57 Co 9/2024 - 255

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., ve věci žalobkyně: [označení žalobkyně] IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [právnická osoba], IČO [IČO právnické osoby] sídlem [adresa právnické osoby] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle dle zákona č. 428/2012 Sb. o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 10. 2023, č. j. 7 C 253/2020-151 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věcí jiných než zemědělských nemovitostí (dále jen „dohoda“), ohledně movitých věcí: 7 ks porcelánové soupravy (pořadové číslo [hodnota], položka č. [hodnota]), 1 x obraz – [název], 98 x 83 (pořadové číslo [hodnota], položka [hodnota]), 1 x obraz – [název], 98 x 83 (pořadové číslo [hodnota], položka [hodnota]), vyhověl (výrok I). Žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání movité věci: obraz [název], olej-plátno, 112 x 80 cm (pořadové číslo [hodnota], položka [hodnota]), zamítl (výrok II). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Žalobkyně svůj nárok opírala o tvrzení, že se jedná restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Obrana žalovaného ve vztahu k obrazu, o kterém bylo rozhodnuto ve výroku II, spočívala v tvrzení, že žádný takový obraz nemá ve svém držení. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí k výroku II uvedl, že údaje uvedené žalobkyní ohledně obrazu označeného jako obraz [název] olej – plátno, 112 x 88 cm nevedly k dostatečné identifikaci věci, která ani nesplňuje obecnou specifikaci. Při místním šetření soud zhlédl obrazy [název], přičemž dva z nich byly označeny jako „[název]“, další jako „[název]“ a poslední jako „[název]“. Žalobkyně žádným způsobem nedotvrdila, proč si vybrala právě tento obraz, u něhož je známý původ, je znám autor. Následně prezentované označení obrazu a popis výjevu zachyceného autorem, tedy zřetelná specifikace obrazu nebyla provedena. Bez povšimnutí nelze ponechat ani značnou disproporci rozměru obrazu, kdy žalobkyně tvrdí jeho rozměr 112 x 88 cm a ve skutečnosti má obraz rozměr 73 x 90 cm.

3. Rozsudek napadla žalobkyně odvoláním směřujícím do výroku II a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Rozhodnutí soudu prvního stupně trpí ve vztahu k zamítavému výroku nedostatečným odůvodněním, které je poněkud matoucí a značně nepřehledné, a současně nedostatečné i po obsahové stránce, neboť z něj není patrné, na základě čeho k němu soud dospěl. Žalobkyně v řízení zmiňovala několik argumentů, se kterými se soud v odůvodnění nikterak nevypořádal. Soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil a z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové závěry. Soud žalobkyni vytýká, že obraz dostatečným způsobem neidentifikovala, avšak žalobkyně poukazovala na to, že je osobou, které byla způsobena majetková křivda, ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ZMV“). Jako taková má žalobkyně pouze omezené důkazní prostředky k jednoznačné identifikaci požadovaných věcí. Žalobkyni byl za doby nesvobody československým státem protiprávně odňat majetek, její členové byli systematicky perzekuováni, vězněni a popravováni. Majetek žalobkyně tak byl v rukou státu, který nad ním převzal kontrolu. Žalobkyně je výhradně odkázána na záznamy státu, přičemž jedním z mála dokumentů, který byl při tomto „záboru“ pořízen, byl výkaz likvidace majetku. Žalobkyně tak při identifikaci obrazu vycházela primárně z této listiny, když nemá jinou možnost, nežli vycházet z dokumentace státu, který ono odnětí provedl. Pakliže by byla přijata úvaha soudu, byla by žalobkyně vlastně za totéž perzekuována dvakrát. Prvně samotným odnětím věci a podruhé v okamžiku, kdy se odkazuje na jakýsi „záznam o onom odnětí“ (tedy výkaz likvidace majetku) a soudem bylo sděleno, že takový důkaz je nedostatečný. Byl-li takový dokument dostatečný pro odnětí majetku žalobkyně, je rovněž dostatečný pro jeho navrácení, v opačném případě by byl naprosto popřen smysl majetkového vyrovnání s církvemi. S touto námitkou se však soud nikterak nevypořádal. Dále žalobkyně odkazovala na odbornou literaturu k ustanovení § 1041 o. z., které upravuje dostatečnou identifikaci věci, z níž plyne: Lze stále vycházet z [jméno FO] tvrzení, že „kdo věc nějakou (movitou) jako vlastník nazpět žádá, musí ji popsat takovými znameními, kterými se rozeznává ode všech podobných téhož druhu, věci movité musí popsat podle individuálních známek. Pro nemožnost dokázat totožnost věci, nelze pravidelně žalovat žalobou vlastnickou o vrácení hotových peněz, jež byly smíšeny s penězi jinými, a listin, svědčících majiteli, smíšených s jinými téhož druhu, leč jsou-li tu známky takové, ze kterých žalobce může dokázat totožnost věci“ ([označení]). V mnoha případech však nebude možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě nelze po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji (například televizor určité značky a úhlopříčky obrazovky). Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit. Pak by již zpravidla disponoval přesnějšími údaji o věci získanými v průběhu řízení, které by mu umožnily věc popsat podrobněji (Rc 72/2004). Jestliže by bylo zjištěno, že žalovaný má více věcí odpovídajících popisu, mezi kterými se nachází věc žalobce, kterou by (ani po případném provedení důkazu ohledáním) nebylo možno odlišit od jiných věcí v držení žalovaného, a přitom by bylo prokázáno, že žalobcova věc přešla do držby (detence) žalovaného, a ten by neprokázal, že už ji nedrží, bylo by třeba žalobě vyhovět; žalovaný by pak splnil povinnost uloženou mu rozsudkem vydáním jakékoli věci, odpovídající popisu ve výroku rozsudku. Tato východiska převzala i stávající judikatura (NS 22 Cdo 4088/2014 = PR 1/2015 s. 34, NS 29 Cdo 4717/2018, 22 Cdo 1481/2019). Z citované odborné literatury jasně plyne, že pokud se (ani při prohlídce věci) nepodaří žalobci věc dostatečně identifikovat a zároveň je nepochybné, že věc přešla do užívání žalovaného, je na místě návrhu vyhovět. Předmětný obraz do vlastnictví žalovaného přešel, soud prvního stupně tak měl žalobě i v tomto rozsahu vyhovět. Žalovaný by pak svou povinnost splnil vydáním jakékoli věci, odpovídající popisu.

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku v části dotčené odvoláním žalobkyně jako správného. Pokud jde o identifikaci obrazu, žalobkyně v žalobě tento označila – obraz [název] olej – plátno, 112 x 80 cm (pořadové číslo [hodnota], položka č. [hodnota]. V průběhu osmi let trvajícího řízení žalobkyně žádným dalším způsobem označení a specifikaci obrazu nedoplnila. Žalovaný se snažil se požadavku žalobkyně maximálně vyhovět, provedl pečlivě lustrum obrazů s motivem [jméno FO], které se nacházejí v jeho depozitáři, ale žádný obraz s motivem [jméno FO] o rozměrech tvrzených žalobkyní nebyl nalezen. Přesto žalobkyni i soudu žalovaný ukázal obrazy s uvedeným motivem, které spadají do žalobkyní tvrzeného 18. století. Bez jakéhokoliv vysvětlení si žalobkyně vybrala obraz o rozměru 73 x 90 cm, který má žalovaný ve sbírce pod označením Korunování [jméno FO], autora [jméno FO], rozměrovou disproporci žalobkyně nevysvětlila. Pokud žalobkyně namítá, že to byl stát, kdo žalobkyni protiprávně odňal věci a vedl nedostatečnou evidenci odňatého majetku, je tudíž odpovědný za vytvořenou dokumentaci evidovaného majetku, pak v tomto směru netvrdila, že by jí samotné v době odnětí majetku cokoli bránilo v tom, aby si sama pořídila přehled odňatého majetku, vlastní pasivitu tak hodlá tzv. hodit na stát. Rovněž nelze akceptovat názor žalobkyně, že pokud je nepochybné, že věc přešla do užívání žalovaného, je třeba návrhu vyhovět, a žalovaný splní svou povinnost vydáním jakékoliv věci odpovídající popisu.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v napadené části, tj. výroku II dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v žalobě žalobkyně označila obraz jako „obraz [název], olej – plátno, 112 x 80 cm, poř. č. [hodnota], pol. č. [hodnota]“, když k prokázání svých tvrzení k důkazu označila výkaz likvidace majetku [označení] č. spisu [číslo], č. j. [číslo jednací] ze dne [datum] a potvrzení [žalovaný] o převzetí ze dne 10. 10. 1951. Na výzvu soudu ohledně specifikace inventáře, který je předmětem žaloby, žalobkyně odkázala na shora uvedené listiny a dále uvedla judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1213/2012. U jednání dne 26. 4. 2022 byla žalobkyně dle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem poučena o povinnosti specifikovat inventář, který učinila předmětem řízení, aby řádně označila požadované movité věci, zda se jedná o původní majetek registrovaných církví, který byl určen k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, a nechť označí důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně uvedla, že byla původním vlastníkem požadovaných movitých věcí, které byly uloženy v klášteře [žalobkyně], o majetek pečovala [označení], žalovanému byly předány prostřednictvím schovací smlouvy, při předání byly věci označeny jako předměty klášterů [název]. Následně byly movité věci Náboženskou maticí odprodány žalovanému v rámci likvidace movitého majetku žalobkyně. Obrana žalovaného spočívala primárně v tvrzení, že obraz nemá v držení. Žalobkyně namítala, že bez nahlédnutí do sbírek žalovaného není schopna obraz řádně označit. Žalovaný po prohlídce obrazů z 18. století označených žalobkyní jako obraz [název]. uvedl, že žádný obraz tak, jak byl žalobkyní specifikován, ve sbírce nemá. Po místním šetření dne 14. 6. 2023, kdy k ohledání bylo žalovaným předloženo šest obrazů – obraz s motivem [název], olejomalba na plátně, tři obrazy s motivem [název], dva [název] zarámované pod sklem, žalobkyně v podání ze dne 4. 7. 2023 (č. l. 126) uvedla, že obraz označuje jako obraz [název] tak, jak je zachycen na fotografii na č. l.

127. Žalovaný u jednání dne 3. 10. 2023 (č. l. 134) uvedl, že obraz označený žalobkyní je nazván „[název]“, jehož autorem je [jméno FO], rozměr obrazu je 73 x 90 cm, což neodpovídá žalobkyní tvrzenému rozměru obrazu 112 x 88 cm. Následně vydal soud prvního stupně napadený rozsudek.

7. Odvolací soud u jednání poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazní prostředky způsobilé verifikovat její tvrzení, že žalobkyni byl po únoru 1948 odebrán obraz označený jako obr. [název] od autora [jméno FO], který má skutečné rozměry 73 x 90 cm, je zachycen ve spise na č. l. 127 a je v držení žalovaného.

8. Na poučení odvolacího soudu žalobkyně reagovala podáním ze dne 31. 5. 2024 (č. l. 192), v němž uvedla, že s ohledem na omezené důkazní prostředky vychází zejména z výkazu likvidace majetku, pakliže toto není dostatečné, nelze to klást k tíži žalobkyně. Žalobkyně provedla interní šetření a dospěla k závěru, že obraz je požadovaným obrazem z následujících důvodů – žalobkyně věděla, že obraz má mít pravidelný obdélníkový tvar, tím došlo k vyřazení dvou obrazů, ze zbývajících obrazů žalobkyně označila tento obraz proto, že se svými rozměry nejvíce blíží rozměrům uvedeným ve výkazu. Dále navrhla k důkazu znalecký posudek z oboru Umělecká řemesla, specializace historický mobiliář, k určení toho, který obraz je historickým vlastnictvím žalobkyně.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud přejímá jako správná a v podrobnostech na ně odkazuje. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14].

10. Odvolací soud doplnil dokazování a ze znaleckého posudku ze dne [datum] (čl. 209) zjistil, že obraz [název] z okruhu [jméno FO] o rozměrech 73 x 90 cm (resp. 70 x 90 cm), zapsaný jako konfiskát již v roce 1945, není totožný s obrazem převzatým žalovaným z [označení] v roce 1951. Tento obraz se do sbírek žalovaného dostal spolu s dalšími konfiskáty z [město] již v roce 1945.

11. Na základě takto provedeného dokazování odvolací soud uzavřel, že žalobkyni byl po únoru 1948 odňat obraz, který žalobkyně označila jako obraz [název], olej – plátno, 112 x 80 cm, poř. č. [hodnota], pol. č. [hodnota], tento obraz byl převzat žalovaným z [označení] v roce 1951, avšak tento obraz není obrazem označeným jako [název] z okruhu [jméno FO] o rozměrech 73 x 90 cm (na čl. 127), který se do sbírek žalovaného dostal spolu s dalšími konfiskáty z opavských majetků již v roce 1945.

12. Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil dle § 1, § 7 odst. 1 ZMV a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť předmětný obraz, jehož vydání se žalobkyně vůči žalovanému domáhala, nenáležel do původního majetku žalobkyně, nestal se předmětem majetkové křivdy, kterou žalobkyně utrpěla v rozhodném období.

13. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobkyně, že je osobou, které byla způsobena majetková křivda, ve smyslu zákona č. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ZMV“), žalobkyně má proto pouze omezené důkazní prostředky k jednoznačné identifikaci požadovaných věcí, když majetek žalobkyně byl v rukou státu, který nad ním převzal kontrolu. S ohledem na skutečnost, že jedním z mála dokumentů, který byl při tomto „záboru“ pořízen, byl výkaz likvidace majetku, nelze tento nedostatek klást k tíži žalobkyně.

14. Nelze totiž přehlédnout, že obraz [název] z okruhu [jméno FO] se nachází ve sbírkách žalovaného již od roku 1945. Nemůže se tak logicky jednak o obraz, který byl žalobkyni dle jejího tvrzení odňat až po únoru 1948. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani případné nesprávné (nepřesné, nedostatečné) označení obrazu v listinách vyhotovených státem o odnětí obrazu žalobkyni (ve výkazu likvidace majetku [označení] č. spisu [hodnota], č.j. [číslo jednací] ze dne [datum] a v potvrzení o převzetí od [žalovaný] ze dne 10. 10. 1951).

15. Není přiléhavá ani další argumentace žalobkyně (s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018 či sp. zn. 22 Cdo 1481/2019). V této věci se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání obrazu, který jí měl být dle § 1 zákona č. 428/2012 Sb. zákona o majetkovém vyrovnání (dále jen „ZMV“) s církevními a náboženskými společnostmi, odňat v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

16. Z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalobkyně odkazuje (a která se primárně vztahuje k § 1041 o. z.), shodně jako z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3253/2021 plyne, že: „Není-li možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat ve vlastnické žalobě takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu, a nelze-li po žalobci žádat, aby věc popsal způsobem, který by takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu, postačí, popíše-li ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit.“ Tyto závěry však s ohledem na konkrétní okolnosti případu nelze na danou věc vztáhnout, v této věci se nejedná o vlastnickou žalobu na vydání jedné z mnoha věcí stejného druhu (hromadně vyráběné a prodávané).

17. Oproti tomu má odvolací soud za to, že při posouzení této věci lze vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/02, ze dne 24. 3. 2004, v němž je uvedeno: „Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména citovaný smysl a účel zákona. Závěrům obecných soudů - pokud jde o výše uvedenou stěžejní otázku, týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku - by bylo patrně možno přisvědčit, pokud by se nejednalo o movitý majetek velikého rozsahu, ale o několik věcí, kde by bylo zcela a nepochybně zřejmé, že je v silách restituenta předmětný majetek v zákonné lhůtě podrobněji specifikovat. Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Při interpretaci příslušných ustanovení restitučních zákonů rovněž nelze opominout, že to byl totalitní stát, který odnímal občanům protiprávně majetek a že s ním následně jeho orgány po dobu téměř 40 let libovolně nakládaly, přičemž movité věci byly zcizovány i fakticky různě přemisťovány; podle přesvědčení Ústavního soudu proto nyní nelze důsledky těchto či podobných úkonů vykládat - v zásadě - pouze k tíži oprávněných osob. Vždy je třeba vyjít z okolností konkrétního specifického případu.“ 18. Ze všech výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek potvrzen ve výroku II jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., včetně výroku III o nákladech řízení, vůči kterému žalobkyně v odvolání nevznesla žádnou právně významnou argumentaci.

19. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem, měl žalovaný dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich náhradu. Odvolací soud však s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že je na místě aplikovat § 150 o. s. ř., když nelze pominout, že žalovaný je příspěvkovou organizací zřízenou státem; že to byl totalitní stát, který odnímal protiprávně majetek a že s ním následně jeho orgány po dobu téměř 40 let libovolně nakládaly, přičemž movité věci byly zcizovány i fakticky různě přemisťovány; byl to právě stát, který svou nepřesnou evidencí odňatých věcí ve své podstatě vyvolal tento spor. Z tohoto důvodu odvolací soud procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

20. Odvolací soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dospěla k závěru, že soud, který zvažuje aplikaci moderačního práva, má povinnost dát účastníkům prostor se k tomu vyjádřit a umožnit jim tak vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Jen tak je postup soudu předvídatelný a dostojí zásadě kontradiktornosti řízení (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3517/22, ze dne 9. 5. 2023). Odvolací soud takto nepostupoval vědomě, neboť i kdyby žalovanému dal tento prostor, pak v návaznosti na shora uvedenou úvahu odvolacího soudu by žalovaný jakoukoliv argumentací tento závěr nemohl zvrátit.

Poučení