58 Co 153/2025 - 129

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Advokát], advokátkou sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2025, č. j. 65 C 216/2022-99 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) se mění tak, že jejich výše činí 2 700 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu se žádostí o zaplacení částky 38 750 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 19. 3. 2022 do zaplacení (I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou správního řízení, vedeném před Krajským úřadem [adresa], a dále navazujícího řízení, vedeném před Krajským soudem v [adresa] a Nejvyšším správním soudem. Celková délka řízení trvala od 11. 5. 2018, kdy byl žalobci doručen příkaz č. j. [číslo], kterým bylo zahájeno řízení o přestupku žalobce, do 31. 12. 2022, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti, celková doba tak činila 43 měsíců. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 18. 3. 2022, jeho žádosti nebylo vyhověno.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Předně namítla, že žalobci nemohla vzniknout újma, nadto v intenzitě zakládající nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění. Z úřední činnosti žalované a judikatury soudů v typově stejných věcech je zřejmé, že zejména [tituly před jménem] [jméno FO], zmocněnec žalobce, který jménem žalobce uplatnil nárok na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., zmocněnec žalobce ve správním řízení tj. společnost [právnická osoba] a [tituly před jménem] [právnická osoba], advokát, který zastupoval žalobce v řízení před správními soudy, jsou provázané osoby, které založily svůj podnikatelský záměr na zastupování řidičů ,,přestupců“, kdy „obstrukčními“ či „liknavými“ postupy dosahují pro své klienty beztrestnosti, což se promítlo i v posuzovaném řízení. Pokud by žalobci újma vznikla, pak postačujícím odškodněním je konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době. Zdůraznila, že žalobci hrozilo pouze uložení pokuty ve výši 3 000 Kč. Jde tedy o zcela bagatelní částku. Zároveň již od okamžiku vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně měl žalobce vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius jistotu, že mu v řízení nebude uložena sankce vyšší. Náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel, který byl shledán vinným, posuzované řízení je tedy pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce.

3. Soud I. stupně vzal za prokázán na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků průběh správního řízení vedeného před Krajským úřadem [adresa] pod sp. zn. [číslo] a navazujícího soudního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka] (viz odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že správní řízení proti žalobci bylo zahájeno dne 11. 5. 2018, kdy mu byl doručen příkaz, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb. a přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, proti tomuto příkazu brojil žalobce odporem. Rozhodnutím Magistrátu ze dne 13. 8. 2018, č. j. [číslo] byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb. a přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona a byla mu uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení, žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí odvoláním. Krajský úřad [adresa] rozhodnutím ze dne 15. 10. 2018 napadené rozhodnutí potvrdil, rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 10. 2018. Žalobce podal dne 17. 12. 2018 žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu, a to ke Krajskému soudu v [adresa], která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. [spisová značka], kdy ve vztahu k přestupku, spočívajícím v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci zákonem o silničním provozu, nebyly shledány námitky uplatněné žalobcem důvodnými. Následně žalobce podal dne 13. 12. 2019 k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu 22. 12. 2021, č. j. [spisová značka] zamítnuta. Posuzované řízení tak trvalo ode dne 11. 5. 2018 a skončilo dne 31. 12. 2021, kdy nabyl právní moci výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Celková délka posuzovaného řízení je tedy je 3 roky, 7 měsíců a 11 dnů.

4. Soud I. stupně zejména po citaci ust. § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 až 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále i jen ,,OdpŠk“ a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu neshledal žalobu důvodnou. Na posuzovaný případ aplikoval čl. 6 Úmluvy, když judikatura dovodila, že čl. 6 Úmluvy je nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, uvedené neznamená, že poškozený nemusí nemajetkovou újmu vůbec tvrdit.

5. V posuzovaném případě soud I. stupně uzavřel, že délka řízení byla nepřiměřená (nikoliv však extrémní), tedy první předpoklad odpovědnosti za škodu byl naplněn (§ 13 odst. 1 OdpŠk).

6. Vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 206/2010. Pro výpočet základní částky stanovil výsledek součinu celkové doby posuzovaného řízení (1330 dní) a částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky snížené na polovinu, tj. 15 000 Kč + 24 657 Kč, celkem 39 657 Kč.

7. Dále hodnotil jednotlivá kritérií dle ust. § 31a OdpŠk. Pokud jde o složitost věci, pak bylo rozhodováno v několika stupních soudní soustavy, což odůvodňuje ponížení odškodnění o 30 %. Žalobce se na délce řízení nepodílel, jeho jednání nebylo obstrukční, nezavinil průtahy, nelze mu přičítat k tíži, že využil opravné prostředky. Postup orgánů veřejné moci lze hodnotit jako plynulý, bez průtahů. Konečně pokud jde o význam posuzovaného řízení pro poškozeného, pak žalobce byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb. a přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, a to rozhodnutím ze dne 13. 8. 2018, č. j. [číslo], které bylo potvrzeno rozhodnutím ze dne 15. 10. 2018 Krajského úřadu č. j. [číslo], když následně byla zamítnuta žaloba Krajským soudem v [adresa] rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. [spisová značka] a zamítnuta kasační stížnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu 22. 12. 2021, č.j. [spisová značka]. V posuzovaném případě je na místě zdůraznit, že žalobce se zcela jednoznačně dopustil jednání, za které byl následně uznán vinným. Naříkané řízení je tedy pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Žalobce nemohl mít očekávání pro něj pozitivního výsledku řízení, o čemž svědčí i zcela jednoznačná rozhodnutí všech dotčených správních orgánů, ale i soudů (žádné rozhodnutí správního orgánu ani správního soudu nebylo zrušeno pro nezákonnost), přičemž prvním rozhodnutím, které jednoznačně konstatovalo vinu žalobce, bylo rozhodnutí Magistrátu ze dne 13. 8. 2018. Ve věci šlo o řízení, ve kterém byla žalobci uložena toliko sankce ve výši 3 000 Kč, jejíž výše se po celou dobu řízení nezměnila, přičemž s ohledem na princip zákazu reformatio in peius se situace žalobce po dobu řízení ani zhoršit nemohla, a tedy žalobcem pociťovaná nejistota ohledně výsledku řízení nemohla dosáhnout významné intenzity. Význam posuzovaného řízení pro žalobce je nepatrný, až téměř nulitní. Pro toto kritérium tak přistoupil k ponížení odškodnění o 80 %.

8. S ohledem na uvedené soud I. stupně uzavřel, že ač lze délku posuzovaného řízení hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup, míra škodlivého zásahu do osobnostní nemajetkové sféry žalobce byla nízké intenzity, jejímuž odškodnění koresponduje forma satisfakce v podobě konstatování porušení práva, žalovaná tuto formo odškodnění již poskytla žalobci v rámci předběžného projednání nároku (viz dopis žalované ze dne 2. 8. 2022). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“.

9. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné blanketové odvolání, které následně doplnil. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když není seznatelné, z jakého důvodu prvostupňový soud přikročil k ponížení odškodnění pro význam posuzovaného řízení pro žalobce o 80 %, což nemá oporu v judikatuře. Dále žalobce namítl nezákonnost napadeného rozsudku, spočívající v závěru, že žalobcem pociťovaná nejistota nemohla dosáhnout takové intenzity. Žalobce byl uznán vinným přestupkem, krom uložené pokuty ve výši 3 000 Kč, byl zavázán k úhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Nelze přehlédnout, že s podáním žaloby je spojena poplatková povinnost ve výši 3 000 Kč a s podáním kasační stížnosti poplatková povinnost ve výši 5 000 Kč. Dále žalobce v posuzovaném řízení vynaložil náklady za právního zastoupení v celkové výši 28 456 Kč, kdy i tato částka byla také ve hře. V případě přestupkového řízení jde o řízení trestněprávní, nejde o částku bagatelní. Žalobce nemohl předpokládat, že Nejvyšší správní soud žalobu zamítne a dá tak přednost svým úvahám nad stanoviskem [právnická osoba], v této souvislosti žalobce z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citoval. Konečně namítl, že soud I. stupně se neřídil závazným pokynem odvolacího soudu obsaženém v jeho předchozím kasačním rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], když se nevypořádal s námitkou, že omluva ze strany žalované byla poskytnuta žalobci podmíněně, resp. s výhradou, z právní opatrnosti. Pokud by se touto námitkou zabýval odvolací soud, pak žalobce argumentuje tím, že takto poskytnutou omluvu nelze považovat za dostačující, je tak na místě alespoň přiznat žalobci odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a přiznat tak žalobci náhradu nákladů řízení. Závěrem shrnul svoji argumentaci a žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 27 760 Kč s úrokem z prodlení ode dne 19. 3. 2022 z této částky do zaplacení, in eventum ,,průtahy v řízení, vedeném u Magistrátu města [adresa] pod sp. zn. [číslo] a souvisejících řízeních o opravných prostředcích bylo zasaženo do práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práva a základních svobod“ , výrok II. zrušil a žalované uložil povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila. Citovala z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. [spisová značka], který vyložil následující: ,,Přitom je však třeba mít stále na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil“ (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18). Výše citovanou judikaturu lze analogicky aplikovat rovněž na případ žalobce, který se dopustil přestupku tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 36 km v hodině, což bylo změřeno certifikovaným rychloměrem. Žalobcova nejistota po celou dobu řízení spočívala pouze v tom, zda jej správní orgán stihne pravomocně uznat vinným za přestupek, jehož se nepochybně dopustil. Žalobce, že v žádném případě nemohl očekávat, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne. Za typizované a účelově uplatněné shledal Nejvyšší správní soud námitky žalobce obsažené v kasační stížnosti. Pokud až nyní žalobce tvrdí další dopady do jeho majetkové sféry, jde o nepřípustné novoty a nelze k nim po koncentraci řízení přihlížet. Nadto lze vzhledem k jeho zastoupení osobami spjatými s tzv. „pojištěním proti pokutám“ pochybovat o tom, zda předmětné náklady řízení a soudní poplatky žalobce skutečně hradil ze svých prostředků. Žalovaná v rámci vyjádření k žádosti o odškodnění již konstatovala, že bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené době, jak uzavřel též soud I. stupně. Obdobně formulované konstatování porušení práva považoval za dostatečné rovněž Městský soud v [adresa] ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru opačnému, tedy že konstatování porušení práva nebylo řádně poskytnuto a poskytl konstatování nové, pak žalobci náklady řízení nenáleží. V kontextu uvedeného žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23, v němž se Ústavní soud zabýval aplikací ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Okolnosti, kterými Ústavní soud odůvodnil možnost aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., lze vztáhnout i na předmětnou věc, jelikož se jedná o formulářové podání, uplatněné v mnoha obdobných věcech, kdy jsou účastníci zastoupeni týmiž zástupci spjatými s tzv. „pojištěním proti pokutám“, které se plošně týkají nepřiměřené délky přestupkového řízení (viz rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. 16 Co 57/2024, sp. zn. 19 Co 367/2023, sp. zn. 16 Co 110/2023, sp. zn. 20 Co 323/2023, sp. zn. 36 Co 213/2023, sp. zn. 72 Co 381/2023, sp. zn. 13 Co 26/2024, sp. zn. 18 Co 331/2023, sp. zn. 72 Co 106/2024, sp. zn. 30 Co 363/2023). Vzhledem ke specifickým okolnostem případu případné přiznání konstatování porušení práva, byť žalovaná trvá na své argumentaci, že již bylo poskytnuto, lze považovat za naprosto převažující úspěch žalované ve sporu a žalobci tedy není na místě náhradu nákladů přiznat ani v případě, pokud by odvolací soud poskytl žalobci konstatování nové. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů řízení.

11. Žalobce v replice ze dne 12. 5. 2025 namítl, že se plně ztotožňuje s prvostupňovým soudem ohledně dovození existence nemajetkové újmy a postupu při stanovení základní částky odškodnění. Nesouhlasí však s výpočtem peněžitého zadostiučinění. Konstatování porušení práva v rámci předběžného projednání nároku bylo žalovanou učiněno pouze podmíněně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] je konstatování porušení práva formou zadostiučinění, při které stát prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem došlo k zásahu do práv poškozeného a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy. Ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. Žalovaná navíc i nadále ve svém vyjádření fakticky rozporuje vznik nemajetkové újmy. Bez jednoznačného uznání, že k újmě došlo, nemůže být konstatování porušení práva dostatečně určité ani účinné. Tuto argumentaci lze podpořit analogicky i judikaturou týkající se ochrany osobnostních práv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020). Žalobce považuje za nutné reagovat na argumentaci žalované ohledně nákladů řízení s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Žalovaná zcela pomíjí skutečnost, že uvedený nález představuje mimořádnou výjimku z ustálené judikatury Ústavního soudu, ke které je třeba přistupovat restriktivně a za splnění přísných podmínek. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 stanoví dvě kumulativní podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, musí jít o případ většího počtu formulářových podání podávaných totožným právním zástupcem a úroveň vlastních podání musí být kvalitativně na velmi nízké úrovni. V případě žalobce není splněna ani jedna z těchto podmínek. Soud I. stupně se vůbec nevypořádal s argumentací ohledně neúčinnosti omluvy pro její podmíněnost, ačkoliv tato otázka byla explicitně zmíněna v závazném právním názoru odvolacího soudu. Tímto postupem prvostupňový soud zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Závěrem zopakoval svůj odvolací návrh.

12. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

13. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, ani nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Předně pokud žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jako takového, vycházel odvolací soud z toho, že tento nedostatek nebránil žalobci ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu v uplatnění odvolání a konkrétních odvolacích námitek. „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Soud I. stupně správně určil příslušný úřad, který je v dané věci oprávněn jednat jménem státu dle § 6 odst. 1, 2 a 4 OdpŠk.

20. Rovněž správně uzavřel, že přestupkové řízení ve vztahu k obviněné osobě spadá do věcné působnosti čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, sp. zn. 30 Cdo 3587/2018) a řízení správně posuzoval jako řízení jediné.

21. Pro určení celkové délky řízení je rozhodující okamžik, kdy došlo k zahájení řízení a konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srov. Stanovisko). Ve vztahu k žalobci posuzované řízení trvalo od 11. 5. 2018 (ode dne doručení příkazu žalobci o zahájení správního řízení) do 31. 12. 2021, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Řízení tedy trvalo déle než 3 roky a 7 měsíců.

22. Pokud jde o jednotlivá kritéria zakotvená v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., pak pro složitost věci, která zahrnuje jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní, bylo lze vzít v potaz počet stupňů, ve kterých byla věc pojednávána, když nebyla zjištěna žádná pochybení, která by vedla k případnému zrušení přezkoumávaných rozhodnutí. Řízení nebylo po skutkové, právní ani procesní stránce složité. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, pak odvolací soud se shoduje s hodnocením tohoto kritéria prvostupňovým soudem. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, jeho jednání nelze považovat za obstrukční, nelze mu klást k tíži, že využil procesních prostředků – opravného prostředku, kasační stížnosti, které mu skýtá procesní předpis.

23. Odvolací soud tak uzavřel ve shodě se soudem I. stupně, že délka posuzovaného řízení již není po zhodnocení uvedených kritérií přiměřená, první předpoklad odpovědnosti tak byl naplněn.

24. Dle Stanoviska vychází Evropský soud ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně nedospěl k závěru, že by tato domněnka byla vyvrácena, žalovaná toliko vyslovila pochybnost, že žalobce byl zastoupen osobami spjatými s tzv. „pojištěním proti pokutám“, namítla, že tak lze pochybovat o tom, co bylo skutečně pro žalobce ,,ve hře“, z obsahu správního spisu a soudních spisů se však tvrzení stran tzv. sjednaného pojištění proti pokutám ve vztahu k žalobci nepodává.

25. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu I. stupně stran hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je zároveň nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část. IV. písm. d/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). V této souvislosti je nutno poznamenat, že Evropský soud pro lidská práva poukazuje na to, že některá řízení mají pro jeho účastníky zvýšený význam a vyžadují ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní nebo dokonce mimořádnou péči. Mezi taková řízení Evropský soud pro lidská práva řadí zejména řízení v trestních věcech (typicky se však jedná o trestní řízení, zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), ve věcech opatrovnických, v pracovněprávních sporech, ve věcech osobního stavu, ve věcech sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3203/2013). Mezi řízení, která mají pro účastníky zvýšený význam, tak nelze podřadit posuzované řízení, neboť posuzované řízení není řízením trestním, jiné důvody pro zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce nebyly tvrzeny. Pokud žalobce namítl, že ve hře byla výše pokuty, případně náklady řízení (zahrnující náklady vynaložené za právního zastoupení a zaplacené soudní poplatky), pak jednak ani jejich výše význam řízení pro žalobce nezvyšuje. Jednak tvrzení stran zaplacených nákladů řízení za právní zastoupení a soudních poplatků je v systému neúplné apelace tzv. nepřípustnou novotou. Žalovaná naopak namítla, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl nepatrný (až nulitní), neboť žalobce se dopustil protiprávního jednání - přestupku, svým jednáním inicioval zahájení posuzované řízení, byl ohrožen pokutou ve výši 3 000 Kč (pokutou v bagatelní výši). Odvolací soud přisvědčuje žalované, že žalobce byl ohrožen pokutou v bagatelní výši a paušální náhradou nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč na základě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 10. 2018; žalobce měl vzhledem k zásadě reformatio in peius naprostou jistotu, že mu nebude v řízení uložena vyšší sankce, byl toliko v nejistotě, že přestupkové řízení může být zastaveno pro zánik trestnosti. Odvolací soud tak přisvědčuje argumentaci žalované, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl nepatrný. Nelze tak shledat, že pro hodnocení tohoto kritéria soudem I. stupně, který rovněž dovodil nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce (byť závěrem se zabýval peněžitým odškodněním a jeho výši, s čímž se odvolací soud neztotožnil), je napadený rozsudek nezákonný.

26. Toto řízení není ve vztahu k posuzovanému řízení řízením revizním, nelze tak hodnotit závěry, které přijal Nejvyšší správní soud ve věci přestupku, jehož se žalobce dopustil, potud jsou námitky žalobce vztahující se k samotnému překročení rychlosti žalobcem, k fungování rychloměru a stanovisku [právnická osoba] irelevantní.

27. Přiměřenému odškodnění za nemajetkovou újmu za řízení, které trvalo 3 roky a 7 měsíců přihlédnutím k tomu, co řízení prodlužovalo a naopak k tomu, jaký mělo význam řízení pro poškozeného, plně odpovídá odškodnění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době.

28. Žalobce namítl, že soud I. stupně se nevypořádal námitkou, že žalovaná odškodnění v rámci předběžného projednání nároku žalobce poskytla s výhradou, této námitce odvolací soud nepřisvědčuje, když prvostupňový soud v odst. 27 napadeného rozhodnutí činí zjištění, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku dopisem ze dne 2. 8. 2022 konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době.

29. K této námitce odvolací soud doplňuje následující. Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen ,,o. z.“). O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.), nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.) nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.). Podle ustanovení § 554 o. z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží. Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z ustanovení § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání, při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy - § 555 odst. 2 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2826/2019).

30. V projednávaném případě byl projev vůle žalované zcela určitý i srozumitelný a bezesporu chtěla tímto projevem způsobit zamýšlené právní následky (odškodnění nemajetkové újmy, pokud tato nebyla vyvrácena, když dovodila nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době a poskytla žalobci omluvu), o čemž vypovídá jednoznačná formulace obsažená ve vyjádření k předběžnému projednání nároku žalobcem ze dne 2. 8. 2022, a to i přes argumentaci v průběhu řízení uplatněnou. Projevila tak i vážnost vůle a je vyloučeno i zdánlivé jednání.

31. Odvolací soud tedy nesouhlasí s výhradami žalobce vůči konstatování porušení práva s poukazem na stanovisko žalované. Ostatně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. [spisová značka], uvedl, že skutečnost, že žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění jemu vzniklé újmy formou konstatování porušení práva, ji nemůže zbavovat možnosti účinně argumentovat na podporu svého stanoviska v navazujícím soudním řízení, a to i k otázce týkající se základu nároku.

32. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř.

33. Soud I. stupně rovněž správně rozhodl o náhradě nákladů řízení, nesprávně však stanovil jejich výši, náklady řízení tvoří 9 náhrad hotových výdajů po 300 Kč (vyjádření ze dne 26. 11. 2022, účast u jednání dne 4. 4. 2023, vyjádření k odvolání ze dne 12. 6. 2023, vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 17. 7. 2023, účast u jednání dne 5. 12. 2023, vyjádření ze dne 9. 10. 2024, účast u jednání dne 6. 12. 2024, účast u jednání dne 14. 1. 2025, toliko jedna příprava na jednání, když na každém dalším jednání nebyla řešena jiná právní problematika ani uplatněna odlišná argumentace ze strany žalující) dle § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

34. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (výrok I.) jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř., ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) jej změnil dle ust. § 221a o. s. ř. tak, že jejich výše činí 2 700 Kč, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., žalovaná byla i v této fázi řízení úspěšná, náleží jí tak náhrada nákladů odvolacího řízení, které tvoří dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhl. č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 15. 5. 2025, nikoliv příprava k odvolacímu jednání, když při odvolacím jednání rovněž nebyla uplatněna jiná právní argumentace).