58 Ad 8/2019 - 62

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobkyně: I.K., narozena X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2019, MPSV-2019/64123-913 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2019, č. j. MPSV-2019/64123-913, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 3. 7. 2013, č. j. MPSV-UP/1037340/13/AIS- SSL, kterým žalobkyni nebyl přiznán příspěvek na péči na základě žádosti ze dne 11. 2. 2013 podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociálních službách).

2. Žalobkyně požádala o příspěvek na péči žádostí doručenou Úřadu práce dne 11. 2. 2013. Žalovaný v napadeném rozhodnutí posoudil schopnost žalobkyně zvládat základní životní potřeby a dospěl k závěru, že v posuzovaných oblastech mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity nebylo zjištěno, že žalobkyně by tyto činnosti nezvládala. Nezpůsobilost žalobkyně byla zjištěna pouze v případě péče o domácnost z důvodu neschopnosti zvládat oblast udržování čistoty, chodu domácnosti, včetně nákupů a vaření. Posudková komise MPSV v Praze (dále také jako „posudková komise v Praze“) na základě předložených lékařských zpráv a výsledků sociálních šetření posoudila zdravotní stav žalobkyně se závěrem, že žalobkyně ke dni 1. 2. 2013, ani ke dni jednání komise, nebyla osobou starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 zákona č 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb., považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Žalobkyně dle závěru komise vyžaduje z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné osoby, není však neschopna zvládat alespoň tři nebo čtyři základní životní potřeby.

3. Dne 6. 6. 2019 podala žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

4. Krajský soud úvodem předesílá, že touto věcí se zabývá již potřetí. V prvním případě bylo rozsudkem ze dne 25. 7. 2014, č. j. 2 Ad 25/2014 – 41, rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalovaného vydané v dalším řízení bylo žalobkyní opět napadeno žalobou, o které krajský soud rozhodl 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k žalovanému k dalšímu řízení. V rámci závazného právního názoru [§ 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.)] se krajský soud vyslovil k nedostatkům konkrétních skutkových zjištění. Dále dle zdejšího soudu nadále přetrvávaly pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, proto považoval za nutné tyto rozpory odstranit, což ve svém výsledku znamenalo opětovné zjištění skutkového stavu při vyvarování se soudem vytknutých pochybení. Krajský soud uvedl, že „v dalším řízení bude nezbytné, aby žalobkyně byla vyšetřena posudkovou komisí MPSV v řádném složení – tj. v počtu tří členů (posudkový lékař jako předseda komise, další lékař jako odborník a tajemnice), a to buď při její opakované návštěvě v místě bydliště, nebo při jednání posudkové komise, kam bude žalobkyně přizvána.“ Žalovanému bylo rovněž doporučeno využití jiné posudkové komise MPSV než komise v Českých Budějovicích k vyhotovení posudku.

5. S ohledem na samotné jádro vznesených žalobních bodů, kterými žalobkyně, stejně jako v případě předchozích žalob, cílí na skutkový stav zjištěný správními orgány, nepovažuje krajský soud za účelné v kontextu jeho dosavadních rozhodnutí ve věci samé přistoupit k detailnímu popisu žaloby a komplexnímu posouzení spisového materiálu předloženého žalovaným, a to z důvodů uvedených v samotném právním posouzení věci.

6. Jádro argumentace žalobkyně tvoří opětovně nesouhlas s posouzením jednotlivých kategorií dle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách. Žalobkyně, stejně jako v předchozích žalobách, cituje ze závěrů jednotlivých místních šetření a vyhotovených posudků a tyto věcně rozporuje a předkládá vlastní popis toho, čeho má být fakticky schopna a čeho nikoli. Z její argumentace je zřejmé, že nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, který považuje za neúplný, tendenčně zaměřený, případně za nekorespondující s obsahem správního spisu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby krajský soud s ohledem na uváděné skutečnosti nechal vypracovat znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví všeobecné vnitřní lékařství.

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl podanou žalobu zamítnout.

8. Žalovaný je přesvědčen, že posudková komise při svých jednáních řádně posoudila zdravotní stav a stupeň závislosti žalobkyně, přičemž posudkové závěry se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami. Skutečnosti, které žalobkyně v žalobě uvádí, nejsou dle jeho názoru v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními.

9. Žalovaný zdůraznil, že ve věci žalobkyně bylo vypracováno celkem deset posudků vždy se závěrem, že žalobkyni nelze považovat za osobu závislou na pomoci jiné osoby, z tohoto důvodu i její návrh na vyhotovení znaleckého posudku, kterým se ostatně soud zabýval již ve svém rozsudku č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, považuje za neodůvodněný. Vedle toho žalovaný poznamenal, že žalobkyně v průběhu řízení nespolupracovala a posudková komise byla nucena rozhodnout bez jejího vyšetření na základě písemných podkladů, což není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 Ads 272/2017, nebo ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 3 Ads 7/2004.

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

11. Žaloba je důvodná.

12. Jádro sporu v předmětné věci spočívá v posouzení zvládání základních životních potřeb mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobní aktivity. Žalobkyně totiž v žalobě oponuje závěru žalovaného o tom, že z důvodu svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopna zvládat pouze jednu základní životní potřebu, a sice péči o domácnost. Žalobkyně tedy namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, případně to, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování.

13. S takto vedenou argumentací se krajský soud zabýval již v předchozím řízení ukončeném shora zmíněným „druhým“ rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58. „Hlavním výstupem“ tohoto rozhodnutí byl vyslovený závazný právní názor, že „v dalším řízení bude nezbytné, aby žalobkyně byla vyšetřena posudkovou komisí MPSV v řádném složení – tj. v počtu tří členů (posudkový lékař jako předseda komise, další lékař jako odborník a tajemnice), a to buď při její opakované návštěvě v místě bydliště, nebo při jednání posudkové komise, kam bude žalobkyně přizvána.“ Zdejší soud v rámci tohoto vysloveného závazného právního názoru vycházel i z prvního rozsudku v této věci, a to z rozsudku ze dne 25. 7. 2014, č. j. 2 Ad 25/2014 – 41. V bodě 20 uvedeného rozsudku krajský soud uvedl, že „zároveň bylo na místě v takto komplikovaném případě žalobkyni Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR vyšetřit, tzn. přizvat ji k jednání posudkové komise, případně žalobkyni posoudit při návštěvě komise v místě bydliště“. Podle § 75 odst. 5 s. ř. s. platí, že právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán.

14. Ze správního spisu vyplynul následující postup žalovaného po vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58: V rámci dalšího řízení žalovaný dne 11. 10. 2016 požádal posudkovou komisi v Praze, namísto posudkové komise v Českých Budějovicích o vyhotovení srovnávacího posouzení zdravotního stavu. Při posouzení bylo vycházeno z posudkového spisu OSSZ Tábor, správního spisu žalovaného, zdravotní dokumentace praktického lékaře, lékařských zpráv a nálezů předložených žalobkyní, sociálního šetření ze dne 15. 2. 2013 a sociálního šetření ze dne 5. 2. 2015. Žalobkyně se z jednání odmluvila ze zdravotních důvodů. Posudková komise neshledala důvody pro změnu již přijatého posudkového závěru komise v Českých Budějovicích.

15. Dne 2. 5. 2017 požádal žalovaný o první doplnění srovnávacího posouzení tak, aby v něm bylo reagováno na výtky zdejšího soudu. V prvním doplnění posudku ze dne 20. 7. 2017 posudková komise uvedla, že žalobkyně se z jednání ze zdravotních důvodů omluvila. Zjištěný stav považovala posudková komise za dostatečný a objektivní. K otázce návštěvy žalobkyně v bydliště uvedla, že „OPK MPSV ovšem považuje rozsáhlou (a zřejmě veškerou dostupnou) podkladovou dokumentaci za dostačující pro objektivní posouzení zdravotního stavu, a návštěvu v místě bydliště nepokládá za nezbytnou. Přísedící lékař není zaměstnancem MPSV ČR, jde o externího pracovníka, který nemá ve smlouvě uvedenou povinnost, ale ani možnost návštěvy posuzovaného v místě bydliště takže není v kompetenci PK MPSV ČR tuto činnost po přísedícím odborném lékaři vyžadovat. Navíc PK MPSV ČR v Českých Budějovicích učinila pro objektivní posouzení zdravotního stavu účastnice řízení maximum včetně návštěvy dvěma členy posudkové komise v bytě.“ 16. Dne 21. 8. 2017 žalovaný požádal o druhé doplnění srovnávacího posouzení. Z druhého doplnění posouzení ze dne 31. 10. 2017 se podává, že žalobkyně se z jednání komise ze zdravotních důvodů omluvila. Posudková komise uvedla, že přínosnější by bylo, pokud by se v požadovaném směru vyjádřila komise v Českých Budějovicích, která provedla návštěvu žalobkyně ve složení lege artis (předseda komise – lékař, tajemnice, bez přítomnosti dalšího odborného lékaře).

17. Dne 28. 11. 2017 požádal žalovaný o třetí doplnění posudku, a to o uvedení toho, z jakých posudkově medicínských důvodů neuznala posudková komise 9 základních životních potřeb za nezvládané. Dne 15. 12. 2017 žalovaný ve svém přípise posudkové komisi konstatoval, že bylo vycházeno z klinických lékařských zpráv, které mnohdy neobsahovaly funkční nálezy zdravotního postižení žalobkyně. Vzhledem k tomu byla shledána nutnost osobního vyšetření žalobkyně, ev. nařízení vyšetření zdravotního stavu u příslušného odborného lékaře.

18. Ze třetího doplnění posudku plyne, že žalobkyně nebyla jednání ze zdravotních důvodů přítomna. Posudková komise se vyjádřila k jednotlivým schopnostem péče.

19. Dne 20. 3. 2018 žalovaný požádal o 4. doplnění posudku, neboť dle jeho hodnocení nebylo vyhověno požadavkům krajského soudu (přešetření zdravotního stavu). Dle vyjádření posudkové komise ze dne 16. 2. 2018 byla žádost žalovanému vrácena s tím, že doposud vypracovaná posouzení jsou úplná a dostačující.

20. Ve čtvrtém doplnění posudku ze dne 28. 6. 2018, posudková komise v Praze na svých dosavadních závěrech nic nezměnila a uvedla, že se nepodařilo s žalobkyní navázat kontakt. Žalobkyně se neúčastnila jednání komise. Komise nemůže naplnit požadavky krajského soudu, neboť další odborný lékař se nemůže zúčastnit návštěvy v bytě. Vedle toho bylo vysloveno, že s ohledem na posuzovaný okamžik a uplynulou dobu lze předpokládat změnu stavu žalobkyně.

21. Dne 27. 7. 2018 požádal žalovaný posudkovou komisi MPSV v Plzni o srovnávací posouzení, neboť srovnávací posouzení (posudky) posudkové komise v Praze byly shledány nedostatečnými. Žalovaný komisi požádal, aby žalobkyně byla komisí vyšetřena, případně aby bylo nařízeno její vyšetření ve zdravotnickém zařízení.

22. Dle záznamu o telefonickém hovoru ze dne 7. 8. 2018 bylo osobně s žalobkyní domluveno provedení sociálního šetření v místě jejího bydliště. Následně žalobkyně volala zpět s tím, že se rozmyslela, že řízení se táhne již 5 let, že byla opakovaně vyzývána, aby se dostavila do Prahy na vyšetření, kam s pomocí dcery psala, že se nedostaví. Uvedla, že žádné vyšetření už nechce. Dne 10. 8. 2018 byla žalobkyně písemně vyzvána k poskytnutí součinnosti při místním šetření.

23. Dne 28. 8. 2018 proběhlo v místě bydliště sociální šetření. Při šetření byla žalobkyně osobně dotazována. Mj. se uvádí, že používá mobilní telefon, má tři čísla na rychlé volbě. Komunikace s žalobkyní byla hodnocena jako adekvátní.

24. Dne 13. 3. 2019 obdržel žalovaný posudek posudkové komise v Praze, který měl být žalovaným vyžádán dne 30. 8. 2018. Podkladem pro toto doplnění bylo i shora uvedené nově provedené místní šetření a žalobkyní předložené lékařské zprávy. Komise setrvala na svých dosavadních posudkových závěrech s tím, že sociální šetření bylo stavěno na informacích od dcery žalobkyně a nepůsobí příliš věrohodně. Žalobkyně však byla při šetření schopna komunikace, byla orientovaná. Dle zprávy neurologa a CT mozku nebyl zaznamenán funkčně významný kognitivní deficit.

25. Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2019 žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno shora. V rámci rozhodnutí převzal výsledky dosavadních sociálních šetřeních a jejich hodnocení posudkovými komisemi. Stran závazného právního názoru krajského soudu vysloveného v předchozím řízení uvedl, že ze zdravotních důvodů se nepodařilo zajistit přítomnost žalobkyně na jednání posudkové komise. Posudková komise vzhledem ke shromážděným podkladům nepovažovala účast žalobkyně za nutnou. Přísedící lékař nemá v náplni práce možnost návštěvy posuzovaných osob v místě jejich bydliště, z tohoto důvodu nemohlo být požadavku krajského soudu vyhověno. Stran rozhodující příčiny zdravotního stavu žalobkyně žalovaný uvedl, že nepříznivý stav je dán souhrnem zdravotních onemocnění uvedených v diagnostickém souhrnu. Otázka osteoporózy žalobkyně není dle žalovaného rozhodující, osteoporóza nebyla u žalobkyně prokázána ani v rámci nově doložených lékařských zpráv. Co se týče mobility žalobkyně, z lékařských zpráv neplyne nezpůsobilost žalobkyně k chůzi či o nutnosti použít chodítka nebo francouzské hole, z medicínského hlediska je žalobkyně chůze schopna, s ohledem na změnu medikace je chůze bolestivá.

26. Žalovaný v nyní vedeném řízení závaznému právnímu názoru krajského soudu nedostál. Žalobkyně nebyla posudkovou komisí řádně vyšetřena v souladu s vysloveným závazným právním názorem soudu, s čímž korespondují i možné vady zjištěného skutkového stavu, jak jsou žalobkyní namítány. Své odchýlení od závazného právního názoru krajského soudu žalovaný nezdůvodnil.

27. Jak plyne z ustálené judikatury a výkladu § 78 odst. 5 s. ř. s. shrnutého například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 As 38/2018 – 33, „nerespektování závazného právního názoru vysloveného správním soudem ve zrušujícím rozsudku má za následek „zrušení nového rozhodnutí správního úřadu pro nezákonnost bez dalšího“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998,sp. zn. 7 A 56/1997, publikovaný v SJS pod č. 477/1999, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 - 25, publ. pod č. 73/2004 Sb. NSS). Závaznost kasačního rozhodnutí soudu nicméně není bezvýjimečná. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře připouští, že správní orgán je oprávněn odchýlit se od zrušujícího rozsudku v téže věci ve výjimečných případech. V rozsudku ze dne 23. 9. 2004,č. j. 5 A 110/2002 - 25, publ. pod č. 442/2005 Sb. NSS, soud zdůraznil, že „[p]rávní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ‚námitku‘ […], o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována“ (obdobně např. rozsudek ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 - 56, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS). Taktéž připustil, aby se správní orgán závazným právním názorem neřídil, pokud byl tento právní názor v mezidobí (ke dni nového rozhodování žalovaného správního orgánu) překonán judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016 - 36). Shora citovanou judikaturu lze shrnout tak, že § 78 odst. 5 s. ř. s. zavazuje správní orgán respektovat v dalším řízení závazný právní názor soudu, pokud nepůjde o některou z výslovně stanovených výjimek. Správní orgán má možnost proti takovému rozsudku krajského soudu podat kasační stížnost za tím účelem, aby Nejvyšší správní soud takový právní názor popřel či korigoval. Pokud tak neučiní a zároveň se závazným právním názorem neřídí, není důvod pro posuzování žalobních námitek týkajících se otázky, která již byla krajským soudem řešena, protože nerespektování právního názoru soudu je dostačujícím důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí. I pokud se jimi krajský soud zabývá, není důvodu, aby se Nejvyšší správní soud zabýval stížními námitkami proti nim. Podstatné je, že správní orgán nerespektoval závazný právní názor vyjádřený již v prvním zrušujícím rozsudku (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016. č. j. 7 Afs 333/2015 - 47)“ (zvýraznění doplněno krajským soudem).

28. Žalovaný uložil posudkové komisi v Praze vypracování srovnávacího posouzení (posudku), včetně několika doplnění, jimiž mělo být reagováno na dosavadní výtky krajského soudu. Žalobkyně se na tato jednání komise opakovaně nedostavila, což odůvodnila svým zdravotním stavem. Skutečnost, že žalobkyně se k jednání posudkové komise nemohla opakovaně dostavit ze zdravotních důvodů, nebyla hlouběji zkoumána, ani rozporována. K opakované žádosti o vyšetření žalobkyně posudkovou komisí v místě jejího bydliště bylo žalovanému sděleno, že takovýto úkon nelze s ohledem na pracovněprávní úpravu vztahu přísedícího lékaře realizovat, neboť tento je pouhým externistou a účast na takovémto úkonu nemá v popisu práce. S touto skutečností se žalovaný nijak nevypořádal. Žalovaný, pravděpodobně v návaznosti na toto sdělení, dne 27. 7. 2018 požádal posudkovou komisi v Plzni o provedení srovnávacího posouzení. V odůvodnění se uvádí, že „srovnávací posudek od PK MPSV Praha (a jeho doplňky) nebyly vyhodnoceny oddělením 913 za zcela úplné a objektivní (proto) shledal odvolací orgán důvod požádat jiné pracoviště PK MPSV o vypracování nového srovnávacího posudku (ke dni podání žádosti o PnP a ke dni jednání PK MPSV) a k posudkům od PK MPSV nepřihlížet. (…) Na základě výše uvedeného žádáme, aby v případě, že se odvolatelka nedostaví na jednání PK MPPSV Plzeň (aby mohl být její zdravotní stav ověřen odborným lékařem na základě závazku KS), o nařízení vyšetření paní Ireny Kotlárové ve zdravotnickém zařízení.“ Reakce posudkové komise v Plzni není z neznámého důvodu ve správním spise založena a není soudu známa. Prosté konstatování nemožnosti provést vyšetření žalobkyně posudkovou komisí v Praze v plném složení v místě jejího bydliště z pracovněprávních důvodů nemůže bez dalšího obstát. Tuto skutečnost podtrhuje i samotné znění žádosti žalovaného o vyšetření žalobkyně posudkovou komisí v Plzni.

29. Z uvedeného popisu je zřejmé, že žalovaný se předmětným závazným právním názorem zdejšího soudu neřídil, přičemž tuto situaci nelze za současného stavu podřadit pod žádnou z judikaturou citovaných výjimek.

30. Krajský soud nikterak nerozporuje závěry judikatury, na kterou žalovaný poukázal, tedy na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads 7/2004 - 70, publ. pod č. 1001/2006 Sb. NSS, vyplývá: „skutečnost, že posudková komise vycházela z kompletní zdravotní dokumentace (stěžovatelka ostatně ani nenamítala, že by tomu bylo naopak), tedy z písemných podkladů, není v rozporu s objektivním posouzením zdravotního stavu stěžovatelky. V dané věci není rozhodující, že posudková komise neprovedla zdravotní prohlídku stěžovatelky, jak stěžovatelka namítá, neboť měla k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci, ze které mohla při prozkoumání objektivního zdravotního stavu stěžovatelky vycházet a učinit patřičný závěr.“ O tuto situaci se však nyní nejedná, neboť současné rozhodnutí krajského soudu vychází z konstatovaného nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí zdejšího soudu.

31. Za těchto okolností není na místě, aby se nyní krajský soud zabýval tím, jak žalovaný, resp. posudková komise vypořádala svůj závěr o tom, že žalobkyně je schopna zvládat namítané základní životní potřeby. Toto hodnocení bude žalovaný povinen učinit znovu na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. Krajský soud k tomu dodává, že pokud posudková komise dospěje po doplnění skutkového stavu věci k závěru, že žalobkyně je schopna zvládat sporné základní životní potřeby, z toho některé za použití kompenzačních pomůcek a facilitátorů, pak bude nezbytné, aby je přesně vymezil. I přesto však krajský soud považuje za účelné se v zájmu zajištění rychlosti a hospodárnosti řízení vyjádřit k několika skutečnostem.

32. Žalobkyně nyní, stejně jako v předchozích řízení, namítala, že vůbec nedošlo k hodnocení jejího psychického stavu. „Podle žalobkyně si měla žalovaná vyžádat psychiatrické posouzení žalobkyně z úřední povinnosti. Žalobkyně tvrdí, že se nenaučila číst a psát v důsledku poruchy psychického vývoje od dětství. K uvedené námitce krajský soud uvádí, že není povinností správních orgánů v řízení o příspěvku na péči z úřední povinnosti opatřovat psychiatrické či psychologické posouzení posuzované osoby, pokud z obsahu zdravotní dokumentace nevyplývá žádný náznak o tom, že by osoba posuzovaná podstupovala nějakou léčbu v této oblasti či že by kdykoliv vyhledala odbornou pomoc. Za situace, kdy žalobkyně není v péči žádného psychiatra či psychologa, není na místě, aby posudková komise MPSV sama prováděla vlastní diagnostické vyšetření žalobkyně v tomto medicínském oboru. Pokud žalobkyně v žalobě tvrdí značné psychické potíže (související i s její bolestí), pak bylo na ní, aby tyto potíže prokázala předložením lékařských zpráv o tom, že sama vyhledala odbornou pomoc. Pokud tak žalobkyně neučinila ani ve správním řízení ani v řízení soudním, pak nelze než konstatovat, že posudková komise MPSV nebyla povinna zkoumat a hodnotit její zdravotní stav z hlediska psychiatrického. Podle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 505/2006 Sb. se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby hodnotí tělesné funkce duševní, mentální, smyslové, a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností. Krajský soud je přesvědčen, že v tomto rozsahu posudková komise MPSV dostála své povinnosti, neboť bylo zjišťováno, jakou má žalobkyně komunikaci a orientaci; bylo zhodnoceno, že komunikace s ní byla normální, pouze zpomalená vlivem působící medikace. Žalobkyně měla možnost na jakékoliv pociťované psychické potíže upozornit v některém ze svých podání v průběhu řízení, při sociálním šetření či při návštěvě členů posudkové komise MPSV. Ani jednou tak neučinila. Nyní uplatněný žalobní bod, aniž by byl jakkoliv doložen lékařskou zprávou o skutečných psychických potížích žalobkyně, nemůže sám o sobě obstát.“ Na tomto závěru krajského soudu vysloveného v předchozím rozsudku ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, se nic nezměnilo. Pouze pro úplnost lze dodat, že tvrdí-li žalobkyně v podané žalobě, že je de facto zcela negramotná, má IQ v rozmezí 21-34 a trpí těžkou mentální retardací, neumí používat telefon a ve své podstatě není schopna komunikovat na dostatečné úrovni, jsou tato tvrzení v rozporu se spisovým materiálem, např. s výsledkem sociálního šetření ze dne 28. 8. 2018, které navíc bylo s žalobkyní dle založených úředních záznamů domlouváno telefonicky, jakožto i s jejími písemnými omluvami posudkové komisi v Praze, které měla s pomocí dcery sama sepsat.

33. Krajský soud považuje za vhodné rovněž podotknout, že ohledně mobility žalobkyně bylo v rámci sociálního šetření ze dne 28. 8. 2018 zjištěno, že se má pohybovat za užití dvou francouzských holí, což rovněž vyplynulo i z lékařské zprávy ze dne 20. 2. 2017, která byla v rámci tohoto šetření předložena. V této lékařské zprávě je objektivně konstatována „chůze s 2FH, pomalá, kolébavá,…“, což nasvědčuje tomu, že žalobkyně tyto kompenzační pomůcky k chůzi skutečně užívá. Vzhledem k tomu, že dosavadní zjištění posudkových komisí jednoznačně vylučují nutnou potřebu žalobkyně užívat při chůzi například právě francouzské hole, bude nutné se v dalším řízení na otázku mobility žalobkyně ve vztahu k užívání kompenzačních pomůcek a důvodu jejich užívání zaměřit.

34. Krajskému soudu rovněž neušlo, že sociální šetření dne 28. 8. 2018 bylo dle zápisu provedeno přímo s žalobkyní (za přítomnosti jejích příbuzných) a z provedeného zápisu plyne, že dotazována byla sama žalobkyně. Nicméně, posudková komise v Praze ve svém posudku ze dne 26. 2. 2019 uvádí, že „sociální šetření je stavěno výlučně na informacích poskytovaných dcerou posuzované, a nepůsobí příliš věrohodně…“ Důvod tohoto závěru posudkové komise není zřejmý. Možno podotknout, že sám krajský soud v případě mentálních kapacit žalobkyně shledal (viz závěr bodu 32) určitá opakující se tvrzení žalobkyně (či případně jiné osoby připravující pro žalobkyni její podání), která na první pohled zcela nekorespondují se skutečnostmi obsaženými ve spisovém materiálu. Z tohoto důvodu lze doporučit, vyvstanou-li v dalším řízení pochybnosti o úplnosti či pravdivosti některých sdělení žalobkyně či jejích rodinných příslušníků, aby tyto pochybnosti byly výslovně uvedeny a podpořeny konkrétní argumentací.

35. S ohledem na výše uvedené krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil bez jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V tomto dalším řízení žalovaný věc opětovně posoudí v souladu s právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v rozsudku zdejšího soudu ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, stran povinnosti vyšetření žalobkyně „v řádném složení (posudkové komise MPSV) – tj. v počtu tří členů (posudkový lékař jako předseda komise, další lékař jako odborník a tajemnice), a to buď při její opakované návštěvě v místě bydliště, nebo při jednání posudkové komise, kam bude žalobkyně přizvána.“ Nebude-li takovéto vyšetření z objektivně odůvodněných důvodů absolutně možné, žalovaný bude povinen odklon od závazného právního názoru řádně odůvodnit, zároveň zvolí jiný vhodný způsob osobního vyšetření žalobkyně lékařem (ev. soudním znalcem) v příslušném oboru za účelem posouzení jejího zdravotního stavu ve vztahu ke zvládání jednotlivých životních potřeb. Vysloveným právním názorem je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla plný úspěch ve věci žalobkyně, které však žádné náklady v souvislosti s předmětným řízením nevznikly, resp. žádné náklady neúčtovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť nebyl v řízení úspěšný.