58 CO 136/2022 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 75 C 2/2021-36 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce (žalobou doručenou soudu dne [datum]) domáhal po žalované poskytnutí částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), za nepřiměřenou délku řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] (dále též jen„ posuzované řízení“ nebo„ řízení před finančním arbitrem“) podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o finančním arbitrovi“). Žalobce tvrdil, že posuzované řízení trvalo 34 měsíců a 7 dnů (od [datum] - podání návrhu žalobce jako spotřebitele proti [právnická osoba] jako instituci, do [datum] - doručení rozhodnutím finančního arbitra o námitkách proti jeho nálezu) a docházelo v něm k překračování zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalobce byl během této„ extrémně dlouhé“ doby udržován v nejistotě ohledně výsledku sporu a újmu, která mu takto vznikla, žádal odškodnit peněžitým zadostiučiněním.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Připustila, že částečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy odkázala na výsledek předběžného projednání. Žalobci se za pochybení finančního arbitra již omluvila, což lze případně mít za dostačující formu kompenzace. Délka řízení byla ovlivněna postupem účastníků řízení. Namítla také, že újma žalobci nevznikla, když byl v průběhu řízení finančním arbitrem předběžně seznámen s jeho právním názorem, který až do konce řízení nezměnil.

4. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, jak o uplatnění nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobcem u žalované [datum], tak o doručení přípisu o výsledku předběžného projednání nároku žalovanou právnímu zástupci žalobce [datum]. Dále vzal za prokázané, že řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne [datum] podáním návrhu žalobce a skončilo dne [datum] právní mocí rozhodnutí finančního arbitra ze dne [datum] o námitkách proti jeho nálezu. Žalobce se v něm domáhal vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy o životním pojištění (ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení) in eventum pro případ, že by finanční arbitr neshledal pojistnou smlouvu neplatnou, určení, že instituce je povinna zaplatit navrhovateli částku dlužného odkupného ve výši určené rozdílem mezi nově vypočteným odkupným bez snížení kapitálové hodnoty smlouvy o položky nákladů a poplatků a odkupným již vyplaceným spolu s úrokem z prodlení. Dne [datum] finanční arbitr žalobce vyzval k odstranění nedostatků návrhu (ve výzvě specifikovaným způsobem), v této výzvě současně popsal specifika řízení před finančním arbitrem a svůj postup v řízení včetně lhůt pro vydání rozhodnutí. Na výzvu žalobce reagoval prostřednictvím svého právního zástupce dne [datum], kdy uvedl, že veškeré dokumenty, které měl k dispozici, doložil spolu s podaným návrhem; současně doplnil finančním arbitrem požadovaná tvrzení. Dne [datum] finanční arbitr oznámil instituci zahájení řízení a současně ji vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy předložila ve výzvě specifikovanou dokumentaci týkající se předmětu sporu, sdělila a doložila ve výzvě specifikované skutečnosti. Dne [datum] instituce požádala o prodloužení lhůty a finanční arbitr dne [datum] její žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil do [datum]; k opětovné žádosti instituce ze dne [datum] lhůtu dne [datum] opět prodloužil do [datum]. Instituce zaslala své vyjádření (čítající 10 stran) finančnímu arbitrovi dne [datum] a následujícího dne mu zaslala na CD nosiči podklady. Dne [datum] finanční arbitr zaslal právnímu zástupci žalobce dokument označený jako„ sdělení předběžného právního posouzení, výzva k vyjádření, výzva ke zpětvzetí návrhu na zahájení řízení“, v němž žalobce informoval o svém předběžném právním posouzení věci spočívajícím v tom, že instituce vznesla důvodně námitku promlčení. Dne [datum] finanční arbitr opakovaně vyzval navrhovatele k vyjádření k předběžnému právnímu posouzení, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, současně upozornil na možnost zastavení řízení podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o finančním arbitrovi v případě neposkytnutí potřebné součinnosti. Na to dne [datum] navrhovatel finančnímu arbitrovi sdělil, že o zpětvzetí návrhu na zahájení řízení neuvažuje, a vyzval ho k dalšímu procesnímu postupu. Dne [datum] finanční arbitr vyzval navrhovatele a instituci k seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Zástupce instituce tak učinil [datum]. Zástupce žalobce dne [datum] požádal finančního arbitrova o zaslání vyjádření a podkladů do datové schránky nebo na e-mail; finanční arbitr dne [datum] zaslal právnímu zástupci navrhovatele [příjmení] s podklady. Dne [datum] zaslal právní zástupce navrhovatele finančnímu arbitrovi 11stránkové vyjádření, ve kterém navrhl nové důkazy a odkázal na značné množství judikatury. Vzal svůj návrh částečně zpět a současně uvedl, že žádá mj. určení, že pojistná smlouva je neplatná. Dne [datum] vyzval finanční arbitr instituci k vyjádření k argumentaci navrhovatele v jeho vyjádření ze dne [datum], přičemž instituce reagovala dne [datum]. Dne [datum] vyzval finanční arbitr navrhovatele k doložení dalších podkladů, k čemuž mu určil lhůtu 15 dnů od doručení, tj. do [datum]. Navrhovatel na výzvu nereagoval. Dne [datum] byl vydán nález, kterým byl návrh zamítnut z důvodu promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Dne [datum] navrhovatel podal proti nálezu námitky, téhož dne finanční arbitr zaslal instituci výzvu k vyjádření k těmto námitkám, instituce reagovala dne [datum]. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o námitkách, kterým byly námitky zamítnuty a nález byl jako správný potvrzen s tím, že na jeho závěry bylo odkázáno; rozhodnutí o námitkách nabylo právní moci dne [datum].

