57 Co 292/2024 - 168

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] insolvenční správkyně [Jméno žalované B], narozeného dne [Datum narození žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení neplatnosti výpovědi z nájmu a o vzájemné žalobě žalované o zrušení nájemní smlouvy k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 8. 2024, č. j. 6 C 68/2023-107 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, II, V a VI potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto: Závazek vzniklý z nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi [Jméno žalované B], narozeným [Datum narození žalované B], bytem [Adresa žalobkyně], a žalobkyní o užívání pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba bez čísla popisného, zemědělská stavba, a pozemku parc. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], se ruší.

III. Ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě 37 833 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [Adresa advokátky].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení o žalobě 9 656 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemné žalobě 12 451 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [Adresa advokátky].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud určil, že výpověď nájemní smlouvy ze dne [datum], která byla žalobkyni doručena 10. 2. 2023, z nájmu pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [hodnota], pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba bez čísla popisného a pozemku p. č. [hodnota], vše v katastrálním území [adresa] (dále též jen „nemovitosti“), je neoprávněná (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 17 246 Kč (výrok II). Zrušil závazek [Jméno žalované B] (dále též jen „insolvenční dlužník“) [pronajímatele] plynoucí z nájemní smlouvy ze dne 20. 5. 2011 (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení o vzájemné žalobě zaplacením 40 778,21 Kč (výrok IV). Žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 2 000 Kč (výrok V) a o náhradě nákladů státu rozhodl toliko do základu (výrok VI).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobkyně jako nájemkyně a insolvenční dlužník jako pronajímatel sjednali dne [datum] nájemní smlouvu, jejímž účelem bylo zajištění bytových potřeb žalobkyně, s délkou trvání nájmu 30 let. Předmětem nájmu byly nemovitosti specifikované v předcházejícím odstavci s tím, že sjednaná výše nájemného činila 1 Kč měsíčně. Na majetek [Jméno žalované B] je od roku 2021 veden konkurs, kdy insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná, která dne 8. 2. 2023 zaslala žalobkyni sdělení o výpovědi nájemní smlouvy. Výpověď odůvodnila pouze tak, že žalobkyně řádně nehradí nájemné ve výši 1 Kč a dále, že pronajaté prostory dlouhodobě nevyužívá s tím, že předmět nájmu je součástí majetkové podstaty insolvenčního dlužníka a je určen ke zpeněžení, přičemž existence nájemní smlouvy významně snižuje jeho hodnotu a v konečném důsledku poškozuje věřitele. Sdělení o výpovědi bylo doručeno žalobkyni dne 10. 2. 2023. Finanční situace [Jméno žalované B] byla v době sjednání předmětné nájemní smlouvy dobrá, vlastnil majetek v řádech miliónů korun. Důvodem pro sjednání předmětné nájemní smlouvy za uvedených podmínek byl partnerský vztah [Jméno žalované B] s žalobkyní, kdy jeho finanční situace umožňovala nízkou výši sjednaného nájemného. V roce 2017 uzavřel s žalobní manželství, které trvá doposud. V roce 2018 došlo ke změně jejich manželského majetkového režimu ze zákonného režimu na režim oddělených jmění. Existence předmětné nájemní smlouvy snižuje hodnotu nemovitostí o 1/3.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 2288 odst. 1, § 2290, 2286, 2000 a 744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a nejprve se zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne [datum], přičemž ohledně této otázky dospěl k závěru, že byla ujednána platně. Sjednaná výše nájemného může být v tomto případě skutečně odůvodněna existencí partnerského vztahu účastníků smlouvy (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1809/2018, nebo ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 266/2021). Smlouva v mezidobí nezanikla ani uzavřením manželství (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 85/2008), pročež se zabýval oprávněností výpovědi. V případě prvního výpovědního důvodu uzavřel, že výpověď z nájmu je neurčitá (neplacení nájemného nebylo nezaměnitelným způsobem vymezeno); žalovaná neuvedla konkrétní měsíce, za něž nebylo nájemné placeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009). V tomto případě jde tedy o zdánlivé právní jednání. Neoprávněná je i zdánlivá výpověď (právní jednání) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sb. rozh. obč.]. V případě druhého výpovědního důvodu dospěl soud taktéž k závěru, že i tento je do jisté míry neurčitě vymezen, není totiž zřejmé od kdy žalobkyně dům neužívá. Především ovšem platí, že neužívání předmětu nájmu není samo o sobě důvodem podřaditelným pod § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018). Kromě toho nejde o důvod výpovědi, který by byl, co do významu (intenzity) „porušení“ povinnosti nájemce, srovnatelný s ostatními výpovědními důvody.

