57 CO 96/2022 - 113

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná [organizační složka] [anonymizováno 8 slov] [obec] sídlem [adresa] o zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2022, č. j. 54 C 474/2019-83, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se co do částky 25 000 Kč potvrzuje.

II. Ve zbývající napadené části, tj. co do částky 15 000 Kč, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 980 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 322 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 40 000 Kč (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II).

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání a namítal nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasil se závěry okresního soudu s tím, že nalézací soud na jedné straně uvádí, že absence základních tvrzení stran zásahu do osobnostní sféry bránila tomu, aby soud mohl komparovat věc s referenčními případy, a na druhé straně zdůrazňuje, že předložené referenční případy nejsou srovnatelné a vyjmenovává k tomu konkrétní důvody. Buď nedostatečná skutková tvrzení brání provést jakékoliv referenční srovnání anebo jsou skutková tvrzení dostatečná pro provedení komparace, avšak předložené případy za referenční považovat pro významné rozdíly nelze. Jedna právní kvalifikační úvaha vylučuje druhou, a proto je v tomto směru napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Má za to, že skutková tvrzení jsou dostatečná. V řízení tvrdil, že trestní stíhání zasáhlo do jeho osobnostní sféry psychickými útrapami a stresem z nejistého výsledku trestního stíhání a z hrozby v úvahu přicházejícího trestu. Stres se projevoval tím, že byl neurotický, trpěl nechutenstvím, nespavostí apod. Trestní stíhání zasáhlo jeho rodinný život nesouladem v manželství a konfrontacemi s manželkou, včetně narušení intimního života. Trestním stíháním bylo zasaženo jeho dobré jméno a pověst, jelikož každé trestní stíhání bezúhonné osoby takový zásah působí. Z hlediska trestu mu hrozil zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce. Takový hrozící trest by s ohledem na to, že byl a do současnosti je v postavení jednatele společnosti [právnická osoba] pro něj měl další ekonomické dopady. Bylo mu schváleno oddlužení, přičemž byl brán v potaz jeho příjem statutárního zástupce. V případě odsouzení a uložení trestu zákazu činnosti by mu oddlužení schváleno nejspíš nebylo, jelikož by mu tento příjem chyběl. Trestní stíhání zasáhlo do jeho zdravotního stavu, kdy v jeho důsledku začal trpět hypertenzí. Pod tíhou trestního stíhání byl nucen zaplatit poškozené společnosti částku 95 532 Kč, kterou by jinak neměl důvod hradit, jelikož šlo o závazek [právnická osoba], [anonymizováno]. Tato tvrzení jsou zcela dostatečná, aby bylo možné věc komparovat s referenčními spory, které předložil a nesouhlasí s tím, že rozsudky předkládané ke komparaci nejsou srovnatelné s tím, že ve všech třech případech šlo o trestní stíhání pro přečin s trestní sazbou 1-5 let odnětí svobody. Ve všech případech byly obdobné dopady do sféry poškozeného spočívající v zásahu do soukromého a rodinného života v podobě psychických útrap a stresu při nejistotě z výsledku. U„ [označení kauzy]“ kauzy chyběl zásah do manželského soužití. Ve všech případech bylo tvrzeno, že trest mohl zasáhnout do výkonu povolání. Ve„ [označení kauzy]“ věci šlo o riziko pro výkon povolání realitního makléře. V jeho případě o hrozbu nemožnosti vykonávat funkci statutárního orgánu. V jeho případě na tuto hrozbu bylo navázáno riziko na schválení oddlužení. Oproti komparovaným případům navíc tvrdil zdravotní potíže v podobě hypertenze. V komparovaných věcech bylo riziko náhrady škody vyšší, byť je nutno na druhou stranu zase akcentovat, že v komparovaných věcech náhrada škody pouze hrozila, kdežto v jeho případě požadovanou náhradu škody přímo uhradil, aby stvrdil svou obhajobu, že neměl poškozenou v úmyslu podvést. Tvrzenou újmu prokázal svým účastnickým výslechem, lékařskou zprávou a obecnými údaji z obchodního rejstříku a insolvenčního rejstříku. Skutečnost, že uhradil požadovanou náhradu škody ve výši 95 532 Kč, vyplývá přímo z trestního spisu. Z lékařské zprávy vyplývá vznik potíží v podobě hypertenze v době trestního stíhání. To, že v daném směru potíže přetrvávají, je pouze dokladem toho, že zdravotní problémy způsobené trestním stíháním nebyly marginální. Chybná je proto interpretace lékařské zprávy, stejně tak jako úvaha nalézacího soudu, že nebyl ohrožen náhradou škody, protože požadovanou částku zaplatil. Bez právního významu je, že mohl škodu vymáhat po [právnická osoba], [anonymizováno]. (nikoliv po novém jednateli, jak chybně uzavírá nalézací soud). Pro úplnost uvádí, že [právnická osoba], [anonymizováno]. k zaplacení této částky vyzval, výzva zůstala bez odezvy. Posléze zjistil, že nový jednatel nabytou společnost užil k páchání trestné činnosti a posléze ji převedl na další osobu. Vymáhání zaplacené částky se tak jevilo jako neekonomické. Zdůrazňuje, že v komparované„ [označení kauzy]“ věci byla skutková tvrzení stran dopadu trestního stíhání prokazována výlučně účastnickou výpovědí žalobce a v [označení kauzy] věci dokonce k těmto skutkovým tvrzením nebylo provedeno žádné dokazování a soud přiznal částku 42 000 Kč s tím, že odškodňuje obecné dopady do osobnostní sféry, které jsou notorietou u každého trestního stíhání, a není potřeba je dále prokazovat. Má za to, že okolnosti případu plně odůvodňují, stejně jako v komparovaných věcech, přiznání náhrady způsobené nemajetkové újmy v penězích. Ve„ [označení kauzy]“ věci Krajský soud v Ostravě v rozsudku sp. zn. 71 Co 343/2020 ze dne 17. 5. 2021 dospěl k částce 2 456 Kč za měsíc trestního stíhání, vztaženo na nyní projednávanou věc, by odškodnění činilo za 4 měsíce stíhání 9 824 Kč. Má však za to, že v jeho případě okolnosti případu odůvodňují odškodnění vyšší, a to zejména z důvodů zdravotních následků a z důvodu hrozby zákazu výkonu funkce jednatele a s tím spojené riziko neschválení oddlužení. Při formulaci požadavku vycházel z částky 10 000 Kč měsíčně, kterou zmiňuje jako horní hranici odškodnění Krajský soud v Ostravě na straně 4 v 1. odstavci svého rozsudku. Kratší doba trestního stíhání nemůže mít vliv na měsíční sazbu odškodnění, nýbrž se projeví jen v celkové výši odškodnění s ohledem na počet měsíců trestního stíhání. Měsíční sazba odškodnění délkou trestního stíhání nijak dotčena není. Odvoláním se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

3. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný. V dané věci nedošlo k překročení běžné míry stresu, který je spojen s každým trestním stíháním. Referenční rozsudky, na které odkazuje žalobce, nejsou v daném případě přiléhavé, neboť trestní stíhání bylo skončeno po 4 měsících, aniž by byla podána obžaloba a nařízeno hlavní líčení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě včas podaného odvolání oprávněnou osobou dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

5. Odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu (srovnej také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2019, č. j. 57 Co 334/2019-121), který vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, dle kterého v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávná úvaha odvolacího soudu, že sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetkové újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.

6. Okresní soud proto správně žalobce poučil dle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, že je povinen doplnit skutková tvrzení, jak nezákonné trestní stíhání zasáhlo žalobce do jeho osobnostní sféry života. Žalobce reagoval u jednání okresního soudu tak, že stejně jako v referenčním sporu vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 419/2019 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 343/2020 je shodný následek trestního stíhání, a to zásah do osobnostní sféry poškozeného spočívající v psychických útrapách a s tím souvisejícího stresu z výsledku trestního stíhání a z hrozby v úvahu přicházejícího trestu. Stres se u něj projevoval tím, že byl po dobu trestního stíhání neurotický, trpěl nechutenstvím, nespavostí apod. Stejně jako v komparované věci, trestní stíhání způsobilo nesoulad v manželském životě žalobce, který se projevoval konfrontacemi s manželkou, narušením intimního života. Manželka žalobci vyčítala, že měl postupovat obezřetněji při prodeji společnosti a eliminovat tak riziko, že v jeho jednání bude možné spatřovat jakékoliv pochybení, atd.

7. Na rozdíl od okresního soudu odvolací soud má za to, že žalobce uvedl základní skutková tvrzení o tom, jak nezákonné trestní stíhání zasáhlo žalobce do jeho osobnostní sféry života, a ke svým tvrzením žalobce navrhl svůj výslech. Nelze proto souhlasit se závěrem okresního soudu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Okresnímu soudu lze vytknout, že pokud žalobce vyslechl, z jeho výpovědi měl učinit skutková zjištění, aby mohl dospět k závěru, že tvrzený dopad do osobnostní sféry života žalobce nebyl žádný či byl bezvýznamný, a s ohledem na to učinit závěr, zda postačuje omluva ze strany žalované, či zda je namístě žalobce odškodnit finančně podle prokázaných následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Při tom pak porovnat přiznané zadostiučinění v případech skutkově obdobných (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

8. Aby pochybení okresního soudu napravil, odvolací soud zopakoval výslech žalobce. Z výpovědi žalobce zjistil, že v souvislosti s trestním stíháním měl zdravotní problémy (arytmii), nějakou dobu nosil holtr a bral prášky, a měl psychické problémy, neboť se s takovou situací nikdy nepotkal. Měl také obavy z budoucnosti ohledně podnikání. Pokud měl nějakou bulku, jak to je uvedeno v lékařské zprávě, jednalo se o marginální problém. Trestní stíhání se promítlo i do manželského (včetně intimního) soužití. Manželka byla rovněž vyslechnuta Policií ČR, vyčítala mu, že se pustil do podnikání a má to takové konce, že nebyl dostatečně opatrný. Do té doby neměl nikdy problémy s policií či trestním stíháním.

9. Odvolací soud přebírá ostatní skutková zjištění okresního soudu (na které v podrobnostech odkazuje) s tím, že po zopakování výslechu žalobce (který vypovídal v zásadě stejně, jako před okresním soudem) uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce pociťoval zásah do osobního života v podobě stresu plynoucího z nejistoty a výsledku trestního řízení, obav z budoucnosti, ten se promítl do jeho osobního diskomfortu, kdy měl psychické problémy i zdravotní potíže (arytmii), které se objevily v souvislosti s trestním stíháním, měl problém i s intimním životem, manželka mu vyčítala, že se pustil do podnikání, atd.

10. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je norma s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Přitom je dle judikatury třeba vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění; tato kritéria formuloval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Jedná se o tato kritéria: 1) povaha věci, 2) délka trestního řízení a 3) následky způsobené trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi jsou dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Jsou jimi také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. Je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

11. Odvolací soud tedy provedl hodnocení 1. povahy věci, 2. délky trestního řízení a 3. následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře žalobce.

12. Při hodnocení povahy trestní věci odvolací soud vychází z toho, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání a byl obviněn ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v délce 1-5 let a zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání. Žalobce byl ohrožen úhradou způsobené škody 95 532 Kč, kterou nakonec uhradil z toho důvodu, aby dal najevo, že nechtěl poškozenou společnost podvést, což zvýšilo intenzitu, s jakou dané trestní stíhání vnímal. V návaznosti na to měl obavy z budoucnosti v souvislosti s podnikáním a zajištěním rodiny.

13. Při hodnocení délky trestního řízení odvolací soud vzal za prokázáno, že trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne [datum] a bylo zrušeno usnesením okresního státního zastupitelství ze dne [datum] jako nezákonné (odvolací soud vychází z požadavku žalobce, který imateriální újmu požadoval za toto období), přičemž se jedná o dobu 4 měsíců, po kterou trval zásah do osobnostní sféry žalobce.

14. Třetí kritérium, tj. kritérium následků v osobnostní sféře, umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby (morální narušení osobnosti - integrity poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, popřípadě i jiné sféry života, které mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných v předchozích dvou kritériích). V tomto směru v řízení byla prokázána tvrzení žalobce, že prožíval stres, měl psychické problémy, že trestní stíhání působilo negativně na jeho zdravotní stav, když v souvislosti s trestním stíháním měl arytmii, nosil holtr a bral léky. Trestní stíhání nesl úkorně jako osoba bezúhonná a nikdy netrestaná. Trestní stíhání se projevilo v manželském soužití, měl problémy v intimním životě. Podle odvolacího soudu v řízení byl prokázán dopad probíhajícího trestního stíhání do osobního, rodinného a společenského života žalobce.

15. Otázkou procesního postupu soudu při zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáním projednávané s jiným obdobnými případy se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, v němž uzavřel, že soud je oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, avšak není vyloučeno, aby soud postupoval podle § 121 o. s. ř., dle kterého není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Pokud soud vychází při zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáním projednávané věci s jinými obdobnými případy ze skutečností jemu známých z úřední činnosti a současně dostojí procesním podmínkám vymezeným v § 121 o. s. ř., není obecně povinen provádět dokazování čtením spisu nebo rozhodnutím vydaným v poměřované věci.

16. Jádrem provedení srovnání odškodňovaného případu s jiným dalším případem je nalezení takového jiného případu, který se bude s projednávanou věcí shodovat v co nejvíce podstatných znacích, a z jehož závěru bude následně možné dovodit přiměřenou výši zadostiučinění v posuzovaném případě. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy primárně tíží žalobce, je však i v zájmu žalované, aby soudu obdobně předestřela srovnatelný případ, jež naopak podpoří její argumentaci; ostatně není vyloučeno, jak již bylo uvedeno i výše, aby srovnatelný případ předestřel soud, který s poznatky známými soudu z jeho úřední činnosti účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).

17. Odvolací soud provedl srovnání rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2021, č. j. 71 Co 237/2021-125, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2021, č. j. 23 C 296/2019-100 v části, kterým okresní soud uložil žalované ([státní instituce] [anonymizováno] [stát. instituce]) povinnost zaplatit žalobci částku 18 900 Kč spolu s úrokem z prodlení představující nemajetkovou újmu. V této věci byl žalobce trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu legalizace výnosu z trestné činnosti dle ust. § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Žalobce v této věci byl uznán vinným nejprve rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jež byl podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání 24 měsíců, k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč a k náhradě škody ve výši 150 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl napadený rozsudek I. stupně zrušen v celém rozsahu a žalovaný byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Žalovaná se za nesprávný úřední postup omluvila a vyplatila žalobci na náhradě škody 48 566,34 Kč jako náhradu nákladů za právní zastoupení v trestním řízení.

18. Žalobce v projednávané věci byl trestně stíhán pouze 4 měsíce, zatímco žalobce ve věci 71 Co 237/2021 zhruba 21 měsíců. Na rozdíl od žalobce v projednávané věci, jehož trestní stíhání bylo po 4 měsících zastaveno, byl žalobce ve věci 71 Co 237/2021 odsouzen k trestu odnětí svobody, jež byl podmíněně odložen, a rovněž k peněžitému trestu. V obou případech následky trestního stíhání byly povahou věci ovlivněny minimálně, ačkoli oba žalobci byli ohroženi trestní sazbou 6 měsíců až 5 let s reálným trestem při spodní hranici, neboť majetková trestná činnost je společností méně odsuzována než trestná činnost proti životu a zdraví. Pokud jde o dopad do osobnostní sféry, ve srovnávané věci bylo zjištěno, že trestní stíhání mělo dopad do sféry společenské (došlo k narušení mezilidských vztahů s dlouholetým kamarádem žalobce, že žalobce trestní stíhání nesl těžce po stránce psychické, neboť měl obavu, co bude, jak vše dopadne, zda bude odsouzen a jaké to bude mít následky pro jeho další život, trpěl úzkostnými stavy a nebyl schopen se soustředit). V projednávané věci žalobce rovněž tvrdil a současně prokázal, že trestní stíhání mělo dopad do jeho osobnostní sféry, zejména do jeho psychického stavu a s tím souvisejícího zdravotního stavu, měl obavy z budoucnosti, a že trestní stíhání se projevilo v manželském a intimním životě žalobce.

19. Odvolací soud současně srovnal závěry rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 9. 2020, č. j. 8 C 419/2019-62, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2021, č. j. 71 Co 343/2020-87 (v podrobnostech odkazuje na bod 7 odůvodnění rozsudku okresního soudu v této věci), kdy okresní i krajský soud vycházeli ze zjištění, že trestní stíhání trvalo 13 měsíců, poškozený v této věci byl rovněž stíhán pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v délce 1 - 5 let. Trestní řízení narušilo plány žalobce v této věci rozšířit rodinu, zlepšit bydlení, nevěděl, co bude dál, docházelo k hádkám s partnerkou. Žalobci byla přiznána částka 40 000 Kč (aniž by byly soudy zjištěny zásadní dopady do jeho osobnostního života). Odvolací soud konstatuje, že trestní stíhání v této věci trvalo trojnásobnou dobu a žalobce byl ohrožen téměř dvojnásobnou škodou než v projednávané věci.

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že po porovnání všech kritérií a shora označených rozsudků je přiměřená částka 15 000 Kč, přičemž zejména přihlédl k délce trestního stíhání (4 měsíce), po kterou žalobce pociťoval osobní diskomfort, a k tomu, že tato situace neměla zásadní dopad do rodinného a ani pracovního života.

21. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu co do částky 15 000 Kč změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (podle § 220 odst. 1 o. s. ř.), a co do částky 25 000 Kč rozsudek okresního soudu potvrdil (dle ust. § 219 o. s. ř.).

22. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí ve věci záleželo na úvaze soudu) odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 980 Kč. Tato částka se sestává z odměny advokáta za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání okresního soudu dne 26. 1. 2022 a 9. 4. 2022, tj. za 4 úkony právní služby po 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady cestovného za 2 cesty k jednání okresního soudu vždy po 643 Kč a náhrady za ztrátu času vždy za 4 půlhodiny po 100 Kč ke dvěma jednáním okresního soudu, a k tomu 21% DPH 3 294 Kč, tj. celkem 18 980 Kč.

23. Odvolací soud o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 9 322 Kč sestávající z odměny právního zástupce za sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu vždy po 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů za 2 úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady cestovného 504 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět), náhrady za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 1 618 Kč.

24. Žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení