57 Co 70/2025 - 226

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o dodání řádného vyúčtování služeb a zaplacení pokuty 54 700 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze 13. 12. 2024, č. j. 112 C 147/2023-201 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B], sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému dodat jí řádné vyúčtování služeb pro byt č. [hodnota] na adrese [adresa], za zúčtovací období kalendářního roku 2019 (výrok I), stejně tak v části, v níž se domáhala, aby žalovaný byl povinen zaplatit jí 54 700 Kč (výrok II) a konečně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 26 876 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně nabyla družstevní podíl u žalovaného na základě smlouvy o převodu družstevního podílu ze dne 27. 6. 2022 uzavřené s [jméno FO], která tento zdědila v roce 2021 po [jméno FO]. Následně byla dne [datum] uzavřena mezi účastníky smlouva o nájmu družstevního bytu č. [hodnota]. V období roku 2019 byl nájemcem bytu [jméno FO], kterému bylo vyúčtování služeb za rok 2019 doručeno dne 24. 4. 2020 vhozením do jeho poštovní schránky a poté mu byl vyplacen i přeplatek na zálohách na služby ve výši 3 786 Kč, který S. [jméno FO] přijal. Žalobkyně dne 4. 9. 2023 doručila žalovanému výzvu k dodání řádného vyúčtování služeb za rok 2019, včetně výzvy k uhrazení smluvní pokuty; již dne 31. 8. 2023 podala žalobu, kterou uplatnila oba tyto nároky. Vyúčtování služeb za rok 2019 (shodné s tím, které bylo doručeno [jméno FO]) bylo žalobkyni doručeno v průběhu soudního řízení dne 23. 10. 2023, nesouhlas s tímto vyúčtováním, resp. konkrétní námitky vůči němu, žalobkyně uplatnila v podání ze dne 28. 11. 2023, které bylo následně soudem doručeno žalovanému.

3. Zjištěný skutkový stav okresní soud podřadil pod § 7 odst. 1, § 8 odst. 2 a § 13 odst. 1, 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon o službách“). Ve vztahu k žalovaným vznesené námitce promlčení nároku na dodání řádného vyúčtování konstatoval, že s ohledem na § 7 zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, došlo k prodloužení lhůty k dodání vyúčtování služeb do 1. 9. 2020, tudíž pokud byla žaloba v dané věci podána dne 31. 8. 2023, byla podána včas před uplynutím obecné tříleté promlčení doby stanovené v § 619 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dále okresní soud zaujal názor, že vzhledem k tomu, že vyúčtování bylo žalobkyni doručováno až v roce 2023, je nutno aplikovat zákon o službách ve znění účinném od 1. 1. 2023, neboť zákon č. 424/2022 Sb., kterým byl zákon o službách s účinností od 1. 1. 2023 novelizován, neobsahuje žádná přechodná ustanovení, pročež platí pro všechny současné právní vztahy. Běh lhůty pro podání námitek a důsledky jejich nepodání se tak řídí právní úpravou platnou v době, kdy tyto úkony byly nebo měly být učiněny a závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 776/2022 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nelze v daném případě aplikovat. Pokud vyúčtování služeb za rok 2019 bylo žalobkyni doručeno dne 23. 10. 2023 a tato se k němu vyjádřila v podání doručeném soudu dne 28. 11. 2023, které lze dle obsahu posoudit jako námitky proti tomuto vyúčtování, a žalovanému bylo následně doručeno dne 29. 11. 2023, byly tyto námitky ze strany žalobkyně uplatněny až po uplynutí 30denní lhůty od doručení vyúčtování, a nastala tak domněnka, že žalobkyně jako příjemce služeb s obsahem vyúčtování souhlasí. Pro tuto domněnku okresní soud zamítl nárok žalobkyně na dodání řádného vyúčtování. Dále konstatoval, že i pro případ, že by nenastala domněnka správnosti vyúčtování, by byl tento nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na genezi nájemního vztahu k předmětnému bytu, zejména na to, že vyúčtování služeb za rok 2019 bylo řádně a včas doručeno tehdejšímu nájemci, kterému byl také vyplacen přeplatek vyúčtování. Žalovaný tak byl v dobré víře, že právní předchůdce žalobkyně vytvořil stav, na který se žalovaný mohl spolehnout. Pokud žalobkyně poprvé vyzvala žalovaného dne 23. 8. 2023 k dodání řádného vyúčtování za rok 2019 a následně podala poslední den před uplynutím promlčecí lhůty žalobu, učinila tak v době, kdy by při absenci zákona č. 209/2020 Sb. již bylo toto právo promlčeno. Navíc je soudu známo z úřední činnosti, že žalobkyně vůči žalovanému uplatnila žalobami další nároky na smluvní pokuty za nedodání vyúčtování za roky 2017 a 2018 (tato práva však již byla v době podání žalob promlčena), rovněž se žalobkyně domáhá další žalobou vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 115 C 148/2024 dodání řádného vyúčtování za rok 2020 a zaplacení smluvní pokuty za jeho nedodání. Všechny tyto žaloby se týkají období, kdy žalobkyně nebyla členkou družstva a nájemkyní bytu. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že všechny tyto skutečnosti komplexně podporují závěr o tom, že by bylo v rozporu s dobrými mravy uložit žalovanému povinnost doručit nově žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2019, když žalovaný tuto svou povinnost splnil již vůči původnímu nájemci, který vůči němu žádné námitky nevznesl a přijal vyplacený přeplatek. Soud shledal, že daný rozpor s dobrými mravy je takové intenzity, pro kterou je možno tomuto výkonu práva odepřít právní ochranu.

4. Ve vztahu k nároku na smluvní pokutu pak soud prvního stupně učinil závěr, že uplatnění tohoto nároku je zjevným zneužitím práva dle § 8 o. z. Poukázal na preventivní funkci smluvní pokuty a její akcesoritu s tím, že je nutno zjistit, zda je legitimní primární povinnost utvrzovaná smluvní pokutou v podobě povinnosti pronajímatele provést řádně a včas vyúčtování služeb. Pokud žalovaný toto vyúčtování provedl včas vůči právnímu předchůdci žalobkyně, který proti němu nevznesl žádné námitky, a žalovaný tak byl v dobré víře, že vyúčtování je správné, je nynější chování žalobkyně v rozporu s tímto stavem. Svůj žalobní požadavek žalobkyně odůvodnila tím, že potřebuje vyúčtování služeb za rok 2019 k tomu, aby mohla stanovit řádně částky za služby dodávané jejím podnájemcům. Nicméně vyúčtování za rok 2019 pro ni v tomto směru nemůže mít žádnou validitu pro stanovení aktuální výše záloh, a to jednak s ohledem na změnu cen, jednak s ohledem na individualitu konkrétních podnájemců. Není tak zřejmé, z jakého důvodu je pro žalobkyni důležité s ohledem na změnu cen, kterou sama připustila, získat historickou statistiku spotřeby celého domu. Tato může být v každém období odlišná a individuální podle toho, jakou spotřebu mají nájemci v celé zúčtovací jednotce (jde o celkem dva bytové domy se 14 byty a počet nájemců se může v čase měnit). Navíc i z evidenčních listů či jiných předpisů nájemného a služeb, které žalobkyně od žalovaného jako nájemkyně bytu obdržela, vyplývá aktuální výše nájemného a záloh na služby i s ohledem na předešlá vyúčtovací období. Dle soudu tak žalobkyně uplatněním nároku na smluvní pokutu nesleduje legitimní cíl a pokuta v tomto případě neplní preventivní, ale spíše sankční funkci. Navíc žalobkyně v různých soudních řízeních multiplikuje tyto nároky na vyúčtování služeb a s tím spojený nárok na smluvní pokutu, přičemž žaloby v těchto věcech podává vždy těsně před uplynutím promlčecí lhůty. Pokud by skutečně potřebovala předchozí vyúčtování pro stanovení plateb za užívání bytu svým podnájemcům, mohla podat žaloby na dodání všech těchto vyúčtování, včetně nároku na smluvní pokutu najednou, nikoli těsně před uplynutím promlčecí lhůty k dodání jednotlivých vyúčtování. Okresní soud ve vztahu k institutu zneužití práva dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a rovněž na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 57 Co 180/2024, přičemž za situace, kdy v této věci jde o stejné účastníky řízení a v podstatě o stejné nároky, pouze za jiné období, zdůraznil, že ve smyslu § 13 o. z. posoudil danou věc obdobně a žalobu i v této části zamítl.

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla v celém rozsahu a domáhala se jeho změny tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. Souhlasila se skutkovými závěry okresního soudu o tom, že vyúčtování služeb za rok 2019 bylo doručeno právnímu předchůdci žalobkyně dne 24. 4. 2020 a shodné vyúčtování pak žalobkyni dne 23. 10. 2023. Okresní soud však věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval § 8 odst. 2 zákona o službách ve znění zákona č. 424/2022 Sb., který s účinností od 1. 1. 2023 zavedl fikci správnosti vyúčtování, pokud příjemce proti vyúčtování nepodá námitky do 30 dnů od jeho doručení. Podle něj do té doby zákon s nepodáním námitek nespojoval žádné následky, jak vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019), a aplikace nové právní úpravy zpětně by znamenala nepřípustnou pravou retroaktivitu. Žalobkyně jako nový nájemce bytu se domáhala vydání starších vyúčtování i na prodávající, která je však neměla k dispozici, žalovaný jí je poskytnout odmítl. Proto své právo na vyúčtování uplatnila u soudu. Je nerozhodné, že k opětovnému doručení původního vyúčtování došlo vůči žalobkyni dne 23. 10. 2023, tedy již po účinnosti zákona č. 424/2022 Sb., neboť se jednalo o vyúčtování za období roku 2019. Také Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 773/2022, potvrdil, že vyúčtování v širším smyslu je procesem od placení záloh až po jejich vypořádání na základě řádného vyúčtování v užším smyslu, který se od počátku do konce řídí stejnou právní úpravou.

6. Pokud dále okresní soud konstatoval, že nárok žalobkyně byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy, neboť povinnost doručit vyúčtování žalovaný splnil, byl by nárok vznesen žalobkyní nedůvodně, nikoli nemravně. Ve vztahu k jednotlivým důvodům, pro které se soud domnívá, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, tato uvedla, že je sice správné skutkové zjištění soudu o tom, že v dotčeném zúčtovacím období žalobkyně nebyla členkou družstva a nájemkyní daného bytu, nicméně je právní nástupkyní původního člena družstva, na kterou přešla všechna práva a povinnosti člena družstva podle § 736 a 737 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), pročež tak není podstatné, zda žalobkyně v rozhodném zúčtovacím období členkou družstva byla. Pokud její právní předchůdce námitky proti vyúčtování nepodával, není možné, aby žalobkyně byla následně trestána za to, že o své záležitosti člena družstva pečuje a uplatňuje práva, která jí náleží, neboť na jejich splnění má oprávněný zájem. Není rovněž nemravným podávání návrhů poslední den lhůty, nemůže jít o zneužití procesních práv. Naopak je vždy lepší žalovanému poskytnout co největší prostor, aby svou povinnost dobrovolně splnil. Žalobkyně má primární zájem na dobrovolném splnění povinností ze strany žalovaného, teprve je-li zřejmé, že končí promlčecí lhůta, nezbývá jí nic jiného, než se svých práv domoci soudně. Vedle toho podávání žalob ke konci promlčecí doby vede k tomu, že celková výše nároku převyšuje částku 50 000 Kč, pročež má žalobkyně možnost podat ve věcech dovolání a domoci se svého práva i v případě, kdy by odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ve věci nemůže být podstatné ani to, že uplatnila nároky na pokuty za nedodání vyúčtování za roky 2017 a 2018 a nárok na vyúčtování za rok 2020 včetně pokuty, neboť pouze uplatňuje všechna svá práva, která jí náleží. S žalobou týkající se pokuty za roky 2017 a 2018 neuspěla, byť ze žádného předpisu nevyplývá, že není možné žádat pokutu (smluvní, či zákonnou) v době, kdy primární nárok již je promlčen. Neúspěch v žalobě týkající se staršího vyúčtování rozhodně neimplikuje neúspěch v žalobě za další období, zvláště když v následujícím období se domáhá také primárního nároku. Konstatoval-li okresní soud, že výše popsané skutkové okolnosti jsou v rozporu s dobrými mravy, již nijak nezdůvodnil, proč zrovna v tomto případě tyto zcela zákonné skutečnosti rozpor s dobrými mravy způsobují. Sice konstatoval, že v souladu s dostupnou judikaturou v posuzovaném případě došlo k rozporu s dobrými mravy vysoké intenzity, nicméně v čem spatřuje tuto vysokou intenzitu již blíže nekonkretizoval.

7. Ve vztahu k závěru okresního soudu o zneužití práva na zaplacení pokuty zdůraznil, že právo na pokutu má jak preventivní, tak sankční složku, které pracují ve vzájemném souladu. Preventivní funkce nutí poskytovatele služeb splnit svou primární povinnost řádně a včas – pod hrozbou pokuty, pokud tak neučiní, nastupuje funkce sankční. V případě izolace funkce preventivní by poskytovatel v případě porušení primární povinnosti nebyl povinen pokutu platit a preventivní funkce by se tak zcela vyprázdnila, neboť by poskytovateli žádná pokuta reálně nehrozila a nebyl by „čistě preventivní pokutou“ motivován skutečně řádné vyúčtování včas dodat. Žalobkyně v odvolání znovu vysvětlila, proč je pro ni důležité získat dané vyúčtování s tím, že potřebuje vědět, jak se aktuální cena suroviny promítne do konečné ceny pro příjemce služeb v daném domě, resp. jak se bude rozpočítávat spotřeba. K tomu ovšem potřebuje řádné vyúčtování bez chyb, neboť zatímco cenu komodity a její změny může zjistit z veřejně dostupných zdrojů, vyúčtování pro konkrétní byt již nikoli. Teoreticky by mohlo postačovat pouze vyúčtování co nejaktuálnější, kde by nebylo nutné upravovat vstupní ceny, nicméně každé vyúčtování je zatíženo víceméně náhodnými výkyvy dalších proměnných (např. počet osob v domě, individualita nájemců, délka topné sezóny, intenzita slunečního záření, apod.), a aby bylo možné sestavit obecný a co nejpřesnější odhad, je nutné získat co nejvíce historických vyúčtování. Žalobkyně tak chce získat co nejpřesnější odhad hodnoty spotřebovaných služeb do příštích zúčtovacích období, aby co nejvíce eliminovala riziko ztráty v případě stanovení paušálních plateb za služby pro podnájemníky (což podnájemníkům umožňuje). Soud však bez přizvání konzultanta (nejlépe z oboru matematika – statistické metody), či znalce, pouze spekuloval, že žalobkyně nemůže mít na starším vyúčtování zájem. Za nepravděpodobné (ale nijak neprokázané) nepovažoval ani jiné stanovení záloh než podle záloh předepsaných žalovaným (přičemž zálohy se stanovují podle předchozího vyúčtování, o kterém žalobkyně ví, že není správné), vůbec neuvažoval o možnosti paušálního stanovení nákladů na služby. Nelze souhlasit s jeho závěrem, že žalobkyně nesleduje legitimní cíl, když sleduje spíše sankční funkci pokuty, neboť povinnost žalovaného dodat řádné vyúčtování nadále trvá a tudíž preventivní funkce pokuty je stále aktivní. Navíc sankční funkce je stejně legitimní jako funkce preventivní. Pokud dále soud uvedl, že žalobkyně mohla podat všechny žaloby najednou, neučinila tak, neboť by výrazně snížila preventivní funkci pokut a zejména preventivní funkci soudního řízení. Pokud žalovaný své jednání napraví a bude žalobkyni nadále poskytovat již řádná vyúčtování, žalobkyně žádná další soudní řízení zahajovat nebude. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by žalobkyně neměla skutečný zájem na dodání řádného vyúčtování a v případě nesplnění této povinnosti také uhrazení zákonné pokuty, přitom o rozpor s dobrými mravy se nejedná, pokud je žádána vysoká pokuta, která narostla z denní sazby, a dokonce ani pokud žalobce sleduje zájem na rozmnožení svého majetku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Rozporem mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva směřuje, a pro něž je právo poskytnuto, se soud nezabýval vůbec, oba užitky jednak neporovnal, jednak ani neuvedl samotné užitky, o kterých rozhodoval a měl je porovnávat. Pokud okresní soud dále poukázal na věc sp. zn. 113 C 5/2024 rozhodovanou stejným soudem a potvrzenou rozhodnutím soudu odvolacího, nešlo o věc se stejným skutkovým základem, neboť nárok na samotné vyúčtování již byl promlčen. Navíc se soud již v podstatě nijak nezabýval ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná odkazovala, a neřešil konkrétní rozpory této judikatury s odkazovaným rozhodnutím okresního soudu.

8. U jednání odvolacího soudu žalobkyně doplnila, že důvodem, proč uplatnila nárok na vystavení řádného vyúčtování až ke konci promlčecí lhůty, nebylo jen to, že v rozhodné době nebyla nájemkyní předmětného bytu, ale i to, že se jednalo o rizikové rozhodnutí, neboť jde o problematiku velmi náročnou a žalobkyně sama není odborníkem v tomto oboru. V daném případě provedená vyúčtování nejsou správná systematicky a chyby se neustále opakují. Sankce má sloužit k tomu, aby pro poskytovatele služeb nebylo výhodné provádět neřádné vyúčtování. Dobrou víru v řádnost vyúčtování poskytovatel služeb nemůže stavět na názoru nájemce, který je v tomto směru laikem.

9. Žalovaný v rámci podaného vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za věcně správný. Pokud žalobkyně shledává jako odvolací důvod to, že řízení je postiženo jinou vadou, žádnou takovou v odvolání blíže nekonkretizuje.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 31. 8. 2023, domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost dodat jí vyúčtování služeb spojených s užíváním družstevního bytu č. [hodnota] na adrese [adresa], a současně zaplatit jí pokutu za porušení této povinnosti ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o službách, kterou za dobu od 2. 9. 2020 do 31. 8. 2023 vyčíslila na 54 700 Kč. Odmítla, že by uplatněné nároky byly zneužitím práva, potažmo byly v rozporu s dobrými mravy, pokud totiž žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně doručil v dubnu 2020 vyúčtování, který proti němu nepodal námitky, nejednalo se o vyúčtování řádné.

12. Procesní obrana žalovaného byla vybudována na argumentaci, že vyúčtování za rok 2019 bylo řádně doručeno právnímu předchůdci žalobkyně v dubnu 2020, byl mu podle něj vyplacen přeplatek, nebyly proti němu podány žádné námitky. Vznesl námitku promlčení práva žalobkyně na dodání řádného vyúčtování, dále poukázal na to, že jednání žalobkyně je nemravné a žalobkyně zneužívá své právo.

13. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

14. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.

15. Podle § 7 zákona č. 209/2020 Sb., povinnost poskytovatele služeb doručit vyúčtování služeb příjemci služeb, která by podle § 7 odst. 1 zákona o službách dospěla po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a přede dnem 31. srpna 2020, se považuje za dospělou dnem 1. září 2020.

16. Z § 7 zákona o službách tak jednoznačně vyplývá zákonná povinnost poskytovatele služeb vyúčtovat příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vždy za zúčtovací období, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, jakož i vyúčtování doručit příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Pokud by poskytovatel služby nedoručil ve stanovené lhůtě příjemci služby vyúčtování, může se příjemce služeb této nepeněžité povinnosti domáhat žalobou a soud pak rozhodne o povinnosti poskytovatele služby provést a doručit vyúčtování v dodatečné lhůtě; právo domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí lhůtě. Z důvodu vyhlášených mimořádných opatření v době epidemie koronaviru SARS CoV-2, kdy pro mnoho poskytovatelů služeb mohlo být značně obtížné provést nebo dokončit potřebné úkony pro řádné provedení, dokončení a hlavně doručení vyúčtování služeb ve lhůtě požadované zákonem, zákonodárce zákonem č. 209/2020 Sb. prodloužil lhůtu pro dodání vyúčtování služeb za rok 2019 tak, že došlo k jejímu automatickému prodloužení až do 1. 9. 2020. Od tohoto okamžiku tedy započala běžet tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na dodání řádného vyúčtování ze strany příjemce služeb, takže pokud žalobkyně podala žalobu v této věci dne 31. 8. 2023, je závěr soudu prvního stupně o tom, že její nárok na vydání řádného vyúčtování není promlčen, správný.

17. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022, případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1, příjemci služeb. Vyřízení uplatněných námitek musí být poskytovatelem služeb uskutečněno nejpozději do 30 dnů od doručení námitky.

18. S účinností od 1. 1. 2023 došlo zákonem č. 424/2022 Sb. k novele tohoto odstavce tak, že případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení.

19. Podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022, jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany.

20. Pokud okresní soud vyslovil v bodě 24 rozsudku závěr, že jestliže bylo žalobkyni nově doručováno vyúčtování služeb za rok 2019 dne 9. 10. 2023, tedy již za účinnosti znění § 8 zákona o službách od 1. 1. 2023, pak následky včasného nepodání námitek je nutno posoudit podle takto účinného znění, a jestliže žalobkyně ve lhůtě 30 dnů nevznesla proti doručenému vyúčtování námitky, nastala fikce správnosti tohoto vyúčtování, pak s tímto závěrem odvolací soud nemůže souhlasit. V tomto kontextu je nutno poukázat na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2198/2024, z nichž jednoznačně vyplývá, že vzhledem k tomu, že zákon č. 424/2022 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, nezbývá než dovodit, že se podle něj postupuje ode dne jeho účinnosti 1. 1. 2023, což znamená, že se vztahuje na vyúčtování služeb vyhotovených po tomto datu, byť se mohou (jako v dané věci) týkat i dřívějšího období. V dané věci nebylo sporu o tom, že vyúčtování služeb za r. 2009 bylo žalovaným vyhotoveno v r. 2020, pak je však nutno posoudit následky dodání, resp. nedodání vyúčtování služeb za r. 2019, jakož i uplatnění či neuplatnění námitek proti němu podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2022. Tato okolnost ovšem na výsledek rozhodnutí ve věci vliv nemá.

