19 Co 371/2021- 86

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Alice Žáčkové a soudců Mgr. Pavla Freiberta a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o peněžité zadostiučinění [částka], k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 121/2021-57, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku žalobce na zaplacení další částky [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši [částka] (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané dne [datum], jíž se žalobce vůči žalovanému státu domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění v celkové výši [částka], a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] 2017 (dále jen„ posuzované řízení“).

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že v posuzovaném řízení, které započalo podáním návrhu dne [datum], byly až do dne [datum] shromažďovány podklady, teprve uvedeným dnem pak začala plynout zákonná lhůta pro rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZFA“). Tato lhůta byla zachována a i shromažďování podkladů probíhalo plynule, s výjimkou zhruba 8 měsíčního období od listopadu 2017 do července 2018, kdy Finanční arbitr vyhodnocoval dosud shromážděné podklady. Celkovou dobu má tak za přiměřenou, a to s ohledem na závěry rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96. Pokud Finanční arbitr překročil zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o námitkách, jde fakticky pouze o administrativní nedopatření spočívající v tom, že tuto lhůtu formálně neprodloužil, resp. o tom neinformoval účastníky, ačkoli zákon mu takovou možnost dává a v zákonné lhůtě nešlo z povahy věci rozhodnout. Za tato dílčí porušení práva se žalobci omluvila dopisem ze dne [datum], toto zadostiučinění považuje za dostačující.

4. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěný především samotný průběh posuzovaného řízení, které bylo zahájeno doručením žalobcova návrhu Finančnímu arbitrovi dne [datum], jímž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení vyčísleného částkou [částka] s příslušenstvím, a to z důvodu tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění. Finanční arbitr vyzval žalobce dne [datum] k doplnění návrhu, načež žalobce dne [datum] návrh částečně doplnil a sdělil, že jinými podklady již nedisponuje. Finanční arbitr poté oznámil zahájení řízení instituci ([datum]) a vyzval ji k vyjádření, jež bylo doručeno dne [datum] po dvojí žádosti instituce o prodloužení lhůty. Finanční arbitr následně až ke dni [datum] vyzval žalobce ke zvážení dalšího procesního postupu zejména s ohledem na institucí uplatněnou námitku promlčení, žalobce se k této výzvě vyjádřil dne [datum]. Finanční arbitr dne [datum] vyzval účastníky, aby se dne [datum] seznámili s podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedeného dne se s podklady seznámila instituce, žalobce žádal o zaslání podkladů v elektronické podobě; jeho žádosti bylo vyhověno dne [datum]. Vyjádření zaslal žalobce [příjmení] arbitrovi dne [datum], přičemž doplnil svá tvrzení a argumentaci, navrhl další dokazování a nově disponoval předmětem řízení tak, že nad rámec původně požadovaného plnění žádal též určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši veškerého dosud zaplaceného pojistného. S tímto podáním byla dne [datum] seznámena instituce, která následně dne [datum] zaslala Finančnímu arbitrovi své vyjádření a některé požadované podklady. Finanční arbitr dne [datum] o věci rozhodl nálezem, proti němuž podali námitky oba účastníci; instituce se k námitkám žalobce vyjádřila dne [datum]. Dne [datum] informoval Finanční arbitr účastníky o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách do dne [datum]. Následně však Finanční arbitr až dne [datum] vyzval instituci k předložení aktuálních podkladů k předmětnému pojištění. Tyto podklady byly předloženy dne [datum], žalobce s nimi byl seznámen ke dni [datum]. Dne [datum] Finanční arbitr opět informoval účastníky o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách (do 15 pracovních dnů) a vyzval je k předložení aktuálních podkladů, které instituce předložila dne [datum]. Finanční arbitr vydal rozhodnutí o námitkách dne [datum], toto bylo následujícího dne doručeno žalobci. Žalobce pak dne [datum] uplatnil u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění, který je nyní projednáván v tomto soudním řízení. Na tuto výzvu ministerstvo reagovalo dopisem ze dne [datum], v němž konstatovalo porušení práva a žalobci se za nepřiměřenou délku řízení omluvilo.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“) a konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobce. S ohledem na předmět a charakter posuzovaného řízení dospěl, že na danou věc se vztahuje čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sb.), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen„ Úmluva“). Je proto třeba posuzovat přiměřenost celkové délky řízení a nikoli pouze jednotlivé průtahy. Posuzované řízení shledal nepřiměřeně dlouhým, když trvalo po dobu 33 měsíců a 19 dnů. Přitom zohlednil i skutečnost, že Finanční arbitr je orgánem, který je zřízený právě pro rozhodování obdobných sporů, je specializovaný a z tohoto pohledu nelze považovat danou věc za složitý či mimořádně skutkově či právně náročný případ. Jakkoli Finanční arbitr formálně dodržel zákonnou lhůtu pro rozhodnutí (90 dnů od shromáždění podkladů), nelze předchozí dobu 586 pro shromáždění podkladů považovat za přiměřenou, pokud navíc byla v této době shledána i jeh nečinnost. O námitkách účastníků pak Finanční arbitr rozhodl až po uplynutí zákonné lhůty, jež byla překročena o 331 dní. V dalším soud prvního stupně postupoval v intencích stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] (dále jen„ Stanovisko NS“), a konstatoval, že újmu vzniklou žalobci, která se v obdobných situacích předpokládá, nelze odčinit pouhým konstatováním porušení práva, nýbrž že je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění (§ 31a odst. 2 ZOdpŠk). Soud prvního stupně pak určil nejprve základní částku odpovídající zjištěné délce posuzovaného řízení ve výši [částka] (po [částka] za každý rok řízení, poloviční částka v prvních dvou letech), kterou dále modifikoval v návaznosti na zákonná kritéria zvýšením o 10 % z důvodu procesního postupu Finančního arbitra (neinformování účastníků o prodloužení lhůt) a současně snížením o 10 % z důvodu procesní složitosti (shromažďování většího množství podkladů). Celkem proto soud prvního stupně přiznal žalobci právě částku [částka], a to včetně požadovaného úroku z prodlení.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal právo na náhradu v plné výši, neboť částečný neúspěch žalobce byl závislý na úvaze soudu. Výši nákladů žalobce určil součtem odměny advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) za celkem 4 úkony právní služby, paušální náhrady jeho hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 4 AT, jízdních výdajů k ústnímu jednání soudu prvního stupně v částce [částka], 21% DPH a zaplaceného soudního poplatku [částka].

