58 Co 137/2024 - 236

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a Mgr. Magdalény Gargulákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 290.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 3. 2024, č. j. 4 C 119/2020-196, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadeném výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 221 495, 86 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta A].

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 19 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Odvoláním napadeným rozsudkem uložil soud prvého stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci 290 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 290 000 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 341 020,86 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Podle podstatné části odůvodnění rozsudku vzal soud za prokázané, že po vzájemné dohodě mezi žalovaným a [jméno FO] si (z důvodu sporu v rodině [jméno FO]) žalovaný zakoupil vozidlo [jméno FO], [jméno FO], VIN: [VIN kód] (dále také jen „vozidlo“ či „předmětné vozidlo“), z peněz poskytnutých od [jméno FO]; vozidlo bylo přihlášeno na žalovaného, žalovaný byl přítomen vyzvednutí značek a sepisu pojistné smlouvy. Žalovaný se také jako vlastník vozidla choval, když i nadále byl zapsán v dokladech, hradil pojistku z peněz poskytnutých od [jméno FO], kterému vozidlo přenechal k užívání. Soud prvého stupně uzavřel, že žalovaný předmětné vozidlo prodal žalobci, tedy že kupní smlouvu ohledně prodeje předmětného vozidla uzavíral žalovaný s žalobcem, a nikoliv s [název] (jak tvrdil žalovaný); bylo prokázáno nejen uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, ale i předání kupní ceny ve výši 290 000 Kč.

3. Věc soud prvého stupně posoudil s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen "o. z.“), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Ve věci pak aplikoval ustanovení § 37 odst. 2 a § 457 obč. zák. a kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil podle § 588 a následujících obč. zák., neboť obě strany uzavíraly smlouvu jako fyzické osoby, nikoliv v rámci svých podnikatelských činností a současně v ustanovení smlouvy smluvily "reklamační řízení dle občanského zákoníku", čímž projevily vůli uzavřít smlouvu v souladu s tehdy platným zákonem č. 40/1964 Sb., který neumožňoval nabytí vlastnického práva smlouvou od nevlastníka. Podřazení smlouvy pod ustanovení § 588 obč. zák. odpovídá i obsah smlouvy, kdy povinnost žalovaného měla spočívat v odevzdání předmětu koupě a povinnost žalobce předmět koupě převzít a zaplatit za něj žalovanému kupní cenu 290 000 Kč. Vlastnické právo k předmětu koupě mělo přejít na žalobce okamžikem převzetí předmětu koupě žalobcem dle § 133 odst. 1 obč. zák., když mezi stranami nebylo dohodnuto jinak, jak prokazoval obsah kupní smlouvy ze dne [datum], na jejímž základě žalobce "nabyl" předmětné vozidlo od žalovaného.

4. Žalovanému však v době uzavření kupní smlouvy vlastnické právo k předmětu koupě nesvědčilo, neboť on sám vozidlo získal od nevlastníka - [jméno FO]nebyl zapsán jako vlastník vozidla) - za pomoci svědka [jméno FO] v roce 2008, přičemž předmětné vozidlo bylo odcizeno na Slovensku již v roce 2005.

5. Vyhodnotil, že žalovaný při nabytí vozidla nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vozidlo patří, když sice nemusel mít povědomí o odcizení vozidla, vozidlo prošlo kontrolou STK bez zjištění závad, nebylo vedeno v registru odcizených vozidel, avšak předcházející majitel, pan [jméno FO], nebyl zapsán jako vlastník, žalovaný nedokázal uvést, na základě jakých dokladů proběhla k vozidlu jeho registrace na Slovensku a k vozidlu existoval jen jeden plastový klíč. Zejména získání vozidla od osoby, která není zapsána jako vlastník vozidla v registru vozidel, je natolik zásadní okolnost, která dobrou víru žalovaného přímo vyvrací; následná kontrola STK ani registrace vozidla v České republice již na nedostatek dobré víry žalovaného v době získání vozidla nemohly mít vliv. Žalovaný tak nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře dle § 130 odst. 1 obč. zák, že mu vozidlo patří.

6. Pro absenci dobré víry žalovaného i délku doby oprávněné držby tří let, jak je stanovená v § 134 odst. 1 obč. zák., kterou žalovaný nesplnil, když vozidlo držel jen dva roky (2008 – 2010), nemohl žalovaný nabýt vlastnické právo k vozidlu ani vydržením dle § 134 odst. 1 obč. zák.

7. Soud prvého stupně uzavřel, že žalovanému v době uzavření smlouvy s žalobcem (tj. k [datum]) nenáleželo vlastnické právo k předmětu koupě, které mělo být převedeno žalobci, a proto bylo plnění dle kupní smlouvy plněním od počátku nemožným a uzavřená smlouva mezi účastníky absolutně neplatnou dle § 37 odst. 2 obč. zák., kdy k této neplatnosti přihlédl soud z moci úřední. Jelikož podle absolutně neplatné smlouvy bylo plněno, vznikla účastníkům synallagmatická povinnost dle § 457 obč. zák. vrátit si vše, co podle ní dostali. Žalobce tuto povinnost splnil již tím, že vozidlo bylo vydáno orgánům činným v trestním řízení (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2432/99, a to i ve vztahu k orgánům cizího státu), a proto soud shledal důvodnou povinnost žalovaného vrátit zaplacenou kupní cenu, to je částku 290 000 Kč. Okolnost, že žalovaný přenechal zaplacenou kupní cenu 290 000 Kč [jméno FO], nemá vliv na trvání povinnosti žalovaného a je věcí žalovaného a svědka [jméno FO], jak se následně vzájemně vypořádají. Žalovaný svoji povinnost nesplnil, ačkoliv byl žalobcem vyzván výzvou ze dne [datum], a proto se ocitl v prodlení nejméně od [datum] a je povinen zaplatit žalobci také úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně, stanovené podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

8. Žaloba je důvodná, proto jí soud prvého stupně vyhověl. Podrobně odůvodnil, proč neprovedl další žalovaným navrhované důkazy.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvého stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 341 020,86 Kč, sestávající z vlastních nákladů žalobce za řízení ve výši 221 495,86 Kč a nákladů, které již žalobce zaplatil žalovanému na základě předcházejících soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena, tj. jiné hotové výdaje žalobce dle § 137 odst. 1 o. s. ř. v nesporné výši 119 525 Kč (96 632 Kč +22 893 Kč).

10. Soud prvého stupně pak v odst. 15 odůvodnění rozsudku blíže odůvodnil a specifikoval, z čeho sestávají náklady řízení ve výši 221 495,86 Kč.

11. Ve vztahu k nákladům, které již žalobce zaplatil žalovanému na základě předcházejících soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena (tj. částky 119 525 Kč), soud odůvodnil svůj závěr, že lze tuto částku přiznat jako náklady řízení ve smyslu ustanovení § 137 o. s. ř. s tím, že ve věci pro skutkové odlišnosti nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 35/88; uzavřel, že ohledně této částky není důvod odkazovat žalobce s tímto nárokem na jiné soudní řízení z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. pro právní důvod, který odpadl, a přiznal žalobci tuto částku v rámci nákladů tohoto řízení.

12. Proti rozsudku, a to výslovně proti výroku I. i proti výroku II., podal žalovaný odvolání. V něm zdůraznil, že v České republice platí principy dobré víry nabyvatele, které jsou zakotveny v občanském zákoníku a byly také zakotveny v občanském zákoníku, který platil v době prodeje předmětného vozidla. Pokud prodávající jednal v dobré víře, že nabyl vozidlo legálně, a to i přesto, že ve skutečnosti nebyl vlastníkem vozidla, neboť neměl k vozidlu vlastnické právo, jde o situaci, kde prodávající poskytl kupujícímu vozidlo s "dobrým" titulem. Dobrý titul je pojem, který znamená, že „osoba získala vozidlo od osoby, která měla toto majetkové právo převést, i když neměla vlastnické právo k tomuto majetku“. Pokud tedy kupující získal vozidlo od prodávajícího s dobrým titulem, tak prodávající (žalovaný) nenese odpovědnost za předchozí problémy s vlastnictvím majetku.

13. Svou argumentaci opřel o judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, kdy konkrétně v odvolání specifikoval a uvedl „např. nález č. I. ÚS 2219/2014 nebo III. ÚS 247/14 nebo IV. ÚS 402/15, kdy Ústavní soud ČR zrušil předchozí rozhodnutí NS ČR v podobných věcech (v těchto nálezech je pak citována řada dalších nálezů)", a v doplnění odvolání dále odkázal na blíže nespecifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2024 (poznámka odvolacího soudu: podle citace částí odůvodnění předmětného rozhodnutí se dle názoru odvolacího soudu zřejmě jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 29 ICdo 99/2022).

14. Shrnul, že společným znakem postupně se vytvářející judikatury je poskytnutí ústavněprávní ochrany dobrověrnému nabyvateli (ale tedy i prodejci) s tím, že nezbytným předpokladem pro nabytí vlastnického práva je dobrá víra, kterou jsou povinny obecné soudy posoudit s ohledem na individuální okolnosti každého případu. Případnou kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele (ale i prodávajícího) a vlastnického práva původního vlastníka, ke které dochází, musí soudy řešit individuálně a důležitější je posuzování dobré víry.

15. Z toho dovozuje, že pokud žalovaný jednal v dobré víře, že nabyl vozidlo legálně a s oprávněním, přestože ve skutečnosti nebyl vlastníkem vozidla, měl by být osvobozen od odpovědnosti za následné problémy s vlastnictvím vozidla. Je důležité, aby i kupující jednal s náležitou opatrností a snažil se ověřit pravost vlastnictví a provést veškeré nutné kontroly a ověření před koupí vozidla. Upozornil na to, že žalobce byl dlouholetým pracovníkem ve firmě [adresa] a tato firma disponuje nástroji, které ověří původ vozidla, a protože došlo posléze k jeho prodeji, tak otázka dobré víry byla vyřešena.

16. Nejvyšším stupněm ochrany dobrověrnosti žalovaného v tomto případě bylo to, že když se žalovaný stal [datum] vlastníkem, tak bylo toto vozidlo s již pozměněným VIN podrobeno evidenční kontrole na STK [adresa] a bylo schváleno pro provoz a byla mu přidělena SPZ; v souladu s platnými předpisy bylo toto vozidlo přistaveno na další kontrolu po dvou letech [datum] opět na STK [adresa] a opět zde nebyly žádné závady zjištěny. Poukázal na to, že navrhoval vyžádání předmětného protokolu od Ministerstva dopravy ČR, což nebylo soudem akceptováno, a proto nebylo prokázáno, že žalovaný si nemohl být ničeho protiprávního vědom; žalovaný vyvinul veškerou možnou snahu o prokázání legálního původu i dobrého stavu vozidla.

17. Soudu prvého stupně vytýká, že se zabýval otázkou dobré víry pouze okrajově, kdy hodnotil, že předchozí [jméno FO] nebyl zapsán jako vlastník (avšak byl zapsán někdo jiný – [jméno FO] od [datum], a to ve Slovenské republice v době, kdy již byl VIN pozměněn, což soud neřešil) a k vozidlu byl jen jeden plastový klíč. To podle soudu prvého stupně stačí ke zpochybnění dobré víry žalovaného, s čímž však žalovaný nesouhlasí.

18. Kritizuje i skutečnost, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ohledně pravosti jeho podpisu na výdajovém pokladním dokladu ze dne [datum], který potvrzuje, že [Jméno žalobce] vyplatil za předmětné vozidlo [jméno FO] částku 290 000 Kč; tímto hodlal prokázat, že žádnou částku za vozidlo neobdržel.

19. V písemném vyhotovení odvolání uvedl, že je skutečností, že na kupní smlouvě ze stejného dne je patrně pravý podpis žalovaného "nebo lépe vyhotovený padělek", avšak není zřejmé, zda žalovanému tato smlouva nebyla předložena bez předchozího vyplnění údajů včetně kupní ceny; v závěrečném návrhu před odvolacím soudem pak uvedl, že pouze na kupní smlouvě je nezpochybnitelný podpis žalovaného.

20. Pokud má však smlouva potvrzovat, že žalovaný převzal peníze, tak toto popírá a jeho výpověď potvrzují i svědci [jméno FO] a [jméno FO], kteří zároveň hovoří o zcela jiné částce, a to o částce 260 000 Kč. Tím, že soud prvého stupně zamítl i tento druhý návrh žalovaného, výrazně zkrátil jeho práva a ztížil podmínky pro objasnění všech individuálních aspektů tohoto případu.

21. Pokud soud prvého stupně argumentoval některými rozpory ve výpovědích žalovaného u různých soudů, tak zdůraznil, že je velmi jednoduchou osobností, která nemá dostatečné paměťové schopnosti a už vůbec ne o tom, co bylo před několika lety.

22. Žalovaný má podezření, že ve věci vyslechnutý svědek [jméno FO] nevypovídá pravdu, protože pokud by připustil, že vozidlo vykoupil autobazar (jehož byl majitelem) a následně jej převedl na žalobce, tak by odpovědnost za toto nesl autobazar, což žalobce, který byl zaměstnancem autobazaru, nemohl připustit.

23. Namítl, že soud prvého stupně se nijak nevypořádal s výpověďmi svědka [jméno FO] a svědka [jméno FO], respektive hodnocení důkazů provedl, ale nesprávně uzavřel, že tito svědci nevypovídají pravdu.

24. Uzavřel, že podle jeho názoru soud prvého stupně nepostupoval správně, a to nejen při hodnocení důkazů, ale i při posuzování otázky dobré víry či opatření nových důkazů, respektive při zamítnutí důkazů navrhovaných žalovaným.

25. Navrhl proto zrušení rozsudku s tím, nechť soud opatří dva protokoly o technických prohlídkách vozidla v STK [adresa], přibere soudního znalce z oboru písmoznalectví – ruční písmo, aby posoudil, zda jeho podpis na výdajovém pokladním dokladu, ale i na kupní smlouvě z [datum], je pravým podpisem žalovaného, a vyzve svědka [jméno FO] k doložení potvrzení o pobytu tohoto svědka v Itálii dne [datum]. Dále požadoval, aby soud zaujal stanovisko k otázce prokázání dobré víry žalovaného vzhledem k stávající judiktatuře Ústavního soudu a k tomu, zda bylo v silách žalovaného i jinak zjistit, zda vozidlo nepochází z legálních zdrojů.

26. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřil žalobce. Ve vztahu k judikatuře, na kterou v odvolání žalovaný odkazoval, upozornil, že tato se zaobírala dobrou vírou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., avšak ve skutkově zcela odlišné situaci, a to při koupi nemovitosti od nevlastníka zapsaného jako vlastník v katastru nemovitostí. Poukaz na judikaturu Ústavního soudu je tedy zcela nepřiléhavý.

27. Dále zdůraznil, že žalovaný nadto pomíjí, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovanému dobrá víra ohledně nabytí vlastnictví k automobilu nesvědčila, a to hned z několika důvodů. Žalovaný totiž nikdy neměl vůli být vlastníkem předmětného automobilu, vystupoval pouze jako evidenční vlastník namísto svého známého pana [jméno FO], který zastíral vlastnictví automobilu pro majetkové spory se svou manželkou. Byl to ostatně pan [jméno FO], a nikoli žalovaný, který měl za automobil v roce 2008 platit kupní cenu a v roce 2010 rozhodovat o jeho prodeji. Automobil byl nadto v roce 2008 získán za pochybných okolností (bez jakékoliv smluvní dokumentace od osoby - [jméno FO] - která nebyla jako vlastník automobilu nikdy evidována).

28. Poukázal i na to, že v jiném řízení řešícím spor žalobce se společností [právnická osoba]. (věc vedená Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013 a následně Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 598/2014, přičemž věc se týkala následného prodeje předmětného vozidla žalobcem dalšímu subjektu), došly na základě rozsáhlého dokazování uvedené soudy shodně se soudem prvého stupně k závěru, že prvním dobrověrným držitelem předmětného vozidla byl až žalobce poté, co vozidlo dne [datum] proti podpisu kupní smlouvy, zaplacení kupní ceny 290 000 Kč a předání osvědčení o registraci vozidla (velkého TP), v němž byl žalovaný uveden jako vlastník, převzal od žalovaného. Žalovanému ani nikomu z předchozích držitelů vozidla s ohledem na odcizení předmětného vozidla, úpravu kódu VIN a okolnosti převodů a nakládání s vozidlem dobrá víra nesvědčila.

29. Uzavřel, že s námitkou žalovaného o nabytí vozidla v dobré víře, respektive vlastnictví kradeného vozidla, se soud prvého stupně přesvědčivě vypořádal, když zejména poukázal na absenci dobré víry na straně žalovaného (který sám v řízení i v podaném odvolání připouští, že se nikdy necítil být vlastníkem). Soud prvého stupně nadto správně podotkl, že v případě žalovaného neuplynula za dobu držby tříletá vydržecí doba, tedy ani případný skutkový závěr o dobré víře žalovaného při nabytí předmětného vizidla by dle tehdejší právní úpravy nemohl vést k závěru o nabytí vlastnického práva k vozidlu žalovaným, a tedy platnosti následné kupní smlouvy z [datum] uzavřené mezi žalovaným jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím.

30. K námitce neprovedení důkazů ve vyjádření žalobce uvedl, že soud prvého stupně se v odůvodnění rozsudku podrobně zaobíral vyhodnocením provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, když mimo jiné vycházel z důkazů provedených též v řízení u Okresního soudu ve Vsetíně, respektive Krajského soudu v Ostravě, kde žalovaný vypovídal v postavení svědka. Závěry soudu prvého stupně o nevěrohodnosti výpovědi žalovaného, jakož i svědků [jméno FO] a [jméno FO], jsou náležitě odůvodněny a zasazeny do kontextu ostatních provedených důkazů.

31. Soud prvého stupně též náležitě odůvodnil závěr o nadbytečnosti jiných žalovaným navržených důkazů.

32. Navrhl potvrzení rozsudku z důvodu jeho věcné správnosti.

33. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání byla podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), žalovaným, jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející (§ 212a o. s. ř.).

34. Soud I. stupně na základě jím provedeného dokazování učinil správné skutkové závěry, na které odvolací soud odkazuje. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1546/99, 26 Cdo 938/2005, 26 Cdo 228/2005, 28 Cdo 2401/2008, 30 Cdo 256/2018-157) soudem I. stupně již řádně provedené listinné důkazy s ohledem na jejich povahu neopakoval.

35. Správné skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvého stupně, odvolací soud zcela přejímá. Soud prvého stupně zjištěný skutkový stav podřadil i pod správná zákonná ustanovení, která jsou v rozhodnutí soudu prvého stupně citována. Odvolací soud proto ohledně skutkových zjištěních, závěrů o skutkovém stavu a zákonných ustanovení, pod která soud prvého stupně zjištěný skutkový stav podřadil, pro stručnost zcela odkazuje na správné a přezkoumatelné odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožňuje.

36. K jednotlivým odvolacím námitkám tolik:

37. Žalovaný kritizuje soud prvého stupně, že se nedostatečně zabýval otázkou dobré víry a zdůraznil, že jednal v dobré víře v to, že on sám nabyl vozidlo legálně. Okolnosti dobré víry dovozoval z toho, že dne [datum] se stal vlastníkem vozidla, přičemž toto vozidlo mělo již pozměněný VIN; nadto poté, co se stal jeho vlastníkem, bylo vozidlo opakovaně podrobeno kontrole na STK [adresa], kdy na něm nebyly zjištěny žádné závady. Nepovažuje za dostatečné, pokud soud prvého stupně dovodil nedostatek jeho dobré víry z toho, že předchozí [jméno FO]od něhož vozidlo kupoval) nebyl zapsán jako vlastník, a že k vozidlu byl jen jeden plastový klíč.

38. K této odvolací námitce odvolací soudu uvádí, že pojem dobré víry musí být hodnocen nikoliv pouze z hlediska osobního přesvědčení držitele, ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. Dobrou víru jako psychický stav nelze přímo dokazovat. Lze však na ni usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Tyto okolnosti musí v případě sporu prokazovat držitel.

39. Žalovaný svou dobrou víru opírá toliko o to, předmětné vozidlo opakovaně prošlo v České republice stanicí technické kontroly a nebyly na něm zjištěny žádné závady. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný byl registrován jako vlastník vozidla v roce 2008 již v době, kdy bylo vozidlo registrováno ve Slovenské republice (viz odst. 9 a 12 odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku). Skutečnost, že vozidlo poté, co žalovaný nabyl jeho vlastnictví (tedy poté, kdy byl žalovaný jako vlastník vozidla registrován ve Slovenské republice) prošlo opakovaně technickou kontrolou v České republice, a to bez zjištěných závad, prokazuje toliko to, že se v České republice nepřišlo na to, že vůz byl na Slovensku ukraden, a fakticky se tak kradené vozidlo s pozměněným VIN kódem podařilo zlegalizovat v České republice. Nadto skutečnost, že vozidlo prošlo STK poté, co žalovaný vozidlo koupil, je skutečností zcela irelevantní a není schopna prokázat jeho dobrou víru v době „koupě“ předmětného vozidla.

40. Pro posouzení dobré víry žalovaného je třeba zohlednit okolnosti, za nichž došlo k vlastní „koupi“ vozidla žalovaným.

41. Žalovaný správně ve svém odvolání poukazuje na to, že je důležité, aby i kupující jednal s náležitou opatrností a snažil se ověřit pravost vlastnictví a provést veškeré nutné kontroly a ověření před koupí vozidla.

42. Sám však takto nejednal, když vozidlo dle svého vlastního tvrzení zakoupil od [jméno FO], který nebyl zapsán v dokladech k vozidlu jako majitel vozidla, a, byť vozidlo kupoval od osoby, která nebyla v dokladech k vozidlu zapsána jako jeho vlastník, nijak nehodnotil ani situaci, že k vozidlu existoval jen jeden plastový klíč. V řízení bylo prokázáno, že ke „koupi“ vozidla žalovaným došlo na Slovensku, kde byl také v dokladech k vozidlu žalovaný poprvé evidován jako jeho vlastník, a následně bylo vozidlo převezeno do České republiky a jako vozidlo jednotlivě dovezené přihlášeno žalovaným u Městského úřadu v Uherském Hradišti; v rámci tohoto přihlašovacího řízení vozidlo prošlo poprvé v České republice kontrolou na STK.

43. Soud prvého stupně správně uzavřel, že okolnosti, za nichž „koupil“ žalovaný vozidlo, a zejména skutečnost, kdy žalovaný získal vozidlo od osoby, která nebyla zapsána jako vlastník vozidla v registru vozidel, dobrou víru žalovaného přímo vyvracejí. K tomu lze na doplnění uvést, že žalovaný vypovídal před Krajským soudem v Ostravě dne [datum] (tedy řadu let před tím, kdy jako účastník řízení vypovídal v rámci tohoto řízení), a to jako svědek pod sankcí trestního stíhání v případě křivé výpovědi; bylo to v době, kdy si jistě s ohledem na kratší časový odstup mohl lépe vybavit okolnosti, za nichž koupil předmětné vozidlo, přičemž uvedl, že vozidlo vůbec neviděl, že asi podepisoval kupní smlouvu, neví, kdo byl druhou stranou kupní smlouvy, tuto nemá ani k dispozici. Neví ani, jak se vozidlo dostalo ze Slovenska do České republiky. Rovněž z těchto okolností je zřejmé, že závěru soudu prvého stupně, který z okolností, za nichž žalovaný v roce 2008 kupoval předmětné vozidlo, uzavřel, že u žalovaného nelze dobrou víru dovodit (respektive že je vyloučena), nelze nic vytknout.

44. Odvolací soud proto uzavírá shodně se soudem prvého stupně, že se zřetelem ke všem objektivním okolnostem žalovaný nebyl v okamžiku, kdy kupoval v roce 2008 předmětné vozidlo, v dobré víře; proto také soud prvého stupně nepochybil, pokud neprovedl dokazování zprávami ze stanice technické kontroly. Shodně tyto důkazy neprovedl v odvolacím řízení ani odvolací soud, neboť jinými důkazy bylo prokázáno, že okolnosti, za nichž žalovaný předmětne vozidlo kupoval, vylučují jeho dobrou víru v okamžiku „koupě“; nadto soud prvého stupně v odstavci 11 odůvodnění rozsudku uzavřel, že vzal jinými (v odůvodnění konkretizovanými) důkazy za prokázané, že vozidlo před schválením technické způsobilosti v roce 2008 prošlo STK v České republice bez toho, že by byly zjištěny závady (tedy učinil stejný závěr, který chtěl žalovaný předmětnými protokoly prokázat).

45. V souvislosti s posuzováním dobré víry žalovaného a jeho odkazem na konkrétní judikaturu je správná námitka žalobce, uvedená ve vyjádření k odvolání žalovaného, že žalovaným zmiňovaná judikatura Ústavního soudu není ve věci přiléhavá. Tato judikatura, která se zabývá možností nabytí vlastnictví od nevlastníka, řeší otázku střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry nabyvatele, avšak, jak uzavřel soud prvého stupně i soud odvolací, dobrá víra nabyvatele – žalovaného při koupi předmětného automobilu je s ohledem na okolnosti, za nichž ke koupi došlo, vyloučena; nadto se odkazovaná judikatura bez výjimky týká jiných skutkových okolností, a to koupě nemovitosti od nevlastníka zapsaného jako vlastník v katastru nemovitostí.

46. Ani námitka žalovaného, že nepřijal nikdy peníze za prodej vozidla žalobci a jeho práva byla poškozena, protože nebyl proveden znalecký posudek ohledně pravosti jeho podpisu na příjmovém dokladu, není důvodná. Soud prvého stupně v odstavci 12 svého rozsudku odůvodnil, proč znalecký posudek k návrhu žalovaného neprovedl a odůvodnil rovněž, proč považoval za věrohodnou pouze výpověď žalovaného učiněnou ve věci vedené před Okresním soudem ve Vsetíně; z důvodů uvedených v uvedeném odstavci odůvodnění rozsudku pak vzal soud prvého stupně za prokázanou skutkovou verzi prodeje, popsanou žalovaným v jeho výpovědi ve věci Okresního soudu ve Vsetíně, konkrétně jeho výpověď učiněnou v rámci odvolacího řízení před Krajským soudem v Ostravě dne [datum], která také, až na předání peněz, odpovídala výpovědi žalobce učiněné jak v předmětném řízení Okresního soudu ve Vsetíně, tak v tomto řízení. Tyto výpovědi také v souhrnu korespondovaly s výpovědí svědka [jméno FO] a s obsahem kupní smlouvy, o níž sám žalovaný prohlásil v řízení Okresního soudu ve Vsetíně, že ji podepsal (ostatně - byť žalovaný svá tvrzení ohledně podpisu předmětné kupní smlouvy v průběhu času měnil, i v závěrečném návrhu u odvolacího soudu uvedl, že „pouze na kupní smlouvě je nezpochybnitelný podpis žalovaného“). Bylo tak prokázáno, že svědek [jméno FO] přistavil vozidlo do [název] kde bylo vozidlo ohledáno tehdejším pracovníkem autobazaru – žalobcem - a ohodnoceno na částku 290 000 Kč; jelikož autobazar neměl zájem o koupi vozidla, koupil vozidlo přímo žalobce a svědek [jméno FO] přivezl za účelem faktické realizace prodeje vozidla na místo žalovaného jako vlastníka předmětného vozidla. Žalovaný se při prodeji prokazoval občanským průkazem, byl předkládán také technický průkaz, v němž byl uveden žalovaný jako vlastník vozidla a žalobce kontroloval také VIN vozu. Účastníci o koupi vozidla sepsali kupní smlouvu ze dne [datum], kterou žalobce i žalovaný podepsali. Při sepisu smlouvy žalobce zaplatil žalovanému dohodnutou kupní cenu 290 000 Kč, kterou však přímo převzal [jméno FO].

47. Soud prvého stupně proto nepochybil, pokud při hodnocení důkazů považoval za věrohodnou pouze výpověď žalovaného, kterou učinil jako svědek při jednání před Krajským soudem v Ostravě ze dne [datum], v níž potvrdil, že předmětnou kupní smlouvu podepsal, a že kupní cenu za prodej auta si vzal [jméno FO]. Z obsahu předmětné kupní smlouvy se podává (neboť ve smlouvě je to výslovně uvedeno), že žalobce peníze za koupi osobního automobilu ve výši 290 000 Kč předal, a tato skutečnost koresponduje i s faktickým stavem, neboť podle kupní smlouvy mělo dojít k předání dokladů od vozidla a klíče až "dnem podpisu smlouvy a vyplacením finanční částky v hotovosti", přičemž že bylo vozidlo žalobci skutečně předáno je prokázáno a je to i nesporné. Pro posouzení věci je nerozhodné, zda si "kupní cenu vzal přímo kamarád" žalovaného [jméno FO], neboť na nich dvou bylo, jak se následně hodlali vypořádat.

48. Tím je vypořádána odvolací námitka žalovaného, že kupní cenu nepřevzal a nepodepsal příjmový doklad; není proto nutno provádět znalecký posudek z oboru písmoznalectví, neboť zaplacení ceny žalobcem je prokázáno jinými důkazy.

49. Pokud žalovaný tvrdil, že kupní smlouvu uzavřel nikoliv s žalobcem, ale s [adresa] pak to odporuje obsahu předmětné kupní smlouvy ze dne [datum]. Pokud proti zjištěnému skutkovému stavu stála výpověď svědka [jméno FO] a svědka [jméno FO], kteří tvrdili, že kupujícím nebyl žalovaný, nýbrž [adresa], pak není co vytknout závěru soudu prvého stupně, který jejich výpovědi vyhodnotil jako nevěrohodné. Odůvodnění soudu prvého stupně hodnotící důvody, proč nepovažuje jejich výpovědi za věrohodné, je přesvědčivé a má oporu v provedeném dokazování. Lze dodat, že žalovaným nebylo tvrzeno, že by byl v [adresa] vícekrát, a pokud zároveň potvrdil, že podepsal předmětnou kupní smlouvu ze dne [datum], jsou závěry soudu prvého stupně v souladu s těmito skutečnostmi. Svědci [jméno FO] a [jméno FO] potvrdili, že vozidlo prodával žalovaný a že k prodeji došlo za okolností, kdy vozidlo nejdříve nabízeli v bazaru oni dva a následně (když byl o jeho koupi projeven zájem) je jako majitel prodal v prostorách [adresa] žalovaný, kterého za tím účelem do autobazaru přivezli. Důkazy ohledně zásadních skutečnosti, za nichž mělo dojít k prodeji, se tedy shodují, předložená kupní smlouva logicky navazuje na popsané jednání a popsané okolnosti a lze uzavřít, že ji uzavřeli žalobce a žalovaný. Ve vztahu k výpovědím uvedených svědků o tom, s kým oni v bazaru jednali, lze proto uzavřít, že jejich výpověď je nevěrohodná, neboť odporuje kupní smlouvě i výpovědi žalobce a svědka [jméno FO]; závěr soudu prvého stupně, že smlouvu uzavíral žalobce s žalovaným a nikoli žalovaný s [adresa], je proto správný.

50. Lze tedy uzavřít, že při nabytí vozidla nebyl (nemohl být) žalovaný v dobré víře, když minimálně ani nevěděl, od koho vozidlo kupuje, vozidlo neviděl, ani pro sebe nechtěl a zejména kupoval vozidlo od osoby, která nebyla zapsána jako jeho vlastník v dokladech od vozidla a k vozidlu existoval jen jeden plastový klíč, přičemž před koupí si ani za těchto okolností bližší skutečnosti ohledně vozidla neprověřoval. Žalovanému tak v době uzavření smlouvy s žalobcem nenáleželo vlastnické právo k předmětu koupě a lze odkázat na závěry soudu prvého stupně, že plnění dle kupní smlouvy bylo plněním od počátku nemožným a uzavřená smlouva mezi účastníky je absolutně neplatnou dle § 37 odst. 2 občanského zákoníku. Proto vznikla účastníkům synallagmatická povinnost dle § 457 obč. zák. vrátit si vše, co podle ní dostali. Žalobce tuto povinnost splnil, žalovaný nikoliv, proto je žaloba důvodná.

51. Odvolací soud proto výrok I. odvoláním napadeného rozsudku potvrdil z důvodu jeho věcné správnosti.

52. Pokud se týká výroku II., žalovaný jej výslovně napadl odvoláním, nijak blíže však své odvolání neodůvodnil. To však odvolacímu soudu v přezkumu tohoto výroku nebránilo, neboť se nejedná o výrok ve věci samé.

53. Pokud se týká náhrady nákladů řízení sestávající z vlastních nákladů žalobce za řízení ve výši 221 495,86 Kč, rozhodl soud prvého stupně ohledně této částky správně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji přiznal žalobci.

54. Pokud se však týká nákladů, které již žalobce zaplatil žalovanému na základě předcházejících rozhodnutí, která byla následně zrušena, to je částky 119 525 Kč, nejsou závěry soudu prvého stupně správné. Soud prvého stupně shledává odlišnost od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 35/88, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 13/1991, pro skutkové odlišnosti případu, zároveň však přehlédl, že v téže sbírce pod R 14/1991 bylo publikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 71/87, které řeší zcela totožnou situaci, jako je projednávaná v této věci; i za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zaplacená náhrada nákladů řízení podle právoplatného soudního rozhodnutí, které bylo později zrušeno, není součástí nákladů soudního řízení pokračujícího po tomto zrušení rozhodnutí. Vrácení této zaplacené náhrady je možno uplatnit žalobou o vydání neoprávněného majetkového prospěchu (tedy nyní žalobou o vydání bezdůvodného obohacení).

55. Judikatura Nejvyššího soudu stojící na závěru, že za náklady řízení ve smyslu ustanovení § 137 o. s. ř. nelze považovat částky, které byly zaplaceny na náhradu nákladů řízení podle pravomocného soudního rozhodnutí, jež pak bylo zrušeno na podkladě mimořádných opravných prostředků, je dlouhodobě ustálená a vychází z ní i současná judikatura Nejvyššího soudu (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3754/2020). Tyto závěry platí jak pro situaci, kdy žalobcům je po zrušení předchozího pravomocného soudního rozhodnutí opětovně přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, vůči kterému se žalovaní mohou bránit námitkou započtení, tak i pro případy, kdy se takovou námitkou bránit nemohou.

56. Odvolací soud proto odvoláním napadený výrok II. změnil tak, že žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 221 495,86 Kč; pokud se týká odůvodnění, z čeho tyto náklady sestávají, pak lze zcela odkázat na příslušnou část odstavce 15 odvoláním napadeného rozsudku, kde jsou jednotlivé položky, z nichž se tato částka sestává, přezkoumatelným a správným způsobem odůvodněny.

57. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

58. Při tarifní hodnotě ve výši 290 000 Kč činí podle advokátního tarifu platného do [datum] i advokátního tarifu platného od [datum] výše odměny za jeden úkon právní pomoci 9 460 Kč a ke každému z těchto úkonů náleží rovněž náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (za úkon učiněný do [datum]) a 450 Kč (za úkon učiněný po [datum]) podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu. Celkem tak za dva úkony právní služby (sepis písemného vyjádření k odvolání – úkon v roce 2024 - a účast zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu – úkon v roce 2025) a dva režijní paušály náleží náhrada ve výši 19 670 Kč (2 x 9 460 Kč + 300 Kč +450 Kč).

59. Žalovanému proto bylo uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v celkové výši 19.670 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.