21. Ústavní soud totiž v usnesení ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2232/22, kterým odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 19 Co 191/2021, který se [přes dosavadní závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyplývající např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020, nebo ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020, z vycházel též odvolací soud ve věci vedené u něj pod sp. zn. 57 Co 63/2022)] zabýval povahou lhůty 30 dnů dané § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění do 31. 12. 2022, a to se závěrem, že „jazykový výklad § 8 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb. (námitky nejpozději do třiceti dnů ode dne doručení vyúčtování) i logický výklad tohoto ustanovení (k čemu by pak daná lhůta byla, kdyby vyúčtování mohl někdo zpochybnit třeba za 2 roky, a jak by k tomu přišli vlastníci ostatních bytových jednotek v domě? A kdyby nic neznamenala třicetidenní lhůta pro podání námitek ode dne doručení vyúčtování, nemohla by logicky nic znamenat ani třicetidenní lhůta pro jejich vyřízení; dané lhůty tam nejsou jen tak pro nic za nic, ale jasně vymezují rámec, do kdy, co, kdo může činit) jsou zcela jednoznačné a dle názoru odvolacího soudu nepřipouštějí pochybnost o tom, že kdo nestihne stanovenou třicetidenní lhůtu, nemá už nárok námitky vznášet“. Ústavní soud ve svém usnesení k tomuto uzavřel, že „z pohledu podústavního práva je pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu svědčí, resp. v minulosti svědčila stěžovateli, nicméně nelze přehlížet, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. má příjemce služeb své námitky vůči vyúčtování předložit poskytovateli neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování. Zákonodárce tak v tomto směru zjevně limitoval práva příjemců služeb. V souvislosti s uvedeným lze odkázat nejen na jazykový výklad provedený odvolacím soudem, ale také pak na jeho výklad logický, kdy soud v odůvodnění příhodně vznáší otázku, k čemu by pak daná třicetidenní lhůta vlastně byla.“ 22. Ústavní soud tedy akceptoval shodnost účelu a smyslu lhůty zakotvené v § 8 odst. 2 zákona o službách, byť tato „limitace práva příjemců služeb“ do 31. 12. 2022 nebyla výslovná. Vyjádřeno jinými slovy, s přihlédnutím k upřednostnění účeloslovného výkladu právních norem, na čemž spočívá i rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), nemohou být žalobkyní uplatňované „opožděné“ námitky vůči řádnosti vyúčtování (žalovaný doručil ještě právnímu předchůdci žalobkyně a tehdejšímu nájemci předmětného bytu vyúčtování služeb za rok 2019 v dubnu 2020 a tento proti němu žádné námitky nevznesl) relevantní. Lze dodat, že nové doručení původního vyúčtování žalobkyni jako nabyvatelce práv až v roce 2023 již nemohlo vyvolat žádné právní účinky, tzn. žalobkyně již proti němu nemohla podat námitky a nemůže se nově domáhat povinnosti dodat nové řádné vyúčtování s tvrzením, že toto původní vyúčtování není řádné, když neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Ze stejných důvodů nebylo na místě jakkoli přezkoumávat správnost vystaveného vyúčtování, jak se tohoto žalobkyně domáhala.

23. Odvolací soud však má současně za to, že i v případě, pokud by tento důvod zamítnutí žaloby v této části neobstál, je zde i druhý (zcela samostatný) důvod, pro něž by bylo – odhlédnuto od výše uvedeného – namístě žalobu o dodání řádného vyúčtování jako nedůvodnou zamítnout.

24. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

25. Zneužití práva je chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákona či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Nositel subjektivního práva tedy realizuje subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Není zapotřebí, aby nositel subjektivního práva o tomto rozporu věděl, nebo aby dokonce měl v úmyslu zneužít tímto způsobem svého práva, či aby jednal ve výlučném úmyslu poškodit druhou stranu. Postačí, pokud rozpor mezi abstraktním účelovým určením subjektivního práva a konkrétním cílem, jímž se sleduje jeho výkon, je dán objektivně. Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky.

26. Důraz na rozpor výkonu práva s jeho účelem vyjadřuje také judikatura. Za zneužití práva lze podle ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nebo ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018) „považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany“. Výkon práva se pak jeví spíše jako záminka k dosažení účelu právem nepředpokládaného nebo nekalého.

27. K typům zneužití práva náleží také využití právního institutu v rozporu s jeho účelem nebo rozpor s předchozím jednáním (venire contra factum proprium). V případě využití právního institutu v rozporu s jeho účelem jde o rozpor záměru jednajícího s účelem institutu. V případě rozporu s předchozím jednáním vytvoří jednající vědomě či nevědomě zdánlivý skutkový stav nebo právní stav, na který se druhá strana mohla spolehnout a později se svým chováním dostává do rozporu s ním. Jde tak o neslučitelnost dvou způsobů chování.