7. Proti tomuto rozsudku (a to proti jeho vyhovujícímu meritornímu výroku I. a akcesorickému výroku III. o náhradě nákladů řízení) podala odvolání žalovaná, která obsáhle rekapitulovala dosavadní průběh řízení a připomněla obsah svých dosavadních vyjádření. Po skutkové stránce zdůraznila především to, že v rámci posuzovaného řízení žalobce ještě dne [datum] disponoval předmětem řízení a doplňoval svá tvrzení i další argumentaci, což si vyžádalo nové seznámení instituce s takto pozměněným návrhem a poskytnutí další lhůty pro vyjádření a seznámení se s podklady. Teprve po tomto vyjádření (a doložení posledních podkladů) dne [datum] mohla začít běžet zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 15 odst. 1 ZFA. Dále žalovaná upozornila i na to, že na celkové době trvání posuzovaného řízení se podílela mimo samotného žalobce i instituce jakožto druhý účastník řízení, když 2x žádala o prodloužení lhůty k vyjádření a předložení podkladů, což pak trvalo celkem 43 dní. K právní stránce věci uváděla, že žalobce svůj nárok opíral o § 13 odst. 1 věta druhá ZOdpŠk, tj. nedodržení zákonné lhůty, přesto však požadovanou částku vyčíslil postupem vycházejícím ze Stanoviska NS; teprve v průběhu soudního řízení žalobce uvedl, že svůj nárok uplatňuje v návaznosti na nepřiměřenou délku celého posuzovaného řízení. K vlastnímu posouzení věci žalovaná uvedla, že dobu trvání posuzovaného řízení (33,5 měsíce) nelze považovat za nepřiměřenou, neboť odpovídá průběhu a složitosti řízení. Odkázala přitom opětovně na rozsudek zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96, v němž byl řešen typově shodný případ a v němž byla celková délka řízení před Finančním arbitrem v trvání 24 měsíců shledána přiměřenou; tyto závěry pak byly aprobovány i usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3234/20. V tam řešené věci bylo konstatováno, že šlo o de facto formulářové podání mezi stovkami dalších, které musel Finanční arbitr individuálně posuzovat, vyhledávat podklady apod., přičemž bylo současně konstatováno, že se věc vymyká běžné agendě Finančního arbitra a byla shledána její mimořádná složitost (daná složitostí právní, kdy je posuzován produkt nesoucí znaky pojistného produktu i produktu kapitálového trhu, jakož i složitostí skutkovou, plynoucí z toho, že Finanční arbitr musel sám obstarat veškeré nezbytné podklady). K otázce významu předmětu posuzovaného řízení pak žalovaná uvedla, že v této souvislosti mělo být hodnoceno i to, že žalobce uzavřel pojistnou smlouvu na dobu 30 let, její neplatnosti se začal dovolávat až po 5 letech jejího trvání, i nadále však po celou dobu posuzovaného řízení hradil pojistné, jakož i že již ode dne [datum] věděl o částečném promlčení svého nároku, v řízení nebyl aktivní, nespolupracoval, neúčastnil se ústních jednání a nekomunikoval; stěží se také mohl dostat do existenční nejistoty, když zastoupení advokátem není v posuzovaném řízení nutné. Je proto přesvědčena, že peněžité zadostiučinění není namístě, a navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a jí bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné. Skutečnost, že lhůta pro rozhodnutí běží Finančnímu arbitrovi až od okamžiku shromáždění podkladů a že se tu neuplatňuje koncentrace řízení, neznamená, že termín, od kterého lhůta pro rozhodnutí běží, je na jeho libovůli (tj. kdy on sám vyhodnotí, že má dostatek podkladů). V daném případě byl tímto okamžikem den [datum], kdy Finanční arbitr obdržel vyjádření instituce k žalobcovu návrhu. Rozhodnout tak měl nejpozději do [datum], což však neučinil, a namísto toho konal zcela neúčelné kroky (výzva žalobci ke zpětvzetí návrhu, nadto až po uplynutí 8 /!/ měsíců). Stejně tak i v řízení o námitkách byl Finanční arbitr nečinný, když poté, co žalobci zaslal dne [datum] dvě listiny předložené institucí, vydal rozhodnutí až dne [datum]. Právě touto významnou nečinností Finančního arbitra se tato věc podstatně liší od věci, na kterou odkazuje žalovaná (rozsudek zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96) a v níž bylo posuzováno řízení trvající„ jen“ 24 měsíců (Finanční arbitr byl přitom po celou dobu trvání tohoto řízení činný a k prodlevám nedocházelo). Ani argument mimořádnou složitostí věci není přiléhavý, neboť Finanční arbitr již před zahájením posuzovaného řízení i v období krátce poté rozhodl v celé řadě skutkově i právně obdobných věcí. Žalobci nelze jeho postup v řízení nijak vytýkat, pokud Finančnímu arbitrovi předložil veškeré jemu dostupné podklady (v tomto kontextu se jeví až nesmyslnou výzva Finančního arbitra ze dne [datum], vyzývající žalobce k předložení podkladů„ dalších“). Namístě není ani bagatelizace významu posuzovaného řízení pro žalobce. Ten měl sjednaný pojistný produkt s měsíční platbou [částka], teprve následně však nabyl pochybnosti o platnosti smlouvy (s ohledem na medializované rozhodování v obdobných věcech); v té době již byla uhrazena částka celkem [částka]. Žalobce se proto obrátil na advokáta a následně na Finančního arbitra, přičemž však pro případ, že by smlouva nebyla shledána neplatnou, byl nucen i nadále sjednané měsíční platby hradit. Ze všech těchto důvodů navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a žádal náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

10. Ke skutkové stránce lze ve stručnosti uvést, že soud prvního stupně na základě řádně provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, ostatně v tomto směru mu ničeho nevytýká ani žádný z účastníků (žalovaná pouze některá dílčí skutková zjištění zdůrazňuje s tím, že by z nich měly být vyvozeny jiné právní závěry). Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak je ve stručnosti popsán výše pod bodem 4, proto odvolací soud bez dalšího vychází a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Rovněž pokud jde o právní posouzení věci, postupoval soud prvního stupně správně, pokud věc posoudil podle příslušných ustanovení ZOdpŠk a dospěl k závěru o tom, že nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán, jak co do základu (tj. co do závěru o existenci nesprávného úředního postupu na straně jedné a újmy, která z toho plyne žalobci, na straně druhé), tak i co do konkrétní podoby (namístě je poskytnutí peněžitého zadostiučinění) i výše (konkrétní peněžité částky, jež byla žalobci přiznána). I v těchto ohledech je proto v zásadě možné odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se soud prvního stupně správně vypořádal se všemi pro věc významnými aspekty.

12. K námitkám žalované je pak třeba doplnit následující.

13. K povaze uplatněného nároku (jde-li o nárok podle § 13 odst. 1 ZOdpŠk věty druhé – porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo provést úkon v zákonné lhůtě – nebo věty třetí – nerespektování lhůty přiměřené, není-li stanovena lhůta zákonná) je předně třeba uvést, že tu jde o právní posouzení věci; je tedy v zásadě lhostejné, jak v tomto ohledu kvalifikoval svůj nárok sám žalobce. Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že s ohledem na povahu a předmět posuzovaného řízení je správným závěr soudu prvního stupně v tom směru, že se zde uplatní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku). Dále je třeba konstatovat, že zákonné lhůty nejsou stanoveny pro celé posuzované řízení, nýbrž toliko pro jeho dílčí úseky (lhůta pro vydání nálezu v trvání 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí podle § 15 odst. 1 ZFA, lhůta pro rozhodnutí o námitkách v trvání 30 dnů ode dne jejich doručení, resp. 60 dnů ve zvlášť složitých případech podle § 16 odst. 2 ZFA; lhůtu může Finanční arbitr přiměřeně prodloužit, pokud vzhledem k povaze věci nelze v zákonné lhůtě rozhodnout). V takovém případě je tedy nezbytné zabývat se nikoli pouze dodržením dílčích zákonných lhůt, nýbrž především celkovou přiměřeností trvání posuzovaného řízení, obdobně jako tomu je v případě řízení soudních (u nichž jsou rovněž některé dílčí lhůty zákonem stanoveny, srov. kupř. lhůta pro vypravení písemného vyhotovení rozsudku podle § 158 odst. 4 o. s. ř.).

14. Správným je pak též navazující závěr soudu prvního stupně o nepřiměřenosti celkové doby trvání posuzovaného řízení. Je zcela evidentní, že toto řízení mohlo a mělo být ukončeno podstatně dříve. V souvislosti s prvostupňovou fází posuzovaného řízení (do vydání nálezu) se nelze spokojit toliko s tím, že samotný nález byl vydán v zákonné lhůtě od posledního podání některého z účastníků, nýbrž je třeba zkoumat i postup Finančního arbitra v průběhu obstarávání podkladů. Nakolik tu jde o správní orgán, který podklady pro své rozhodnutí obstarává z úřední povinnosti, je i v tomto úseku řízení Finanční arbitr odpovědný za jeho řádný a plynulý průběh. Kterékoli z podání účastníků počínaje vyjádřením instituce k podanému návrhu lze přitom považovat v zásadě za poslední, tj. takové, od něhož Finančnímu arbitrovi běží zákonná lhůta pro vydání nálezu. Pokud v této lhůtě Finanční arbitr shledá, že je třeba podklady doplnit, je třeba, aby na takové zjištění také včas reagoval, tj. učinil relevantní procesní kroky k získání chybějících podkladů. Z tohoto pohledu je pak zcela nepřijatelné, aby po dobu 8 měsíců„ vyhodnocoval podklady“ (jejich vyhodnocení by mělo zásadně vést k rozhodnutí, a to v zákonné lhůtě), aby pak žalobci adresoval výzvu ke zvážení zpětvzetí návrhu (což je zcela procesně neefektivní postup, nesměřující k vydání nálezu). Dále je zřejmé i flagrantní překročení lhůty pro rozhodnutí o námitkách, která byla prodloužena do [datum], aniž by však Finanční arbitr rozhodl. Teprve po jejím uplynutí vyzval instituci k předložení aktuálních podkladů, jež mu byly doručeny dne [datum] a následně s nimi byl seznámen žalobce. Ani poté však nebylo rozhodnuto po dobu dalších 3 měsíců, aby poté Finanční arbitr opětovně vyzýval instituci k předložení aktuálních podkladů, jichž se mu dostalo dne [datum]. Přesto však o námitkách rozhodl až o dalších téměř 5 (!) měsíců později. Již jen tato kumulace průtahů (zdaleka nejde jen o dílčí či ojedinělý průtah) svědčí pro závěr o celkové nepřiměřenosti trvání posuzovaného řízení.

15. K opačnému závěru nemůže vést ani argumentace žalované opřená o jiné rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96), neboť v tam řešené věci trvalo řízení před Finančním arbitrem po významně kratší dobu (téměř o rok méně) a nebylo zatíženo průtahy zjištěnými v této věci; odlišnost obou srovnávaných věcí je zcela evidentní.

16. Je tedy bez jakýchkoli pochyb správným závěr soudu prvního stupně jak o existenci nesprávného úředního postupu (nepřiměřené celkové délce trvání posuzovaného řízení), tak i o újmě, která z toho žalobci plyne a jež se v souladu se závěry Stanoviska NS předpokládá. Správným je potom také navazující závěr o tom, že pouhé konstatování porušení práva není v této věci dostačující (takový závěr přichází v úvahu pouze výjimečně, jsou-li pro to konkrétní věcné důvody, jež však v nyní řešené věci shledány nebyly), a je tedy třeba poskytnout žalobci zadostiučinění v peněžité formě.

17. I v tomto ohledu pak soud prvního stupně postupoval správně, když postupem vycházejícím ze Stanoviska NS určil nejprve základní částku odpovídající celkové době trvání posuzovaného řízení a tuto pak dále modifikoval s ohledem na zákonná kritéria (§ 31a odst. 3 ZOdpŠk).

18. Ani zde není soudu prvního stupně čeho vytknout, pokud zohledňoval pouze postup Finančního arbitra (navýšení o 10 %) na straně jedné a obtížnost věci (snížení o 10 %) na straně druhé. Lze podotknout, že věc byla vskutku co do své složitosti do určité míry obtížnější, zejména ve vztahu k množství shromažďovaných a následně vyhodnocovaných podkladů, ale i co do právní náročnosti, nikoli však v extrémní míře (kupř. mimořádnost věci, tvrzenou ze strany žalované, vylučuje jí samotnou uváděné tvrzení, že obdobných návrhů řešil Finanční arbitr„ stovky“); 10% modifikace je proto zcela přiměřená. Naproti tomu postup samotného Finančního arbitra vykazoval zcela zásadní vady (prodlevy), které se v konečném důsledku přímo a nezpochybnitelně projevily v celkové nepřiměřené délce trvání posuzovaného řízení (nejde přitom zdaleka jen o„ pouhé“ formální neprodloužení zákonné lhůty, jak je popsáno výše). V tomto ohledu se pak soudem prvního stupně aplikované 10% navýšení základní částky nemůže jevit jako nepřiměřené, resp. nepřiměřeně vysoké.

19. Nakolik žalovaná připomínala též postup účastníků v rámci posuzovaného řízení, považuje odvolací soud vliv těchto skutečností za zanedbatelný (zejména v kontextu s podílem samotného Finančního arbitra). Byl to sice žalobce, kdo v průběhu řízení disponoval návrhem, je však nutno zdůraznit, že taková dispozice je přípustná a mohla vést k prodloužení řízení nejvýše o zhruba 2,5 měsíce (ke změně návrhu došlo dne [datum], instituce na něj reagovala [datum] a Finanční arbitr si pak sám v návaznosti na to stanovil /prodloužil/ lhůtu pro vydání nálezu do [datum]; tu však sám nedodržel a nález byl vydán až dne [datum]), tj. o dobu vzhledem k celkovému trvání řízení v zásadě zanedbatelnou. Totéž se týká žádosti instituce o prodloužení lhůty k vyjádření a doložení podkladů, jež byla fakticky prodloužena na konečného 1,5 měsíce, tj. opět jde o dobu, jež je z hlediska celkového trvání posuzovaného řízení zcela zanedbatelná.

20. Konečně se pak nelze ztotožnit ani s argumentací žalované ve vztahu k významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce. Je evidentní, že tu šlo o nikoli nepatrné peněžité plnění v souvislosti s uzavřenou pojistnou smlouvou, ohledně níž vznikly pochybnosti co do její platnosti. Na závažnosti věci nic nemění, že žalobce tyto pochybnosti nabyl až po několika letech trvání smlouvy, a bez významu je i skutečnost, že sjednané pojistné i nadále platil (o neplatnosti byl mezi stranami spor, v případě neúspěchu by se žalobce vystavoval přinejmenším smluvním sankcím) a že v průběhu řízení byl informován o uplatněné námitce promlčení a o předběžném právním názoru Finančního arbitra (nejde z povahy věci o názor konečný, který je vyjádřen až ve vydaném rozhodnutí, přičemž do té doby může být změněn, kupř. vhodnou a přesvědčivou argumentací, ať už skutkovou či právní). Žalobci nelze vytýkat ani nečinnost v průběhu posuzovaného řízení, nýbrž naopak, je třeba konstatovat, že v něm byl dostatečně aktivní, respektoval stanovené lhůty a Finančnímu arbitrovi poskytoval veškerou potřebnou součinnost, jíž byl schopen.

21. Je tedy možno shrnout, že i z pohledu odvolacích námitek napadený rozsudek soudu prvního stupně obstojí. Odvolací soud jej proto podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný v celém rozsahu (tj. i co do přiznaného úroku z prodlení a akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná coby odvolatelka byla v této fázi řízení zcela neúspěšná, a žalobci proto náleží náhrada nákladů sestávajících z odměny jeho zástupce (advokáta) ve výši [částka], tj. po [částka] podle § 7 AT (z tarifní hodnoty [částka] podle § 9 odst. 4 písm. a/ AT) za každý z obou úkonů spočívajících v sepisu písemného vyjádření a účasti při jednání odvolacího soudu, jakož i náhrady hotových výdajů advokáta ve výši po [částka] podle § 13 odst. 1, 4 AT ke každému z obou úkonů. Mimoto patří k nákladům zástupce také cestovní výdaje podle § 13 odst. 5 AT, a to v souvislosti s cestou zástupce k jednání odvolacího soudu a zpět (celkem 190 km) při použití vozidla Citroën C4 Picasso, [registrační značka], s průměrnou (kombinovanou) spotřebou dle technického průkazu 5,9 l motorové nafty na 100 km (při použití metodiky uvedené v technickém průkazu je rozhodující nikoli aritmetický průměr všech 3 uvedených hodnot spotřeby, nýbrž jen poslední údaj o tzv. kombinované spotřebě, který je sám o sobě již váženým průměrem předchozích dvou hodnot), při ceně pohonné hmoty [částka] a hodnotě opotřebení použitého vozidla 4,70 Kč/km (obojí podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.); celkem tak jde o cestovné ve výši [částka]. V té souvislosti náleží advokátovi rovněž náhrada za promeškaný čas strávený na cestě, a to v částce [částka] (po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 AT za každou z celkem 6 účtovaných započatých půlhodin). K souhrnu těchto částek je dále třeba přičíst 21% DPH, neboť zástupce žalobce je registrován coby plátce této daně. Celkem tedy náklady žalobce v odvolacím řízení činí [částka]. Tuto částku je třeba zaplatit ve lhůtě plynoucí dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení