57 Co 75/2025 - 129

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [žalobce], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o vyklizení bytu k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2025, č. j. 7 C 30/2024-110 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. [hodnota], sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v 1. podlaží domu č. p. [hodnota] na [adresa], do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, nájemní poměr byl dle smlouvy o nájmu ze dne [datum] ve znění dodatků č. 1 až 8 sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2023. Dne 8. 12. 2023 byl žalovaný písemně upozorněn žalobcem na to, že [rada města] dne 23. 11. 2023 rozhodla neprodloužit mu dále nájemní smlouvu, důvodem tohoto rozhodnutí bylo chování žalovaného vůči žalobci, jim vyvolávané neustálé konflikty, zvedání hlasu na pracovníky žalobce a vyhrožování jim. Následně dne 4. 1. 2024 byl žalovaný písemně vyzván k opuštění bytu nejpozději do 20. 1. 2024 s upozorněním na soudní vymáhání splnění této povinnosti, žalovaný však byt nevyklidil.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s tím, že aktivně věcně legitimovanému žalobci poskytl ochranu jeho vlastnického práva, do kterého žalovaný zasahuje užíváním bytu, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájemní poměr zanikl uplynutím doby 31. 12. 2023. Bez právního významu považoval argumentaci žalovaného, že žaloba byla podána předčasně, neboť mu bylo přislíbeno prodloužení nájmu; že během roku 2023 neměl dluh na nájemném a službách; nebo, že žalobce byl povinen mu nájem prodloužit. Je pouze na vlastníkovi, jak naloží se svou vlastní věcí, jestli ji dále pronajme či nikoliv. Rovněž námitka, že řetězení nájemních smluv uzavíraných na dobu určitou je v rozporu s dobrými mravy a jde o obcházení zákona, resp. že nájemní vztah nadále trvá, protože několikrát opakovaná smlouva na dobu určitou je ve své podstatě smlouvou na dobu neurčitou, která nebyla nijak řádně ukončena, je nedůvodná.

4. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Odvolací argumentací fakticky brojil proti tomu, že nedošlo k prodloužení nájmu, žalobce je veřejným subjektem má jasně stanovená pravidla, za kterých pronajímá byty, a tyto by měl dodržovat a přistupovat ke všem nájemcům stejně, nikoli diskriminačně. Žalovaný se od počátku smluvního vztahu choval stále stejně, nebyl „problémový“, pouze je člověkem, který ne se vším souhlasí, stěžuje si, podává žaloby, hrozí trestním oznámením. Žalobce se chtěl žalovaného pouze zbavit, nejprve si vymyslel dluh na nájmu, když se ukázalo, že žádný takový dluh žalovaný nemá, nájemní vztah nebyl prodloužen pro „problémovost“ žalovaného. Žalovaný přitom důvodně předpokládal, že pokud se zjistí, že na nájemném ničeho nedluží, bude s ním uzavřen nový dodatek na minimálně další 1 rok, jak to vždy bylo běžným pravidlem. Má za to, že měl právo na prodloužení smlouvy na další rok, neboť takto mu to bylo slíbeno i na počátku smluvního vztahu. Žalovaný byl připraven prokázat, že žalobce prodlužuje nájemní smlouvy i nájemcům daleko problémovějším, kteří mají problémy s ostatními lidmi v domě, nebo kteří dluží na nájmu, soud však navrhované důkazy neprovedl a neúplně zjistil skutkový stav. Dále má žalovaný za to, že řetězení nájemních smluv na dobu určitou je v rozporu s dobrými mravy a tento postup obchází zákon, aby se mohl nájemníků snadno zbavit. Takové obcházení zákona nemůže požívat právní ochrany. Několikrát opakovaně prodlužovaná smlouva na dobu určitou je vlastně smlouvou na dobu neurčitou, tzn. taková smlouva nebyla řádně ukončena a nájemní vztah žalovaného nadále trvá.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, dodal, že není povinností pronajímatele prodloužit s nájemcem nájemní vztah, přitom při uzavírání nájemních smluv a jejich prodlužování postupuje vždy v souladu s přijatými pravidly a jednotně ve vztahu ke všem nájemníkům. Nelze souhlasit s názorem žalovaného, že nájemní smlouva na dobu určitou, která je následně opakovaně prodlužována, je vlastně smlouvou na dobu neurčitou, pročež nájemní poměr žalovaného stále trvá, když tento názor nemá oporu ve stávající právní úpravě. Poukázal dále na to, že od začátku roku 2024 žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a současně za jeho užívání po celou tuto dobu ničeho nehradí. Navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání do věci samé není důvodné, ve vztahu k nákladovému výroku však částečně důvodné je.

7. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt specifikovaný v bodě 1 odůvodnění tohoto rozsudku, jehož je vlastníkem, a který žalovaný užívá, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil uplynutím doby.

8. Žalovaný procesní obranu staví na argumentech vycházejících z jeho nesouhlasu s dalším neprodloužením nájemní smlouvy.

9. Odvolací soud má nejprve za potřebné upozornit, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci vůbec nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002)].

11. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby jí vydal.

12. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

13. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

14. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci je namístě poskytnout žalobci ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaný neprávem zasahuje bezdůvodným užíváním bytu, je správný. Nájemní poměr mezi stranami sporu skončil uplynutím doby a nebyl dále obnoven. Ochranu vlastnického práva žalobci je namístě poskytnout právě prostřednictvím vindikační žaloby (§ 1040 o. z.) [k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační a negatorní žaloby je založena na stejných principech, jako tomu bylo v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, a proto lze vycházet z ustálené rozhodovací praxe relevantní předchozí právní úpravu vykládající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98)]. Žalobce jako vlastník a pronajímatel bytu nemá žádnou povinnost uzavřít s nájemcem smlouvu o prodloužení nájmu nebo o novém nájemním vztahu, pouhý nesouhlas žalovaného s tím, že mu žalobce neprodloužil nájem, nepředstavuje zcela mimořádnou okolnost a ve vztahu k předmětu tohoto řízení je právně irelevantní i to, zda žalovaný měl či neměl ke dni skončení nájmu dluh na nájemném. V samotné nájemní smlouvě, resp. v jejich dodatcích, nebyl žalovaný ani nikdy utvrzen o tom, že nájemní vztah bude prodlužován na další časové období, pokud nebude mít ke dni ukončení nájmu na nájemném dluh. Pokud žalovaný v tomto směru odkazoval na směrnici přijatou žalobcem, nutno konstatovat, že jde o interní předpis, závazný toliko pro zaměstnance žalobce, který řeší, jak obecně mají být prodlužovány nájemní smlouvy uzavřené ze strany žalobce, a na jakou dobu, jakož i postup při prodlužování nájmů, přitom i z této instrukce vyplývá, že důvodem pro neprodloužení nájmu nemusí být jen dluh na nájemném. 15. „Řetězení“ nájemních smluv na dobu určitou je zákonem podle současné platné právní úpravy dovolené, opakovaně uzavíraná nájemní smlouva na dobu určitou nemůže být vykládána tak, že jde o právní jednání, kterým se uzavírá nájemní poměr na dobu neurčitou.

16. Dle názoru odvolacího soudu požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn ani v rozporu s dobrými mravy, potažmo nepředstavuje ani zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.).

17. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně představuje zneužití práva, má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)].

18. Pokud jde o zneužití práva, podle právní teorie jde o chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákona či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Nositel subjektivního práva tedy realizuje subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Není zapotřebí, aby nositel subjektivního práva o tomto rozporu věděl, nebo aby dokonce měl v úmyslu zneužít tímto způsobem svého práva, či aby jednal ve výlučném úmyslu poškodit druhou stranu. Postačí, pokud rozpor mezi abstraktním účelovým určením subjektivního práva a konkrétním cílem, jímž se sleduje jeho výkon, je dán objektivně. Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky.

19. Důraz na rozpor výkonu práva s jeho účelem vyjadřuje také judikatura. Za zneužití práva lze podle ní považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Výkon práva se pak jeví spíše jako záminka k dosažení účelu právem nepředpokládaného nebo nekalého (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, nebo ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018) [k vymezení dobrých mravů pak viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, a judikaturu tam vymezenou].

20. Žalovaným tvrzené okolnosti nelze podřadit pod zneužití práva (a již vůbec pod § 2 odst. 3 o. z.). Žalovaný od počátku trvání nájemního vztahu věděl, že je uzavírána smlouva na dobu určitou, nájem byl v důsledků dodatků opakovaně prodlužován, avšak rovněž pouze na dobu určitou, ještě před uplynutím posledního takto sjednaného nájemního vztahu byl upozorněn, že k dalšímu prodloužení nájmu již pro nezájem pronajímatele nedojde, tzn. nebyl v tomto směru dezinformován, samotné řetězení nájemních smluv na dobu určitou zneužití práva nenaplňuje. V řízení nebyly ani tvrzeny, natož zjištěny, žádné další významné okolnosti na straně žalovaného (např. osobní poměry, zdravotní stav, věk apod.), pro které by zneužití mohlo být shledáno (nebo alespoň vyklizení vázat na ještě delší lhůtu, než jak byla tato stanovena pro vyklizení rozsudkem soudu prvního stupně).

21. Pokud žalovaný poukazoval na skutečnost, že byl ze strany žalobce diskriminován pro své netypické chování, spočívající v jeho opakovaných stížnostech a kritice žalobce, pak tento projev „diskriminace“ není diskriminací předpokládanou zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), která za diskriminaci považuje takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci (tzv. přímá diskriminace), a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti, případně takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z těchto důvodů osoba znevýhodněna oproti ostatním (tzv. nepřímá diskriminace) [kromě toho následkem diskriminačního jednání ve smyslu tohoto zákona není neplatnost tohoto jednání, nýbrž zejména vznik práva domáhat se u soudu, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu, resp. aby poškozenému bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Žalovaný ostatně ani žádné takové argumenty výslovně neuvedl].

22. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil, a to včetně lhůty k plnění, kterou okresní soud založil delší, než jak ji u vyklizení zakládá § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když i odvolací soud shledal důvody pro uložení této delší lhůty v okolnostech daného případu.

23. Okresní soud však při svém rozhodování pochybil ve výroku o nákladech řízení, když sice správně postupoval ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, nesprávně mu však přiznal náklady za zastoupení advokátem.

24. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř., v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ve vztahu k podmínce náhrady toliko těch nákladů řízení, které lze považovat za náklady účelně vynaložené, pak Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde je úspěšným účastníkem řízení stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není zpravidla důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako nákladů účelně vynaložených (viz např. nález ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07). K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v případě, kdy jako účastník v řízení nevystupoval stát, ale územně samosprávný celek (viz nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, nebo nález ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12).

25. V nálezu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, Ústavní soud vyslovil, že z § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu není ponecháno obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku.

26. V usnesení ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2868/2017, pak Nejvyšší soud konstatoval, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup účastníka, jenž zvolí pro své zastupování advokáta, který se případně na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. Např. problematiku nakládání s majetkem obce nelze považovat za specializovanou či obtížnou, nýbrž naopak za běžnou součást agendy právního odboru městského úřadu. Rozhodujícím kritériem složitosti věci přitom není délka řízení ani rozsah spisového materiálu, v němž dovolací soud posuzuje účelnost nákladů na právní zastoupení vynaložených nikoli statutárním městem.

27. V daném případě sice žalobce není statutárním městem, nicméně problematika vyklizení bytů, u nichž skončil nájem sjednaný na dobu určitou, je zcela běžnou agendou, kterou se žalobce zabývá v rámci péče o majetek ve svém vlastnictví. Jak vyplývá z organizační struktury žalobce, dostupné i na jeho oficiálních internetových stránkách, žalobce má zřízen odbor služeb, v rámci něhož působí úsek hospodaření s byty a nebytovými prostory, jehož předmětem činnosti je mimo jiné uzavírání nájemních smluv na byty; navrhování zásad hospodaření s byty; řešení bytových problémů občanů města v souladu s vnitřní směrnicí města týkající se bytů a dalšími vnitřními předpisy; vyjadřování se za město jako správce v záležitostech bytů a nebytových prostor prostřednictvím příspěvkové organizace [právnická osoba]. Za účelem hospodářského využívání domovního fondu [město] pak byla s účinností od 1. 1. 1992 založena žalobcem příspěvková organizace [právnická osoba], mezi jejíž základní činnosti patří mimo jiné i podávání vypovědí z nájmu bytů a nebytových prostor při existenci zákonných výpovědních důvodů a vedení soudních řízení o přivolení k výpovědi. S ohledem na povahu daného řízení tak lze konstatovat, že se jedná o zcela běžnou agendu, kterou by měli bezproblémově zastat zaměstnanci žalobce.

28. I takovýto nezastoupený účastník však má právo na náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. v paušální výši za každý jednotlivý v řízení učiněný úkon, jak jej předpokládá § 1 odst. 1, 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (blíže srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Výše této paušální náhrady vychází z § 2 odst. 3 citované vyhlášky a za jeden úkon činí 300 Kč. V řízení před soudem prvního stupně tak byla žalobci vedle soudního poplatku 5 000 Kč přiznána částka 4 500 Kč za jeho 15 úkonů v podobě 1 x předžalobní výzvy, 1 x žaloby, 2 x písemných podání ze dne 18. 3. 2024 a ze dne 2. 12. 2024, 5 x přípravy účasti na jednání soudu dne 2. 5. 2024, 25. 6. 2024, 3. 9. 2024, 31. 10. 2024 a 16. 1. 2025 a 6 x účasti u daných jednání (kdy jednání dne 3. 9. 2024 trvalo od 9:00 hod. do 12:18 hod., tedy více jak dvě započaté hodiny). Celkové náklady žalobce tak činí 9 500 Kč (5 000 Kč soudní poplatek a 4 500 Kč náklady nezastoupeného účastníka), vše dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

29. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy i v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalobci, na něhož bylo ze stejných důvodů jako před soudem prvního stupně pohlíženo jako na nezastoupeného účastníka, vznikly náklady v celkové částce 900 Kč za tři úkony v podobě podaného vyjádření k odvolání, přípravě účasti na jednání a jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2025, vše dle § 1 odst. 1 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

30. Náklady řízení vzniklé před soudy obou stupňů je žalovaný povinen zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinen učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce.

Poučení