4. Jde-li o vzájemnou žalobu, s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 26 Cdo 740/2021, uveřejněného pod č. 88/2022 Sb. rozh. obč. (dále též jen „R 88/2022“), nejprve učinil dílčí závěr, že i v nájemních vztazích lze podle § 2000 odst. 1 o. z. předčasně zrušit závazek soudem. Dále soud odmítl, že by insolvenční správkyně byla po prohlášení konkurzu [jako osoba s dispozičním oprávněním k majetku dlužníka – § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); dále již jen „IZ“] limitována výčtem jednání vyplývajícím z § 256 IZ. Dodal, že práva nájemce jsou chráněna již tím, že o zrušení nájemní smlouvy rozhoduje soud. Ke zrušení smlouvy nedochází ze samotného rozhodnutí insolvenčního správce. Tedy i v daném případě soud posuzuje, zda případný zásah do práv nájemce není neúměrný. Pro zrušení závazku shledal naplnění předpokladů obou skutkových podstat § 2000 odst. 1 o. z. Za situace, kdy jde o kvalifikovanou dobu určitou, jednak neshledal existenci vážného důvodu, jednak prohlášením konkurzu na majetek insolvenčního dlužníka došlo ke kvalifikované změně okolností. Z nájemní smlouvy, jejíž existence snižuje hodnotu nemovitostí o 1/3, neplyne insolvenčnímu dlužníku prospěch, přičemž je i v jeho zájmu, aby nemovitosti byly zpeněženy za nejvyšší možnou cenu (došlo k maximálnímu možnému uspokojení přihlášených věřitelů). S ohledem na odvozené právo bydlení (§ 744 o. z.) nedojde zrušením smlouvy k výraznému zásahu do práv žalobkyně. Neexistuje tudíž rozumný důvod požadovat po zavázané straně, aby byla smlouvou dále vázána.

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak žalobkyně, která jej napadla ve výrocích III, IV, V a VI, tak žalovaná, která jej napadla ve výrocích I a II.

6. Žalobkyně ve svém odvolání nesouhlasila s tím, že by bylo možné v poměrech posuzované věci aplikovat závěry vyplývající z R 88/2022. Zdůraznila, že zákonná ochrana nájemců je založena na ochraně slabší strany (§ 2235 odst. 1 o. z.). Délka nájemního vztahu nemá na sílu ochrany vliv a s tím souvisí i to, že podle délky nelze rozšiřovat „rušební důvody nájmu“. Zrušení závazku nájmu domu podle § 2000 odst. 1 o. z. představuje nedovolený způsob obcházení zákonné úpravy ukončení nájmu a popírá princip poskytované ochrany. Zrušení závazku v posuzované věci brání i § 256 IZ, který upravuje pouze oprávnění insolvenční správkyně nájemní smlouvu vypovědět. Pokud by dle žalobkyně bylo cílem zákonodárce umožnit zrušit nájemní závazek též v případě je-li jeho nepřímým předmětem nemovitost určená k bydlení, pak by to výslovně učinil a neuchýlil by se toliko k možnosti ukončení skrze výpověď. Dále nelze připustit, aby nájem na dobu neurčitou byl chráněn více než na dobu určitou. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v jí napadeném rozsahu změněno tak, že vzájemná žaloba bude zamítnuta a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení, případně aby byl rozsudek v tomto rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že závěry vyplývající z R 88/2022 je namístě aplikovat i v posuzované věci, přičemž v souladu s § 229 odst. 3 a § 246 odst. 1 IZ je insolvenční správkyně, byl-li nájemní vztah založen smlouvou, kterou insolvenční dlužník uzavřel v postavení pronajímatele, oprávněna obrátit se na soud a požadovat zrušení tohoto závazku. Opačný výklad by znemožnil využití tohoto institutu (insolvenční dlužník tak v této fázi učinit nemůže). Dodala, že úprava § 256 IZ pak představuje specifickou úpravu rozšiřující možnosti insolvenčního správce (výpovědí i v případě nájmu na dobu určitou) efektivně ukončit dlužníkem sjednané – pro majetkovou podstatu nevýhodné – závazky. Navrhla, aby byl napadený rozsudek v tomto rozsahu potvrzen jako věcně správný.

