57 Co 81/2025 - 181

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B] o zdržení se užívání pozemku a o vzájemné žalobě o zřízení nezbytné cesty o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze 2. 12. 2024, č. j. 17 C 48/2022-159 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto:

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení za žalobu a vzájemnou žalobu 25 188 Kč do tří dnů od právní moci k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení za žalobu a vzájemnou žalobu 7 398 Kč do tří dnů od právní moci k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zdržet se užívání spočívajícího v průchodu a v průjezdu přes pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (výrok I), zamítl vzájemnou žalobu na zřízení služebnosti cesty spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] ve prospěch pozemků parc. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa] (výrok II) a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení z žaloby i ze vzájemné žaloby ve výši 30 454 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně a její manžel [tituly před jménem] [právnická osoba] (další původní žalovaný) nabyli kupní smlouvou ze dne 12. 12. 2011 do rovnodílného podílového spoluvlastnictví mimo jiné parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] (jejíž součástí je rodinný dům č. p. [hodnota]) a [hodnota], kupní smlouvou ze dne [datum], s právními účinky vkladu práva ke dni 11. 3. 2024, se výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí stala žalobkyně. Žalovaná a její manžel [jméno FO] mají ve společném jmění pozemky parc. č. [hodnota] (jehož součástí je stavba domu č. p. [hodnota]), [hodnota] a [hodnota], které nabyli kupní smlouvou ze dne [datum] od [jméno FO] (tato byla vlastnicí nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené v r. 2013 s původními vlastníky, manželi [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]). V čl. IV bodu 4.5 kupní smlouvy ze dne [datum] prodávající [jméno FO] upozornila žalovanou a jejího manžela, že stavba rodinného domu nebyla po dobu více jak 10 let využívána, současně kupující prohlásili, že jim je znám právní stav pro přístup k převáděným nemovitostem, a to od místní komunikace až k převáděným nemovitostem. Smlouvou ze dne [datum], uzavřenou mezi tehdejšími vlastníky nemovitostí [tituly před jménem] [jméno FO] (výlučnou vlastnicí parc. č. [datum], [datum] a [datum] a podílovou spoluvlastnictví k parc. č. [datum]), [tituly před jménem] [jméno FO] (výlučným vlastníkem parc. č. [datum] a podílovým spoluvlastníkem k parc. č. [datum]) a manželi [jméno FO] byla mimojiné zřízena věcná břemena chůze a jízdy všemi dopravními prostředky přes parc. č. [datum] ve prospěch parc. č. [hodnota] a [hodnota], přes parc. č. [hodnota] ve prospěch parc. č. [hodnota] a [hodnota], přes parc. č. [hodnota] a [hodnota] ve prospěch parc. č. [hodnota], součástí dané smlouvy nebyl geometrický plán. Podle rozhodnutí [městský úřad], odboru dopravně správních agend, ze dne 24. 11. 2022, č. j. [číslo jednací], se na pozemcích parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] nachází pozemní komunikace, kategorie účelová komunikace neveřejně přístupná.

3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně ve smyslu § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalobě vyhověl s tím, že žalobkyně prokázala svoje vlastnické právo k parc. č. [hodnota], žalovaná naopak potvrdila, že tento pozemek užívá pro přístup ke svým nemovitostem, aniž by prokázala tvrzenou oprávněnost užívání tohoto pozemku, tudíž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně. Dále uvedl, že v řízení není rozhodné, že pozemky zapsané na LV č. [hodnota] vlastní vedle žalované i její bývalý manžel, protože není tvrzeno, že i on do vlastnického práva žalobkyně zasahuje. Pokud žalovaná namítala vydržení služebnosti cesty po pozemku parc. č. [hodnota], okresní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaná odvozovala počátek držby věcného břemene cesty od uzavření smlouvy o věcném břemeni dne [datum], nemohlo k vydržení za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dojít, neboť dle § 134 tohoto předpisu byla k vydržení vyžadována desetiletá vydržecí doba a mimořádné vydržení tato zákonná úprava neumožňovala. Protože k naplnění všech předpokladů vydržení mohlo dojít až za účinnosti o. z., je nutno podmínky vydržení posoudit právě podle nové právní úpravy provedené o. z., byť platnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne [datum] je nutno posuzovat podle právní úpravy účinné v době jejího uzavření. Danou smlouvu okresní soud ve smyslu § 151o odst. 1, § 37 odst. 1 a § 35 odst. 2 obč. zák. posoudil jako platný právní titul pro zřízení věcného břemene jen a právě k pozemkům v této smlouvě výslovně uvedeným (tedy nikoli k části pozemku parc. č. [hodnota]) s tím, že i pokud by bylo pravdivé tvrzení o vůli účastníků smlouvy ze dne [datum] zřídit touto smlouvou věcné břemeno cesty i po parc. č. [hodnota], pouhou vůlí, která nebyla projevena v písemné smlouvě, nebylo možné věcné břemeno takto zřídit, neboť podle tehdejší právní úpravy v případě právních úkonů o převodu či zatížení nemovitostí převažoval obecný zájem na určitosti věcných práv, která působí proti všem, nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. I přesto, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná část parc. č. [hodnota] dlouhodobě jako cestu užívá a tato část byla dlouhodobě užívána i předchozími vlastníky domu č. p. [hodnota], nemůže to být důvodem pro řádné vydržení, k němuž je vedle desetileté lhůty držby práva vyžadován ve smyslu § 1090 a 991 o. z. i platný právní titul, nikoli jen, na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, titul domnělý. Stejně tak nebyly naplněny podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., neboť nebyla splněna podmínka držby věcného břemene po dobu 20 let, když od vkladu smlouvy o věcném břemeni ze dne 19. 5. 2011 ještě dostatečná doba neuběhla, navíc do uzavření této smlouvy měli předchozí vlastníci za to, že cestu po parc. č. [hodnota] užívají jako cestu veřejnou, příp. výprosu, a nemohli tak být v přesvědčení, že jim svědčí věcné právo služebnosti cesty jako nezbytný předpoklad držby dle § 987, § 989 odst. 2 o. z. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání), nebo bez právního důvodu.

4. Ve vztahu ke vzájemné žalobě soud prvního stupně uvedl, že pokud jsou pozemky parc. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] ve společném jmění žalované a jejího bývalého manžela, rozhodnutím o nezbytné cestě by bylo zasahováno i do jeho práv a povinností, a tudíž, aby taková žaloba mohla být úspěšná, museli by se řízení účastnit všichni vlastníci dotčených pozemků. Z těchto důvodů okresní soud vzájemnou žalobu bez dalšího zamítl s tím, že bylo nadbytečné provádět důkazy navrhované k nedostatečnosti cesty zřízené smlouvou ze dne [datum].

5. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla v celém rozsahu a domáhala se jeho zrušení, zejména ve vztahu ke vzájemné žalobě. Argumentovala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejím tvrzením a důkazům, pročež neúplně zjistil skutkový stav věci, současně nesprávně ve vztahu k její osobě vyložil rozhodnutím [městský úřad] ze dne 24. 11. 2022 a tudíž věc i nesprávně právně posoudil.

6. U jednání odvolacího soudu žalovaná doplnila, že od nepaměti po dané cestě právní předchůdci žalované chodili, zatímco po stávající cestě zatížené věcným břemenem se nelze dostat, protože se na ni nacházejí 4 vzrostlé lípy a studna. Navíc si soud nesprávně vyhodnotil rozhodnutí městského úřadu o veřejné nepřístupnosti cesty, byť městský úřad dospěl k závěru, že jde o účelovou komunikaci, a veřejně nepřístupná je jen proto, že nebyl dán souhlas vlastníka s veřejným užíváním. Současně však bylo zjištěno, že tato komunikace slouží pro vlastníky přilehlých pozemků, jednoznačně pak po ní má možnost přistupovat ke svým nemovitostem i žalovaná. Ve vztahu k vzájemné žalobě okresní soud pochybil, když k ní neprovedl žádné dokazování.

7. Žalobkyně u jednání odvolacího soudu v rámci podaného vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za věcně správný. Poukázala na to, že jde o neveřejnou účelovou komunikaci, na které neplatí právo obecného užívání této komunikace. Pokud žalovaná namítala, že věcné břemeno vydržela a současně podala návrh na určení veřejnosti této účelové komunikace, chybí na její straně subjektivní stránka pro vydržení. Ke vzájemné žalobě má za to, že vedle nedostatku aktivní legitimace jsou dány i jiné důvody, pro něž by bylo namístě žalobu zamítnout, a to jednak v tom, že žalovaná má přístup ke svým nemovitostem zajištěn jinak, jednak nebylo ani tvrzeno, kde se nachází první veřejná komunikace a nebylo tak možno ani posoudit správnost okruhu pasivně legitimovaných osob.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se průchodu a průjezdu přes její pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], když tento není zatížen žádným věcným břemenem chůze či jízdy, nevede přes něj ani žádná veřejná komunikace a žalované tak k užívání pozemku nesvědčí žádné právo.

10. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentaci, že předmětný pozemek sice skutečně užívá, nicméně jde o zpevněnou a v terénu viditelnou cestu, která její pozemky spojuje s veřejnou komunikací, tuto cestu používali i její právní předchůdci, plynně a nepřerušovaně na ni navazuje cesta zbudovaná na pozemku parc. č. [hodnota], která je zatížena věcným břemenem průchodu a průjezdu ve prospěch nemovitostí ve vlastnictví žalované na základě smlouvy ze dne [datum], podle níž bylo věcné břemeno zřízeno i k pozemku parc. č. [hodnota], na němž však jakoukoli přístupovou cestu v reálu nelze vybudovat, neboť se na něm nacházejí 4 vzrostlé lípy stáří 80 let (které není dovoleno skácet) a dále studna jako záložní zdroj pitné vody pro nemovitosti v této oblasti. Při zřizování věcného břemene v r. 2011 byly tehdejší strany smlouvy přesvědčeny o tom, že věcné břemeno je zřizováno právě po cestě, vedoucí dnes po části pozemku parc. č. [hodnota], když měly za to, že se cesta nachází na parc. č. [hodnota]. Má za to, že právo cesty po tomto pozemku vydržela.

11. Vzájemnou žalobou se pak žalovaná domáhala zřízení služebnosti chůze a jízdy po stávající cestě, nacházející se na části pozemku parc. č. [hodnota], ve prospěch pozemků parc. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa], když pokud jí svědčí věcné břemeno chůze a jízdy po pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota] na základě smlouvy ze dne [hodnota], na parc. č. [hodnota] není možno fakticky jakoukoli přístupovou komunikaci k jejím pozemkům vybudovat.

12. Hlavní argumentace žalobkyně vůči vzájemné žalobě spočívala v tom, že žalovaná má ke svým nemovitostem přístup zajištěn a jde jí pouze o pohodlnější spojení, navíc zde není dána podmínka aktivní věcné legitimace k podání této žaloby, neboť nemovitosti, v jejichž prospěch by mělo být věcné břemeno zřízeno, jsou ve společném jmění žalované a jejího manžela.

13. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval odvolací soud pouze v tomto režimu.

14. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), opakovaně vyslovil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

15. Pokud jde tedy o skutkové závěry, zjištěné okresním soudem, pak tyto odvolací soud považuje ve smyslu uvedené judikatury za správné a přejímá je s korekcí ve vztahu k užívání zpevněné části parc. č. [hodnota] právními předchůdci žalované a jejího manžela tak, že ke dni 11. 5. 2020, tj. ke dni uzavření kupní smlouvy, kterou žalovaná a její manžel nabyli vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], po dobu minimálně 10 let nebyla stavba rodinného domu č. p. [hodnota], který je součástí parc. č. [hodnota], užívána, tudíž nemůže obstát skutkový závěr vyslovený v bodě 31 odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že žalovaná část parc. č. [hodnota] byla dlouhodobě užívána jako cesta i předchozími vlastníky domu č. p. [hodnota]. Nicméně na rozhodnutí ve věci samé, ať již ve vztahu k žalobě, tak ve vztahu ke vzájemné žalobě, tato korekce skutkového závěru, i bez dalšího doplnění dokazování v tomto směru, nemá žádný vliv.

16. Lze totiž plně souhlasit s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že pokud zpevněnou část parc. č. [hodnota] ve výlučném vlastnictví žalobkyně žalovaná opakovaně užívá za účelem přístupu ke svým nemovitostem, a v tomto užívání nadále pokračuje, činí tak bez právního důvodu a ve smyslu § 1042 o. z. žalobkyni náleží ochrana proti zásahům do jejího práva, spočívajícího v jiném rušení než v neoprávněném zadržování její věci, v podobě tzv. negatorní (zápůrčí) žaloby.

17. Okresní soud dále správně vyhodnotil i nedůvodnost obrany žalované proti této negatorní žalobě, když uvedl, že danou část parc. č. [hodnota] není možno považovat za veřejnou účelovou komunikaci. Již v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2322/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti osobě, která přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a tato osoba se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. V usnesení ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019, pak stejný soud vyslovil, že v situaci, kdy o uvedené otázce již bylo vydáno rozhodnutí příslušným silničním správním orgánem, je ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. třeba vycházet z tohoto rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, jímž byla existence zmíněné neveřejné účelové komunikace deklarována (nikoliv nově konstituována), pokud toto rozhodnutí správního orgánu nebylo zrušeno ani změněno (nahrazeno jiným rozhodnutím).

18. Stejně tak je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nemohlo dojít k vydržení věcného břemene průchodu a průjezdu přes zpevněnou část pozemku parc. č. [hodnota]. Odvolací soud toliko pro úplnost doplňuje, že pokud žalovaná tvrdila, že účastníci smlouvy ze dne 19. 5. 2011, kterou bylo zřizováno věcné břemeno průchodu a průjezdu mimo jiné přes pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota], měli za to, že takto postihují zřízením věcného břemene i stávající zpevněnou cestu nacházející se na části parc. č. [hodnota], nutno vycházet z toho, že podle právní úpravy účinné ke dni uzavření této smlouvy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013), zejména podle § 35 odst. 2 obč. zák. bylo sice možné právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo tento právní úkon učinil, avšak pouze za předpokladu, že taková vůle nebyla v rozporu s jazykovým projevem.

19. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, uvedl, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu. U takovýchto právních úkonů je právně významná jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, pokud je vůle účastníků vyjádřená v obligatorně písemné smlouvě v rozporu s tím, co účastníci skutečně chtěli, jde o neshodu mezi vůlí a projevem, tj. omyl v projevu. Smlouva i v takovém případě vznikla, nicméně se lze dovolat její relativní neplatnosti. Stejně tak podle rozsudku stejného soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2092/99, pokud účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitostí uvedou ve smlouvě omylem parcelní číslo jiné nemovitosti, než kterou hodlají ve skutečnosti převést, aniž šlo o chybu v psaní, nenabude kupující vlastnické právo k nemovitosti, která měla být převedena, avšak není ve smlouvě výslovně označena; účinky kupní smlouvy a případného odstoupení od smlouvy se mohou týkat jen nemovitostí a plnění ve smlouvě uvedených. S ohledem na tyto závěry, je možno skutečně vyslovit, že smlouva ze dne 19. 5. 2011 byla od počátku platným právním úkonem, kterým bylo zřízeno mimo jiné věcné právo průchodu a průjezdu přes pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota], avšak nikoli přes zpevněnou část parc. č. [hodnota].

20. Již podle úpravy provedené zákonem č. 40/1964 Sb. (§ 151o) bylo možno nabýt právo odpovídající věcnému břemeni vydržením, stejně tak i podle § 1260 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. je tento způsob nabytí práva možný. Zatímco podle staré právní úpravy se stal oprávněný držitel vlastníkem věci (práva), měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 10 let, šlo-li o nemovitost (§ 134 obč. zák.), podle současné právní úpravy je vydržení založeno na poctivosti držitele po určenou dobu, která pokud jde o vydržení věcného břemene k nemovitostem činí rovněž 10 let (§ 1261 odst. 1 ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z.).

21. K závěru o přiměřené aplikovatelnosti obecných judikaturních závěrů týkajících se posuzování dobré víry podle předchozí právní úpravy se Nejvyšší soud přiklonil i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy ve věcech posuzovaných podle zákona č. 89/2012 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023, nebo ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2721/2024). Pokud tedy současná právní úprava vydržení předpokládá pro vydržení poctivou držbu, je ve smyslu § 992 o. z. poctivým držitelem ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, tedy ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží držené právo (stejně jako tomu bylo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., v případě posuzování tzv. oprávněné držby ve smyslu jeho § 130 odst. 1).

22. Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. Omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva. Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván.

23. Posouzení, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně (vychází se z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti), nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců. Přitom – na rozdíl od nabývání vlastnictví – je třeba okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce tak nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (např. nebyl-li zůstavitel v dobré víře, nevylučuje to dobrou víru dědice).

24. V rozsudcích ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, Nejvyšší soud korigoval své předcházející závěry a vyložil, že nebyla-li nemovitost uvedena ve smlouvě, neznamená to, že ten, kdo se omylem na základě této smlouvy chopil její držby, nemůže být za určitých podmínek jejím oprávněným držitelem. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. V rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, vedle toho dále zdůraznil, že jestliže státní orgán (katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky) na základě smlouvy, kterou sepsal notář, může být držitel pozemku objektivně v dobré víře, i když pozemek ve smlouvě uveden není. Z těchto rozhodnutí lze učinit zobecňující závěr, že absence pozemku v nabývacím titulu (zde v titulu ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni) zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech okolností konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny okolnosti případu.

25. V této věci však dle odvolacího soudu nebyly zjištěny žádné takové okolnosti případu, pro které by i přes absenci pozemku parc. č. [hodnota] ve smlouvě ze dne [datum] bylo možno dospět k závěru, že žalovaná, resp. její právní předchůdci, mohli být oprávněnými držiteli práva průjezdu a průchodu i přes část pozemku parc. č. [hodnota] a mohli být v dobré víře, že jim toto právo náleží. Již pouhým laickým porovnáním ortofotomapy (leteckého snímku) a mapy katastrální je zjistitelné, že zpevněná cesta, o kterou v řízení jde, a která pokračuje po parc. č. [hodnota], ve skutečnosti nijak nezasahuje do parc. č. [hodnota], ale prochází parc. č. [hodnota]. Navíc žalovaná se svým manželem nabyli nemovitosti na základě smlouvy ze dne [hodnota], v níž je předchozí vlastnice upozornila mimo jiné na to, že po dobu více jak 10 let (tzn. nejméně od r. 2010) nebyla převáděná stavba rodinného domu využívána, tudíž pokud smlouva, kterými se zřizovala věcná břemena ve prospěch těchto nemovitostí po pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota], byla uzavřena až dne [datum], již k tomuto datu nebyly nemovitosti na LV č. [hodnota] reálně užívány a nemohlo vůbec dojít k tzv. „chopení se“ držby, které je podstatné pro počátek běhu vydržecí doby ve smyslu § 134 obč. zák., resp. § 1091, 1095 a 1096 o. z. Při obvyklé míře bdělosti bylo tedy na místě po žalované požadovat, aby se ujistila, kudy vede věcným břemenem zřízená přístupová cesta k nabývaným nemovitostem nikoli jen v terénu, přitom řádným seznámením se i s pouhými zápisy na listu vlastnickém týkajícím se nabývaných nemovitostí by byla u žalované založena vědomost o tom, že zpevněná část pozemku parc. č. [hodnota] není věcným břemenem zatížena. Vedle toho, pokud žalovaná s manželem nabyli nemovitosti v r. 2020 a již dne 6. 9. 2021 podala žalovaná návrh na určení existence veřejné komunikace na parc. č. [hodnota] s tvrzeními, že od „nepaměti“ tato komunikace sloužila místním obyvatelům, jakož i neomezenému množství cyklistů a turistů jako spojovací komunikace mezi dvěma částmi obce [adresa], pak nejméně v tomto okamžiku již ani nemohla být oprávněnou držitelkou práva odpovídajícího věcnému břemeni průchodu a průjezdu po části této parcely. V tomto směru i okresní soud v bodě 36 odůvodnění rozsudku zcela správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5272/2009, podle něhož „kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty. K naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené právo k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno od nepaměti například i jinými obyvateli obce apod. Nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží, že nejedná bezprávně, musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí; právo odpovídající věcnému břemeni může být vydrženo na základě právního titulu, který bez dalšího sjednaná práva a povinnosti nezakládá, ale obecně vzato je způsobilý je založit.“ 26. Odvolací soud má tedy za to, že s ohledem na všechny tyto skutečnosti ani žalovaná, ani její právní předchůdci nikdy nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim náleží věcné právo průchodu a průjezdu přes část pozemku parc. č. [hodnota], tedy nikdy nebyli poctivými (resp. oprávněnými) držiteli tohoto práva dle § 992 o. z. (resp. dle § 130 obč. zák.) po dobu deseti let.

27. Námitky žalované vůči podané žalobě tak důvodnost žaloby nevyvrátily, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobkyně (výrok I) ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil jako správný.

28. Pokud jde o vzájemnou žalobu žalované, ani zde soud prvního stupně při svém rozhodování nepochybil, když tuto zamítl. Z obsahu vzájemné žaloby jednoznačně vyplývá, že se žalovaná touto domáhá konstitutivního zřízení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 o. z., když pokud má mít přístup ke svým nemovitostem zajištěn po i parc. č. [hodnota], na této není možno vybudovat příjezdovou cestu. V řízení bylo postaveno na jisto, že žalovaná ve vztahu k nemovitostem, ve prospěch kterých se domáhá zřízení nezbytné cesty, není jejich výlučnou vlastnicí, neboť tyto jsou nadále součástí doposud nevypořádaného společného jmění žalované a [jméno FO]. Okresní soud zcela správně uzavřel, že aby mohla být taková žaloba úspěšná, museli by se řízení účastnit všichni vlastníci dotčených pozemků. K tomu odvolací soud pro úplnost doplňuje, že v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, Nejvyšší soud uvedl, že pokud podílový spoluvlastník žádá povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka s tím, že panující nemovitostí má být pozemek ve spoluvlastnictví, pak uplatňuje procesní nárok na zřízení nejen jeho práva (a jemu odpovídající povinnosti, plynoucí z povolení nezbytné cesty), ale i práv a povinností ostatních spoluvlastníků. V souladu se základním právem na soudní ochranu tak musejí být i tito spoluvlastníci účastníky soudního řízení, ve kterém se rozhoduje o jejich právech a povinnostech, ať již na straně žalobce nebo na straně žalované. V řízení pak budou moci uplatnit tvrzení a námitky jak vzhledem k podmínkám pro povolení nezbytné cesty, tak i ty, které vyplývají ze spoluvlastnických vztahů (zejména § 1129 o. z.). Žádá-li tedy spoluvlastník soud o povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku v řízení, jehož účastníky nejsou ostatní spoluvlastníci tohoto pozemku, nelze nezbytnou cestu pro každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku povolit. Dovolací soud sice dále shledal, že vzhledem k tomu, že řízení o povolení nezbytné cesty je řízením, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, může soud v řízení o povolení nezbytné cesty povolit nezbytnou cestu formou osobní služebnosti nebo i formou relativního práva – závazku, ze kterého bude oprávněn jen žalobce. Odvolací soud však má za to, že ani pro takový postup nebyly splněny v daném případě podmínky. Předně žalobkyně v řízení vůbec netvrdila, že by tímto způsobem měla zajištěn přístup k veřejné cestě, resp. zcela absentovala její tvrzení o tom, zda a jak má přístup k veřejné cestě přes další pozemky zajištěn, stejně jako její tvrzení o tom, kde se veřejná cesta nachází (za stavu, kdy odvolací řízení je vedeno principem neúplné apelace). Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, soud nepovolí nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků, nemá-li postaveno najisto, zda žadatel o nezbytnou cestu má zajištěn přístup přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou.

29. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu ke vzájemné žalobě, o níž bylo rozhodováno výrokem II rozsudku, podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

30. Okresní soud však při svém rozhodování pochybil ve výroku o nákladech řízení, když sice správně postupoval ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení, nesprávně však posuzoval jednotlivé úkony právní služby za řízení o žalobě a o vzájemné žalobě jako samostatné, ačkoli dle 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), při spojení věcí, pro něž spojení ke společnému řízení není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Tarifní hodnota pro žalobu o zdržení se zásahů činí dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 10 000 Kč a ve znění účinném od 1. 1. 2025 30 000 Kč (k tarifní hodnotě u žaloby na zdržení se zásahů srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016), tarifní hodnota pro žalobu o zřízení věcného břemene činí dle § 9 odst. 3 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 35 000 Kč a ve znění účinném od 1. 1. 2025 65 000 Kč, pročež odměna pro řízení do podání vzájemné žaloby činila 1 500 Kč, od podání žaloby za úkony vykonané do 31. 12. 2024 2 900 Kč (při tarifní hodnotě 10 000 Kč + 45 000 Kč) a za úkony vykonané po 1. 1. 2025 3 700 Kč (při tarifní hodnotě 35 000 Kč + 60 000 Kč). Dále je třeba ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu zohlednit, že zástupce žalobkyně v řízení původně zastupoval dvě osoby (úkony v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu předžalobní výzvy a sepisu podání ze dne 18. 8. 2022), pročež za tyto první tři úkony vykonané do podání vzájemné žaloby mu náleží za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % ve výši 1 200 Kč [tj. celkem 2 400 Kč za jeden společný úkon (80 % z 1 500 Kč x 2)] a za úkon ze dne 18. 8. 2022 (kdy již byla předmětem řízení i vzájemná žaloba) mu náleží za každou zastupovanou osobu odměna 2 320 Kč [tj. celkem 4 640 Kč za jeden společný úkon (80 % z 2 900 Kč x 2)].

31. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení před okresním soudem plně úspěšná, je žalovaná povinna uhradit jí náklady řízení před tímto soudem v plné výši, tj. 25 188 Kč. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 5 000 Kč, z 14 740 Kč jako odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (3 x po 2 400 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis předžalobní výzvy, 1 x po 4 640 Kč za sepis podání ze dne 18. 8. 2022 a 1 x po 2 900 Kč za účast u jednání soudu dne 2. 12. 2024, vypočtených dle § 7 bod 5, § 9 odst. 1, 3, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 12 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024), 1 500 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, 200 Kč jako náhradu za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 v souvislosti s cestou právního zástupce žalobkyně k jednání soudu dne 2. 12. 2024 ze [adresa] a zpět, 296 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] [adresa] a zpět dne 2. 12. 2024 k jednání u okresního soudu (ujeto 40 km při kombinované spotřebě vozidla 4,7 l/100 km za použití benzinu 95 při vyhláškové ceně 38,20 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy, počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (3 452,40 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu).

32. Rovněž výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byla žalobkyně zcela úspěšná, pročež je žalovaná povinna uhradit jí na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 398 Kč. Tato částka představuje 3 700 Kč jako odměnu zástupce za 1 úkon právní služby v podobě účasti u jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2025 dle § 7 bod 5, § 9 odst. 1, 3 a § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 450 Kč jako náhradu hotových výdajů zástupce za tento 1 uvedený úkon právní služby dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, 900 Kč jako náhradu za ztrátu času za 6 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 v souvislosti s cestou zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2025 z [adresa] a zpět, 1 287 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ], ze [adresa] a zpět dne 26. 5. 2025 k jednání odvolacího soudu (ujeto 172 km při kombinované spotřebě vozidla 4,7 l/100 km za použití benzinu 95 při vyhláškové ceně 35,80 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy). I v tomto případě byla odměna advokáta, jakož i náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (1061 Kč).

33. Náklady řízení vzniklé před soudy obou stupňů je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

Poučení