28. Promítnuto do poměrů posuzované věci je na místě zohlednit, že žalovaný doručil právnímu předchůdci žalobkyně vyúčtování služeb v dubnu 2020, tento proti němu nevznesl žádné námitky, přijal přeplatek z tohoto vyúčtování a vědomě tak vytvořil zdánlivý právní stav spočívající v tom, že dané vyúčtování je řádné, na nějž se žalovaný spoléhal. Pokud se žalobkyně stala nájemkyní bytu ke dni 11. 7. 2022, tento nastolený stav od počátku nezpochybňovala, poprvé zpochybnila řádnost tohoto vyúčtování až předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2023 (doručenou žalovanému až dne 4. 9. 2023), kdy v této tvrdila, že žádné vyúčtování nebylo ani jejímu právnímu předchůdci dodáno (pozn. soudu: pročež tak ani nemohla posoudit jeho případnou řádnost), současně s touto výzvou zároveň ihned uplatnila nárok na zaplacení pokuty ve smyslu § 13 zákona a službách. Ještě před doručením této výzvy žalované podala dne 31. 8. 2023, tj. zcela poslední den běhu promlčecí lhůty, předmětnou žalobu. Je tedy zcela zjevné, že až tímto svým chováním se dostala do rozporu se stavem, který nastolil její právní předchůdce a který ona rovněž po určitou dobu respektovala.

29. Pokud argumentovala dále tím, že poskytovatel služeb nemůže dobrou víru v řádnost vyúčtování stavět na názoru nájemce, který je v tomto směru laikem, pak zjevně přehlíží, že i novelou provedenou zákonem č. 424/2022 Sb. účinnou od 1. 1. 2023 sám zákonodárce v § 8 odst. 2 zákona o službách výslovně limitoval příjemce služeb uplatnit své námitky vůči vyúčtování propadnou lhůtou bez ohledu na to, že jde o právní laiky.

30. Žalobkyní tvrzený „legitimní zájem“ na potřebě znalosti vyúčtování z několika po sobě jdoucích předchozích obdobích (s ohledem na to, že žalobkyně podala u okresního soudu žaloby na dodání vyúčtování i za období let 2017, 2018 a 2020, které rovněž spojila s žalobou na zaplacení pokuty za jejich včasné nedodání) pro stanovení záloh, případně paušální platby jejím podnájemcům, nemůže mít věcného opodstatnění. Jak správně uvedl soud prvního stupně v bodech 25 a 26 odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 57 Co 180/2024, kromě – z povahy věci – vysoké míry individuálnosti stanovení záloh (zohledňující konkrétní okolnosti), není možno faktický základ argumentace žalobkyně považovat za objektivně a logicky podložené vysvětlení, neboť s ohledem na výraznou dynamiku ve vývoji cen, jejich enormní volatilitu, ke které v mezidobí došlo, nemůže mít vyúčtování z let 2017 – 2020 pro žalobkyni skutečnou vypovídací hodnotu pro stanovení záloh podnájemcům ani pro stanovení případné paušální platby dle § 9 zákona o službách. Rovněž tak její argument, že potřebuje vědět, jak se aktuální cena suroviny promítne do konečné ceny pro příjemce služeb v daném domě, resp. jak se bude rozpočítávat spotřeba, nemůže obstát, neboť pro stanovení výše záloh, případně paušální platby je zásadní celková spotřeba, nikoli cena suroviny, nicméně i spotřeba jednotlivých komodit je závislá na počtu příjemců služeb v daném domě, který se s časem zcela jistě mění, vedle toho je výrazně odvislý i na klimatických podmínkách daného zúčtovacího období, což sama žalobkyně ostatně připustila, když uvedla, že každé vyúčtování je zatíženo víceméně náhodnými výkyvy dalších proměnných (např. počet osob v domě, individualita nájemců, délka topné sezóny, intenzita slunečního záření, apod.). Odvolací soud má za to, že údaje o spotřebovaných službách za minulá období (v nichž žalobkyně ani její současní podnájemci předmětný dům vůbec neužívali) tak nemůže přinést jakkoli validní odhad hodnoty spotřebovaných služeb do příští zúčtovací období, a to ani ve vztahu ke stanovení záloh či stanovení případné paušální platby. Z tohoto pohledu pak žalobkyně vykonává právo na dodání vyúčtování v rozporu s jeho účelem, neboť nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, který se zde jeví spíše jako záminka kdosažení účelu právem nepředpokládaného nebo nekalého (obohacení žalobkyně v podobě pokuty).

31. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že samotné uplatnění nároku poslední den promlčecí lhůty není nemravné, nicméně ve spojení s výše uvedenými dalšími důvody je zde vytvořen ucelený souhrn skutečností, pro které je postup žalobkyně zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., kterému nenáleží ochrana.

32. Vedle důvodů zneužití práva, jak byly tyto odvolacím soudem shledány ve vztahu k povinnosti dodat nové řádné vyúčtování, a byly by i důvodem pro nepřiznání nároku na pokutu, je ve vztahu k tomuto nároku nutné zdůraznit i vazbu samotné pokuty a utvrzované povinnosti. Pokuta je v základu akcesorickým institutem. Je navázána na primární utvrzovanou povinnost. K ní se váže samotný důvod existence a její funkční smysl; jinak sama o sobě (ve smyslu samostatného důvodu vzniku) právně působit nemůže.

33. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, se tento vyjádřil mimo jiné k tomu, že s ohledem na úpravu pokuty v zákoně o službách v návaznosti na povinnost poskytovatele služeb provést vyúčtování záloh na služby, které stanovil jejich příjemci, lze mít za to, že pokuta podle § 13 odst. 1 tohoto zákona má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční. Vytváří totiž nepochybně na poskytovatele služeb dostatečný nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb, jak mu to ukládá § 7 tohoto zákona, a je pro něj rovněž citelnou sankcí při jejím nesplnění. Naopak funkce paušalizace náhrady škody – i když není vyloučena – nebude zpravidla tak významná. Absencí řádného a včasného vyúčtování záloh na služby ostatně nemusí příjemci služeb škoda vzniknout; proto také její absence automaticky neznamená, že by poskytovatel služeb neměl povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. Mechanická aplikace těchto obecných závěrů však nemůže vést k zjevné nespravedlnosti.

34. I ve vztahu k nároku na pokutu tak byl shledán ucelený souhrn důvodů, pro které se jeví postup žalobkyně jako zjevné zneužití jejího práva ve smyslu § 8 o. z., tento je završen multiplikačním efektem (intenzivní strategií) prostřednictvím systematicky opakovaného uplatnění svou povahou obdobného, z hlediska žalobkyně „úspěšného“ (nepromlčeného), nároku na pokuty za účelem zmnožení peněžních prostředků, podávaného navíc těsně před koncem uplynutí promlčecí lhůty tak, aby uplatněný finanční nárok byl co nejvyšší. Těžko lze uvěřit tvrzení žalobkyně v tom, že žaloby podává před koncem uplynutí promlčecí lhůty zejména proto, aby dala žalovanému šanci, resp. možnost, odstranit vady dříve doručeného vyúčtování, když žalovaný s ohledem na stav, který vytvořil právní předchůdce žalobkyně a na který žalovaný spoléhal (že je vyúčtování řádné), ani nemohl vědět, že žalobkyně shledává v takto doručeném vyúčtování nedostatky a za řádné jej nepovažuje, když výzva ze strany žalobkyně k dodání nového (řádného) vyúčtování byla vůči žalovanému učiněna až po podání samotné žaloby. I tato uvedená úvaha poskytuje oporu pro závěr, že žalobkyně využívá pokuty v rozporu s jejím účelem, resp. že jde o rozpor jejího záměru získat peněžité plnění s účelem tohoto institutu. Vyjádřeno ještě jinak, uplatňuje ryze formální právo, avšak cílí na nepředpokládaný (nedovolený) výsledek, který materiálně vede ke zřejmé křivdě.

35. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

36. Z uvedeného vyplývá, že není nezbytné – opírá-li odvolací soud své závěry o ucelenou argumentaci, která je sama o sobě dostatečná (dokonce je vystavěna na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí) –, aby vyvracel další námitky žalobkyně.

37. Námitka týkající se tzv. opomenutých důkazů (vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku k posouzení správnosti vyúčtování služeb za rok 2019) nemůže být za dané situace opodstatněná. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Neakceptování důkazních návrhů žalobkyně je založeno na argumentaci, podle které tvrzené skutečnosti, k jejímž ověření nebo vyvrácení jsou navrhovány důkazy, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, a to pro zneužití práva.

38. Veden těmito důvody odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně nákladového výroku, na jehož zdůvodnění lze taktéž odkázat (opět viz R 53/2005), podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

39. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byl žalovaný plně úspěšný. Celkové náklady žalovaného před odvolacím soudem činí 8 300 Kč a sestávají z 7 400 Kč za odměnu zástupce [za 2 úkony právní služby po 3 700 Kč dle § 7 bod 5, 8 odst. 1, § 12 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 1 úkon za sepis vyjádření k odvolání ze dne 13. 2. 2025 a 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 12. 5. 2025] a z 900 Kč za náhradu hotových výdajů zástupce za tyto 2 úkony právní služby (2 x 450 Kč za úkon právní služby dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025).

40. Žalobkyně byla zavázána zaplatit žalovanému náklady řízení před odvolacím soudem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to zástupci žalovaného dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení