58 Co 156/2025 - 685

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vydání věcí k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. září 2024, č. j. 9 C 94/2019-614 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 719 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2024 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zamítl žalobu s žalobním požadavkem na vydání (ve výroku specifikovaných) movitých věcí (výrok I.), zamítl žalobu s žalobním požadavkem, vzneseným pro případ, že by vydání movitých věcí nebylo možné, na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 2 443 377 Kč jako náhradu škody za tyto movité věci (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované na náhradu nákladů řízení 45 738 Kč (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě (doručené soudu dne 13. 5. 2019, ve znění jejích následných úprav), kterou se žalobce po žalované domáhal vydání v žalobě specifikovaných movitých věcí, s tvrzením, že se (na základě skutečností v žalobě popsaných) stal jediným vlastníkem těchto věcí, které byly jako vybavení restaurace provozované manželkou žalobce (zemřelou dne [datum]) v prostorách ve vlastnictví žalované, součástí podniku (restaurace [nazev]), přičemž výzva žalobce k vydání těchto věcí nebo úhradě škody ve výši jejich ceny žalobci zůstala ze strany žalované bez odezvy.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ke své obraně uvedla, že je vlastníkem prostor, kde sídlila restaurace [nazev] provozovaná manželkou žalobce na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 16. 12. 2002 na dobu určitou do 31. 12. 2025, přičemž po smrti manželky žalobce (dále též jen „zůstavitelka“) byla restaurace provozována až do ledna 2012 jejich synem [jméno FO]. Po ukončení nájemního vztahu byly v pronajatých prostorách ponechány movité věci, které byly jako součást podniku po zůstavitelce zahrnuty do pozůstalostního řízení. Po zůstavitelce zůstala též neuhrazená pohledávka žalované z titulu dlužného nájemného v celkové výši 401 164 Kč, která byla žalovanou přihlášená do pozůstalostního řízení. Movité věci v pronajatých prostorách ponechané žalované bránily opět prostor pronajmout dalším nájemcům, proto žalovaná vyzvala žalobce dopisem ze dne 6. 2. 2012 k vyklizení prostor restaurace s tím, že nebudou-li vyklizeny do 14 dnů (do 25. 2. 2012), bude žalovaná nucena movité věci převézt do jiných prostor. Žalobce na tuto výzvu nereagoval. Žalovaná se obrátila (31. 1. 2012) i na pověřenou soudní komisařku s žádostí o urychlení vyklizení jejích prostor. Vzhledem k tomu, že nedošlo k vyklizení prostor, movité věci zůstaly v restauraci a ani nebyla uhrazena pohledávka žalované z titulu neuhrazeného nájemného, uplatnila žalovaná zadržovací právo k movitým věcem nacházejících se v její v dispozici, resp. ke všem movitým věcem, které se ke dni úmrtí zůstavitelky nacházely v prostorách předmětné restaurace. V září roku 2013 žalovaná zaslala notářce protokol ohledně soupisu předmětných movitých věcí, které byly na náklady žalované převezeny do náhradních prostor (buňka v ulici [adresa], [adresa]), kde jsou na náklady žalované stále skladovány. Žalobci tak jejím jednáním nevznikla žádná škoda. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že do 25. 2. 2012 měl syn žalobce [jméno FO] neomezený přístup do prostor restaurace, ke které měl i klíče. Škodu žalobcem požadovanou in eventum označila za značně navýšenou, nezakládající se na skutečné hodnotě movitých věcí. Vznesla rovněž námitku promlčení žalovaného nároku, neboť soupis majetku a přesun věcí do buňky se odehrál v roce 2019.

4. K listině označené jako „Přehled věcí uskladněných ve skladové buňce žalované“ obsahující přehled 69 věcí, prvostupňovému soudu žalovanou předložené dne 27. 12. 2022 s tím, že se jedná o věci, které je žalovaná připravena žalobci vydat, žalobce k výzvě soudu podáním ze dne 4. 5. 2023 uvedl, že uznání žalované co do přehledu věcí není schopen akceptovat, neboť žalovaná vnikla do prostor restaurace a vyklidila věci žalobce, žalobce tak nemůže vědět, zda se jedná o tytéž věci, které byly v restauraci; žalobce neví, zda nejsou věci poškozeny či znehodnoceny, proto těchto 69 věcí odmítl převzít.

5. Soud I. stupně rozhodl jednak na základě skutečností mezi účastníky nesporných (bod 4. odůvodnění napadeného rozsudku), jednak na základě skutkových zjištění po provedeném dokazování (listinami, podstatnými obsahy specifikovaných soudních spisů, výpověďmi svědků) popsaných pod bodem 8. až 50. odůvodnění napadeného rozsudku (kdy odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje). V bodu 5. a 6. odůvodnění nápadného rozsudku uvedl, které z účastníky navržených důkazů neprovedl a z jakého důvodu. Po skutkové stránce uzavřel (pod bodem 51. odůvodnění napadeného rozsudku), že do roku 2002 provozovala restauraci [nazev] v prostorách žalované společnost [právnická osoba]., kdy po prohlášení konkurzu společnosti došlo k ukončení provozu restaurace [nazev] a byl převezen movitý majetek do jiných prostor úpadce v [adresa], soubor zabudovaného movitého majetku (stůl s horní vanou, nástěnné police, otevřená police, závěsná skříň, pracovní stůl nerez, skříň policová nerez a ventilátor) nacházející se v prostorách žalované, jí byl prodán za částku 20 000 Kč. Manželka žalobce, [jméno FO], uzavřela s žalovanou nájemní smlouvou dne 16. 12. 2002 k prostorám restaurace v nultém podlaží na adrese [adresa], a to na dobu určitou do 31. 12. 2025. [jméno FO] dne [datum] zemřela, její pozůstalostní řízení bylo projednáváno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Zůstavitelce z titulu neuhrazeného nájemného vznikl dluh vůči žalované přesahující 400 000 Kč, a proto žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO] uplatnila vůči žalobci a jeho synům, dopisem ze dne 8. 1. 2013, zadržovací právo ke všem movitým věcem. Po smrti [jméno FO] restauraci provozoval její syn [Jméno žalobce], ten však neplatil nájemné žalované a byl spolu s otcem a bratrem žalovanou vyzván v únoru roku 2012 k vyklizení prostor. Na výzvu žalované nikdo z rodiny [jméno FO] nereagoval, ač měli dopis doručený oproti podpisu. Žalovaná tak byla nucena vyklidit prostory sama, k čemuž došlo dne 16. 3. 2012 za přítomnosti 6 svědků s tím, že došlo k navrtání zámku restaurace. Syn žalobce neposkytl žalované klíč od předmětných prostor, žalobce byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody, žalovaná tak neměla jinou možnost, jak prostory ve svém vlastnictví dále užívat, když nikdo z rodiny [jméno FO] sám prostory nevyklidil. Současně téhož dne shora uvedení svědci spočítali, sepsali soupis 69 movitých věcí a odvezli je do prostor žalované, kde se věci dosud nachází. Žalovaná je po celou dobu řízení připravena k vydání těchto 69 věcí žalobci, ten to však odmítl. Pozůstalostní řízení [jméno FO] bylo skončeno usnesením ze dne 22. 8. 2016, č. j. [spisová značka], kterým byla určena obvyklá cena majetku zůstavitelky v čisté hodnotě 1 133 448,83 Kč a bylo potvrzeno nabytí dědictví pozůstalému synovi [jméno FO]. Pozůstalý syn [Jméno žalobce] a pozůstalý manžel dědictví odmítli. Jediný dědic, pozůstalý syn [jméno FO], dne 26. 11. 2016 postoupil na svého otce, žalobce, pohledávku náležející mu z titulu usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2016 a ze dne 22. 8. 2016 pod sp. zn. [spisová značka]. Dopisem ze dne 9. 4. 2019 žalobce vyzval žalovanou k vydání majetku případně k úhradě částky 2 443 377 Kč představující náhradu škody za nevydané věci.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, ve znění pozdějších předpisů (zkráceně jen „o. z.“); konkrétně citoval §§ 1040 až 1042 (upravující ochranu vlastnického práva) a § 1395 (upravující podmínky použití zadržovacího práva). Připomněl judikaturu vztahující se ke konkurenci nároků vlastníka na náhradu škody a vydání věci, o něž v tomto řízení jde, pročež se nejprve zabýval návrhem žalobce na vydání věcí, k čemž (jak uvedl) zaměřil dokazování a poučení účastníkům řízení. V souvislosti s námitkou žalované ohledně bližší specifikace požadovaných movitých věcí uzavřel, že žalobce v žalobě označuje movité věci dostatečně nezaměnitelným způsobem (odkázal při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1474/2002). S připomenutím závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2721/2018 („Při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném.“) konstatoval, že žalobou na vydání věci (vindikační žalobou) se vlastník domáhá ochrany vlastnictví, pročež podstatným požadavkem k úspěšné žalobě je podat důkaz svého vlastnictví k žalobou požadovaným věcem. Tvrdí-li žalobce, že vlastnické právo k movitým věcem nabyl od své manželky [jméno FO], musí nejenom prokázat existenci samotných věcí, ale i skutečnost, že i manželka byla vlastníkem předmětných věcí, tj. tíží ho důkazní břemeno také ohledně vlastnického práva jeho předchůdkyně. Žalobce byl opakovaně i prvostupňovým soudem vyzván a poučován dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby prokázal též vlastnické právo zůstavitelky (manželky) k předmětným věcem, které žalobou požaduje vydat, dále, aby doložil, že věci, kterých se domáhá vydat, byly ke dni smrti [jméno FO], jakožto i ke dni 16. 3. 2022 v prostorách restaurace [nazev], a především aby prokázal, že tyto věci vůbec existovaly. Dospěl k závěru, že žalobcem označené a provedené důkazy existenci či vlastnické právo žalobce neprokázaly. Naopak bylo prokázáno, že část movitých věcí, které patřily do podniku [právnická osoba]., který provozoval žalobce, byly v rámci konkurzního řízení převezeny do jiné provozovny této společnosti či již v roce 2005 zpeněženy; v prostorách restaurace [nazev] tak nemohly být v roce 2012. Z listin předložených žalobcem představující uživatelské příručky, návody, účtenky bez jména nelze dospět k závěru, že věci takto označené jsou věci, kterých se žalobce domáhá, že je jimi prokázáno vlastnické právo žalobce/manželky žalobce nebo, že se věci nacházely v rozhodném období v prostorách restaurace; jedná se o neoznačené, většinou nedatované listiny, a pokud je zde datum uvedeno, spadá opět do období před konkurzem společnosti [právnická osoba]. Z černobílých fotografiích bez bližšího popisu a data nelze dospět k závěru, že věci na fotografiích jsou věci, kterých se žalobce domáhá vydat, že jsou to věci ve vlastnictví žalobce/manželky žalobce, ani, to že se věci nacházely v předmětném období v prostorách restaurace, či že jsou v nich věci, které vyklidila žalovaná a jedná se o věci ve skladu žalované. Z konkurzního spisu týkajícího se společnosti [právnická osoba]. bylo prokázáno, že část movitých věcí v prostorách restaurace [nazev], které byly zabudované, a nebylo tak možno je odvézt do provozovny v [adresa], byly konkurzní správkyní odprodány přímo žalované. Žalované tak svědčí vlastnické právo ke stolu s horní vanou, nástěnným policím, otevřené polici, závěsné skříni, pracovnímu stolu z nerezu, nerezovým policovým skříním a ventilátoru. Listiny žalobcem předkládané k prokázání vlastnického práva žalobce/[jméno FO]/ dokládaly, že věci byly ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]., že je společnost pořizovala a nechávala opravovat. Z konkurzního spisu vyplynulo, že technické vybavení restaurace [nazev] bylo zakoupeno asi měsíc před prohlášením konkurzu společností [právnická osoba]. za částku 550 000 Kč a dále pak, že nerezové vybavení (stůl s horní vanou, nástěnná police, otevřená police, závěsná skříň, prac. stůl nerez, ventilátor), které bylo vyráběno na zakázku na míru do prostor restaurace, bylo v konkurzním řízení v roce 2004 odkoupeno přímým prodejem právě žalovanou za částku 20 000 Kč. Movité věci byly tak ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. a nikoliv ve vlastnictví žalobce/[jméno FO]. Dále soud I. stupně poukázal na skutečnost, že v období od [datum], po smrti paní [jméno FO], do doby 16. 3. 2012, kdy žalovaná odmontovala dveře restaurace, uběhl značný čas, během kterého není jasné, jaký byl osud věcí. Žalobce neprokázal, že jím požadované věci ke dni úmrtí [jméno FO] ani k datu 16. 3. 2012, kdy žalovaná vyklidila prostory v restauraci [nazev], byly v předmětné restauraci. Neprokázal ani to, že tyto věci vůbec existovaly. K výčtu žalobou požadovaných věcí žalobce dospěl na základě seznamu vytvořeného ustanoveným znalcem [jméno FO] v pozůstalostním řízení zůstavitelky [jméno FO] (vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]), který však, jak vyplynulo z jeho svědecké výpovědi v projednávané věci, tyto věci vůbec neviděl, vycházel pouze z fotodokumentace a seznamu, vyhotoveném tak, že se sešel s žalobcem v místě bydliště žalobce, který mu seznam věcí nadiktoval a popsal. Seznam věcí, který sloužil k soupisu věcí pro potřeby pozůstalostního řízení tedy nebyl sepsán soudní komisařkou, nebyl sepsán na základě ohledání věcí, ale byl sepsán na základě popisu žalobce, který následně tento seznam využil pro podání žaloby o vydání věci. Znalec též „ocenil“ tyto movité věci na žalovanou částku 2 445 377 Kč dle toho, „jak mu uvedl sám žalobce“. Žalobce tedy přes opakovaná poučení neprokázal existenci podstatného množství věcí, jejichž vydání se domáhá, ke dni smrti manželky [datum], ani ke dni vyklizení 16. 3. 2012 (až na 69 věcí, které je žalovaná připravena žalobci vydat od roku 2012), nemohl tedy prokázat ani vlastnické právo své či své manželky k těmto věcem. Po citaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 („Ve sporu o vydání věci ve smyslu § 126 obč. zák. musí žalobce tvrdit a prokazovat, že žalovaný se stal držitelem věci; žaloba bude úspěšná, neprokáže-li žalovaný, že držbu věci pozbyl.“) uzavřel, že žalobce přes poučení soudu „za celé soudní řízení“ neprokázal, že žalovaná má v držbě věci, které požaduje vydat po žalované „(opět až na 69 věcí, které žalobce odmítá vyzvednout)“, nebylo prokázáno, že by žalovaná převzala věci v žalobě uvedené. Žalobce tak nenaplnil ani další z podmínek přiznání nároku na vydání věci a úspěšnosti vindikační žaloby. Ve vztahu k 69 věcem, které žalovaná převzala do své držby 16. 3. 2012 za účasti 6 svědků, prvostupňový soud uzavřel, že se jedná se dle § 1395 odst. 1 o. z. o oprávněnou držbu, neboť žalovaná měla vůči [jméno FO], resp. žalobci splatnou pohledávku za dlužné nájemné ve výši 401 000 Kč. Žalovaná byla a je oprávněna věci zadržet až do úhrady své pohledávky. Žalobce proto nemá právo na vydání těchto věcí, byť byla prokázána jejich existence i vlastnictví žalobce. Nadto soud I. stupně považoval za nutné připomenout, že žalovaná i přes své právo od roku 2012 žalobce, případně jeho syna vyzývala k převzetí těchto věcí, na což žalobce nereagoval. Žalobce převzetí věcí odmítl i přes výzvu soudu I. stupně se slovy „že si je odmítá vyzvednout z principu“. Soud I. stupně výslovně uvedl, že „z uvedeného jednání, a dále i z kontextu historie nabytí movitých věcí žalobcem jakožto jednatelem společnosti [právnická osoba]., jejím následným konkurzem v důsledku neúspěšného podnikání žalobce, nepřehledným „znovuoživením podniku“ manželkou žalobce a jeho synem v době jeho výkonu trestu odnětí svobody, odmítnutím dědictví žalobcem a následným postoupením pohledávky z dědictví od syna, tak aby žalobce získal aktivní legitimaci k žalobě na vydání věcí, které ale odmítá převzít, na soud působí jako snaha o získání finančních prostředků a nikoliv vydání movitých věcí“. Z uvedených důvodů žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zabývajícím rozsahu žalobu na vydání movitých zamítl s ohledem na to, že žalobce nenaplnil ani jeden z předpokladů pro úspěšnost své žaloby, neunesl důkazní břemeno, tedy neprokázal své vlastnické právo, respektive vlastnické právo své manželky [jméno FO], k věcem, kterých se reivindikační žalobou domáhá a ani neprokázal, že žalovaná je převzala dle § 1040 o. z. Pod bodem 67. odůvodnění napadeného rozsudku se soud I. stupně zabýval důvodností námitky promlčení (uzavřel, že za předpokladu, že by žalobce prokázal vlastnické právo k věcem, k promlčení jeho nároku by nedošlo, subjektivní promlčecí lhůta by začala běžet až zamítnutím žaloby na vydání věci) a pod bodem 68. odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že pro neprokázání vlastnického práva k požadovaným věcem se nezabýval ani nárokem uplatněným in eventum na náhradu škody.

7. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., v řízení zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (jak je specifikoval pod bodem 70. odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl, že soud I. stupně neprovedl důkazní návrhy předkládané žalobcem, že z toho důvodu neúplně zjistil skutkový stav, pročež ve věci rozhodl nesprávně. Konkrétně soudu I. stupně vytkl, že neprovedl důkaz výslechem jednatele společnosti [právnická osoba], pana [jméno FO], který v prostorách restaurace [nazev] začal podnikat koncem března 2012, a mohl se tak vyjádřit k tomu, jaké movité věci se nacházely v prostorách restaurace. Prvostupňový soud měl pochybit i v tom, že neprovedl ohledání na místě, kdy by žalobce označil věci, které byly v rámci podnikatelské činnosti jeho zesnulé manželky používány při provozu restaurace. Soud I. stupně rovněž neprovedl důkaz nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a novým nájemcem panem [jméno FO], aby zjistil, zda součástí pronájmu bylo i vnitřní vybavení prostor. Uvedenými důkazy mohl dojít k závěru, zda v mezidobí, tedy mezi zánikem předchozí smlouvy a vznikem nové smlouvy, došlo k výměně vybavení restaurace. Soud I. stupně se tedy nezbýval, jaké vnitřní zařízení a vybavení prostor bylo součástí restaurace mezi původním nájemcem (paní [jméno FO]) a novým nájemcem (panem [jméno FO]); nezabýval se tím, jaký v té době byl osud věcí nacházejících se v restauraci. Žalobce k prokázání svého vlastnického práva předložil široké spektrum důkazů, soud I. stupně se dle žalobce spokojil se zjištěním, že vybavení restaurace přešlo v rámci zmiňovaného konkursu na žalovanou; tento závěr má však žalobce za nesprávný. V této souvislosti žalobce zopakoval svoji argumentaci, že nájemní smlouva mezi žalovanou a paní [jméno FO] byla koncipována tak, že prostory byly pronajaty bez vnitřního vybavení. Žalobce dále namítl, že mělo dojít k obrácení důkazního břemene ve vztahu k prokazování vlastnického práva k předmětným movitým věcem za situace, kdy žalovaná násilně vstoupila do prostor, kde se měly předmětné nemovité věci nacházet. Soud I. stupně dále dospěl k nesprávnému závěru, že paní [jméno FO] měla vůči žalované dluh na nájemném; v této souvislosti poukázal na to, že žalovaná se o osud této pohledávky v dědickém řízení nezajímala a nevymáhala ji. Soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaná byla nucena pro nečinnost žalobce (jeho syna) prostor restaurace vyklidit sama; v této souvislosti uvedl, že výzva žalované k vyklizení prostor se mohla dostat do jeho dispozice, ale v té době byl ve výkonu trestu, a jeho syn dostal výzvu k vyklizení až po jeho realizaci. V dalším se žalobce vyjadřoval k existenci několika málo položek („stoly a lavice“, „výčepní pult“), s tím, že nebyly součástí konkursního řízení, v jehož rámci je měl pozbýt. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k odvolání vyjádřila, navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Soud I. stupně provedl nadstandardní množství důkazů, žalobci byly opakovaně poskytovány dodatečné lhůty k doplnění tvrzení a důkazů, jelikož po celou dobu řízení neunášel břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran klíčových skutečností pro jeho potenciální úspěch v předmětném sporu. Soud I. stupně v napadeném rozsudku odůvodnil, z jakého důvodu neprovedl žalobcem v odvolání poukazované důkazy. Poukázala na důvod, pro které byla nucena prostor dne 16. 3. 2012 vyklidit, kdy zdůraznila, že se tak stalo za přítomnosti šesti svědků. Vyvracela tvrzení žalobce o převrácení důkazního břemene v projednávané věci s tím, že žalobce má sice pravdu v tom, že k ,,otočení“ důkazního břemene do jisté míry dochází, ale to pouze ve vztahu k dokazování pozbytí držby předmětných movitých věcí, za předpokladu, že je v řízení prokázáno vlastnické právo žalobce, vlastnické právo jeho předchůdkyně, což se nepodařilo prokázat; stejně tak žalobce nedoložil, že věci, jejichž vydání se domáhá, se dne 16. 3. 2012 k datu vyklizení prostor restaurace [nazev] v prostorách restaurace nacházely. Za situace, kdy se žalobci nepodařilo prokázat existenci jeho vlastnického práva k předmětným movitým věcem a jejich převzetí do držby žalovanou (v rozsahu tvrzeném žalobcem), soud I. stupně nemohl dojít k jinému závěru, než žalobu v plném rozsahu zamítnout a žalované přiznat náhradu nákladů řízení, jelikož byla v řízení úspěšná.

10. V replice k vyjádření žalované označené jako doplnění odvolání, žalobce v zásadě jinými slovy zopakoval svoji odvolací argumentaci.

11. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na své argumentaci a na svých stanoviscích.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v dané věci v intencích odpovídající judikatury Nejvyššího soudu, věc zcela správně posoudil i po stránce právní. Své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Zcela správně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Odvolací soud pro stručnost svého rozhodnutí na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, jak jej shrnul shora, cela odkazuje. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Tvrzení předložená žalobcem v odvolání nejsou způsobilá zpochybnit správnost a zákonnost rozhodnutí soudu I. stupně. Soud I. stupně se nedopustil vytýkaných pochybení. V rámci svého odůvodnění se s neprovedením žalobcem v odvolání namítaných důkazů zcela dostatečně vypořádal. Výslech svědka [jméno FO] označil zcela správně za nadbytečný. Uvedený svědek nemohl vypovědět, jaké movité věci se nacházely v prostorách restaurace [nazev] v době úmrtí manželky žalobce ([datum]), když v prostorách restaurace [nazev] začal podnikat až koncem března 2012, tedy po vyklizení prostor restaurace [nazev], ke kterému došlo dne 16. 3. 2012. V této souvislosti lze připomenout, že ještě v únoru 2012 měl do prostor restaurace přístup syn žalobce, tedy ještě v té době mohlo být s žalobcem požadovanými věcmi, pokud se tam některé z nich v té době vůbec nacházely, manipulováno. Nadto soud I. stupně provedl výslech 6 dalších svědků, kteří byli přímo přítomni vyklizení. Soud I. stupně rovněž náležitě odůvodnil, z jakého důvodu neprovedl žalobcem navrhované ohledání na místě dle § 125 odst. 2 o. s. ř., které žalobce navrhl k prokázání tvrzení, že věci i nadále užívá žalovaná, pokud jako důvod uvedl, že žalobce předně přes opakované výzvy soudu ani neprokázal existenci velké většiny movitých věcí, jejichž vydání se domáhá, dále přes opakovaná poučení soudem neosvědčil své či manželčino vlastnické právo k těmto movitým věcem. Ostatními listinnými důkazy (zejména spisem konkurzního soudu) bylo prokázáno, že movité věci byly odvezeny do tehdejší jiné provozovny žalobce, resp. jeho společnosti [právnická osoba]. v [adresa], část movitých věcí zabudovaných do interiéru restaurace si žalovaná od společnosti [právnická osoba]. odkoupila za 20 000 Kč a zbylých 69 věcí bylo vyklizeno 16. 3. 2012 za účasti shora uvedených 6 svědků, provádět tak v roce 2024 místní šetření je proto zcela nadbytečné. Jinými slovy řečeno, žalobce přes opakované výzvy soudu I. stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázal existenci velké většiny movitých věcí, jejichž vydání se žalobou domáhá a ani neosvědčil skutečnost, že mu k těmto věcem svědčí vlastnické právo; skutečnost, že by žalobci bylo umožněno v rámci ohledání na místě nahlédnout do prostor restaurace [nazev], by na tomto důkazním stavu nemohla ničeho změnit, jelikož „označení předmětů“ ze strany žalobce by bylo jen pouhým zopakováním či rozšířením jeho žalobních tvrzení, případně vyjádřením účastníka řízení, které má v civilním řízení nepatrnou důkazní váhu. Soud I. stupně tedy postupoval správně, když neprovedl ohledání na místě dle § 125 odst. 2 o. s. ř. Není důvodná ani odvolací argumentace žalobce o přenesení důkazního břemena na žalovanou. Je to žalobce, kdo přes namítané okolnosti (vyklizení prostor žalovanou) musí prokázat vlastnické právo žalobce/své manželky k movitým věcem a skutečnost, že žalovaná movité věci neoprávněně zadržuje, což se žalobci přes opakované poučení soudu dle §118a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo. Lze tedy uzavřít, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu nejen k existenci jeho vlastnického práva k předmětným movitým věcem, ale i jejich k převzetí do držby žalovanou (v rozsahu tvrzeném žalobcem). Zá této procesní situace nemohl být ve věci úspěšný.

15. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně správného nákladového výroku, který odpovídá výsledku sporu, když v pouhém poukazu žalobce na jako nepříznivé majetkové poměry (pro které byl prvostupňovým soudem v projednávané věci osvobozen od soudních poplatků) nelze shledat důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., přičemž žalobce žádné jiné skutečnosti pro postup dle § 150 o. s. ř. netvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla procesně úspěšná v odvolacím řízení, má proto právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení. Tyto tvoří odměna za 2 úkony právní služby po 1500 Kč dle § 6, § 7, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025 (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu), dvě náhrady hotových po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrad hotových výdajů dle § 151 odst. 2 a § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 819 Kč. Náklady odvolacího řízení činí celkem 4 719 Kč. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení