57 Co 285/2025 - 179

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa žalované] za níž jedná [organizační složka], IČO [IČO] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 9. 2025, č. j. 28 C 108/2025-46 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 596 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 81 900 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení zaplacením 600 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 19. 6. 2015 bylo zajišťovacím příkazem č. j. 4548600/15/2011-00540-105447 uloženo žalobkyni, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty, která dosud nebyla dodatečně stanovena, složením jistoty 13 556 641 Kč (za období od 1. 1. 2015 do 31. 3. 2015), dne 5. 12. 2019 bylo rozhodnuto o změně zajištěné částky tak, že se snižuje na 8 789 149 Kč, což žalobkyně napadla odvoláním 20. 12. 2019, o kterém rozhodlo 20. 7. 2020 Odvolací finanční ředitelství tak, že napadené rozhodnutí změnilo snížením zajištění na 7 472 479 Kč. Dne 27. 7. 2020 požádala žalobkyně o úrok podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, z částky 1 316 670 Kč, protože v tomto rozsahu bylo shledáno rozhodnutí správce daně nezákonným. Správce daně rozhodl o výši úroku z vratitelného přeplatku dne 12. 8. 2020, č. j. 3113721/20/3202-80546-800365, kterým žalobkyni přiznal 35 746 Kč, což žalobkyně napadla odvoláním (s tím, že správce daně nepřiznal úrok z neoprávněného jednání správce z částky 1 316 670 Kč za období od 5. 12. 2019 do 27. 7. 2020), které bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 3. 2021, č. j. 9467/21/5100-41456-711233, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalobou ze dne 11. 5. 2021 se domáhala žalobkyně jeho zrušení a po výzvě k vyjádření (18. 5. 2021) a ke sdělení souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání (25. 6. 2021) bylo řízení 14. 12. 2022 přerušeno (pro otázku, zda byla žalovaná vůbec věcně příslušná k rozhodnutí, která byla vyřešena Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2023), o pokračování bylo rozhodnuto 5. 12. 2023. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2024, č.j. 25 Af 24/2021-35, bylo toto rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku byla podána ze strany žalované kasační stížnost, řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 19. 3. 2024 z důvodu zpětvzetí stížnosti. Dne 9. 5. 2024 Odvolací finanční ředitelství vydalo výzvu k seznámení se zjištěnými skutečnostmi, načež rozhodnutím ze dne 14. 6. 2024, č. j. 18949/245100-41456-711233, bylo odvolání opět zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalobkyně nebyla v roce 2020 ekonomicky aktivní.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1 odst. 1, 3, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. S odkazem na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přistoupil k vyhodnocení přiměřenosti řízení – po upřesnění žalobkyní – o vydání úroku z vratitelného přeplatku a z tohoto hlediska má „rozhodnutí o změně výše zajištěné částky ze dne 5. 12. 2019 za relevantní ve vztahu k předmětu řízení vymezeného žalobou tak, že z rozhodnutí o změně výše zajištěné částky žalobkyně nabyla legitimní očekávání na vrácení části zajištěné částky“. Vzhledem ke skutkové a právní složitosti měl délku řízení před správním orgánem (rozhodnuto bylo do 7 měsíců) za přiměřenou. Shodný závěr přijal i pro řízení před správním soudem; přerušení řízení považoval za důvodné, odpovídající prevalenci ekonomie řízení. Zdůraznil, že nejistota žalobkyně ohledně výše zajištění byla dána pouze do rozhodnutí odvolacího orgánu, přičemž záhy (27. 7. 2020) byl vydán další zajišťovací příkaz, kterým došlo k zajištění „na původní“ výši; 12. 8. 2020 pak bylo rozhodnuto o výši úroku. Význam řízení pro žalobkyni vyhodnotil jako nepatrný, po kasačním zásahu správního soudu bylo vydáno konečné rozhodnutí do 6 měsíců, kdy následné podání kasační stížnosti žalovanou má za irelevantní. Protože celková doba byla přiměřená, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela. Nejprve popsala, jak vymezila průtažné řízení. Zdůraznila, že u jednání uvedla: „uplatňuje nárok za nepřiměřenou délku řízení o rozhodování o úroku z vratitelného přeplatku, kdy počátek tohoto řízení je dán dnem 5. 12. 2019, rozhodnutím o změně zajištěné částky, a řízení je skončeno dnem doručení posledního rozhodnutí, tj. 24. 6. 2024“. Průtažné řízení se tak sestává jak z řízení o vratitelném přeplatku, tak z řízení před správním soudem. Proto je domněnka soudu, že došlo ke „změně předmětu“ řízení toliko na řízení o vydání úroku z vratitelného přeplatku, mylná, potažmo jeho rozhodnutí nezákonné, neboť soud posoudil jiné řízení. Žalobkyně výslovně brojila rovněž vůči nákladovému výroku, poukázala na dostatečnou personální vybavenost žalované pro řešení případů odpovědnosti za škodu z daňového řízení, což se nevymyká její běžné úřední agendě, pročež – s odkazem na závěr vyplývající a contrario zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13 – žalované nepřísluší ani paušální náhrada (v jejím případě účelně vynaloženým nákladem nemůžou být náklady na zastoupení advokátem). Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla opodstatněnost nosného argumentu žalobkyně, neboť z žaloby je zcela zřejmé, že žalobkyně do celkové doby řízení zahrnula 2 samostatná řízení, a sice řízení o změně zajištěné částky a řízení o úroku z vratitelného přeplatku. Pokud zástupce žalobkyně dne 3. 9. 2025 výslovně sdělil, že řízení ve věci rozhodnutí o změně zajištěné částky z 5. 12. 2019, resp. jeho výsledek, není předmětem žaloby, pak je pro stanovení počátku posuzovaného řízení určující rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 20. 7. 2020, neboť teprve tímto rozhodnutím mohl žalobkyni vzniknout případný nárok na úrok z vratitelného přeplatku. Proto se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a navrhla, aby bylo odvolání „zamítnuto“ a žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyně se svou žalobou domáhala peněžité satisfakce za nepřiměřenou délku řízení (sestávající se z několika daňových řízení a navazujícího soudního řízení), které dle ní trvalo od 5. 12. 2019 do 24. 6. 2024. Nepřiměřenou délku způsobily daňové orgány svou indolencí. V odvolání proti rozhodnutí o změně zajištěné částky byla řešena toliko otázka, zda správce daně může zvýšit a snížit zajištění daně jedním rozhodnutím, pročež dobu přesahující 6 měsíců k rozhodnutí o odvolání má za nepřiměřenou. Obdobně jednoduchá byla dle žalobkyně právní otázka týkající se řízení o úroku z vratitelného poplatku, a sice zda v případě zadržení finančních prostředků na základě nezákonného rozhodnutí o změně zajištěné částky, náleží žalobkyni úrok placený správcem daně, pročež doba dosahující téměř 7 měsíců je taktéž nepřiměřená, stejně jako řízení před správním soudem (11. 5. 2021 až 10. 1. 2024). Požadovaná částka se sestává z 18 000 Kč za první a druhý rok řízení, dále za třetí a čtvrtý rok vždy po 18 000 Kč a za šest měsíců vždy po 1 500 Kč; částku 63 000 Kč vzhledem k mimořádnému průtahu před správním soudem navýšila o 30 %.

8. Procesní obrana žalované vychází z důsledného odlišení jednak řízení o změně zajištěné částky, jednak řízení o úroku z vratitelného přeplatku. Přes jejich vzájemnou souvislost je dle ní nelze posuzovat jako jediné (posuzované) řízení. Počátek řízení o změně zajištění lze datovat 19. 6. 2015 (vydáním zajišťovacího příkazu, přičemž jeho konec je spojen s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně. To ovšem není posuzované řízení, tím – jak vyplývá z žaloby – je řízení o úroku z vratitelného přeplatku, jehož počátek ovšem nelze upínat k rozhodnutí o změně zajištění (5. 12. 2019), nýbrž až k rozhodnutí odvolacího orgánu, tj. k 20. 7. 2020, konec je pak spojen s doručením rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství dne 24. 6. 2024. Z toho 3 roky a 11 měsíců probíhalo řízení před správním soudem, přičemž s ohledem na přerušení řízení ani v tomto případě nedošlo k průtahům. Délku řízení tudíž nemá za nepřiměřenou.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (viz zejména bod 2 napadeného usnesení) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s níže rozvedeným doplněním.

10. Z § 121 o. s. ř. vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti [tzv. soudní notoriety]. Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz § 153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v § 122 a násl. a v § 132 o. s. ř., avšak i v takovém případě musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019).

11. Soudní notorieta, že u žalobkyně nebyla dána dobrá víra ve vztahu k tomu, že jsou u ní skutečně naplněny podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty a na další vyšetřování podkladů v podstatě rezignovala, a přesto uplatnila odpočet této daně a vykázala nulovou daň, když jednatel společnosti [právnická osoba], [anonymizováno], dokonce popřel jakékoli obchodní aktivity s žalobkyní, ve vztahu ke společnostem [právnická osoba], [anonymizováno], [právnická osoba], [anonymizováno], a [právnická osoba], [anonymizováno], pak žalobkyně v daňovém řízení neprokázala, že zboží těmto společnostem vůbec dodala, byla za účelem předvídatelnosti u jednání předestřena, avšak nebylo na ní, u jednání (toliko) přítomnou žalovanou, reagováno jinak než souhlasným přitakáním.

12. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

13. Vzhledem k závěrům vyplývajícím z R 53/2005, může odvolací soud odkázat i na správné právní posouzení, zejména závěr, podle kterého posuzované řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé. K tomuto závěru pak přidává ještě další, níže rozvedené, důvody.

14. Ke kontradiktorní argumentaci účastníků týkající se délky žalobkyní vymezeného posuzovaného řízení, resp. jeho počátku, tedy zda trvalo (již) od 5. 12. 2019, nebo (až) od 20. 7. 2020, musí odvolací soud zdůraznit, že žalobkyně se – jak ostatně výslovně u jednání dne 3. 9. 2025 uvedla – domáhala peněžitého zadostiučinění za „nepřiměřenou délku řízení o rozhodování o úroku z vratitelného přeplatku“.

15. Rozhodovací praxe dovolacího soudu opakovaně zdůrazňuje, že nelze klást rovnítko mezi vymezení rozhodného období, tj. celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, a délkou řízení posuzovanou formálně podle procesního předpisu. Podstatné je vyhodnocení, zda řízení, z hlediska účastníků o témž nároku [někdy dokonce i před různými orgány veřejné moci (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014)], trvalo přiměřeně dlouze, neboť nemajetková újma způsobená porušením práva na přiměřenou délku řízení spočívá v tom, že je účastník řízení nepřiměřeně dlouho udržován v nejistotě ohledně toho, jak pro něho řízení skončí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). V posuzované věci byla skutkově – dokonce i s konkrétním časovým vymezením – nejistota žalobkyně, v níž má její újma spočívat, vztažena na obě vzájemně související poddílčí postupy (fáze), a to jak „řízení“ o změně zajištěné částky, tak „řízení“ o úroku z vratitelného přeplatku. První fáze věcně, co do konečného výsledku – výši úroku, podmiňuje druhou; k výši úroku nelze dospět, aniž by bylo známo, z jaké částky (a po jakou dobu) bude počítán. Domáhala-li se žalobkyně peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající dle ní v nepřiměřeně dlouhém udržování její nejistoty ohledně toho, jaká bude konečná výše úroku z vratitelného přeplatku, pak je namístě nejistotu, v níž má újma spočívat, vztáhnout i na „řízení“ o změně zajištěné částky. Z hlediska žalobkyně totiž jde o posouzení stále „téhož“ nároku. Argumentaci žalované prosazující jako počátek až rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 20. 7. 2020 je nezbytné odmítnout. Uvedené ovšem neznamená, že by soud prvního stupně posoudil jiné řízení, nýbrž toliko by nesprávně stanovil jeho počátek; což v tomto případě ovšem nemá vliv na správnost jeho závěru o přiměřené délce trvání posuzovaného řízení (postupu odehrávajícího se v rámci daňového řízení), neboť ve skutečnosti i tuto dobu posoudil.

16. Při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení je dále namístě zvážit i vliv nepoctivého úmyslu žalobkyně.

17. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, vyslovil závěr, že omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.

18. Odvolací soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 57 Co 269/2025, vysvětlil, že pokud žalobkyně jako daňový subjekt již při podávání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2015 nejenže věděla, že sama nemá dostatečné podklady proto, aby v daňovém přiznání uplatnila odpočet daně, nýbrž dokonce uvedla tvrzení nepravdivá, a i přesto odpočet uplatnila a prosazovala závěr, že není povinna platit žádnou daň z přidané hodnoty, bylo možno uzavřít, že i (právě) z tohoto důvodu byl význam řízení (daňové kontroly) pro ni skutečně zanedbatelný. Nejistotu ohledně výsledku řízení totiž u žalobkyně vyvolávalo pouze to, zda bude tento její nepoctivý úmysl v řízení odhalen či nikoli.

19. Obdobně tomu je i v této věci, resp. byla-li omezena nejistota žalobkyně ohledně výsledku daňové kontroly na to, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl, nemůže takto formovaný význam daňové kontroly nenalézt odraz i v posuzovaném řízení. Je tomu tak z důvodu podmíněnosti posuzovaného řízení k daňové kontrole (k povaze daňové kontroly viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4561/2017, uveřejněný pod číslem 76/2019 Sb. rozh. obč.). Tudíž nebyla-li by daňová kontrola (vůbec) zahájena (v souvislosti s jejím zahájením u žalobkyně využil správce daně nástroj k zajištění daňové pohledávky a zajišťovacím příkazem jí uložil složit ve stanovené lhůtě na účet správce uvedenou částku), existence posuzovaného řízení (dalšího z poddílčích postupů v rámci daňového řízení) v úvahu nepřichází. Úlohu nepoctivého úmyslu žalobkyně proto nelze izolovat jen na význam daňové kontroly, promítá se i do významu posuzovaného řízení pro žalobkyni.

20. Význam řízení pro poškozeného je přitom zásadní i ohledně posouzení nepřiměřenosti délky řízení. Soud prvního stupně dané kritérium posoudil správně a jeho úvaha obstojí sama o sobě, což je vhodné zdůraznit, i přes výše rozvedené důvody týkající se délky posuzovaného řízení. To platí pak tím spíše, je dále utvrzeno, přihlédne-li se k nepoctivému úmyslu žalobkyně. Bylo by naopak v rozporu s obecně pojímanou představou spravedlnosti, kdyby měla žalobkyně prostřednictvím nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení finančně těžit ze svého deliktního jednání, které nutně musí prozařovat i do posuzovaného řízení, přičemž není rozhodné, zda toto jednání žalobkyně mělo či nemělo trestněprávní rozměr, protože bylo zjevně společensky škodlivé a mělo za cíl významně zkrátit fiskální příjem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1890/2025).

21. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že délka posuzovaného řízení, a to zejména s ohledem na zanedbatelný význam pro žalobkyni, je přiměřená. K nesprávnému úřednímu postupu proto nedošlo.

22. Závěrem se sluší dodat, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného nálezovou judikaturou, která překvapivost spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

23. Možnost reálně a efektivně hájit před soudem svá práva žalobkyni nebyla (ani nemohla být) upřena již z toho důvodu, že se z jednání omluvila (souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti a nepřítomnosti jejího zástupce). Kromě toho odvolací soud vytvořil prostor k tomu, aby skutkově i právně bylo k projevu nepoctivého úmyslu do významu posuzovaného řízení argumentováno, avšak ani přítomná žalovaná jej nevyužila. Z těchto důvodů překvapivost rozhodnutí v úvahu nepřichází.

24. Protože napadený rozsudek soudu prvního stupně je správný byl v obou jeho výrocích podle § 219 o. s. ř. potvrzen, když soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení.

25. Aktuální judikatura (včetně rozhodovací praxe Ústavního soudu) odmítá jako nesprávnou argumentaci žalobkyně, tedy nemožnost aplikace vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v případě ústředních orgánů státní správy při plnění jejich běžné agendy.

26. V usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1415/24, neshledal Ústavní soud vybočení ze zákonných procesních pravidel byla-li vyhláška č. 254/2015 Sb. v typově shodném řízení v případě ústředního orgánu státní správy aplikována. Přestože jde o usnesení, významné je odůvodnění, a sice že není důvod, aby státu, jako účastníku řízení, nebyla přiznána paušální částka náhrady nákladů řízení, stejně jako kterémukoli jinému účastníkovi sporu, který by byl v řízení úspěšný. I státu mohou vznikat náklady spojené s vedením řízení. Díky paušální výši není nutné skutečnou výši nákladů řízení prokazovat. Není tedy důvod spojovat možnost přiznání náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. pouze s takovým účastníkem, který by měl nárok na náhradu za zastoupení advokátem. S těmito důvody se odvolací soud ztotožňuje, pročež argumentaci žalobkyně, která nálezovou judikaturu (viz bod 4) neaplikuje přiléhavě, odmítá [výši paušální náhrady s ohledem na absenci námitek žalované nepřezkoumával (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30)].

27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z paušální náhrady účastníka, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. za 3 úkony, a to vyjádření k odvolání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast na jednání podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., v souhrnné výši 1 350 Kč (3 x 450 Kč) v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a hotových výdajů (nocležného a jízdného).

28. Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 57 Co 269/2025, který se týkal shodných účastníků, odvolací soud vyložil, že vychází z toho, že důvodem pro přijetí vyhlášky 254/2015 Sb. byla zcela nepochybně snaha o zrovnoprávnění účastníků zastoupených advokáty s účastníky, kteří se z jakéhokoliv důvodu pro profesionální právní pomoc nerozhodnou, kdy tato nerovnoprávnost byla kritizována i Ústavním soudem [srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, a důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)].

29. Právě s ohledem na učiněný demonstrativní výčet úkonů, které jsou navíc všechny charakterizovány tím, že se u těchto předpokládá mentální zapojení účastníka řízení, lze shledat jistou míru podobnosti s § 11 vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle advokátního tarifu však má advokát současně právo na náhradu hotových výdajů v podobě cestovného, nocležného apod. (v případě, že se jednání koná u soudu, v jehož obvodu nemá advokát sídlo). Bylo by tak v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, aby v případě, že je takto nucen „dojet“ k soudu účastník, který nemá zástupce a současně je v řízení aktivní, činí jednotlivé úkony ve smyslu shora citovaného demonstrativního výčtu, tj. sepisuje podání, zodpovědně se připravuje na jednání, kterého se rovněž účastní, aniž by účtoval náhradu ušlé mzdy, neměl vedle této paušální náhrady za činnosti spojené s aktivní mentální činností také právo na náhradu skutečně vynaložených hotových výdajů na cestu k jednání soudu či na doložené ubytování v obvodu soudu, u něhož je spor veden.

30. Tento názor má oporu i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, v němž Nejvyšší soud současně konstatoval, že „jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229).

31. Jízdné vlakem na trase [adresa] ze dne 5. 2. 2026 činí 569 Kč, místní dopravné pak 24 Kč; na trase [adresa] ze dne 6. 2. 2026 činí 594 Kč, místní dopravné pak 24 Kč, celkem jízdné činí 1 211 Kč. Náklady na ubytování v místě nařízeného jednání, které se konalo 6. 2. 2026 v 9:00 hod. činí 2 035 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalované činí 4 596 Kč.

32. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení