57 Co 81/2024 - 211

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [zainteresovaná společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupen advokátem [zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2023, č. j. 29 C 193/2020-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. [hodnota] – ostatní komunikace, ostatní plocha, o výměře [hodnota] m2, v kat. území [adresa], obec [adresa], na LV č. [hodnota] zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel primárně ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] jehož součástí je stavba s č. p. [hodnota], parc. č. [hodnota], jehož součástí je budova bez č. p./č. e. – garáž, parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], vše v k. ú. [adresa], a to na základě dědění, darovacích a kupních smluv. Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále jen „pozemek“), který je svěřen do správy městskému obvodu [adresa], přičemž jako vlastník pozemku je zapsán s odkazem na § 1 odst. 1 zákona č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Na části pozemku je umístěna místní komunikace. Žalovaný nejméně od 24. 5. 1991 nakládal s pozemkem jako vlastník, když ohledně pozemku uzavíral smlouvy (např. o zřízení věcných břemen), vykonával tím své soukromoprávní oprávnění a takto činí doposud. Mezi účastníky bylo nesporným, že v průběhu vlastnictví pozemku právními předchůdci žalobkyně došlo k přečíslování pozemku v katastru nemovitostí, případně předchozích operátorů, a to jak v důsledku nového zaměření, tak v důsledku rozdělování a slučování na základě směnných a jiných smluv. Pozemek byl rovněž zapsán v pozemkové knize v seznamu 2 jako veřejný statek. Právní předchůdci žalobkyně (matka [jméno FO] a otec [tituly před jménem] [jméno FO]) byli účastníky stavebního řízení jako vlastníci sousedních nemovitostí, když původní panelová vozovka na pozemku byla nahrazena vozovkou s živičným povrchem, a to na základě rozhodnutí číslo 6D/05 a rodiči žalobkyně nebyla ke stavebnímu řízení vznesena žádná námitka, přičemž kolaudační rozhodnutí z 5. 12. 2005 jim bylo doručeno.

3. Okresní soud věc posoudil jednak podle § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 1, § 1091 odst. 1 a 2, § 1092, § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále v souladu s § 3028 odst. 1, 2 a 3 o. z. podle § 129 odst. 1 a 2, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a dále dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

4. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně má aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť má na určovací žalobě naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. Žalobkyně určovací žalobou může zvrátit zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví k pozemku, pouze touto žalobou může být postaveno na jisto její právní postavení, které souvisí s postavením žalobkyně ve stavebním řízení ohledně pozemku. Je dána rovněž pasivní legitimace žalovaného s ohledem na zápis jeho vlastnického práva k pozemku. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tvrzením, že jí, eventuálně jejím právním předchůdcům, bylo odňato vlastnické právo k pozemku. Obrana žalovaného spočívala v tvrzení, že má platný nabývací titul, na základě kterého na něj přešlo vlastnické právo k pozemku, a to § 1 odst. 1 zákona č. 172/91 Sb., popř. nabyl vlastnického práva vydržením, eventuelně na základě institutu mimořádného vydržení.

5. Vydržení je originárním nabytím vlastnického práva na základě právní skutečnosti, kterou je uplynutí času, tedy vydržecí lhůty. Podle § 130 a § 134 obč. zák. vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, tj. takový, který vykonává faktické panství nad věcí a současně je v dobré víře, že mu věc patří, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. V daném případě žalovaný s věcí nakládal jako s věcí vlastní již od 23. 11. 1990 z důvodu zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Byl tedy v dobré víře, že mu věc patří, když tato skutečnost nebyla v předchozím období nikým zpochybňována. Své vlastnické právo pak vykonával fakticky, tedy choval se k pozemku jako vlastník, což lze dovodit ze skutečnosti, že jako vlastník uzavřel smlouvy o zřízení věcných břemen vedení inženýrských sítí a rovněž zřízením pozemní komunikace (místní) s živičným povrchem v roce 2005. Tento rok je podstatným pro právní posouzení věci, neboť v roce 2005 městský obvod [adresa] původní panelovou vozovku na pozemku odstranil a vozovka byla nově opatřena živičným povrchem na základě stavebního rozhodnutí číslo 6D/05. Účastníkem tohoto stavebního řízení byli rodiče žalobkyně a je zřejmé, že v roce 2005 museli, eventuelně měli vědět, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku. Pokud žalovaný své vlastnické právo k pozemku vykonával od roku 1991, pak s ohledem na vydržecí dobu a na skutečnost, že žaloba byla podána 22. 5. 2020 byly splněny podmínky vydržení, eventuelně i podmínka mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., když s ohledem na skutečnost, že pozemek byl zapsán do veřejného seznamu, má se za to dle § 980 o. z., že byl zapsán v souladu se skutečným právním stavem. Nelze tak dovodit nepoctivý úmysl žalovaného. Okresní soud nezkoumal, zda vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo zapsáno v katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 172/91 Sb., tento eventuálně vadný zápis nebyl způsoben žádným z účastníků, tedy ani žalovanou. K přechodu vlastnictví docházelo ze zákona k věcem, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, pokud s těmito věcmi bylo hospodařeno. V daném případě Česká republika, tedy příslušný národní výbor, s věcmi hospodařil, jak dokládá například Hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem, nebo rozhodnutí č. 6D/05 a rozhodnutí č. 19D/05.

6. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Zdůraznila, že podává odvolání z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Procesní obrana žalovaného byla postavena v zásadě na tom, že žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemku, neboť tento byl zapsán v seznamu II jako veřejný statek, také proto, že vlastnické právo na žalovaného přešlo ze státu v důsledku zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon“), v důsledku vydržení nebo v důsledku mimořádného vydržení. Dle žalobkyně seznam II pozemkové knihy byl pouze evidenčním nástrojem. Měl-li se pozemek, původně v soukromém vlastnictví, stát veřejným statkem, mohlo se tak stát jedině na základě právně významné skutečnosti, se kterou tehdejší účinná právní úprava spojovala zánik vlastnického práva původního vlastníka k pozemku a vznik vlastnického práva nového vlastníka. V řízení bylo zjištěno, že [jméno FO] postoupila vlastnické právo k části zemského povrchu obci [adresa] a tato část zemského povrchu byla předána [adresa] do vlastnictví a veřejného užívání. [jméno FO] pozbyla touto listinou vlastnické právo k předmětné části zemského povrchu a toto vlastnické právo současně nabyla obec [adresa]. Dále bylo zjištěno, že město [adresa] bylo evidováno jako vlastník pozemku již ke dni 23. 11. 1990. Pokud tomu tak bylo, nemohlo na žalovaného přejít vlastnické právo v důsledku zákona. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří zákonem stanovených podmínek. První z těchto tří podmínek je existence vlastnického práva České republiky ke dni 23. 11. 1990. Pokud České republice nesvědčilo ke dni 23. 11. 1990 vlastnické právo k nemovitostem, tak není splněna podmínka k přechodu vlastnictví a na obce žádný majetek nepřešel. S ohledem na shora uvedené skutečnosti vlastnické právo na žalovaného mohlo přejít v důsledku zákona, neboť k rozhodnému datu 23. 11. 1990 státu nesvědčilo vlastnické právo k pozemku. Rovněž obranu žalovaného, že nabyl vlastnické právo k pozemku vydržením či mimořádným vydržením považuje za lichou. Pokud totiž žalovaný tvrdí, že nabyl vlastnické právo ke sporné části povrchu na základě zákona, pak to současně vylučuje nabytí vlastnického práva vydržením nebo mimořádným vydržením. Pokud by měl platit závěr okresního soudu, který zjistil, že pozemek byl ke dni 23. 11. 1990 zapsán na listu vlastnictví [číslo], vlastník město [adresa], nabývací titul Seznam II, pak žalovaný nemohl být v (objektivní) dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo na základě přechodu vlastnického práva ze státu podle zákona, neboť by v tomto případě musel vědět, že nebyla splněna jedna ze tří podmínek pro přechod vlastnického práva. Současně však muselo být žalovanému zřejmé, že údaj o existenci vlastnického práva pro město [adresa] nemůže být právně bezvadným údajem, neboť při bližším zkoumání, musel žalovaný zjistit, že Seznam II sám není nabývacím titulem ale pouze evidenčním nástrojem. Na straně žalovaného tak musela být vyloučena (objektivní) dobrá víra o tom, že mu svědčí vlastnický titul k předmětné části povrchu, že tuto část povrchu užívá oprávněně a v dobré víře. Žalovaný tedy nemohl nabýt vlastnické právo vydržením. Dále žalobkyně namítá rozpornost skutkových závěrů okresního soudu a v důsledku toho též nesprávné právní posouzení věci. Není zřejmé, z čeho okresní soud zjistil, že k datu 24. 5. 1991 žalovaný s předmětným pozemkem skutečně nakládal jako vlastník, když v odůvodnění rozsudku citován jediný důkaz („návrh na provedení změny vlastníka v katastru nemovitostí“), avšak v řízení nebyl proveden žádný důkaz, z jehož obsahu by bylo možno dovozovat, že by k datu 24. 5. 1991 či počínaje tímto datem žalovaný či jeho právní předchůdce skutečně hospodařil s předmětným pozemkem. Listinné důkazy, které mají prokazovat faktické hospodaření s pozemkem se totiž týkají až období po roce 2000. Tento závěr okresního soudu je navíc v rozporu se závěrem okresního soudu v bodě 28 odůvodnění rozsudku, podle kterého „V daném případě žalovaný s věcí nakládal jako s věcí vlastník již od 23. 11. 1990, a to z důvodu zápisu jeho vlastnických práv do katastru nemovitostí.“ Okresní soud činí dva různé skutkové závěry o době, od které se má počítat nakládání žalovaného s pozemkem jako s věcí vlastní, které nadto nemají oporu v dokazování (důkazy citované okresním soudem v odůvodnění rozsudku se týkají až období po roce 2000). V bodě 29 odůvodnění rozsudku okresní soud konstatuje, že „V daném případě Česká republika, tedy příslušný národní výbor, s věcmi hospodařil, jak dokládá například Hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem.“, přičemž tento závěr je v rozporu se zjištěním, že vlastnické právo k pozemku svědčilo městu [adresa] ke dni 23. 11. 1990. Okresní soud dále konstatuje, že žalovaný nabyl vlastnické právo vydržením, a to i z toho důvodu, že právní předchůdci žalobkyně ve vlastnictví pozemku nenamítali existenci vlastnického práva ve stavebním či kolaudačním řízení, jejichž předmětem byla úprava povrchu pozemku. Relevantnost uvedeného skutkového závěru je pochybná, neboť i z tehdy účinného stavebního zákona plyne, že stavební úřad neměl pravomoc přezkoumávat ve stavebním řízení námitky, které mají povahu civilně právních námitek.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku jako správného. Z bodu 29 odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud nezkoumal, zda vlastnické právo k pozemku bylo zapsáno v katastru nemovitostí po právu, tedy v souladu se zákonem, když vlastnictví k pozemku dovodil z právního institutu vydržení, a to řádného, případně i mimořádného. Proto argumentace žalobkyně stran splnění jedné ze zákonných podmínek nabytí vlastnického práva podle zákona je nepřiléhavá. Navíc žalovaný poukazuje na jinou provedenou důkazní listinu, a to sdělení [katastrální úřad] Katastrální pracoviště [adresa], nazvanou „Zaslání požadovaných údajů z katastru nemovitostí“ ze dne 14. 3. 2023, ve které katastrální úřad sdělil, že „Vlastnické právo u parcely č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] bylo k datu 23. 11. 1990 evidována ve prospěch vlastníka Čs. stát – Obvodní národní výbor v [adresa]“. Tuto listinu žalobkyně ve svém odvolání zcela opomíjí, přičemž z této lze dovodit splnění jedné ze zákonných podmínek nabytí vlastnického práva podle zákona, byť, jak je již uvedeno výše, soud správnost zápisu vlastnického práva podle tohoto zákona ve prospěch žalovaného nezkoumal. Žalovaný neshledává rozpor ve skutkových závěrech okresního soudu, když v bodě 8 odůvodnění rozsudku soud konstatuje, že žalovaný „nejméně od 24. 5. 1991 nakládal s předmětnou nemovitostí jako vlastník“, z čehož je zřejmé, že nejpozději od tohoto dne žalovaný s věcí nakládal jako s vlastní, tudíž následný skutkový závěr v bodě 28 odůvodnění rozsudku tento závěr nepopírá ani nevyvrací. Navíc žalovaný nepovažuje, s ohledem na soudem aplikovaný institut řádného a mimořádného vydržení a nezkoumání nabytí vlastnického práva podle zákona, za rozhodující závěr, zdali žalovaný nakládal s věcí jako s vlastní od 23. 11. 1990 anebo od 24. 5. 1991. Žalovaný shodně se závěrem okresního soudu poukazuje na § 980 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Katastr nemovitostí je nesporně veřejným seznamem s poukazem na § 1 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění, a tedy platí domněnka správnosti zápisů do veřejných seznamů a žalovaný skutečnost, že je oprávněným vlastníkem předmětného pozemku, nemusel v rámci řízení prokazovat, když bylo výlučně na žalobkyni, aby vyvrátila pravdivost předmětné domněnky. Žalobkyně toto břemeno neunesla a domněnku nevyvrátila. Žalobkyně žádným tvrzením, natož důkazem neprokázala, že by žalovaný v období od 24. 5. 1991 do nejméně 24. 5. 2001 nebyl v dobré víře, že je oprávněným vlastníkem pozemku. Žalovaný byl jako vlastník zapsán v příslušné evidenci katastru nemovitostí a jako vlastník se rovněž o pozemek řádně staral, udržoval jej, vykonával veškerá soukromoprávní oprávnění, včetně toho, že na základě Hospodářské smlouvy ze dne [datum] mu byl předmětný pozemek svěřen, resp. bylo mu svěřeno právo hospodaření, jakožto místně příslušnému městskému obvodu (delimitace). Jako oprávněný vlastník (a tudíž oprávněný držitel jsoucí v dobré víře) se rovněž choval i po případném uplynutí vydržecí doby (viz předložené smlouvy o zřízení věcných břemen, stavební povolení a kolaudační souhlas k pozemní místní komunikaci na pozemku). Žalovaný nikdy netvrdil, že by vlastnické právo nabyl na základě všech právních institutů, což se samozřejmě vylučuje, ale tvrdil, že pokud by v rámci řízení vyšlo najevo, že nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku podle zákona, pak by vlastnické právo nabyl na základě řádného nebo mimořádného vydržení. V případě institutu mimořádného vydržení držitel právní důvod (resp. nabývací titul) držby dokládat nemusí. Rovněž v intencích § 1095 o. z. žalovanému nebyl prokázán jakýkoliv nepoctivý úmysl při nabytí a následné držbě pozemku v posuzovaném období od 1991 do 2020. Lze souhlasit s žalobkyní, že stavební úřad nemá pravomoc přezkoumávat ve stavebním řízení námitky civilního (soukromoprávního) charakteru, avšak žalobkyně, resp. její právní předchůdci, se již v této době a na základě předmětného stavebního řízení, resp. v reakci na jeho zahájení, mohli domáhat určení svého vlastnického práva k pozemku, podáním souvisejících námitek v rámci stavebního řízení s případným návrhem na jeho přerušení do pravomocného skončení civilní žaloby, což neučinili. Až v květnu 2020 v reakci na realizaci okolní výstavby rodinných domů se žalobkyně začala domáhat určení svého vlastnického práva, přičemž se nelze ubránit účelovosti podané žaloby pramenící mj. i z toho, že žalobkyně se domáhá určení vlastnického práva toliko k pozemku a nikoliv k druhému pozemku parc. č. [hodnota] který byl oddělen z původního pozemku parc. č. [hodnota], a který zjevně není pro žalobkyni „zajímavým“ tak, jako sporný pozemek s ohledem na realizovanou výstavbu rodinných domů.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tvrzením, že jí, eventuálně jejím právním předchůdcům, bylo neoprávněně, v důsledku neznámé právní skutečnosti nebo na základě protiprávní skutečnosti (jednání), bez jakéhokoli jednání (úkonu) žalobkyně, či jejich právních předchůdců, odňato vlastnické právo k pozemku.

10. Obrana žalovaného spočívala v tvrzení, že je vlastníkem pozemku, a to na základě platného nabývacího titulu – zákona, podle kterého pozemek přešel do jeho vlastnictví, popř. nabyl vlastnického práva vydržením, eventuelně na základě institutu mimořádného vydržení.

11. Po poučení žalovaného odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalovaný uvedl (č. l. 179), že na základě Hospodářské smlouvy [název] uzavřené dne [datum] mezi městem [adresa], Úřadem městského obvodu [adresa] (předávající organizace) a městem [adresa], Úřadem městského obvodu [adresa] (přejímající organizace) bylo právo hospodaření mj. k pozemku převedeno na městský obvod [adresa], a to ke dni [datum]. Důvodem převodu byl převod majetku místně příslušnému městskému obvodu (tzv. delimitace). Od tohoto data městský obvod [adresa], kterému je svěřena správa pozemku na základě statutu města [adresa], začal vykonávat právo hospodaření k pozemku, tj. mj. provádět údržbu panelové komunikace, která na pozemku byla vybudována, kosení trávy na zbylé části pozemku a hned následující zimní období, tj. od cca 11-12/1991, začal městský obvod [adresa] provádět i zimní údržbu komunikace na pozemku. K pojmu „právo hospodaření“ se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, podle něhož „právo hospodaření“ je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb.) a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Z toho plyne, že při výkladu pojmu „hospodaření“ je třeba vycházet z těchto předpisů, které ukládají hospodařit s péčí řádného hospodáře. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona hospodařily, je nutno ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s nimi způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve „faktickém (fyzickém)“ smyslu, tj. například výkon zemědělské činnosti, ale též ve smyslu právním zahrnujícím například možnost věci pronajmout. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 ze dne 24. 2. 2016 Nejvyšší soud potvrdil závěr soudu prvního stupně v obdobné věci, když ten konstatoval, že k pozemku příslušelo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření místnímu národnímu výboru, v den účinnosti zákona byl pak ve vlastnictví státu, přičemž s ním fakticky hospodařil žalobce – obec - (jelikož na něm byla umístěna místní komunikace v jeho správě), pročež bylo možné dospět k závěru o splnění podmínek přechodu pozemku na obec dle § 1 odst. 1 zákona. Tyto závěry, resp. podmínky přechodu, jsou tak aplikovatelné i na tento případ a vlastnictví k pozemku přešlo ke dni 24. 5. 1991 na žalovaného. Vlastnictví k pozemku se tedy žalovaný ujal ke dni [datum] (vlastnického práva se ujmout nemohl před právním přechodem vlastnického práva na žalovaného), i když faktickou údržbu a právo hospodaření k němu vykonával městský obvod [adresa] již od data [datum]. Výkon vlastnického práva spočíval zejména v provádění údržby pozemku, a to letní (zejména kosení trávy) i zimní (odklizení sněhu z vozovky), v umístění stavby pozemní komunikace na pozemku v roce 2005 a dále ve zřízení věcných břemen k pozemku v roce 2004 a 2011. Na části pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] byla již v roce 1991, kdy se žalovaný ujal svého vlastnického práva, umístěna panelová vozovka. V roce 1998 si městský obvod [adresa] zadal vypracování pasportu místních komunikací, přičemž místní komunikace na tehdejší parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] je vedena jako místní komunikace III. třídy č. 67c v délce 92 m. Žalovaný byl zapsán jako vlastník předmětného pozemku v evidenci katastru nemovitostí od roku 1991 s odkazem na zákon. Podle § 980 odst. 2 o. z. platí, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

12. K podání žalovaného se vyjádřila žalobkyně (č. l. 189) a namítala, že veškerá tvrzení žalovaný uváděl již před okresním soudem, přičemž k prokázání těchto nikoliv nových tvrzení navrhuje nové, v odvolacím řízení nepřípustné důkazy. Tvrdí-li žalovaný, že vlastnické právo k pozemku na něj přešlo v důsledku zákona ke dni 24. 5. 1991, dle žalobkyně se nemohl stát vlastníkem pozemku, neboť nebyla splněna ani jedna ze zákonem stanovených podmínek pro přechod vlastnického práva na obec. Žalovaný dále tvrdí, že hospodaření z jeho strany spočívalo v letní a zimní údržbě panelové cesty položené na pozemku, obsekávání zbytku pozemku, vybudování nové pozemní komunikace v roce 2005 a uzavření věcných břemen v letech 2004 a 2011. Zároveň žalovaný tvrdí, že hospodaření s pozemkem zahájil od data uzavření hospodářské smlouvy, tj. ode dne [datum] s tím, že nejpozději měl hospodařit s pozemkem ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991. Vycházeje z tvrzení žalovaného, pak na realizaci práva hospodaření s pozemkem vychází období mezi 15. 4. 1991 až 24. 5. 1991 (39 dnů). S ohledem na žalovaným popsaný způsob hospodaření s pozemkem se jeví zhola nemožným, aby v tak krátkém časovém období skutečně (reálně) mohl žalovaný vůbec začít s pozemkem hospodařit, lze uvažovat nanejvýš o letní/zimní údržbě pozemku či obsekávání zbývající části pozemku. Takové tvrzení však nemůže vyvolat následky v podobě vydržení vlastnického práva. Prováděl-li žalovaný prostou údržbu panelové cesty na pozemku a zbývající části pozemku, takový způsob jednání nemůže naplnit pojem „nakládání s věcí jako vlastní“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2719/20 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001). Žalovaný se neujal držby, resp. nenakládal s věcí jako s vlastní, a nesvědčí o tom ani vybudování pozemní komunikace v roce 2005, neboť se jedná o pouhé pokračování v realizaci veřejnoprávní povinnosti žalovaného. Nadto, osekávání části pozemku nezastavěného panelovou cestou a později pozemní komunikací neprováděl žalovaný, ale z jedné strany žalobkyně a její právní předchůdci, z druhé strany vlastník pozemku přilehlého k panelové cestě. Dále pak již žalobkyně zopakovala svá stávající tvrzení.

13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

14. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit, a to v případě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci.

15. Odvolací soud na základě doplněného dokazování učinil zjištění z výslechu svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (pracovnice Úřadu městského obvodu [adresa] od 2. 4. 1991), že měla na starosti pozemky a majetek městského obvodu [adresa]; pozemek nabyl městský obvod [adresa] od městského obvodu [adresa] na základě hospodářské smlouvy v roce 1991; jednalo se o více pozemků, brali to tak, že je to majetek městského obvodu [adresa], a tak se k tomu stavěli; komunikaci udržovali, pro velký provoz se na panelové cestě prášilo a tak se po letech vybudovala asfaltová komunikace; chovali se k pozemku jako ke svému majetku od roku 1991 nepřetržitě dosud, což se projevovalo tím, že udržovali pozemek mimo panelovou cestu, dělala se zimní údržba panelové cesty, víc tam nebylo třeba dělat, to vše z titulu svého vlastnictví; z výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO] (bývalého starosty městského obvodu [adresa] od 1991 do 2006), že pozemek získali převodem začátkem 90. let od obvodu [adresa], pozemek byl panelový, později na základě žádosti občanů se opravoval a nyní je asfaltový; původně patřil městu, poté co vznikl městský obvod [adresa] se pozemek převedl; považovali se poté za vlastníka pozemku, nakládali s pozemkem tak, že se prováděla běžná údržba, v čem údržba spočívala si již nepamatuje; z výslechu svědkyně [jméno FO] (bývalé tajemnice městského obvodu [adresa] od 1989 do 10/1994), že pozemek byl městskému obvodu [adresa] spolu s dalšími pozemky převeden (předán) městským obvodem [adresa], a to proto, že se nacházel v kat. území [adresa], měli jej spravovat, byla to panelová komunikace, jako obvod jej udržovali, protože byli přesvědčeni, že je ve vlastnictví městského obvodu [adresa], udržovali ho, probíhala zimní údržba, a to od doby, kdy pozemek nabyli, udržovali panelovou komunikaci, aby byla průchozí, a to proto, že ji vlastnili, ale i proto, aby se tam lidi nebrodili ve sněhu; z pasportu místních komunikací číslo MK 67c (odbočka z [název ulice] (vlevo) a fotokopie mapy na č. l. 184, že tato místní komunikace je zapsána v pasportu místních komunikací městského obvodu [adresa].

16. Odvolací soud neprováděl další dokazování, když další žalobkyní navržené důkazy (účastnický výslech žalobkyně a výslech svědkyně) považoval za nadbytečné, neboť měly prokázat skutečnosti ohledně obsekávání zbytku pozemku, které nejsou pro posouzení věci právně významné (viz níže). Neprovedl ani další důkaz navržený žalovaným, a to výslech [jméno FO] (která se k jednání odvolacího soudu nedostavila), když měl za to, že důkazy doposud provedenými byl skutkový stav zjištěn dostačujícím způsobem.

17. Následně odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech dle § 132 o. s. ř.

18. Správná skutková zjištění okresního soudu byla doplněna o zjištění učiněná odvolacím soudem na základě doplněného dokazování, a lze učinit následující závěr o skutkovém stavu věci, který je významný pro právní posouzení, a to, že původně se parcela č. [hodnota] nacházela mezi parc. č. [hodnota], na které byl umístěn rodinný dům č. p. [číslo] a parc. č. [hodnota] ([jméno FO]), když následně došlo k tzv. podsunutí parc. č. [hodnota] pod rodinný dům žalobkyně č. p. [číslo] žalovaný se chopil pozemku na základě hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne [datum] pro sebe, v roce 2004 a 2001 uzavřel smlouvy o zřízení věcného břemene, přičemž v období od roku 1991 do roku 2004 pozemek fakticky udržoval.

19. Podle názoru odvolacího soudu pro rozhodnutí ve věci není nezbytné se zabývat otázkou, zda se stát stal vlastníkem pozemku na základě zákona, tedy zda byly splněny podmínky přechodu pozemku do vlastnictví obce dané dle v § 1 tohoto zákona, nebo zda byly splněny předpoklady řádného vydržení, protože má za to, že v řízení byly prokázány skutečnosti, na které lze navázat právní závěr, že byly splněny podmínky mimořádného vydržení.

20. Zde odvolací soud odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí NS Sc 2/83 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým č. 29/1983) s odkazem na zásadu hospodárnosti řízení, když je nadbytečné se zabývat posouzením shora uvedené skutečnosti, jakož i posouzením toho, zda žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemku na základě řádného vydržení, jestliže je zjištění neexistence vlastnického práva žalobkyně možné posoudit na základě námitky žalovaného ohledně mimořádného vydržení držby pozemku.

21. Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud následně posoudil po právní stránce.

22. K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 19. 4. 2019, nebo sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023.

23. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2238/2021 mj. plyne, že „Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.“ 24. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 mj. plyne, že „Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu“. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).“ 25. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.).

26. Z § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014. Pro posouzení toho, zda žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemku mimořádným vydržením tak bylo podstatné prokázání skutečnosti, že žalovaný se chopil držby, aniž by byl v nepoctivém úmyslu při uchopení držby, a kdy se chopil držby. Držba je základním předpokladem pro vydržení práva. Držba představuje faktické (nikoliv nezbytně i právní) panství nad věcí s vůlí nakládat s věcí jako vlastní.

27. Držba je tak charakterizována kumulativně dvěma prvky: a) prvek objektivní: faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis), b) prvek subjektivní: vůle s věcí nakládat jako s vlastní, držitelská vůle (animus possidendi). Panství nad věcí spočívá v tom, že držitel s ohledem na okolnosti běžného života může vykonávat moc nad příslušnou věcí. Existuje zde tedy vztah moci osoby k předmětu věci, k níž je držba vykonávána. Daná osoba má tak možnost fakticky (fyzicky) působit na věc (a to i prostřednictvím zástupců). Není nezbytné, aby byly jakékoliv další osoby z působení na věc vyloučeny. Je nerozhodné, zda tato osoba k faktickému ovládání věci má i právní titul. Není rovněž nezbytné, aby toto působení na věc bylo neustále bezprostřední a přímé. Zásadní je, že držitel může dle své vůle a dle svého uvážení na věc působit. Držitelskou vůlí je vůle nakládat s věcí jako vlastní. Je nerozhodné, zda je držitel k nakládání s věcí jako s vlastní oprávněn. Držitelem je tak i zloděj, ale nikoliv např. zhotovitel, který na základě smlouvy o dílo na pozemku vlastníka staví stavbu. Držitelská vůle pak musí být předepsaným způsobem publikována čili navenek realizována (srov. např. Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 875/14).

28. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018 „soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).“ 29. „Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095)“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).

30. Pokud jde o uchopení držby žalovaným, bylo v řízení prokázáno, že žalovaný se fakticky chopil držby (projevil držitelskou vůli dle § 987 o. z.) s úmyslem nakládat s věcí (pozemkem) jako s vlastní ke dni [datum] (prvek subjektivní) v souvislosti s uzavřením hospodářské smlouvy, přičemž následně byl naplněn rovněž druhý předpoklad držby, a to panství nad věcí (prvek objektivní), tj. faktické ovládání věci v podobě její údržby, či zřízení věcných břemen k pozemku v roce 2004 a 2011. V rámci posouzení všech okolností daného případu rovněž nelze přehlédnout, že účastníky stavebního řízení v roce 2005 ohledně stavby pozemní komunikace na pozemku byli také rodiče žalobkyně (její právní předchůdci), kteří vlastnictví žalovaného k pozemku nezpochybňovali.

31. Všeobecné panství nad věcí znamená přímé fyzické ovládání věci nebo působení na věc (v tomto případě údržba věci, zřízení věcných břemen ve vztahu k věci), ale není výlučné a patří sem i jiné situace, proto nebylo pro posouzení věci nezbytné zjištění o tom, kdo obsekával části pozemku nezastavěného panelovou cestou, protože v daném případě by takové zjištění nebylo způsobilé vyloučit závěr o všeobecném panství žalovaného nad věcí. Za této situace k této skutečnosti (obsekávání části pozemku nezastavěného panelovou cestou) nebylo prováděno dokazování odvolacím soudem výslechem svědkyně a výslechem žalobkyně, neboť tato zjištění by nebyla pro posouzení věci významná.

32. Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 obč. zák., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě, a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn). Jde-li o mimořádné vydržení, je nutno držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby (srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 534/2023 ze dne 21. 8. 2024)

33. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá, tedy žalobkyni. Nepoctivý úmysl však žalobkyně tvrdila toliko vůči státu, nikoliv vůči žalovanému.

34. S ohledem na shora uvedené, je závěr okresního soudu, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř., ale žaloba není důvodná, neboť žalovaný vlastnické právo k pozemku mimořádně vydržel, správný. Proto odvolací soud rozsudek ve výroku I dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

35. Námitka žalobkyně ohledně nových tvrzení a důkazů uplatněných žalovaným nově až v odvolacím řízení není důvodná, když skutková tvrzení žalovaný uvedl a důkazní návrhy k jejich prokázání navrhl poté, co byl odvolacím soudem poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

36. Ve výroku II o náhradě nákladů řízení byl rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn. V souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. byla procesně úspěšnému žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2396/09, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, nebo sp. zn. IV. ÚS 2434/2019) však odvolací soud neshledal účelně vynaloženými náklady za právní zastoupení žalované advokátem, neboť žalovaný je schopen zajistit si výkon svých práv vlastními silami, proto dle vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, přiznal žalovanému paušální náhradu za 22 úkonů po 300 Kč, tj. 6 600 Kč. Účelně vynaložené náklady žalovaného představují 1. vyjádření k žalobě ze dne 7. 7. 2020, 2. příprava na jednání dne 15. 7. 2021, 3. účast u jednání dne 15. 7. 2021, 4. vyjádření ze dne 25. 10. 2021, 5., 6. příprava a účast u jednání dne 8. 3. 2022, 7. vyjádření ze dne 5. 4. 2022, 8., 9. příprava a účast u jednání dne 31. 5. 2022, 10., 11., 12. příprava a účast u jednání dne 15. 11. 2022, které trvalo déle než dvě hodiny, 13., 14. příprava a účast u jednání dne 26. 1. 2023, 15., 16. příprava a účast u jednání dne 21. 2. 2023, 17., 18. příprava a účast u jednání dne 30. 5. 2023, 19., 20. příprava a účast u jednání dne 29. 8. 2023 a 21., 22. příprava a účast u jednání dne 31. 8. 2023.

37. Odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když žalovaný byl plně úspěšný rovněž v odvolacím řízení a vzniklo mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, opět pouze v podobě paušální náhrady za 9 úkonů po 300 Kč, tj. 2 700 Kč. Účelně vynaloženými náklady v odvolacím řízení jsou 1. vyjádření k odvolání, 2., 3. příprava a účast u jednání dne 8. 8. 2024, 4. podání ze dne 19. 8. 2024 na výzvu soudu, 5., 6., 7. příprava a účast u jednání dne 24. 10. 2024, které trvalo déle než dvě hodiny, 8., 9. příprava a a účast u vyhlášení rozhodnutí dne 30. 10. 2024.

38. Odvolací soud oproti okresnímu soudu neshledal žádné důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch (žalovanému).

39. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalovaného.

40. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.