5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu. S ohledem na předmět a charakter posuzovaného řízení dospěl k závěru, že na danou věc se vztahuje čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sb.), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále případně jen„ Úmluva“). Je proto třeba posuzovat přiměřenost celkové délky řízení a nikoli pouze jednotlivé průtahy. Posuzované řízení shledal nepřiměřeně dlouhým, když i přes svou nezanedbatelnou složitost skutkovou trvalo po dobu 34 měsíců tedy téměř 3 roky. Konstatoval tedy, že má za prokázanou existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Nicméně dospěl k závěru, že nebyla splněna další podmínka pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobce spočívající v existenci nemajetkové újmy, neboť její vznik byl vyvrácen„ samotným obsahem spisu“ v posuzovaném řízení. Uvedený závěr odůvodnil tím, že žalobce nebyl finančním arbitrem udržován ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, neboť dne [datum] finanční arbitr informoval právního zástupce žalobce o předběžném právním názoru v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že instituce vznesla námitku promlčení, nárok žalobce je promlčen, kdy následně tak i finanční arbitr rozhodl, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno v rámci přezkumu rozhodnutí finančního arbitra.

6. Za situace, kdy není dán jeden z odpovědnostních předpokladů dle zákona o odpovědnosti za škodu, nelze mít žalobu za důvodnou. Soud I. stupně ji proto zamítl a v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení, tvořených čtyřmi paušály po [částka] (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl, že odůvodnění napadeného rozsudku je ve svém závěru zcela nesmyslné a v rozporu se zákonem i s rozhodovací praxí soudů v obdobných věcech. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 371/2021, podle jehož závěrů ve vztahu k významu řízení pro žalobce na závažnosti věci nic nemění, že žalobce byl v průběhu řízení informován o uplatněné námitce promlčení a o předběžném právním názoru Finančního arbitra, kdy nejde z povahy věci o názor konečný, který je vyjádřen až ve vydaném rozhodnutí, přičemž do té doby může být změněn, kupř. vhodnou a přesvědčivou argumentací, ať už skutkovou či právní. Uvedl, že v řadě případů při rozhodovací praxi finančního arbitra došlo k tomu, že finanční arbitr aplikoval institucí vznesenou námitku promlčení nesprávně a provedl nesprávně zúčtování vzájemně poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, v rozporu s právní úpravou bezdůvodného obohacení a v rozporu s judikaturou, přičemž toto své pochybení v některých případech zhojil v rozhodnutí o námitkách a mnohdy bylo zhojeno až v rámci soudního přezkumu. Příkladmo odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 33/2018 s tím, že jím bylo rozhodnutí finančního arbitra z důvodu nesprávné aplikace námitky promlčení, resp. nesprávného zúčtování, změněno. Poukázala na to, že i prvostupňové rozhodnutí soudu ve věci přezkumu rozhodnutí finančního arbitra je napadené odvoláním a lze předpokládat jeho změnu v rámci odvolacího řízení z důvodu nesprávného zúčtování nároků z neplatné smlouvy, jak jej provedl finanční arbitr. Akceptace závěrů soudu I. stupně v projednávané věci by znamenala absurdní situaci, kdy by správní orgán mohl zcela legitimně oddalovat vydání rozhodnutí pouze tím, že by v průběhu řízení opakovaně prezentoval svůj předběžný právní názor a pak by se obhajoval tím, že účastník nebyl v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení, a proto mu nenáleží žádné odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Závěry, které vedly soud I. stupně k zamítnutí žaloby žalobce, jsou tedy nesprávné, odporující zákonu i judikatuře. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobě zcela vyhověl.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce označila odvolání za účelové a napadené rozhodnutí za věcně správné. S poukazem na výsledky dokazování v posuzovaném řízení o průběhu pojistného vztahu mezi institucí a žalobcem uvedla, že v době rozhodování finančního arbitra žalobci žádný nárok na vydání bezdůvodného nesvědčil. Lze tak vůbec pochybovat o založení příčinné souvislosti mezi nedodržením zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí a údajným vznikem nemajetkové újmy v podobě a výši (odvíjející se od celkové délky řízeni) popsané žalobcem. Na rozdíl od žalobce má za to, že finanční arbitr sdělením svého předběžného právního názoru účastníkům pouze naplňuje povinnost v průběhu řízení zejména usilovat o smírné řešení sporu mezi účastníky plynoucí z § 1 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi. V žádném případě se nejedná o jakési oddalování rozhodnutí ve věci, ale spíše o naplňování zásady hospodárnosti řízení. Naopak jednání žalobce, kdy v průběhu posuzovaného řízení vedle uplatněného nároku na plnění nově uplatnil i nárok na určení neplatnosti pojistné smlouvy a na výzvu k předložení dokladů již nereagoval, evokuje jeho účelovost a snahu žalobce zbytečně posuzované řízení protahovat. Žalovaná žádala potvrzení napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud, poté co přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

10. Soud I. stupně sice na základě řádně provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí (a proti jeho skutkovým zjištěním žalovaná ani nic nenamítala), nesprávně však věc posoudil po stránce právní, byť s některými jeho dílčími závěry se odvolací soud ztotožňuje. Je zcela správný závěr soudu I. stupně o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované řízení před finančním arbitrem. Při posuzování žalobou uplatněného nároku je proto třeba zohlednit celkovou délku řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona o odpovědnosti za škodu), lze na ně aplikovat Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále případně jen„ Stanovisko“) a uplatní se i vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy.

11. Správným je pak rovněž navazující závěr soudu I. stupně o nepřiměřenosti celkové doby trvání posuzovaného řízení. Dle zjištění soudu I. stupně bylo řízení před finančním arbitrem zahájeno dne [datum] a k jeho ukončení došlo dne [datum], tedy trvalo 34 měsíců a 14 dnů. Z provedeného dokazování je však zcela evidentní, že toto řízení mohlo a mělo být ukončeno podstatně dříve. Jak vyplývá ze Stanoviska, při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) zákona o odpovědnosti za škodu, které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Vedle nepochybně vyšší složitosti věci, kterou se posuzované řízení před finančním arbitrem vyznačovalo (v tomto ohledu lze soudu I. stupně přisvědčit), nelze přehlédnout, že postup finančního arbitra nebyl zcela plynulý a prost průtahů a to i ve smyslu lhůt dle zákona o finančním arbitrovi (§ 15 odst. 1, § 16 odst. 2).

12. Podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.

13. Podle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

14. To, že okamžik, od něhož počíná běh 90denní lhůty pro vydání nálezu ve smyslu výše citovaného § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, je objektivně určitelnou skutečností, již vyjasnila judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]), dle níž je pro tento okamžik určující, kdy jsou shromážděny všechny dokumenty, z nichž lze zjistit právně významné skutečnosti.

15. Podle odvolacího soudu nejzazším momentem, v němž již musel mít finanční arbitr v posuzovaném případě potřebné podklady k dispozici (neboť později již k žádnému doplnění ani jednoho z účastníků nevyzýval) bylo [datum] - tímto dnem žalobci marně uplynula lhůta dle výzvy finančního arbitra ze dne [datum] k doplnění podkladů, na kterou žalobce ani později nereagoval. Pokud pak byl nález finančního arbitra vydán [datum], zákonná lhůta byla zásadním způsobem (o cca 5 a půl měsíce) překročena, když nález měl být vydán nejpozději do [datum] (prodloužení lhůty - nejvýše však o dalších 90 dnů - o němž arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí, se z obsahu spisu posuzovaného řízení nepodává). Současně však není možné přehlédnout delší období jeho nečinnosti (cca 8 měsíců), k němuž během procesu shromažďování podkladů došlo, a to v době mezi [datum], kdy zástupce žalobce zaslal finančnímu arbitrovi vyjádření s novými důkazy, částečným zpětvzetím žaloby a novým nárokem, do [datum], kdy vyzval instituci, aby se k nové argumentaci žalobce vyjádřila. K překročení zákonné lhůty při rozhodnutí o námitkách, které byly podány dne [datum] a o nichž arbitr rozhodl dne [datum], již nedošlo. Obě shora uvedené skutečnosti (nečinnost finančního arbitra při shromažďování podkladů po dobu 8 měsíců; překročení lhůty pro vydání nálezu finančního arbitra o 5 a půl měsíce) se v délce posuzovaného řízení významně odrazily, a již jen proto je namístě hodnotit je jako celek jako nepřiměřené dlouhé (odvolací soud se tak přiklonil k závěrům prezentovaným rozhodnutími zdejšího soudu ve skutkově a právně obdobných věcech sp. zn. 29 Co 417/2020, sp. zn. 72 Co 148/2021, sp. zn. 68 Co 98/2020, sp. zn. 14 Co 121/2021, sp. zn. 20 Co 154/2021 či sp. zn. 16 Co 402/2020, a nikoliv spíše k ojedinělému rozhodnutí, k němuž došlo v řízení sp. zn. 62 Co 213/2020).

16. Odvolací soud tedy sdílí závěr soudu I. stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona o odpovědnosti za škodu v posuzovaném řízení došlo. Má však za nesprávný závěr soudu I. stupně, že samotným seznámením žalobce finančním arbitrem dne [datum] s předběžným názorem finančního arbitra o promlčení žalovaného nároku v posuzované věci došlo k vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. V tomto směru lze zcela odkázat na odvolací argumentaci žalobce, kterou odvolací soud považuje za zcela přiléhavou. Závěr soudu I. stupně o vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy lze navíc označit za soudní aktivismus, když sama žalovaná v tomto směru ničeho nenamítala, ve vyjádření k žalobě argumentovala pouze minimálním významem posuzovaného řízení pro žalobce vzhledem k předmětu posuzovaného řízení a postupu žalobce v něm.

17. Žalobci je tedy třeba nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného posuzovaného řízení kompenzovat přiměřeným zadostiučiněním. Při určení vhodné formy satisfakce (dle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu) je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce, a pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 či rozhodnutí nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 40/2009, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 či sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

18. V nyní projednávané věci nelze dovodit, že by újma způsobená žalobci nepřiměřenou délkou řízení před finančním arbitrem byla zcela minimální či zanedbatelná. Takový závěr nelze učinit ani s ohledem na význam řízení (tedy to, co bylo pro žalobce v sázce, když bezdůvodné obohacení, jehož vydání se z důvodu tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy domáhal, dosahovalo výše přes [částka]), ani s ohledem na chování žalobce coby účastníka řízení, neboť ten k délce řízení nijak významně nepřispěl (skutečnost, že jeho návrh trpěl vadami, řízení nijak podstatně neprodloužila). Za této situace se jako jediná přiměřená forma kompenzace jeví poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Jeho základní částka byla v souladu se Stanoviskem stanovena ve výši [částka] za rok řízení (v poloviční výši za první dva roky řízení), což odpovídá částce [částka] za jeden měsíc a částce (po zaokrouhlení) [částka] za jeden den řízení. Posuzované řízení trvalo 34 měsíců a 14 dnů, čemuž odpovídá základní částka odškodnění ve výši [částka]. V dalším sledu je třeba přistoupit k modifikaci této základní částky v závislosti na působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Pokud jde o složitost řízení, vzhledem k již zmíněnému vyššímu stupni obtížnosti, je namístě základní částku odškodnění ponížit o 10 %. Na druhou stranu je ale třeba zohlednit i průtahy na straně finančního arbitra, a to naopak navýšením základní částky odškodnění o 10 %. Dalším uvažovaným kritériem při modifikaci základní částky odškodnění je chování poškozeného, tj. žalobce. Ten však svým chováním délku řízení (ať ji v negativním či pozitivním slova smyslu) nijak významně neovlivnil, neboť na první výzvu k odstranění vad návrhu reagoval během čtrnácti dnů; na druhou výzvu po svém rozšíření žaloby sice ve stanovené lhůtě nereagoval, tato skutečnost však nebránila finančnímu arbitrovi v možnosti ve věci rozhodnout. Pro chování žalobce proto nebylo třeba základní částku odškodnění nijak upravovat. Posledním z hledisek, které bylo třeba zkoumat, je význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona o odpovědnosti za škodu). Posuzované řízení není typem řízení, u nichž Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. Stanovisko, část IV, písm. d/) dospěl k závěru, že již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. V případě, kdy zvýšený význam řízení nelze presumovat (a kdy jej netvrdil ani žalobce), je třeba mít za to, že tento je standardní, tj. takový, který se do úpravy základní částky odškodnění nijak nepromítá. K argumentaci žalované ve vztahu k významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, lze uvést jen tolik, že je evidentní, že zde ve vztahu k žalobci šlo o nikoli nepatrné peněžité plnění v souvislosti s uzavřenou pojistnou smlouvou, ohledně níž vznikly pochybnosti co do její platnosti. Na závažnosti věci nic nemění, že žalobce tyto pochybnosti nabyl až po několika letech trvání smlouvy, nebo že v průběhu řízení byl informován o předběžném právním názoru finančního arbitra v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení - jak správně poukazoval žalobce v podaném odvolání, nejde z povahy věci o názor konečný, který je vyjádřen až ve vydaném rozhodnutí, přičemž do té doby může být změněn, kupř. vhodnou a přesvědčivou argumentací, ať už skutkovou či právní. Žalobci v souvislosti s významem řízení nelze vytýkat ani nečinnost v průběhu posuzovaného řízení, když v něm byl dostatečně aktivní, finančnímu arbitrovi s respektem stanovených lhůt poskytoval veškerou potřebnou součinnost, jíž byl schopen.

19. Po takto provedené modifikaci základní částky (- 10%, + 10%) činí výsledné zadostiučinění [částka]. Tuto výši peněžitého plnění lze mít za plně způsobilou naplnit kompenzační funkci ve vztahu k nemajetkové újmě, kterou žalobce v řízení před finančním arbitrem utrpěl. Vedle uvedené částky žalobci náleží i požadovaný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona o odpovědnosti za škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Za den uplatnění nároku u žalované je třeba považovat den [datum], kdy byla do datové schránky Ministerstva financí doručena žalobcova výzva k náhradě nemajetkové újmy ze dne [datum].

20. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (ad I) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci peněžitou kompenzaci ve výši odpovídající částce [částka], a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Tento úrok však bylo možné přiznat až ode dne následujícího po uplynutí lhůty dle § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, tj. ode dne [datum]. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

21. V souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím, a to v obou případech dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce je třeba považovat za plně procesně úspěšného. Náklady, které žalobce na uplatnění svého práva v řízení před soudem I. stupně účelně vynaložil, sestávají ze soudního poplatku ve výši [částka] a dále z odměny a náhrad jeho advokáta. Jedná se o odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání dne [datum]) po [částka] (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, zkráceně„ AT“), 3 režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 AT). Mimoto patří k nákladům zástupce také cestovní výdaje podle § 13 odst. 5 AT, a to v souvislosti s cestou zástupce k jednání soudu a zpět (celkem 190 km) při použití vozidla Citroën C4 Picasso, [registrační značka], s průměrnou (kombinovanou) spotřebou dle technického průkazu 5,9 l motorové nafty na 100 km (při použití metodiky uvedené v technickém průkazu je rozhodující nikoli aritmetický průměr všech 3 uvedených hodnot spotřeby, nýbrž jen poslední údaj o tzv. kombinované spotřebě, který je sám o sobě již váženým průměrem předchozích dvou hodnot), při ceně pohonné hmoty [částka] a hodnotě opotřebení použitého vozidla 4,70 Kč/km (obojí podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.); celkem tak jde o cestovné ve výši [částka]. V té souvislosti náleží advokátovi rovněž náhrada za promeškaný čas strávený na cestě, a to v částce [částka] (po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 AT za každou z celkem 6 účtovaných započatých půlhodin). K souhrnu těchto částek je dále třeba přičíst 21% DPH, neboť zástupce žalobce je registrován coby plátce této daně, a to ve výši [částka] Celkem tedy náklady žalobce v řízení před soudem I. stupně činí [částka].

22. V odvolacím řízení byla žalobci přiznána náhrada v celkové výši [částka], která je tvořena odměnou žalobcova advokáta za dva úkony právní služby (odvolání a účast u jednání dne [datum]; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/AT) po [částka] (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/AT), 2 režijními paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 AT) a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši [částka]. Cestovní výdaje související s odvolacím jednáním nebyly požadovány.

23. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů, jak prvostupňového, tak odvolacího řízení, odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem, kdy uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř

Poučení