na mobilitu lze přiznat toliko na základě žádosti, kterou však žalobkyně nepodala, nebyly naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu a závěr okresního soudu je tak správný. V této souvislosti odvolací soud opakuje, že jediná žádost podaná před tímto obdobím byla pravomocným rozhodnutím zamítnuta, a pro úplnost dodává, že rozhodnutí o této žádosti nelze považovat za nezákonné, protože nebylo zrušeno pro nezákonnost.

12. Žalobkyně nepřiléhavě namítala, že okresní soud pominul prokázané skutečnosti uvedené v bodě 36 napadeného usnesení, ačkoli dle žalobkyně prokazují nezákonný úřední postup ze strany odvolacího správního orgánu. Právní závěr okresního soudu týkající se této skutečnosti je uveden v bodě 39 napadeného rozsudku. Odvolací soud k tomu opakuje, že v řízení je podstatné tvrzení žalobkyně o skutečnostech, které (v žalobě či dalších podáních do koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř.) označila za příčinu své újmy; pouze ve vztahu k nim se soud musí zabývat otázkou naplnění podmínek pro odpovědnost státu za škodu. V tomto směru odvolací soud opětovně poukazuje na žalobu i podání učiněné v reakci na vyjádření žalované, v nichž žalobkyně ničeho netvrdila o nesprávném úředním postupu v podobě sdělení úřednice, tedy ani nemohla označit toto jednání za příčinu tvrzené škody; u prvního jednání před okresním soudem dne 19. 4. 2024, a to ještě před poučením soudu dle § 118b o. s. ř. žalobkyně uvedla důvody nepodání žádosti o mobilitu, kdy, jak je již uvedeno výše, tvrdila, že vzhledem k tomu, že žádosti o přiznání nároku na průkaz jí byly opakovaně zamítány, neměla nárok na příspěvek na mobilitu, vycházela tak ze správního aktu, že má nárok pouze na průkaz TP a s ohledem na to nepodávala žádost o přiznání příspěvku na mobilitu, kdy toto jí bylo řečeno i ze strany úřednice. K prokázání tohoto svého tvrzení žalobkyně navrhla výslech svědkyně [jméno FO]. Je tak zjevné, že žaloba není vystavěna na uvedeném tvrzení o nesprávném úředním postupu v podobě sdělení úřednice, s čímž korespondují i tvrzení uvedená v uplatnění nároku na náhradu škody před podáním žaloby ze dne 3. 1. 2023 a ze dne 9. 1. 2023 (viz § 14 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu); k tomu lze odkázat na zjištění okresního soudu v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku. Jinými slovy řečeno, žalobkyně netvrdila, že příčinou vzniku škody bylo sdělení pracovnice. I kdyby žalobu vystavěla také na tomto tvrzení, nemohla by být úspěšná, neboť okamžik podání žádosti mohla a měla volit sama žadatelka a odpovědnost za nepodání této žádost nemůže přenést na jiného, nadto již s ohledem na způsob poskytnutí této informace (opatrovnici to měla sdělit paní, u které podávala odvolání) muselo být opatrovnici zřejmé, že tato informace nemá povahu úředního úkonu. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že sama žalobkyně tvrdí, že důvodem nepodání žádosti byl její právní názor (ať už názor založený na tom, že o příspěvku na mobilitu rozhodne správní orgán na základě žádosti podané v roce 2014, jak ve své výpovědi uvedla svědkyně [jméno FO], opatrovnice žalobkyně; nebo další tvrzený názor, který je v rozporu s prvním, že nová žádost nebyla podána proto, že na příspěvek na mobilitu nemá žalobkyně nárok, neboť žádosti o přiznání příslušného průkazu byly zamítány), kdy toto jí bylo řečeno „i“ ze strany úřednice.

13. K odvolací námitce stran toho, že žalobkyně jako osoba se zdravotním postižením by měla používat více práv, odvolací soud uvádí, že zdravotní stav žalobkyně nemůže při nesplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu tuto odpovědnost založit.

14. K námitce žalobkyně, že neúměrnou délkou řízení o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením bylo znemožněno přiznání příspěvku na mobilitu, odvolací soud uvádí, že případný nesprávný úřední postup správního orgánu spočívající v nepřiměřené délce řízení o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením nelze považovat za příčinu žalobkyní tvrzené škody ze stejného důvodu, jak je uveden ve vztahu k nezákonným rozhodnutím v bodě 11 tohoto odůvodnění.

15. Výroky III a IV o náhradě nákladů odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Za situace, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení stanovená žalobkyni dle § 142 odst. 3 o. s. ř. (žalovaná měla neúspěch v poměrně nepatrné části předmětu řízení a měla tak právo na plnou náhradu nákladů řízení) by se jevila jako nepřiměřená tvrdost, neboť zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele hodné (viz § 150 o. s. ř.), které přiléhavě konkretizoval okresní soud v bodě 42 odůvodnění napadeného usnesení, pro nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela, je nutno výrok o náhradě nákladů řízení formulovat tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, nikoliv tak, jak učinil okresní soud ve výroku III napadeného rozsudku. Zbývá dodat, že za situace, kdy státu žádné náklady řízení nevznikly, je výrok IV nesprávný, pročež o nákladech řízení bylo rozhodnuto toliko jediným výrokem (viz výrok II tohoto rozsudku).

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých měla procesně zcela úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a skutečností, že jí žádné náklady s odvolacím řízením nevznikly.

Poučení