57 Co 302/2024 - 165

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neexistence práva věcného břemene, eventuálně o zrušení věcného břemene za náhradu k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2024, č. j. 17 C 254/2021-123 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 697 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem, a to výrokem I určil, že na služebných pozemcích parc. č. [označení parcel] (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobkyně) nevázne věcné břemeno chůze s právem vstupu na a do nemovitostí za účelem a v souvislosti s kontrolou technického stavu a provádění nezbytné údržby a oprav technických zařízení rozvodů, elektřiny, vody a odpadu ve prospěch panujících pozemků parc. č. [označení parcel] (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalované).

2. Výrokem II určil, že na služebných pozemcích parc. č. [označení parcel] (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobkyně), nevázne věcné břemeno chůze s právem vstupu na a do nemovitostí za účelem a v souvislosti s kontrolou technického stavu a provádění nezbytné údržby a oprav technických zařízení rozvodů, elektřiny, vody a odpadu ve prospěch panujících bytových jednotek č. [označení jednotek] nacházejících se v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] spolu s ve výroku specifikovaným podílem na společných částech budovy a pozemku, a bytových jednotek č. [označení jednotek] nacházejících se v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] spolu s ve výroku specifikovaným podílem na společných částech budovy a pozemku (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalované).

3. Výrokem III určil, že na služebných pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota] (oba v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobkyně) nevázne věcné břemeno chůze za účelem a v souvislosti s kontrolou, údržbou a opravami stávajících technických zařízení, rozvodů elektřiny, vody a kanalizace ve prospěch panujících pozemků parc. č. [označení parcel] (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalované).

4. Výrokem IV určil, že na služebných pozemcích parc. č. [hodnota], [hodnota] (oba v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobkyně) nevázne věcné břemeno chůze za účelem a v souvislosti s kontrolou, údržbou a opravami stávajících technických zařízení, rozvodů elektřiny, vody a kanalizace ve prospěch panujících bytových jednotek č. [označení jednotek] nacházejících se v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] spolu s ve výroku specifikovaným podílem na společných částech budovy a pozemku, a bytových jednotek č. [označení jednotek] nacházejících se v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] spolu s ve výroku specifikovaným podílem na společných částech budovy a pozemku (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalované).

5. Výrokem V určil, že na služebném pozemku parc. č. [hodnota] (v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobkyně) nevázne věcné břemeno spočívající v právu vstupu na a do nemovitostí za účelem a v souvislosti s kontrolou technického stavu a provádění nezbytné údržby a oprav stávajících technických zařízení, rozvodů elektřiny, vody a kanalizace ve prospěch panujících pozemků parc. č. [označení parcel] (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalované).

6. Výrokem VI určil, že na služebném pozemku parc. č. [hodnota] (v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalobkyně) nevázne věcné břemeno spočívající v právu vstupu na a do nemovitostí za účelem a v souvislosti s kontrolou technického stavu a provádění nezbytné údržby a oprav stávajících technických zařízení, rozvodů elektřiny, vody a kanalizace ve prospěch panujících bytových jednotek č. [označení jednotek] nacházejících se v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] spolu s ve výroku specifikovaným podílem na společných částech budovy a pozemku, a bytových jednotek č. [označení jednotek] nacházejících se v budově č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] spolu s ve výroku specifikovaným podílem na společných částech budovy a pozemku (vše v k. ú. [adresa] ve vlastnictví žalované).

7. Konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 69 264,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok VII), jakož i povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII).

8. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je evidována jako vlastnice služebných pozemků, které byly historicky součástí areálu bývalého podniku [právnická osoba], a které byly postupně v souvislosti s jejich převodem ze žalované na právního předchůdce žalobkyně zatíženy v letech 2011 až 2015 na základě smluv ze dne [datum] (ve vztahu k věcným břemenům specifikovaným ve výrocích I a II rozsudku), ze dne [datum] (ve vztahu k věcným břemenům specifikovaným ve výrocích III a IV rozsudku) a ze dne [datum] (ve vztahu k věcným břemenům specifikovaným ve výrocích V a VI rozsudku) věcnými břemeny ve prospěch panujících nemovitých věcí, jejichž vlastníkem je nadále žalovaná. Ve všech těchto smlouvách přitom bylo žalovanou konstatováno, že „na a v převáděných“ služebných pozemcích „se nacházejí technická zařízení, sloužící k zajištění dodávek elektřiny, vody a odvodu odpadů ze sousedních“ panujících nemovitostí, které jsou nadále ve vlastnictví žalované. V době prodejů nebylo stranám smluv známo přesné umístění technických zařízení, pročež bylo ujednáno zřízení věcných břemen v celém rozsahu převáděných služebných pozemků. Za zřízení byla vždy ujednaná jednorázová úplata. Žalovaná nikdy v minulosti do doby rozhodování soudu nevyužila oprávnění plynoucí z práv věcného břemene, ani se nedomáhala přístupu k jakémukoliv technickému zařízení, které by se mělo nacházet na kterémkoliv ze služebných pozemků. Na žádném ze služebných pozemků se ani žádné takové technické zařízení a s nimi související inženýrské sítě nenacházely nejméně od r. 2011, kdy došlo ke zřízení prvního z břemen. Od dubna 2021 se žalobkyně marně snažila se žalovanou smírně dohodnout na deklaraci neexistence služebností inženýrských sítí, což však žalovaná odmítla.

9. Zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil po právní stránce tak, že věcná břemena, která byla zřízena smlouvami uzavřenými před 1. 1. 2014, v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pokud jde o jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklá přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, podřadil pod § 151o zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že tyto byly zřízeny „in rem“, zatímco na věcné břemeno vzniklé smlouvou ze dne 13. 10. 2015 aplikoval § 1267 a násl. o. z. s tím, že jde o služebnost inženýrských sítí. Všechna věcná břemena byla zřízena smluvně společně s kupními smlouvami, kterou byly žalovanou jako prodávající převedeny na právní předchůdkyni žalobkyně jednotlivé služebné pozemky, a to za jednorázovou úplatu a v celém rozsahu služebných pozemků, neboť konkrétní míra dotčení pozemků nebyla žalované při uzavírání smluv známá. V tomto směru s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3158/2014, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) argumentoval, že neuvedení jejich přesné trasy nemělo za následek neplatnost smluv pro jejich neurčitost. Podle soudu, vlastník služebného pozemku, pokud nabude důvodnou pochybnost o existenci či rozsahu zatížení svého pozemku, je oprávněn žádat od vlastníka příslušné inženýrské sítě či technického zařízení, který navíc tvrdí, že tyto užívá, aby ve smyslu § 1267 odst. 3 o. z. poskytl potřebnou součinnost, včetně zpřístupnění dokumentace sítě. Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2024 je nutno i na věcná břemena zřízena smlouvami ze dne před tímto datem pohlížet jako na služebnosti inženýrských sítí, bylo tak v řízení na žalované, jako vlastníkovi panujících nemovitostí, aby tvrdila, že se na služebných pozemcích žalobkyně, které jsou předmětem tohoto řízení, nachází jakákoliv z inženýrských sítí či technické zařízení k ní a nemůže obstát její obrana, že jde o bývalý průmyslový areál a sítě byly zbudovány v dávné historii. Z této její zákonné povinnosti soud dovodil břemeno tvrzení a břemeno důkazní na straně žalované, která i přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), doplnila svá tvrzení toliko ohledně dálkového teplovodu, který však ani nebyl předmětem řízení, navíc jehož vlastnictví žalovaná dovozovala toliko nepřímo ze skutečnosti faktické existence teplovodu napojeného do jednotek v domě č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] ze sousedního pozemku parc. č. [hodnota] přes pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota], které však nebyly předmětem řízení a nadto ani ve vlastnictví žalobkyně. S ohledem na výsledky provedeného dokazování, podle nichž ke dni zřízení jednotlivých věcných břemen žádné sítě, včetně technických zařízení, na služebných pozemcích neexistovaly a do dne rozhodování soudu ani neexistují, následně okresní soud vyhověl žalobě v plném rozsahu primárního petitu s tím, že v dané věci se jedná o tzv. počáteční nemožnost plnění a je irelevantní, zda o neexistenci sítí a technických zařízení kterákoliv ze stran ke dni uzavření jednotlivých smluv věděla, případně vědět mohla a měla. Tato počáteční nemožnost plnění má za následek absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. pro věcná břemena zřízená do 31. 12. 2013, resp. § 580 odst. 2 o. z. pro služebnost zřízenou po tomto datu, k níž soud přihlíží ex offo dle § 40a a contrario obč. zák. (pro věcná břemena zřízená do 31. 12. 2013), resp. dle § 588 věty druhé o. z. (pro služebnost inženýrských sítí zřízenou po 31. 12. 2013). Z těchto důvodů se pak soud již dále nezabýval tím, zda věcná břemena případně zanikla tzv. trvalou změnou vedoucí k nemožnosti sloužit panujícím pozemkům žalované (§ 1299 odst. 1 o. z.), eventuálně zda takto zřízená věcná břemena je namístě zrušit z důvodu trvalé změny, která vyvolala hrubý nepoměr mezi zatížením služebných pozemků a výhodou pro panující pozemky (§ 1299 odst. 2 o. z.). Současně vyslovil, že ujednání o zřízení věcných břemen ve všech třech smlouvách jsou oddělitelná od ostatních ujednání smluv ve smyslu § 41 obč. zák. pro smlouvy ze dne [datum] a ze dne [datum] resp. ve smyslu § 576 o. z. vztahu ke smlouvě ze dne [datum], pročež důvody neplatnosti se vztahují jen na tuto část předmětných smluv. Ve věci tak jde o objektivní fyzickou nemožnost plnění, kdy předmět plnění byl (a dosud je) neuskutečnitelný z důvodu fyzické překážky existující v době učinění právního úkonu a spočívající v tom, že chování, které je předmětem právního úkonu, je za působení zákonitostí uplatňujících se v přírodě neuskutečnitelné nejen pro povinný subjekt, ale pro každého. Nejedná se o nemožnost danou např. obtížností, či objektivními potížemi při plnění.

10. K argumentu žalované, že ujednání ve smlouvách žalovanou opravňují ke zřízení nových inženýrských sítí uvedl, že zřízení pozemkové služebnosti je třeba posuzovat k okamžiku jejího zřízení, nikoliv s ohledem na zájmy a budoucí možná práva osob, které v té době nebyly a nemohly být jejich zřízením nijak dotčeny, navíc z citovaných formulací užitých ve smlouvách jednoznačně vyplývá, že nešlo o úpravu tzv. pro futuro.

11. Soud rovněž shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., když tyto služebnosti, byť neexistují, jsou zapsány v katastru nemovitostí a bez požadovaného určení by nemohlo dojít k výmazu těchto práv z katastru. Konečně ve vztahu k námitce promlčení uplatněné žalovanou ke smlouvě o zřízení věcného břemene z roku 2011 konstatoval, že tato je nedůvodná, neboť služebné pozemky nebyly od počátku jakýmikoliv věcnými břemeny, resp. služebnostmi sítí, dotčeny, a žalovaná tak ani ve smyslu § 632 věta druhá o. z. neměla v průběhu deseti let alespoň třikrát příležitost věcná břemena zřízená v roce 2011 vykonat.

12. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalovaná, tak žalobkyně. Zatímco žalovaná napadla rozsudek zcela a domáhala se jeho změny tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, žalobkyně podala odvolání toliko proti jeho výroku VII a domáhala se jeho změny tak, aby jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 107 863,50 Kč.

13. Žalovaná odvolací argumentací zejména brojila proti právnímu závěru okresního soudu, že jde o počáteční nemožnost plnění. Poukázala na to, že se u všech tří smluv nepochybně jedná, v souladu s právním posouzením soudu, o věcná břemena inženýrských sítí, přičemž § 1267 odst. 1 o. z. pro tyto zakládá právo vlastním nákladem a vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat. Tímto zákonným ustanovením je tak založeno právo žalované, jakožto osoby oprávněné z věcného břemene, na služebných pozemcích kdykoli v budoucnu zřídit příslušná vedení sítí. Úvahy okresního soudu o počáteční nemožnosti plnění nemohou obstát, neboť jejím předpokladem je objektivní a trvalá nesplnitelnost. Vzhledem ke znění § 1258 o. z. v daném případě hraje důležitou roli i to, že se jedná o bývalý vnitropodnikový areál, kdy je nutné náležitě posuzovat místní zvyklosti, mezi které nepochybně patří i právo zřídit potřebné vedení inženýrské sítě, přičemž tyto závěry platí i pro věcná břemena zřízená přede dnem 1. 1. 2014. Je nutno zohlednit, že celý areál byl v dřívějších dobách státním podnikem a v rámci principu, že „všechno patřilo všem“, nebyl důvod vést přesnou evidenci vedení inženýrských sítí, proto žalovaná neměla při uzavírání smluv informace, kudy přesně inženýrské sítě vedou, a právě proto byly věcnými břemeny zatíženy služebné pozemky v celém rozsahu. Okresní soud však ve svém rozhodnutí přičítá tento nedostatek k tíži žalované, nicméně s ohledem na historii tohoto území a historicky dané místní zvyklosti nelze břemeno tvrzení a břemeno důkazní na ni „přenášet“. Správně má jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní v tomto směru nést žalobkyně, která však v řízení zcela jednoznačně neprokázala, že inženýrské sítě v daném místě neexistují, když i v řízení ustanovený znalec existenci sítí připustil. V řízení měl být vypracován doplněk znaleckého posudku, příp. ustanoven znalecký ústav, který by měl k dispozici potřebné prostředky (např. sondy, vrty, geofyzikální měření), kterými by bylo možno skutečně zjistit, zda sítě „na nebo v“ zatížených pozemcích vedou. Okresní soud dále nesprávně uvedl, že žalovanou bylo učiněno nesporným nevstupování na služebné pozemky a do budov na nich, když žalovaná v řízení uvedla, že minimálně do výměníkové stanice je chozeno a minimálně tímto je vykonáváno právo odpovídající věcnému břemeni. Má za to, že při nabytí nemovitostí do vlastnictví žalovaná vydražila i veškeré inženýrské sítě nacházející se na nemovitostech. Okresní soud dále pochybil v tom, že pokud dovodil neplatnost ujednání o zřízení věcných břemen, nedovodil současně neplatnost ujednání o prodeji a koupi předmětných nemovitostí. Žalovaná zásadně nesouhlasí s tím, že se jedná o oddělitelná ujednání s odkazem na v odvolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uzavření předmětných tří kupních smluv bylo na straně žalované podmíněno zřízením předmětných věcných břemen, právě z tohoto důvodu byly součástí kupních smluv i ujednání o zřízení věcného břemene a mezi účastníky kupní smlouvy byla sjednána mnohem nižší kupní cena právě z důvodu jejich zřízení. Pokud by byl správný názor soudu o neplatnosti ujednání o věcných břemenech, měly být neplatné všechny dotčené smlouvy jako celek a za situace, kdy se žalobkyně nedomáhá určení vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem, měla být žaloba zamítnuta. Za situace, kdy žalobkyně koupila předmětné nemovitosti za mnohem nižší cenu právě z důvodu zřízení věcných břemen, a nyní se domáhá určení neexistence věcných břemen, výkon jejího práva by měl být posouzen také v rozporu s dobrými mravy ve snaze se obohatit. Rovněž tak pokud byl prodej nemovitostí podmíněn zřízením věcných břemen, pak žalobkyně chce původní smlouvy obejít, chce zneužít situace, že se stále neví, kudy přesně inženýrské sítě vedou a jedná v rozporu se zásadou pacta sunt servanda. K podmíněnosti prodeje nemovitostí zřízením věcných břemen a k prokázání tvrzení, že žalobkyně žalobou sleduje nepoctivý záměr, žalovaná navrhovala důkaz výslechem [jméno FO], který soud neprovedl a na němž žalovaná nadále trvá. Žalovaná považuje napadený rozsudek za nespravedlivý, neboť výše uvedené skutečnosti bagatelizuje a popírá je, čímž zakládá nedůvodně nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků. Pokud by se skutečně postavilo najisto, že „v nebo na“ služebných nemovitostech inženýrské sítě nevedou a námitky žalované by byly shledány nedůvodnými, měl by soud přistoupit ke zrušení věcných břemen za přiměřenou náhradu. Ve vztahu k nákladům řízení žalovaná namítla, že žalobkyni neměla být přiznána odměna za sepis změny žaloby, neboť se jedná o úkon neúčelný, když formulační změny v petitu a eventuální petit mohly být uvedeny již v žalobě samotné.

14. U jednání odvolacího soudu doplnila, že výkon práv odpovídajících věcným břemenům spočívá ze strany žalované v tom, že jsou dodávány energie, elektřina a teplo a že do výměníkové stanice nacházející se na parc. č. [hodnota] skutečně někdo ze strany žalované dochází. Nebyla však schopna specifikovat, do kterých konkrétních oprávněných nemovitostí je teplo z teplovodu vedoucího přes zatížené pozemky dodáváno. Právo vést nové inženýrské sítě vyplývá ze všech tří dotčených smluv, když v právu vstupu za účelem údržby inženýrské sítě je subsumováno i právo vést inženýrské sítě, neboť jinak by ujednání nedávalo smysl. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

15. Žalobkyně se odvoláním dožadovala přiznání odměny za další úkony právní služby v podobě dalších porad s klientem dne 22. 5. 2022, 31. 10. 2022 a 27. 8. 2024, dále se domáhala mimořádného zvýšení odměny na dvojnásobek u úkonů v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy, žaloby, dalších porad s klientem ve dnech 22. 5. 2022, 31. 10. 2022 a 27. 8. 2024, jakož i v podobě změny žaloby, neboť se jednalo o věc komplikovanou a základní tarifní hodnota neodpovídá časové náročnosti předmětné právní služby.

16. Ve vztahu k odvolání žalované se žalobkyně ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s tím, že po provedeném dokazování skutečně žalovaná neprokázala existenci konkrétních technických zařízení, která by měla být předmětem věcných břemen. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná nevykonávala žádná práva odpovídající věcným břemenům, což podporuje závěr o jejich neexistenci. Pokud žalovaná poukazovala na to, že mělo být chozeno do výměníkové stanice, pak žalovaná do této nemá přístup, jelikož ji provozuje nikoli žalovaná, ale společnost [právnická osoba]., která je rovněž vlastníkem a provozovatelem teplovodu vedoucího přes zatížené pozemky. Žalovaná neodebírá žádné komodity ze sítí, které by vedly přes nemovitosti žalobkyně. Obsah služebností byl sjednán zcela konkrétně jako věcné břemeno „chůze s právem vstupu na a do nemovitostí za účelem a v souvislosti s kontrolou technického stavu a provádění nezbytné údržby a oprav technických zařízení rozvodů, elektřiny, vody a odpadu“ či obdobný v ostatních smlouvách. Sjednaný rozsah věcných břemen neodůvodňuje požadavek žalované na zřizování nových inženýrských sítí. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tvrzením žalované o nedovoleném „přenesení“ důkazního břemene na žalovanou, neboť tvrdí-li žalovaná, že jí svědčí služebnost ke konkrétním inženýrským sítím a technickým zařízením, je povinna před soudem také prokázat a doložit, ke kterým inženýrským sítím a technickým zařízením má služebnost sloužit. Tuto svou povinnost žalovaná nesplnila. Znaleckým posudkem pak bylo v řízení prokázáno, že na dotčených pozemcích nejsou umístěna žádná technická zařízení, která by mohla sloužit jako základ pro výkon práv z věcných břemen. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že ujednání o věcných břemenech bylo neplatné od samého počátku, neboť nemožnost plnění byla objektivní a trvalá, když žádná zařízení, která by věcná břemena vyžadovala, na pozemcích neexistovala a ani nebyla plánovaná. Rovněž tak byl učiněn správný závěr o tom, že ujednání o věcných břemenech byla právně i fakticky oddělitelná od kupních smluv. Neplatnost ustanovení o věcných břemenech nijak neovlivňuje platnost samostatných kupních smluv, přitom oddělitelnost je nutné zkoumat vždy podle obsahu právních jednání. Pokud žalovaná argumentuje, že kupní cena byla nižší právě kvůli zřízení věcných břemen, tento argument je irelevantní, protože i pokud by cena reflektovala břemena, což žalobkyně zcela odmítá, jejich neplatnost nezakládá důvod ke zrušení kupních smluv. Navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výrocích I až VI jako věcně správný potvrzen.

17. U jednání odvolacího soudu upřesnila, že v řízení vznesená námitka promlčení má vazbu k eventuálnímu petitu, když zakládá případnou změnu poměrů.

18. Odvolací soud po zjištění, že obě odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání žádné z procesních stran není důvodné.

19. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

20. Pokud jde o skutkový závěr, zjištěný okresním soudem, pak tento odvolací soud považuje ve smyslu uvedené judikatury za správný a přejímá jej s korekcí, že není postaveno na jisto, zda ke dni uzavření smluv, jimiž byla zřízena věcná břemena, jež jsou předmětem tohoto řízení, na zatížených nemovitostech byly vedeny jakékoliv inženýrské sítě, které byly využívány pro dodávky energií ve prospěch nemovitostí panujících. Nicméně tato skutečnost není pro právní posouzení učiněné odvolacím soudem rozhodná.

21. Podstatné jsou totiž v tomto smyslu závěry vyplývající ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], ze dne [datum], vypracovaného v rámci tohoto řízení, z nichž vyplývá, že znalec sice nebyl schopen na 100 % uzavřít, že na dotčených zatížených pozemcích žádné inženýrské sítě nevedou, na straně druhé však se 100% jistotou vyslovil závěr, že v současné době neexistují na služebných pozemcích žádné takové sítě (a technická zařízení k nim), které by vedly na panující nemovitosti žalované a byly by pro ně jakkoliv využitelné a využívány.

22. Pokud jde o teplovod, který prochází zatíženými pozemky, a výměníkovou stanici k němu, která se nachází na zatížené parc. č. [hodnota] ve vlastnictví žalobkyně, pak tento teplovod je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]., nikoli žalované, stejně jako výměníková stanice, jak vyplývá ze skutkových zjištění okresního soudu (bod 5, 6 odůvodnění rozsudku). Žalovaná sama, právě jen s výjimkou odebírání tepla z předmětného teplovodu, existenci žádné další sítě, resp. technického zařízení k ní, na služebných pozemcích, které by v současné době reálně využívala nebo mohla využívat ve prospěch panujících nemovitostí v řízení ani netvrdila, tím méně prokázala.

23. Odvolací soud má za to, že nebylo důvodu v odvolacím řízení zopakovat výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], neboť námitky žalované směřovaly proti závěrům jeho znaleckého posudku, nebyly vzneseny pochybnosti k jeho věrohodnosti, jako u účastnických či svědeckých výpovědí, a tudíž nebylo zapotřebí tento důkaz zopakovat, popř. i doplnit a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jeho věrohodnosti (blíže srov. rozsudek NS ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010). Nešlo zde tedy o hodnocení osoby znalce, nýbrž o závěry znaleckého posudku, které jsou však zcela jednoznačné v tom, že žádné sítě ve vlastnictví žalované nacházející se na zatížených nemovitostech se ve prospěch panujících nemovitostí v současné době nevyužívají.

24. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.

25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, pak pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Je výhradně na znalci, aby postupoval v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru. Pokud se účastníkovi řízení podaří tento postup relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv.

26. Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení relevantně nezpochybnila výše vyslovený jednoznačný závěr znalce (dokonce vůči němu ani nebrojila), nepřicházelo do úvahy ani vypracování revizního znaleckého posudku, jak bylo mimo jiné žalovanou navrhováno.

27. Za situace, kdy neexistují na zatížených pozemcích žalobkyně žádné využitelné sítě pro nemovitosti panující ve vlastnictví žalované a technická zařízení k nim, žalovaná nemá žádný důvod vstupovat v současné době na zatížené nemovitosti v souvislosti s kontrolou technického stavu a provádění nezbytné údržby a oprav takových technických zařízení, sloužících pro rozvod elektřiny, vody a kanalizace, resp. odpadů, jak byly tyto zřízeny jednotlivými smlouvami.

28. K charakteru jednotlivých věcných břemen odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že smlouvy ze dne [datum] a ze dne [datum] byly uzavřeny ještě za účinnosti občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, pročež ve smyslu § 35 odst. 2 tohoto právního předpisu je nutno právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením.

29. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 10948) k výkladovým pravidlům upraveným v předchozích právních předpisech opakovaně zdůrazňoval, že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem. Vysvětlil již v usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1999, pod číslem 30, že výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, výkladem lze proto pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. K těmto závěrům se přihlásil např. v rozsudku ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, v němž dodal, že pomocí výkladu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Obdobně zdůraznil v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 591/2019, že výkladem nelze zjistit něco, co zjevně nebylo učiněno (dále k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, uveřejněný pod č. 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

30. Odvolací soud nepřehlíží ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu právního úkonu. Nezbytnost elementárního souladu mezi (zjištěnou) vůlí smluvních stran a její vnější manifestací (v daném případě ve formě slovního písemného projevu), není a priori negována. Každý jazykový projev je (a bylo) třeba interpretovat [minimálně právě co do otázky jeho (ne)jednoznačnosti], v kterémžto procesu pak má (a měla), jak plyne z judikatury Ústavního soudu, právě vůle smluvních stran zcela dominantní úlohu, kdy společný úmysl stran má přednost před doslovným či objektivním významem použitých slov, a dojde-li k rozporu mezi ním a formálním projevem, má přednost právě zmíněný úmysl. Limity aplikace tohoto Ústavním soudem opakovaně zdůrazňovaného principu nemá univerzální řešení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III ÚS 403/12, bod 29), a bude tak záležet na konkrétních okolnostech případu.

31. V posuzované věci nejenže skutečná vůle, jak ji tvrdí žalovaná nebyla zjištěna, nýbrž by se zcela vymykala rámci otázky (ne)jednoznačnosti jazykového projevu, a její upřednostnění by nebylo ani možné, neboť za dané situace by výklad obsahu právního úkonu soudem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) již nepřípustně měnil učiněné projevy vůle, což se dále příčí principu právní jistoty (dále k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016).

32. Ve smyslu této judikatury je pak nutno uzavřít, že nebyla-li při uzavírání těchto smluv shodná vůle stran o tom, že právo vstupu na zatížené nemovitosti v sobě zahrnuje i právo vedení stávajících sítí, je nutno vycházet z významu slov, které byly ve smlouvách výslovně použity a vyslovit, že těmito smlouvami byl zřízen skutečně toliko vstup vlastníkovi panujících nemovitostí na nemovitosti zatížené, nikoli právo vedení stávajících, případně budoucích inženýrských sítí.

33. Nelze se pak dovolávat ani omylu žalované při uzavření předmětných smluv ve smyslu § 49a obč. zák. a dovozovat neplatnost předmětných smluv, když to byla právě žalovaná jako prodávající a současně oprávněná ze zřizovaných věcných břemen, která tento omyl vyvolala, pakliže při uzavření smluv tvrdila, že na prodávaných nemovitostech jsou inženýrské sítě, které žalovaná bude nadále pro své další nemovitosti potřebovat využít, a která měla za to, že vstup na nemovitosti za účelem kontroly technických zařízení v sobě zahrnuje i vedení stávajících inženýrských sítí, zatímco žalobkyně chápala význam ujednání tak, že jde skutečně toliko o vstup za účelem kontroly stávajících technických zařízení.

34. Zde je namístě poznamenat, že institut služebnosti inženýrské sítě byl upraven až občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014, podle důvodové zprávy k němu bylo toto ustanovení navrženo jako párové soukromoprávní ustanovení k četným veřejnoprávním úpravám (například v energetickém zákoně, zákoně o vodovodech a kanalizacích, zákoně o pozemních komunikacích nebo o elektronických komunikacích) s obdobným obsahem; neboť v praxi se ukázalo, že úprava veřejného práva ponechává mnohé situace bez povšimnutí a že se podrobnější ustanovení o možnosti smluvní úpravy jeví jako potřebné. Služebnost inženýrské sítě má být zřizována zejména v těch případech, když veřejnoprávní předpisy ukládají provozovateli inženýrské sítě upravit jeho věcně-právní vztah k dotčeným pozemkům ve formě věcného břemene. Předchozí právní úprava provedená v občanském zákoníku tento institut tedy ani výslovně neupravovala, obsahově bylo její vymezení v zásadě shodné s obsahem tzv. zákonných věcných břemen, jejichž úpravu je možné hledat v četných veřejnoprávních normách upravujících zejména rozvod a distribuci energií, vedení telekomunikačního vedení apod. Tato věcná břemena vznikala sice tzv. ze zákona, ale mnohá z nich též smluvní cestou, když konkrétní zákon na tento způsob zřízení odkazoval. Tyto služebnosti (zákonná břemena) se do katastru nemovitostí nezapisovaly a omezení z nich vyplývající (břemena) byla pojímána většinou jako věcná břemena ve prospěch osoby (in personam). V tomto ohledu pak tedy nelze ve vztahu ke smlouvám ze dne [datum] a ze dne [datum] vůbec hovořit o „služebnostech inženýrských sítí“, jak tento pojem ve vztahu k věcným břemenům zřízeným těmito smlouvami nesprávně použil okresní soud.

35. V případě smlouvy ze dne [datum], resp. výkladu ujednání ohledně zřízení věcného břemene v čl. IX odst. 9.1 smlouvy je na místě aplikovat § 556 odst. 1, 2 o. z, podle něhož co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

36. Ze zákonného znění daného ustanovení tak vyplývá, že v každém právním jednání je třeba nejprve zjistit, co je jeho obsahem, přitom nestačí pouze rozumět slovům, která byla použita, vždy je třeba také zjistit úmysl jednajícího. Jenom ze slov totiž zpravidla nelze bez pochybností seznat, co jednající dotyčným prohlášením vůle zamýšlel, jaká byla jeho skutečná vůle. Vůle musí být „v rovnováze“, resp. v souladu s projevem vůle, a zda taková rovnováha skutečně existuje, lze posoudit právě podle úmyslu jednajícího. Primárně je pak třeba zjistit (určit) skutečnou vůli jednajícího, resp. skutečný společný úmysl stran. Zákon však onen obecný příkaz ke zjišťování úmyslu jednajícího omezuje, resp. podmiňuje tím, že k výkladu úmyslu jednajícího má dojít v případě, že takový úmysl byl druhé straně znám, anebo musela-li druhá strana o tomto úmyslu vědět. Ve vztahu k právnímu jednání v podobě smlouvy jde tedy o to, aby byla vykládána podle společného úmyslu stran, spíš než podle použitých slov, bude však zapotřebí zohlednit i zájem druhé strany. Zákon pak v odstavci druhém § 566 uvádí tzv. pomocné nástroje, které mají napomoci náležitému vyložení prohlášení vůle. Jedná se např. o předchozí praxi, kterou si strany mezi sebou zavedly ve vzájemném právním styku, zjištění „toho, co právnímu jednání předcházelo“, či to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, v neposlední řadě je třeba mít na zřeteli, že výklad právního jednání by měl vyústit pokud možno ve zjištění, že právní jednání existuje a je platné.

37. Při aplikaci výše uvedených pravidel však i v případě smlouvy ze dne [datum], pokud by byl úmysl žalované jako prodávající takový, že věcným břemenem je zřizováno jak právo vstupu na nemovitosti za účelem oprav a kontroly technických zařízení, tak i právo vedení stávajících sítí, se ani zde nejednalo o skutečný společný úmysl obou smluvních stran, tento úmysl nebyl straně kupující, jejíž nově nabyté pozemky měly být zatíženy věcným břemenem, znám, resp. toto nebylo v řízení ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Přitom takový výklad ujednání by případně nebylo možno dovodit ani přes pomocné nástroje upravené v § 556 odst. 2 o. z. Ostatně ani s ohledem na výše uvedené závěry o charakteru ujednání ve smlouvách ze dne [datum] a ze dne [datum] nelze vyslovit, že by taková byla dřívější praxe stran. Jiný, žalovanou tvrzený výklad ujednání čl. IX odst. 9.1 smlouvě ze dne [datum], by pak byl vedle toho i v logickém rozporu s čl. IX odst. 9.4 této smlouvy, kterým byly zřízeny současně vedle práva vstupu i služebnosti budoucích inženýrských sítí, jež rozhodnutím soudu v této věci nejsou nijak dotčena. I v tomto případě současně platí, že není možno se dovolávat omylu, neboť ve smyslu § 583-586 o. z. tento omyl sama žalovaná svým jednáním opět vyvolala.

38. Jak již bylo uvedeno, v dané věci je nerozhodné, jestli v době uzavření předmětných smluv technická zařízení sloužící k zajištění dodávek energií, vody a odpadu a sítě, kterými by byly rozváděny tyto komodity, na pozemcích skutečně byla a byla současně využívána ve prospěch panujících nemovitostí, když nesdílí právní názor soudu prvního stupně, že jde v daném případě o tzv. počáteční nemožnost plnění. Za stavu, kdy se strany sporu shodly na tom, že při uzavírání smluv vycházely obě z informací poskytnutých žalovanou o tom, že na prodávaných pozemcích se mohou nacházet rozvody těchto komodit a technická zařízení k nim, avšak nebylo jim známo, na kterých konkrétních místech zatížených pozemků se nacházejí, přistoupily ke zřízení věcných břemen právě touto formou. Lze tak uzavřít, že pokud v době uzavření smluv žádná ze stran existenci technických zařízení a sítí na zatížených pozemcích nezpochybňovala a (zejména) v řízení nebylo i přes provedené dokazování zjištěno, zda taková technická zařízení a sítě skutečně v době uzavření smluv existovala či nikoli, nebyl shledán žádný důvod neplatnosti jednotlivých smluv, pročež je namístě vyslovit, že všechny tři smlouvy byly uzavřeny platně, a to v celém jejich rozsahu.

39. S ohledem na skutkové závěry okresního soudu o tom, že v současné době již neexistují na služebných pozemcích žádné takové sítě (a technická zařízení k nim), které by vedly na nemovitosti žalované a byly by pro tyto jakkoliv využitelné a využívány, má odvolací soud za to, že na danou věc je na místě aplikovat § 1299 odst. 1 o. z., podle něhož služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě. Tato trvalá změna nastala nejpozději ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. ke dni zjištění, že na zatížených nemovitostech nejsou vedeny žádné inženýrské sítě a umístěná žádná technická zařízení k nim ve vlastnictví žalované, které by byly panujícími nemovitostmi využívány.

40. K zániku jednotlivými smlouvami zřízených věcných břemen však došlo ze zákona tím, že nastaly takové trvalé změny, že služebná věc již nemůže sloužit prospěšnějšímu užívání panujících nemovitostí. Pro tento druh zániku služebnosti pak není nutné, aby byl zánik služebnosti vysloven soudem, ovšem toliko za situace, kdy mezi oprávněným a povinným v tomto směru panuje shoda. Pokud se této shody o zániku věcných břemen, zapsaných do veřejného seznamu, nepodařilo mezi stranami dosáhnout, je zde spor o to, zda právo existuje či nikoli, a je tak i na místě určovací žaloba, kterou se zapsaný vlastník vůči zapsanému oprávněnému z věcného práva domáhá určení, že toto právo zaniklo. Lze tedy, jak správně uzavřel soud prvního stupně, shledat i naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

41. Za této situace nelze aplikovat § 1299 odst. 2 o. z. a uvažovat o zrušení služebností za přiměřenou náhradu.

42. Odvolacím soudem přijaté závěry eliminují význam otázky částečné či úplné neplatnosti smluv ze dne [datum], [datum] a [datum], kterými byla současně uzavřena smlouva kupní a smlouva o věcném břemeni (včetně žalovanou navrhovaného doplnění dokazování); nezbytnost vypořádat odvolací argumentaci k tomu se upínající odpadá, což se týká i (jinak nedůvodného) poukazu „na zneužití situace ze strany žalobkyně a výkon jejího práva s dobrými mravy“.

43. Ústavní soud totiž opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

44. Konečně pro úplnost odvolací soud konstatuje, že pokud jde o smlouvu uzavřenou mezi stranami v roce 2011, vzhledem k tomu, že věcné břemeno touto smlouvou zřízené nebylo skutečně žalovanou vykonáváno po dobu nejméně 10 let, byly by v tomto případě i důvody pro aplikaci § 1299 odst. 2 o. z., tj. pro zrušení předmětného věcného břemene, pakliže by toto nezaniklo ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z., přičemž s ohledem na jeho obsah lze důvodně pochybovat o jakékoliv jeho ekonomicky ekvivalentní (směnitelné) hodnotě.

45. Závěrem odvolací soud uvádí, že žalovaná přitom prohlášením o neexistenci věcných břemen nebude při odběru elektřiny, vody, tepla apod., nijak dotčena, protože přes pozemky žalobkyně jí nejsou tyto komodity dodávány a pokud jde o teplovod, tento není ve vlastnictví žalované, takže na jejich stávajících poměrech se rozhodnutím v této věci ničeho nezmění.

46. Veden těmito důvody proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně, tj. co do výsledku, správný ve všech jeho výrocích potvrdil (včetně výroku o náhradě nákladů řízení a lhůtě k plnění). Učinil tak ve vztahu ke všem nemovitostem žalované, v jejichž prospěch byla podle údajů v katastru nemovitostí práva z věcných břemen vedena, když žalobkyně při formulaci žalobního petitu ze zápisu v katastru nemovitostí vycházela. Pokud navrhovaný žalobní petit, jakož i výrok rozsudku okresního soudu odkazuje na jednotlivé smlouvy (kdy parc. č. 2738/36 obsažena ve výroku III rozsudku okresního soudu nebyla ve smlouvě ze dne 15. 7. 2013 uvedena), je takový odkaz ve své podstatě zcela nadbytečný, a proto odvolací soud ani nepovažoval za nezbytně nutné výrok rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru formulovat jinak.

47. K odvolacím námitkám žalobkyně ve vztahu k nesprávně nepřiznaným úkonům právní služby v podobě dalších porad s klientem odvolací soud nad rámec odůvodnění tohoto postupu soudem prvního stupně dodává, že v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 444/2016, a ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 205/2017, bylo vysvětleno, že účelem dalších porad advokáta s klientem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování. Z daného usnesení však současně vyplývá, že není vždy nutné konat poradu s klientem přesahující jednu hodinu za účelem jeho informování o průběhu řízení, jehož vývoj nevyžaduje získání jiných pokynů, než jaké byly advokátu dány při převzetí věci či v určitém stádiu řízení.

48. Za této situace ani odvolací soud nepovažuje za nutné k obraně práv žalobkyně v tomto řízení další opakované porady advokáta s ní ve dnech dne 22. 5. 2022, 31. 10. 2022 a 27. 8. 2024, neboť i při zohlednění informační povinnosti mezi nimi, nelze mít za potřebnou pro obranu práv účastníka v řízení každou schůzku uskutečněnou mezi advokátem a klientem, když nebylo zapotřebí pro řádnou obranu práv žalobkyně s ní rozsáhle opakovaně probírat danou věc a obsah jednotlivých reakcí žalované, která byla od počátku řízení založena v zásadě na shodných argumentech obsažených již v prvním vyjádření k žalobě.

49. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud neshledal důvody ani pro mimořádného zvýšení odměny na dvojnásobek u úkonů v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy, žaloby, dalších porad s klientem ve dnech 22. 5. 2022, 31. 10. 2022 a 27. 8. 2024, jakož i v podobě změny žaloby. V této souvislosti dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, podle něhož okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. spočívají v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována.

50. I odvolací soud má za to, že daná věc nebyla komplikovaná ve vztahu k odborným či profesním nárokům na advokáta žalobkyně, neboť, byť v řízení bylo žalováno určení neexistence věcných břemen podle tří samostatných smluv, skutkový i právní základ žaloby byl postaven na zcela shodných a jednoznačných skutkových tvrzeních, komplikovanost věci pak spočívala pouze v tom, že nemovitostí zatížených a oprávněných podle daných smluv bylo obsahově více, než je obvyklé, což si však vyžádalo pouze náročnější přípravu a kontrolu výstupních dokumentů.

51. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobkyně byla úspěšná i v odvolacím řízení, přičemž účelně vynaložené náklady se v této fázi řízení sestávají z odměny za zastupování v celkové výši 10 270 Kč [tj. 4 650 Kč za 1,5 úkonů právní služby po 3 100 Kč v podobě vyjádření k odvolání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. k) a odvolání proti rozhodnutí do nákladů řízení (nikoli ve věci samé) podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále jen „AT“] ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 5 620 Kč za jeden úkon právní služby v podobě účasti u jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) dle AT účinného od 1. 1. 2025], z náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v celkové výši 1 050 Kč (tj. 2 x 300 Kč za vyjádření k odvolání a odvolání do nákladů řízení dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 450 Kč za účast u jednání odvolacího soudu dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, přičemž vzhledem k tomu, že advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly odměna a náhrada hotových výdajů navýšeny o 21 % DPH (2 377 Kč), kterou bude povinen advokát jako plátce daně odvést.

52. Celkem je tak žalovaná povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 697 Kč, a to právnímu zástupci žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek odvolací soud v řízení neshledal, resp. nebyly ani žalovanou tvrzeny.