8. Žalovaná ve svém odvolání polemizovala se soudem prvního stupně vysloveným názorem ohledně neurčitosti výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., jelikož současná právní úprava nestanoví časové omezení. Soud měl zkoumat, zda nájemné bylo, nebo nebylo uhrazeno. Obdobně není významné od kdy žalobkyně předmět nájmu neužívá – což žalovaná ani nemůže vědět (nemá přístup do předmětu nájmu); k pravdivosti tvrzení žalované o neužívání měl soud provést navržené důkazy. Tato skutečnost sama o sobě nebyla důvodem výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z., představuje výpovědní důvod podle tohoto ustanovení ve spojení s tím, že nájemní vztah, který negeneruje tržní nájemné, významně snižuje hodnotu nemovitosti. Konečně zdůraznila, že žalobkyně spolu s insolvenčním dlužníkem se snaží obejít úpravu zakotvenou v § 285 odst. 2 IZ, potažmo odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1277/2020. Navrhla, aby v jí napadeném rozsahu (výroky I a II) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a jí bude přiznána náhrada nákladů řízení.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání obou účastnic (směřující vůči odlišným částem rozsudku) není důvodné.

10. Žalobkyně se domáhala určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu nemovitostí (specifikovaných výše) doručené jí dne 10. 2. 2023, neboť oba výpovědní důvody, a sice neplacení nájemného a neužívání nemovitostí, neměla za opodstatněné. Nájemné bylo zaplaceno najednou dne 20. 5. 2011 (za celou sjednanou dobu 30 let) ve výši 365 Kč. Nemovitosti žalobkyně užívá. Námitku o účelovém sjednání nájemní smlouvy měla za irelevantní.

11. Procesní obrana byla vybudována na sekvenci argumentů, že i) nájemní smlouva nebyla – pro splynutí osoby nájemce a pronajímatele – uzavřena platně; ii) byla předložena účelově, aby byl zmařen prodej nemovitosti v insolvenčním řízení (snížena jejich hodnota zhruba o 2 000 000 Kč); iii) žalobkyně nemovitosti neužívá; iv) nemovitosti byly pronajaty za nestandardně zvýhodněných podmínek; vše pak dokresluje fakt, že sama žalobkyně projevila zájem o jejich odkup.

12. Žalovaná uplatnila vzájemný nárok, kterým se domáhala zrušení závazku (§ 2000 odst. 1 o. z.), a to pro splnění obou skutkových podstat vyplývajících z tohoto hmotněprávního ustanovení, jak absence dostatečně vážného důvodu mimořádné dlouhodobosti, tak pro změnu okolností (úpadku pronajímatele). Vůči tomuto vzájemnému návrhu brojila žalobkyně tím, že § 256 IZ takovýto postup žalované (insolvenční správkyně) neumožňuje. Nájemce by totiž byl krácen na svých právech nemožností soudního přezkumu ukončení nájemního poměru. Pokud by úpadek měl představovat změnu okolností, pak by úprava zakotvená v § 256 IZ pozbyla opodstatnění a takový výklad nelze přijmout. Nesouhlasila ani s výší obvyklé ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem.

13. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sb. rozh. obč., dále jen „R 53/2005“ (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze“ přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011)]. V posuzované věci obstojí nejen skutková zjištění, která se náležitě promítají do skutkového závěru, nýbrž i právní posouzení, a proto v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, podpořené přiléhavou judikaturou dovolacího soudu, lze pro stručnost odkázat. Nadále se odvolací soud zaměřil na odvolací argumentaci žalobkyně obsaženou v jejím odvolání.

14. Podle § 256 odst. 1 IZ je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena.

15. Podle § 2000 odst. 1 o. z. byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána.

16. Právní úprava nájemních smluv v insolvenci (obdobně jako tomu bylo v případě úpravy podle zákona o konkursu a vyrovnání) je specifická tím, že umožňuje insolvenčnímu správci (dlouhodobé) nájemní smlouvy změnit, resp. vypovědět s tříměsíční výpovědní lhůtou (§ 256 odst. 1 IZ), a to bez dalšího [na excesy, které mohou v důsledku této právní úpravy vzniknout, je-li dlužník pronajímatelem, reaguje § 256 odst. 2 IZ, jenž protistraně, která je nájemcem na dobu určitou, umožňuje dosáhnout ve lhůtě tam stanovené soudního zrušení výpovědi, pokud by výpovědí protistrana utrpěla či mohla utrpět značnou škodu]. Ratio legis citovaného ustanovení spočívá v umožnění insolvenčnímu správci snazší zpeněžení věci nezatížené nájemním (nebo podnájemním) vztahem. Jde o specifickou, širší právní úpravu. Ze znění tohoto ustanovení pak vyplývá, že jde-li o nájem bytu či nemovitosti sloužící k bydlení, může jej insolvenční správce (jako „pronajímatel“) vypovědět jen ze zákonných důvodů uvedených v § 2288 o. z. Vyjádřeno jinak, v takovém případě insolvenční správce postupovat podle § 256 odst. 1 IZ nemůže – prohlášení konkurzu na majetek pronajímatele výpovědním důvodem není, přičemž insolvenční správce nemůže vypovědět nájemní smlouvu z jiných než zákonem stanovených důvodů.

17. Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci, ve které jde o ukončení nájemního vztahu, jehož nepřímým předmětem je nemovitost určená k bydlení, se právní úprava zakotvená v § 256 IZ vůbec nemůže uplatnit. Odvolací argumentace, podle které brání § 256 odst. 1 IZ zrušení závazku ve smyslu § 2000 odst. 1 o. z. a která fakticky vychází z logického argumentu a contrario, je mylná.

18. Odlišný předmět právní regulace – společenské vztahy týkající se nájmu nemovitostí sloužících k bydlení – ipso facto vylučuje situaci, kdy by v úvahu přicházely toliko dvě možnosti, a proto není (nemůže být) přiléhavým argument a contrario; aplikace tohoto argumentu se ostatně nesnoubí ani s účelem (výše uvedeným) vykládaného ustanovení (§ 256 IZ).

19. Neobstojí ani argument žalobkyně, že by nájemní vztah na dobu neurčitou byl chráněn více než nájemní vztah na dobu určitou. Touto argumentací žalobkyně fakticky míří na porušení principu hodnotové bezrozpornosti právního řádu neopodstatněnou diferenciací, které je zapotřebí se při nalézání práva vyvarovat. V této souvislosti může odvolací soud dodat, že skutečnost absence úpravy možnosti insolvenčního správce dosáhnout zrušení závazku v § 256 a násl. IZ neznamená, že by šlo o mezeru v zákoně, potažmo otevřenou teleologickou mezeru (má-li být doslovný výklad zákona, který je nejširším možným výkladem, z objektivně teleologického hlediska, příliš úzký). V takovém případě je totiž podstatná protiplánovost neúplnosti, tedy rozpor s hodnotovým pozadím právního řádu. Nejenže o takovou mezeru nejde, neboť rozpor s hodnotovým pozadím právního řádu není dán, a tato argumentace v úvahu vůbec nepřipadá, nýbrž pro opodstatněnou diferenciace (jiný předmět právní regulace) by dokonce nemohlo dojít ani k porušení uvedeného principu (i kdyby se o otevřenou teleologickou mezeru jednalo).

20. Z uvedeného je zřejmé, že kolize mezi pravidly vyplývajícími z výše citovaných ustanovení vůbec nevzniká, každé z nich obsahuje úpravu jiné právní otázky. Mohla-li se žalovaná insolvenční správkyně domáhat zrušení závazku (§ 2000 odst. 1 o. z.), zabýval se odvolací soud dále tím, zda soud prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (jelikož nejde o otázku Nejvyšším soudem neřešenou).

21. Soud prvního stupně zcela správně aplikoval v posuzované věci závěry, které Nejvyšší soud zformuloval v R 88/2022, zejména že možnost předčasného zrušení závazku soudem (§ 2000 odst. 1 o. z.) se uplatní i v nájemních vztazích. Z tohoto závěru jednoznačně vyplývá, že ochrana slabší smluvní strany je realizována v rámci posuzování, zda byly naplněny předpoklady některé ze skutkových podstat § 2000 odst. 1 o. z. Odvolací soud nemá důvod se od tohoto závěru jakkoliv odchýlit a nesouhlas žalobkyně s aplikací tohoto závěru v poměrech posuzované věci je nedůvodný; ve zbytku odvolací soud – jak již bylo výše uvedeno (blíže k tomu viz bod 13 odůvodnění) – odkazuje na přiléhavé právní posouzení soudu prvního stupně.

22. Protože rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o řízení o žalobě, je ve věci samé, tj. ve výroku I, jakož i ve výroku o přenosu poplatkové povinnosti a základu náhrady nákladů státu v řízení o vzájemné žalobě, tedy ve výrocích V a VI, správný, byl v těchto výrocích (I, II, V a VI) podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Za dané situace se odvolací soud nákladovým výrokem, tj. výrokem II, nezabýval, neboť žádný z účastníků se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhal; nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, bod 30).

23. K rozhodnutí odvolacího soudu, má-li za to, že je namístě formulační změna výroku, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, ve kterém uvedl, že i v takovém případě je nezbytné postupovat podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Protože soud ruší ex nunc závazek vzniklý ze smlouvy (srov. § 1723 odst. 1 o. z.) zdůraznil odvolací soud tento důvod vzniku, avšak toliko formulační změnou výroku III, který ovšem co do výsledku vyznívá shodně.

24. Výrok IV, tj. výrok o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě, byl změněn, jelikož v tomto rozsahu nebylo možno napadený rozsudek ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro absenci důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.), a to podle § 220 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sb. rozh. obč.). Jde-li o účelnost nákladů, počet úkonů právní služby, tarifní hodnotu, jakož i sazbu lze s využitím závěrů R 53/2005 odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz část bodu 25 odůvodnění). Tedy odměna činí za 7 úkonů právní služby 17 500 Kč, paušální náhrada 2 100 Kč, což včetně navýšení o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty, kterou je zástupkyně žalované plátkyní, činí 23 716 Kč. Korekce spočívá zejména v ponížení o náhradu za daň z přidané hodnoty za pohonné hmoty, potažmo cestovné, za což zástupkyni žalované tato náhrada nepřísluší (blíže viz odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 57 Co 298/2024). Cestovní výdaje za jízdu k jednáním soudu jednak na trase [adresa] v celkové vzdálenosti 1733 km, jednak [adresa] v celkové vzdálenosti 49 km osobním motorovým vozidlem registrační značky [SPZ] kombinované spotřebě motorové nafty 6 l/100 km a její vyhláškové ceně činí 14 117 Kč. Celková výše náhrady účelně vynaložených výdajů činí 37 833 Kč.

25. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je vždy odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože úspěšnou v této relativně samostatné fází řízení byla buď žalobkyně (v řízení o žalobě), nebo žalovaná (v řízení o vzájemné žalobě).

26. V případě řízení o žalobě se sestávají účelně vynaložené náklady žalobkyně z odměny za zastupování advokátem podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 2 500 Kč, po 1. 1. 2025 pak 3 700 Kč, celkem za dva úkony spočívající v odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu 6 200 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 750 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu jak ve znění účinném do 31. 12. 2024, tak i od 1. 1. 2025, tedy ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. Protože zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, má právo na náhradu za odvedení této daně a ta činí 1 459,50 Kč. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase [adresa] a zpět v celkové vzdálenosti 70 km osobním motorovým vozidlem registrační značky [SPZ] kombinované spotřebě motorové nafty 4,7 l/100 km a její vyhláškové ceně činí 520 Kč a náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny, včetně navýšení o příslušnou náhradu činí 726 Kč (600+126) podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. Souhrnná výše náhrady nákladů řízení činí 9 656 Kč, kterou je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

27. V případě řízení o vzájemné žalobě se sestávají požadované účelně vynaložené náklady žalované z odměny za zastupování advokátkou podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 2 500 Kč, po 1. 1. 2025 pak 3 700 Kč, celkem za dva požadované úkony spočívající v odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu 6 200 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 750 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu jak ve znění účinném do 31. 12. 2024, tak i od 1. 1. 2025, tedy ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb., v případě posledního úkonu. Protože zástupkyně žalované osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, má právo na náhradu za odvedení této daně a ta činí 1 459,50 Kč. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase [adresa] a zpět v celkové vzdálenosti 506 km osobním motorovým vozidlem registrační značky [SPZ] kombinované spotřebě motorové nafty 6,3 l/100 km a její vyhláškové ceně činí 4 041 Kč. Souhrnná výše náhrady nákladů řízení činí 12 451 Kč, kterou je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupkyně žalované.

28. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení